Sci-fi z minulosti natočené nedávno.

Pokaždé, když zazní pojem klasická sci-fi, přeběhne mi mráz po zádech. Jsem veliký fanoušek vědeckofantastických románů, ale (jak by se mohlo zdát) překvapivě neuznávám old school ala Julese Verne, či H.G. Wells. Byly to geniální mozky, které daly vzniknout několika subžánrům, odkaz jejich děl je dozajista nadčasový ... ale už byly překonáni po všech směrech. Často se nabízí otázka, proč si tak mladý obor jako SF neváží svých praotců stejně jako jiné obory literatury (byť zarytí verneovci se dozajista najdou, avšak většinou mimo obec fanatických fanoušků vědeckofantastické četby). Je to otázka zajímavá a složitá, na její rozbor by bylo třeba mnoho času, stránek a přemýšlení, ale vy, drazí čtenáři, se dozajista spokojíte s vizí scifisty: "Jejich čas ještě přijde!"

Vůbec s vymezením pojmů je odborná literatura dost na štíru, Verne a Wells jsou řazeni mezi klasiky sci-fi, já však je raději nazývám praotci, jednak abych se i nadále mohl považovat za (v určitém smyslu slova) odborníka na SF, byť jsem četl minimum jejich děl a pak také samotný klasický věk SF přišel až relativně dlouho po jejich skonu a to je doba, kde (či spíše kdy) bych hledal největší a nejzvučnější jména žánru. Svět zítřka byl inspirován kompilací několika nápadů preklasického období, takže kromě vykukujícího Ocelového města bychom mohli očima zaškobrtnout o nejednu ideu J. W. Campbella a směsicí nepříliš úspěšných amerických komiksů meziválečného období.

Hi-tec retro

První, co vás napadne, když zhládnete několik prvních minut filmu je nebohá myšlenka:"To je nějaká Verneovka z čtyřicátých let, či co?" A jak jsme se vám snažil obšírným úvodem osvětlit, nejste tak daleko od pravdy. Ukotvení vzducholodě Hindenburg III na kupoli Empire State Building stejně jako mnohé jiné momenty evokuje dojem burianovské trikovosti typu Cesta do pravěku, či Baron Prášil, absurdní je, že na vytvoření těchto jednoduchých efektů, na které se svého času používal kartón a barvičky, padla nemalá část z nemalého rozpočtu filmu.

Jak si můžete všimnout z obrázků, snímek je stylově i barvově tónován, což znamená, že vám nabídne takový polobarevný a poločernobíly zážitek, který asi nebude po chuti úplně každému, již jsme byli svědky moderních černobílých filmu, ale takovéhoto kočkopsa nepamatuji. A zaručuji vám, že retro je úplně všechno. Od nádherných aut, přes představu zbraně budoucnosti, až po ideál ženské krásy.

SkyCapitan a ti druzí...

Kdo si myslí, že superhrdinové jsou hyberblábolem a morem posledních desetiletí, který se šíří z komiksových malůvek na plátna kin, monitory počítačů a (co je nejhorší) i do opravdové literatury, ten se šeredně mýlí. Kdo by Odysseus? A ta dlouhá řada starověkých polobohů a rádobybohů? Navlečte Herakla do kostýmu a ... Své hrdiny měla i doba počátku před druhou světovou válkou. Jeden z nich byl SkyCapitan, odvážný pilot letadla, vždy připraven nasadit svůj život za osud světa.

Samotný příběh se točí okolo našeho heroje familiárně nazývaného Joe, jehož životní let znovu zkříží krásná (pravděpodobně) a odvážná (údajně, dle mého názoru spíše šílená) stará (ne neděste se, tenhle atribut má pokračování) známá - novinářka Polly. Máme tu tedy dva nosné motivy. Muž chce zachránit svět a žena touží po pořádné reportáži (a bylo by vhodné, aby svět nezanikl, aby o tom měl kdo číst). Ale co to? Já úplně zapomněl na onu extrémně nebezpečnou hrozbu, kterou je v tomto případě naprosto geniální a ještě víc naprosto šílený vědec jménem Totenkopf. Toto jméno nezní nikterak špatně (byť Günter by též ušel), ale ještě lepší zvuk má, když se přeloží - Smrtihlav (komu toto jméno nic neříká, ale pojem fantasy mu zní povědomě a libě, nechť pádí mrknout na Černou růži, tady až dočte tuto recenzi:-)).

Tenhle týpek z Německa zaplavuje svět svými obřími přístroji, které se chovají jako vandalové na nákupu a to doslova. Je čas pořádně s dědou Totenkopfem zatočit a překazit mu jeho dozajista ultratemné plány. A nakopat náckům zadky! I když takhle to film přímo neformuluje.

»Vypadá to, jako by všechny herečky těsně před natáčením spadly ksichtem do vápna.«

Neodpustím si vyzdvihnout orchestrální doprovod, který je sám o sobě naprosto výborný, avšak jeho zařazení do filmu má kolísavou kvalitativní tendenci. Nejsem expert na herecké výkony, ale přesto se odvážím tvrdit, že na tomhle filmu si nikdo hereckou kariéru nevybudoval a ani nezískal kladné body do své osobní soupisky. Těžko říci, zda mohla být A. Jolie v dosti rozporuplné roli lepší, film zkrátka nedával hercům moc prostoru k ukázání svých schopností, což nemusí být vždy na škodu (pro herce) až na jednu výjimku nadějného vědce Dexe v podání Giovani Ribisiho, jehož výkon mne mile překvapil.

Ne, takový hnidopich, abych filmu vyčítal prolétávání letadla v ulicích velkoměsta zase nejsem, ale zmínit jsme to přeci jen musel. Ve filmu najdeme i další momenty, které zdánlivě odporují zákonům fyziky a logiky, ale jak pravil Pike na úplně jiné téma: "Je to přeci jen sci-fi, nejde tady o logiku." S tímto výrokem asi žádný hardcore čtenář souhlasit nebude, ale pravdou zůstává, že Verneovi také nikdo nevyčítá jeho Dvacet tisíc mil pod mořem

=

Svět zítřka je pohodová retro scifárna s nádechem originality a nových neotřelých prvků, má i svoje chyby (přeci jen to nemá takový spád jako AvP), ale ty se ztratí už jen pod náporem zajímavé pointy a nánosem neotřelých motivů a vedlejších zápletek. Odkaz praotců je smíchán s vydatnou dávkou inspirace jinými filmy, kterou ocení hlavně filmoví fanoušci - veteráni. Nemohu jinak než doporučit. A těšit se na Stopařova průvodce po Galaxii, který snad jednou provždycky všem ukáže, jak má pořádné sci-fi vypadat. 

« Autor článku »

Mat


Tématické články:

Dobré sci-fi? Butterfly effect a tématicky podobný Věčný svit neposkvrněné mysli, Minority report a MATRIX TRILOGY.

 

Režie:

Kerry Conran

Scénář:

Kerry Conran

Hrají:

¨Jude LAw, Gwyneth Paltrowová, Angelina Jolieová, Giovani Ribisi