Pokud se chce člověk pustit do nějakých těch recenzí, měl by mít určitý přehled o scéně, měl by disponovat podrobnějšími znalostmi a rovněž by měl být sečtělý - co se recenzí v tištěných magazínech týče (velmi vhodná učební pomůcka). Samotný text musí mít patřičný řad, ale taky nesmí vycházet ze stále stejné šablony.

Martin Náhlovský o psaní recenzí v našem rozhovoru s ním

Upozornění autora článku: Pokud chcete opravdu tuto recenzi číst (rozmyslete se znovu), přeskočte první odstavec.

Některé lidi bych nejraději zabil. Byť jsem vcelku kliďas, ne zrovna lehce snáším porážku na vlastním poli, takže když mne v patnáctém Total Gamu utřel kvantitativně i kvalitativně CamperCz, nenesl jsem to zrovna lehce, ale tím moje strádání s diskmagery neskončilo. Zkuste se vžít do mé situace, tvořím stylem rychlorecenzenta, sednu a píšu. Mám pěkně naplánovanou dobu (neděle večer) vyhrazenou na psaní herní recenze 31. čísla. Jenže ouvej, jako inspiraci a motivaci do práce si přečtu rozhovor s Martinem Náhlovským z první bety nové aktualizace. To by samo o sobě nebylo nic špatného, kdyby valnou část rozhovoru nevěnoval tomu, jak zodpovědný by měl být (i) amatérský žurnalista, jaký by měl mít přehled, jak by neměl využívat šablon a jak by měl vážit každé slovo. Někde hluboko ve mně to zapracovalo, svědomí se hnulo a mozek odmítl sepsat další tuctovou recenzi, takže jsem dlouhou půl hodinu pracoval na několikati prvních řádcích tohoto článku, přesněji řečeno na několikati verzích začátku. Plácání o současné situaci na poli FPS se mi nezdálo dostatečně příhodné a zajímavé, a pokud nechci poreferovat o stavu trhu, jest obvyklé uvésti recenzi některým z nepočetného repertoáru klišé. Šablona ... vážit slova ... zní mi v hlavě. Pak tedy mám skočit přímo rovnýma nohama do analýzy, syntézy, analogií a podobných rovněž nechutně se jmenujících myšlenkových operací? Nikoliv, to bych uvedl v šok jak čtenáře, tak sebe. Stál jsem tedy před dilematem jak započít to, co se mi započít nedařilo? Odpověď je jednoduchá a vy ji už moc dobře znáte - stačí napsat o svých problémech, zaplácnout tak úvod, vylít si srdíčko a ještě k tomu se dostat do ráže, hned se mi bude psát lépe. Už se to odšprajcovalo, takže bez výčitek svědomí můžu naspat další tuctovku.

Pravidlo líného (recenzenta) číslo jedna: Nedělej nic, co již bylo uděláno.

Představte si malíře, který má zobrazit dvakrát ten samý výjev. Je to přeci jen umělec, takže to uchopí pokaždé trochu jinak, jednou to pojme jako olejomalbu, podruhé jako kresbu. Žurnalista je na tom podobně, až na to, že je svázán stylem (olejomalba/recenze). Velký umělec by si poradil i tak a přestože rysy by musel nechat stejné, mělo by každé z děl svůj osobitý ráz. Já nejsem umělec, tím méně velký, takže bych namaloval dva stejné obrazy. A v případě, že někdo vytvořil malbu daného předmětu v dostačující kvalitě, tak ji sprostě obšlehnu. A tak se to má s dnešní recenzí na Call of Duty 2, která je svému předchůdci podobná jako Coca-cola špinavé sladce smrdící mýdlové vodě - vypadá skoro stejně a chutná podobně. Proto jsem se rozhodl občas citovat mého drahého redakčního kolegu Pata, který recenzoval Call of Duty i datadisk United Offensive, a který vystihuje přednosti i zápory jak svého objektu kritiky, tak i toho mého.

>>Stejně jako v předešlém díle si i zde projdete tři rozlišné kampaně. Začínáte jako Američan, který touží osvobodit celý svět, sotva se rozkoukáte a už převlíkáte uniformu, ocitáte se neznámo kde nad německým územím v roli britského paragána nejprve shazujete bomby na nepřítele, následně při velké detonaci, podobně jako v holywoodských filmech uniknete o fous smrti, dá se říci tak trochu nedobrovolným výskokem z letadla. Nakonec vás stejně jako v původní Call of Duty přivítají otrlí ruští oficíři, kteří vás nejprve donutí vylézt na korbu náklaďáku, poté nafasujete pistoli a šedesát nábojů (ááá jaká změna) a vyrážíte vybít co nejvíce skopčáků.<<

Pat v recenzi na Call of Duty United Offensive

V této oblasti se udály až revoluční změny. Nejprve totiž narukujete do ruské armády a až poté vyrazíte na západní frontu bojovat za lordy a za rančery. Předem rázně vychvalovaná možnost vybrat si další možnou hratelnou misi se podobá volbě, zda se v restauraci pustíte prvně do řízku, nebo do přílohy. Ať tak či tak, dezert vám přinesou stejně až na konec. Bohužel pro vás bude onou závěrečnou lahůdkou zase "jenom" řízek. Člověk by čekal čokoládou politou zmrzlinu, a tudíž může být z dalšího fláku (byť chutného, ale přeci jenom ...) masa docela rozčarován.

Náplň misí je veskrze klasická (tentokrát myšleno jako urážka). Zastřílíte si ze samopalu, budete čistit bunkry, užijete si sledování nepřítel přes optiku sniperky, budete držet obsazenou lokaci dokud nedorazí posily, zneškodníte pár tanků a jiné těžké techniky, sundáte pár okovaných ptáčků zpěváčků z oblohy a projedete se i tankem. Toť vše. Každý úkol jsme už v některé z pokořených her patřících do rodokmenu Call of Duty 2 splnili a upřímně řečeno, tehdá nebyl pojat o nic hůře, než je tomu dnes v aktuálním hitu. Sice se blýskne několik momentů, které zaujmou (držení Hill 400) i pobaví (ruský výcvik v hodu granátem s bramborami), ale těch není mnoho.

Zatímco například v Brothers in Arms byl vedle válečné vřavy kladen důraz na zobrazování "citů" vojáků a v důsledku toho byla jasně vidět snaha vývojářů ztvárnit peklo ozbrojeného konfliktu, druhé Call of Duty mnohem více připomíná vybíjení zlotřilých mimozemšťanů a pekelných stvůr bez duše a práv. Nechci nikterak moralizovat, jen bych rád upozornil na to, že s technickým vývojem her by měla jít kupředu i jejich příběhová stránka, byť by měla být reprezentována přihlouplou zápletkou s vítězným koncem. Cokoliv. Už je nejvyšší čas. V některých fázích totiž Call of Duty 2 nehorázně připomíná herní automaty z osmdesátých let (já byl tehdá ještě přiculý k maminčině prsu, ale později jsem se s nimi setkal), kdy jste v roli vojáka za statickým kulometem stříleli nabíhající nepřátele. Nepovídejte mi, že game design za dvacet let nepokročil!

>>Je pravda, že to "vražedně rychlé tempo" je příčinou toho, že sedíme u počítače jako přikovaní a nedočkavě čekáme co se dále stane, přesto mohli autoři trochu polevit uzdu a nechat nám trochu volnější ruku, čímž by se zvýšila i herní doba, která není nějak zvlášť vysoká. Asi vám také neunikne fakt, že hra je prolezlá skripty více než je zdrávo. Ovšem, stejně jako v minulém díle se díky ním dočkáme nezapomenutelných okamžiků, které žádná jiná válečná hra zatím nedokázala tak dobře podat. <<

Pat v recenzi na Call of Duty United Offensive

Více než je zdrávo? Ano. Žádná jiná hra nedokázala podat? Inu ... kdybych měl jít s pravdou ven, tak Call of Duty 2 mne nepohltila do té míry jako její předchůdci. Medal of Honor jako první předvedl obrovskou bitvu a byla to úžasná premiéra. Bitva o Stalingrad v Call of Duty byla ještě masovější a přestože ji chyběla ona filmová "tohle jsem viděl v kině" atmosféra, v mnoha aspektech se vytáhla. V datadisku jsme si zase užili leteckou bitvu, na kterou se nám ještě nepovedlo zapomenout. Call of Duty 2 takový moment nepřináší. Nebo jich přináší příliš mnoho? Neustále bojujete po boku svých kolegů a účastníte se větších šarvátek. Obrovské bitvy se nedočkáte, snad kvůli přílišné náročnosti na železo vašeho počítače. Hru jsem dorazil před týdnem, ale marně tápu v paměti po nějaké skutečně vydařené bitvě

Masové využití skriptů skutečně nabízí neobyčejný zážitek, ale přináší také několik trapných situací, ke kterým by nemělo ve výtečné hře docházet. Ve skrytu duše jsem doufal, že nás vývojáři překvapí a do hry zařadí několik míst, kdy se vaši spolubojovníci budou chovat také trochu dle vaší představy. Ať mi nikdo netvrdí, že by bylo tak složité párkrát onu skriptovací kolej rozdvojit a po kousku cesty zase spojit s tím, že by nad výhybkou měl moc hráč. Ale nic podobného se neděje a to považuji za defekt herního systému, příště se snažte více. Slovy Pata: "Pokud jste někdy v minulosti nadávali u hry, jak je až trapně lineární. Zde si zanadáváte dvojnásob." Vytknout musím vývojářům i nerozvážné nakládání s herními situacemi a příliš malý počet nových invenčních nápadů v tomto směru. Je sice pěkné, že vám při průchodu zákopů projede nad hlavou tank, ale když se vám to stane podruhé a potřetí, zanaříkáte nad nerozvinutou tvůrčí myslí designérů.

»Recenzenti CoD2 se rozdělili na dva tábory. Jedni považují hru za výtečnou ale neoriginální, druzí za dobrou a nestoudný plagiát.«

Ovšem musím pochválit inteligenci spojenců, u kterých jsem za celou dobu nezpozoroval nějaké do očí bijící nepřirozené chování. Vždy se chovali tak, jak bych od nich očekával. Nepřátelé také nejsou nějak hloupí, hozený granát se vám budou ve většině případů snažit vrátit, pokud se k vám přiblíží, nebudou do vás střílet, ale pár ranami pažbou vás umlátí k smrti…

Pat v recenzi na Call of Duty United Offensive

Ou, tady jsme narazili. Přestože je inteligence spojenců i nepřátel prakticky úplně stejná jako v předchozím díle, nemohu se ztotožnit s Patovým hodnocením. Nepopírám, že se bojovníci chovají tak, jak bych od nich očekával, jenomže já od nich čekám, že se budou chovat jako postavičky řízené počítačem s pořádně omezeným počtem rozhodovacích algoritmů. Takový nádherně zdobený a skvěle řemeslně zvládnutý luk toho ve zkušených a povolaných rukou dokáže hodně, ale je to stále "jenom" kus klacku s tětivou, který se nemůže rovnat průměrné střelné zbrani. A přestože starší technologie nabízí oproti těm modernějším a méně ozkoušeným několik výhod, přijde doba, kdy je čeká neúprosný odchod za vitrínu muzea či na smetiště dějin. U skriptované AI (neplést se skriptovanými situacemi) ta chvíle už přišla. Far Cry a Oblivion (doufejme) jsou (budou) toho důkazem.

Technické stránce věci bych se rád vyhnul. Já chudý student spustil jsem na svém historickém kusu železa tuto hru v rozlišení 800*600 na střední nastavení detailů a ta se mi za moje malé nároky odvděčila naprosto plynulým chodem. Je sice pravda, na této úrovni vypadal díl druhý téměř stejně jako prvý, ale to mé mladé srdíčko netrápí, alespoň nemusím rozebírat údajnou krásu herního prostředí a a krvavé HW nároky. Hudba oproti minulým dílům udělala krok zpět, ačkoliv několik zajímavých melodií si po splnění posledních úkolů mise také poslechnete.

A úplně na konec jsem si nechal snad největší změnu a unikum Call of Duty 2. Přeorganizován byl systém úbytku hitpointů, oproti klasickému číselnému vyjádření vaší tělesné kondice od sta do nuly se rozhodli vývojáři postupovat jinak. Když během krátké doby schytáte kritické množství kulek (řekněme ztráta cca 30 hitpointů), oči se vám zalijí krví (zčervená obrazovka) a další dobře mířená kulka vás pošle k zemi, pokud se ale stačíte před nezvanou kovovou návštěvnicí vašich vnitřních orgánů dobře schovat, krize opadne a vy můžete vyrazit do bitvy jako ze škatulky. Mnozí tento systém hodnotí jako arkádový a tudíž špatný. Já jej vidím jako ideální pro tuto konkrétní hru, nestrachujete se o to nezbedně se snižující dvojciferné číslo v rohu obrazovky (takřka chybějící interface je příjemný pro oko), nesbíráte zázračné lékárničky a do každého boje můžete jít naplno. Napětí se autoři rozhodli suplovat checkpointovým ukládáním, ale povedlo se jim to jen z půli, takže se z Call of Duty 2 staly ještě větší jatka než z jeho předchůdců.

Závěr? Bezproblémově hratelná a velice chytlavá válečná akce s rychlým tempem a brzkým koncem. Novinek sice mnoho není, ale ty jsem ani nečekal. Po dohrání jsem chtěl hře dát pět Áček, ale brzy jsem si uvědomil, že to vyvěralo z mého rozezlení nad pošpiněním jména série. Kdyby se hra jmenovala Stories of Bubla Kubla, dostala by hra šest Áček a stejně dostane naděleno i Call of Duty 2. 6A je totiž hodnocení pro dobrou hru, nebo výbornou gamesu s několika pořádnými nedostatky - obojí by mohla CoD2 být, stačí si vybrat úhel pohledu.

« Autor článku »

Mat

Pat

 


Tématické články:

Medal of Honor, jeho první i druhý datadisk. Call of Duty, rovněž s datadiskem, WWII Sniper, Mortyr II, Battlefield 1942 a přídavek k němu, BloodRayne, Operation Blockade a Return to Castle Wolfenstein, toť akce ze druhé světové války na našich stránkách.


« QuickBoX »



Pohled do budoucna ...

Za datadisk bych dal hlavu tygrovi do tlamy (kdyby byl vycpanej a bezpečně mrtvej)

Hru doporučujeme těm, kteří ...

nejsou vlastníky prvního dílu, nebo jej dohráli více jak třikrát a ještě je nepřestal bavit.

Modifikovatelnost:

Ne

Multiplayer:


Ano
 
Hrací doba:

kolem 10 hodin (střední obtížnost)

 
RUB/LÍC

Grafika: 7/8
Zvuky: 5/8
Hratelnost: 7/8
Příběh: 2/8
Invence: 4/8

(ne každá stránka hry má na výsledné hodnocení stejný vliv - záleží hlavně na žánru)

« Hodnocení »

+

Brambory místo granátů, nový systém životů, skvělá hratelnost a zběsilé tempo

 

-
 

Nic extra nového, i s novým enginem je Call of Duty 2 svým způsobem archaická
 

 

To znamená, že:

>je to v jádru stará dobrá Call of Duty, která rozhodně stojí za zakoupení< to tvrdil o United Offensive Pat ve své recenzi, já říkám, že pokud chcete ušetřit a jste vlastníky prvního dílu, projděte si ho ještě jednou a pobavíte se prakticky stejně.