V rukou držím meč mého mrtvého otce a vím co mám udělat, jsem templář a zachráním svět

Rubačky jsou neuvěřitelně přízemní žánr. Chodíte, mlátíte, zabíjíte, sbíráte a zase mlátíte. Když je ovšem poměr chození/mlácení/myšlení namíchán dostatečně vhodně a k tomu přidán nějaký ten bonus v podobě dobré atmosféry, či poslouchatelné hudby, stává se z této stereotypní činnosti skvělá zábava. Alespoň by to tak být mělo, myslím. Po dohrání výborné hry Lotr: RoTK, která se řadí ke klasickým zástupcům tohoto subžánru jsem k těmto hrám nějak přičichl a rozhodl se najít nějakou ve všech směrech skvělou. Mé hledání pokračuje. Podařilo se tentokrát?

 

Abychom nezdržovali. V KotT se vtělujete do postavy nechutně zidealizovaného mladého templáře Paula, který se rozhodl zachránit krásnou Adelle před zlým (promiňte ale jiným přívlastkem tato přímočará postava popsat nejde) Lordem Abakem, … ehm … sorry Bishopem (přestože má na hlavě mitru, můj jazykový cit mi nedovolí napsat Lordem biskupem). Až do tohoto okamžiku jsem byl na rozpacích zda příběh označit za klasický, nebo trapně klišovatý (rozuměj plný klišé), toto dilema však dokázaly vyřešit nahrávací obrazovky s v několika obměnách opakujícím se nápisem: Lord Bishop mi utekl do této lokace, které ztělesňují celý postup v příběhu. To znamená, že celý děj tohoto příběhu je řešen metodou start – cíl, což neznamená to samé jako ve formulích, nýbrž prostou metodu: My ti v intru ukážeme hlavního zlouna a ty ho na konci zabiješ … jo a aby se neřeklo, tak ti mezi tím uděláme pár levelů.

 

 

Audiovizuální zpracování by se dalo shrnout jednou větou: Jak grafik, tak i zvuky a hudba dosahují kvalit průměrné budgetové hry. Jenomže KotT NENÍ budgetová hra a tak musím konstatovat, že na hru se dá dívat, ale grafika mnohých titulů starších o pět let se mi zdá příjemnější a hezčí. Pohaby postav jsou k smíchu a realističtější mávání sekyrou jsem viděl už u Golden Axe (no dobře, to jsem trochu přehnal). Hudebních smyček je žalostně málo a totéž platí i o zvuku, takže když řinčí meč o meč uslyšíte to samé, jako když fláknete sekyrou do bedny.

 

Tímto jsme se dostaly k arzenálu. Zbraní jsou celkem čtyři typy: luky, meče, sekyry a palcáty, přičemž vždy si s sebou neste jen ten nejlepší kousek z těch, které jste našli z dané třídy. Vcelku smutná je absence jakýchkoli statistik, takže Paulovi budete muset věřit, že říká pravdu když tvrdí: „Tenhle palcát skvěle pronikne brněním soupeře,“ což je velice obtížné zvláště z toho důvodu, že v rukou nedrží žádný palcát, ale ohnutou tyč.

 

 

Průchody lokacemi jsou lineárnější než pohádka o Červené Karkulce, avšak mnohem více slaboduché. Jednoduše jdete a kosíte, překračujete mrtvá těla a zase kosíte. Ale abych pouze nehanil, hru oživují i logické problémy z nichž jeden se autorům velice povedl (to znamená, že kdyby se pořádně doladil a vylepšil mohl by to být puzzl v průměrné adventuře). Systém sejvování je konzoloidně checkpointový (čím to je, že mi Word podtrhává tolik slov?). Hra se ukládá mezi levely a občas narazíte na ukládací bod i v podobě sochy v průběhu boje. To je vcelku pěkné a dodává to hře na napětí, ale opět se setkáváme s problémem, že bosové bývají na konci úrovně a když vytuhnete u bosse, což bývá v 90% případů, tak musíte jít celý level znovu.

 

Tento problém se z velké části týká i obtížnosti, která je vyřešena vcelku nepěkně. Po celou dobu jsem totiž neměl na medium nejmenší potíže (až na jeden souboj ze začátku) a hra se mi zdála spíše nudná, sado-maso však přišlo až v okamžiku finálního souboje, u kterého jsem strávil přibližně stejně času jako u zbytku hry!!! Nevím jak vás, ale mne nikdy nebavilo opakovat to samé stokrát dokola a ještě za to zaplatit.

 

Abychom tak nějak uzavřeli zápory hry musím se zmínit o prostředí a designu úrovní, který je naprosto strašný. Nic tak stereotypního jsem neviděl … no nikdy. Generátor prostředí v Diablu nebo v Nosferatu vytváří mnohem zábavnější a nápaditější levely, než vytvořili naši vývojáři. Vrchol všeho nastal v druhé polovině hry, kdy začínáte levely procházet znovu s vysvětlením : Již jsem tu byl, ale je to tu nějaké přeměněné. Nejhorší na to ale je, že nebýt této věty na nahrávací obrazovce, tak bych si toho vůbec nevšimnul! Tak ohromně minimální je invence desingerů.

 

Bestiář je vzhledem k délce hry (7hodin 28 levelů a 7 hodin poslední úroveň) docela ucházející, ale stejně se velice často dostavuje pocit stereotypu, když na vás potřetí vyběhne stejná skupinka nepřátel. Docela obstojně jsou zpracovány klasické postavy jako křižák, saracén, či mírně zaostávající ležící zombák, zato stvůry stvořené autory hry mají rozmanitou kvalitu, vesměs se však jedná o neúspěšné pokusy o originalitu.

 

A konečně jsou tu souboje. Na začátku máte možnost zvolit si ze dvou typů útoků a nebo krytí, postupem doby však získáváte různá komba, která provede po správně stisknutém pořadí kláves, těch můžete dělat kolik se vám zlíbí a v podstatě se jedná o vylepšené údery. Druhou kategorií jsou speciální údery, jako například máchnutí rozrážející kryty, či útok proti více nepřátelům. Na tyto typy útoků již potřebujete energii, která se vám vcelku rychle doplňuje. Poslední a nejfajnovější kategorii jsou božské síly mezi které se řadí léčení zranění, či tlaková vlna, která oslabí nepřátele. Na tyto velice silné záležitosti však potřebujete sílu, kterou získáváte zabíjením nepřátel. Není to sice logické, ale když nic lepšího autoři nevymysleli. Celkově vypadá soubojový systém naprosto skvěle, ale bohužel se šarvátky stejně jako snad vše v této hře zvrhne ve stereotyp, kdy opakujete stále stejnou sekvenci úderů.

 

„Umělá inteligence“ (kdybych to říkal a ne psal, udělám klasické zajíčkovské gesto pomocí ukazováku a prostředníčku na obou rukou) je soubor pohybů, které daný objekt neustále opakuje, takže kdyby vám to za to stálo, můžete si vytipovat slabé chvilky a v ten okamžik zaútočit, ale proč vlastně?

 

Když k tomu přidáme absenci multiplayeru, dokonalou nereplaytabilitu a nutkavou touhu jít hru reklamovat se slovy: „Za tohle přece nemůžete chtít 1300 Kč“ (zkoušel jsem to – nestojí to za to) získáte takřka dokonalý obraz o kvalitě této hry. Já neříkám, že je to špatná gamesa, v některých okamžicích jsem se u ní bavil, ale za ty prachy jsem si mohl koupit sběratelské vydání všech Rychlých šípů s podpisem Rychlonožky a bavil bych se u toho lépe a déle.

« Autor článku »

Mat


Tématické články:

Mezi klasické mlátičky bychom mohli zařadit hru Lord Of the Ring: Return the King a za jejich věhlasného zakladatele hru Golden Axe.

« QuickBoX »


Vývojářské studio:

Starbreeze Studios


Tento tým na sebe velice hlasitě upozornil skvělou fantasy mlátičkou Enclave, dnes recenzovanou hrou tak trochu poškodil své jméno, ale doufejme, že si vývojáři pouze šetří síly na druhý díl Enclave, na kterém si pilně pracuje.

Pohled do budoucna ...

Vývojáři nic, distributor nic, hráči po dvojce netouží, takže asi nic nebude.

Hru doporučujeme těm, kteří ...

Neznají žádnou dobrou mlátičku (ale těm spíše doporučujeme sledovat naše stránky v příštích měsících)


Modifikovatelnost:

Žádná

Multiplayer:

Ne


Hrací doba:

cca 15 hodin

RUB/LÍC

Grafika: 4/8
Zvuky: 4/8
Hratelnost: 6/8
Příběh: 3/8
Invence: 3/8

(ne každá stránka hry má na výsledné hodnocení stejný vliv - záleží hlavně na žánru)

« Hodnocení »

+

Slušná hratelnost, na první pohled pěkný soubojový systém

-

Nic moc grafika, linearita, stereotypnost, nevariabilita prostředí, až příliš tuhý bos

To znamená, že:

KotT není špatná hra, ale v dnešní konkurenci se nemá šanci prosadit hlavně kvůli chybkám v konceptu a dětskému příběhu.

Lokalizace:

Amatérská na www.cestiny.cz