Miliónté zpracování příběhu - jak chlapec potkal dívku.

Ano, když se nad tím zamyslím, tak u nás recenzujeme dosti specifické žánry filmů. Přes 80% recenzovaných snímků jsou sci-fi/fantasy/zpracování komiksů, nebo historické výpravné filmy. Jak chlapec potkal dívku je nosnou myšlenkou snad jediného snímku na našich stránkách a to Věčného svitu neposkvrněné mysli (který ovšem rovněž spadá do žánru sci-fi). Je to částečně způsobeno nevalnou úrovní filmů podobného typu a z části také tím, že (například) žánr romantická komedie zrovna nepatří mezi každodenní menu nikoho z redakce. I když kecali bychom, kdybychom tvrdili, že jsme v životě nic podobného neviděli, nebo že se nám nikdy nic takového nelíbilo :-).

Trošku jsem se rozpovídal mimo mísu. Garden State bych totiž ani omylem nezařadil mezi romantické komedie či dokonce komedie. A nad přívlastkem romantický bych rovněž váhal, některé scény ze závěru filmu si o to sice přímo říkají. Bylo by to asi stejně zodpovědné jako označit epizodu Star Treku, kde členové posádky cestují do 19. století, za historickou. S definováním filmu jsem měl asi největší problémy. Od označení psychologické drama jsem musel upustit, poněvadž zase do té míry charaktery postav nevyčuhují, byť jsou velice důležité, takže mi zbylo pouhé nic neříkající a všeobsažné drama, kam se na mnohých filmových serverech zařazuje každý snímek, který není komedie nebo akční sci-fi.

Tím, co by měl mít správný film ...

...je pořádný příběh. A jak se taková story pozná? To ještě nikdo nikdy uspokojivě neurčil, poněvadž od otázky Jak se pozná? je jen krůček k Jak se udělá? a tudíž jsou zodpovědní kritici před každým hodnocením v podobně svízelné situaci jako autoři před započtením svého díla. Ale za svojí recenzentskou "kariéru" jsem si stihl vytvořit pravidlo, které mi až doteď bezpečně odhalilo každou uměle zkonstruovanou zápletku: "Špatný film se pozná podle toho, že vše důležité se odehrává před kamerou a většinou i v časovém intervalu ohraničeném úvodními a závěrečnými titulky." Naopak dobrý příběh navazuje na minulost a bude pokračovat i po uplynutí stopáže filmu. A nejen to, metaforicky řečeno, velkou část nuancí děje si divák domýšlí, takže příběh se odehrává i v jeho hlavě a pokračuje i po zvednutí se z nepříliš pohodlného sedadla kinosálu. A takový příběh Garden State je.

Andrew je herec, který se po devíti letech vrací zpět do svého rodného města, aby se rozloučil se svojí zemřevší matkou. Po velice dlouhé době se tedy setkává i s vlastním otcem a osobním psychiatrem v jedné osobě. Na pohřbu stojí hledíc na vyrovnané řady příbuzných a přátel zesnulé s kamenným výrazem ve tváři, aniž by uronil jedinou slzu. Ihned po skončení obřadu potkává bývalého přítele a nynějšího hrobníka, který ho zve na večerní party a Andrew oděn v černém k mému úžasu přijímá.

Na druhý den potkává v nemocnici (trápí to krátké, ale pronikavé bolesti hlavy) dívku Sam zrovna ve chvíli, kdy si jeden slepecký pes vyhlídne jeho nohu jako vhodný objekt pro ukojení svých tělesných potřeb. Spolu tito dva prožívají mírně šílené chvíle, které vedou k zajímavým odhalením jak minulosti, tak jejich charakterů. Osobnosti hlavních postav mají tři rozměry, tady i hloubku a nejsou to lepenkové karikatury, které jsou tak často k vidění ve dnešních filmech. Každý žánr má svého maňáska, ale postavy v tomto filmu mají skutečné vlastnosti, jak kladné, tak i záporné. Andrew má z mládí psychický blok, který zapříčinil to, že "nemůže cokoliv cítit", protože moc dobře ví, že kdyby vykoukl ze své ulity, venku by na něj čekala jen samá bolest. A naopak Sam je typicky citově založená a impulzivní, hned pláče, hned se směje a jedná z vnitřních popudů. Jak může vztah těchto dvou dopadnout? To se nedozvíme, ale konec filmu nastíní směr, kudy se jejich snažení vydá. A mimochodem, závěr tohoto dramatu mne mírně zklamal, po předchozím výborném "životním" mixu přišel ... ale ne, proč vyzrazovat pointu? Však já to filmu na konci recenze spočítám a výsledkem bude číselné hodnocení.

Onen "životní" mix, o kterém se zmiňuji v předchozí větě, ani v podstatě není směsí, nýbrž vyhlazeným zrcadlem, které odráží životní realitu. Ať si vezmeme kterýkoliv žánr (a nemusíme být ani tak tvrdí, abychom vybírali akční film, nebo horor) jako komedii, romantiku a dokonce i psychologický snímek, tak nám životní skutečnost odráží více či méně pokroucený, protože ta se skládá ze všech jmenovaných a mnoha jiných aspektů a nejde vykreslit jinak, než použitím různých prvků z několika žánrů. Takže u filmu se zasmějete stejně jako v obyčejném životě a stejně tak je to i s pláčem (ne, že bych já, vulkánec ...).

Tím, co by mělo mít umělecké dílo ...

... je pojem, který jsem dlouhou dobu svého života označoval za originalitu a hodlám v tom i nadále pokračovat, ale nyní si už uvědomuji, že lepším výrazem by byla unikátnost. Pokud by existoval recept na umělecké dílo, byla by špetka unikátnosti dozajista jeho nedílnou součástí. Neznamená to však, že sci-fi, kde mají muži tři nohy a ženy jedno oko zelené a druhé šedivé, je uměleckým dílem. Stačí jediný okamžik, jediný záběr, jediná replika a kvóta unikátnosti je dostatečně naplněna do té míry, aby se o filmu dalo hovořit jako o dobrém (pokud samozřejmě splňuje i ostatní neméně důležitá kritéria). Garden State nevyužívá přímo unikátní prvky v nehorázném množství, ale celkový ráz a vyznění filmu je originální v mnoha ohledech. V kombinaci s tím, že každý film se snaží zaujmout co nejvíce v úvodních deseti minutách, to znamená, že nejvíce unikátních prvků naleznete na začátku, který jasně ukáže, že tento film je příběhem viděným očima jednoho člověka (čili fpm - first person movie :-).

»Tento film dotahuje téměř k dokonalosti jednu neprávem opomíjenou filmařskou dovednost - práci s motivy.«

Tím, co by měl mít kinohit ...

... jsou samozřejmě obstojné (nikoliv výborné) herecké výkony a tuto hranici Garden State směle překračuje. Zach Braff v hlavní roli působí velice přesvědčivě a mnohem známější jméno - Natalie Portman, která byla obsazena do hlavní ženské role, mu jen sekunduje. Byť se holka snaží, co ji síly stačí, tahle role ji příliš nesedla, naštěstí to jde vidět jen v několika scénách, které bych já ovšem nepovažoval za tak veliké herecké oříšky.

Téměř geniální mi přijde soundtrack Chada Fischera. Ve filmu jsem si nenašel jednu či dvě oblíbené melodie, bylo jich tolik, že když jsem si je chtěl všechny přehrát, trvalo mi to déle než dvacet minut! A to mám naprostý hudební hluch, takže si hudby na pozadí ani nevšimnu, pokud film zrovna nerecenzuji a nenutím se do toho. Ale písničky z Garden State se vám dostanou do uší už na první poslech. Režie zde využila zřejmého triku, že některé stopy pouští několikrát v různých situacích, ale znovu má veta pravidlo fpm, takže vy vlastně jen posloucháte skladby, které hlavnímu hrdinovi honí hlavou, popřípadě které slyší.

=

Byl jsem téměř šokován, když jsem zjistil, že prakticky vše, co jsem na filmu nejvíce chválil vyjma hudby, má na svědomí jediný muž - Zach Braff, který snímek napsal, režíroval a navíc hrál hlavní roli, takže všechna čest. Milý Zachu, právě jsi se zařadil mezi jména, jejichž další projekty budu sledovat. A co se hodnocení týká, necítím se jako kompetentní osoba, která by v daném žánru mohla dát osm Áček, to bych toho o kinematografii musel vědět o ždibíček více a následné "snížené" maximum (7A) musím ještě okrást o jedno Áčko kvůli pro mne nevyhovujícímu konci, který se ale většině lidí asi bude líbit. Takže já dám šest, ale vy si klidně připočtěte jedno navíc:-).
 

« Autor článku »

Mat


Tématické články:

Jediná srovnatelná story je taktíž vysoce hodnocený Věčný svit neposkvrněné mysli.

 

Snímek:

Garden State

CZ:

Garden State

Režie:

Zach Braff

Scénář:

Zach Braff

Hrají:

Zach Braff, Natalie Portman, Ian Holm, Ron Leibman...

Film doporučujeme:

vcelku všem, kdo chtějí vidět uvěřitelný příběh plný emocí i obyčejných chvil. Pokud chcete ale pozvat holku do kina, vemete ji radši na 50krát poprvé.