Jsem April, April Ryan a jsem holka.

Adventurní obce je umírněná a tichá, narozdíl od skupin přívrženců jiných žánrů. Zatímco na různých internetových fórech se dozvídáte "zasvěcené" a zcela zřejmé důvody, proč je Unreal Tournament lepší než Quake 3: Arena, nebo jaké výhody má ProEvo Soccer 4 oproti Fifě 2005, takřka nikdy se nedozvíte, jak překonat poslední level Posla Smrti. Do takových to fór totiž přispívají pařani, kteří se nikdy nemýlí, všechno hráli a na všechno mají zaručeně svůj vlastní názor. Hráči adventur jsou jiní stejně tak jako se liší adventury od ostatních herních žánrů. Dobré adventury též nelze porovnávat, každá nabízí něco jiného a podává to odlišným způsobem, takže názor zda je nějaká adventura lepší než jiná je naprosto subjektivní, stejně jako třeba dojmy z filmů, či literatury.

The Longest Journey je asi pět lest stará hra, vyšla roku 1999 (pokud tento článek budete číst za několik generací, počítejte s tím, že si tyto dva údaje budou odporovat), což je strašně dlouhá doba. Novorozeně se za pět let naučí chodit, mluvit a zapnout televizi, maturant udělá vysokou školu a hry vymění Quake III engine ze Doom 3 engine. Jak říkám, obrovské skoky. Znamená to, že bych měl TLJ šetřit pro její stáří, že bych měl přimhouřit oko nad její technickou nedokonalostí? Ano, ale já to neudělám. Proč? Protože tato hra to vůbec nepotřebuje.  

Stark a Arcadie, slova, jež se vám po dohrání hry nesmazatelně vryjí do paměti, označují a charakterizují dva světy. Stark- to je vědecká, přetechnizovaná a špinavá civilizace vyznávající řád. Byť to tak z charakteristiky nemusí vypadat, jedná se o náš svět naši budoucnost, přesněji 23. století.

Zápisek z deníku No. 234

>>Už zase! Proč člověk nemůže usínat alespoň s pramalou nadějí na to, že se neprobudí s křikem ve čtyři hodiny ráno. Ta noční můra byla děsná. Ani ne děsivá, ale děsná. Studuji přeci na umělecké škole, rozeznám kýč od umění. Tak abych to krátce vyložila: potok změnil směr, strom umíral, vejce spadlo, vzala jsem šupinu, přemostila jsem díru, strom užil, zachránil vejce, přiletěl drak (ta drak!) a začala mluvit něco o tom, že jsem matka budoucnosti. Asi byla nějaká zhulená. Nemohu uvěřit, že takový kýč vznikl v mé hlavě.  

April Ryan žije v Newportu - velkoměstě někde v Severní Americe. Na studium umění si přivydělává v místním baru, takže je to velice činorodá holka, která si žije svým životem více, či méně spokojeně. Zrovna nemá žádného kluka (i když zájemci by byli) a navíc má spoustu problémů se svými rodiči. Avšak fakt, že se stala hlavní hrdinkou hry, nezvratně značí, že se v jejím životě stane něco podivného, něco významného a zvláštního. Začalo to živými sny, nenápadnými, ale vtíravými. A pak ... přišly vize i přes den ... podivné ... nikdo jiný je neviděl.

Naštěstí existují lidé, kteří vědí. Asi tisíciletý latinskoamerický svůdník s tím nejhorším přízvukem, jaký jsem kdy slyšel a jménem Cortéz vysvětlí April základní princip. Neexistuje pouze jeden svět, ale dva ... ten druhý se od našeho výrazně liší ... je to Arcadie - pohádková země magie a kouzel. Existuje jen málo Cestovatelů - lidí, kteří jsou schopni přecházet mezi těmito dvěma  světy a April je jedním z nich.

To by však nebylo to nejhorší, naopak tohle vypadá dost slibně, dva světy znamenají dvakrát více míst, kam mohu vyrazit na dovolenou, jenže ono to není celé.

Strážce rovnováhy opustil svůj trůn ...

Armády Avantgardy postupují ...

Blíží se bouře ...

A osud rukou spočívá ve vašich rukou ... tedy podle přebalu hry a jedné mluvící dračice.

Věřím, že teď se čtenáři této recenze rozdělili na dva tábory. Jeden tvrdí, jaké je to klišé ... dva světy a přecházení mezi nimi a ti druzí jásají, jaký je to skvělý námět. Pravda je taková, že základní myšlenka není zcela (no dobře, tak asi vůbec) původní, nýbrž okopírovaná z paperbecků a levných fantasy časopisů, nicméně přináší mnoho nového. Věřím, že kdyby autoři vydali příběh jako knihu, měla by slušný komerční úspěch, poněvadž nabízí úplně všechno, co by dobrý námět obsahovat měl. Zajímavou hlavní hrdinku, propracované charaktery postav, dynamiku děje, ale hlavně skvěle rozvržený svět s vlastní historií a zákonitostmi, který do sebe zcela zapadá a co více, na každém kroku narazíte na nějakou poznámku, odkaz, či provokativní myšlenku, která srovnává svět Arcadie se Starkem. 23. století se od toho našeho příliš neodlišuje, vynálezy a vylepšení této doby oproti současnosti vám připadnou přirozené a ani okamžik nebudete uvažovat o jejich účelu a lidé ... ti se asi nikdy nezmění, sejně koketují, stejně drbou, stejně milují. Budete tu "jako doma".

Ach ano, April. Je to velice svérázné mladé děvče, které si dělá vlastní názory o lidech a věcech kolem sebe. Je tak trochu jako každý z nás, má svoje problémy, své touhy, ale zároveň je velice pokorná a cílevědomá, někdo ji řekne:"Zachraň svět," a ona se zvedne a jde zachránit svět, přestože by měla dodělat obraz na výstavu, která je už za čtrnáct dní. April je též přirozeně pohledná, takže ji grafici nemuseli přimalovávat až abstraktní vybouleniny na určitých částech těla, nebo ji naopak odebírat oblečení, jež tyto partie zakrývá, jako tomu bývá u jiných titulů s ženskými, či dívčími hrdinkami v hlavních rolích, poněvadž je na April radost pohledět i když je dostatečně a vhodně oděna. Dalším jejím důležitým atributem je deník, který si nosí vždy s sebou a do kterého si zaznamenává všechny důležité věci, což bývá velice zajímavé, poněvadž April je svérázná osůbka, takže občas například z rozhovoru

Zápisek z deníku No. 235

>>Ten Zak je ale kretén! Asi si myslí, že odpověď:"Než jsem tě potkala bylo mi skvěle," na otázku: "Jak se vede, kotě?" je nějaká prastará formule, kterou žena započíná namlouvací rituál. Jeho druhá otázka byla tedy již zcela přímá: "Můžu si šáhnout?" "Zkus to," odpověděla jsem a když se s potutelným úsměvem přiblížil, dokončila jsem: "a skončíš jako sameček černé vdovy." Nemyslím si, že ví co je to černá vdova, ale tón mého hlasu ho doufám dostatečně přesvědčil o tom, že nemám zájem, když už to nedokázalo konstatování: "Nemám zájem."     

vyrozumíte úplně něco jiného než ona. Většinou kombinací těchto dvou pohledů přijdete na řešení vašeho problému. Což nás přivádí k samotnému hernímu prožitku. The Longest Journey je jedna z mála her, které si MUSÍTE skutečně prožít, hrát tuto adventuru ve stresu, bez té správné atmosféry, či dokonce podle návodu by bylo jako vystavit si Monu Lisu na záchodě, nebo poslouchat Mozarta v čekárně u zubaře, ztratilo by to velikou část svého kouzla.

Grafika hry by se dala označit za skvělou. By se dala,ale pouze za určitých podmínek. Paradoxně si úžasnou krásu ručně kreslených pozadí užijete nejlépe na čtrnáctiplacových monitorech, poněvadž rozlišení hry je fixováno na 640*480, což je na dnešní dobu vražedně nízké, zvláště pro ty, kteří mají úhlopříčku monitoru větší než rozpětí křídel středně veliké dračí matky. Jinak se jedná až na mírné kiksy (nedotažené některé animace) o skvělý vizuální požitek, který se sice těžko může srovnávat s dnešními počiny, ale pokud nejste pixeložrout, ani jednou nezatoužíte po tom, aby byla grafika byť jen o píď lepší.

Dabing se řadí spíše k průměru, poněvadž občas nějaké chybky naleznete, avšak to je omluvitelné šíleným rozsahem dialogů, které občas trvají třeba půl hodiny. Nicméně jak jsem říkal, hodnotím pouze průměrně, některé hlasy se mi totiž vyloženě nelíbily, což je sice velice subjektivní, ale já si za tím stojím. Cortézovo blábolení by od hodiny mohli pouštět ve věznicích s nenapravitelnými delikventy. Zvuky se nijak nevymykají standardu a hudby si vůbec nevšimnete. A když si ji konečně všimnete (v případě, že na hru budete psát recenzi jako já), bude vám připadat až příliš nevýrazná, bez vůdčí melodie, či jakéhokoliv rytmu ... možná impresionistická miniatura vyjadřující zmatenost.

Dalším zajímavým počinem prohlubující požitek z hraní je mírné větvení, ve kterém se rozhodnete, jak budete postupovat. Většinou se jedná o věci druhořadé důležitosti, ale i tak to potěší, zvláště z toho důvodu, že občas je obsažena v této "rozdvojce" cinematická scéna. V takovém případě se vyplatí vrátit na poslední save a všechno si pěkně projít druhým způsobem a zhlédnout jinou, zajisté velice pěknou scénu.

Název hry The Longest Journey by mohl evokovat pocit, že hru nedohrajete za večer a dost možná ani za víkend. Je to pravda, drazí čtenáři. Takovým obyčejným adventurním tempem (kterým postupují takřka všichni - zkušení si to užívají a zelenáči se každou chvíli zaseknou) se proklikáte ke konci asi za 40 hodin hraní, což je úctyhodný výkon, který se na dnešní herní scéně tolik nevidí.

Závěrem by to chtělo pronést něco světového, něco co se zapíše do dějin amatérské žurnalistiky, ale zrovna mne nic takového nenapadá ... takže vám bude muset stačit suché konstatování, že The Longest Journey je určitě jedna z nejlepších adventur všech dob a zrovna mne nenapadá žádná, která by ji překonala, ale netvrdím, že neexistuje. Tato hra je naprostou nutností pro fanoušky žánru i pro labužníky z žánrů okolních (akce není okolní žánr).

« Autor článku »

Mat


Tématické články:

Adventur na našich stránkách nemáme mnoho, ale přeci se jen něco najde. Takřka přímým konkurentem této hry je český DreamLand. A nemohu opomenout ani adventuru Posel Smrti, která je též české provenience.
 
 
 

Mezník?

Popravdě řečeno ani tak ne, hra pouze dotáhla některé prvky adventur, které se objevují a budou objevovat i v budoucnu.

Dá se to hrát dnes?

Ano, moc ji doporučuji, kupte si ji z Game4u za necelé tři kila a užijete si mnohem více zábavy a na delší dobu než třeba s Doomem 3.