KulturaView No. 21

Předešlé KulturaView 1-2-3-4-5-6-7-8-9-10-11-12-13-14-15-16-17-18-19-20

Seriál: Bylo nás pět

Autor: Mat

Brý den, jmenuji se Petr Bajza, to jsem já (první obrázek), ale teď jsem o hodně větší, jelikož na podzim půjdu do čtvrté třídy a to jsou naši s bráchou Láďou, jenž se učí ne příručího až v Teplicích, aby se procvičil v němčině. Moji nejlepší přátelé se nazývají: Bejval Antonín, Jirsák Čeněk, Kemlink Eda, a Pepek Zilvar z chudobince. My hoši, co spolu chodíme, prožíváme všelijaká dobrodružství, jestli chcete,  tak pojďte s námi.

Dílo Karla Poláčka zaujímá v české literatuře takřka výsadní postavení. Byl jedním z mála lidí, kteří i v těžké a strastiplné době dokázal psát lehkou, vtipnou a chytrou literaturu. Jeho díla nejsou nikterak filosofická a dnešní kritika by jeho tvorbu asi hodnotila jako příliš naivní, ale odvažuji se tvrdit, že je taková zcela záměrně a to ji slouží ke cti. Později a na druhé straně zeměkoule řekl Isaac Asimov, že jednouchý styl vysokých žánrů je nezpochybnitelným znakem mistrovství. Karel Poláček však nepsal vysoké žánry, mistrovství však ve svém oboru dozajista dosáhl.

V roce 1992 byl podle jeho nejznámějšího díla - Bylo nás pět, natočen šestidílný seriál pod pevnou rukou režiséra Karla Smyczeka. Ihned se toto dílo stalo populární televizní podívanou a evergreenem, který běží rok co rok. Ale i trvalky potřebují čas od času zalít, jinak nám zvadnou a tudíž jsem přispěchal já se svým oslavným článkem. Není těžké uhodnout dle vedle vystaveného hodnocení, v jaké tónině se bude recenze nést - na moll raději rovnou zapomeňte.

Příběh Bylo nás pět vypráví o skupině výše jmenovaných chlapcích a jejich blízkém okolí. Líčí meziválečné maloměsto se všemi jeho proprietami. Vůbec nejlepší na celé záležitosti je, že jej čtenář knihy/divák vidí opravdu z úhlu desetiletého chlapce, v jehož kůži si prožije téměř celý jeden rok s jeho nejvýznamnějšími událostmi - vysvědčení a letní prázdniny, Vánoce, příjezd cirkusu i horečku. Vše je vyprávěno velice jednoduchým a lehkým stylem plným humoru a dětské bezstarostnosti. Na okamžik se můžete odpoutat od Jamese Bonda zachraňujícího svět či hrdinného výsadkáře za druhé světové války, tento příběh vám nabízí strasti i krásy dětského života od lumpáren až po první lásky.

»„A tak jsem se zařekl, že s Tonodu až do smti smrťoucí nepromluvím, protože je takový. A kdyby dolejzal, tak řeknu, ať nedolejzá.“«

Budete se smát a v zápětí pociťovat lítost nad osudem některého z hrdinů. Bylo nás pět totiž není komedie o mnoho více než realistické drama. A dohromady to funguje. Za to můžeme poděkovat především scénáristovi Ondřeji Vogeltanzovi, kterému se skvěle podařilo vypíchnout a nahromadit prakticky všechny působivé momenty knihy a koncentrovat je do svého skripta a nechat opomenuty hlušší místa, které jsou v knize také k vidění. Některé repliky nechal doslovně, jiné pozměnil a (dle mého názoru) vylepšil tak, aby zůstal věrný předloze.

Nemohu nepochválit herecké výkony, které jsou výborné a vyrovnané. Do vypichování konkrétních se mi nechce, ale kdybych přeci jen musel, pak bych neopomněl pochválit Dášu ex prezidentovou svého času Veškrnovou, která v roli paní Bajzové přímo záři. Hudbu, moderněji řečenou soundtrack, bych zařadil k celosvětové špičce. Tu optimisticky pískavá, jindy dechově melancholická - přesně taková, jaká se kde hodí.

Bylo nás pět není seriál, který byste museli bezpodmínečně vidět a v opačném případě byste klesli na žebříčku kulturního rozhledu o desítky příček níže. Není to zpracování jednoho ze základních děl české literatury. Není to příběh z čouhajícím morálním podtextem. Není to galakoncert kinematografického umění. Ale na druhou stranu se na to to skvěle dívá, musí se to líbit snad všem, uvnitř to schovává jakýs (a nikterak banální) odkaz zabalený v líbezném a (nebojím se toho slova pro diskmagovou scénu velice neobvyklého) něžném příběhu s dědictvím doby. Abych to zestručnil - jedná se o dílo ve svém oboru nepřekonané a těžko překonatelné, které zaujímá v české kinematografii stejně výsadní postavení jako Poláčkova díla v literatuře. Kniha je velice dobrá, ale seriál je výtečný.

Náš tatínek, ať dostane co dostane, tak je se vším svolný a má děsnou radost. Letos, jako jindy, obdržel bačkory a pravil: "No to je ale překvapení! To se podívejme. Maminko." A políbil maminku. Maminky obdržela šál a pravila: "To nemuselo být." A políbila tatínka. Já jsem věděl, že dostanu rukavice a taky jsem je dostal, za čež jsem musel poděkovat silným hlasem: "Děkuju pěkně." A v duchu jsem pravil: "To ste se teda nepředali!"

Hodnocení: 8/8

Kniha: Strašidlopis

Autor: Mat

Milan Zeula a Miroslav Skála

Minule jste si na tomto místě mohli přečíst pár slov o povídkách Šimka a Grossmanna. Byl to článeček sloužící jako satelit tehdy se rozjíždějícímu seriálu Humor. Tentokrát tomu nebude jinak, byť po spojitosti budeme muset trošku pátrat. Divadlo Járy Cimrmana jest založeno na (ne)genialitě neexistující osoby. Strašidlopis je vcelku odborné pojednání o neexistujícím vědním oboru. O co vlastně jde?

Pánové Zezula a Skála ještě za svého života vytvořili ideu strašidlogie, tedy vědy o strašidlech. Tomuto vědnímu oboru vytvořili trošku historie a úzkou komunitu přívrženců. Strašidlopis - první a pravděpodobně poslední kniha svého druhu - obsahuje tedy pár odkazů na použitou i nepoužitou literaturu a kapacity v oboru jak české, tak světové. Hlavní částí knihy je však samotný výpis, či lépe řečeno atlas bubáků, děsivců, strašidýlek a podobné havěti, kterých je v této útlé publikaci podchyceno na sto.

Pokud čekáte popisy vil, čertů, šotků či hejkalů formou humornou až mírně parodickou, jste na špatné adrese, zde totiž nenajdete jediné nepůvodní strašidlo, jedná se totiž výhradně o takzvaná ministrašidla, jejichž výskyt obyčejný člověk ani nepostřehne a pověsti jejich jména nepodchycují, poněvadž je jejich působení připisováno nějakým nesmyslným přírodním i jiným zákonům.

Že z toho vůbec nejste moudří? Nejlépe to asi pochopíte na příkladech. Tak třeba samostrach cvrčivý je ptáku podobné strašidélko, které se děsí vlastního cvrlikání, do čeledi samostrašidelných také někteří vědci řadí čumýše zádumčivého, které se však sám sebe neděsí, pouze pokud pohlédne do zrcadla, stane se zádumčivým, ovšem když hledí (čumí) na někoho jiného, může mít jeho pohled až hypnotické účinky. Zvláště povedené strašidélko je Kuropup paťavý (pullimbilator claudiculus), který je též zván Alexandrem velmi malým, je možno jej spatřit blízko vojsk táhnoucích do prohrané bitvy. V dnešní době už však tolik ozbrojených konfliktů není, možná právě proto často cestuje s naší fotbalovou reprezentací, které si však jeho výskyt vysvětlila naprosto mylně a učinila jej svým maskotem.

»... Bylo tolik co dodat předem, že to postupně začalo vypadat na cca devět předmluv a asi pět doslovů a kynula nadějná perspektiva, že to samo naplní rozsah publikace do té míry, že obsah, že obsah samotný bude případně možno zcela vynechat. Byli jsme ovšem nakladatelem konkrétně - ač trochu nerudně - upozorněni, že se to poněkud vymyká jeho původnímu záměru, takže jsme byli nuceni vědeckost práce poněkud omezit...« - editorský epilog

Autoři si občas jen hrají s názvem strašidla, jindy mezi řádky kritizují některou lidskou vlastnost či společenský jev (kniha nemohla za minulého režimu vyjít, ne že by tam bylo něco "protivládního", ale v takto široké alegorii se může najít úplně každý a cokoliv). Nemohu se zbavit pocitu, že autoři tvořili buď záměrně či bezděky v duchu poetismu, což pro dnešního čtenáře znamená jediné - je to dost velká blbost. Opravdu, věřte mi, nezasmějete se u toho, nepoučíte se a vůbec, čtení (nedej Bože koupě) této knihy vám nic nedá. Je to jen skromný průřez fantazií dvou postarších pánů, kteří fantazírovali a snili a ten je jen natolik kvalitní, nakolik byla kreativní jejich mysl a natolik čtivá a inspirativní, nakolik je ta naše mozkovna ochotna a schopna přijímat nové i když trochu abstraktní myšlenky.

K každému strašidélku je přiřazena ilustrace, která většinou vychází z nějakého přírodního tvaru (šiška, kuře, jelen, řepa, slon...) a jeho "latinský" název, který už samotný občas vyloudí úsměv na rtech. Nemusíte se ovšem bát, že by vás při čtení knihy na nějakém veřejném místě přepadnul záchvat smíchu, Strašidlopis je totiž úsměvný, nikoliv směšný a už vůbec ne pro smích.

Hodnocení je velice těžké, protože (jak jsem vyjádřil v předminulém odstavci) tento spis je natolik netradiční, že záleží především na vás, do jaké míry jste ho ochotni přijmout. Já jej hodnotím ze svého pohledu jako velice příjemný a zdařilí experiment hodný úcty.

Hodnocení: 6/8

Filmí Antiquí: Kostka 2: Hyperkostka

Autor: Mat

Kostka byla nízkorozpočtová a úspěšná, tedy ideální materiál pro pokračování. Bohužel scénáristé v průběhu prvního dílu efektně povraždili téměř všechny postavy a prostředí krychlových místností je sice atraktivní, ale velice rychle se okouká. Autoři se tedy rozhodli k ráznému kroku správným směrem (nejlepší by bylo nenatáčet další díl, ale když už, tak bylo použito ideální řešení) - sestavit úplně novou partu a vytvořit variaci na původní téma.

Variace? Co by to mělo znamenat? To budou krychlové místnosti kulaté? A pasti v místnostech kdysi smrtonosné, budou tentokrát poskytovat svým obětem lazebnické služby? Pravda, úprava nějakého detailu by byla buď nevýznamný, nebo nesmyslná, takže tu máme úplně novou kostku - Hyperkostku! Čímpak se tento hyperútvar vyznačuje? To nám film brzy vysvětlí - přímka má jeden rozměr, čtverec dva, krychle tři a hyperkrychle/hyperkostka čtyři (což znamená, že čtverec se jinak řekne hyperpřímka:-). Zatím se ještě nesmějte, hyperkostka je totiž pojem, se kterým některé práce v oblasti teoretické matematiky opravdu pracují, takže to ještě není výplod choré mysli scénáristů. Zde ovšem pevnou půdu vědy opouštíme a vydáváme se na cestu za obzor lidské inteligence a vědění.  Při sledování filmu jsem si několikrát říkal, že tohle musel vymyslet buď naprostý génius, nebo úplné pako - několik kiksů na úrovni středoškolské matematiky a fyziky mne nenechalo na pochybách dlouho.

Máme tedy prostředí. Hoďme do něj skupinku lidí - programátor, slepá dívka, krasavice, agresor ... a máme o záplatku postaráno. Tentokráte naši opičáci nebudou prolézat překážkovou dráhou plnou pastí, ale zato se setkají s necelým tuctem časoprostorových anomálií typických pro SF třetí až čtvrté třídy. A jak bude plynout čas, budou umírat lidé, stejně jako v prvním díle, pointa je však samozřejmě jiná, zatímco u jedničky jsme byli svědky nepříliš výrazného ale neočekávaného rozuzlení, které v podstatě nic nesdělovalo, dvojka nabízí neméně neočekávanou tečku, která něco sděluje, jen nikdo neví co. Nebo lépe řečeno tuším, ale to je tak banální, že raději netuším. 

»Při sledování filmu jsem si několikrát říkal, že tohle musel vymyslet buď naprostý génius, nebo úplné pako - několik kiksů na úrovni středoškolské matematiky a fyziky mne nenechalo na pochybách dlouho..«

Vyznění filmu je pro diváka stejně paranoické a depresivní jako jednička i přestože se styl "pročistil". Těžko říci, do jaké míry za to může výměna depresivních červených, zelených a modrých místností za jasně bílé, ale snímek už nevypadá tak ponuře a je na něj vcelku pěkný pohled. Na druhou stranu tím trošku ztratila atmosféra, která se vůbec oproti jedničce (i později natočené a dříve recenzované trojce/nule) propadla do závratně hlubokých údolí, kde pravděpodobně sdílí lože s dílem Sam doma 2.

I tradiční úvodní scéna stojí tentokrát za zlámanou bačkoru. Jediné, co bych mohl opravdu vyzdvihnout je několik zajímavých režijních záseků a velice dobrá práce s kamerou, která je pravděpodobně z celé série vůbec nejlepší. Ale to by bylo ke chvále vše.  

Ve výsledku tu máme tak trochu zmatený film, který nás vodí od jedné nepříliš povedené scény k druhé, která je na tom podobně a to bez zřejmé návaznosti, protože zákonitosti čtyřrozměrného vesmíru mi zatím unikají a (ačkoliv vás nechci podceňovat) vy na tom asi budete podobně, autory nevyjímaje. Ještě než vynesu finální verdikt, rád bych se zmínil o jednom malém projektu, kterého jste si nemohli na našich stránkách všimnout, protože se odehrával za oponou. Jeho aktéry jsou: já, Xallivarius a povídka Domeček jako klícka od R.A.Heinleina, která s největší pravděpodobností sloužila jako inspirační zdroj tohoto filmu. Ono literární dílo bych hodnotil asi stejně jako dnes recenzovaný film - třemi Áčky, a tudíž jsem tuto velice uznávanou práci poslal Xallivariovi, zarytému kritikovi všech zvířecích přátel v naší  redakci, s tím, že je to dílo Krtečkovo. Mnul jsem si ruce a doufal, že tuto anomálii literatury strhá a bezděky tak sebe ztrapní. Bohužel, vyjádřil se sice v tom smyslu, že to je docela blbost, ale vzdal hold Krtečkovu novému stylu psaní, což je hodnocení více než střízlivé a já mu za to skládám hold. Snad se mi jej podaří nachytat příště.

A film? Ten je na tom úplně stejně jako ona povídka, o které jsem se tu rozepsal více, než by si zasloužila - je to blbost, ale v celku slušném podání.

Hodnocení: 3/8