Kritik píše: "Škoda, že autor nedokázal zacílit svůj humor proti jevům." Jako by humor nebyl hodnotou k nezaplacení.

Zdeněk Svěrák, fejeton O humoru - jedna ze základních premis Divadla Járy Cimrmana 
 

Píše se rok 1966. Československá republika prožívá radostné chvíle uvolnění ze sovětského sevření a vypadá to, že "všechno bude fajn". Za pár dní začnou vánoční svátky a je nejvyšší čas stoupnout si do fronty, aby byl alespoň nějaký ten pomeranč na štědrovečerním stole. Dlouho bych mohl popisovat tento líbezný rozpor slavení křesťanských svátků v komunisticko ateistické zemi, ale já mám na mysli něco jiného. Pokud totiž hospodyňka nepodlehla všeobecným vánočním trendům, které už tehdy velely zuřivě nakupovat (i když zdaleka ne v takové míře jako dnes), mohla se se svým manželem a dětmi posadit do obýváku, zapnout rádio a naladit si stanici Praha, kde možná právě běžel pořad Nealkoholická vinárna U pavouka, poněkud netradiční "talk/music" pořad, který tehdy vedl mistr Jiří Šebánek. A právě v této době a v tomto pořadu zazněla první zmínka o zapomenutém českém géniovi Járovi Cimrmanovi. Bylo totiž s naprosto vážnou tváří (a hlavně hlasem) vyhlášeno do světa, že byla objevena rukopisná pozůstalost neznámého, ale velice talentovaného českého vědce i umělce. Důvtipnější pochopili, že se jedná o nejapný žert. Důvtipnější a vtipnější pochopili, že se jedná o zajímavý (i když poněkud suchý) humor. Nezanedbatelná část národa zprávě bez nejmenších pochyb věřila a další velká část posluchačstva k tomu nezaujala žádný postoj - prostě jim to bylo jedno. Datováno do této doby začal existovat fenomén Cimrman, který za téměř čtyřicet let ovládl rozhlas, jeviště i televizi ale hlavně naše bránice.

Nesmělé začátky

Krátce nato dal Jiří Šebánek podnět k založení Divadla Járy Cimrmana, dalšími zakládajícími členy byly už i dnes známá jména Miloň Čepelka, Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, kteří jsou dnes považovány za jedny z nejrenovovanějších cimrmanologů. I nadále běžely v Nealkoholické vinárně U pavouka různé šoty o Cimrmanově genialitě a rozhovory o jeho díle. Nicméně, pokud bych tyto několikatiminutové skeče srovnával s pozdější úrovní humoru, nevyšel by pavouk z tohoto střetu bez škrábanců, pohmožděné zadnice a natržených ledvin. Zkrátka, Cimrman se musel chvíli hledat, ale netrvalo dlouho a našel se. Snad i díky popularitě Vinárny netrpělo nově založené Divadlo nouzí. Už v říjnu roku 67 byly uvedeny hned dvě Cimrmanovy hry - Akt a Vyšetřování ztráty třídní knihy. To už byla díla o poznání kvalitnější, přesto za desítky let existence DJC Svěrák se Smoljakem napsali nemálo kusů o poznání lepších.

O chloupek později se na televizní obrazovky dostal pořad Salón Cimrman, o kterém se příliš rozepisovat nebudu. Jednak kvůli tomu, že rovněž nedosahoval úrovně divadelních her a my už s ním nemáme prakticky žádnou možnost přijít do styku a druhak poněvadž jsem o něm přes veškerou snahu kromě pár črtů scénáře nenašel prakticky žádné informace.

Unika

Ansámbl:

Zeněk Svěrák
Ladislav Smoljak
Miloň Čepelka
Jaroslav Weigel
Petr Brukner
Pavel Vondruška
Václav Kotek
Jan Hraběta
Jan Kašpar
Genadij Rumlena
Bořivoj Penc
Marek Šimon
Petr Reidinger

Jsem zastáncem teorie, že skvělá věc musí mít v něčem originální či lépe řečeno unikátní, pokud tyto znaky nemá, je "pouze" dobrá, přinejlepším velice dobrá. Už celý koncept Divadla Járy Cimrmana nabízí několik atributů, které byste jinde hledali jen s těží a my si o nich, ještě než se pustíme do charakteristik jednotlivých her něco povíme.

V první řadě je třeba zmínit, že Divadlo Járy Cimrmana, jak už již název chytrému napoví a hloupého trkne, se specializuje na uvádění her tohoto zapomenutého českého génia a vůbec studiu jeho práce. Na Pygmalion či Zkrocení zlé ženy tedy jděte do Národního, nebo na Vinohrady, tady se hrají jiné kusy. Už samotný koncept představení je poněkud zvláštní. V první polovině si zpravidla vyslechneme nějaký poučný seminář o Cimrmanově díle vědeckém či uměleckém a až po přestávce shlédneme samotnou hru, která koresponduje a často i navazuje na témata přednášek.  Mezi herci DJC nenajdete jediného herce (což je slovní hříčka i fakt), což je také docela originální, nemyslíte? U většiny her by to vadilo, ale Cimrmanovy kusy jsou vystavěné tak, že "naivní herectví" v nich má svoje místo a člověk ztvárňující určitou postavu nemusí být ani tak dobrým hercem, jako spíše komediantem a komikem. Zajímavé je také, co dělají účinkující DJC ve svém "civilním" životě. Nemyslete si, nejedná se pouze o umělecká povolání, například takový Bořivoj Penc je nástrojař, ačkoliv třeba Pavel Vondruška, kterému bych na hlaváku vtiskl desetikačku do ruky a věnoval mu soustrastný pohled, je dirigentem orchestru Národního divadla.

Nad absencí žen v ansámblu bych se raději ani nepozastavoval, není divu, že pro tak šílený podnik nezlanařili žádné něžné pohlaví. DJC též nestahuje žádné hry z repertoáru. Je sice pravda, že kdysi v děsivé historii byly dvě díla na čas odstaveny, ale později se k nim divadlo znovu vrátilo a momentálně hraje všech svých čtrnáct představení. Některá samozřejmě více, jiná méně často. Například momentálně se asi nejvíce hraje necelých devět let stará Švestka a evergreeny Záskok a Dobytí severního pólu.

Na oficiálních stránkách DJC najdete informaci, že jeho publikum jest nemalé (z čímž se nadá než souhlasit) a nikoliv intelektuálské, nýbrž inteligentní. K druhému tvrzení bych měl pár výhrad. Je sice pravda, že umělečtí a intelektuálští snobové tvoří opravdu nepatrnou část diváctva, ale na druhou stranu, neoznačil bych publikum za inteligentní (zvláště ne s vypuštěným a tudíž všeobecným kvantifikátorem). Nikoliv, v tomto bodě své propagace se (jako snad v jediném) drazí autoři sekli, jediným znakem průměrného diváka Cimrmanových představení je smysl pro humor přičemž inteligence nehraje větší roli. V tomto ohledu považuji představení DJC také za unikát, protože se na něm pobaví jak vysokoškolský profesor, tak kopáč bez ukončeného základního vzdělání. Vezměme si třeba Monty Pythony či divadlo Sklep, to je humor, který rozděluje svět na dvě části - některým připadne geniální, druhým zase trapný. Nesetkal jsem se s jediným člověkem, který by viděl několik Cimrmanových her (či filmů) a tvrdil, že "ho to moc nebere". On to totiž není humor rafinovaný a překombinovaný ani vulgární a suchý, ale poetický a živý - takový, jaký se musí líbit snad každému.

Cimrman Jaroslav

Když už se rozhodnete nějaké osobě zasvětit obrovskou část svého životního volného času, musí být tato výjimečná či alespoň vám sympatická. U většiny pozemšťanů se jedná o manžela či manželku, členové DJC si k tomu přibrali navíc i jednoho ztraceného a znovu nalezeného českého génia. Inu, o jeho češství se vedou spory, ale naši cimrmanologové předložili nezvratný důkaz toho, že sám génius se za Čecha považoval - doslova prý napsal: "Kéž bych ještě jednou mohl spatřit moji vlast Böhmen."

>>V Čechách dosahuje Cimrmanovo životní dílo vrcholu. Jako kočovný dentista prochází snad všemi kouty naší vlasti. Český lid ochotně otvírá ústa a svěřuje se mu se všemi starostmi a trampotami. Z toho pak Cimrman těží látku pro své nesmrtelné divadelní hry. Jsou to dramata takové umělecké síly, že ani nemohla být svými současníky pochopena. Když se po mnoha desetiletích zaskvěla na scéně, celá řada literárních vědců začala o Cimrmanově existenci pochybovat a označila jeho dílo za liptákovský podvrh podobný podvrhu zelenohorskému a královédvorskému.

Na to je jednoduchá odpověď. Který z našich soudobých spisovatelů by byl schopen dílo takové velikosti vytvořit? Žádný. K takovému činu by se museli spojit nejméně dva. Ale i ti by museli být alespoň průměrně geniální…

Ať už je tomu jakkoli, díla, pod nimiž je podepsán Jára Cimrman, patři k vrcholům světové dramatické tvorby. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat… <<

Ano, Cimrman byl vynímečný v mnoha ohledech. V první řadě to byl dramatik, ale jeho hudební dílo (obzvláště opereta Proso) se zapsalo rovněž hluboko do srdcí mnohých. Kromě toho to byl vynálezce (byť žádný z jeho ďábelských strojů se ve světě neprosadil), zdatný zubař, principál hereckého spolku, věhlasný spisovatel a v mnoha dalších oborech byl úspěšný, avšak v žádném si nevydobyl valného uznání. Nebudu tu dlouhosáhle rozebírat jeho osobnost, stačí když konstatuji, že Cimrman byl asi z jedné třetiny Leonardo Da Vinci, z jedné třetiny Pat a z té poslední části Mat - naprostý génius, ale dvojnásobné trdlo.

Kusy

Autory jednotlivých her jsou Svěrák se Smoljakem, kteří Cimrmanovo dílo rekonstruují. Občas se na některé podílí malou měrou i další člověk, ale není to pravidlem. Tyto díla pak můžete shlédnout "na živo" (Divadlo cestuje po celé republice i za hranice -viz. Cimrmanofikace České republiky a okolí o kus níže), nebo je shlédnout v televizi, popřípadě si pořídit MC, CD, VHS či DVD záznam. Byť nepopírám romantičnost a umělecký zážitek z pohledu na živé herce a třeba i idoly, ale pravda je taková, cena za lístek je až neúměrně vysoká, takže moje rada je: kupte si DVD - můžete na to koukat pořád dokola a vyjde vás to jen o kousek dráž.

Rozhodl jsem se velice krátce charakterizovat každou hru uváděnou DJC, abyste si mohli vybrat představení, na které se vyplatí jít, popřípadě porovnali můj vkus s tím vaším. A ještě jedna poznámka než začneme, pokud o nějaké hře tvrdím, že se nepovedla, nebo že je průměrná, tak vězte, že hodnotím v mantinelech vymezených samotnými hrami a pohybuji se po této škále. I ta nejhorší hra s dílny Svěráka a Smoljaka mne pobavila a já nelitoval ani času ani peněz do ni vložených.

AKT (premiéra 4. 10. 1967/obnovená premiéra 14. 11. 1973)

Semináře před Aktem uvádí do cimrmanologického problému a patří k tomu vůbec nejlepšímu. Hra o návratu "ztracených dětí" k jejich biologickým rodičům se řadí mezi slabší průměr, ale to stále ještě znamená, že se u ní budete skvěle bavit:-).

VYŠETŘOVÁNÍ ZTRÁTY TŘÍDNÍ KNIHY (premiéra 4. 10. 1967/obnovená premiéra 14. 11. 1973)

Nebudu vám lhát, o této hře jsem se sice učil už na základní škole, ale považuji ji za jednu z vůbec nejslabších. Semináře o Cimrmanově pedagogické činnosti jsou sice dobré, ale hra je spíše sledem vtipů ze školního prostředí bez větší invence, ale s řádnou dávkou uměleckého cítění. Kdybych některou uvedenou hru měl nedoporučit, volil bych možná právě Ztrátu třídní knihy. Tudy cesta nevedla a pánové cimrmalologové si to naštěstí uvědomili.

HOSPODA NA MÝTINCE (premiéra 17. 4. 1969)

Jedno z vůbec nejúspěšnějších představení, které se nedávno dočkalo už své tisící reprízy takže se hrála asi tolikrát jako pět neúspěšnějších her Osvobozeného divadla (o kterém jsem se rozepisoval minule) v jeho podání. Není to úspěch vůbec nezasloužený, sice ani hru ani semináře nehodnotím úplně nejvýš, ale rozhodně je to nadprůměr.

VRAŽDA V SALÓNNÍM COUPÉ (premiéra 14. 5. 1970)

Naopak Vražda v Salóním Coupé je hra průměrná. Dotýká se Cimrmanovy kriminalistické činnosti. Tento kus se stal základem pro film Rozpuštěný a vypuštěný, ze kterého vám o kousek níže nabídnu jednu stažitelnou ukázku.

NĚMÝ BOBEŠ (premiéra 24. 11. 1971)

Pro tentokrát autoři rozbili svoje klasické schéma a přistupují s novým systémem. Do hry "vpadávají" se svými poznámkami namísto klasického semináře. Bohužel ani to nezachrání celkově podprůměrný kus.

CIMRMAN V RÍŠI HUDBY (premiéra 3. 5. 1973)

Další "výjimečný" kus. Ve své podstatě se skládá jen ze seminářů o Cimrmanově díle muzickém. A znovu se zde nasmějete opravdu vrchovatě a ono divadelní představení vám ani chybět nebude.

DLOUHÝ, ŠIROKÝ A KRÁTKOZRAKÝ (premiéra 17. 10. 1974)

Hodně známá hra, která se většinou uvádí s jediným seminářem, poněvadž je neobvykle dlouhá. Je to taková netradiční (až parodická) pohádka plná příjemných, ale poněkud omšelých vtípků. Rozhodně neurazí, ale mezi elitu se také nezařadí.

POSEL Z LIPTÁKOVA (premiéra 20. 4. 1977)

Tento kus se většinou uvádí se seminářem a dvěmi krátkými dramatickými díly, které jej nepříliš přesvědčivě dostávají lehce nad standard.

LIJAVEC (premiéra 22. 1. 1982)

Hodně dobrý kus. Experimentální seminář o vymýšlení anekdot je jednoduše skvělý a hra má spád i pointu, což se i Cimrmanových děl tak často nestává.

DOBYTÍ SEVERNÍHO PÓLU (premiéra 25. 10. 1985)

Další vysoká laťka. Neodpustím si citaci ze hry, budou to názvy kapitol "polárního deníku":

Kapitola pátá: Slavnostní překročení sedmdesáté rovnoběžky
Kapitola šestá: Frištenskému omrzly obě nohy
Kapitola sedmá: Vrátíme se?
Kapitola osmá: Simulant dostal na pamětnou
Kapitola devátá: Vlci
Kapitola desátá: Ztratili jsme kompas
Kapitola jedenáctá: Bloudíme v mlze
Kapitola dvanáctá: Prohlídka petrohradské Ermitáže
Kapitola třináctá: Další překročení sedmdesáté rovnoběžky
Kapitola čtrnáctá: Frištenský simuluje zánět slepého střeva
Kapitola patnáctá: Zdařilá operace
Kapitola šestnáctá: Frištenský simuluje pooperační slabost
Kapitola sedmnáctá: Táhni a srůstej

BLANÍK (premiéra 16. 5. 1990)

Rovněž skvělá záležitost. Velice citlivé zpracování jedné z nejslavnějších českých pověstí tak, jak ji vnímal Jára Cimrman. Vztah Jiráska s Cimrmanem i absurdní obraz hierarchie a byrokracie vojska v hoře ve spojení s velice povedenými vtipy se zasloužili o zařazení této hry do zlatého fondu.

ZÁSKOK (premiéra 27. 3. 1994)

Další experiment a ne zrovna nevyvedený. Bohužel také ne výjimečně dobrý. Další exkurze do Cimrmanova díla dramatického. Z tohoto kusu si asi nadosmrti budu pamatovat Cimrmanovo zpracování Hamleta bez Hamleta a hlášku, která se docela ujala - V Českých Budějovicích by chtěl žít každý!

ŠVESTKA (premiéra 14. 11. 1997)

Náramně zdařilá záležitost s minimem hluchých míst a řadou povedených a hlavně originálních (narozdíl od hry Dlouhý, široký a krátkozraký) vtípků. I česání švestky u dráhy může být docela príma zábava.

AFRIKA (premiéra 5. 10. 2002)

Afrika se naopak příliš neprosadila, není to počin špatný, ale spíše průměrný. Inu, ne každý den je posvícení.

Budoucnost

Pokud se pozorně zadíváte na data premiér, tak zjistíte zajímavou věc. Za prvních deset let své existence uvedlo DJC téměř třikrát více her než za dekádu poslední. Značí to určitý trend. Nemám žádné informace o připravovaných kusech (a ne že bych se nesháněl), takže předpokládám, že se v nejbližší době žádný nechystá. Dávám DJC ještě maximálně deset let a dvě hry, alespoň v současném složení (už to tam je samý dědek) a nepředpokládám, že by toto duchovní vlastnictví chtěli umělci předat někomu, v koho nemají plnou důvěru. Znamená to zánik Divadla Járy Cimrmana? Pravděpodobně. Ale nelamentujme a nehořekujme, zbyl tu po nich pořádný kus práce, který přetrvá i bez nich. Už dnes (i včera) můžeme občas v televizi zahlédnout některou z inscenací jejich her, přestože to tvůrcům zrovna na bohatství nepřidá. A zítra? Kdo ví, třeba se po zániku tohoto spolku ujmou Cimrmanova odkazu jiní, mladí a nadšení lidé, kteří vnesou nový vítr i starý dobrý úsměv.

Bonus

A jako úplnou tečku jsem se rozhodl poskytnout je stáhnutí (466 kb) několikatiminutový audiozáznam pravděpodobně vůbec nejlepší scény filmu Rozpuštěný a vypuštěný. Věřím, že vás pobaví stejně jako mě. A hlavně mne nepráskněte, tohle asi nebude legální ...

« Autor článku »

Mat


Tématické články:

Minule jsme se zabývali humorem Osvobozeného divadla a příště přijdou na řadu Motyho Pythoni, takže je co číst i na co se těšit a tak by to mělo zůstat i nadále.

Velice doporučuji též navštívit oficiální stánky Divadly Járy Cimrmana, které najdete na adrese www.djc.cz a na kterých naleznete spoustu zajímavých informací ze života Járy Cimrmana, které se jinde nedozvíte. Standard v podobě rozpisu představení a možnosti předjednání vstupenek je doplněn o příležitost poslechnout si části zvukových záznamů her a mnoho dalšího. A to vše ve velice stylovém hávu. Chválím!