Elrik z Melniboné

 

Michael Moorcock

 

 „Nazdar holky, to, co držím v ruce je kouzelný meč, který saje duše. Takže když Vás s ním seknu, už se nedozvíte, co je po smrti.“

A stejně se na mě ženou. Obdivuhodné. Buď jsou úplně blbý nebo šíleně odvážný…

„Bonga, bonga, bonga!“

…nebo nemluví mým jazykem.

 

Elrik je neomezený vládce krutého dračího ostrova (Melniboné) a k tomu ještě fenomenální čaroděj. Jako potomek deset tisíc let starého rodu (Proč to autoři fantasy tak přehánějí s těmi čísly?! Tisícovka sem, tisícovka tam, někteří čtenáři to neunesou a ovlivní je to pak na celý život…viz Omega – pozn. autora) se příliš nepovedl. Snaží se oproti mnohaleté tradici vládnout rozumnou diskuzí namísto krutého absolutismu. To se kupodivu příliš nezamlouvá jeho národu. Mnohem méně překvapivé už je, že se objeví obhájce prastarých zvyků v podobě bratrance Yrkoona, který se pokusí o převrat, jenž je díky Elrikovým kouzelnickým schopnostem zmařen. Yrkoon však jako čaroděj také není vůbec k zahození a za pomoci svých zaklínadel prchá z ostrova a když už je v tom, tak s sebou bere…hádejte:

 

a) Elrika

b) státní poklad

c) Elrikovu snoubenku Cymoril

d) sadu návnad Opy Pike (Deset z pěti megalodonů doporučuje…viz. Podivná věštba/pokus – pozn. autora)

e) všechno dohromady k nějakému rybníku plus šest ročníků mladého rybáře

 

Pokud jste typovali zcela neoriginálně c), tak máte pravdu. V tomto směru kniha nijak neodbočuje na můj vkus z až přespříliš prošlapaných cestiček klasické heroické fantasy. Víte, jako spíše pesimista jsem ani nečekal, že by si jinak tak nadějný Yrkoonek vybral třeba možnost e), avšak alespoň na b) se zmoci mohl. No, nic. Nedá se svítit, už se stalo. Prchající bratranec spěšně přibalil Cymoril a Erik se samozřejmě (Třeba zde by se vyloženě našel prostor pro originální řešení chronicky známého schématu.) vydává na dlouhou cestu za její záchranou za vydatné pomoci živlů a bohů. A my se můžeme „těšit“ na další vyčpělou serenádu na ve fantasy již stokrát ohrané téma?

Budete se asi divit, ale opak je pravdou! Na jednoduché dějové zápletce je zde totiž vystavěno mnohem víc. Příběh o pochybnostech, rozumu a ideálech, hledání spravedlnosti a svého místa na světě a samozřejmě cti. Cti ne před nějakým pochybným zákonem či ještě pochybnějšími mravními zásadami, nýbrž cti sám před sebou.

Ne, nebojte! Sváteční čtenáři nemusí se zděšeným ryčením prchat, nejde o žádný filosofický traktát ale o starou dobrou fantasy, kde pro ránu mečem a nějaké to kouzlo nemusíte chodit daleko. Jen je nahlížena ze strany Elrika a nesmírně obohacena o jeho úvahy a osobnost, která je sama o sobě velice zajímavá.

Elrik je vůbec velmi netradiční kladný hrdina. Za prvé je to chcípák, který by, ač je výborným šermířem, bez pravidelného užívání určitých silných drog nedokázal sám ani zvednout ruku. Za druhé je černokněžníkem sloužícím temným bohům Chaosu. No a skutečnost, že na začátku knihy přihlíží velice vynalézavému mučení vězňů s jediným pocitem – znechucením z toho, že mu to zkazí jinak tak hezké dopoledne; z něj činí mezi ostatními hrdinskými kolegy ve fantasy naprostou raritu.

Přesto je Elrik svým způsobem kladným hrdinou. On se totiž snaží. Ať již je to odpor proti osudu, snaha nebýt jen pouhou figurkou na šachovnici nikdy nekončícího duelu Řádu a Chaosu či touha vládnout moudře, spravedlivě a hlavně milosrdně. Vždy jde o upřímnou snahu být lepší a hodnotnějším člověkem nebo čím to vlastně je.

Nelze pominout ani originalitu Moorcockova světa (žádní elfové, skřeti etc.), jeho strhující fantasknost a autorův nesporný vypravěčský talent spojený s jemným smyslem pro atmosféru. Občas ji sice rozmělňují výroky typu: „Máš mé slovo šlechtice, že udělám vše pro toto nevinné dítě.“, jež by se mnohem lépe vyjímaly v nějakém předvolebním projevu než v solidní literatuře, avšak s trochou trpělivosti se to dá přežít bez větších následků pro Vaši psychiku. Škoda jen, že příběh záhy upadá do určitého depresivního stereotypu tak příznačného pro dark – fantasy a některé pasáže (obzvláště v závěru první části knihy) vyloženě navozují pocity znechucenosti nad vším a všemi.

Nezoufejte však, druhá část (nazvaná Pevnost perly) vám to více než vynahradí. Elrikovo putování po Říších snů je jeden z nejlepších počinů, jaké jsem kdy ve fantasy četl a důvodem mého vysokého hodnocení této knihy.

 

„Když se tak skláním nad jejich mrtvolami, napadá mne, že nebýt těch mečů, byly by to vcelku příjemné slečny. Co mně asi chtěly?“

 

Verdikt

Ač působí v určitých ohledech dosti nevyrovnaně, je Elrik z Melniboné kvalitním románem, který by měl uspokojit každého nadšeného příznivce fantasy a rozhodně může mnohé nabídnout i čtenářům, jež nepropadli tomuto žánru.

 

 

« Autor článku »

Augustus



Tématické články:

Z té záplavy fantasy knih recenzovaných na našich stránkách bych vypíchl hlavně Krvavé pohraničí a Mezi slovem a mečem ... a ... to je vlastně všechno.