Přelet nad kukaččím hnízdem, aneb Slowly opět zasahuje


A je to!

Motto, jež se stalo prvním z nepsaných zákonů AAA Games


Byl nádherný den, tedy jak pro koho. Když jste dvoumetrový kaloň s rozpětím blanitých křídel více než tři metry, letíte si pěkně v oblacích a na zádech máte úžasně krásnou brunetku,…která vás ale neuvěřitelně vynalézavě mlátí jezdeckým bičíkem všude možně. Tak máte zkaženej den bez ohledu na to nejkrásnější počasí, co přinutilo i ty největší prasáky pro jednou obrátit dalekohledy k obloze.
Dole pod nimi se rozkládala malebně vyhlížející budova Ústavu pro chorobomyslné s promyšlených komplexem zahrad pečlivě obehnaných plotem, který se dá přelézt jen tam, kde by to normálního člověka nikdy nenapadlo – tedy tam, kde není.
Takové budovy rostou v dnešní krom Veber i stresem bičované době jak houby po dešti, aby ve svých útrobách v blízké budoucnosti uvítaly většinu z nás. Říká se tomu pokrok. Z této se linul zpěv, který byl všechno jen ne melodický:

Máš má ovečko dávno spát…

„Zďe som prvýkrát na Slowlyho natrefol,“ houkl na zkoušku Kaloň, který doufal, že tato informace zaujme dívku natolik, aby ho přestala mlátit.
„Povedaj mi o tem,“ zněla sladká odpověď podpořená pro jistotu pálivou ranou bičem.
„Hej, to bolo…
Myslím, že bude lepší, když vám celý tento nesmírně zajímavý příběh převyprávím já a pokud možno česky. Veber s Kaloňem vstoupili do děje na samém konci našeho vyprávění. Všechno začalo mnohem dříve na jiném místě. Na místě, kde se dva světy prolínají v jeden…v Augustově sídle.


* * *


Hlasité vytí ohlásilo návštěvníky mnohem dříve, než vůbec stihli pomyslet na to, že by snad zazvonili. Nad dveřmi se rozsvítil barevný nápis

Očistili si boty na rohožce s rozkošným nápisem
Augustus zjevně neměl kladný vztah k návštěvám a já se zase zjevně nemohu nabažit nově objeveného kouzla
Zanedlouho otevřela osoba celá v černém, o níž už víme, že to byl Augustus. Ale návštěvníky neznáme. Nebudu vás, milí čtenáři, napínat, jednalo se o Pata s Matem nebo Mata s Patem, jak chcete. Mnohem důležitější je skutečnost, že tu byli ve věci Augustova počítače. O počítače všech členů redakce se totiž starají Pat s Matem, i když se to mnohým dozajista ani za mák nelíbí. V prvé řadě těm počítačům.
„Ahojky, mladej!“ spustil bodře Pat.
„Co je to za debilní pozdrav?! A neříkej mi mladej, jsem starší než vy oba dohromady.“
„Ave Caesar! Neseme ti dárek,“ zkusil svou diplomacii Mat.
„Výborně! Můžete vstoupit.“
Poté je vedl zdlouhavou spletí chodeb osvětlených tak spoře, jako jsou oblečené ty ženské, co si je platí rapeři, aby za nimi stály a kroutily zadkem, až vstoupili do malé místnosti, kde bylo všechno černé až na bílý počítač pečlivě přikrytý černým suknem.
„Von umřel?“ zeptal se Pat.
„Nikoliv, to je proto, aby nepůsobil tak depresivně,“ odpověděl Augustus, když odkládal svou kápi na věšák, „Bílá je totiž příšerně depresivní barva. Tak co pro mne máte?“
„Vypalovačku.“
„Aha, takový ten přístroj, kterým se zapisuje na CDčka, „ pokýval Augustus moudře hlavou a pohladil své vousy, „A na co mi to bude?“
„Abys mohl vypalovat, ne?“
„A co?“
„Cokoliv…eee…třeba články. To nošení po disketách je naprostá příšernost,“ odpověděl pohotově Mat.
„Nevěděl jsem, že vám to vadí. Můžu je posílat mailem.“
„To asi nepude. My nemáme doma net.“
„Tak jaktože vydáváte internetový magazín?“
„Když něco potřebujeme, zajdeme se připojit k Nicce,“ usmál se Mat.
„Teď sme tam prakticky furt…samozřejmě, že kvůli netu a né Nicce (Naše provozní redaktorka. Zařizuje aby byli chlapi v provozu. Vlastně nedělá nic jiného, než jen pózuje v nějakém přiléhavém oblečku a usmívá se. Také obchází před uzávěrkou redaktory a vymáhá na nich články. Je totiž mnohem obtížnější vykašlat se na krásnou dívčinu v kratičké sukýnce než na uhrovitého šéfredaktora. Taková je filozofie AAAgames. Augustus jednou dokonce sepsal oslavnou báseň na její nohy, jen aby pro ni něco měl, až zase přijde. Jen k lordu Abakovi se od dob Milostných SMS bojí – pozn. šotka). Auu, co do mě strkáš?!“ přidal se Pat.
„Chápu, ale nebylo by jednoduší sehnat si modem než mi kupovat vypalovačku?“
„My jsme ji nekupovali, ona nám zbyla. Vše nejlepší ke jmeninám!“ srdečně blahopřál Mat.
„Co prosím?“
„Je přece srpen.“
„Aha, již rozumím. Nuže, budete si přát něco k jídlu?“
„Ale to není nutné, nemusíš si kvůli nám dělat škodu.“
„To jsem rád,“ usmál se Augustus a posadil se do křesla, „Já jen, že bychom si mohli usmažit tu rybu, co neseš. Nějak divně mne na mne kouká,“ pokračoval ukazuje na objemné akvárko, které nesl Mat podpaží.
„To nejde, to je přece Pike!“
„Úžasné, já myslel, že je to kříženec mezi kaprem a piraňou. Radím ti, příště nedávej jídlu jméno, bude ti líto ho zabít.“
„Ne, je to palamida, která krom jiného přispívá i do naší rubriky Story.“
„A to je důvod, proč ho nemůžeme sníst? Tak proč jsi ho sem nosil?“
„Chtěl jsem ho vyvenčit,“ odpověděl vzdorovitě Mat.
„Ty jsi chtěl vyvenčit rybu?“
„Od někoho, kdo chová trojhlavého psa, to fakt sedí.“
„Cože?! To není vycpaný?!“ vyděsil se Pat a rychle se stáhl od hromady chlupů skutku impozantní velikosti, která se tísnila pod křídlem (Pro ty tupější z vás pro jistotu dodávám, že je to druh klavíru – pozn. šotka).
„Ne, a být tebou bych ho nehladil.“
Zatím se to černé klubko roztáhlo, táhle zavrčelo, přičemž se z něj postupně vylouply čtyři nohy a tři hlavy. Do příšeří pokoje zasvítilo šest řad ostrých tesáků bílých jako sníh.
„Už vím, proč je bílá depresivní,“ nasucho polkl Pat.
„Snad abyste tu věcičku nainstalovali, když už jste tady, ne?“
„Jistě, pohlídáš mi zatím Pikea?“
„Ano, myslím, že si budeme rozumět. Zdá se mi to nebo se mne snaží ploutví vyfuckovat?“
Nedočkal se odpovědi. Pat s Matem se již plně věnovali jeho počítači.
„Vypadá nespokojeně, vůbec nevrní,“ uvažoval nahlas Mat, „přístroje musíš poslouchat.“
„A nepomohlo by ho zapnout?“ zeptal se Augustus.
Vysloužil si tím dva mírně uražené pohledy a Patovu sarkastickou poznámku, že stejně vrní nespokojeně. Augustus ji však ani v nejmenším nevnímal, protože tou dobou už dávno zuřivě třepal akváriem ve snaze zjistit, zda mohou ryby zvracet. Pat s Matem se ho rozhodli ignorovat a raději se plně věnovat počítači. Pat s výrazem zkušeného chirurga si nechal podat šroubovák a již se s přísně soustředěnou tváří začal dobývat do plechové krabice. Mat mu zatím jemně vyšívaným kapesníčkem osušoval čelo. Šroubky se ukázaly jako závažný problém. Některé byly přetažené o ztrhaných závitech ani nemluvě. Ať se Pat snažil sebevíc, tak obzvláště jeden nemohl vůbec dostat ven.
„Drahý kolego, budeme muset přikročit k radikálnímu řešení,“ řekl vážně Mat.
„Bojím se, že jo…,“ odpověděl Pat těžkým hlasem někoho, kdo se chystá k rozhodnutí, kterému se chtěl za každou cenu vyhnout, „pilku.“
Zatím se za jejich zády ozvalo:
„Velkej řetězák!“ A Augustus se roztočil na místě do kola úctyhodnou rychlostí. Na to, že to byla jeho první pouť v životě, nesl vše Pike velice statečně. Ležel přitisknutý odstředivou silou na stěnu akvária a snažil se, seč mohl otevřít žábry.
„Pilku…ehm…pilku nemáme,“ přiznal se Mat.
„Jaktože nemáme?!“
„Museli jsme ji nechat u Nicky. Říkal jsi přece, že bys ji rád přeřízl (Některým metaforám Mat zkrátka zarputile odmítá porozumět – pozn. šotka). Nebo si ji půjčil Abak na to řezaný pivo,“ přemýšlel nahlas Mat, „Nebo jsme ji prostě ztratili.“
Pat mu věnoval pohled, který si vyhrazoval jen pro malé děti:
„Víš proč jsi jen výkonný asistent hlavního technického redaktora?“
„Ne“
„Nerozumíš chlastu…a taky ženskejm.“
„Snad, abychom si nějakou taky půjčili,“ navrhl Mat.
„Pche, ty by ses o ní s dělil, kdybys nějakou měl?“ odsekl Pat.
„Hmm…asi ne. Já jsem byl hned od začátku proti tomu, abychom jí dávali Abakovi. Kde teď asi seženeme pilku typ 3?!“
„Myslím, že tenhle rozhovor nemá cenu.“
Náhle se za nimi ozvalo:
„Centrifugáááááá…vrrrrrrrrrrrrrr!“
Oba dva se jako na povel otočili.
„Myslíš, že idiot, co sám neumí vyměnit ani žárovku bude mít doma pilku typ 3?“
„Nó, já jsem ho jednou viděl vyměňovat vypínač,“ namítl nesměle Mat.
„Jo, ale nasadil ho obráceně.“
„Za pokus nic nedáme.“
„Tak dobře. Hej! Auguste, nemáš pilku?“
Jmenovaný se zastavil a k nemalé radosti jedné nejmenované ryby odložil akvárko na klavír.
„Jasně. A co chcete řezat?“ zeptal se mírně podezřívavě s pohledem upřeným na svého elektronického miláčka.
„Jen pár věcí…třeba pivo a Pat by taky chtěl Nicku, ale neboj, nic co by nějak přímo souviselo s tvým počítačem,“ delikátně vysvětloval Mat. Pat však neměl pro jeho snahu žádné pochopení. Vzal ho kolem ramen, odvedl stranou a co nejjemněji jak uměl řekl:
„Podivej, parťáku, nemohli bysme si to na chvilku vyměnit? Že já bych jako mluvil a ty bys držel hubu?“ Pat bývá obvykle velice tichý, ale oblast hardwaru, je výhradně jeho královstvím a též snad jediným místem, kde se nemusí potýkat s nízkým sebevědomím. Mezitím se vrátil Augustus s pilkou, které byste kvůli jejím rozměrům neřekli nikdy jinak než pila.
„Och, to je typ 7!“ vykřikl vzrušením Pat, „Můžu si jí nechat?“
„Vzhledem k tomu, že jsem ji za posledních padesát let použil jen dvakrát a z toho ani jednou úspěšně, tak jednoznačně ano,“ odpověděl Augustus, který byl duchem ještě stále někde u pouťových atrakcí, které hodlal těžce se vzpamatovávajícímu Pikeovi předvést. Pat však tento kus nářadí nadšeně přivinul k hrudi a už se nemohl dočkat toho, až ho ukáže Nicce, do které byl platonicky zamilován už od školky, kdy mu na písečku řekla: „Páni, ty máš ale veliké nádobíčko.“ Tato věta mu mimo jiné i pomohla přežít pubertu.
„Navrhuji, kolego, abychom vzhledem k velikosti nástroje vedli řez horizontálně napříč vertikálou,“ spustil Mat a tak se i stalo, navzdory tomu, že Pat jako zkušený operatér absolutně netušil, o čem jeho parťák mluví. Uprostřed řezání, kdy celý pokoj naplnily charakteristické zvuky, se však najednou zeptal:
„Myslíš, že děláme dobře, když sme to vzali i s rohem?“
„Jasně, že jo. Je to stará šunka. Dnes jsou v módě kulatý ergonomický tvary, žádný ty špičatý rohy. Navíc to ještě bude větrat. Podívej, co je tady všude prachu. Vsadím se, že tu bednu neotevřel od tý doby, co jí koupil.“
„Takže uříznem i ty ostatní.“
„Samozřejmě. A tohle jsme měli původně v plánu, že ano?“ mrkl lišácky Mat
„Sicher!“ zněla odpověď a pak si způsobem pro ně charakteristickým plácli. Za malou chvíli byl inkriminovaný horní roh i s neposedným šroubkem odříznut a když oba kastli počítače naklonili, aby mohli přikročit k amputaci rohu spodního, jedna její stěna samovolně vypadla. Pat kastli okamžitě postavil zpátky a zpitoměle na ni zíral střídavě na ni a na kus uvolněného plechu.
„Čoveče, jak tak na to koukám, tak sme ten roh vůbec nemuseli řezat.“
„No ale když máme takovou krásnou pilku,“ namítl Mat.
„Děje se něco?“ vykoukl zpoza křesla Augustus, který měl na sobě jakousi improvizovanou zbroj z různých historických období korunovanou řeckou helmou korintského stylu. Snažil se tak chránit před potenciálním výbuchem. Ano, Augustovy technické vědomosti jsou tak mizivé, že mu můžete klidně nakecat třeba to, že počítače vybuchují.
„Máš tu helmu, obráceně, takhle nemůžeš nic vidět,“ poučil jej Mat.
„Myslíš, že chci vidět, co děláte s mým počítačem?“ opáčil Augustus.
„Nechceš raději vyvenčit Pikea?! Ukázat mu okolí a tak. Prostě místa, která máš rád a která tě nějak ovlivnila,“ odpověděl mírně uraženě Mat.
Ryba, o které byla řeč, to zpozorovala a pokud kdy byla nějaká ryba kdy schopna vyjadřovat zděšení, tak tahle to dokázala na sto procent. Zoufale se Matovi různými univerzálními pohyby snažila naznačit, že s tím zásadně nesouhlasí.
„Vidíš, už se na to celý třese.“
„Ty se mně chceš zbavit, že ano?“
„Mýlíš se, ale Pat se tu ze všech sil snaží zachránit tvůj počítač a neměl by být při tom rušen!“
„Jo!“
„Ale tomu nic nebylo, dokud jste se v něm nezačali hrabat.“
„Tohle jsme zrovna nepotřebovali slyšet. Jak by řekl lord Abak: „Chceš nám tady rozvracet morálku?!“ řekl rezolutně Mat. Augustus chvíli vztekle funěl, ale nakonec ustoupil:
„Ať to rozhodne Pike. Chceš si povyrazit?“ obrátil se směrem k akváriu.
Pike, který diskuzi bedlivě sledoval, se odhodlal k poslednímu zoufalému pokusu. Začal zuřivě narážet do skleněné stěny pevně rozhodnutý rozbít buď akvárko nebo vlastní hlavu. Do rytmického ŤUK ŤUK Augustus smířlivě poznamenal:
„Tak když jinak nedáš.“
Vysoukal se z brnění, oblékl si svou černou kápi, vzal akvárko pod paž a za zrychlujícího se ťukání vyrazil ven.
„Jeden by řekl, že je v tom zavřený datel,“ houkl ještě mezi dveřmi.
„Pche, amatér,“ odfrkl si pohrdlivě Pat, když za ním výše zmíněné dveře zapadly.
„Ano, neví s jakým citem se počítačům věnujeme. Nemá tušení, že postupujeme podle přesně daného plánu a…“
„Budem ještě řezat ty zbejvající rohy?“
„Ne, kašli na to, když už jsme to konečně otevřeli.“

<<< Odpadlík chapter twenty five

« Autor článku »

Šotek



Další Šotkovi úvodníky:

Bajka by Šotek

Historie AAA Games

Pravda o AAA Games

Klub sráčů

Pat a Mat: A je to v ...

Odpadlík volume eins

Odpadlík volume zwei