Upíří drama po oso šedesáté osmé

Věřte mi nebo ne, bývali časy kdy jsem fenomén upířiny zbožňoval, ale po nějakých těch letech a pár dohraných upírských hrách, které nepřinesly nic inovativního (poslední opravdu dobrá upířina byl starý dobrý Kain) by se stal skeptikem i ten největší obdivovatel tohoto tématu. Posledním hřebíčkem do často otvírané a zavírané rakve byla hra BloodRayne, která mne svého času znechutila do té míry, že jsem u sebe začal nosit česnek, protože stát se upírem již pro mne nebyl ten největší sen. Ale jsem člověk milosrdný, a proto jsem se tomuto subžánru her rozhodl dát ještě jednu šanci, tím (ehm...) vyvoleným byla hra Nosferatu: Wrath of Malachi (Malachiho hněv).

Rozhodující otázka: Doprava, nebo doleva?

 

Začněme tedy od píky. První co na vás vybafne po spuštění hry (menu nepočítám) je intro, které vás svým osobitým stylem, který prozrazuje vážné až hororové pojetí této hry, seznámí s příběhem. Vžijete se do role Jamese - aristokratického floutka, který přijíždí do bezejmenného hradu kdesi v Transylvánii (už slyším ten ironický smích), aby se připojil ke své rodině, která plánuje svatbu své dcery Rebeky s místním hradním pánem Countem. Jak si jistě dokážete představit (a pokud ne, tak vás o tom intro přesvědčí), nečekají vás úkoly typu: kdo déle vydrží na parketě, nebo kdo si do pusy necpe více svatebních koláčků, ale vše se tak trochu dostane mimo zajeté koleje zvyklostí aristokratických svateb a celý zbytek vaší rodiny je pozavírán po hradě, ve kterém se celá hra odehrává.

Jinými slovy, děj se řadí mezi absolutní klasiku tohoto temného žánru, což není na škodu (po zabíjení nácků v jedné výše zmiňované hře je to spíše balzám na pocuchané ideály). A ruku na srdce, která akční hra (nebo dokonce i hra obecně) v poslední době přišla s něčím originálním? Napadá mne pouze kyberpunkový TRON 2.0. Ale vraťme se k naší hře. Po úvodním intru začíná příběh hry stagnovat a dalo by se říct, že až do závěrečného střetnutí se nic extra převratného neděje. Pouze chodíte po hradě, kosíte pekelné stvůry, mluvíte a zachraňujete členy své rodiny a přátele a v neposlední řadě čtete kusé informace o upírech, Pekelných psech, ghoulech a jiných potvorách, se kterými se v této hře setkáte (ale nalijme si čistého vína, můj výčet bestií je téměř kompletní).

U moderní hry téměř všichni očekáváme pěkný kabátek. V tomto případě budeme téměř všichni zklamáni, protože Neoferatu se nemůže postavit ani takovým vykopávkám (z hlediska technologie myšleno), jako je Quake III. Takže se hráči této hry budou muset spokojit s výletem do herní historie. Pokud ale překonáte nutkavou touhu vyprázdnit obsah svého žaludku a být nuceni ke koupi nové klávesnice, pokud se nebudete smíchy svíjet v křečích při pohledu na toporné a nerealistické pohyby postav a pokud občas překousnete už o poznání méně zábavné technické bugy, čeká na vás překvapivě pěkný vizuální zážitek, jenž jistě záměrně evokuje atmosféru starého černobílého hororu. Nečekejte tedy žádné sluncem zalité pestrobarevné exteriéry ala Serious Sam, ale pouze noční hrad a jeho bezprostřední okolí (klasický hřbitov a další příslušenství).

Od největšího záporu (jak pro koho - pro mne třeba ne) přistupme k největšímu kladu (jak pro koho - pro mne ano) a tím je atmosféra. Jak již jsme se lehce zmínil, je Nosferatu hororová hra a to ne jen tak ledajaká, od dob CB Unding jsem se u monitoru takhle nebál. Nejdůležitější složkou atmosféry (jak jistě dosvědčí všichni, kteří si někdy pouštěli horor beze zvuku) je hudba a zvukové efekty. V zájmu hry to

Nemysli si, chlapče, že když máš hrad, tak můžeš plýtvat energií, počkej až ti přijde účet za elektriku

 

nebudeme příliš rozpatlávat, poznamenám pouze, že oboje skvěle plní svojí funkci a zvukových smyček je dostatečné množství. Další nutnou ingrediencí atmosféry je moment překvapení, který je v této hře zpracován dokonale. Nejenže jste neustále poháněni nedostatkem času, takže nestíháte být tak opatrní jak byste měli a většinou na vás někdo zaútočí zezadu, ale jako bonus je téměř vše v této hře náhodně generováno, včetně počtu a rozmístění nepřátel, což se generuje až při otevření dveří do místnosti, takže přestože jste na tom samém místě již pětkrát vyuhli, nikdy si nejste jistí, co tam potkáte tentokrát.

Kromě skvělé atmosféry nabízí hra i velikou obtížnost, která vám rozpumpuje srdce pokaždé když zazní jakýkoliv podezřelý zvuk. Aby tvůrci nemuseli vymýšlet tolik příšer, přišli se zajímavým nápadem, po půlnoci všechny stvůry zesílí a je mnohem těžší je zabít. Stačilo by mírně poupravit funkci Save (například možnost ukládání pouze na daných místech) a rázem by se z této hry stala zábava výhradně pro šílence a vytvrdlíky. Nápaditost questů (pokud mohu použít v akční hře tuto terminologii) hraničí s představivostí osmiletého dítěte. V 90% hrací doby budete hledat klíče do dalších lokací, vysvobozovat své příbuzné a vodit je do bezpečí. Ještě jsem se nezmínil o arzenálu, který je ... (nechce se mi použít to slovo) klasický. Z hrubé síly použijete například meč, pistoli s křesadlem, mušketu, či revolver, na upíry se však spíše hodí dřevěný kůl (pokud je upír ještě v bedně), krucifix a svěcená voda.

Zbývá nám dobrat již jen několik drobných detailů mezi které se řadí například délka hry, která je tak trochu atypická vzhledem k tomu, že je přesně určena. Na nádvoří hradu vběhnete ve 22:30 a hra končí za svítání v 6:30. Jednoduchým výpočtem zjistíme, že čistá doba hraní se rovná cifře 8 hodin + závěrečný souboj. S loadováním to vyjde na kulatých deset hodin (nejlehčí obtížnost). Ještě donedávna bych řekl, že je to ukrutně málo, ale po excesech typu Max Payne 2 a Call of Duty radši pomlčím. Docela vychytanou záležitostí je náhodné generování většiny hradu (kromě důležitých míst), ale na druhou stranu to vyjde stejně vniveč, protože jen ti nejotrlejší tuto hru budou hrát znovu, ne kvůli její kvalitě, ale kvůli hladině adrenalinu, která se nebezpečně blíží situacím jako první seskok padákem a podobným šílenostem (nezkoušel jsem to a ani nebudu - ze stejného důvodu, z jakého nebudu znovu hrát tuho hru).

Ještě jeden drobný, nevýznamný detail... jelikož máme rádi v našem rodném jazyce a do překladu Nosferatu se nikdo nepouštěl, vložili jsme se do toho my, redakce AAA Games a hru jsme pro vás lokalizovali, takže kromě toho, že si jí můžete stáhnout z cestiny.cz, tak ji naleznete i v sekci Projety, kde si o překladu můžete přečíst i několik slov.  

IN

SIDE

 

Vstupuji do nádvoří a první co vidím je rozcestník. "Na to, že je to upír je tu nějak dobře vybaven na návštěvy," říkám si a začínám uvažovat: "Kam se vydám? Doleva, nebo doprava? (v tom by mohl vnímavý čtenář najít dvojsmysl, proto to radši upřesním) Na východ, nebo na západ? (To jsem si moc nepomohl)." Rozhoduji se pro východ / levou stranu a to jsem neměl dělat. Udělám několik kroků a zůstanu zírat na kněze - otce Avilla, který si to šine rychlostí blesku z okna třetího patra rovnou dolů na dlažbu, spěchám k němu a ke svému překvapení zjišťuji, že ještě stále žije, ovšem ne tak moc, aby se bez pomoci dožil dalšího rána, prosí mne tedy, abych našel dalšího rodinného přítele, tentokrát doktora. Uchopím do upocené ruky rezavý meč a vrhnu se po hlavě do záchrany své rodiny a možná i celého světa. Ne, modrá krev mé rodiny nebude nikomu sloužit jako nástroj moci, ne dokud budu tady a budu schopen tomu zabránit, ne dokud budu dýchat.   

 

Shrnutí? Na to kašlu, pokud máte čas, přečtěte si recenzi, pokud ne, postačí vám plusy a mínusy v tabulce. K hodnocení dodám pouze to, že nejprve měla tato hra dostat o Áčko méně, ale nepřenesl jsem přes srdce, abych takto atmosférické hře dal méně než graficky pěknému, ale jinak průměrnému Maxu Paynovi 2.  

 

Nosferatu

+ Atmosféra, hudba, napětí, adrenalin, konečně nějaká důstojná upířina
 
- Celková archaičnost, délka, bez multiplayeru
To znamená, že radši si rozmyslete, jestli na hraní této hry máte náturu
Lokalizace Amatérská na www.cestiny.cz

Mat