PROLOG

V tomto článečku chci krátce poreferovat o problematice anime v Čechách – záměrně říkám v Čechách, nejedná se ale pouze o přehled toho, s čím se můžete v naší krásné zemi z této kulturní oblasti setkat, nýbrž i o krátké zamyšlení na téma vnímání anime a jeho úskalí a popsat tak jeden z výrazných bludů nejen naší společnosti. Nečiním si nárok na vyčerpávající faktografický výčet, ale pokusím se zmínit pro každého něco – pro dívky, chlapce, mladé, staré i pro vaše zvířátka.

1.KAPITOLA V NÍŽ PODNIKNEME VÝLET DO HISTORIE JEDNOHO SMUTNÉHO BLUDU A PODNIKNEME ZA POMOCI ÚČELOVĚ VYBRANÝCH ARGUMENTŮ A SARKASMU POKUS O JEHO VYVRÁCENÍ, ZATÍMCO PO PRAVÉ STRANĚ MŮŽETE POPATŘIT NA KRÁSNÉHO SLONA LOVÍCÍHO LACHTANY

Anime je ohromující. Anime je podmaňující. Anime je fenomén. Anime skoro nikdo v Čechách nezná. Hups – kde se stala chyba? Uděláme – li krok stranou, můžeme vše s čistým svědomím a broukáním si songu ¨tak jsme tady zvládli, svou náročnou práci¨ hodit na komunisty, na ty rudé neznabohy. Proč? Inu proto, že anime má celou řadu styčných bodů s komiksem – vlastně hlavní význam anime je film mající vizuální podobu mangy – a manga, milé děti, to je japonský styl komiksu, který se dnes vehementně dere na všechny světové scény.

Ale zpátky k partaji – až do nástupu komunistů k moci jsme v Čechách měli řadu dekadentních zbytečností ( fungující hospodářství, poměrně dobrou morálku… ) a mezi nimi i komiksy. Málokdo ví, že i Ferda mravenec, ten hmyzí úderník, se původně zrodil jako komiksový hrdina. Problém samozřejmě byl v tom, že v té době byl komiks výrazně spjat s představou: ¨to je ta americká blbost o superhrdinech¨ a soudruzi tuto představu vzali za svou a dělali všechno možné i nemožné, aby toto médium potlačili – což se jim, bohudík, moc nepodařilo. A tak alespoň omezili komiks na veselá vyprávění a jednoduché dobrodružné příběhy, které byly určeny hlavně dětem. Komiks se s tímto stigmatem, ke kterému přispěly i po revoluci se rozšiřující Mickey Mausové a další haveť, vypořádává dodnes, byť již může nabídnout celou řadu výsostně uměleckých či formálně dokonalých děl.

A stejně a nejinak je tomu i s animovaným filmem. Masáž večerníčků, Kačeřích příběhů a celovečeráků typu Bambi či Sněhurka, měla za následek, že i animovaný film (asi jste to už pochopili a nemá cenu to před vámi tajit – ano, anime je skutečně ANIMOVANÝ film, tak – a je to venku… ) je pokládán za něco, co je vhodné pro děti (nebudu se tu hádat a poukazovat na to, že první Disneyho filmy měly úspěch hlavně díky dospělým, či že řada kreslených grotesek je brutálnější než Komando a šílenější než chudák, který byl nucen poslouchat týden dechovku)(nenapadej dechovku, v naší anketě o čtenáři neoblíbenější hudební žánr získala jeden hlas a mi si nechceme onoho podivného solitéra pohněvat - pozn. Nicka) a pouze pro pohádky (což spolu i souvisí – už J. R. R. Tolkien upozorňoval, že pohádky nejsou žánrem, který byl určen původně dětem, ale že jim byl podsunut). V jiných zemích se tento mýtus neprojevuje zas až tak silně – z Francie k nám přišel výborný film Trio z Bellevile, v Americe řádil Ralph Bakshi…

Ghost in the shell

U tohoto jména sena chvíli zastavme, protože to stojí za to, krom jiného se pokusil o animovanou verzi Pána prstenůa názory na výsledek se různí od naprostého úžasu po stejně naprosté zavržení, každopádně se ale jedná o geniální dílo, stejně jako jeho další kousky, které jsou oslavou cynismu a nihilismu.Jeden z jeho filmů se dokonce dostal i do české televize – Nova vysílala Mráz a oheň a geniálně jej uvedla jako pohádku někdy okolo 9 ráno. Celkem průser, hej hou.

Ale zpátky do Ameriky a rozvoji animáčů pro dospělé. V osmdesátých letech vznikl i povídkový Heavy Metal, animáč, kde se vesele souloží ( ¨dobře jsme si protáhli krovky¨ ), vraždí, páchají masakry a vůbec dělá vše, co v hraném filmu neprojde cenzurou. Z dnešního pohledu je tento film zastaralý a celkem pubertální – koneckonců byl velice spjat s komiksem hlavního proudu a spíše výtvarným experimentem, než čímkoliv jiným, ale i dnes je poměrně zábavný a metalová muzika, která v něm zní, je stejně úderná jako v době jeho vzniku. Nedávno byl natočen i druhý - horší, ale animačně celkem povedený – díl. Navíc hlavní hrdinka je udělaná (tedy nakreslená, vy zvrhlíci…) podle jedné známé bimbos (nebudu vysvětlovat oč jde, páč jsem slušně vychovaný chlapec).

Ale nejen animací je živ animovaný film, ještě zde máme loutky. Na dvd se před Vánoci objevil poetický Temný krystal a podobného stylu je i hraný Labyrint, kde krom loutek narazíte i na Davida Bowieho (pokud nevíte o koho se jedná – je to zpěvák a většinu času vypadá jak Pinoccio od psychopatického řezbáře). Hlavně se ale urodilo Meet the feebles, což je něco jako loutková obdoba Braindead – ano, mladý Peter Jackson, král černého humoru a gore efektů natočil loutkový film – o loutkách, které berou drogy, trpí vietnamským syndromem a vůbec jsou stejně úchylné jako kdokoliv z nás – a možná i víc. Nechybí ani závěrečný masakr.

Nicméně vládcem loutek (nemám na mysli ty mimozemštany, nebojte…) je Tim Burton (což vlastně asi emzák je, ale můžeme být jenom rádi, protože je to zároveň Bůh). Jo, Nightmare before christmas a Corpse bride. Dva geniální muzikály, ve kterých se Tim vyřádil tak, jak mu to hraný film nikdy neumožní (musíme ale přiznat, že ten první kousek nebyl stvořen pod Timovou režisérskou taktovkou).

Samostatnou kapitolou jsou pak animáče typu Shrek – jedná se v zásadě o filmy pro děti, do nichž je implantován i dostatek fórků pro dospělé.

Všechny tyto animaci využívající filmy pro dospělé (či odrostlejší) mají jedno společné – jedná se spíše o výkřiky do tmy, než o ucelenou linii filmové tvorby. U nás si je nikdo nespojí dohromady s tím, že by někde mohla existovat animovaná verze Zločinu a trest či Kámásútry… jenže ejhle, všechno je možné, takže se konečně podíváme na anime samotné.

Princezna Mononoke (obrázek z filmu, nikoliv osobně)


2.KAPITOLA V NÍŽ VTRHNEME DO JAPONSKA, KOUKNEME CO SE ZDE VAŘÍ A POVÍME SI, CO BYCHOM MĚLI OCHUTNAT. KROM TOHO BUDEME NACVIČOVAT POTLAČOVÁNÍ CHLÍPNÝCH MYŠLENEK A MOŽNÁ POMŮŽEME JEDNÉ STAŘENCE PŘEJÍT KU HŘBITOVU

V Japonsku se vyznačují tím, že heslo, převezmi – nauč – vylepši, berou fakticky vážně. Okolo 2. světové se to projevilo i tím, že stejně jako jejich tehdejší kámoš Hitler (u nás o tom běžel roztomilý dokument, bohužel si nevzpomenu na název, jsem holt už stár…), dost ujížděli na Disneym. Právě disneyovský styl animace se jim stal základem pro dnešní podobu mangy a anime (spolu s fascinací očima, ženskými vnady, mládím…). Na rozdíl od Západu, ale vzali animaci (a předtím komiks) jako způsob, jak se vyhnout omezením triků a rozpočtů a marnivých herců, takže tento typ filmu má v dnešním Japonsku nejen tradici, úspěch, ale hlavně i úctu.

Je samozřejmé, že ne každé anime je intelektuální nebo akční nářez. Anime vlastně vytvořilo jakýsi paralelní filmový průmysl, kde najdete všechny možné žánry pro všechny skupiny obyvatelstva – což bychom také mohli vzít jako definici: Japonský – ucelený - animovaný filmový průmysl. Mimo Japonsko samotné se ovšem dostane pouhý zlomek – a Čechy měly tu smůlu, že na ně padl masivně Pokémon, což vám zrovna nepomůže, když chcete někomu vysvětlit, že ty japonský věci jsou fakt bomba – je to jakoby jste chtěli někomu doporučit Monty Pythony a dotyčný by z britské televizní tvorby znal jen Teletubies. Těžká práce. Naštěstí máme španělskou inkvizici, která to zvládne za nás.

Z toho mála co projde skrze všechny překážky je u nás asi nejznámější hentai, což je animované porno. To má řadu výhod – nikdo vám například neuvěří, že sledujete normální porno kvůli dialogům, ale tady se můžete vymluvit na studium technik, samozřejmě že malířských, nebo – protože jsou Japonci úchylové a v hentai se můžete potkat s čímkoliv, co má pohlavní orgány ( a když je to nemá ve skutečnosti, tak v hentai to má alespoň dva ) – na studium různých brouků, či na studium japonského školství. Na druhou stranu, porno sice je pro dospělé, ale moc umění a myšlenek tam nenajdete (a pokud ano, jste fakt zvrhlí a měli byste být preventivně utraceni).
To samé platí o již zmíněných Pokémonech a přidružené havěti. Sluší se však říct, že tyto seriály mají i svou dospělejší a drsnější verze, takže není třeba nad těmito lámat hůl.

Pokud ale chcete někoho přesvědčit o skutečných kvalitách anime, doporučuji vaší pozornosti jedno slovo: Ghibli.
Ghibli je jedno z nejznámějších japonských filmových studií, které staví především na filmech H. Miyazakiho. Hlavně ovšem natočilo Hrob světlušek. Tento film, podle skutečných událostí, sleduje osudy malého chlapce a jeho mladší sestřičky ve válečném Japonsku. Hlad, zima, beznaděj… a závěrečný happy end spočívá v tom, že zemřou. Oba (na rozdíl od skutečnosti se tak přeživší chlapec nemusí vypořádávat s vědomím, že přes všechnu svou snahu sestřičku nezachránil). Tenhle film je krutý a krásný a stal se zaslouženě legendou. Světová organizace na ochranu har – hm, dětí, si jej vzala jako oficiální zdůvodnění své existence.

Ghibli ale má i jiné zbraně – už zmíněného Miyazakiho. Jeho filmy se pohybují na hraně pohádky, ale nikdy jí nejsou zcela – někdy mají půdorys drsné fantasy (Mononoke hime), dobrodružného filmu (Laputa - Castle in the sky), romance (Porco rosso) či dětského filmu (Tonari no Totoro) apod. Vždy ovšem mají i svou hlubší rovinu a dle mého názoru je pouštět je dětem jako házet perly sviním – většina se jim bude líbit, ale nikdy to zcela nepochopí. Faktem ovšem je, že spoustu věcí nepochopí ani ti, kteří si šli pro moudrost dvakrát a ještě předbíhali. Tyhle filmy vás totiž prostě chytnou, po dobu svého trvání si s vámi dělají co chtějí a po skončení ještě žebráte o nášup.

I mimo Ghibli samo sebou vznikají kvalitní filmy. Na sklonku osmdesátých let se vynořil film Akira, drsná sci-fi, která se stala kultem a pomohla řadě jiných anime prorazit na mimojaponské trhy (na kazetách se dostala i k nám). Pro příznivce fantasy je tu Ninja scroll či Vampire hunter D, velmi stylové a velmi krvavé záležitosti. Pokud se vám líbil Matrix, je tady Ghost in the shell – tenhle film měli pravděpodobně Wachovští před očima, když točili Matrix (ovšem kvalitou se mu ani zdaleka nepřiblížili a výsledkem tak byl jen další, sice poměrně zábavný, ale přece jenom pouze průměrný akční film). GITS má dnes i druhý díl – pokud studujete filozofii, mrkněte na to a máte téma na diplomku. Pokud dáváte přednost realitě je zde lynchovský Satoshi Kon a jeho filmy (naposledy spíše do komedie ladění Tokyjští kmotři).

A tak dál a dál. Krom filmů je ale velmi důležitým proudem v anime i seriálová tvorba, která může být zcela samostatná či různě s filmy propojená. Dnes nejznámější jsou asi Cowboy Bebop, Neon Genesis Evangelion či Sailor moon, od nadupaného příběhu přes myšlenkově bohaté dílo po romantiku… stačí si jen vybrat. Z poslední doby bych pak doporučil Wolf's rain, což je parádní záležitost o partě vlků a hledání Ráje.

Heavy Metal

Ovšem pozor – často se stává, že filmy a seriály nejsou spojené pouze formou pokračování, může se jednat i o předělávky, takže někdy vám film připadne jako naprostá blbost – a to prostě proto, že se jedná o filmovou verzi seriálu (takže třeba 30 25minutových dílů dá jeden 80minutový film, podobný příklad je například film Utena: The Revolutionary girl). Někdy je to na škodu, někdy to obstojí…
A pokud ani tohle nikoho nezaujme, tak jen podotknu, že řada anime rozvíjí a doplňuje různé pc hry (Final fantasy).

3.KAPITOLA V NÍŽ SI ZKUSÍME POPSAT NĚKTERÉ PŘÍSADY ANIME A POKUSÍME SE NÁŠ VÝLET ELEGANTNĚ UHRÁT DO ZTRA-

Důvody proč jsou anime tak úspěšná jsou různé. Někteří mají prostě rádi ten pocit cizosti, jiní oceňují žánrovou pestrost ( pokud jste fanoušky fantasy nebo sci-fi , rychle zjistíte, že až na pár výjimek jsou skutečné perly žánru právě zde) a jiní poukazují na to, že anime je vymazlená záležitost, s kterou si její tvůrci hrají až k dokonalosti (což samozřejmě není pravda vždy, ale jak už jsem řekl – z Japonska se dostane jen zlomek, a to samozřejmě ten, u kterého onen předpoklad platí).

To všechno je pravda, ale jsou i jiné důvody. Anime je velmi spjato s komiksem a naučilo se velmi dobře modelovat scény k absolutnímu emociálnímu účinku za použití minimálních prostředků, dokonale klame tělem, co se žánru týče, takže předvídat sice můžete, ale přehodnocovat musíte. Gradaci děje má neuvěřitelně jednoduchou a zároveň přísně logickou, takže ve výsledku dílo neztrácí tempo a tvar, pročež se skoro nestane, že byste odešli od sledovaného dílka v jeho průběhu a záhy oceníte kouzlo doneseného jídla a privátního nočníčku.

V anime prostě dělají ty nejlepší kapacity, jak scénaristické, tak režisérské. I sám legendární Akira Kurosawa by rád něco ukuchtil, ale protože na to nemá, alespoň si poplače při sledování Kiki’s delivery service od Miyazakiho.
Hudba… ta by si vyžádala kapitolu sám pro sebe – i ona prochází všemi žánry a je často přímo výrazovým prostředkem, může vyslovit myšlenku i stupňovat děj… prostě nádhera, která se nedá popsat, ale musí slyšet. Její textová složka je pak skvělým způsobem, kterak získat vztah k japonštině založené na takřka absolutní otevřenosti slabik. Pokud máte obavy z jakés takés etnické odpornosti, mohu vás uklidnit – rock, jazz, punk i čisté melodie jsou na skladě v množství větším než malém. Asi nejoceňovanější jména současnosti jsou Joe Hizashi (hudba k filmům H. Miyazakiho) a Yoko Kanno (Cowboy Bebop aj.).

Co se týče příběhů, jsou vždy vybroušené, nenajdete moc zbytečností a i všechna možná klišé, nad kterými byste u hraného filmu ohrnovali nos, zde bez výhrad přijmete – protože každé klišé kdysi nějak začínalo. A právě při sledování anime se vrátíte do dob, kdy klišé skutečně fungovalo tak, jak mělo, kdy patos byl patosem a filmy byly dělány lidmi, kteří to chápali a hlavně to dokázali předat dál. Vítaným osvěžením je i to, že čistě šťastné konce se moc nenosí – prostředí sice může být nerealistické, ale příběh sám může být realistický až nechutně. Nemusíte ale zoufat ani pokud vás tradiční příběhy neuspokojují – viz např. surrealistické Nekojiru su (Kočičí polévka).

Princezna Mononoke

A na závěr postavy… často se setkáte s mladistvě vyhlížejícími hrdiny (hlavně hrdinkami), ale není to pravidlem. Důležité je, že není problém vzít postavy za své, protože každé anime má ve svém jádru skutečné lidi a humanitu. Jedná se o příběhy o lidech a jejich láskách, problémech a strastech, pokusech ovládnout svět, snaze najít cestu ke svému okolí, psychopatické touze zabíjet či o hledání něčeho transcendentního – prostě o normálních věcech, které trápí nás všechny. A to, že hlavní postava je robot, vlk nebo chapadloidní penisoid neznamená, že tyto věci vyjádří hůře – maximálně tak zábavněji. Skutečně PROŽÍVÁTE něčí příběhy a cítíte, že tak to MUSÍ BÝT… Navíc, mladistvě vyhlížející postavy – pokud ne rovnou děti – mají tu výhodu, že všechny ty nepěkné (či zábavné – záleží na úhlu pohledu) věci, které se jim dějí prožíváte mnohem silněji. No a u hentai to má i jiné důvody, které netřeba rozebírat.
A pokud chcete hlavně zábavu…řeknu to takhle: slovo cool je sice anglického původu, ale až Japonci vám ukáží, co skutečně znamená…

ZÁVĚR, JEHOŽ DÉLKA BUDE Z MNOHA NIKOMU ZNÁMÝCH DŮVODŮ DELŠÍ, NEŽ TEXT SÁM. TENTO ZÁVĚR BY TAKÉ MĚL DOKONČIT ILUZI, ŽE SE AUTOROVI PODAŘILO NAPSAT MALOU KNÍŽEČKU A ZASLOUŽÍ SI NOBELOVKU NEBO V HORŠÍM PŘÍPADĚ PILULKY ZE SUŠENÝCH ŽAB. NAVÍC MÁ AUTOR POCIT, ŽE POKUD JSTE DOČETLI AŽ SEM, MŮŽE SI UŽ DOVOLIT COKOLIV, KDYKOLIV A KDEKOLIV, TAKŽE WO CO GOU?

Takže gou o to, že jestli chcete vidět něco skutečně nového a působivého, jestli se chcete před jinými vytáhnout tím, že znáte skryté poklady asijské kinematografie… zkuste anime. Přeji dobré chutnání!

« Autor článku »

Nihil

poznámka k obrázku: to je černá díra. Sice nevypadá moc černě, ale za to je vidět. Zdroj: seriál Andromeda.


Tématické články:

V tomto čísle recenzovaný Wolf's Rain a Cowboy Bebop.