Samurai Champloo

Tento seriál byl natočen roku 2004, takže se jedná o poměrně horkou novinku, která není mezi českými otaku ( fanoušci anime a mangy ) příliš rozšířena. To se ale nepochybně již brzy změní ( vlastně se již mění ). Může za to jediné jméno: Schinichiro Watanabe, režisér, který má na svém kimonu Cowboy Bebop. Ač jméno největší, nikoliv jediné, které odkazuje na příbuznost těchto dvou seriálů. A tak zde máme dva seriály, za nimiž stojí podobné tvůrčí týmy a používají podobné postupy k výstavbě děje a komunikaci s divákem ( čímž se odlišují od Wolf¨s rain, který také má v řadách svých tvůrců řadu jmen z CB, ale přesto jde dosti odlišnou cestou ). Rozhodně by ale byla škoda brát SCh jako pouhého klona CB.
Pojďme se tedy podívat na tento seriál trochu blíže.

Znáte to, máte oblíbené dílo ( či tvůrce ) a najednou se objeví, po dlouhé době čekání a napětí, dílko nové a vy čelíte těžkému dilematu – na jednu stranu doufáte, že nebudete zklamáni, na straně druhé se obáváte, že vaše případné nadšení bude určitou zradou na dílku původním… možná aby toto dilema Watanabe zmírnil, naservíroval svým fanouškům dosti odlišný kousek, než jakým byl CB z roku 1998.
Za prvé se seriál odehrává v éře Edo ( též známá jako období Tokugawa podle nejmocnějšího rodu ), která je vymezena léty 1603 – 1867. Přesněji – dle náznaků v seriálu – někdy na počátku 19. století. QA jestli byl CB o lidech, tak SCh je o společnosti, která je zrodila ( a ve značné míře i zradila ).
Za druhé se zcela změnil hudební doprovod, který zde má základ v hip hopu ( divné, ale funguje to – viz. dále ), ač funkce je podobná jako u CB.
Za třetí je seriál orientován do budoucnosti, na konfrontaci s tím, co nevyhnutelně přijde, nikoliv na melancholii a snahu udržet si to, co již dávno minulo.
I přesto se však pro fanoušky CB nebude jednat o nějakou neznámou divočinu, protože všechny odlišnosti ( a i podobnosti ) jsou využívány velmi podobně.

Éra Edo byla ve znamení centralizace země a postupné izolace ( od 18. století již takřka úplné ). Byla to doba, kdy se do sebe uzavřené japonsko bránilo novotám, které nemohlo zadržet a pod jejichž náporem se stával starý způsob života nemožným. Ač vládl šogunát – a tedy samurajové, byli to právě oni, kdo na tuto politiku dopláceli. Ztráceli svou nezávislost, svou morální sílu… řada klanů a škol zanikala. Ještě více však trpělo prosté obyvatelstvo, držené násilím v přežilých ekonomických a mocenských modelech. Zní to nudně, vím – naštěstí to ví i tvůrci seriálu a místo aby nám to sdělovali jako před chvílí já, raději nám to ukáží na již tradičně kvalitně vysoustružených epizodách. Setkáme se tak s yakuzou, krvavým potlačováním etnik a náboženských skupin, prodejem otrokyň na Západ, ženou, kterou její zadlužený muž prodal do nevěstince, všudypřítomným hladem a smrtí…
Stručně řečeno, setkáte se nejen se vznešenými ideály bušida ( samurajského kodexu ), s krásou starého Japonska, ale i s jeho odvrácenou stranou a rozhodně se po shlédnutí seriálu budete dívat na dobu, v níž nám bylo dáno žít, o něco shovívavěji. A rozhodně budete vědět o Japonsku a jeho kultuře hodně zajímavých věcí. Třeba kdo je to goze, abych uvedl příklad ( a zlomyslně vám to neřeknu! ).

Hudba. Jak už bylo řečeno, staví seriál na hip hopu a tento zdánlivě cizorodý prvek dokáže využít nejen velmi působivě, ale hlavně i velmi účinně. Nejenom k veselým obrazovým hrátkám ( uvědomujete si takové to prznění LP desek na různých ‚zábavách‘ ? Tak něco podobného převedli tvůrci do vizuální podoby ). V seriálu je několikrát zdůrazněno, že většina toho, co nazýváme moderním, tu už někdy bylo a tento fakt nám demonstrují právě na něčem, co bychom mohli nazvat hip japonskou kulturou ( oblečení, pouliční zábava aj. ). Jindy si zase potutelně zahrají s přednesem ve staré japonštině a vůbec vás přesvědčí, že moc dobře věděli, co dělají, když sáhli po tomto druhu hudby.

Seriál je tvořen řadou epizod, které pojí putování trojice hrdinů – dívky Fuu, samuraje Jina a bojovníka Mugena. Tahle trojka se potkal ve městě, kde Fuu pracovala v čajovně a hned si padli do oka ( Mugen s Jinem proto, že se chtěli vzájemně zabít, aby zjistili, kdo je lepší s mečem…). Po pár veselých příhodách ( pozabíjení nájemných bojovníků, syna starosty, vypálení čajovny a útěku před popravou ) slíbí Mugen a Jin, že se navzájem zabijí až potom, co pomohou Fuu najít samuraje, který voní po slunečnicích ( asi moc neprozradím, že se z něj vyklube Fuuin otec ). Na rozdíl od CB je tedy cíl seriálu od počátku daný, a protože vede do budoucnosti, má i odlišné, celkem optimistické ( přesto dost překvapivé a brutální ) vyznění. Ono směřování do budoucnosti je mooc hezky vyjádřeno v epizodě, kde se Mugen setká se svými starými kumpány a je zrazen ( a ti kumpáni také) svou dávnou láskou. Na konci příběhu odpraví jejího komplice a blíží se k ní… a blíží se… aby jí nakonec jen minul a šel dál – beze slova a ohlédnutí.

To by byly asi zásadní rozdíly, pokud jde o srovnání CB s SCh. Podívejme se nyní, co mají tyto seriály společného a jak moc jsou stejné věci opravdu stejné.
Tak třeba oba seriály mají 26 dílů a ač sledují jeden velký příběh, děje se tak na pozadí příběhů dílčích, většinou omezených prostorem jedné epizody, někdy však rozlezlých do epizod dvou. Je mi jasné, že jsem právě objevil nový kontinent. Tuším, jak by řekli Cimrmani, že Ameriku. Ale v tomhle triviálním shrnutí se skrývá víc, než by se mohlo zdát. V CB byla jednotící linie skutečně silná, drobky z minulosti hrdinů, postupně odkrývané diváka zasáhly mnohem více, než děj epizod (ne samozřejmě vždy, ale dost často ano ) a závěrečná dvojdílná epizoda byla skutečně vyvrcholením po všech stránkách. SCh má naopak jednotící linii oslabenou ( prostě cesta ve smyslu pouti z místa A na místo B a co se porůznu stalo ), ale vyzdvihuje o to víc jednotlivé epizody. Seriál obsahuje mnohem více dvoudílných epizod ( a závěr je pak vykreslen na plných třech ), které vypráví skutečně nezapomenutelné příběhy. Jejich těžiště je v už zmíněném směřování seriálu do budoucnosti – hrdinové většinou čelí něčemu, s čím se ještě nesetkali, než aby měli neustále na krku stíny minulosti ( a pokud se nějaký takový stín už vynoří, je to i pro hrdiny dost překvapivé ). Výsledkem je, že seriál je skutečně epizodický a ač je i závěr dosti působivý, některé z předešlých epizod vás dostanou více.
Co je v obou seriálech výborné, je animace a akční scény. Animace u SCh mi osobně sedla více, ale ne kvůli své kvalitě, jako spíše kvůli různorodosti a pestrosti zobrazených prostředí ( ale je třeba být spravedlivý a uznat, že CB je v tomto směru v těžké nevýhodě a jedná se spíše o otázku osobního vkusu ). Akční scény jsou pak opravdu lahůdka. Jejich hřebem jsou pak vymazlené samurajské souboje. Někdy připomínají tanec, jindy si berou za vzor čínské wušu a jindy jsou prostě čistě o jediném pohybu ( dva válečníci stojí proti sobě, naprostá koncentrace, rychlý střet, na zem dopadne malá kapka krve následovaná vzápětí gejzírem… u podobných scén si pak uvědomíte, proč jsou skvělí jak Sedm samurajů, tak Sedm statečných ). S nadšením jsem přivítal i fakt, že tvůrci kladli velký důraz i na duchovní úroveň boje. Prostě co se akce týče, je SCh skutečně špička.
Postavy. Tak to je snad taky bez debat. Prostě skvělé charaktery, jimž je radost fandit. O jejich minulosti velmi brzo zjistíme vše potřebné a o to více si pak můžeme vychutnávat jejich postupné obohacování ( příkladem budiž Jinův románek s výše zmíněnou ženou prodanou manželem do bordelu, který symbolicky začíná v dešti na mostě a končí stejně symbolicky za rozbřesku u přívozu ). Ale nejen duší je živa dobrá postava. Nedílnou součástí seriálu je jídlo ( zase styčný bod s CB ), ale i podléhání ženám ( či v případě Fuu mladíkům ) o návštěvách prostitutek nemluvě. Ale podívejme se na ně blíže.
Fuu je dospívající dívka, do značné míry nevinná a díky této její vlastnosti o to více vynikne bestialita doby. Věří v přátelství a je oním tmelícím prvkem, který brání Jinovi a Mugenovi se vzájemně zabít. Více se toho o ní říct nedá.
Jin. Samuraj staré školy, který však zabil svého mistra. Nemluvný, odtažitý, tak trochu působí dojmem pana Spocka ze Star Treku. Díky svému kodexu je pro něj nemožné sloužit ( o obětování vlastního života nemluvě ) pánům, kteří jsou do jednoho zkorumpovaní, či jinak zkažení.
Mugen. Narodil se v trestanecké kolonii na Rjúkjú. Rváč a vagabund, jehož filozofie má dva body: utkat se skaždým, kdo by mohl být lepší než on a být schopen přijmout následky rozhodnutí tasit meč – včetně vlastní smrti. V úvodní titulkové sekvenci je k němu přiřazen kohout a dost jej to vystihuje, já bych ještě dodal, že by dobře zapadl do nějaké klasické punkové skupiny přelomu 70. a 80. let.
Všichni tři dostanou v průběhu seriálu dostatek možností se plně předvést, ale to nejlepší ze sebe vydají v závěrečných dílech – a to jak co se umění boje týče, tak v kvalitách morálních – kde jak Mugen, tak hlavně Jin zjistí, že položit život za pána nebo přítele je sakra rozdíl ( hlavně Jin vám předvede poslední lekci, kterou mu jeho mistr udělil: ‚Může se stát, že narazíš na bojovníka, který bude nad tvé síly, kterého nebudeš schopen ani zranit, natož porazit. Ano, jsou boje, které nemůžeš vyhrát, ale v takovém případě se můžeš pokusit o něco, co bychom mohli nazvat remíza…‘ ).
Na vzájemné interakci postav pak staví i příjemný humor ( ‚Jine, co s ní je?‘ ‚To je sentiment.‘ ‚He?!‘ ‚Sentiment, ženská emoce vynalezená na Západě.‘… ). Humor vůbec je asi nejvýraznější spojnicí s CB a největší odlišností od Wolf’s rain, ve kterém se prostě nezasmějete. V porovnání s CB je však humorná složka SCh ještě obsáhlejší. Slovní humor, animační hrátky odkazující na staré grotesky, hudební hrátky, společenská satira, úlety i otevřená parodie. Vrcholem je nepochybně epizoda 23, kde k japonským břehům dorazí americká loď, která chce navázat ‚přátelské a obchodní‘ styky a o osudu Japonska má rozhodnout zápas v baseballu. Premisa šílená, provedení dokonalé – jestli vás zaujala Vybíjená Bena Stilera nebo Schaolin soccer Stephena Chowa, tak právě pro vás je tu samurajský baseball. Tato epizoda navíc slouží i jako poslední oddech před finále, ve kterém na Fuu čeká její otec, na Mugena trojice vraždících šílenců a na Jina neporazitelný samuraj zvaný Boží ruka… tak si ten oddych pořádně užijte!

A jaký je tedy závěr? Samurai Champloo je další špičkový seriál, který je navíc přístupnější díky tomu, že neobsahuje žádné nadpřirozené či fantastické motivy. Může sloužit jako zdroj poznání o éře, kdy se staré Japonsko nezadržitelně měnilo a rozhodně potěší všechny příznivce samurajských (a westernových ) filmů. Přesto má několik much. Slabší jednotící linii ( kterou vyvažuje kvalita jednotlivých epizod ), až nereálně šťastný ( na Japonsko ) konec a slabší rozjezd. Pořád by to bylo na 7, ale je tu jedno ‚ale‘ … Hip hop, jasně, já vím, říkal jsem, že to bezvadně funguje, ale co naplat, já hip hop nesnáším, a i když jsem se bavil, jakým způsobem je v seriálu využit, přesto musím z principu ještě jeden bodík strhnout.


 

« Autor článku »

Nihil

poznámka k obrázku: to je černá díra. Sice nevypadá moc černě, ale za to je vidět. Zdroj: seriál Andromeda.