Trója

 

aneb proč si to trochu neupravit, že?

 

Trója je film, ke kterému se vázalo určité očekávání. Z nádechu předchozích řádků si, myslím, nebude těžké domyslet, že nebylo naplněno. Trója je totiž blbost. Sice navlečená ve velice slušivém kabátě, ale ten nemůže zakrýt holou skutečnost…alespoň ne nadlouho.

Víte, kdybych měl Tróju k něčemu přirovnat, byla by to asi krásná žena, která je naprosto dokonalá, avšak jen do chvíle než promluví, pak se se vší hrůzností vlastní kruté realitě ukáže, že je úplně pitomá. Pár takových jsem již potkal a byl jsem ze setkání s nimi stejně zklamán jako z tohoto filmu.

Nejhorší na tom všem je, že Trója měla nejen ambice ale také poměrně reálnou šanci stát se velkolepým počinem stejně jako výše zmíněný Pán prstenů. Takto z ní je jen další průměrné a nezajímavé , byť s bombastickou výpravou, zpracování již nastokrát ohraného tématu. Proč?

Důvodů je hned několik. Hlavním a nejdůležitějším bude nejspíše neschopnost tvůrců vypořádat se z daným tématem. Ono se to na první pohled zdá jednoduché. Vezmeme legendární léty prověřený příběh, který svou bohatostí a ryzostí upoutával celé stovky generací, přimícháme trochu nákladných avšak malebně vypadajících vizuálních efektů, okořeníme špetkou ještě nákladnějších filmových hvězd a můžeme hezky za tepla prodávat. Jaký div, že nám z toho vyšla rychlokvaška! On totiž fakt, že scénář prakticky napsal sám Homér, není žádným ulehčením, ale právě naopak spíše podstatným ztížením. Příběh o Trojské válce má totiž svou vlastní hloubku, jímavost a magii, jíž je třeba na plátno citlivě převést s důstojností jí vlastní. Takový pokus je však spíše výzvou, která si žádá skutečně velký talent a cit pro danou dobu i celou legendu, což jsou vlastnosti, jež tvůrcům Tróji rozhodně přiřknout nemůžeme. Samozřejmě je možné zastírat tento nedostatek pokusem o originální pohled spojený s tvůrčí invencí, jenže je to správné řešení? Má smysl pokoušet se něco, co ani nejsem schopen udělat pořádně, ještě vylepšovat? Je nad slunce jasnější, jak musí takovéto snahy dopadnout a stejné to bylo i s Trójou.

Jak je na druhý pohled patrno, Achillovou patou celého filmu je zpracování příběhu, který je natolik hutný, mnohostranný a obsahuje takové množství postav, že by to vyšlo minimálně na dva filmy. To by nebyl vůbec špatný krok třeba již proto, že dva filmy vynesou více než jeden. Některé důležité charaktery by pak nemusely být tak příšerně nevýrazné a postoupily by z dělaní křoví pro dva hlavní drsoně Achilla a Hektora na úroveň jim právoplatně náležející.

Velmi nevyrovnané jsou i herecké výkony. Zatímco se některé postavy, nutno přiznat že i vlivem nedostatečného prostoru, téměř ztrácejí, tak jiné rozhodně nepřehlédnete, ať již je to Peter O´Toole (král Priamos), Diane Krugger (Helena) či excelentní Brad Pitt, který se na plátně naprosto proměnil v Achilla a vtiskl mu cosi nezapomenutelného. Krasaveček Orlando Bloom je v roli krasavečka Parida kupodivu poněkud nepřesvědčivý, celkově vypadá značně nejistě a občas v citově vypjatých scénách působí dojmem jako by se chtěl zeptat, jestli si nemůže odskočit. Legolas v Pánu prstenů mu seděl rozhodně lépe.

Další podstatnou vadou snímku je jeho umístění, tím myslím myšlenkové ukotvení v určitém čase. Příběh o dobývání Tróje je ve své podstatě nadčasový, avšak ani to jej neodporošťuje od jisté poznamenanosti dobou v níž vznikal. Postavy filmu naopak mluví a přemýšlejí spíše jako moderní lidé než hrdinové starověku, což spolu s líbivým a značně neobratně naneseným protiválečným podtextem pasuje k původnímu příběhu asi stejně jako k papeži punk. Obzvláště scéna, kdy Hektor řekne Odysseovi „Tak to by stačilo.“, čímž ukončí bitvu a jde se domů (v případě Řeků do tábora), ve mně vzbuzovala smích. Výborně pánové, ještě před několika málo minutami zmiňovaní otrlí válečníci žijící pouze zabíjením (Jak nemorální, že?) se  poslušně rozejdou kvůli tomu, že někdo umřel a po zbytek dne si dají volno. To už mohl rovnou říci: Jdeme na pivo!“, bylo by to asi tak stejně logické.

Naopak za světlý bod filmu můžeme označit hudbu, je výtečně atmosférická a některé momentky mne vyloženě nutily k tomu, abych se začal poohlížet po soundtracku.

 

 

Legenda

 

V Homérově Iliadě hráli značnou roli řečtí bohové, kteří asi (s)tvůrcům filmu příliš nešli pod vousy, jelikož se rozhodli natočit své „věrné“ zpracování bez jejich postav, což vzhledem k příběhu dost dobře nejde, a tak se filmaři uchýlili k takřka šalamounskému řešení. Oni tam bohové opravdu jsou, ale ve výsledku si jich téměř nevšimnete. Úžasné, kam ti scénáristé na ty nápady chodí?

No ale abych řekl něco k původnímu story, které lidstvo inspiruje natolik, že se tuto látku snaží neustále znovu a znovu zpracovávat a v některých případech ke své velké škodě i paznechtit:

 Vše začalo, jak už to tak bývá, záležitostí zcela malichernou. Olympští bozi se nudili, což je u nich jen tak mimochodem docela časté, jelikož na to mají celou věčnost, a tak uspořádali velkolepou pařbu, což je u nich ještě častější, jelikož jsou to byli řečtí bohové a znáte přeci Řeky, ne? Jenže nepozvali bohyni Sváru (protože by asi zase něco provedla), která se nas…ehm…pochopitelně ji to nepotěšilo, a tak začala z trucu o to více dělat problémy a rovnou na těch nejvyšších místech. Zasela totiž svár mezi tři nejmocnější bohyně Héru (manželku vládce bohů a strážkyni rodinného štěstí), Pallas Athénu (bohyni moudrosti a vyhraných bitev) a Afroditu (bohyni lásky a krásy) o to, která z nich je nejkrásnější. Děvčata na sebe štěkala jak smečka zdivočelých čoklů, ale pořád se nemohla dohodnout. Nakonec se domluvily na jediném – musí si sehnat rozhodčího. Tím se stal syn Trojského krále Priama, který byl v mládí odložen do lesa, kde ho vychovávalo bůhví co (Pak to neměl být takovej kaňour, že?), avšak momentálně pracoval na slibné kariéře pasáčka. Tomu strčily do ruky jablko a více méně polopatě vysvětlily, že jej má dát té, jež se mu zdá nejkrásnější. Paris byl evidentně člověk mírně Abakovského ražení, a tak se hodnou chvíli škrábal v zadku, než mu došlo, o co tady jde. Bohyně se zatím předháněly v lobování…tedy (pro ty hloupější) ve vyjmenovávání toho, co mu dají (pro sprosťáky – tak daleko to zase nešlo), když zvolí právě je. Héra mu slibovala vládu nad celou Asií, Athéna zase neporanitelnost v boji a Afrodita se vytasila s nabídkou lásky nejkrásnější ženy světa. Paridovi evidentně nedošlo, že volbou jedné bohyně urazí druhé dvě, a tak to pro něj prostě ani nemůže dopadnout dobře, a pokusu z toho všeho nějak elegantně vybruslit zvolil Afroditu. Nikdo se již nedozví, zda se mu zdála opravdu nejkrásnější nebo se nechal zlákat její nabídkou, každopádně tím zpečetil osud svůj i celé Tróje. Za pomoci vděčné bohyně se triumfálně vrátil domů a znovu si získal titul prince. Hned potom vyrazil do Sparty, jejíž král měl za manželku nejkrásnější ženu světa, Helenu. Ta se do něj přesně podle dohody s Afroditou bezhlavě zamilovala a společně uprchli zpět do Tróji i se Spartským státním pokladem. Jak to bylo dál, se dozvíte až ve filmu.

Jen dodávám, že následující válka nerozdělila jen Řeky, ale také jejich bohy, kteří se často sami účastnili bitev. Zato pak chodívali k Diovi, jejich vládci, na kobereček.

Tak jste se, milí čtenáři, dozvěděli něco legendárního o vzniku demokracie a prvních volbách, a proto myslím, že přišel ten správný čas na trochu faktů.

 

 

Jak to asi bylo doopravdy

 

Přibližně v roce 1194 před Kristem skutečně vyplulo ze shromáždiště v řecké Aulidě velké množství lodí. Podle pověsti jich mělo být až tisíc a měly ke břehům Tróji dovézt sto tisíc bojovníků, což je číslo na tu dobu zcela nevídané. Je to mnohem větší počet vojska než dokázaly pro jediné tažení postavit největší říše tehdejšího světa. Co by ale mohlo zastavit tak početnou armádu? Trojské hradby určitě ne. Podle archeologických nálezů byla rozloha města nepatrná (zhruba 180x160m). Na takovémto prostoru se mohlo z bídou bránit maximálně několik tisíc bojovníků a jistě ne dlouhých deset let, navíc ještě se svými rodinami. Máme – li věřit Homérovi, tak bylo Řeků na sto tisíc a Trójanů o něco méně, ne však o moc. Mohli sice těžit z výhody blízkosti hradeb a v případě nouze se rychle stáhnout do města, avšak výrazně početně slabší armáda by nemohla ani s příchozími posilami podnikat tak časté protiútoky a probít se například až ke kotvícím invazním lodím.

Co tedy zastavilo (alespoň načas) onu slavnou armádu? Pravděpodobně pro někoho nejlepší a pro jiného nejšpinavější věc v dějinách lidstva (Nejde o fusakle lorda Abaka ani svědomí jistého X – Nama – pozn. autora). Stále nic? Politika, respektive spojenecké svazky. Událost nazývaná jako Trojská válka byla začátkem pohromy, kterou historici svorně označují jako Útoky mořských národů, jež proměnily politickou mapu tehdejšího světa stejně zásadně jako pozdější Stěhování národů Evropou. Šlo možná o první doloženou světovou válku – taková vybíjená všichni proti všem v národním měřítku. Mnoho států zaniklo, některé přežily, všechny se však chtěly chránit nebo ze vznikle situace těžit, proto vznikl určitý spojenecký propletenec. Bojovalo se tedy všude, avšak máme důvod se domnívat, že u bran samotné Tróje se vzhledem k nepatrné rozloze města odehrálo až závěrečné drama posledního roku války. Útoky mořských národů pak samozřejmě ještě pokračovaly. Vznikly dokonce zatím nepodložené spekulace, že šlo v některých proudech o Trojany vyhnané ze svých domovů.

Motivy dávné války jsou též klasické. Ono ustálené cherche la femme na tomto místě pravděpodobně nebude platit, i když by to bylo viděno z jistého úhlu určitě krásné. Po pádu velmi vyspělé Krétské kultury (mj. jedna z možných Atlantid), za který sice mohlo zemětřesení, ale přitočili se k němu i přičinliví Řekové, vzniklo v dané oblasti mocenské vakuum, které má tu zajímavou vlastnost, že se najde vždy dostatek nadšenců ochotných jej vyplnit. Brousili si na to zuby dva hlavní rivalové. Vzmáhající se (když pomineme Dóry) Mykénská kultura a jistý spolek zvaný Achchijá (či Achchijavá).

 Kdo to byl? Chetitské záznamy se o něm zmiňují jako o svazu dvaadvaceti městských států s Trójou v čele. O jeho síle svědčí již samotný fakt, že aktivní Chetité válčící jinak s každým, kdo byl v dohledu i mimo něj, tyto své sousedy nikdy nenapadli. Trója v něm nezastávala významné postavení jen tak pro nic zanic. Jeho poloha mu umožňovala kontrolovat obchodní cesty nezbytné pro vývoj celé oblasti Úrodného půlměsíce (rodiště a centrum tehdejších civilizací). Černomořskými úžinami sem putovalo zlato, stříbro, železo i dřevo na stavbu lodí. Kdo měl v moci Dardanely, mohl do značné míry ovlivňovat celé tehdejší dějiny. Další důvod proč odtud Trojany vykopat, ne nepodstatnější než ten, že máte sami za zadkem hordu Dórů, kteří na rozdíl od Vás disponují železnými zbraněmi, velkým počtem a velice nekamarádskou povahou. Hm…být tehdejšími dobyvateli, tak si také vymyslím nějaké mnohem hezčí pohnutky a co může být krásnější než žena?

 

 

Homér a ti další

 

Samotná legenda o Trojské válce se začala v ústním podání šířit již někdy v 10. století př. n. l. Do definitivní podoby Iliady a Odyssey ji zbásnil až Homér, který žil asi v polovině 8. století př. n. l. Jedná se o jakousi kompilaci všech tehdejších významných legend dohromady, což mj. dosvědčuje i postava Odyssea, jež má mnoho společných znaků s hlavním hrdinou Eposu o Gilgamešovi, kterým je zcela neoriginálně urucký král Gilgameš.

Homér prakticky vychoval Řecko a položil základy tzvn. antické kultury, za což mu právem náleží obdiv, jež mu historie přiznává. Ze směsi náboženských mýtů vykoval jako z rudy vzácný kov jednolitý příběh, který sám o sobě své dimenze překonává. Tehdejší svět mýtů, bohů, hrdinů a lidí v něm totiž dostal jistý řád, v němž každý má své místo, a určitý morální kodex, jež byl platný dokonce i pro bohy. Tento kulturní přínos nezůstal nikdy zapomenut a doufejme, že navzdory filmařům a producentům z Hollywoodu se ani v budoucnu tak nestane.

Samotná Trója (též Ílion, dnes Hissarlik) jako důležitý strategický bod měla též pohnutou minulost. Byla mnohokrát zbořena a opět vybudována. První osídlení se datuje ze sklonku čtvrtého tisíciletí př. n. l. a poslední rokem 500 př. n. l. Avšak ani pak se na ni nezapomnělo. Slavnému zbořeništi přišli vzdát poctu např. mocný perský král Xerxes, Alexandr Makedonský či Caesar, který dokonce vážně uvažoval o tom, že město obnoví.

V následujících staletích však tato čilá turistika poněkud utichla, takže poloha města upadla v zapomnění. Že by se již tehdy lidé začali chovat jako burani a místo navštěvování ruin se váleli po plážích? Těžko říci. Naštěstí přišel rok 1870 a hlavně Heinrich Schliemann, který pozůstatky mýtické Tróje odkryl a identifikoval. Přes výsměch svých tehdejších kolegů postupoval podle popisů v Homérově Iliadě a vyplatilo se mu to. Když nad tím tak uvažuji, nezůstali jsme škodní ani my, milovníci kultury a historie.

 

 

Verdikt

 

Legenda o Trojské válce není vůbec snadnou látkou k zpracování, což mj. dokázal i dnes recenzovaný film Trója. Přesto má tento snímek co nabídnout, pány rozhodně neurazí efektní bojové scény a leckterou dámu pravděpodobně zaujme nahý zadek Brada Pitta. Přes rozporuplné kvality scénáře jsem musel uznat, že to není zase až tak hrozné a dá se na to koukat.

 

« Autor článku »

Augustus


Tématické články:

Inu s historickými filmy ... ehm ... s filmy s nádechem historie jsme na našich stránkách vcelku na štíru, přečíst si můžete alespoň recenzi na  poutavý snímek Zabijte krále z období anglické revoluce. Nicméně ani recenzi, ani film by vám autor tohoto článku jistě nedoporučil.

 

Režie:

WOLFGANG PETERSEN

Scénář:

DAVID BENIOFF

Hrají:

BRAD PITT

ERIC BANA

ORLANDO BLOOM

BRIAN COX

DIANE KRUGER