Carl Gustav Jung

(Jeden z největších psychologů vůbec, jak jej možná neznáte)

Úvod

V našem úspěšném projektu Knihovnička AAA Games jsme již zpracovali slušnou řádku medailonků známých spisovatelů a nehleděli jsme ani tak na slávu, ale  spíš na fakt, zda za to podle našeho názoru onen autor stojí. Od toho byl již jen krůček k tomu, aby si určitá mírně šílená osoba v redakci řekla A proč jen spisovatele? Je přece mnohem více osobností, které mocně ovlivnily myšlení 20. století etc. etc (tyhle žvásty můžeme přeskočit). Prostě tak se stalo, že jsem začal psát článek, v němž bych Vám rád přiblížil některé základní principy analytické psychologie a hlavně zcela mimořádnou osobnost Carla Gustava Junga.

Mnohem déle jsem musel uvažovat o způsobu, jak danou látku co nejlépe zpracovat. Nakonec jsem zvolil rozdělení do dvou kapitol stručně nazvaných Život a Dílo, přičemž jsem kladl velký důraz na část Život, jelikož mi připadá poměrně snadno vstřebatelná a ilustrativní. Sám Jung zastával názor, že každá psychologie (včetně jeho vlastní) má subjektivní povahu, proto mi přiblížení osobnosti autora připadalo velmi důležité.

Samozřejmě jsem od počátku věděl, že nemám sebemenší šanci zpracovat dané téma, tak jak by si zasloužilo. Na komplexní pojetí celé Jungovské psychologie by nestačilo ani několik knih. Vždyť autorových sebraných spisů je dvacet svazků a některé ani v češtině nevyšly. Ten, kdo bude můj článek číst, by jej měl spíše chápat jako letmý pohled. Abych své pojetí trochu objasnil, požádám svého čtenáře, aby si představil, že vstoupil do neznámého pokoje, ale než se stačil pořádně rozhlédnout, někdo zhasnul světlo. Stále pokoj pořádně nezná, avšak teď už ví, že tam byl stůl, dvě židle, police s knihami, skříň etc. Pořád ještě pořádně netuší, jak jednotlivé věci vypadaly, ale ví, kde stály a jaký měly v pokoji smysl. Už začíná mít o místnosti, její atmosféře a účelu nejasnou představu a to je mým cílem. Aspoň takto lehce přiblížit Jungovskou psychologii a její jednotlivé aspekty.

Mohl jsem si zajisté vybrat jen jednu jedinou část a tu důkladně zpracovat, což mi mnozí doporučovali. Ale v rámci jednoho článku by to nebylo dost dobře možné. I kdyby se mi to však povedlo, tak by tento aspekt byl jen částí,  větou vytrženou z kontextu. A to mi vzhledem k faktu, že Jung kladl celý život důraz na celost, na které je i jeho dílo na základě vzájemných vztahů jednotlivých aspektů postaveno, nepřišlo jako příliš šťastná volba. Proto jsem se rozhodl pojmout svůj článek způsobem, jež jsem dříve předeslal.

A co to pro Vás znamená? Vcelku nic převratného. Nedělám si iluze o tom, že by medailonek Junga mohl být pro čtenáře našeho časopisu stejně zajímavý jako třeba Hvězdné války. A to přestože by peripetie jeho života vystačily na nejeden hodně dobrý román. Ale na druhou stranu jako redaktor krajně nezávislého magazínu si mohu něco takového dovolit. Protože si myslím, že by mohl leckterého přemýšlivějšího čtenáře zaujmout, poskytnout mu nové informace a těm ostatním v pohodě postačí to málo v něm obsažené k tomu, aby mohli machrovat, že vědí něco o analytické psychologii.

Život

Kořeny a dětství

Carl Gustav Jung se narodil 26. července 1875 ve vísce Kesswil na švýcarském břehu Bodamského jezera jako jediný syn vesnického pastora Paula Achilla Junga a Emilie Jungové, rozené Preiswerkové.  Jungův dědeček z otcovy strany (1794 – 1864), po kterém mladý Carl Gustav dostal jméno, byl velmi váženým lékařem a posléze i rektorem Basilejské univerzity a velmistrem švýcarské lóže svobodných zednářů. Tvrdilo se o něm, že je nelegitimním synem Goethovým. Jistá podoba zde sice byla, avšak není to pravděpodobné a samotný Jung to popíral.

Jungova matka byla nejmladší dcerou Samuela Preiswerka (1799 – 1871), známého a dosti výstředního teologa, který zasvětil celý svůj život studiu hebrejštiny v přesvědčení, že se tímto jazykem hovoří v nebi. Byl jedním z prvních zastánců sionismu, měl vize a hovořil s mrtvými. Do té doby, než se Emilie vdala, měla za úkol sedávat za ním, když sestavoval svá kázání, a zabraňovat ďáblovi v tom, aby mu nakukoval přes rameno. Většina mužů ve velké rodině Preisweků byla duchovními, jež sdíleli Samuelovo zaujetí pro věci okultní. Tyto neobvyklé a dosti zajímavé rodinné kořeny slučující na jedné straně vědeckou medicínu s teologií a okultismem na straně druhé Junga nepochybně velmi ovlivnily.

Během Carlova dětství se rodina dvakrát přestěhovala. Napřed to bylo do Laufenu poblíž Rýnského vodopádu, když mu bylo půl roku, a poté ve čtyřech letech do Klein – Hunigenu u Basileje. Bohužel se mu však ani jedno z těchto míst nestalo šťastným domovem. Obzvláště ho tížily neshody mezi rodiči. Ti spolu nesdíleli ložnici a Carl spal v pokoji s otcem. Když mu byly tři roky, matka se nervově zhroutila a musela strávit několik měsíců v nemocnici. Vynucené odloučení v kritickém stádiu jeho vývoje ho poznamenalo na celý život. Přestože se o něj po dobu, kdy byla matka pryč staraly tety a služebná, její nepřítomnost Carla hluboce znepokojovala. Sužovaly ho děsivé sny a trpěl ekzémy nervového původu. Sám Jung píše, že od té doby při vyslovení slova „láska“ pociťoval nedůvěru a po dlouhou dobu mu i slovo žena asociovalo přirozenou nespolehlivost.

Paul Jung, Carlův otec, již zanedlouho poté, co se stal protestantským pastorem, ztratil víru. Neměl však žádný jiný zdroj příjmů, a tak se cítil nucen vykonávat své povolání i nadále. Jeho bázlivý duch se ocitl mezi mlýnskými kameny svých vlastních pochybností a církevních dogmat spojených s existenciálními požadavky. Z tohoto temného labyrintu nedokázal za celý svůj život vybřednout. Navíc ho vyčerpávající úsilí o zachování zdání zbožnosti pomalu měnilo v hašteřivého hypochondra, se kterým bylo velice obtížné vyjít.

Carl byl dlouho jedináčkem, jeho sestra Gertrud se narodila až roku 1884. Škola ho vůbec netěšila. Cítil se odcizený od spolužáků i od svého vnitřního já. Vinou svého značně rezervovaného chování byl v kolektivu neoblíbený a prostředí školy mu evidentně neprospívalo. Jeho školní léta provázely traumatické události, což ho naplňovalo pocitem, že je „ocejchován“ a zcela osamělý. Poté, co ho spolužák srazil k zemi a způsobil mu zranění hlavy, si vypěstoval sklon k častému omdlívání a na dlouhou dobu úplně přestal chodit do školy.

Co nejvíce času trávil o samotě jen se svými myšlenkami a fantaziemi. Vytvořil si tajný svět, jenž mu měl vynahradit jeho izolaci. Právě zde jsou patrné kořeny Jungovy dospělé záliby studovat o samotě ve věži, kterou si postavil v Bollingenu u Curyšského jezera. Pro jeho mládí je charakteristická potřeba vytvořit si citadelu, ve které by se mohl skrýt před světem.

V bezpečí této své vnitřní pevnosti Carl objevil, že se jeho osobnost skládá ze dvou odlišných částí, o kterých hovořil jako o „čísle jedna“ a „čísle dvě“. Osobností číslo jedna byl syn rodičů, který chodil do školy a bojoval s běžnými denními starostmi. Osobnost číslo dvě byla mnohem starší, vzdálená světu lidské společnosti, avšak blízká přírodě, zvířatům, snům a Bohu. Podle něj neměla žádnou charakteristiku. Byl to pro něj proběhlý život, zrozený, žijící, zemřelý, vše najednou, jakési totální zření lidské povahy samé. Jako psychiatr později dospěl k názoru, že tyto dvě osobnosti nejsou přítomny pouze v něm, ale že existují uvnitř každého. Byl si jich jen více vědom než ostatní, a to zvláště osobnosti číslo dvě. V Jungově životě hrála prim osobnost číslo dvě a on se vždy snažil dát maximální prostor tomu, co z ní chtělo vyjít. Tento postoj, který o mnoho let později pojmenoval individuace, doporučoval i svým žákům a pacientům. Tehdy také přejmenoval tyto dvě osobnosti na (ego) a bytostné já (das Selbst) a svou teorii vývoje osobnosti postavil především na jejich vzájemném vztahu.

Navraťme se ale do Jungova mládí konkrétně do doby, kdy přestal navštěvovat školu. V této době vrcholily jeho teologické spory s otcem, proti jehož dogmatismu Carl stavěl osobní vztah člověka s Bohem, který viděl právě ve svém vztahu ke svému bytostnému já. Jeho pouto k tomuto vnitřnímu druhému já bylo mnohem silnější než k jakémukoli člověku.

Ze záchvatů mdlob se Carl definitivně vyléčil po jednom náhodném zaslechnutí rozhovoru jeho otce s přítelem, v němž se mu otec svěřoval se značnými obavami o synovu budoucnost. V mladém Jungovi se něco zlomilo, vrátil se do školy a začal pilně studovat. Jelikož nenašel žádné podobně smýšlející osoby, zaměřil se na literaturu, filosofii a dějiny náboženství. Zamiloval si Herakleita, Kanta a Goetha. Velmi jej také zaujalo Schopenhauerovo dílo Svět jako vůle a představa, které ho spolu s Kantovou Kritikou čistého rozumu inspirovalo natolik, že, jak sám říká, zcela změnilo jeho postoj ke světu i k životu. V Goethově Faustovi objevil legendární obdobu svého bytostného já, což mu poskytlo pocit sounáležitosti s lidským společenstvím.

Učednická léta

Roku 1875 Jung začal studovat na Basilejské univerzitě. Je pro něj typické, že k rozhodnutí studovat právě přírodní vědy a medicínu ho přivedly spíše sny než četba. Studentský život měl na něj osvobozující vliv, stejně jako předčasná smrt jeho otce, který zemřel ve čtyřiapadesáti letech, když bylo Jungovi jednadvacet. Mladý Carl Gustav dostal ohromnou chuť do života , už věděl, co chtěl a šel si za tím. Jako by chtěl svým neuvěřitelným zápalem kompenzovat palčivě pociťovanou pasivitu svého otce. 

Vystoupil ze společenské izolace a stal se členem basilejské pobočky spolku švýcarských studentů Zofingia. Jeho myšlenkám se konečně začalo dostávat určitého ohlasu. Začal přednášet a ve svých projevech útočit na strnulý materialismus vědců té doby. Prohlašoval, že duše, ač nehmotná a existující mimo prostor a čas, je přesto vnímatelná.

Veden potřebou ověřit si své myšlenky v praxi, navštěvoval Jung seance mladého media, své sestřenice Helen Preiswerkové, a zaznamenával si je. Velice podrobné a pečlivě vedené zápisy z tohoto dvouletého pozorování se staly základem jeho dizertační práce O psychologii a patologii takzvaných okultních jevů, za niž v roce 1902 obdržel doktorát. V tomto díle jsou už patrné zárodky dvou základních myšlenek budoucí analytické psychologie. A to

1) existence částečných osobností (komplexů) v prostoru nevědomí, jež na nás působí pomocí snů a halucinací.

2) Skutečné změny ve vývoji osobnosti probíhají na nevědomé rovině.

Z těchto myšlenek se zrodila terapeutická metoda aktivní imaginace a teorie individuace, podle níž je cílem lidského vývoje celost. Tedy snaha o co možná největší využití potenciálu své psýché a také o její maximální rozvinutí.

Psychiatrem se Jung rozhodl stát až ke konci svých lékařských studií poté, co si přečetl Krafft – Ebingovu Učebnici psychiatrie. Samotná předmluva na něj měla takový účinek, že se mu rozbušilo srdce, musel vstát a zhluboka se nadechnout. Jeho rozrušení bylo způsobeno tím, že Krafft – Ebing pojímá psychózy jako „onemocnění osobnosti“ a také prohlašuje, že knihy o psychiatrii musejí mít nutně do značné míry subjektivní povahu.

Jung sám říká, že „v záblesku osvícení“ viděl psychiatrii jako své jediné možné povolání. Jedině zde totiž mohly splynout jeho biologické i humanitní zájmy „v setkání přírody a ducha.“

Všichni spolužáci i učitelé byli Jungovou volbou zaskočení, neboť psychiatrie byla v té době nejméně uznávaným oborem medicíny, a proto si mysleli, že bude mrhat svým talentem. Carl Gustav se však nenechal odradit a poté, co roku 1900 promoval s vyznamenáním, byl přijat na

věhlasnou psychiatrickou kliniku Burghozli. Zde pod vedením Eugena Bleulera (1857 – 1939), tvůrce pojmu schizofrenie, získal neocenitelné zkušenosti. Bleuler brzy rozpoznal Jungovy schopnosti, povýšil ho na svého zástupce a jmenoval jej vedoucím ambulantního oddělení. Zařídil též, aby Jung mohl přednášet na Curyšské univerzitě, pod niž klinika spadala. Ještě důležitější však bylo, že mu zadal práci na Galtonově testu slovních asociací. Tento výzkum přinesl Jungovi značný věhlas v psychologických kruzích a znamenal též začátek jeho přátelství se Sigmundem Freudem.

Roku 1903 se Jung oženil s Emmou Rauschenbachovou (1882 –1955), dcerou bohatého průmyslníka. V letech 1904 až 1914 se jim narodilo pět dětí, čtyři dcery a jeden syn. V roce 1908 se přestěhovali z bytu v Burghozli do pěkného domu, který si navrhli a nechali postavit u jezera v Kusnachtu, kde pak žili celý život.

Emma Jungová byla elegantní a přitažlivá žena, která se za podpory svého muže stala vynikající analytičkou, lektorkou a autorkou. Byla bezpochyby skvělou manželkou, když svého manžela podporovala i v době jeho zhroucení (viz dále) dokázala trpět svému manželovi určité úlety. Jung totiž krom manželky potřeboval i přítomnost určité „duchovní společnice“, kterou nazýval femme inspiratrice. Měl poměr minimálně se dvěma svými pacientkami, nakrátko se Sabinou Spielerovou a mnohem trvaleji s Antonií Wolfovou, která se mu stala celoživotní přítelkyní a spolupracovnicí. Mimoto kolem sebe Jung shromáždil řadu oddaných ctitelek, které přijížděly do Curychu, aby tam bádaly a působily jako analytičky, avšak málokdy se dokázaly přimět k odjezdu. V curyšských intelektuálních kruzích se jim posměšně říkávalo Jungfrauen. Jako by jej traumatická zkušenost z raného odloučení od matky poučila, že nemůže důvěřovat lásce jedné ženy a musí vždy hledat bezpečí u mnoha najednou. Přesto je pravděpodobné, že svou ženu velmi miloval.

Ve stínu Freuda

Když Jungovi vyšla roku 1906 kniha Studie ke slovním asociacím, poslal jeden výtisk Freudovi, jelikož si byl vědom, že jeho výzkumy potvrzují některé z Freudových teorií (např. vytěsnění). Nadšená odezva ho povzbudila k tomu, aby v březnu 1907 přijel do Vídně Freuda navštívit. Oba vědci zaujatě diskutovali bez přestávky celých třináct hodin. Jejich přátelství, z velké části udržované korespondencí, mělo trvat téměř šest let.

Freud byl Jungem nadšen. Označoval jej za svého nejschopnějšího spolupracovníka a dokonce v něm viděl svého možného nástupce v roli vůdce psychoanalytického hnutí. (Trpěl totiž utkvělou představou, že mu zbývá pouhých dvanáct let života). Jung kromě toho Freuda nakazil zájmem o studium mytologie a srovnávací religionistiky. To později mělo pro jejich vztahy katastrofální důsledky, neboť ze svých bádání vyvozovali rozporné závěry.

Jung toužil po přátelství s Freudem  z profesionálních i osobních důvodů. Ve starším a zkušenějším muži nalezl učitele a rovněž intelektuálně odvážného otce, jímž jeho vlastní otec jako tápající teolog nikdy nebyl. To dokazuje nejen jejich vzájemná korespondence, ale i Freudovy výroky, ve kterých Junga formálně označil za svého „syna a dědice“ a „ korunního prince“.

Carl Gustav Jung se stal prvním prezidentem Mezinárodní psychoanalytické společnosti, založené roku 1910, a šéfredaktorem prvního psychoanalytického časopisu Jahrbuch. Jeho názory se však od těch Freudových začaly značně odlišovat a bylo pro něj stále obtížnější to skrývat. Dva ze základních Freudových předpokladů byly totiž pro Junga nepřijatelné. A to, že

1) je lidská motivace výhradně sexuální

2) že nevědomí je zcela osobní a charakteristické pro jednotlivce

Jungovi připadaly oba tyto aspekty Freudova učení příliš povrchní a omezující. Chápe libido spíše jako obecnější „životní sílu“ či psychickou energii, jedním z jejíchž projevů je i sexualita, která sice hraje velmi důležitou roli, avšak je stále jen projevem. Dále Jung mimo osobního nevědomí potlačených přání a traumatických vzpomínek předpokládá ještě mnohem hlubší a důležitější vrstvu, kterou nazývá kolektivní nevědomí. Tato vrstva obsahuje celé duchovní dědictví lidstva a budu se jí podrobněji zabývat v druhé části mého článku.

Kdykoli se však pokusil Freudovi své námitky sdělit, bylo mu řečeno, že jsou jen výsledkem „mladické nezkušenosti“ a odporu. Freud byl v tomto směru nekompromisní. Veden vírou ve vlastní neomylnost vyžadoval po svých spolupracovnících ochotu naprosto se podrobit jeho autoritě a beze změny zachovávat články a zásady jeho učení. Což potvrzuje výrokem : „ Ke

kolegům, kteří mi kladou odpor, se mám ve zvyku chovat stejně, jako bych se choval ke vzpurným pacientům.“ Takovou aroganci Jung jenom velmi těžce snášel stejně jako svazující dogmatismus, který mu byl jako člověku kladoucímu velký důraz na individualitu cizí. Nad jeho přátelstvím s Freudem se začaly stahovat mraky, které se kvůli vydání Jungovy knihy Proměny a symboly libida roku 1912 proměnily v bouři. Následujícího roku bylo jejich přátelství oficiálně ukončeno. Jung se vzdal funkce prezidenta Psychoanalytické společnosti a editora časopisu Jahrbuch i přednášení na Curyšské univerzitě a přestal se angažovat v psychoanalytickém hnutí.

Podobný osud stihl i Freudova přátelství s Breuerem, Adlerem, Tauskem, Stekelem, Meynertem, Silbererem a Wilhelmem Reichem. Sigmund Freud svou netolerantností k odporu přímo vybízel. Nicméně tento vztah poskytl Jungovi psychickou oporu (byť jen dočasnou), možnost profesionálního růstu a hlavně potřebnou sebedůvěru. Někteří Jungovi životopisci toto období označují též jako sbírání sil pro budoucí konfrontaci s nevědomím.

Zrození psychomága

V průběhu podzimu roku 1913 Jung začal trpět hrůznou vizí, jež se mu neustále vracela. Zastřelil v ní germánského hrdinu Siegfrieda, který zosobňoval jeho dosavadní intelektuální a životní ideály. Působivá demonstrace toho, že jeho cíle byly ztraceny, byl dezorientován. Po rozchodu s Freudem a také možná vlivem tíživého napětí mezi manželi se jeho do té doby stabilní já rozpadlo. Někdy Jungova porucha dospěla takových rozměrů, že ho přiváděla až na pokraj šílenství. Hrál si na zahradě před domem jako děcko, uvnitř hlavy slyšel hlasy, procházel se a hovořil s imaginárními osobami a jednu dobu věřil, že jeho dům je plný duchů mrtvých. Aby úplně nepropadl šílenství a též aby si rozšířil své psychiatrické zkušenosti, rozhodl se průběh své nemoci zkoumat. Své představy si bedlivě zapisoval a ve „světlejších“ chvilkách též analyzoval. Tak vznikla proslulá Červená kniha svědčící o jeho nezměrných kvalitách jakožto psychiatra.

Obrátil se do sebe, aby se střetl se svým bytostným já a uvolnil mocné vnitřní síly, které tam objevil.

V několika dnech se mu zjevilo podzemní schodiště a nějaká jeskyně, naznačující, že se jeho fantazie odehrávají kdesi v podsvětí. Snad by se s nimi dokázal vypořádat, kdyby se nebránil pádu dolů. Byl ze své psychózy nervózní, ale jak říká, když 12. prosince seděl u svého psacího stolu, rozhodl se, že to riskne a vrhne se do toho.,Dovolil jsem si tento pád. Bylo to doslova, jako by se pode mnou rozpustila podlaha a já se řítil kamsi do temných hlubin.“

Tuto metodu Jung o mnoho let později vylepšil a užíval jako terapeutickou techniku při psychoanalytické praxi. Říkal jí aktivní imaginace. Vlastně objevil jakýsi trik jak sestoupit do hlubin svého nevědomí a zároveň si zachovat možnost určité kontroly.

Jungova krize pominula během několika měsíců bezprostředně po uzavření příměří roku 1918, kdy sloužil jako velitel internačního tábora pro britské vojáky. Jeho povinnosti nebyly náročné a tak trávil mnoho času malováním řady spontánních kreseb, které v té době zřejmě vyjadřovaly jeho psychický stav. Nakonec tohoto období měl velmi živý sen, který jakoby shrnoval vše, co podstoupil a symbolizoval bod, do něhož dospěl. Jung ho pokládá za definitivní a ulehčující tečku za nejdůležitějším obdobím svého života. Těchto pět let určilo budoucí směřování jeho vývoje a vybavilo ho základy psychoterapeutické disciplíny, která nese jeho jméno.

Existuje mnoho dohadů o tom, co se během kritické fáze Jungova života vlastně doopravdy stalo. Jednu z nejpřesvědčivějších teorií vyslovuje profesor Ellenberger, podle nějž Jung prodělal tzvn. tvůrčí nemoc. Její symptomy se velmi podobají Jungovým popisům vlastních stavů a zároveň je tu zřejmá paralela s nervovým zhroucením Freuda v devadesátých letech.

Nicméně Jung se ze své nemoci uzdravil a s energií člověka, jenž překonal těžkou zkoušku,  se vrátil ke studiu mýtu, filozofie a náboženství, aby našel objektivní paralely toho, co prožil. Výsledkem tohoto úsilí bylo jeho zásadní dílo Psychologické typy, vydané roku 1921. V této knize začíná uspořádávat své myšlenky o struktuře a funkci duše a zkoumat podstatu svých (a Adlerových) rozporů s Freudem.

Jeho osobnost doznala značné změny. Z poměrně rezervovaného mladíka, jakým býval, se postupně změnil v moudrého a bodrého zralého muže. Přestože nikdy neztratil svoji zálibu v samotě, rozvinul v sobě nadání dobře vycházet s lidmi všeho druhu a na ty, kdo jej přišli navštívit či požádat o radu, mocně zapůsobila nejen jeho moudrost a myšlenkové schopnosti, ale také jeho laskavost a vtip. Sám tuto změnu přisuzoval vysokému stupni individuace. Jung nikdy nepřestal pracovat s nevědomím a stále pokračoval ve zkoumání materiálu, který shromáždil během své konfrontace s nevědomím. V roce 1922 zakoupil v Bollingenu pozemek na břehu překrásného Curyšského jezera a postavil zde jednoduchou věž, kterou postupně doplňoval přístavbami a proměnil ji v architektonickou mandalu (symbol celosti a právě celost je cílem individuace).

Rozhodující událostí po krizi na sklonku třicítky bylo jeho „objevení“ alchymie roku 1927. Jung v ní spatřoval předchůdce své psychologie a historickou paralelu se svou vlastní zkušeností. Až doposud byla alchymie přehlížena jako pouhá primitivní předchůdkyně chemie. Jung však byl přesvědčen, že alchymisté byli ve svých snahách přeměnit obecné kovy ve zlato symbolicky zapojeni do procesu psychické transformace. Jinými slovy byla alchymie určitou metaforou pro individuaci. Studiem alchymie Jung strávil převážnou část svého dalšího života a své poznatky publikoval v knize Psychologie a alchymie.

Počátkem roku 1944, v šedesáti osmi letech, ho postihla embolie srdce a plic, na niž málem zemřel. Poté, co se uzdravil, se pustil do psaní, jež u něj po následujících sedmnáct let převládlo nade všemi činnostmi. Vydal díla Aion (1951); Mysterium Coniunctinis (1956) a Odpověď na Joba (1952), které ho přivedlo do sporu s teology. Ve stáří měl Jung mnoho předtuch blížící se smrti a velmi jej zaujalo, že nevědomí si s ní nedělá žádné velké starosti. Vlastně se mu smrt zdála býti cílem sama o sobě, něčím takřka vítaným. Když zpětně hleděl na svůj život, uvědomil si, že jeho život určovala potřeba vědět a pochopit, která jej udržovala na vrcholu tvůrčích sil i ve značně pokročilém věku. Carl Gustav Jung zemřel na záchvat mrtvice 6.června 1961 v Kusnachtu, ve věku osmdesáti šesti let.

Dílo

Archetypy a kolektivní nevědomí

Jung sám nazývá svou psychologickou teorii analytickou psychologií, jednak aby vyjádřil její zaměření, jednak chtěl odlišit svůj přístup od Freudovy psychoanalýzy. Mnoho autorů i psychologů však zastává názor, že přiléhavější termín by byl archetypická psychologie. Tento termín navíc poukazuje k základnímu a určujícímu konceptu v analytické psychologii.

Oddělit Jungovu koncepci archetypu od jeho teorie kolektivního nevědomí nelze. Bez teorie kolektivního nevědomí nelze o archetypech ve smyslu, jak je chápe Jung, hovořit a kolektivní nevědomí nemůže být kolektivní bez archetypů. Proto vysvětluji oba pojmy jako dvě části jedné teorie.

Jung rozšířil a prohloubil Freudovu koncepci nevědomí. Nevědomí mu nepřipadalo jako prosté skladiště potlačených osobních vzpomínek nebo zapomenutých zážitků. Spíše se mu zdálo, že se skládá ze dvou vrstev. První, kterou nazval osobním nevědomím, byla ve své podstatě totožná s Freudovou koncepcí nevědomí. Leží v ní vzpomínky na všechno, co jedinec prožil, co si myslel, cítil nebo věděl, co však už nedrží v aktivním vědomí, ať už díky obrannému potlačení, nebo proto, že na to prostě zapomněl.

Archetypy, tedy „všem společné identické psychické struktury“ (bývají též popisovány jako „ typické módy chování“), vytvářejí druhou vrstvu zvanou kolektivní nevědomí, jehož moc a vliv spočívají v hlavním jádru, které sjednocuje celou osobnost. Jung toto jádro nazývá bytostné já.

Tuto myšlenku nám pomůže objasnit schématické vyjádření Jungova modelu duše. Model bychom si měli představovat jako kouli, či lépe jako cibuli se třemi slupkami. Ve středu je bytostné Já (Selbst), jehož vliv prostupuje celý systém. Ve vnitřním ze tří soustředných kruhů se nachází kolektivní nevědomí, složené z archetypů. Vnější kruh představuje vědomí s jeho ohniskovým já, které obíhá kolem celého systému podobně, jako planeta obíhá kolem Slunce či Měsíc okolo Země. Uprostřed, mezi vědomím a kolektivním nevědomím, je osobní nevědomí tvořené komplexy. Každý z komplexů je určitým způsobem spojen se svým archetypem. Obrazně řečeno z něj vyrůstá jako květina ze země. Je jeho manifestací, tedy projevem.

Termín archetyp nepochází od Junga. On sám poukazuje na to, že je převzat z patristických spisů, kde je použit jako určitá parafráze Platónových idejí. Jungovy archetypy se těmto idejím dosti podobají, ale též se v mnohém liší. Stejně jako ony jsou kolektivní, neboť jsou společné celému lidstvu, avšak zároveň jsou i individuální, jelikož se v každém člověku projevují v konkrétní formě (jako komplexy), a to způsobem jemu vlastním. Naopak jejich největší odlišnost od těchto idejí tkví v dynamice a zacílenosti. Archetyp je aktivní princip s nesmírnou silou, který se urputně snaží o to, aby se mohl v průběhu životního cyklu aktualizovat v osobnosti a chování jedince.

Samotný koncept kolektivního nevědomí (a jeho archetypů) lze nejsnáze pochopit na jeho projevech. Nejhlubší vliv archetypů spočívá v tom, že usměrňují lidský životní cyklus. Archetypický program v podstatě zajišťuje získání rodičovské péče, zkoumání prostředí, rozlišování osob cizích a blízkých, osvojení jazyka či dialektu společenství a seznámení se s jeho hodnotami, pravidly a duchovním kodexem, hraní ve skupinách vrstevníků, vyrovnání se s problémy puberty a dospívání, přijetí mezi dospělé, hladký průběh námluv a sňatku, vychovávání dětí, podílení se na hospodaření, účast na náboženských rituálech a slavnostech, přijímání úkolů pokročilé dospělosti, stáří a přípravu na smrt. Všechny tyto projevy je jevy je možné pozorovat ve všech známých lidských komunitách a řídí se tudíž psychologickým zákonem o archetypech:

Kdykoli je zjištěno, že je určitý fenomén charakteristický pro všechna lidská společenství, představuje vyjádření archetypu kolektivního nevědomí.

Jinak řečeno přicházíme na svět s archetypickým vybavením, které nám  umožňuje přizpůsobovat se skutečnosti stejně jako naši dávní předkové a také určitým způsobem determinuje naši psychiku. Souhrn tohoto vybavení má podobu bytostného Já, na nějž pak ve formě komplexů navazují další důležité psychické struktury, kterými se budu podrobně zabývat v další kapitole 

Archetypické postavy

V minulé kapitole jsem mluvil o důležitých psychických strukturách, které významně ovlivňují život a vývoj jedince. V této kapitole se na ně podíváme blíže. Pro archetypy je charakteristické, že se k nám vztahují prostřednictvím symbolických či představových manifestací. Ty, o nichž budu v následujících řádcích psát, přivede do vědomí teprve jejich personalizace, která dodá dostatečnou sílu původnímu psychickému vzorci. Proto bývají označovány jako Archetypické postavy. Jsou to

Bytostné Já

Bytostné Já ( Selbst, v některých pramenech též Self), též občas označované jako vlastní či úplné bytostné Já, je úhelným kamenem lidské psychiky, řídícím centrem i kostrou nevědomí, ze které ostatní struktury vystupují. Jung ho nazývá též „archetypem archetypů“ či archetypem celistvosti a úplnosti, která je také jeho cílem, jenž se uskutečňuje v procesu individuace. Jejím principem je postupné uplatňování (v průběhu celého života) nevědomých předpokladů osobnosti. Bytostné Já přesahuje ego a uchovává v sobě dlouhodobý potenciál lidstva. Jung o něm hovoří též jako o nadčasové osobnosti v nás.

V řadě kultur je bytostné Já ztotožňováno s představou božství a jeho symbolické vyjádření nacházíme v mnoha náboženských symbolech (např. v mandalách).

Ego (já)

Každý z nás tak zhruba ví, co ego je, ale málokdo je schopen tento pojem jasně a srozumitelně definovat. Jednoduše, možná až příliš jednoduše je řečeno je ego to, jak člověk vidí sám sebe plus vědomé i nevědomé city, které tento pohled doprovázejí. Komplex ego vystupuje z bytostného Já v období dětství, nicméně tyto psychické struktury jsou poté stále ještě spojeny jakousi pupeční šňůrou, Jungem nazvanou osa já – bytostné Já. Jung důkladně zkoumal vztah mezi egem a bytostným Já. Jestliže s ním ego svůj kontakt ztratí, objevují se v něm pocity odcizení, nesmyslnosti, beznaděje a deprese. Naopak naše ego se k bytostnému já někdy dostane příliš blízko a my si mylně osobujeme nekonečné možnosti a sílu tohoto archetypu, což vede k egoismu. Jak vidno není ego jedinou ani nejmocnější a už vůbec ne určující či řídící složkou naší psýché. Je důležité si to uvědomit.

Persona

Persona je latinský výraz pro hercovu masku  v antickém divadle. V případě tohoto komplexu zcela platí úsloví Nomen omen. Jelikož persona je opravdu jakousi maskou, kterou si nasazujeme pro své publikum, když jdeme hrát naši životní roli. Může jí být oddaná choť, přísný učitel, pilný student, ale i rebelující umělec či vychytralý podvodník, podle toho, jak chceme vypadat před ostatními. Jung o ní prohlásil:

S jistou nadsázkou by se mohlo říci: persona je asi to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on i ostatní lidé domnívají, že tím je.

Persona má, jako ostatně všechny archetypické postavy, pozitivní i negativní aspekty, krom toho, že je nesmírně důležitá pro společenskou adaptaci(bývá proto občas nazývána sociálním archetypem či archetypem konformity) může být i nebezpečná. Přílišné ztotožnění s ní může vést až k postupné ztrátě identity a jiným vážným psychickým obtížím. Stejně jako u ega je pro nás velmi důležité chápat personu jako sice významnou, avšak stále jen součást naší psychiky.

Stín

Stín by mohl být určitým protikladem persony. Obsahuje totiž naše špatné či nechtěné vlastnosti a je určitou temnou stranou našeho já(ega), která nás provokuje, nutí ke studu a zároveň děsí. Proto bývá často přehlížen nebo vytěsněn do osobního nevědomí. Nicméně to nám nikterak nepomůže, jelikož stín naší psýché nás stejně jako stín našeho těla následuje všude, kam se hneme. Navíc má tento komplex řadu možností, jak se projevovat (třeba ve snech), a potlačení mu nijak neubírá na síle. Můžeme svůj stín například projikovat do jiných osob a těm pak připisovat jeho vlastnosti nebo nepřátelské úmysly. Jung je toho názoru, že jediným skutečným řešením problému stínu je vyrovnání se s jeho existencí a jeho následné přijetí. To bývá často bolestné, neboť celý komplex stínu zabarven pocity viny a obavami ze zavržení v případě, že jeho pravá povaha vyjde najevo. Avšak vyplatí se vytrvat, jelikož to mimořádně obohatí a posílí naši osobnost, ve stínu se totiž skrývá mocný potenciál.

Anima a animus

Jednou z velmi důležitých archetypických postav je i dvojice protikladů (syzygie), Jungem nazvaná anima a animus (též maskulinní duše). Tyto prastaré a mocné komplexy mají v naší psýché hned několik úloh. Nejdůležitější z nich spočívají v zprostředkující roli ve vztahu k nevědomí a ovlivňování vztahů s druhým pohlavím. Zjednodušeně lze říci, že anima je femininní stránkou muže a animus maskulinní stránkou ženy. Jejich funkce se projeví například projekci animy (či anima) do osoby opačného pohlaví, což způsobí jev obecně známý jako „ zamilování se“. Povahu anima a animy velice dobře vystihují dva následující Jungovy výroky: „

Každý muž v sobě nosí věčný obraz ženy, nikoli obraz této určité ženy, nýbrž nějaké určité ženy. Tento obraz je v zásadě nevědomá zděděná látka, pocházející z pradávných dob….

Žena je vyvažována mužským prvkem, a její nevědomí tudíž má, dá se říci, mužskou pečeť …a faktor vyvolávající projekci v ženách jsem proto nazval animus.“ (6) 

Tento kapitola obsahuje samozřejmě jen několik hlavních a nejdůležitějších archetypických postav. Nicméně jako úvod do dané problematiky dle mého názoru stačí.

Psychologické typy

Jungovy psychologické typy jsou jedním z jeho největších a rozhodně nejznámějším příspěvkem v oblasti psychologie. Ve svém stejnojmenném díle vydaném roku 1921 se rozhodl definovat psychické struktury a funkce, které jsou všem lidem společné, a popsat, jak dochází k jejich uspořádání v jedinečnou kombinaci, jež vytváří osobnost jedince.

Jako základní rozlišení uvádí Jung dva postoje člověka ke vnější skutečnosti. A to extrovertní, který je zaměřen spíše na oblast vnějšího světa, a introvertní, zabývající se především událostmi svého já. Pro extroverty je typická otevřená, společenská a vstřícná povaha, zato introverti bývají spíše váhaví, hloubaví, nesdílní a do sebe uzavření jedinci. V osobnosti člověka jsou samozřejmě obsaženy obě tyto tendence, ale pojem extrovert či introvert vyjadřuje hlavně to, který z nich a také jak výrazně převažuje.

Do naší základní psychické výbavy, jak ji popisuje Jung, patří čtyři psychologické funkce, které jsou každému apriori k dispozici a jednotlivci se odlišují podle toho, kterou z nich užívají přednostně. Tyto funkce jsou myšlení, vnímání, cítění a intuice. Vnímání (též smyslové vnímání nebo percepce) nám říká, že něco existuje. Myšlení nám oznamuje, co to je. Cítění nám poví, zda je to anebo není příjemné, a intuice nám říká, odkud to přichází a kam to směřuje.

Jung pokládá myšlení a cítění za racionální funkce, zatímco vnímání a intuici považuje za funkce iracionální. Toto rozdělení bývá častým terčem kritiky, neboť mnoha lidem se příčí představa, že by cítění bylo racionální. Avšak ve významu, jak jej chápe Jung, je cítění funkcí hodnotící. Porovnává jednotlivé vlastnosti daných věcí a pak nad nimi na základě našeho specifického žebříčku hodnot vynáší soud, zda jsou nám libé či ne. Myšlení však též vynáší soudy o daných věcech, přičemž v nich vychází z určitých předpokladů, o jeho racionalitě však nikdo nepochybuje. Proto i cítění musí být nutně racionální funkcí, jelikož dělá v podstatě totéž co myšlení, jen s jiným cílem.

Vnímání jakožto psychická funkce představuje prostředek, jímž vědomí přijímá informace ze smyslových orgánů a vytváří si vjemy o světě. Intuice je nejzáhadnější ze všech psychologických funkcí, neboť je výsledkem procesu probíhajícího v nevědomí a my máme k dispozici pouze jeho závěr. Všechny ostatní funkce probíhají ve vědomí, a proto nám připadají tak důvěrně známé, avšak intuice je zcela přirozená psychická funkce stejně jako každá z nich. Jung ji vysvětluje jako jakousi „schopnost dívání se za roh“. Termín iracionální je zde použit ve smyslu nerozumové.

Jung vypozoroval, že lidé jen zřídka užívají výhradně jedné funkce a obyčejně si rozvíjejí funkce dvě, většinou jednu racionální a druhou iracionální. Jedna z nich se stává hlavní funkcí, druhá pomocnou. Ostatní funkce zůstávají poměrně nevědomé, podstatně hůře propracované a jsou spojovány se stínem. Ta, která je méně vědomá, bývá nazývána funkcí inferiorní neboli méněcennou.      

Máme tedy dva postoje (zaměření) a čtyři psychologické funkce, jejich vzájemnou kombinací nám vznikne celkem osm psychologických typů. Pojďme se na ně stručně (ale opravdu jen hodně stručně) podívat.

Extrovertní vnímavý typ

Lidé tohoto typu se v prvé řadě zajímají o objektivní skutečnost. Bývají v zásadě realističtí a praktičtí, soustředí se na detaily a nemívají čas na abstrakce, úvahy o hodnotách či smyslu. Jejich stálým cílem je „mít smyslové vjemy a pokud možno se z nich těšit.“ Mohou být vynikajícími společníky.

Jejich méněcennou funkcí je intuice, která jelikož je inferiorní, dává vzniknout neblahým tušením, jež bývají obvykle zcela nesprávná. Následkem toho se mohou zdánlivě bez důvodu náhle začít chovat paranoidně, až nepřátelsky nebo mohou propadnout drogám či nějaké sektě.

Příklady: podnikatelé, horolezci

Introvertní vnímavý typ

Zatímco extrovertní vnímavé typy se zaměřují na vnější objektivní podněty, tak vnímaví introverti se soustřeďují spíše na podněty subjektivní. Každý detail situace je zaznamenáván a může být kdykoli vědomě vyvolán z paměti. Tito lidé mají živé vzpomínky na místa, barvy, pasáže z knih, zvuky, rozhovory, vůně, chutě, hmatové vjemy a podobně.

Jejich méněcennou funkcí je intuice, jelikož je extrovertní, podněcují ji vnější události. Její působení bývá ve své podstatě negativní. Pokud už introvertní vnímavé typy použijí svou inferiorní funkci, zpravidla si vybírají na situaci to špatné. Na všem hledají kaz, všude vidí něco nekalého. Mají sklon být paranoidní.

Příklady: francouzští impresionističtí malíři

Extrovertní myslivý typ

Lidé tohoto typu řídí své životy na základě intelektuální úvahy s ohledem hlavně na vnější okolnosti. Jsou spíše praktického ražení, nezabývají se příliš teoriemi či ideami. Své praktické zásady se snaží uplatňovat ve všech situacích. Ostatním mohou připadat chladní a rezervovaní, protože cítění podřizují myšlení.

Jejich méněcennou funkcí je cítění, pod jehož vlivem vznikají pocity, které jsou primitivní a špatně vyjádřené. Extrovertní myslivý typ má tendenci pokládat své osobní vztahy za samozřejmé a neuvědomovat si pocity lidí okolo sebe.Jeho archaické cítění může někdy zapříčinit, že zcela změní své politické nebo náboženské vyznání či učiní stejně náhlou změnu v oblasti osobních vztahů.

Příklady: Voltaire

Introvertní myslivý typ

Konání a rozhodování tohoto typu je založeno na uvažování, které je ovlivněno převážně vnitřními kriterii. Tyto lidi v zásadě zajímají spíše teorie a myšlenky než dění ve vnějším světě. Lidé tohoto typu jsou rádi sami se svými myšlenkami. Bývají intelektuálně soběstační a příliš jim nezáleží na tom, zda mají jejich myšlenky nějaký viditelný ohlas.

Jejich Achilovou patou je extrovertní cítění. Činí jim značné potíže své city poznat a podělit se o ně s jinými. Jelikož jde o cítění primitivní, může se projevovat nepředvídatelně. Takovýto člověk se může zničehonic silně rozrušit, pokud se lidé nechovají tak, jak by se podle něho chovat měli. Může si též vytvořit náklonnost k nevhodnému partnerovi, což mívá katastrofální následky.

Příklady: filosofové

Extrovertní citový typ

Pocity a hodnoty těchto osob bývají konvenční a v souladu s názory a cítěním těch, s nimiž se pravidelně stýkají. Tito lidé jsou přívětiví a v kolektivu oblíbení, jelikož dobře vycházejí s ostatními. Nemají rádi samotu. Když přijde čas nouze, je obvykle na jejich pomocnou ruku spolehnutí.

Jejich inferiorní funkcí je myšlení, je omezené, nestrukturované a cynické. Jeho častou vlastností je tendence pokrytecky ospravedlňovat momentální citový stav. Jestliže extrovertní citový typ zastává nějakou ideu, často se stává fanatikem, neboť ji není schopen promyslet.

Příklady: herci, tiskoví mluvčí

Introvertní citový typ

Lidé tohoto typu mají vysoce diferencovaný soubor hodnot, který si spíše nechávají pro sebe. Mohou však na základě zásad, které svým způsobem života zosobňují, skrytě působit na své okolí. Jsou většinou tišší, nepřístupní, těžko pochopitelní, harmoničtí, nenápadní a nijak netouží působit na své okolí. Zachovávají benevolentní neutralitu spojenou s mírným pocitem nadřazenosti.

Jelikož je jejich myšlení inferiorní, je konkrétní a primitivní. Protože je však také extrovertní, má sklony otrocky se držet objektivních fakt. Když se takoví lidé snaží použít své myšlení, zpravidla se utápějí v detailech a pro stromy nevidí les.

Příklady: Rainer Maria Rilke, který jednou napsal jisté dámě: „Miluji vás, ale vám do toho nic není!“

Extrovertní intuitivní typ

Lidé tohoto typu mají ve zvyku používat při kontaktech s vnějším světem své intuice. Intuitivním typům na rozdíl od typů vnímavých nejde o to, jaké věci doopravdy jsou, nýbrž o to, co se s nimi dá dělat. Extrovertní intuitivní typy jasně vidí možnosti, jež tkví v podstatě dané situace, a umějí předvídat budoucí vývoj. Jestliže však myšlení není jejich pomocnou funkcí, nedaří se jim u započatých projektů vytrvat. Mají vynikající inovační schopnosti a rutina je nudí. Najdou si nové přátele, koníčky či myšlenky kvůli jejich zajímavým možnostem a pak je stejně rychle opustí, když se objeví možnosti jiné.

Jejich méněcennou funkcí je vnímání. Tito lidé si nejsou svých smyslových vjemů zcela vědomi, a v důsledku toho si nemusejí vždy všimnout, že jsou unavení, hladoví nebo že je jim zima.

Může se však i stát, že špatně interpretují zprávy, které jim podávají jejich smyslové orgány, a mohou pak mít hypochondrické sklony nebo se zblázní do diet a cvičení pro zdraví.

Příklady: tvůrčí umělci

Introvertní intuitivní typ

Tito lidé mají ve zvyku používat intuici, ale vnější jevy mají sklony sledovat spíš ve vztahu k sobě. Významné jsou pro ně vnitřní možnosti věcí. Činí jim poměrně značné obtíže sdělit své myšlenky druhým jasně a přehledně, neboť postupují obraz od obrazu, myšlenku po myšlence, přičemž obvykle přehlížejí, jaké osobní důsledky tyto možnosti mohou mít. Někdy mívají úžasný vhled do věcí, a dokážou – li se přinutit, aby jej dostatečně srozumitelně vyjádřili, mohou na něm potom jiní stavět.

Jejich inferiorní funkcí je extrovertní vnímání. Neustále jim hrozí nebezpečí, že ztratí kontakt s vnější skutečností. Nemají příliš ponětí o praktických detailech a špatně se orientují v prostoru a čase. Mají sklon zapomínat domluvené schůzky, málokdy jsou dochvilní a lehce se ztratí na neznámých místech. Slabý vztah ke skutečnosti spolu s hloubkou jejich vhledů některé z nich dovádí k pocitu, že patří k „zneuznaným géniům“.

Příklady: Jung, Nietzsche, Schopenhauer a já  

Závěr

V závěru tohoto článku bych předně ještě jednou rád zopakoval to, co jsem už obšírněji řekl v úvodu. Tento dokument není žádným shrnutím Jungova života a díla, což ani nebyl jeho účel. Jde jen o pouhý stručný úvod, který víc než co jiného má pomoci čtenáři trochu se zorientovat v dané tématice. Tomu, koho analytická psychologie zaujala, doporučuji k dalšímu studiu prameny v odstavci Použitá literatura, přičemž by měl začít u Průvodce po sebraných spisech, a ten, koho nechává učení o tajných hlubinách nevědomí chladným, si aspoň rozšířil vzdělání.

Ve svém článku jsem se zaměřil hlavně na ty běžně uvažujícímu člověku bližší a srozumitelnější části jungovské psychologie,což nedělám proto, abych ji učinil přitažlivější, ale proto, aby ji každý pochopil a přijal pokud možno bez předsudků. Z tohoto důvodu jsem vynechal plánované kapitoly Výklad snů a Terapie, neboť jejich obsah dle mého názoru není možné zpracovat v tak malém prostoru, jaký je pro mou práci vymezen, aniž by došlo k těžkému zkreslení popisovaných teorií. Podobným způsobem argumentoval sám Jung ve svých slavných Tavistockých přednáškách, když shromážděným vědcům vysvětloval, proč nemůže tato témata rozvést do podrobna. Také jsem se nezabýval Jungovým údajným antisemitismem, jelikož jsem chtěl dát ve svém článku prostor spíše faktům než pomluvám.

Svou doktrínu o celosti, kterou jsem předeslal již v úvodu, jsem však přesto neporušil, neboť jsem se o každé důležité části Jungova života a díla aspoň letmo zmínil takovým způsobem, aby bylo patrné, jakou roli v celku hrála. 

« Autor článku »

Augustus

 

stránka, ze které pochází obrázky a velice pěkně pojednává o tématu tohoto článku: http://jung.sneznik.cz/disk.htm