Zaklínač

 

aneb jak se může všechno krásně podělat, když pustíte z ruky autorská práva

 

„Proč mě nikdo nemá rád?! Že by to bylo tím, že jsem mutant? Ale lidičky, já jsem přece hodnej mutant!“


v seriálovém provedení zpívá Geralt


Literatuře poslední doby kraluje jednoznačně fantasy a fantasy zase kraloval v našich luzích a hájích Andrzej Sapkowski se svým Zaklínačem. Proto si nemyslím, že bych mezi čtenáři našel mnoho lidí, kteří by jej neznali, ale jen tak pro jistotu (znalci mohou několik odstavců přeskočit):
Geralt z Rivie je zaklínač a jak už nám jméno napovídá, pochází z Kaer Morhen, což by bylo takové docela obyčejné hradiště, kdyby se tam neslézali zrovna zaklínači a neměli tam základnu a necvičili tam nováčky, mezi kterými se na začátku seriálu objevuje i Geralt. Knižní předloha období jeho zrání a mládí vůbec nepopisuje, ale filmoví tvůrci ke smůle diváků nejspíš považovali za nutné to „napravit“.

 

Nejprve si však osvětlíme samotný pojem zaklínač. V Sapkowského světě stejně v jako mnoha jiných fantasy prostředích můžeme velmi často narazit na různá mytologická, mytologií inspirovaná či čistě vymyšlená monstra. V boji s nimi by měl obyčejný človíček jen pramálo šancí, a tak za něj nastupuje zaklínač; osoba, jelikož v tomto případě prostě nemůžeme mluvit o člověku, která jezdí po světě a za úplatu zabijí nebezpečné příšery. Avšak pozor! Nejedná se o žádné hrdiny, nýbrž chladné profesionály v nesnadném oboru zachraňování, kteří se obvykle nemíchají do žádných mezilidských sporů a vůbec pracují podle jednotného schématu přijít – zabít – vybrat si odměnu – odejít. Lidé se zase pro změnu nestarají o jejich záležitosti, jelikož v boji jim není rovno. Zároveň je však také nemají moc v lásce. Proč?


Na tuto otázku odpoví tajemství zaklínačova vzniku, jelikož, jak už to tak bývá, nikdo(tedy až na jednu výjimku) se zaklínačem nerodí sám od sebe, ale musí se k tomu dlouze a věřte mi, že bolestně dopracovat. Jak se to dělá? No, vezmete nějaké odložené dítě (chlapce), kterých bylo, je a vždy bude docela dost; necháte jej podstoupit Zkoušky trav, což zahrnuje aplikaci jistých tajemných jedů a mutagennů, které jej nenávratně změní v mutanta dovedně uzpůsobeného pro boj. Tedy pokud to přežije, jelikož jde o velice bolestivou a pro organismus náročnou proceduru. Geraltovi při ní například zbělely vlasy tak, že jejich barva byla přirovnávána k mléku. Následuje velmi tvrdý výcvik, jež zahrnuje především speciální a velice efektivní styl šermu ale také nauku o různých netvorech a vhodných způsobech boje s nimi; zaklínačské lektvary a znamení (určitý druh velice jednoduchých kouzel); cizí jazyky etc. Po zdárném absolvování tohoto martýria obdrží mladý zaklínač dva meče; jeden stříbrný proti netvorům alergickým na stříbro a druhý ocelový proti všem ostatním, což zahrnuje převážně lidi, kteří měli vždy sklony k různým nepředloženostem jako je např. přepadávání pocestných či neplacení smluvených odměn; a medailon ve tvaru vlčí hlavy s vyceněnými tesáky jako odznak příslušnosti k cechu a také jako nanejvýš užitečnou věcičku reagující na přítomnost magie. Pak nováčka vykopnou do světa, aby zabíjel nestvůry, vydělával prachy a nakonec byl jednou sám zabit, jelikož žádný zaklínač ještě neumřel v posteli.


Z pochopitelných důvodů tedy nejde o nijak exkluzivní zaměstnání. Navíc se lidé zaklínačů bojí a štítí proto, že jsou to technicky vzato také monstra, a to bez ohledu na fakt, že tito mutanti za ně dnes a denně nasazují v život. Lidi jsou prostě strašně nevděčná cháska.


Hlavním hrdinou Sapkowského knih a také seriálu, po jehož tvůrcích jsem raději ani nepátral, jelikož to jednoznačně svádělo k vraždě; je Geralt z Rivie a pokud jsem až doposud popisoval zaklínače jako chladné profesionály, tak vězte, že Geralt je jiný. Je rozpolcený mezi svou zaklínačskou a lidskou existencí, cítí se osamělý a vyloučený ze společnosti, což také je, a v skrytu touží být normálním člověkem, přestože je zaklínačem každým coulem svého těla. Je rozčarovaný ze světa a lidí obecně, nedokáže si udržet náležitý odstup. Snaží se dát svému životu nějaký řád a smysl hlubšího charakteru než je jen zabíjet a být nakonec zabit. Neustále má nějaké pletky s ženskýma, nejvíce asi s čarodějkou Yennefer, což je vztah nevztah, který je oba ničí. Hlavně z těchto důvodů se Geralt s pravidelností sobě vlastní dostává do problémů, o kterých se jiným zaklínačům pravděpodobně ani nezdá, a to mi věřte, že oni mají na dobrodružství VELICE pestrý život. Spoustu z těchto problémů si však Geralt vyprodukuje ve své hlavě sám, takže se někdy při čtení i sledování zdá být až poněkud ufňukaným, což vede zvláště u nepříliš dobrého ztvárnění v seriálu k určité roztahanosti a občasné nudné ukecanosti. Sám Sapkowski totiž v průběhu své tvorby poznenáhlu zatoužil svého hrdinu tvzn. „odmytologizovat“, což by se mu i povedlo, kdyby to ve výsledku poněkud nepřehnal. Takže dle mínění některých plochému charakteru drsného a cynického zabijáckého profesionála byla přidána hloubka částečnou proměnou v přemýšlivého a přecitlivělého brblala na svůj smutný osud.

Předloha versus (prů)seriál


Skalní fandové polského autora pozor! Bude to pro Vás menší šok, který však vyžaduje určitou psychickou přípravu, jinak nemohu ručit za případné vražedné úmysly. Ani nevím, kde mám začít, je to totiž děs a hrůza ( nebo hrůza a děs, pořadí si zvolte dle vlastní libosti – pozn. autora)! Chápejte, objektivně vzato se na to dá koukat a spousty lidí to bude pravděpodobně i velice bavit, ale znalcům mimořádně kvalitních Sapkowského knih budou vstávat vlasy na hlavě.


Například zaklínači jsou zde pojati podstatně jinak, jako zahnívající a na vlastní neschopnost scházející organizace, která se snaží toho „jediného správňáka“ mezi nimi, Geralta, zlikvidovat. Ze starého dobrého Vesemira je zde uprdolený mnich, který neustále blekotá něco téměř antisapkowského a na štěstí hned na začátku umře.

 

Většina bohatých zápletek, které můžeme znát z povídek o zaklínači Geraltovi, vlivem necitlivých zásahů scénáristů podstatně zploštěla. Kvalita jednotlivých dílů vykazuje závratné výkyvy v závislosti na tom, jak moc se scénáristé drželi původní předlohy a jak mnoho zase naopak popustili uzdu své tvůrčí (v tomto případě spíše destruktivní) fantazii. Během sledování celého seriálu jsem se zoufale pokoušel přijít na to, proč to tvůrci v době Pánů prstenů a Harry Potterů, kteří se všichni svorně velice přesně drželi knižních předloh; dělají. Obzvláště u díla, jež má tak širokou fanouškovskou základnu, která jim to pravděpodobně nikdy neodpustí. Odpověď jsem doposud nenašel a již ani nehledám. V určitých oblastech je lepší rezignovat na hledání smyslu či alespoň jistých záblesků inteligence v lidském konání, neboť jinak by se člověk musel zbláznit, což se s největší pravděpodobností stalo tvůrcům seriálu.


Abych však jen nenadával, tak uvedu i několik jednoznačných pozitiv, které je třeba tomuto počinu rozhodně přiznat. Seriál totiž disponuje na východoevropské poměry velice dobrou výpravou, která se na atmosféře fantaskního pseudostředověkého světa významně podepisuje. Dále nemohu pominout skvělé herecké výkony a zajímavou hudbu. Přesto je to od ztvárnění velice slavné a kvalitní knižní předlohy vzhledem k očekávání zatraceně málo.

Verdikt

Když porovnáme Zaklínače s ostatními fantasy seriály vyskytujícími se v našich krajích (např. Herkules či Xena), tak je to jednoznačně skvost, což se však vzhledem k jejich závratně nízké úrovni nedá brát vůbec jako pochvala. V příběhu byly provedeny nehorázné změny, jejichž vinou za svou předlohou výrazně pokulhává. Objektivně vzato a vzhledem k velice bídné úrovni seriálů obecně (až na ty komediální) je Zaklínač nadprůměrným počinem, který si jistě najde svůj okruh diváků a s určitými výhradami jej lze i doporučit.

 

 

« Autor článku »

Augustus


Tématické články:

 Další recenzované seriály na našich stránkách jsou: Červený trpaslík, Ženatý se závazky, MASH a Pat a Mat. Černá zmije, Star Gate, Star Trek