Město hříchu najdeme tam, kde končí realita a začínají ty nejhorší noční můry. 

Frank Miller má v sobě přesně ten správný poměr tvůrčí geniality a šílenosti, aby mohl stvořit něco opravdu výjimečného. Něco, pod hlavičkou čeho se budou sdružovat lidé. Něco tak intenzivního, že to otřese určitou částí světa. A tím něčím je komiks Sin City, který už před nějakým časem začal oblétávat svět ve své pohyblivé verzi. Rozhýbat komiks? To bylo až dosud obrazné pojmenování zfilmování "obrázkového románu", ale když je něco příliš dlouho metaforou a pak přijde něco, co onen pojem vyplní dočista, začíná floskule vybledat. Tentokrát se to stalo kvůli Sin City.

O co jde. Frank Miller je v první řadě tvůrce vcelku unikátních komiksů a za stržené peníze se rozhodl expandovat i mimo komix-shopy a to nanejvýš stylově. Přišel na svět s ideou, že svoje neznámější dílo přepracuje do podoby filmu nikoliv volně, jak se to dělává prakticky u všech žánrových přechodů, ale takřka doslovně. Okénko po okénku převáděl na filmové plátno svůj příběh za pomoci zkušenějšího režiséra Robert Rodriqueze s takovou precizností, že ať si film zastavíte na jakémkoliv místě, můžete nalistovat obrázek téměř stejný, u kterého bude bublinka s textem, který jste právě slyšeli, nebo se tak stane ihned poté, co kliknete na tu šipečku z nápisem play. Na jednu stranu je to úžasný experiment, který si zaslouží ovace, ale dozajista to přináší svá nemalá úskalí. Každý žánr chce svoje a člověk musí mít cit na to, aby některé z děl dokázal převést přes úzkou lávku, která jednotlivé druhy umění spojuje. Jednak o tom, jestli se to povedlo, a jednak o tom, zda se má cenu na Sin City dívat, je tato recenze, od které jste ještě v pudu záchovy neutekli. Vaše chyba.

Stěží se dá mluvit o nějakém komplexním příběhu, poněvadž jako námět filmu byly použity tři epizody, jejichž jediným společným jmenovatelem je ponuré prostředí Sin City. Tyto tři filmové povídky na sebe nijak nenavazují ani se v jejich zpracování nedočkáme nějakých kotrmelců, které by nás měly přesvědčit o jejich vzájemné spojitosti. První epizodka je sice rozdělena do dvou částí, mezi které jsou vklíněny zbývající dvě, ale to je pochopitelné vzhledem k její nejvyšší kvalitě a největší délce. Ale abych vás přeci jen trochu zasvětil do příběhu, který není klíčový, takže pokažení radosti nezodpovědným recenzentem nehrozí, pustím se do popisů dějů.

Tvrdé sbohem vypráví příběh šeredného bijce Marva, který propadl vášni a jeho city vzplanuly k lehké děvě Goldie, která zemřela v posteli vedle něj. Bez jediného škrábnutí. Bez jediného výkřiku. Cesta dlážděná mrtvolami jej zavede až k rezidenci senátora Roraka, který je rovněž společným jmenovatelem všech příběhů, protože patří k inventáři Sin City. Je to pan nedotknutelný. Muž, na kterého není radno se křivě dívat. Velká, tučná zabíjačka je sice název třetí epizody, ale klidně by mohl sloužit jako podtitul celého filmu. Zasvěcuje nás do situace, která má nastat v okamžiku, kdy byla porušen stav rovnováhy mezi ze všech stran podmazávanými policisty a Starým městem, kde své řemeslo provozují prostitutky. Nikdo nechce, aby zbytečně umírali lidé, a proto je třeba poslat pár parchantů do horoucích pekel. Máte snad něco proti.

A teď ona první epizoda - Ten žlutý parchant. Ta se určitým způsobem vypálila do mozku snad všem, kdo si alespoň prohlížejí filmové časopisy. Na zářivém obličeji v šedivém pozadí je něco, co na člověka působí rušivě. Mrkneme se na druhou stranu barikády, tedy ne tak úplně. Hartigane je totiž polda, jeden z mála těch správnejch, kteří se nezastaví před ničím. Před penězi. Výhružkami. Jménem. Je to člověk, kterej nemůže vystát, že synáček senátora znásilňuje a mučí holčičky a policie přijede pokaždé pozdě, přestože času na zásah by bylo dost. S nasazením vlastního života zachraňuje jedenáctiletou dívenku a osud mu za to nadělí to, co může očekávat každý, kdo se vzepře jménu Rorak v Sin City.

Nic nového? Stále ten samý hnůj? Možná, ale to není v komiksu ani komiksové adaptaci podstatné. Pamatujete si na Batmana? Catwoman? Hellboye? Spidermana? X-Mana? Ty netvrdší z jmenovaných mají rating 12+. Jsou to příběhy pro děti. Možná plné krve, nebezpečí a násilí, ale pro děti, jsou to pohádky, kdy dobro zvítězí nad zlem, superhrdina nakonec přes všechna nebezpečenství padne do náručí lepé děvy či urostlého muže (v případě Catwoman, nikoliv X-Mana). V Sin City neexistuje dobro. Maximálně rovnováha, která je příliš křehká. A nikdo nevítězí, protože narozdíl od mnohých jiných komiksů, tento příběh nekončí na poslední straně nejnovějšího vydání.

A teď k tomu důležitému. Zpracování. Říkejte si co chcete, ale i když mám moderní komiks rád, musím konstatovat, že téměř vždy (Sin City patří mezi téměř každý komiks, přesotže je v mnohém výjimečný), to znamená v 99,8% případů, se jedná o kraslice. Krásné na povrchu, prázdné uvnitř. Komiks je totiž umění, které je masové a působí na lidské city a je takřka nemožné vytvořit něco podobného v rámci žánru a vyhnout se úpadku do kýče, do prázdných ale zvláštně znějících slov, která dokážou pohnout srdcem. Kdybyste stiskli, je skořápka nenávratně pryč a z její krásy jsou jen úlomky, proto je nutné vnímat Sin City především srdcem, protože v tom je jeho síla, jak působí na vaše pocity. Pokud začnete přemýšlet a recenzentsky šťourat, zůstane vám v ruce jen pár obarvených střepů vhodných tak na vyhození. Proto je samotné pojetí natolik důležité, protože ovlivňuje formu, intenzitu síly, která táhne vaše srdce o pár milimetrů mimo jeho standardní polohu.

Při pohledu na obrázky vám musí být jasný důraz na styl, který chtěli autoři vyzískat hlavně v složitě počítačově vytvořeném komiksovém kolorování (které je jak jinak než věrné své předloze) a trošku odlišným rytmem filmu, než je v akčním žánru obvyklé. Co tento styl dokáže vidíme hned na úvodní scéně, která je také často k vidění na screenech a která je takovou malou etudou, předehrou či prologem k filmu, jak si přejete. Dvě a půl minuty, které dokonale upoutají vaší pozornost a vystihnou přednosti i neduhy filmu, by nikdy nepůsobily tak sugestivně nebýt rudých šatů a rtěnky stejné barvy na paletě šedi.

"Musíme zabít každého do posledního parchanta. Ne pro pomstu. Ne proto, že si to zaslouží. Ne proto, že by to svět udělalo lepším. Potřebujeme hromadu zkrvavených těl, aby když se boss Wallenquist podívá na soupis zisků a ztrát, zjistí, co znamená zahrávat si s děvčatama ze Starého města."

Problém nastává v hodnocení akčních scén, které sice vynikají v nechutnosti, ale na špičku žánru zdaleka a zhluboka hledí. Jejich choreografie je prkenná, dynamika pramalá a logika žádná. Tedy pardon, logika komiksová. Kdyby si pánové režiséři na tomto místě trochu rozvázali ruce, dozajista by to dopadlo lépe. Herci - gute, zvláště mne překvapil moc pěkný výkon Elijaha Wooda, ze kterého se možná rodí další filmový stylový tvrďák s jemnou tvářičkou.

Hudba je sice velice energická a je slyšet a bez ní by byl film rozhodně horší :-), ale chválit také nebudu, na to jsem objevil příliš málo invence a nosných melodií. Je to jen takový musak, podklad pro děj, který nikdy nevystoupí do popředí aby upoutal divákovu pozornost, v tom vidím nedostatek tohoto žánrového přechodu. Po vizuální stránce je to na jedničku, ale film narozdíl od komiksu působí na oči uši.

Za rovnítkem nalézáme jednoduché konstatování. Má to svoje chyby a nedostatky, ale je to to natolik výjimečný počin, že mu dám maximální hodnocení - na prázdnou skořápku.

« Autor článku »

Mat


Tématické články:

Z komiksových filmů bych mohl vybrat Catwoman a Punishera, kterým jsem v Confiteor poopravil hodnocení, takže jestli míříte směrem k nim, nezapomeňte se podívat i na moji zpověď.

 

Snímek:

Sin City

CZ:

Sin City: Město hříchu

Režie:

Frank Miller, Robert Rodriquez, Quentin Tarantino.

Scénář:

John Logan

Hrají:

Jessica Alba, Devon Aoki,Alexis Bledel, Powers Boothe, Rosario Dawson, Mickey Rourke, Bruce Willis

Film doporučujeme:

těm, kteří snesou trochu brutality a mají chuť na něco výjimečného. Pro fanoušky žánru či dokonce přímo Sin City to bude hotová pochoutka, po které se budou oblizovat ještě ráno. Ale nezapomeňte - úsvit v Sin city nepřichází!