Diablo vs. Diablo II

Nacházíte se na počátku tak trochu netradiční recenze. Souboj prvního dílu s druhým s jejich datadisky tu opravdu ještě nebyl a ještě k tomu takové legendy... Diablo a Diablo II!! Přestože tito závodní koně pocházejí ze stejné stáje, ba co víc ze stejné rodiny, bude tento souboj velice nelítostný tvrdý a místy i dost krutý, však to nejsou žádná ořezávátka....

Na počátku bych chtěl pouze podotknout, že akční R.P.G. není zrovna můj žánr. Mám rád R.P.G., to ano, ale jsem jeden z těch nešťastníků, kterým připadá Diablo moc akční a hry od Black Istle zase příliš komplexní a bez akce, proto mi vyhovoval například Gothic, který je něco mezi tím...

Grafika

Jak to asi dopadne?

Na začátek si dáme něco rozporuplného. Série Diablo nikdy příliš skvělou grafikou neoplývala. U prvního dílu to ještě šlo, grafika sice nijak nevynikala, ale byla poměrně příjemná. Sice vypadala trochu staticky, ale svým způsobem to byl ideál, ukazoval, jak může pěkně vypadat izometrická 2D grafiky, která je HW velice nenáročná. To druhý díl byl o něčem jiném. Opět se nic převratného neočekávalo, ale to co přišlo bylo opravdu drsné... Diablo II běží v rozlišení 640*480, což je nachlup stejné rozlišení, jako to ve kterém běží jeho o čtyři roky mladší bratříček. A to je opravdu síla... Ale co, rozlišení není všechno. Jinak totiž vypadá grafika dvojky docela pěkně (i když někteří stále tvrdí, že grafika jedničky je lepší) Hlavně animace pohybu ale hlavně smrti nestvůr vypadají velice pěkně a je vidět, že Blizzardi si s nimi vyhráli. Co se také oproti minulému dílu zlepšilo jsou samotná vizáž vašeho heoroa. Už zde nenajdete pouze tři typy brnění a několik typů zbraní, ale pokud v ruce držíte plamenný meč, tak je skutečně žlutý, když máte helmu s chocholkou, tak máte skutečně chochol a když se Vám pták vykadí na zbroj, tak ... ale ne, to už opravdu přeháním. Co bych na grafice dvojky opravdu pochválil jsou modely nestvůr a prostředí. Prostředí totiž vypadá skvěle. Ať se budete procházet po zeleném paloučku, zatuchlé kobce, nebo starobylé hrobce, dýchne na Vás ta pravá atmosféra. Co se mi naopak zdá dost (a nebojím s toho slova) trapné je to, že Vaše alter-ego může chodit pouze do osmi směrů. V jedničce mi to nepřipadalo tak výrazné (možná je to tím, že v jedničce jste nemohli běhat, a tak to nevypadalo tak okatě), ale u dvojky je to opravdu nepochopitelné, dalších osm směrů by určitě neuškodilo 

Dost už o grafice, vrhneme se na něco mnohem zajímavějšího a důležitějšího.

Story

Možná si někteří z Vás řeknou:„Příběh, jakej příběh? Diablo jsem dohrál třikrát/šestkrát/jedenáctkrát/stokrát, ale žádnej příběh jsem nezaregistroval.” Tak těm z Vás musím oponovat. Diablo I opravdu příběh má, sice je to příběh tuctový a dost možná splácaný dohromady několika programátory, ale existuje a to je hlavní. A toto je jeho kostra:

Bylo, nebylo jedno malé stavení v jedné malé vesnici, ve které žilo pár obyvatel, které trápila hrozná věc, Diablo, neboli ďábel začal řádit, a proto se mág/bojovník/lučištnice bydlící v tomto stavení musí vydat do temných kobek, ve kterých nakope zadek tisícům ďáblových přisluhovačů, několika Diablovým kamarádíčkům (za všechny stačí jmenovat legendárního Butchetra, kterého potkáte již ve druhém patře kobek, které mají celkem šestnáct pater a na jejíchž konci naleznete Diabla v celé jeho parádě a hádejte, co s ním uděláte... ). Není to nic, co by Vás přikovalo k počítači ani nic, co by Vás nějak překvapilo, ale svůj účel to plní.

Ve druhém díle je to už o něčem jiném. Příběh zde opravdu hraje určitou roli (ne zásadní, ale určitou ano) a není to pouze vycpávka. Jedná se přibližně o to, že hrdina z prvního dílu Diabla sice zabil (a to ne jednou:-)), ale duch Diabla nejde tak jednoduše zničit, a tak se uvolnit do toho, kdo byl Diablovi ve chvíli jeho skonu nejblíže a to byl právě jeho přemožitel (horší tvar už jsem si vymyslet ani nemohl). Duch Diabla se snaží ovládat jeho tělo, ale hrdina se statečně brání až do chvíle, kdy zakotví v jedné putice, kde Diablo začne řádit...  Jeho řádění přežije jediný muž vypravěč tohoto příběhu....

Příběh je sice dost naivní a neoriginální, ale za to dost složitý a hlavně vyprávěný ve skvělých Blizzardovských animacích, kterých je tak hodně, že zabírají přes jedno CD! A věřte mi, že jsou opravdu krásné, je to umělecké dílo a mělo by dostat Oskara.

Hratelnost a délka

Těžko, přetěžko byste hledali hru, kterou tolik lidí hrálo tak dlouho, jako právě Diablo I, či Diablo II. Do jisté míry je to dáno jejich hratelností, která přímo exceluje.

První díl neoplýval nějakou přespříliš velkou délkou. Průměrně dobrý hráč je schopen ho dohrát bez větších problémů za 20-30 hodin, což je doba, kterou mnozí z nás strávili u Hledání min. Ale pokud se rozhodnete, že si Diablo projdete ještě jednou, či dvakrát s vaší vytvořenou postavou, nic Vám v tom nebrání, ba naopak, mnozí tvrdí, že právě opakované hry jsou ty nejlepší. Ale protože by Vás asi moc nebavilo zabíjet stejně silné protivníky s nedomrlým vesničanem, jako s polobohem, tak pro Vás tvůrci hry přichystali tři obtížnosti: Normal, Nightmare a Hell, přičemž na Normal asi budete začínat a přes Nightmare se dostanete až k Hellu, ale věře, že jsou i takoví vytvrdlíci, že začínají na Hell, má to své výhody, především to jsou peníze, kterých Vám vypadne z každé zkosené potvůrky o něco více, a také to jsou zkušenost, kterých vám na vašem kontě přibude samozřejmě mnohem více, když zkolíte potvůrku na pekelné obtížnosti, než když zkolíte norma. Také se Vám nestane, že budete procházet stále stejnými kobkami, protože téměř všechno prostředí je náhodně generováno.

V důsledku to znamená, že nejeden hráč u Diabla strávil desítky bezesných nocí. Ale proč vlastně? No přece kvůli pekelné hratelnosti....

A hratelnost je opravdu skvělá. Je to způsobeno hlavně širokým bestiářem, který k Vám nebude zrovna přátelský, opravdu velikým počtem předmětů, jistě jste na internetu četli i o pařanech, kteří tvrdí, že našli smictar, který dává poškození 500 bleskem, nebo něco podobného, jisté je, že opravdové artefakty jsou v této hře také k nalezení. A ve neposlední řadě to jsou také postavy, vaše alter-ega, za které hrajete. Jsou tři bojovník, lučištnice a mág. Jak vidíte, sortiment není nic moc (oproti takovému Icewind dale II), ale stačí to. Ke všemu se postavy od sebe liší jen minimálně, takže můžete bez větších problémů naučit bojovníka obstojně kouzlit. Systém tedy není složitý, při postupu na vyšší úroveň pouze naházíte pár bodíků do vlastností (u máge většinou do many, u lučištnice do obratnosti a životů a u bojovníka do síly a životů), nic vás nepřekvapí, nic nemůžete zkazit (pokud nebydlíte na kopečku). Z dost jiného soudku je díl druhý...

Tak začneme k těch postav. Těch máte na výběr celkem pět: barbara, paladina, amazonku, kouzelnici a nekromacera, přičemž hra za každý charakter má své zákonitosti a vyžaduje rozdílný přístup k hraní. Je to dáno tím, že kromě vlastností má každá postava i dovednosti, kterých hojně využijete. Kouzelnice čerpá své dovednosti z oboru magie, nekromacer hledí na to, aby dovedl vyvolat co nejvíce a co nejsilnějších kreatur, paladin spoléhá na své aury a bojovník zase na svou sekyru (v mém případě). Hra za každý charakter se rapidně liší, a proto je vhodné ji je vyzkoušet všechny.Vývoj postav je o dost složitější než v prvním dílu. při postupu dostanete opět hrstku bodíků na vlastnosti, ale také jeden skill bodík, který rozdělujete do svých dovedností, které se Vám postupem času odkrývají (nejlepší dovednosti jsou přístupné až po 30 levelu). Každou dovednost si můžete zdokonalovat přidáním dalšího bodíku, což se mnohdy vyplatí a mnohdy taky ne. Tento systém je podle mne velice dobrý, ale má i své mouchy, asi největší mouchou je fakt, že pokud skill bodíky investujete špatně, tak hru také nemusíte vůbec dohrát, ale to není zas až taková tragédie, prostě začnete s jinou. A mimochodem, pokud jste hru ještě nehráli a uvažujete o tom, pak Vám doporučuji začít za barbara, je to poměrně nenáročná postava a to, že jste hráli za mága v jedničce vůbec neznamená, že máte kvalifikaci na kouzelnici ve dvojce.

Druhý díl ovšem nabízí i mnoho novinek po stránce hratelnosti, jednou z největších je Save and Exit, které mne ze začátku dost štvalo. Pro neznalé, Save and Exit znamená, že hra se uloží pouze pokud z ní vyjedete, pokud si jí opět nahrajete, nacházíte se ve městě, a všechny nestvůry, co jste kdy zabili jsou opět na svém místě a čekají na vaší návštěvu. Aby nebyla cesta krajem, kterým jste šli už stokrát takový opruz, tak se téměř v každé lokaci nachází teleport, který stačí aktivovat a už se můžete přesouvat mezi teleporty dle libosti. Další nová věc v Diablu je smrt a to ne smrt ledajaká, ale smrt vaše, v jedničce jste umřeli a byl konec, už jste klikali na load, ale ve dvojce by to bylo dosti smrtelné, vzhledem k tomu, že tu žádný load není. Proto je to vyřešeno tak, že když umřete, objevíte se ve městě, ale bohužel bez peněz a vybavení, které jste třímali v ruku v ten osudový okamžik. Peníze a vybavení se ovšem neztratilo čeká na Vás na místě, kde jste zaklepali bačkorama, takže máte tři možnosti, můžete se vybavit v obchodech za peníze, které jste si ulili bokem a vybojovat ji své opravdové vybavení zpět, nebo přidat do kroku (nová funkce, běhat nemůžete ale pořád, za chvíli se vyčerpáte), sebrat vybavení a ukázat všem holobrádkům, že to, co dokázali bylo pouze dočasné vítězství a nebo se na vybavení prostě vykašlete, však ono se někde objeví ... Další vychytanou věcí (kolikátou už?) je možnost najmout si spolubojovníka, který Vám v mnoha situacích hodně pomůže. To víte, ve dvou se to lépe táhne (zvlášť když má jeden ledové šípy a ten druhý pekelně rychlé sekyry). Další přejemnou věcí je možnost zviditelnit si klávesou Alt věci, které spadli na zem, ale vašemu sice bystrému, ale za 40 hodin činnosti troch otupělému oku, unikly.

Délka Diabla II je poměrně úctyhodná, i když slibovaného čtyřnásobku délky dílu prvního podle mne nedosahuje. Dostanete celkem 21 úkolů (ani o jeden více, ani o jeden méně), které vám zaberou asi 60 hodin, ale opět se zde setkáváme z jevem, že 60*2=120, 60*3=180, 60*10=600... Zkrátka a dobře, Diablo budete hrát pěkných pár neděl. Prostředí je opět náhodě generované, ale kupodivu jsem nikdy neměl pocit deja vu, jako v legendárním Daggerfallu.

Datadisk vs. datadisk

Jak k prvnímu tak k druhému dílu vyšel datadisk. Oba dva datadisky splnily naděje, které do nich byly vkládány. Datadisk k prvnímu dílu s hrdým přízviskem Hellfire přinesl všem kobkařům prodloužení děje, nějaké ty lokace navíc, novou postavu - mnicha, ale hlavně - Apokalypsu, což je nejsilnější kouzlo ve hře s nímž  mana-shieldem byl kouzelník prakticky neporazitelný. Finito, konec, o moc víc toho nebylo, ale fanatikům, kteří mají čepici Diablo, tričko Diablo, auto Diablo a manželku Diablo to stačilo. To druhý datadisk bylo o něčem jiném ...

Diablo II: Lord of destruction je mnohými považován za vůbec nejpoctivější datadisk co kdy vyšel (hned vedle Hlaf-life: Opposing force). Jen namátkou nabízí: Dvě nové skvělé milé ... postavy (Assassin a druid), vylepšení grafiky na závratných 800*600, schopnost postavy chodit více jak osmi směry, jeden nový akt, spoustu nových předmětů, možnost starat se o svého spolubojovníka ... a další a další věci, prost správný datadisk.

Suma sumárum

Diablo I je hlavně pro milovníky žánru a historických her, Diablo II ho totiž předčí téměř ve všem (i když mnozí tvrdí opak). Ovšem těžko říct, která hra je větší legendou... Mimochodem, nevím jak je tomu nyní, ale v Guinnessově knize rekordů je Diablo II zaneseno jako nejrychleji prodávaná hra všech dob (přes milion kopií za 14 dní). Myslím si, že je to pádný důvod, aby vyšlo Diablo III.

Hodnocení prvního dílu:

AAAAAAAA

Hodnocení druhého dílu:

AAAAAAAA

             Mat