Asi před rokem a půl jste si v bloku z 30. LFŠ mohli přečíst recenzi na film Kafe a cigára od nezávislého amerického filmaře Jima Jarmusche. Filmy jako Noc na zemi, Mimo zákon nebo Mrtvý muž z něj udělaly uznávanou režisérskou osobnost, a i když je jeho humor svérázný a kontroverzní, je zároveň i mimořádně oblíbený, minimálně u lidí, kteří se rádi podívají i na nějaký kvalitní starší film a nevalí do DVD mašiny pořád nové filmy beztak stažené z netu ;-)

Po Coffe and Cigarettes přišel další snímek s názvem Zlomené květiny, který už ani moc nezávislým filmem není. Objevují se zde herci jako Sharon Stone, Jessica Lange (King Kong, Tootsie) nebo Bill Murray, který asi všem utkvěl v paměti jako představitel jedné z hlavních rolí ve filmu Krotitelé duchů, který vznikal pod taktovkou československého rodáka Ivana Reitmana. Hlavní roli si Murray zahrál i v Jarmuschově nejnovějším snímku, přičemž mu herecká úloha dokonale sedla, nebo ji aspoň dokonale podal.

Příběh vypráví o starém mládenci Donu Johnstonovi, který si ovšem na nedostatek partnerských vztahů nemůže stěžovat. Jednoho krásného dne ho opustí stávající přítelkyně a zároveň mu dojde anonym od jedné z bývalých přítelkyň, ve kterém se dozvídá, že má devatenáctiletého syna, který se vypravil hledat svého otce... V sousedním baráku žije černoch Winston (Jerry Fall), který trpí utkvělou představou, že je výborný detektiv a rozhodne se Donovi i přes jeho neochotu cokoli zjišťovat pomoct vytipovat ženy, které teoreticky dopis mohly napsat, a posléze najít jejich současné bydliště. Závěrečný úkol, tedy rozjet se po USA a setkat se s „podezřelými“ samozřejmě připadne Donovi, a je celkem nasnadě, že půjde o setkání velice různorodá, jak už má Jim Jarmusch ve zvyku. Takže ve své podstatě komediální zápletka.

Nebyl by to Jarmusch, kdyby ve filmu nebyl skvělý hudební doprovod. Nejlepší je asi úvodní pomalá soul-rocková sklaba There’s an End, který vznikal spoluprací mě zcela neznámých interpretů  The Greenehorners a Holly Golightly. Další tracky ve filmu byly prezentovány jako etiopská hudba, to ovšem nemůžu potvrdit, protože na hudební produkci téhle země opravdu specialista nejsem. Mno, byla tam slyšet jak elektrická kytara, tak i tradiční africké nástroje, tak nevím. Každopádně to bylo víc než poslouchatelné, soundtrack se dá koupit zatím na oficiálních stránkách filmu www.brokenfloversmovie.com, ale předpokládám, že se časem objeví i u nás, ať už v obchodech, nebo na stříbrných CD popsaných lihovým fixem :-). Každopádně, pokud si k filmu najdete cestu, neměl by vám chybět ani soundtrack, to říkám naprosto zodpovědně.

Samotný příběh je přirozeně rozčleněn do zhruba šesti víceméně samostatných kapitol, přičemž toto rozdělení Jarmusch podtrhl postupným ztmavováním obrazu mezi každou z nich. Navázal tím tedy jak na filmy, které tvoří zdánlivě úplně nesouvisející příběhy, tak i na druhou část jeho tvorby, kdy je film celistvý a nerozkouskovaný na části. V celkovém kontextu se tedy Zlomené květiny dají označit i za film povídkový, kterým ale nejsou už právě kvůli vzájemným souvislostem a spojitostem mezi těmito fragmenty tvářícími se jako samostatný celek.

Samostatnou katagorii pak ve snímku vyčleňuju Billu Murrayovi, který mi svým výkonem neskutečně připomněl starého Rudolfa Hrušínského. Jistě si každý vzpomene na jeho mistrovské herectví, kdy byl schopen celý film odehrát s kamennou tváří a pouze jemnou změnou zbarvení hlasu nebo pohledem očí dokázal vyjádřit pocity, emoce, zkrátka všechno, co jiní herci třeba i výborným způsobem řešili gestikulací, křečovitými gesty a burácejícím hlasem, a stejně mu přitom nesahali ani po kolena... Bill Murray ve Zlomených květinách je dokonalou analogií. Snad dvakrát v celém filmu zvýšil hlas a jeho neměnný výraz dokonale vystihoval recesistickou atmosféru filmu. Tenhle film nebyl jenom Jarmuschův, tentokrát se můj oblíbený režisér na filmu podepsal jen z poloviny. Ta druhá půlka stála na výkonu pana Murraye, který byl jednak obsazen do skvěle napsané role, a jednak ji i skvěle podal.

Zlomené květiny nekončí titulky na plátně. Nedopovězený příběh dává divákovi příležitost o filmu hlouběji přemýšlet, nebo se aspoň zastavit a říct, si, sakra ten Jim je génius. Otevřený závěr může mít význam a úspěch pouze na pečlivě připraveném podkladu, což v případu tohoto snímku bylo splněno. Pokud máte smysl pro netuctový humor, nebo snad dokonce máte rádi Jarmusche, není co řešit. Jděte do kina a na film se podívejte. Nebudete se svíjet v křečích smíchu na zemi, ale přesto někde tam uvnitř budete cítit, že JE TO ONO... Mě to tak připadlo a filmu právem náleží 100%. Možná v návalu euforie, ale přesto.

« Autor článku »

Honzaq

Honzaq vládne ve svém království zvaném Smash.

 


Tématické články:

O Honzaqovi jsme pár slov napsali téměř v každém souhrnném magovém článku, ale vystupuje též v šotkovinách Odpadlík aneb nečekaná návštěva vol. zwei a STAAAR TREK.


Hodnocení: 100%

 

Honzaq pro redakci AAA Games

Vztah k AAA GAMES? Tak to je pro mě především k Augustovi a Šotkovi. Šotek
je pro mě kontroverzní osobností, a i když jsme se jistý čas moc rádi
neměli, tak dnes patří k mým oblíbencům na scéně, nejen pro trefné poznámky,
ale i proto, že se s ním aspoň trošku dokážu ztotožnit. Augustus pro mě pak
je konkurenčním kolegou, který nejenže patří k našim čtenářům, ale už nějaký
čas má ke každému našemu číslu konstruktivní připomínky, takže když to
zkrátím, pomáhá nám zlepšovat se. V neposlední řadě pak má veliký přehled o
dění mezi diskmagy a jako jeden z několika málo lidí si o tomto tématu může
dovolit psát.

A tím jsem se dostal k diskmagovým úvahám. Ne vždycky se povedou na 100%,
ale nikdo při sebevětší vůli nemůže být úplně objektivní, takže jejich
pozivtiva převažují. Netuším, jaký dopad mají na běžného čtenáře, který
třeba ani o existenci projektů podobných AAA GAMES neví, ale pro mě jakožto
šefredaktora někoikrát popisovaného časopisu má význam ryze informativní.
Jednou za čas neškodí dozvědět se o sobě nějaké novinky a podívat se, jak na
tom naši konkurenti jsou. Co si budeme nalhávat, doba, kdy jsem sledoval
všechny diskmagy, je dávno pryč a abych řekl pravdu, jsem rád, že mimo jiné
stíhám svoji publicistickou, literární a šéfredaktorskou činnost, přičemž si
občas přečtu nějaký ten článek od konkurence. Tím pro mě diskmagy končí.
Počáteční nadšení opadlo a zůstaly jen úvahy v AAA, které mě jakže takž
udržují v obraze. Myslím, že můžeme být za jejich existenci více méně rádi
;)