Král Artuš

Hodina fyziky podle (s)tvůrců Krále Artuše:

„Když rozseknete led velikánskou sekerou, děti, tak von se proboří až za nějakejch…nó…hooodně metrů dál. A víte proč? Aby se všichni ty svinský sasové utopili!“

„Věcnááá! To je přece blbost, měl by se probořit pod tím s tou sekerou!“

„Ty seš nějakej chytrej chlapeček, bude z Tebe papež.“

Historie lidi vábila odjakživa. Jednak proto, že dějiny jsou oblastí, o které valná většina z nich téměř nic neví, ale hlavně proto, že si vždy osobovala určitý nádech skutečnosti. Konzumenty jinak často tuctového a nezajímavého story vzrušovala možnost, že tohle se někdy stalo nebo alespoň stát mohlo. Tvůrci či spíše opisovači příběhů toho zneužívají již od samotného vzniku literatury a hřeší se na to dodnes. Uvádím termín pseudohistorie, jelikož vím, že opravdové dějiny jsou mnohem zajímavější než ty rádoby skutečné příběhy, které jsou nám tak často záludně předkládány. Avšak marné pokusy přesvědčit o tom větší část lidské populace jsem již dávno vzdal.

Žehrání na špatné poměry však nepatří k mým zvykům a již vůbec ne do této recenze. Představte si, že jste průměrný režisér/scénárista – hodně průměrný. Nemáte žádné vlastní nápady nebo žádné, které by chtěl ten ignorant producentská zafinancovat, ale potřebujete peníze. Pokud možno hodně peněz. A nějaká ta sláva také není k zahození. Ale jak to udělat, aby to všechno bylo?Vezmete jinak celkem nezajímavý příběh a umístíte jej do minulosti. Pár pohledných svalovců s meči a několik historicky vyhlížejících bitev tomu dodá glanc a Vy již můžete počítat diváky. Ženám, obzvláště těm mladším, se budou líbit svalovci, mužům zase efektní souboje a nějakého človíčka ještě ulovíte na krásnou přírodu (sem tam střihnout letecký záběr malebných lesů, luk a polí, prosím). Všichni budou spokojeni, přičemž si téměř nikdo pro to množství skvělých detailů nevšimne, že film je vlastně o ničem. Jednoduché, že?

Právě až příliš. Ať se totiž budete snažit sebevíc, vyjde Vám ve výsledku jen průměrná rytírna a na ty si lidé dříve či později zvyknou. Dnešní publikum je zmlsané. Tak co s tím?! Že by nějaké historické téma? Kdepak, tam bývá příliš mnoho sporných detailů. Navíc vždy se může objevit nějaký chytrolín (v horším případě celý regiment), který bude tvrdit, že to není vůbec pravda a že jste to měli udělal tak a tak etc.

Existuje ještě mnohem lepší nápad – vzít legendu. Je dostatečně nejasná, poutavá a známá. Tak třeba o králi Artušovi ví většina lidí pouze to, že byl, měl zvláštní slabost pro kulaté věci (např. stoly) a kolem sebe houf rytířů, se kterými prožíval jedno dobrodružství za druhým. To je všechno hezké, jenže tahle legenda patří ke klasice světového kulturního dědictví a Vy přece chcete udělat víc než jen další remake. Chcete být originální.

Pravda, pravda. Tak vezmete jen postavy Artuše, Lancelota, Merlina etc. A příběh si vymyslíte. V tomto případě přece neexistuje žádný autor, který by se mohl nějak bránit – např. podávat žaloby. Jenže to již pár filutů před Vámi napadlo (viz. Snímek První rytíř – nehorázný to paskvil). Navíc existují i velice dobrá zpracování daného tématu (např. film Excalibur) a již vidím ty pošklebující se davy snobských intelektuálů. Vy přece chcete vytvořit něco, co by se alespoň tvářilo seriozně, když už nic jiného.

»Peníze na zvláštní efekty zřejmě putovaly na konto ohrožených dětí. Jen by mne zajímalo, čí děti byly tak ohrožené. Že by producenta?«

Už to mám, to je nápad! Vždyť kolem legend vedou vždy nějací vědátoři diskuse, jestli to vůbec bylo a jak to vlastně bylo etc. Vezměte jednu takovou teorii, předělejte ji klidně k obrazu svému bez ohledu na logiku, původní námět, historické souvislosti či zdravý rozum a vesele to vydávejte za pravdu. Nikdo Vám nemůže přesvědčivě dokázat opak, což k vzrušenému rozechvění popcornového publika stačí. A když budou recenzenti brblat, tak se můžete zaštítit kouzelnými slovy „vlastní/originální tvůrčí pohled“. Znáte to, ne? Prostě takové ty obvyklé řečičky, které se vedou, když se o ničem tvrdí, že je to něco. Myslím, že jsem scénáři, příběhu i nápadu samotných (s)tvůrců věnoval již dostatek prostoru. Rozhodně více než zasluhuje.

Herecké výkony sice ničím příliš neuchvátí, ale ani nezahanbí. Obzvláště Keira Knightley hraje díky přiléhavému sexy bitevnímu oblečku, před kterým by se i bikiny styděly, že zahalují příliš mnoho; nejenom duší, ale především tělem. Na rozdíl od většiny ostatních nápadů (s)tvůrců, je však tento alespoň použitelný i mimo říši jejich zvrácené fantazie. Kupříkladu být já divokým neotesaným barbarem, jehož myšlenkové pochody se převážně omezují na bác ho, vem to, a chyc ju a potkat na bojišti takto vymóděnou Guinever, také bych asi vypadl z koncentrace. A i tak základní bojové návyky jako sledovat zbraň či oči nepřítele by pro mne byly v takové chvíli naprosto nedostupné. Pozor, dámy, tento model má využití i při ústupu, jelikož je vědecky dokázáno, že nepřítel s pravítkem v kalhotách není schopen žádného výraznějšího pronásledování. A to ještě nezmiňuji, že Keira hraje díky válečnému malování i skoro všemi barvami. Úžasné, že? Škoda, že jen v závěrečné bitevní scéně, proto si ani divák nemrava příliš neužije.

Hudba není vůbec špatná, což se projevuje převážně tím, že si jí nevšimnete, což krom jiného znamená, že není ani nijak zvlášť dobrá.

Trocha „faktů“

Podržte se. Artuš nebyl navzdory názvu filmu vlastně král, nýbrž římský důstojník velice nejasné hodnosti, který velel elitní jednotce určené pro speciální mise. Avšak vzhledem k úžasně nízkému počtu jeho bezesporu elitních „rytířů“ by mohl s takovým kontingentem tak maximálně rozvážet poštu. On je totiž říman, tedy vlastně ne. V tomto bodě je film poněkud nejasný. Artuš tvrdí že ano, ale Merlin je přesně ten typ žvanivého intelektuála, který mu dokáže i tohle vymluvit. Mimochodem Merlin je kouzelník, který za celý snímek nepředvede ani jediné kouzlo. Peníze na zvláštní efekty zřejmě putovaly na konto ohrožených dětí. Jen by mne zajímalo, čí děti byly tak ohrožené. Že by producenta? Nechme raději podobných úvah.

Excalibur je docela obyčejný meč, jenž ve filmu nehraje prakticky žádnou roli. Přesto si někdo (Artušův otec) dal tu práci s tím, aby jej vrážel do nějakého šutru. Asi nutně potřeboval pochvu. A takových nejasností a motivů ztracených úplně mimo kontext je ve filmu mnohem více. Přesto (s)tvůrci naprosto zbytečně zaplácli velkou jeho část nudnými drsňáckými řečičkami jednotlivých rytířů, které jej jen rozmělňují. Závěrečná bitva se sasy je však koncipována velice poutavě a osobní souboje i zdařilé finesy šermířů dokážou zaujmout.

Verdikt:

Král Artuš rozhodně nepatří mezi filmy, které bych mohl doporučit. Na druhou stranu pokud se člověk vrátí domu ze školy či práce utahaný jako závodní kocour a potřebuje nutně vypnout a dát mozku na chvíli havaj, může jej s klidným svědomím použít jako relax. Je to prostě taková průměrná rytírna – hodně průměrná.

« Autor článku »

Augustus


Tématické články:

Inu s historickými filmy ... ehm ... s filmy s nádechem historie jsme na našich stránkách vcelku na štíru, přečíst si můžete alespoň recenzi na  poutavý snímek Zabijte krále z období anglické revoluce. Nicméně ani recenzi, ani film by vám autor tohoto článku jistě nedoporučil. Zato recenze na film Trója je jedním z nejlepších Augustových děl na poli filmových recenzí.

 

Režie:

ANTONIE FUQUA