Vše, co jsem s Janem dělal, bylo v mládí. Poslední svoji společnou hru, Pěst na oko, jsme začali psát, než nám bylo tři a třicet. Když se mladým něco z naší práce líbí, ať nezapomenou, že jsou sami mladí a že mládí je krátké. Krátké jako život. Ať je nenechají utéct a ať se taky pokusí udělat všecko znova, po svém. Co neudělají oni, zůstane neudělané. To si žádná generace nesmí dovolit. My už neuděláme nic, my staří. A ti, co tu ještě nejsou, co jsou dosud na houbách, nemůžou. Jenom jejich je čas, dnešních mladých.

Jiří Voskovec
- nedovedu si představit lepší úvod diskmagového článku, který pravděpodobně budou číst skoro samí mladí lidé.
 

Roku 1926 založil Jindřich Honzl s Jiřím Frejkou (a kolem se potloukal i Emil František Burian, abychom měli trojici průkopníků avantgardního dramatu v českých zemích pohromadě) Osvobozené divadlo. Tato scéna byla součástí velice významného uměleckého spolku Devětsil, který prosazoval právě avantgardní umění ve spojení s poetismem. Osvobozené divadlo uvádělo zdramatizované básně například Nezvalovy, Baudelairovy či Apollinairovi. O dvojici Voskovec a Werich, kteří se jako mladí študáci snažili protlačit mezi uměleckou elitu, a kteří pod vlivem okouzlení nového uměleckého žánru - filmu, napsali kus, který se z dostupných "žánrů" filmu nejvíce podobal - drama, zatím skoro nikdo neslyšel. Na vlastní náklady a bez vnější pomoci svoje dílo - Vest Pocket Revue zinscenovali roku 1927 se spolkem bývalých žáků francouzského gymnázia v Dijonu. Tím na sebe upozornili a byli zařazeni do do ansámblu Osvobozeného divadla a brzy na to se stali jeho vůdčími osobnostmi. Málo se například ví, že Jiří Voskovec byl roku 1936 vyloučen z Devětsilu, poněvadž hrál roli ve filmu Pohádka máje, který byl v té době považován za komerci nejhrubšího zrna. Řekl bych, že kdyby pánové Devětsilaři měli možnost shlédnout program dnešní televize, vybuchla by jim hlava.

Kompletní výčet dramat V+W řazen dle dne premiéry:

Vest Pocket Revue
Smoking Revue
...si pořádně zařádit
Gorila ex machina ...
Kostky jsou vrženy
Premiéra Skafandr
Líčení se odročuje
Fata Morgana
Ostrov Dynamit
Sever proti Jihu
Don Juan & Comp.
Golem
Caesar
Robin Zbojník
Svět za mřížemi
Osel a stín
Slaměný klobouk
Kat a blázen
Vždy s úsměvem
Panoptikum
Balada z hadrů
Nebe na zemi
Rub a líc
Panorama 1927-1937
Těžká Barbora
Pěst na oko
Hlava proti Mihuli (neuvedeno kvůli uzavření divadla)

Vest Pocket Revue byla premiérově hrána 19.4.1927 a časem se dočkala 208 repríz. To byl pro dva mladé študáky až fenomenální úspěch. Představte si to, je vám dvaadvacet let a zatím všechny vaše umělecké pokusy docela tvrdě narazily. A pak ... napíšete divadelní hru ujmete se hlavní role a vaše drama bude mít větší úspěch, než mnohé díla starších, zkušenějších a asi tisíckrát slavnějších kolegů (za všechny jmenujme třeba Karla Čapka). Další revue už bohužel neměly takový úspěch, ale kdybychom měli být objektivní kritikové, pak musíme uznat, že ani takovou kvalitu. Z veliké části vycházeli z prvotního pokusu, ale cosi tomu chybělo. Z dalších sedmi her uvedených před rokem 1930 se pouze Fata Morgana dočkala více než 100 repríz a například drama Líčení se odročuje se hrálo pouze 38-krát. Kromě autorských her se v této době Osvobozené divadlo zaměřuje také na uvádění kusů cizích, za všechny uveďme například Jarryho Krále Ubu s Werichem v titulní roli. Roku 1929 odchází režisér Honzl a přenechává tak vedení zcela na dvojici V+W, kteří se rozhodli nadále divadlo směřovat pouze na uvádění jejich vlastních her. Honzl se po dvou letech vrátil a i nadále režíroval. 

Tři roky jim stačily, aby vyrostli ze svých studentských představ o divadle a svých dětských cílů, nikoliv z mladistvého elánu. Ručička jejich uměleckého kompasu se vychýlila o trochu více na západ a oni začali se zatajeným dechem sledovat dění v Německu. Jejich první hry byly řazeny mezi dadaistické kusy. Inu, nejsem odborníkem na umění a už vůbec na na moderní umělecké směry 20. století, ale srovnání Vest Pocket Revue s dadaistickými bláboly Tristama Tzary a jemu podobných se mi jeví jako pohoršující. Pravda je taková, že VPR byla skutečně netradiční hra, která byla ovlivněna moderním uměním, mladickou touhou po něčem novém a pouze rámcovou představou obou autorů o tom, jak by mělo drama vypadat. V důsledku toho jsou jejich první hry velice volně pojatou parodií na nároky "klasického" dramatu, jejich humor je poněkud rozpustilý a je hlavní devizou hry, scény se stejně jako místní zasazení děje mění rychlostí kadence samopalu AK-47 a dějové zvraty se podobají spíše absurdnímu dramatu, než pečlivě vystavěnému příběhu "klasických kusů", z nichž ovšem V+W rovněž čerpali inspiraci.

"Vy všichni toho Wericha opěvujete, jaký to byl úžasný člověk, jaký byl vlídný, jenomže takový byl, až když už byl starý a nemocný. Když byl na vrcholu sil a slávy, to vůbec nebyl žádnej lidumil! Ten dovedl být na své okolí pěknej prevít! A jak byl na peníze! Joj!"

Miloš Kopecký

Ve třicátých letech se mnohé mění. V+W přestalo bavit býti "jenom" klauny. Stejně jako mnozí jiní umělci chtěli, aby se v jejich dílech odráželi i jejich názory a jejich pohled na aktuální dění. To vlastně novinka není, takové sdělení obsahovaly již hry ranné, ale rozdíl je v zaměření a závažnosti skryté informace. Zatímco v prvotních hrách si V+W stěžovali například na neexistenci české taneční hudby, později stesky a nabádání k ostražitosti směřovalo k západním hranicím. Dvojice si uvědomovala, že agresivní nacismus nezbrojí jen kvůli tomu, aby v Německu vznikla nová pracovní místa. Upozorňovali na nebezpečí války, na obludnost totality a ne absurdnost aktuálního dění, kterou se snažili vyjádřit ve svých hrách. Tím se dostali i na nové hřiště umělecké a jejich projev se posunul od primárně parodického k cíleně satirickému. Vůbec nejvýznamnějšími hrami z tohoto období jsou Caesar (1932), Osel a stín (1933), Balada z Hadrů (1935), Rub a líc (1936) a Pěst na oko (1938). Například v nemálu repríz hry Osel a stín bylo použito záznamu Hitlerova projevu, a to si panáčkové už dovolili moc. Roku 1938 a přesně 9. listopadu bylo divadlo zavřeno na základě výnosu ministerstva vnitra a V+W emigrovali do Ameriky a bylo to to nejlepší, co mohli udělat.

Ještě před tím, než se mrkneme s našimi klauny za Atlantik, podívejme se jen krátce na jejich tvorbu filmovou. V+W totiž vždy chtěli točit filmy a skutečně jich pár stihli. V režii Jindřicha Honzla byl natočen Pudr a benzín a Peníze nebo život (oba - 1931). Režisér Frič se zase podílel na filmech Hej rup! a Svět patří nám (oba - 1934). Jejich filmová díla nejsou dnes již tolik uznávaná, jednak vycházejí příliš z divadelních her, jednak byly některé z nich dosti poničeny a také kvůli tomu, že v nich dvojice V+W snad až příliš najevo dávala své naivně socialistické smyšlení. Nerad bych, abyste z předcházející věty vypochopili, že Voskovec s Werichem byly nějací komouši, kdepak. Voskovec zůstal v Americe, čímž dal jasně najevo svůj názor na režim v naší republice a Werich byl často trnem v oku SNB a byl označován za "brzditele pokroku".

Ne, že bych neměl Ameriku rád, ale ještě raději zůstaneme v Praze a kousek v minulosti. Velice známou osobností Osvobozeného divadla je rovněž muzikant Jaroslav Ježek, který skládal hudbu k písním uváděným ve hrách. Nebudu se o něm příliš rozepisovat, poněvadž jeho přínos divadlu je všeobecně přeceňován, postačí když zmíním, že spolu s V+W odcestoval do Ameriky, kde 1. ledna roku 1942 zemřel. Zasloužil se o zhudebnění stovek písňových textů a ráz těmto skladbám dodal svým svébytným jazzovým stylem, který se stal jedním z pilířů Osvobozeného divadla.

A jsme tam, konec ledna 1939. V+W+J vstupují na Americkou půdu a v dalších měsících provádí inscenace svých her pro americké Čechy. Netrvá dlouho a dvě hry jsou přeloženy a uváděny v angličtině (Heavy Barbara a The Ass and the Shadow). Dostávají se do Hollywoodu, kde spolupracují mimo jiné i s Orsonem Wellsem. Kromě toho V+W pracují na nejrůznějších satirických relacích pro "Hlas Ameriky" a hrají i jako divadelní herci na Broadwayi. Po konci Druhé světové se Werich vrací do ČSR a za rok jej následuje i Voskovec, který se však otočí na podpatku a pláchne znovu do Ameriky s přestupní stanicí ve Francii.

»Jaká drzost od této nekulturní zaostalé divošky!

»»Nekulturní! A co Shakespeare, Einstein, bratři Čapkové? Chcete abych vám citovala jejich spisy?

»Děkuji, neznám bezvýznamné buddhistické velekněze, jejichž jména jste na mne vychrlila ...

Úryvek z Vest Pocket Revue

Werich bez Voskovce si nevedl špatně, byl obsazován do českých filmů a stal se jednou z ikon poválečné kultury, jeho role ve filmech Císařův pekař a Pekařův císař nebude ještě pořádně dlouho zapomenuta. Jeho kulturní zaměření však bylo mnohem rozsáhlejší, dokonce tak, že by se jím neslušelo zabývat v článku věnovaném primárně Osvobozenému divadlu. Já osobně považuji za velice důležitou a přínosnou jeho knihu pohádek Fimfárum a jeho působení v divadle ABC s Miloslavem Horníčkem (kde uved i některé hry OD a vůbec pokračoval v jeho tradici). Nemohu nezmínit ani výborný audio záznam jeho čtení Haškova Švejka.

Voskovec bez Wericha se stal (s křestním jménem George) divadelním a filmovým hercem. Ani v jedné z těchto aktivit nedosáhl na nějaké významné ocenění, ale (české) zdroje uvádějí, že hrál mistrovsky. Do pozadí byla zatlačena po umělecké stránce bezvýznamná televizní tvorba.

Osvobozené divadlo a jeho humor

Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha, ač se za jedenáct let své existence dosti zněmilo, stále si udržovalo s až podivuhodnou zarputilostí některé své charakteristické prvky, s nimiž bych vás rád seznámil. Jsou to myšlenky z mé hlavy, takže nečekejte nějakou hlubokou analýzu, ale věnoval jsem studiu tohoto tématu dostatek času na to, abych mohl vyvozovat všeobecné záběry, alespoň doufám.

Klauni - V každém dramatu z vlastní dílny hráli V+W dva klauny, kteří jen zřídkakdy byly důležití pro rozvoj příběhu, přesto na jevišti strávili dostatek času. Už jejich jména často budila úsměv: Ruka a Houska z Vest Pocket Revue (Werich v té době s jeho budoucí ženou chodil se slečnou Houskovou a Voskovec s Francouzkou Simone Main, main se do češtiny přeloží jako ruka), Roura a Trouba z Robina Zbojníka či Krev a Míko z Rub a líc. Tato dvojice byla též ústředními postavami tzv. forbín, neboli předscén, kdy vystoupili herci před oponu a zatímco se přestavovali kulisy pro nový obraz, diskutovali větami napůl připravenými a napůl improvizovanými na nějaké aktuální téma. Také tento aspekt činil každou reprízu neopakovatelnou. Také kvůli těmto forbínám se stalo Osvobozené divadlo populární mezi mládeží. A také kvůli tomu se filmová produkce V+W nemohla té divadelní rovnat.

Absurdní a antické drama - Osvobozené divadlo si bere trošku od každého z nich. Ledabylá koncepce a minimální návaznost scén sice s pravidly antického dramatu ostře kontrastují, ale naopak se mu v mnohém blíží v až fatalistickém vidění světa. Tak trochu paradoxně si bere Osvobozené divadlo více z řecké tragédie než z komedie. A absurdní drama? Ne snad, že by dvojici autorů nějak ovlivnilo, ale pod vlivem moderních uměleckých směrů tvoří něco jemu velice blízkého.

Humor pro vzdělance - Velice často narazíte ve hrách V+W narážky na jiná umělecká díla či na historii. V takových okamžicích jsem rád, že jsem utrpěl vzděláním, protože jinak by mi citace ze Shakespeara recitované v té nejnevhodnější situaci nepřišly vůbec vtipné. A příklad takového vtípku, který sám o sobě není nijak k popukání, ale v kontextu vyzní docela pěkně?

Do komnaty Kleopatry vejde senátor Cicero a rovnou na ni vyhrkne: "Quo-usque tandem, Kleopatra, patientia nostra?" (hra Caesar). Občas si říkám, že tehdá museli být mladí mnohem vzdělanější, když je pobavilo něco takovéhleho.

Závěrem si neodpustím obhajobu tohoto článku. Nezahrnul jsem do něj mnoho informací o životě Voskovce a Wericha, protože jsem to nepovažoval za tolik důležité pro samotné téma Osvobozeného divadla. Původně jsem chtěl charakterizovat několik slavných děl z dílny V+W, ale pak se mi článek docela rozrostl a přesáhl by únosnou hranici dva a půl tisíce slov, proto si neodpustím vám v závěru alespoň některé mé oblíbené kusy doporučit. Pro poetické povahy musím uvést nepříliš známou a hranou pohádkovou hru Robin Zbojník, ve které můžete nalézt několik výborných scén i postav. Z váženěji míněných dramat bych mohl uvést jako reprezentativní kus Rub a líc s fenomenální scénou "Krupp Essen". A samozřejmě debutovým kusem nic nezkazíte, naopak se u něj budete pravděpodobně dobře bavit.

A stejně jako jsem se s vámi poeticky přivítal, tak se s vámi i rozloučím a to samotným závěrem naposledy zmiňované hry - Vest Pocket Revue (ale zpívat vám to nebudu):

Obecenstvo milé,
už přišla ta chvíle,
kdy se dává dobrou noc.
Proto naposledy
nezlobte se tedy,
že jsme do vás ryli trochu moc.
To se přeci vždycky vyplácí,
ze všeho si dělat legraci,
ze všeho si dělat,
ze všeho si dělat
jenom pustou legraci.

OPONA

Konec

« Autor článku »

Mat


Tématické články:

Nikolivěk. Počkejte si na příští čísla, kde najdete další články této série, které budou pojednávat o dalších (a již výrazně modernějších) slavných humoristických skupinách.