Až doteď jste žili jen půlku života. Nyní máte možnost to změnit.

Welcome to City 17

Hleděl jsem na prošedivělého muže na monitoru, odříkávajícího stále dokola uvítací řeč pro cizince. Jeho tvář sešlá věkem, plná vrásek, několik jizev na čele, hluboké temné oči........pocit, že ho znám, byl stále silnější. Pocit, že jsem ho již někde viděl. Ten hlas, tak hluboký, plný tajemství......někde, někdy.....bylo to tak dávno........
„Ty seš tady novej, co?“ ozval se tichý hlas vedle mě.
Tázavě jsem se podíval na staříka v otrhaných šatech, opírajícího se o vodovodní trubku, místo berle. Jeho strhaná tvář vypadala šedivě a unaveně, jeho pohyby byly trhané, opatrné. Jakoby se bál každého stínu, každého šramotu. Ohlížel se stále kolem sebe. Chvíli jsem na něj beze slova hleděl, zvažujíc, zda-li mám odpovědět. Poté jsem pomalu přikývl.
„Nepij vodu.“ řekl on a dál na mě hleděl, jakoby mi to mělo dávat smysl. Pár chvil jsme na sebe civěli, čekajíc jeden na druhého, až promluví. Poté se muž netrpělivě pohnul a s výrazem,
jakobych ho měl obtěžovat, se přisunul blíže..
„Nepij vodu. Něco do ní dávaj. Něco, co ti vymaže paměť,“ jeho slova byla spěšná, řeč tlumená. Kolem prošel voják. Muž se rychle odklonil a snažil se předstírat, že si prohlíží jakýsi leták na stěně. Po chvíli se zase přitočil blíž, „ani vlastně nevím, jak jsem se sem dostal......“
Namáhavě zafuněl a beze slova odkulhal halou pryč.
Podivné město. Podivní lidé. Byl jsem zde teprve pár minut a tíseň na mne padla jako mlha, pohlcující vše okolo sebe. Opatrně jsem se rozhlédl. Cítil jsem na sobě čísi pátravé oči. Hala se ale zdála prázdná. Kolem prolétl malý droid, spěchajíc kamsi mezi vagóny. Poté bylo zase ticho.
Otočil jsem se k odchodu. Vlak, kterým jsem přijel, jsem nechal za sebou. Cosi uvnitř mne šeptalo, že se mám otočit a odjet zase pryč. Věděl jsem ale dobře, že už není cesty pryč. Že teď už mohu jít jen dopředu. A právě z toho jsem měl špatný pocit. Ani jsem raději nemyslel na to, že vlastně vůbec nevím, jak jsem se sem dostal........


Čekali jsem rok a půl. Celý rok a půl a mnozí ještě déle. Čekali jsme, že přijde nová herní éra. Že se přepíší dějiny. Že nastane velký třesk a legenda povstane z hrobu. Čekali jsme mnoho a dlouho. A ten čas, kdy se nám dostane našich odpovědí, kdy konečně poznáme, s čím máme tu čest a zda-li to budeme právě my, kdo budeme moci sledovat, jak přichází novověk herní historie, ten čas konečně nastal. Povstaňme tedy nyní, povstaňme a držme spolu. A čekejme. Už to totiž nepotrvá dlouho. Čas, kdy naše otázky dostanou odpovědi, totiž právě přišel.

HALF LIFE 2. Byl jako sen, jako fantazie. Sledovali jsme ho, viděli jsme každý jeho pohyb a věděli jsme o něm snad všechno. A přesto jsme nevěděli vůbec nic. Přesto to byla velká neznámá, jakési vzdálené přání, které mělo obšťastňovat jen vyvolené. Co se ale stane nyní, když HL 2 vyjde? Co se stane, až ho lidé spatří. Až si ho zahrají. Mohu říct jen jediné. Toto jsou historické okamžiky, chvíle, které se navždy zapíšou do našich myslí, srdcí a harddisků. A já jsem rád, že jsme mohl být u toho. A podělím se o své pocity i s vámi.

Zanechme tedy básnění a pusťme se do článku, který každý z nás, já, vy, ba i všichni ostatní hráči na celém světě, očekávali jako spásného ptáka v holé pustině. Recenzi na Half-Life 2. Recenzi na jednu z nejočekávanějších her na světě, recenzi na nejvyhypovanější FPS současnosti, na jeden z nejproblematičtějších titulů všech dob, kterému komplikace nedaly pokoj prakticky od jeho oznámení, až do vydání na pulty obchodů. A zapište si za uši, že na tuto hru už nikdy nezapomenete. Jestliže totiž někde v budoucnu budou naši potomci vzpomínat, „jak že se to v tom pravěku hrálo“, Half-Life 2 bude pravděpodobně to první, na co padne řeč. Žádný Doom. Žádné Far Cry. Jen HL. A to znamená mnoho.

Jako u každé velké recenze se nyní pustím do krátkého flashbacku. HL 2 totiž rozhodně není zrovna růžový projekt a všichni dobře víme, jakže to s těmi průšvihy vlastně je. A to, že na něj čekáme již od roku 2003 a hlavně že je to způsobené nekonečným a stálým oddalováním data vydání, mu k dobru rozhodně také nehraje. Snad první zmínku o novém HL, pokračování v té době již legendárního prvního dílu, jsme navíc obdrželi již na konci roku 2002, první screenshot někde začátkem 2003 a opravdovou informaci těsně před E3 2003. Každý si ale ještě jistě živě vzpomíná, co pro svět znamenala samotná E3 onoho roku.

Half Life 2 byl objeven. A bylo to právě zde, kde to všechno začalo, právě zde, kde hloučky a skupinky pochybujících novinářů vystály nekonečnou frontu, aby spatřili to, co je donutilo poslintat si saka a vybryndat kolu. První video z HL2. A nebylo divu, že již druhý den kolovalo po internetu. A tou dobou již nad ním slintalo a lilo kolu tisíce a miliony hráčů po celém světě. A to nejkrásnější na tom celém bylo datum vydání – září 2003. Ách, bylo by to krásné, kdyby na světě bylo vše tak ideální.

Velice brzy poté totiž přišla novinka, že Valve nestíhají a datum vydání se tak asi posune na Vánoce. Inu, proč ne, měsíc dva navíc nás nezabije, řekli si hráči a čekali. A Vánoce nastaly, ale HL nikde. Proč? Ano, hádáte správně, aféra s ukradením zdrojového kódu. Inu, smůla, řekli si pobouření hráči a zklamaně čekali. Duben 2004 se zdál reálným. Ale duben přišel a HL zase nikde. Odloženo na červen. Inu, zatraceně, řekli si rozezlení hráči a naštvaně čekali. Prázdniny 2004. Ale prázdniny minuly a o rok starší hráči, kterým mezitím vypadaly vlasy, nehty a nervy si řekli, Inu k*rva, dopr*ele, zasr*ný Valve, co tam do h*jzlu dělaj, ty *******. Ano, to si zhruba řekli. A čekali. Zaří 2004. Ne. Říjen 2004. Ne. Listopad 2004.

ANO!!!!!!

Bylo to ráno 16. listopadu, ještě za tmy. Seděl jsem ve svém pokoji, neschopen spánku, neschopen zamhouřit oči, sledujíc hodiny. CD s nápisem HL 2 jsem měl položena na posteli, krásnou bednu vedle nich, HL již dávno nainstalovaný, ale stále nedosažitelný. Čekal jsem až Valve povolí odemknutí nainstalovaných souborů. Každou hodinu jsem kontroloval Steam. A každou hodinu jsem se propadal do beznaděje. A pak udeřila devátá hodina. A já začal stahovat. Vlastně jsem si ještě ani neuvědomoval, že teď už to je doopravdy ono, že teď už si to opravdu zahraju. Jen tak jsem seděl a sledoval, jak se kolonka plní procenty. A pak se náhle objevilo 100%. Finish. A já spustil Half-Life 2. Se slzou v oku jsem si uvědomil, že teď už je opravdu konec. A poté jsem ztratil svojí realitu.......byl to totiž jen začátek........

„Ne! Nechte ho být, prosím!“ vykřikla ta žena, ale voják jí hrubě odstrčil od muže na zemi, až narazila tvrdě hlavou na stěnu.
„Zab ho,“ ozvalo se z helmy a druhý voják se přikrčil k muži.
„Vstávej,“ kopl do něj a zažehl obušek.
Zraněná žena ležící vedle nich vyskočila a chytila vojáka za ruku, ve které měl zbraň. Ten s ní však znovu smýkl na podlahu. Vytáhl s opasku pistoli a namířil ji na její hlavu.
Už jsem to nevydržel. Nemohl jsem se na to dívat.
S výkřikem plným nenávisti jsem se vyřítil z úkrytu a vší silou udeřil vojáka olověnou trubkou do hlavy. Ozvalo se strašlivé křupnutí. Ještě než dopadl na zem, byl mrtev. Druhý voják stal jako opařený a hleděl na mě, neschopen ničeho. Rychle jsem ze země sebral pistoli a vystřelil. Po stěně se rozlétly kusy mozku a lebky. Sesul se k zemi podél stěny, s rudou dírou v hlavě.
„Co.......co,“ šeptala žena překvapeně, poté ale přikulhala ke svému muži. Padla k němu na zem a jemně ho vzala do náručí. Otevřel oči. Ženin pohled padl na mě, „ děkuju, děkuju vám mnohokrát. Teď.....teď ale půjdou po vás. Musíte jít!“
Odněkud z horních pater se ozval výstřel.
„Běžte!“
Vytrhl jsem vojákům zásobníky a konečně ozbrojen jsem se otočil k východu. Schody do suterénu se zdály bezpečné......


K čemu přirovnat HL2? Ano, už jsem o tom přemýšlel. A přišel jsem na jednu věc – nejde přirovnat k ničemu. Není podobný žádné hře, kterou jsem až dosud viděl. Doom? Pche, chození úzkými uličkami s hnusnými monstry. Far Cry? Možná, podoba by tu byla, ale stále se to nedá srovnávat. HL 1? Ne, je to tak stejné, ale přece tak jiné. Nejvíce mi totiž HL 2 připomínal film. Ano, skvělý film, s dokonalým obsazením, příběhem, hereckými výkony, atmosférou a technickým zpracováním. Hranice mezi hrou a skutečností se totiž konečně smazávají a můžete si být jisti, že vás právě díky tomu HL pohltí jako nikdy dřív a vy zapomenete na vše, co pro vás bylo důležité. Příštích dvacet hodin totiž budete jen hrát.

Gordon Freeman, náš starý známý z minula, který jednoho krásného dne šel do práce, a náhle zjistil, že jsou všude zombíci a neřádi z vesmíru. A tak si řekl, že je postřílí. A to také udělal. A tak také vypadal první díl, legenda mezi FPS, jedno z nejúchvatnějších děl všech dob, na které dodnes všichni vzpomínáme, a to nejen v souvislosti s populárními modifikacemi typu CS, či DoD, ale také jako na hru, která nikdy nevymizí z našich vzpomínek. A po velmi podivném rozhovoru s tajemným „mužem s kufříkem“, nebo také G-Manem, na konci prvního dílu, je na řadě pokračování. A věřte, že příběh hraje stejně silnou roli, jako minule.

„Rise and shine, mr. Freeman, rise and shine.“ Tak těmito slovy začíná celá hra po nápisu Half-Life 2. A moc chytří z toho rozhodně nebudete, protože se bez úvodu, bez jediného odstavce vysvětlivek, objevíte na nádraží města City 17. Na dumání nad podstatou vaší návštěvy však mít čas určitě nebudete, protože krátce po vašem vystoupení z vlaku vám nezbude než hledět s otevřenou pusou. Ano, již jsme sice začátek viděli na videu z E3 (což je podle mě velká chyba), ale fakt, že teď už to opravdu hrajete vy, vás donutí znovu nevěřícně kroutit hlavou. A ještě řekněte, že prvních pár minut nestrávíte pohazováním věcí kolem sebe, s úsměvem a hláškou „vono to fakt de!“. Grafika je totiž opravdu to první co vás praští do očí a byl bych lhář, kdybych to nepřiznal. Narozdíl ale od jiných vyhypovaných her, jejichž reputace se zakládá právě na grafickém zpracování, má HL2 dokonalé i své nitro. O tom nemá cenu pochybovat.

Živost celé hry je neuvěřitelná. Uděláte první krok z vlaku a vyfotí vás kolem prolétávající robot. Z obrovské obrazovky nad vámi hlásá jakýsi muž (ve skutečnosti hlavní záporňák) o vaší dobré volbě při návštěvě jeho města, všude se baví lidé, jeden vás upozorní, abyste nepili vodu, další si cosi k sobě žvatlá, jinde se zaujatě baví hlouček cizinců. A všude kolem jsou vojáci, sledující vše, co se kde šustne, trestající jakýkoliv přestupek. Vyjdete ven na ulici a stanete v úžasu. Překrásná scenérie, která vás čeká, vás uzemní, ulice plné lidí, vojáků, techniky, aut a detailů nenechají pustit klávesnici. A nad tím vším uvidíte obrovskou stavbu Citadely, sídla hlavního bosse, dodávající zničenému městu svojí temnou atmosféru. Půjdete dál, ale problémy vás neminou. Dostanete se do budovy, kde probíhá razie, vojáci vás začnou pronásledovat. Vyběhnete na střechy, se zoufalou snahou uniknout. Všude po městě budou znít sirény, všude kolem vás se budou sbíhat vojáci. Co naplat, že je to vše naskriptované, těch skriptů je všude tolik, že již je ani nepoznáte. A vše dohromady to vytvoří atmosféru, která překonává i Halo (na Xboxu), jednu z nejúžasnějších her všech dob.

Brzy se pak setkáte se starými přáteli, Barneyem, ochranářem z Black Mesy (a hlavním hrdinou datadisku Blue Shift), který o poznání zhubnul, profesorem Kleinerem, který stále provádí výzkum teleportovací technologie (a mezitím si stíhá ochočovat „neškodného“ headcraba), doktora Eliho Vance, otce krásné Alyx Vanceové, kteří vám všichni budou ochotně pomáhat. Ve městě totiž za několik let utrpení vzniknul organizovaný odpor, s názvem Black Mesa (ach), který efektivně škodí jednotkám Combine, všudypřítomným vojákům. A vemte jed na to, že po vašem příchodu se začnou dít nemalé věci, protože jméno Freeman je zde až nemile známé (na obou stranách konfliktu) a vy, jako hrdina hnutí odporu zažehnete jiskru revoluce, která velice rychle vystrčí své růžky.

Musím se nyní zastavit, a to na odpočívadle jménem „Mimika“. Ta je totiž jedním slovem úžasná. Když jsem totiž zmiňoval herecké obsazení a výkony, myslel jsem to opravdu vážně, protože zpracování všech postav je opravdu již téměř jako z nějakého hollywoodského trháku.
Všechny rozhovory, slovní přestřelky, lichotky a hlavně i pohyby a výrazy ve tváři všech lidí, které potkáte, jsou naprosto realistické a dodávají hře na chytlavosti. A zmínit také musím i to, že jsem se u HL zase po dlouhé době opravdu a od srdce smál, a to hned při několika momentech. Například u zmíněného „ochočeného“ headcraba, kterého vlastní dr. Kleiner, či při sledování Doga, robotického Alixina mazlíčka, kterého sestavil Eli na její ochranu.

Postav je ale daleko víc, a kromě mnoha bezejmenných členů odporu, kteří s vámi vybojují nejednu přestřelku, potkáte navíc i několik dalších, kteří na vás všichni doslova dýchnou svojí osobností. Zdaleka nejvíc se mi například líbil otec Grygory, váš společník v misi „We don’t go to Ravenholm“, která je již proslulá – jedná se o městečko, které se změnilo ve velké rejdiště smrti, po útoku headcrabů z areálu Black Mesa. Tento kněz si totiž vyložil své kázání lehce po svém, a tak při něm nikdy nechybí dvojhlavňová brokovnice a tuny mrtvých zombíků. A až ho uvidíte, jak kosí jednoho za druhým a vykřikuje přitom modlitby, pochopíte proč jsem si ho tak oblíbil. Škoda jen, že si ho užijete jen na jednu misi.

A vůbec, celá hra je jedna velká sbírka skvostných herních situací, které někdy potěší, někdy zvednou adrenalin, někdy rozesmutní, jindy naštvou. Hratelnost je navíc na tak vysoké úrovni, že vás od počítače hra prostě nepustí a navíc vás jen stěží dostihne něco, čemu se říká nuda. Ano, na stereotyp se zde nehraje, a jestli vás tímto zklamal Doom 3, zde si můžete být jisti, že se tak nestane. Skoro každá mise je totiž jiná, naučíte se v ní něco nového, originálního a budete stále s údivem sledovat dokonalou grafiku a slastí uchcávat do vašich Pampers. Celou první misi vlastně jen utíkáte před vojáky, ve druhé se pak setkáte se starými přáteli, ve třetí konečně začne tuhý boj, čtvrtá vás seznámí se vznášedlem a s ním spojenými fyzikálními vychytávkami, dále je zde zmíněné město zombií, plné důmyslných pastí a interaktivních předmětů, okusíte i jízdu buginou, anebo třeba i skvělou a velmi oblíbenou část soubojů v ulicích s combine vojáky a členy odporu, kde se navíc projeví i skvělá UI. A je toho ještě mnohem víc, ale vám stačí vědět, že o zábavu je rozhodně postaráno.

„Takhle to vždycky začíná....“ zašeptal muž vedle mě a neklidně sledoval dění u dveří domu. Skupina vojáků právě vyrážela hlavní dveře, „nejdřív jeden dům, pak celý blok.“
Znepokojeně jsem se díval, jak dveře praskly a obrněnci vnikli dovnitř. Ozval se ženský křik, poté rány, dva výstřely, pak bylo zase ticho. Jen v oknech se míhaly temné stíny postav.
„Znal jsi je?“ zeptal se druhý muž toho, který promluvil.
Ten jenom zakroutil hlavou.
„Je lepší je neznát. Potom to není tak těžké.....“
Smutně sklopil hlavu.
Všiml jsem si, jak se naším směrem vydaly dvě sondy. Pomalu jsem ustoupil ke stěně. Droidi přilétli, udělali pár obrázků mužů a znovu odlétli. Vzápětí se z postranní uličky vynořil voják se samopalem v ruce.
„Vy tam! Co tu děláte?“
„Stojíme a sledujeme. I to je už zakázané?“ řekl jeden z mužů.
Voják místo odpovědi vytáhl obušek.
„Klid, jen klid, už jdu.....“ couval zpět muž a vešel do dveří domu, u kterého stál.
Voják se rozhlédl a poté znovu zmizel v uličce. Chvíli jsem se rozmýšlel. Poté jsem se vydal za ním.

Velmi mile mě překvapili i nepřátelé, kterých je vskutku požehnaně. První a zcela základní oponent jsou zmínění vojáci combine, kteří vám budou zpříjemňovat vaši návštěvu City 17 víceméně po celou dobu hraní. A musím říct, že jejich spolupráce je vskutku na úrovni, a vedle toho, že se velmi dobře umí poschovávat všude tam, kde to jde, tak velice rádi hází i granáty. Jejich vylepšená útočná verze pak rozhodně k smíchu není. Dále pak je zde několik typů headcrabů, a od nich odvozené druhy zombií (pomalá, rychlá, velká). Hned po nich následují i Ant Lioni, velmi podobní hmyzounům z Hvězdné pěchoty, kterých je znovu několik typů. Těšit se můžete i na různou techniku, jako jsou transportní a bojová vznášedla (se svým typickým hmyzím designem), velmi časté stacionární věže, populární Stridery, přísavky visící ze stropu a mnoho jiných, kteří vám nejednou hodně zavaří.

Jak již jsem nakousl, UI je pak opravdu perfektní a nejenže u každého nepřítele můžete sledovat jiné chování, ale skripty perfektně reagují i na jakoukoliv vzniklou situaci, a tak se nestane, že by se nepřítel třeba někde zasekl, nebo se choval nelogicky. Příkladem je třeba voják, kterého nezastaví dveře, které před ním zavřete a zatarasíte. Prostě je rozkopne. A jiný, například ten, když jste v obklíčení Ant liony kolem jakéhosi bucharu, ke kterému se tyto potvory bojí blíže přiblížit. Shromáždí se dokola kolem vás a čekají. Některé upoutají vaši pozornost tím, že různě poskakují, ostatní se k vám pak pomalu plíží do zad, až tam, kam se k bucharu odváží, rychle zaútočí a zase stáhnou. A tak bych mohl pokračovat, je ale snad jasné, že i UI je výjimečná. A až se jednou dostanete do skvělých pouličních bitek, trhajících rekordy svojí hutnou atmosférou, dáte mi zapravdu.

Nabídka zbraní je pak ale rozhodně chudší než jsem očekával. Základem je páčidlo, které však poprvé použijete až ve třetí misi (do té doby budete beze zbraně). Hned poté se dostanete k pistoli a nebude to trvat dlouho a objevíte i kulomet. Během dalších několika hodin pak dostanete hi-tech pulsní pušku, granáty, kolt, kuši, raketomet (s dokonale vymyšleným zaměřováním a naváděním) a brokovnici. Sem tam pak natrefíte i na stacionární věže a zbraně na všemožné technice. To je ale bohužel vše, musíte se spokojit s touto základní výbavou. Tedy, téměř vše. Do vašeho repertoáru totiž přibude i Gravity Gun.

A pokud jsem lehce zklamán ze strohého zbraňového arzenálu, Gravity Gun mi na vše dává zapomenout. Díky této věcičce se totiž může stát téměř cokoliv ve Freemanově okolí účinnou zbraní a je jedno jestli to je plechovka s barvou, kotouč z cirkulárky (zvláště ten je opravdová lahůdka), nebo prostě stůl, či židle. Princip je prostý – RMB zvedá, LMB vymršťuje. A efekt, ten je prostě úžasný.

Tímto se tedy dostávám k fyzice projektu. A je toho hodně, co chci říct. Odvážím se nyní tvrdit, že všichni, kteří mě čtete, znáte každé prewiev, které na HL vyšlo, ale i kdyby ne, tak vám nemohlo ujít, jak skvělá měla fyzika být. A já říkám – je opravdu taková, jakou jsem si ji vysnil. A zvláště ve spojení s Gravity gunem skýtá tak neuvěřitelnou porci zábavy, kterou můžete hrát stále dokola a ani vám to nepřijde, že tímto krokem si u mě Valve smazali veškerá příkoří a na dalších deset let si koupili moji dobrou vůli. A hned první moment, kdy GG čapnete do ruky a Alyx vám řekne, ať si začnete házet s dogem, vám vyrazí dech. Již pár misí předtím totiž budete fyziku hodně vnímat a mnohdy narazíte na malé hlavolamy, jako třeba vystavění skokánku pro vznášedlo, či poskládání několika beden, aby se vám udělala cesta na vysokou římsu, ale teprve v tu chvíli pochopíte, co toto slovo opravdu znamená. A pohazování beden bude jen začátek, protože sranda se zombíky je skutečně bezkonkurenční. Ozubené kolo cirkulárky vymrštěné do oblasti žaludku totiž mnoho dobroty určitě nenadělá, a to jste ještě neviděli, co s lidským tělem udělá letící plynová bomba, s následným mocným výbuchem.

A v souvislosti s tím navážu i na grafiku, kterou ale snad nemá cenu zmiňovat, protože zaprvé vám vše musí být jasné již z obrázků, zadruhé jsem se nad ní už v článku několikrát rozplýval a zatřetí značka HL 2 mluví sama za sebe. Určitě ji ale také nemohu odbýt. Protože až už má Far Cry jak chce tropické prostředí obrovských ostrovů, ať už je Doom 3 jak chce zaoblen, vybumpmappingován a osvětlen, Half-Life 2 JE nejlepší grafikou dneška a dílko ID může leda tak závidět, protože i ono je o stupeň horší. Začne to dokonalým designem města, pokračuje perfektně vymodelovanými postavami, žasnout budete nad neuvěřitelnou vodou, odlesky na jakémkoliv povrchu, světelnými efekty, mimikou a pohyby postav, budete donekonečna zaujatě sledovat, jak po výbuchu granátu odlétávají do všech stran veškeré volné předměty a vůbec budete prostě muset uznat, že to nemá sebemenší konkurenci. A to jste ještě neviděli pochod Striderů, padající sestřelené vznášedlo, či manipulaci s obrovským jeřábem, který pomocí svého elektromagnetu zvedne jakoukoliv železnou věc.

HW náročnost je pak velmi příjemná, protože ačkoliv je grafika na tak skvělé úrovni, minimální nároky jsou překvapivě nízko a hru rozchodíte celkem plynule i na zastaralé sestavě kolem 1,2 Ghz, 256 MB Ram a 32 MB graf. kartě. Pro plné využití potenciálu hry je pak samozřejmě potřeba jít mnohem výš, i tak se ale na mé sestavě AMD Barton 2800+, 768 MB Ram a GeForce FX 5900 znatelně cukala hra jen párkrát, a to jsem ji hrál na nejvyšší efekty a rozlišení 1152x864. Jak je známo, byl HL vyvíjen pro karty Ati, ale ve výsledku je celkem jedno, na jaké kartě budete hrát, hlavně ať má 128 MB paměti a podporu speciálních efektů rozhraní DirectX 9 (v nastavení ale jde přepnout i na technologie DirectX verze 8).

A poslední zastávkou v kapitole technického zpracování je zvuková stránka, která je rovněž výtečná. Musím pochválit dabing všech postav, který se opravdu povedl a ačkoliv díky mimice můžete klidně odezírat ze rtů, hlasy lidí jako Alyx, Eli, G-Man, Barney, nebo třeba otec Grygory jsou jedny z nejlépe namluvených dabingů, jaké jsem kdy slyšel. K tomu všemu pak hraje emotivní hudba, která má v sobě skvělou „šťávu“, a je jedno, jestli zrovna hraje akční adrenalinová skladba, či temná a depresivní. Vysoce nastavenou laťku tedy audio rozhodně neshazuje.

Jak je pak známo, HL2 se vedle (velmi neklidné) spolupráce s vydavatelem Vivendi šíří i přes systém Steam, který poskytuje peníze jen a jen účtům Valve. A právě přes něj si můžete s plnou verzí hry stáhnout i některé známé modifikace předělané do Source hávu, kterými jsou třeba Counter-strike (který je také součástí instalace), DoD, či Half-Life: Source, před kterým bych vás ale tímto chtěl varovat – nemyslete si nyní, že by to byl očekávaný Half-Life, předělaný do nového grafického kabátku, ale prostě jen starý dobrý (ale starý) první díl, jehož jediné vylepšení spočívá ve vodním efektu z druhého dílu, použitém na tekutiny a havoc enginu inmplentovaného do systému. Nic víc nic míň, takže se jedná víceméně o čistou blamáž. Samotný HL 2 pak nemá multiplayer, a to ačkoliv se Gabe Newel pár měsíců před vydáním dušoval, že ho již sám hraje a je už v rané fázi výtečný, prostě a jednoduše chybí. Nechme to ale už být, buďme rádi za vydaný HL. Spokojenost totiž určitě je na obou stranách, protože jak již jsem řekl, součástí instalace je Counter-strike: Source (o kterém se rozpovídám v jiné recenzi), který vydá za deset multiplayerů.

HL2, to je hlavně zábava, hratelnost, atmosféra a chytlavost. Skvělé je ale i to, že přináší mnoho dalšího, perfektním příběhem začínaje, mnoha možnostmi, z nichž zcela nejlepší jsou hrátky s fyzikou, gravity gunem a ovladatelnou technikou a desítkami inteligentních nepřátel konče. A to dohromady dává jednu z nejlepších her jakou jsem kdy hrál, s tak perfektním koncem, že na něj jen tak nezapomenete. I tak ale je zde zápor......jeden dva. Kde jsou ty časy, kdy jsme řádili s „Jazykovačem“ z Opposing Force, či „Včeličkátorem“ z HL 1. Takovéto futuristické zbraně totiž hře chybí, což je podle mě velká škoda, protože se v prvním díle těšily velmi velké oblibě. Místo toho máme ale skvělý Gravity Gun, a poté možnost vábení Ant lionů díky feromonům z jejich Matky, takže se pak přidají k vám (což jsem zatím nezmínil, ale srandu, jakou při tom zažijete, snad ani nechci popisovat, abych si moc neposlintal Genius myš). A druhým záporem pak je, že i když se proklamované hydry z minulého dílu opravdu přidaly na vaši stranu, v boji proti nepřátelům si jich moc neužijete. A to je velká škoda.

Těžko přetěžko se soudí hra, která je po všech stránkách dokonalá a musím se hodně snažit, abych vyplodil nějaké chyby na jejím čistém trikotu. A věřte mi, že bych rád dal 100%, a to zvláště když si uvědomím, že jsem až doteď nehrál lepší hru, a když ne hru, tak minimálně FPS (a to jsem toho hrál hodně). HL 2 je radost prostě jen tak sledovat, ale když sednete za klávesnici a začnete opravdu hrát, vtáhne vás dovnitř a brečící, že už to skončilo, vás vyplivne po 20-ti hodinách (které mi pokoření HL2 trvalo), hladové, nevyspalé, s kruhy pod očima a loužemi pod židlí, zato ale spokojené. Velmi spokojené. Byli jsme to totiž právě my, kteří jsme sledovali zrození, porod a život této hry. A jestli vám to ještě nedošlo, můžete za to být Valve velmi vděční.

Sirény hučící všude kolem, rozechvívající město hrůznou ozvěnou a vnášející strach do lidských srdcí mi rvaly uši. Byli všude kolem. Šli pro mě. Vše bylo tak rychlé, že jsem si ani neuvědomil, co se děje. Voják na nádraží, obušek, útěk ulicí, zavřený dům, zoufalí lidé, zničené pokoje, vojáci všude kolem. Vše se mi to točilo v myšlenkách jako pohlcující vír, nutilo mě to zacpat si uši a snažit se utéct z toho místa. Nemohl jsem se ale ani pohnout.
„Zatraceně! Padej odtud!“ vykřikl muž, držící dveře a vzápětí se ozvala rána, jak na ně kdosi vší silou udeřil. Muž poodstoupil, ale znovu se pevně zapřel. „Zachraň se aspoň ty!“
Naléhavost v jeho hlase byla strašlivá. Beze slova jsem se otočil a vyběhl po schodech nahoru. Objevil jsem se na zničené půdě. Srdce mi divoce tlouklo, adrenalin bušil v hlavě. Na druhé straně místnosti jsem uviděl díru ve zdi. Rozeběhl jsem se k ní. Pode mnou se ozval praskot dřeva, střelba, mužský výkřik. Strašlivý strach mi dodal sílu. Obrovskou rychlostí jsem přeběhl rozlehlý prostor a vyskočil ven, na čerstvý vzduch. Dopadl jsem na studený povrch střechy domu.
Kolem uší mi zahvízdaly kulky.
Zoufale jsem se zvedl a běžel vpřed. Střecha se strmě zvedala, nemohl jsem ji vylézt. Zahnul jsem vlevo a po okapu jsem přeběhl podél stěny domu. Křičení vojáků, střelba, bolestné výkřiky lidí. Propocený jsem se dostal na další vršek další budovy. Podemnou projel obrněný transportér. Se smykem zastavil u dveří domu, na kterém jsem stál. Vyběhlo deset vojáků. Obušky se zaleskly elektrickým leskem.
Beznadějně jsem proběhl přes střechu, ale ta strmě končila, bez cesty dál. Vyrazil jsem bez váhání dveře a vběhl do chodby vedoucí na hlavní schodiště. Proběhl jsem po schodech a vběhl do další chodby. Rozkazy vojáků byly všude kolem mě, mohl jsem slyšet jak dýchají, jak touží po mé smrti. Chodba končila malými dveřmi. Řítil jsem se k nim. Náhle se ale divoce rozlétly. Na jejich prahu stálo voják. Obušek zářil do šera.
Bolest v srdci mě prudce zastavila, leknutím se mi udělalo černo před očima. Zoufale, s krví tepající v hlavě, jsem se otočil a vyrazil vši silou ke druhým dveřím. Pohlédl jsem do tváře druhého vojáka. Skočil jsem stranou a vyběhl zpět na schodiště, kde byla poslední naděje. Vyskočil jsem na první dva schody. A náhle se ozval praskot. Zpuchřelé dřevo nevydrželo. Schody se zřítily.
A já pochopil, že nemám naději. Vstal jsem z prachu a pomalu se otočil. Elektrický obušek se zaleskl. A mě pohltila temnota.

« Autor článku »

Camper_cz

Autor je někdejším redaktorem diskmagu Total Game a současně píše pro Doupě.cz.

 


Tématické články:

Naše (Patova) recenze na Half-Life 2, rozhovor s Camper_cz a tématický článek o Total Gamu, který o této osobě hodně pojednává.

« QuickBoX »



Výrobce: Valve
Distributor: Vivendi
Minimum: CPU 1,2 Ghz, 256 MB Ram, 32 MB graf. karta
Optimum: CPU 2,5 Ghz, 512 MB Ram, 128 MB graf. karta
Typ hry: FPS
Multiplayer: ano (CS:Source)
Jazyk: anglický (čeština amtérská)

Hodnocení: 98%

Verdikt: Probral jsem se do reality. A shledal jsem, že HL 2 je lepší.

 

Camper_Cz pro redakci AAA Games

Předně musím říct, že styl psaní každé herního publicisty se časem mění. Ať už se učí ze svých vlastních chyb, nebo je ovlivněn nějakými vnějšími vlivy a cizími nároky, nikdo nepíše stále stejně a každý časem přichází na nové věci, obohacující jeho práci. Stejně tak tomu je i se mnou. Mé první práce byly ryze amatérské, krátké a dosti chaoticky napsané. Až práce u Total Gamu mě naučila vytvořit si vždy před začátkem nějakou tu kostru celé recenze, aby následně článek nevyzněl jako náhodně seřazené výkřiky do tmy. Stejně tak jsem i rapidně prodloužil délku svých děl – prostě jsem si řekl: „Diskmagy mnoho lidí nečte, proto jim dám něco speciálního – megarecenze!“ No, a stalo se. Proto bych řekl, že recenze na Half-Life 2 byla vskutku charakteristickým článkem mé tvorby v období největšího rozkvětu TG. Má vše to, co pro mě v té době bylo obvyklé – příběhy mezi odstavci, nepostradatelný hype recenzované hry, značnou délku, podrobné rozebrání každého bodu této výjimečné hry. O to mi vždy šlo a právě to jsem se vždy snažil poctivě zpracovat v každém svém výtvoru. Dnes již samozřejmě píšu značně odlišně – vyžaduje se po mě krátkost, údernost, poutavost – ale nikdy nebudu považovat tyto megarecenze za špatný nápad. Minimálně pár příznivců dozajista měly...=)

Co se týče AAAGames a každoměsíčních článků o diskmagové scéně, již jsem se několikrát vyjadřoval v guestbooku tohoto magu. Zkrátka vaši práci obdivuji hoši, ten nekonečný zápal, který vám stále zůstává, i když jste ve většině případů za vaše výkony odměněni maximálně verbálně...já bych již něco podobného asi nezvládl. V konkurenci ostatních magů mohu říct, že je AAAGames o míle napřed, jak v kvalitě článků, designů, tak v pospolitosti redakce. Otázka je – hodláte s tím něco provést?