Dovolte mi přivítat vás v naší světové manéži nazvané Létající Cirkus krajty Montyho. Věřím, že se budete skvěle bavit ... i když tu nemáme žádnou divou zvěř, artisty, žongléry ani krasojezdkyni. O kouzelníkovi a velbloudovi si můžete nechat leda zdát, v naší manéži vystupují pouze klauni. A jak se to přihodilo? Pokud budete mít se mnout trochu trpělivosti, řád vám to objasním. 

Naše putování po legendách humoru jsme započali doma, ale ukončíme jej v cizině. V baště komiků - Velké Británii. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, proč zrovna anglická produkce je tak bohatá na výtečné humoristické počiny. I můj miniaturní kulturní rozhled zaznamenal počiny typu Červeného trpaslíka, Jistě, pane ministře a následné Jistě, pane premiére, Černou zmiji, Mr. Beana okupující špičku televizní zábavy a výčet spisovatelských mistrů oboru by byl ještě delší, za všechny jmenuji toho nejznámějšího a toho mne nejmilejšího - Terryho Pratchetta a Douglase Adamse. A došel jsem k nějakému závěru? Kdepak, na to je moje znalost anglické mentality příliš krátká, takže se budu muset spokojit s konstatováním, že se pravděpodobně i nadále budou nejlepší skeče rodit v hlavách ostrovních Evropanů.

Z Oxfordu a Cambridge pochází většina členů tohoto humoristického seskupení. Graham Chapman a John Cleese patřili do legendárního spolku Footlights, jehož odnož Cambridgeský cirkus, kterou první jmenovaný založil, procestovala za svojí krátkou existenci téměř celý svět. Právě Cirkus byl místem, kde se dva později světoznámí komici potkávali a seznámili (takovým malým paradoxem je, že druhou polovičku své budoucí autorské dvojice nemohl původně Cleese vůbec vystát). Rovněž Eric Idle byl známou postavou (a jednu dobu i prezidentem, který mimochodem poprvé povolil členství ženám) Footlights, takže se se svým kumpány setkal poprvé tam.

Naopak Michael Palin z Oxfordu to měl k Létajícímu cirkusu o kousek dál. Už na škole navázal spolupráci s Terry Jonesem, se kterým sepsal knihu Úplné a vyčerpávající dějiny Velké Británie, kterou si John Cleese přečetl a když hledal někoho, s kým by mohl vytvořit skupinu vtipálků, byli tihle dva první, které oslovil. Z řady trochu vybočuje Terry Gilliam, který je Američan a do Británie se přijel schovat před povinnou službou v Americké armádě. Tento chlápek se občas k Pythonům vůbec nepřiřazuje, protože není vidět před kamerami a na scénáři se podílel jen výjimečně, ale jeho práce - charakteristické animace, se stala pro tuto skupinu symbolickou.

Co možná o Monty Pythonech (ne)víte:

>> V dílech této humoristické skupiny můžeme vysledovat původ některých pojmů užívaných na internetu. Kdo viděl skeč o lamě či o prejtu (anglicky spam), asi ví o čem mluvím

>> Terry Jones kromě režie některých pythonovských filmů (Život Briana, Smysl života) vytvořil i několik dalších (např. Žabákova dobrodružství)

>> Bezkonkurenčně největší jméno je však Terry Gilliam, který režíroval například Prokletí bratří Grimmů, Strach a hnus v Las Vegas či Lupiče času (kteří jsou i kvůli hereckému obsazení často mylně označováni za další pythonovský film). Při natáčení filmu Žáhlav údajně "kradl" komparzsity Lucasovi z Hvězdných válek, protože neměl na vlastní.

>> Douglas Adams s Pythony po krátkou dobu spolupracoval, ale brzy zjistil, že tohle není ten typ humoru, který by chtěl dělat (třeba že jej obdivoval). Rovněž mu v tom bránil vrozený perfekcionalismus, který mu však stěžoval spolupráci s každým.

>> Michael Palin s věnuje cestování a točení pořadů o tom pro BBC (nedávno jeden z nich běžel na ČT 2). Místa, které navštívil, prokazatelně registrují (někdy až mnohonásobné) zvětšení turistického ruchu.

>> Eric Idle poté, co se mu nepovedlo zkonsolidovat zbytek kolegů, podnikl sám "Greedy Bastard Tour", což je turné Pythonů bez pěti Pytohnů. Pokud si Idle myslí, že je vtipné, když se v názvu svého turné přizná, že jeho hlavní motivací jsou peníze, tak má možná pravdu, ale ještě o něco více je to tragické.

>> Song Always look at the Brigth Side of Life, který zazněl na konci Života Briana se v roce 1991 umístil na desátém místě britské hitparády. Jejím autorem je (stejně jako většiny písní z filmů Létajícího cirkusu) onen hamoun Eric Idle

Těchto šest mladých fešáků plných energie a nápadů jak dělat komiku dostalo příležitost natáčet humoristický seriál pro televizi BBC (dokonce první kanál), a tak se do toho vrhli po hlavě... ale nejdřív museli vymyslet jméno, pod kterým se proslaví. Kůň lžíce a lavor byl návrh jen o zlomek šílenější než Káněčí strniště Bunyho Wacketta a bota. Monty Pythonův létající cirkus je proti tomu název hodně umírněný. Už podle výběru jména si můžeme domyslet několik charakteristických vlastností humoru Monty Pytohnů, kterým se budu nadále zabývat.

Ještě než se dostanu k rysům Pythonovského vtipu a pořadu, musím se několikati slovy zmínit o filosofii Johna Cleese a jeho kolegů. Tahle parta totiž ve svém veřejném projevu znala jediný pojem a tím je humor. Mnozí tvrdí, že jejich skeče jsou nemorální a kohosi očerňují a podobně. Není tomu tak, nebo alespoň ne záměrně. Monty Pythoni totiž takové pojmy jako morálka či vkus neuznávají, alespoň ne před kamerou. Jde to trošku cítit z Cleesova výroku: "V komice se stanete velmi pragmatickými. Komika je to, co lidi rozesměje." Rozesmát lidi byl jejich hlavní cíl (vydělání peněz a sláva nebyly nikterak vedlejší, ale byly podmíněné komičností jejich scének) a oni to dělali bez ohledu na jakékoliv jiné hodnoty. V několika skečích například vystupují vysocí církevní hodnostáři (biskup, papež, španělská inkvizice...). Parodují snad Pythoni církev? Ano. Utahují si z ní? Jistě! Útočí na ni? Ale kdepak! Létající Cirkus nebyl stvořen k moralizování a vypichování chyb světa, nýbrž k pobavení publika. Jak jinak si vysvětlit to, že Chapman, notorický alkoholik a homosexuál, vytvořil několik povedených skečů, ve kterých vystupují "hošíci" popřípadě transvestité a člověk se jejich chování musel smát? Klauni humor berou vážně, ale obsah sdělení je pro ně jen prostor pro vtipy.

Těžiště tvorby Létajícího cirkusu spočívá s seriálu, který v době psaní tohoto článku ještě stále běží na ČT 2 v pátek v nočních hodinách. Byl natáčen pět let a tvoří unikum televizní zábavy, protože tak byl už koncipován. Pythoni totiž chtěli rozbít stará schémata televizní zábavy a nastolit nová, která by dávala více prostoru tvrůčí mysli. Nepřipomíná vám to něco? No jistě! Televizní surrealismus! Důrazně vám doporučuji, abyste v průběhu sledování většiny pythonovských skečů vypnuli levou hemisféru a příliš se nad logikou věci nezamýšleli, je to totiž kontraproduktivní. Určitý vtip vám zkrátka přijde komický, a nebo ne, pokud hledáte podprahové sdělení, raději vyražte v únoru na houby, pravděpodobnost úspěchu je mnohem vyšší. A jelikož je komično Létajícího cirkusu poněkud zvláštní, je i výjimečné a já se tuto originalitu budu snažit zachytit v několika bodech, které by měli shrnovat většinu unik, na která si mohou dělat Pythoni nárok.

1) Skeče

Všechno dílo Létajícího cirkusu snad kromě dvou filmů má velice výraznou úsekovitost. Jde zkrátka vidět, že tuhle část dělal Chapnan s Cleesem a o kousek dál už je dílo dvojice Jones - Palin bez toho, aby tyto dvě vcelku nezávisle skupiny věděli, na čem která pracuje. Nakonec se všichni sešli, pročetli si své návrhy, sestavili půlhodinový pořad a začali točit. Ve výsledku to tedy znamená, že jejich díla jsou sérií po sobě jdoucích nenavazujících skečů. Tento postup je samozřejmě mnohem jednodušší než nutnost svazovat se nějakými dějovými rámci, ale divák díky tomu nemusí přepět hluchá dějová místa (takže jediným problémem zůstávají hluchá nedějová místa).

2) Animace

Právě animátorské umění Terryho Gilliama většinou tvoří surrealistický most mezi naprosto odlišnými skeči. Gilliam byl zprvu zneuznanou postavičkou, která však časem dokázala svoji nepostradatelnost i skeptickým producentům BBC. Jeho samotná definice animací je, řekl bych, nadmíru výstižná, tvrdí totiž, že je to "do obrazu zachycený proud vědomí." Je to prostředí, kde je možné úplně vše a kde neplatí "obyčejné" fyzikální a logické zákony (což je typické i pro hranou část). I samotný vzhled obrázků je značně výjimečný a většině světa se asi bude zdát mírně odpudivý. Upřímně řečeno, po technické stránce je to fušeřina. Ale Monty Pythoni nejednou dokázali, že když se za fušeřinu člověk nestydí a pojmenuje ji "svým stylem", tak z toho nemůže mít ostudu.

3) Ne - logičnost, -výraznost, -vypointovanost

"Víte proč houslisti neradi chodí na hřbitov? Protože jo tam je samej křížek!" Tohle je anekdota, nikterak výjimečně vtipná, ale řekl bych, že jako demonstrace postačí (vy si můžete představit jakoukoliv jinou). Jednou z hlavních charakteristik vtipu je jeho vypointovanost. Dobrému vtipu se člověk zasměje a je to právě nečekané rozuzlení, které jej k tomu donutí. To je humor typický například pro televizní estrády - Novotný, Rychlý, Šíp či Krampol řekne vtip a zašklebí se a banda komparsistů v hledišti zaplácá rukama o sebe a vyluzuje zvuk vzdáleně se podobající kvíkání podřezávaného podsvinčete či lidskému smíchu. U Pyhtonů to nejde, protože zde se nejedená o vtipy zakomponované v textu, ale o skeče se vším všudy. Místo parametru humornosti pointy, který je typický pro anekdoty, se ke slovu dostává jakási "úroveň komiky", protože často je bizardní už samotný náměť, kterému se asi nebudete smát ve smrtelných křečích svíjejíc se na zemi. Co je tak komického na tom, že jde zákazník vrátit mrtvého papouška? Ne mnoho, ale přesto to podání Létajícího cirkusu vyznívá neuvěřitelně bizardně, protože je pro něj charakteristické, že všechno zavede díky svému surrealismu až do takového extrému, na který naše logická mysl ani nepomyslí. Ale kdy se tomu máme smát? Na začátku? Na konci? Nikdy? Pořád? Volba je na vás, v tomhle vám nikdo neporadí.

Některé vtipy zcela opouštějí rovinu zdravého rozumu. Někdy aktéři využívají postupu "to je tak blbý, až je to sranda", jindy rozbíjejí filmovou iluzi a často si pohrávají se samotným spojováním oněch nesouvisejících skečů, takže když se vám na třech různých místech a ve třech různých dobách objeví postava z úvodní scény, která nemá s těmi ostatními co dočinění, může se vám to zdát hloupé, ale může vás to také pobavit.

4) Postavy

Přestože je každý skeč jedinečný, občas se někteří aktéři opakují, nebo jsou natolik výjimeční, že musejí člověku uvíznout v paměti. Do "stálého ansámblu" Látajícího cirkusu patří například "pepřenky", které má na svědomí Terry Jones. Jsou to staré tupé zatrpklé babky, které glosují události odehrávající se v některých scénách. Další známou postavou, kterou pro tentokrát vyhovořil Graham Chapaman, byl byrokratický a suše faktický plukovník beze smyslu pro humor, který byl údajně inspirován charakterem autorova otce. Eric Idle, autor píšící své scény zpravidla sám, zase svět obohatil o nejednu postavu se jedinou výraznou charakteristickou vlastností - během svého monologu se začala zaplétat až sama vlastně popřela vše, co ze snažila na počátku tvrdit. Nevyšťoural jsem, kdo vytvořil postavu vůdce španělské inkvizice, ale je to také charakter, který je do té míry bizardní, že samotná jeho přítomnost budí smích.

»»»Někdejší členství v Létajícím cirkusu je nesmazatelné stigma. Snad v každém rozhovoru s Palinem či Cleesem padne o tomto spolku několik dotazů a trošku podrážděných odpovědí. Ne všichni novináři jsou však bez invence. Cinema se při poslední rozhovoru Terryho Gilliama dokonce zeptala, jestli jej neustálé otázky o Monty Pythonech nenudí ...«««

Tolik k popisu rysů tvorby Létajícího cirkusu, kde nebylo uvedeno hned několik důležitých faktů, bohužel nevím které, jinak bych je tam napsal. Teď se ale už posuňme o něco dál a povězme si pár slov o každém filmu, který kdy Monty Pythoni natočili.

And now for something completely different (1971)

Tato hláška hojně se vyskytující již v seriálu dala název filmu, který přímo z televizní produkce vycházel. Pythoni zkrátka přetočili několik svých nejlepších skečů do filmového formátu, aby povýšili od gaučů v obývácích na polstrované židle v kinech. A nebyl to pokus vůbec marný, protože výběr je to vskutku skvostný - Mrtvý papoušek, Hodina sebeobrany, Horolezecká výprava, Smrtící vtip či Špinavá vidlička patří k mým vůbec nejoblíbenějším skečům, které byly díky filmu mírně přepracovány a natočeny s filmovou (nikoliv seriálovou) pečlivostí.

Monty Python a Hledání Svatého grálu (1975)

Tento snímek sloužil jako taková tečka za existencí spolku, který se už pomalu začínal rozpadat. Jedná se o epickou (má to příběh!) záležitost, ve které král Artuš putuje Anglií a hledá Svatý grál. Je to taková středověká road story, což zrovna moc nároků na scénář neklade. Přesto je zde vidět jasný "skečovitý" koncept - někam dojede, něco udělá, někam odjede bez zřejmé vnitřní logiky. Přestože mnozí tento film vyzdvihují, já nevidím důvod proč. Je sice pravda, že je to první příběhový film, ale onen děj nemá žádný reálný dopad na diváka a scény jsou přinejlepším stejně dobré jako v jiných dílech Létajícího cirkusu. I když takový souboj krále Artuše s černým rytířem rozhodně stojí za vidění.

Monty Python: Život Briana (1979)

Je označován za nejuznávanější film Monty Pythonů a to dokazuje, že lidi mají přeci jen vkus. Stejně jako Hledání Svatého grálu se jedná o dějový film, tentokráte však má už skutečný příběh. Pojednává o židu Brianovi, který se stal hračkou osudu. Tři mudrcové jej přišli navštívit do stáje jako budoucího krále židů a tím mu předurčili cestu mesiáše, kterým se nakonec pro mnohé stal. Skeče jsou výborné a děj dostačující. Čtyři roky nasávání inspirace tomuto filmu rozhodně pomohly.

Smysl života (1982)

Už opravdu konečné rozloučení Monty Pythonů se světem v podobě filmu plného skečů, kteří se vůbec netýkají smyslu života. Ano, jsou to takoví Pythoni, jaké známe! Zbrusu nové scény a návrat k pramenům dělají z tohoto filmu nutnost pro každého fanouška humoru Létajícího cirkusu. Přesto bych tento snímek ohodnotil o stupínek níž než výběrové And now for something completely different.

Já vím, já vím. Mohl bych na tomto místě, stejně jak by udělala většina ostatní v mé kůži, rozebrat a popsat několik fenomenálních a klasických skečů, ale to by nemělo téměř žádný význam, protože jsem nenašel žádný, který by v psané podobě mohl oslovit neobeznámeného člověka a u fanoušků si dovolím znalost těch nejvypečenějších vtípků předpokládat, takže vyjdete zkrátka.

Nevím, co bych měl napsat závěrem, aby to nikoho nepobouřilo. Pythoni byli tak kontroverzní, že každý názor na ně se ihned stává sporným a hodným nenávisti určitých skupin lidí. Proto se z toho budu snažit vybruslit diplomaticky - Létající cirkus vytvořil neopakovatelný fenomén, který si našel statisíce příznivců. Jeho základním znakem je však humor "přes mrtvoly" a zcela mimo konvenční vkus, který může pohoršit a dokonce pobouřit leckoho. Vám jen zbývá odpovědět na otázku, jestli jste ochotni akceptovat naprostou separaci humoru a morálky. Já na tento zásadní dotaz odpověď ještě pořád hledám.

« Autor článku »

Mat


Tématické články:

Předminule jsme se zabývali humorem Osvobozeného divadla a ve 32. čísle přišlo na řadu Divadlo Járy Cimrmana. V článku jsou jmenované i jiné humoristické počiny, kterými jsme se zabývali. Tak třeba na Červeného trpaslíka jsme napsali rovnou dvě recenze v průběhu tří let. Tady máte první a zde druhou. Černá zmije a Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére jsou rozhodně také k popukání. A co teprve dílo Douglase Adamse ... to je teprve síla.