Stovky mrtvých nepřátel

Takhle hvězdný rozjezd, jako mělo polské vývojářské studio People Can Fly, nemá v herní branži obdoby, teda až na Crytek s jejich přelomovou, megalomanskou akcí Far Cry. Na první pohled by se dalo říci, že Painkiller je další tuctová střílečka po vzoru již nesmrtelného Serious Sama, ale pokud se ho hry více ponoříte zjistíte, že až taková pravda to není. Ve hře naleznete spoustu inovativních prvků, které se  dosud v žádné vydané hře tohoto ražení nevyskytují.

Každá hra má nějaký příběh. U některých žánrů je žádaný, v nějakých gamesách nepostradatelný a někde jenom proto aby jste věděli jak, proč a čí vinou jste se do toho všeho vůbec dostali. Příběh zde není nějak složitý, dal by se zařadit do výše zmíněné třetí kategorie.

Jmenujete se  Daniel Garner vyjíždíte s manželkou v nablýskaným bouráku někam do pryč. Zde máme zdařilý příklad toho, když se člověk neřídí tím co nám vštěpovali do hlavy v autoškolách, plně se nevěnuje řízení. Ale pojďme se věnovat dále příběhu.  Z ničeho nic se před Danielem objevuje kamion, který ho nekompromisně smete ze silnice. Náhle se objevuje v nějaké neznámé katedrále, kde mu cizí muž sdělí nemilou novinu a to, že je v očistci a jediný způsob jak se dostat za svou ženuškou do nebe je vymlátit všechny pekelné netvory. Tady začíná dlouhá strastiplná cesta, jejíž konec záleží jenom na vás.

 

V dnešní době zaručuje minimálně padesátiprocentní úspěšnost vizuální stránka. Přiznejme si to, pokud hra pěkně nevypadá nemá  na růžích ustláno. Ovšem Painkiller na nich ustláno má. Monumentální, honosné paláce, staré opuštěné letiště, strach nahánějící hřbitovy, trosky starých hradů, vše je velice detailně zpracováno, vyzdobeno a nedá se o ničem říci, že je to kýč, nebo „že se to sem vůbec nehodí“, je zde vidět, oko zkušeného dizajnéra.

Velice mě překvapilo, že očistcem neprocházíme souvisle, ale jsme vždy katapultováni do jeho jiné části. Ze začátku mě to docela vadilo, neboť jsem byl z prvního dema naladěn na tu strach nahánějící atmosféru. Ale nakonec jsem si řekl, proč ne, co na tom záleží, vždyť očistec nemusí být jen temné, polorozpadlé hřbitovy. 

Zbraní zde není mnoho, celou hru projdete s pěti kousky. Pokud jste čekali x druhů samopalů, raketomety a další běžně používané zbraně, tak na ně zde rychle zapomeňte. U her tohoto typu musí být cítit originalita na každém rohu, nějak by se z nadějně vyhlížejícího titulu po pár hodinách stala prachobyčejná stereotypní střílečka po které by za chvíli neštěkl ani pes. Tohoto si jsou vědomi i sami autoři a místo obyčejného arzenálu nám přichystali zcela nové, neotřelé zbraně. Velkým zpestřením je, že každá zbraň má kromě primárního i sekundární mód střelby, čímž se jejich možnosti ještě rozšiřují.

Ihned od začátku si jistě velice oblíbíte sekáček, který, dokáže velice účinně rozsekat jakéhokoliv nepřítele. Zvláště se hodí v okamžicích, kdy cítíte, že s jinou zbraní by jste nebyli tak efektivní, roztočíte smrtonosné ostří a už se jenom díváte jak každé nechtěné stvoření cupuje na cucky. Další zbraň je klasická brokovnice kombinovaná se  zmrazovačem. Protivníka nejdříve ladně zmrazíte a potom pěkně rozstřelíte, jako kdysi v Duke Nukemovi (pardon tam jste ho vlastně rozkopli).Kolíkomet  je velice dobrá zbraň. Můžete s ním nepřítele pěkně přišpendlit ke zdi, což v určitých okamžicích vypadá opravdu velmi dobře. Raketomet spojený s kulometem je, dá se říci nejsilnější zbraň v celé hře. V poslední fázi hry se stane nejpoužívanější zbraní. Poslední zbraní je zde tzv. hvězdicomet zkombinovaný s elektrickým paralizérem. Ač se to nezdá je na většinu „zrůd“ velice účinný.

Využijete zde všechny zbraně neboť na každého dobře účinkuje něco jiného a o těch nejsilnějších potvorách to platí dvojnásob. Nepřátelé jak tomu bývá v podobných hrách moc té inteligence nepobrali. Autoři nám při vývoji pro jistotu také ihned sdělili, že žádné Einsteiny zde očekávat nemáme. Výčet všech možných nestvůr je nesčetně velký. Potkáte zde např. zakrslé psy s okovanými obojky, kulometníky, plazící se mrtvoly s usekanýma rukama a chodidly (vypadají vážně drsně), týpky s pokročilým stádiem malomocenství, kteří odpadávající maso využívají jako zbraň proti vám, duchové a čarodějnice, které zde v očistci obývají vzdušný prostor atd. Autorům zde nápady rozhodně nechyběly.

Zde se  nesetkáte jenom s typickým Serious Samovským výskytem nepřátel. Kromě toho se protivníci schovávají za překážky, (spíše chodí po předem dané trase, ale že jsou umístněny v málo dostupných místech, brání vám statické překážky v jejich zabití.) v reálu to někdy vypadá jako by se někdy takticky chovávali.

Bosové se zde budou zdát na první pohled absolutně nezranitelní. Při delším hraní zjistíte, že tomu tak není. Co by to bylo za zábavu, kdyby jste do monstra, které je stokrát větší než vy vyprázdnily pár zásobníků a bylo by po všem. Tohoto nešvaru se autoři také velice chytře vyvarovali. Každý bos má po vzoru bájného Achylose svojí achylovu patu na níž je velice zranitelný. Nyní již záleží jen na vás, za jak dlouho objevíte jejich slabiny a dáte jim za vyučenou. Další zajímavou věcí jsou duše padlých protivníků, které se po zmizení těla objeví v tým témž místě. Po slabších protivnících se objevují duše zelené, které vám po sebrání doplní jedno procento zdraví. Další jsou duše červené, které se objeví po dosti silných nestvůrách. Ty však mají dosti velkou léčebnou sílu, přidají vám celých pět procent života.

Pokud se vám podaří nasbírat určitý počet těchto duší, proměníte se v krvelačnou bestii, která vše zabijí jednou střelou. Za zmínku stojí velice dobře vyladěný engine. Hru si můžou zahrát i hráči i s GeForce 2 MX440 (na vlastní oči jsem to viděl) ovšem sami si asi dokážete představit jaký to je s prominutím „humus“. Nic z toho čím se autoři po grafické stránce chlubili zde nenajdete. Jedinou výhodou je, že občas vidíte co se skrývá za jinak neprůhlednou zdí.  

Dalším pěkným nápadem jsou tarotové karty, které můžete získat po správně splněné misi. Před každou misí jsou daný podmínky jako např. v průběhu mise nepoužít ani jednou brnění, nebo používat po celou dobu mise jednu zbraň. Po jejímž splnění získáte jednu s těchto karet. Pokud se ptáte jaký smysl tyto karty zde mají, vězte, že mohou zásadním způsobem ovlivnit  celou hru. Jednou z těchto karet zpomalíte pohyb nepřátel ala Matrix, další si třeba zvýšíte maximum zdraví či nábojů atd.

Je vidět, že zde fantazie autorů je nepřekonatelná. O dodržování, nejen fyzikálních zákonů se zde stará Havok 2 engine, který jsme poprvé mohli spatřit vyhypované akci Max Payne 2. Autoři se navíc ještě dosti chlubili, že je o hodně vylepšený, takže zážitek zde bude o poznání lepší než u MP2. Vše při použití již zmíněného enginu vypadá  vše velice realisticky. Barely po shození do vody se chovají stejně jako v reálu, postavy se pohybují zcela realisticky. Skoro vše se zde dá díky tomu také rozbít, čehož využívají hlavně v závěrečných fázích bosové, s nimiž není radno si příliš zahrávat. Kapitolou samo o sobě je pohyb nepřátel po jejich skosení. Většinou se totiž překotí a udělají několik přemetů vzad. Nevypadá to nijak realisticky, ale do celkového konceptu hry to skvěle zapadá.  Aby jste se zde neztratili, zakomponovali jsem autoři kompas, který každý z vás během hry určitě párkrát použije. Je docela smutné, že vystřílíte všechny nepřátelé a hra vás nechce pustit dále. Co dělat, že by bug?  Nic takového, prostě jste přehlédli jednoho krvežíznivého protivníka, který vám brání v dalším postupu. Aby jste ho lépe mohli lokalizovat poslouží vám zde již zmíněný kompas, který vám ukáže kde se zmíněný zločinec schovává.

Po úspěšném vykosení posledního týpka, vám začne červeně blikat štipečka, která značí, zobrazení chacepointu. Nikomu se určitě nechce lítat po mapě a úzkostlivě hledat, kde že jen se objevil. Ozvučení je zde na dosti vysoké úrovni. Hudba v klidných fázích hraje krásná pohodová, jestliže se však přetrhnete onu pomyslnou čáru, vchody se kolem vás uzavřou a rozezní se drsné rockové melodie, které vám dají najevo, že je nejvyšší čas nabít rotačňák a pustit se do životu nebezpečné bitvy. Skřeky nepřátel a zbraní jsou rovněž kvalitně zpracovány. Zde nemám hře co vytknout.

Na závěr mohu jen podotknout, že Painkiller je velice dobře zpracovaná střílečka, která se drží stylu starších akcí ala Doom. I když je vidět menší inspirace Serious Samem, hra tíhne spíše k jinému stylu domovek. V jádru je ještě jednoduší než jeho slavnější praotec, protože se orientuje jen na hubení nepřátel VŠEHO druhu. Žádné zdlouhavé hledání klíčů se zde nekoná. Doporučuji ho všem akčně laděným hráčům, protože se při hraní  nudit nebudete. A až  na vás dopadne ta zničující stereotypnost, zjistíte že jste už vlastně skoro u konce, takže ji stejně pokoříte, přece by jste  Daniela Garnera nenechali na tak páchnoucím místě.

A závěrem jednu vizionářskou větu. My v redakci si myslíme, že na druhém dílu se určitě již pilně pracuje.

 

« Autor článku »

Pat


Tématické články:

Tvůrci hry se dozajista nechali inspirovat hrou Serious Sam. Podobnou Hi-tech grafiku nabízí i hra Far Cry a téměř totožnou bezproblémovou hratelnost zase UT 2003

« QuickBoX »


Vývojářské studio:

People Can Fly

People Can Fly je vývojářské studio, které do dění v herní branži zasáhlo až dnes recenzovanou hrou, ale všichni tak trochu tušíme, že tohle nebude jeho poslední úspěch.

Pohled do budoucna ...

Dvojka ještě nebyla ohlášena, ale dle našeho názoru je nevyhnutelná (nebo alespoň hra stejného žánru)

Hru doporučujeme těm, kteří ...

největší důraz u hry kladou na to, aby se u ní dobře odreagovalo, rádi se pokochají pěknou grafikou a nekladou veliká důraz na logiku nebo příběh.

Modifikovatelnost:

Žádná

Multiplayer:

Ano, vcelku klasické módy


Hrací doba:

cca 25 hodin

RUB/LÍC

Grafika: 7/8
Zvuky: 5/8
Hratelnost: 7/8
Příběh: 4/8
Invence: 6/8

(ne každá stránka hry má na výsledné hodnocení stejný vliv - záleží hlavně na žánru)

« Hodnocení »

+

Pěkná grafika, rozmanitost prostředí, skvělá zábava

-

Časem hra upadá do streotypu

To znamená, že:

Pailkiller je skvělá volba pro všechny, kdo mají rádi hry typu Serious Sam a rádi by zkusili něco trochu jného.

Lokalizace:

Profesionální, včetně dabingu