KulturaView No. 19

Předešlé KulturaView 1-2-3-4-5-6-7-8-9-10-11-12-13-14-15-16-17-18

Film: Příběhy obyčejného šílenství

Autor: Mat

Neustálá debata na téma: "Proč chodit do kina na české filmy?" se neustále více dostává ze stanoviska "Abych nemusel číst titulku" do pozice "Protože jsou jiné než celosvětová produkce." A tento film nám může sloužit jako příklad.

Jak lze z názvu vyčíst, jedná se o film spíše puzzlodiního charakteru s drobnými příhodami různých lidí spojených nějakou charakteristikou. Film neklade důraz na tok hlavního děje, ale zase není tak roztříštěn jako "epizodní" snímky (např. Knoflíkáři). Mnohem více než o příběhu jsou tudíž Příběhy obyčejného šílenství o charakterech. A z devíti hlavních postav je KAŽDÁ nějakým způsoben vyšinutá. Pokud se vám to zdá jako surrealismus nejvyššího kalibru, tak nejste sami.

Tak si to vezměme pěkně po pořádku. Petr pracuje na letišti a jeho hlavním životním cílem je to, aby se k němu vrátila jeho bývalá přítelkyně Jana, která už delší dobu spokojeně žije s Alešem. Jeho otec nedělá nic jiného než že ohřívá vzduch v lahvi s pivem a vytlačuje z ní tak bubliny. Matka je naopak posedlá světovými katastrofami, jejichž obětem pomáhá dárcovstvím krve. A například Alice má potřebu, aby se na ni někdo díval, když to dělá se svým přítelem. Každá z postav vykazuje známky nenormálnosti a tudíž se s nimi bude "obyčejný divák" těžko sžívat.

Otázka je: Jaké příhody mohou zažívat tyto lidé? Budou mi blízké? Rozesmutní mě? Pobaví mě? Zaujmou mě? Budou mne vůbec alespoň trošku zajímat? Odpověď vám nemohu dát definitivní, poněvadž to záleží na rozdílnosti charakteru. Já mám to štěstí, že žiji mezi samými soudnými a "obyčejnými", kteří na všech předcházející zjišťovací otázky odpověděli po zhlédnutí filmu jasně: NE. Neříkám, že by nám stříbrné plátno nemělo nabízet zajímavé a občas i bizardní charaktery. Když se tohoto prvku užívá s mírou, dokáže film ozvláštnit a vymanit jej z průměru všedního dne, ale všechno se musí umět. Ze stejného důvodu mi neštymovala Nuda v Brně, naopak Samotáři ukázali, že lze předvést lidské karikatury i průměrnému divákovi a zaujmout ho.

V Cinemě (a to je snad poprvé, co využívám cizí formulaci k vyjádření svých vlastních myšlenek) jsem si nedávno přečetl článek o zvláštním trendu českého filmu - chcípáctví. Hrdinou (popřípadě hrdiny) takovéhoto díla jsou lidé apatičtí bez nejmenšího zájmu o okolí žijící uzavřeni ve svém vlastním světě. Tento styl (který je v původní i pozměněné formě uplatňován i v Příbězích obyčejného šílenství) vznikl ze dvou důvodů, jednak jako reakce na fádní a málo "lidskou" západní produkci, a pak také pod vlivem základního stihomamu mladého absolventa Famu: "Já jsem umělec! A tímhle dílem to všem dokážu, protože to bude pořádně umělecké." Moje odpověď je jasná: "Ne děkuji, tohle umění se nechte pro sebe."

»Z devíti hlavních postav je KAŽDÁ nějakým způsoben vyšinutá. Pokud se vám to zdá jako surrealismus nejvyššího kalibru, tak nejste sami«

Soundtrack je na dnešní standard moderního českého filmu hluboce průměrný a pointa se snad ani nedá tak nazvat, poněvadž film vám žádný finální result s nápisem THE END nenabídne, stejně jako život. Přesto bych na závěr ocenil něco méně šíleného a více vypovídajícího, konec totiž neříká vůbec nic. Je totiž umělecký.

Kdybych měl označit největší pozitivum filmu, byly by to herecké výkony. Ivan Trojan (Petr) tradičně exceluje a hraje svojí roli lépe, než by si zasloužila. I Nina Divíšková odvedla moc dobrou práci stejně jako většina ostatních. Připsat k dobrému musíme filmu i výborný dabing hlavní ženské postavy, kterého jsem si na poprvé vůbec nevšiml.

Rozmýšlel jsem se mezi dvěma a třemi Áčky, ale nakonec jsem se rozhodl, že postavit toto dílo na roveň druhému Tomb Riderovi opravdu nemohu, byť je to pseudoumělecký žvást bez obsahu, kterému chybí zásadní věc - zajímavost. Nicméně do kina na to radši nechoďte, byť byste z toho žaludeční nevolnost asi nedostali, nicméně byly by to vyhozené peníze.

Hodnocení: 3/8

Knihy: Brettovi Prevíti

Autor: Mat

Simon Brett je nepříliš známý anglický spisovatel, který se v české republice a téměř po celém západním světě proslavil svojí sérií knih o jednom malém prevítovi. Ve své podstatě to není nic originálního ani světového, ve stylu filmu Kdopak to mluví si jeden novorozenec začne psát deník, který je obsahem knihy Prevítem snadno a rychle. Další dva svazky - Kdo to tady chodí? a Další prevít? Jen to ne! Popisují druhý a třetí rok života tohoto mladého uličníka.

Hlavním charakteristickým rysem této drobné osůbky je její prevítismus. Je to směs různých vlastností ze záporné části charakterového spektra. Egoismus je samozřejmostí, přihoďme k tomu ještě trochu škodolibosti a přímo nezkrotnou touhu ovládat vše kolem sebe. Toto pojetí charakteru novorozence nabízí autorovi dostatek možností. Už samotná myšlenka, že každý pláč, každé blinknutí na novou halenku a vůbec každá nehoda způsobená tím roztomilým děťátkem je vlastně škodolibost mající jediný účel, vyvést rodiče z míry nebo je potrestat za jejich "prohřešky".

Náš malý prevít je totiž ze své podstaty konzervativec. V okamžiku, kdy se narodil, byl středem vesmíru a i nadále se tak cítil. Bohužel zájem o něho opadal každým okamžikem a právě tento vývoj se náš hrdina pokouší zastavit a zvrátit. Rodiče chtějí mít chvilku pro sebe? To snad ne! Chcete se vyspat? To se vám jen tak lehce nepovede! Máti chce vyrazil znovu do práce? Tak to se musí zarazit!

Jak vám jistě došlo, jedná se o humoristické knihy, které mají hlavně pobavit. Používaný humor se zdá zpočátku netradiční, ale jak přibývají přečtené stránky, tento dojem se ztrácí stejně jako autorova invence. Ve všech třech svazcích platí, že rozjezd je často až famózní, ale postupně se dostáváme do stereotypu, až zabředneme někde, kde na humor sotva dohlédneme. Brettovi samozřejmě došlo, že s touto sice zajímavou, ale ne nevyčerpatelnou myšlenkou, si nevystačí ani na jednu knihu, a tudíž vtiskl charakter i prevítovým rodičům, který také zdařile kritizuje.

»Tak například, hned nad postýlkou - přímo v zorném poli nešťastníka, kterého do ní vrazí - je nesmysl s huňatými krokodýlky. Ne, teda vážně! Takové dítě třeba vyroste v představě, že krokodýlové jsou přítulní tvorečci - dovedete si představit to překvapení, až vyroste? Ten Světový fond na ochranu zvěře musí mít taky pěkně máslo na hlavě.
Už se nemůžu dočkat, až se v postýlce postavím, rafnu toho nejbližšího krokodýla a CELOU TU ZHOVADILOST SERVU!
«

DEN DVANÁCTÝ

Opět vztyčily nestvůrně strašidelnou hlavu Křtiny. Zaslechl jsem Ji, jak si o tom povídá do telefonu se Svou matkou.
Říkala, že kdyby to záleželo na Ní, dala by mě pochopitelně pokřtít okamžitě, jenže On prý k tomu má nepřekonatelný odpor a tvrdí prý, že by bylo pokrytectví dát pokřtít dítě, když člověk není přívržencem křesťanské víry až do těch hrdel a statků.

DEN TŘINÁCTÝ

Zaslechl jsem, jak si On povídá do telefonu se Svou matkou.
Říkal, že kdyby to záleželo na Něm, dal by mě pochopitelně pokřtít, ale Ona prý k tomu má nepřekonatelný odpor a tvrdí prý, že by bylo pokrytectví dát pokřtít dítě, když člověk není přívržencem křesťanské víry až do těch hrdel a statků.


Jak je vidno, nic k potrhání, ale myšlenku to má. Všechny tři knihy byly "zdramatizovány" Českým rozhlasem, ale celkový dojem z tohoto zpracování je nepříliš vlaný, poněvadž mimino "nadaboval" Bořivoj Navrátil, jehož výkon není špatný, ale trošku to kazí dojem, když mluví tím svým tenorem. Proto je možná vhodnější si knihu raději přečíst. Je to příjemná oddychovka a občas se tam blýskne i nějaký ten povedený vtípek. Ale znovu, jako téměř u všech humoristických textů musím zdůraznit, že náš Šotek je ještě vtipnější a je zadarmo.

Hodnocení: 5/8

Film: Utržený z řetězu/Danny the Dog

Autor: Mat

Utržený z řetězu se měl stát dalším nízkorozpočtovým hitem jako například Saw či Kostka, které dokázali, že kinohit musí mít hlavně zajímavý nápad a adekvátní zpracování a zbytek už je vedlejší. A základní myšlenka Danny the Dog je skutečně zajímavá. Hlavní hrdina je totiž člověk, který má ovšem výcvik psa.

Danny je asijský chlapec, se kterým chodí jeho pán na vymahačské obchůzky. V případě, že mu některý z jeho "klientů" dělá problémy, sundá Dannymu obojek a ten se na ty škaredé neplatiče vrhne. Nebojuje však zuby a drápy, ale pomocí naučených bojových umění. Není divu, že člověk s výcvikem psa, ke kterému se každý chová jako k čoklovi, nebude mít zrovna květnaté vyjadřování či bohatý duchovní život. Je troska, která trhá, když k tomu dostane rozkaz, protože není důvod dělat něco jiného a za nepřístojné chování je trestán.

Film si klade otázku, co by se asi stalo, kdyby se takovému člověku/psovi ztratil jeho pán. Co bude chudák Danny dělat? Ochočí si ho někdo jiný? Stane se z něj člověk? Nebudu odpovídat. Ale mám pro vás další otázku, na kterou byste mi mohli odpovědět vy: Do jakého žánru spadá tento snímek? Aha! Kdybych ho chtěl opravdu někam zařadit, musel by zákonitě patřit mezi psychologicko akční filmy, což není zrovna obvyklá kategorie. Ale zatím to nevypadá nikterak špatně, nápad je velice originální i když bizardní a žánr je přinejmenším netradiční. Dle MZTO (Matova zjednodušená teorie originality) by se tedy mělo jednat o výtečný, minimálně sedmiáčkový snímek, mrkněte kousek vpravo na hodnocení a čtěte dál.

Trable přicházejí se zpracováním. Akční část je většinou prachbídná, úvod filmu mne naprosto znechutil, poněvadž nenaznačoval nic jiného než asijskou akci bez stylu a příkras. Později se úroveň bojových scén mírně zvedá a dokonce tu najdeme jednu opravdu pěknou, kterou bych nazval: "souboj na záchodku." Psychologická část je poněkud povrchní a spíše připomíná hromadu blábolů navršenou na kupě, ale pro průměrného diváka by to mohlo stačit. Ne že by byl blbej a nepoznal to, ale dokáže přimhouřit oči a filmu to odpustit, což já jako recenzent samozřejmě nemohu.

»Jet Li, kterého si možná spletete s Jackie Chanem, vyniká stejně jako jeho slavnější kolega spíše v akčních scénách než v dialozích. Naštěstí pro něj (i pro nás) toho pes Danny moc nenamluví«

Ve filmu narazíme na několik zajímavých triků s různými účely a podobným efektem. Režisér Louis Leterrier je očividně posedlý detaily zvláštními filmařskými postupy. Mě osobně neustálé "rozvolňování" času a nechutně rychlé a dezorientující střihy vytrhávali z koncentrace. I když občas se zdařilo a já pochopil, co tím chtěl básník/režisér říci. V každém případě musím když už ne pochválit tak alespoň politovat chlapce ve střižně.

Herecké výkony jsou na tom porůznu. Morgan Freeman si jen tak tak splnil svůj kvalitativní standard a Jet Li, kterého si možná spletete s Jackie Chanem, vyniká stejně jako jeho slavnější kolega spíše v akčních scénách než v dialozích. Naštěstí pro něj toho pes Danny moc nenamluví. Hudba v důležitých scénách chybí a při bojích se zběsilé mlácení do bicích v podání Massive Attack také nijak neosvědčilo. Paradoxně tak nejlépe zní těch několik fragmentů klasických klavírních etud, které se ve filmu mihnou.

Z tohoto filmu pravděpodobně nebudete nadšení (i když znám jednoho člověka, který byl), ale pokud si neceníte příliš svého volného času a peněz a cestička do kina vám ještě nezarostla, máte od nás povolení se na tento film mrknout. Ale neberte na něj svoji milou.

Hodnocení: 4/8