Harry Potter(fenomén) a Princ dvojí krve

„Nezapomínej, že je to knížka pro děti. Na tom nemůžeš moc vydělat.“

varování nakladatele J. Rowlingové, které ona nyní dává k dobru ve společnosti jako svůj oblíbený vtip. 

Joan Rowlingová jela před pár lety vlakem a dostala nápad. Představila si kluka z jizvou na čele, později o něm i napsala a kdo by tehdy řekl, že to bude celosvětový fenomén. Já jsem před několika dny také jel vlakem a též jsem dostal nápad. Představil jsem si recenzi na její zatím poslední knihu o Harrym Potterovi, později jsem ji napsal a již nyní vím, kdo bude prohlašovat, že je to fenomén – redakce AAA Games. Jinak řeknu lordu Abakovi, aby je všechny postřílel.

Ale zpět ke knize, která vzbuzovala opravdu velká očekávání a tím nyní nemyslím, tu nikoliv nepočetnou skupinku skalních nadšenců, kteří stepovali v jednu v noci před dveřmi obchodů a v hábitu a špičatém klobouku se nekontrolovatelně třásli na její anglické vydání. Uvažoval jsem spíše o umírněnějších čtenářích, kteří, pokud nemají zrovna vypito, se dívají na svět mnohem střízlivěji. Mnohé z nich totiž první čtyři knihy popisující dobrodružný život mladého kouzelníčka Harryho (stejně jako mne) naprosto uchvátily a pátá pro ně byla naopak velkým zklamáním. Proto napjatě očekávali, zdali se tento neblahý trend bude prohlubovat a jakým směrem se Rowlingová v psaní v budoucnu vydá. Přece jenom oblíbená série zůstane i po jednom nepovedeném excesu nadále oblíbenou sérií.

Proč je Harry Potter tak oblíbený?

„Autor knížek pro děti musí být nelítostný vrah.“

J. Rowlingová v komentáři k tomu, proč nechává tak často umřít pro Harryho velmi důležité postavy. Upřímně řečeno netuším, jaké knihy pro děti v mládí četla, ale určitě to nebyly ty samé jako já.

To je zajímavá otázka, pokud chcete najít odpověď, rovnou zapomeňte na nakladatelské a fanouškovské úvahy o tom, bůhvíjak je Harry originální. Není! Tím nenarážím na různé mírně ironické verdikty typu je to něco jako Harry Potter jenom to vyšlo o pár let dřív, které poslední dobou čím dál častěji vystrkují růžky z Pevnosti i Ikarie. Různé romány ze škol, akademii a (nedej Bože) hvězdných akademií jsme tu přece již dávno měli. Stejně jako míčové hry pro brýlaté typu Famfrpál (pokud Vám beru iluze, tak se velmi omlouvám, ale nemohu si pomoci). Příběhů o mladých kouzelnických učních existuje také požehnaně, o detektivkách s příměsí fantasy či hororu se zde raději ani rozepisovat nebudu. Postačí, že jsou jich kvanta a již tak jsem jim věnoval víc prostoru, než si zaslouží. Joan Rowlingová však byla první, kdo tohle všechno spojil do perfektně vyvážené směsi a ještě k tomu v knížce pro děti. Špičatý klobouk dolů, prosím, jeden by vůbec neřekl, že něco takového jde.

Narozdíl od některých oxfordských profesorů, kteří prohlašovali, že příští generace hodí Harryho do koše, kam patří, jelikož je tak příšerně napsaný; si drtivá většina veřejnosti myslí pravý opak. Je pravda, že Rowlingová napsala svou knihu velice jednoduchou angličtinou, ale byla to přece jenom (alespoň původně) knížka pro děti. Navíc se narozdíl od většiny jiných „dětských“ románů velmi zalíbila i dospělým. Bylo jedno, jestli jste intelektuální studentík zaměřený na klasickou literaturu, penzionovaná učitelka, školáček, který právě odložil Mayovku nebo někdo, kdo se ke čtení dostane jen příležitostně; Harry Potter Vás bez rozdílu pohltil a přikoval ke knize.

Především proto, že se Joan povedlo dovedně střídat vyloženě dětské (kamarádství a infantilní kecy Harryho, Rona a Hermiony) a dějové momenty, takže si ve výsledku dětští čtenáři přišli na své a měli možnost pomalu a po svém zápletku pochopit, zatímco pro dospělé byly tyto pasáže příliš krátké na to, aby se nudili a navíc mohli sami zavzpomínat na své mládí. Jó, to když jsem se já učil kouzlit...ale k věci. Nesmím zapomenout zápletku, která byla takřka detektivní. Do poslední chvíle se Vám nedařilo odhalit pravou povahu spiknutí, které byly proti Harrymu a ostatním více méně dobrým čarodějům zosnovány ani jejich skutečného strůjce. Což udržovalo žádoucí hladinu napětí i skvělý pocit překvapení na konci, kdy jste si museli připustit, že se autorce zase podařilo Vás dostat a přitom jste řešení měli přímo před nosem etc. etc. Dále tu byly komentáře Famrfpálových zápasů, které přinášely v tomto žánru neobvyklý sportovní prvek a dokázaly zaujmout i lidi, které většinou fotbal i hokej příšerně nudí. A v neposlední řadě i myšlenka, která není zdaleka tak plochá, jak by se mohlo na první pohled zdát, na knížku pro děti skvělá a přiznejme si, že můžeme být rádi, že tam vůbec nějaká je. Vždyť kolik dnešních knih tzvn. pro dospělé je o tom, kdo koho balí/komu zahýbá (popřípadě kdy, s kým a proč), kdo se cítí v depresi protože je šíleně tlustý/nesmělý/panic/panna/stará pana (popřípadě to všechno dohromady). Ve srovnání s nimi je Harry Potter hlubokomyslný filozofický klenot.

A co dál?

„Hned, jak jsem vymyslela Harryho, jsem se rozhodla mu zabít rodiče.“

Z jejích knížek to tak možná nevypadá, ale Joan Rowlingová bude evidentně drsnější než barbar Conan. Nechtěl bych jí potkat sám, když jdu takhle večer parkem...

Výše zmíněné platilo pro první čtyři díly celé románové série. Pátý byl v mnoha ohledech jejich pravým opakem. Detektivní zápletka zcela zmizela, jelikož jste hned od začátku věděli, kdo tady kope za zlo a kdo za dobro. Také bylo vcelku jasně a neměně rozvrženo, kdo bude kopat do koho, což mělo pochopitelný následek – nudu. Lord Voldemort se projevil jako neschopný nýmand, jelikož za celou knihu nebyl schopen se vytasit s ničím, co by sahalo jen po kotníky tomu, co vyváděl, když ještě ani neměl zpět svou moc. A to jsme od něj tolik očekávali, my kdož jsme si kousali nehty nudou u příšerně roztahaných pasáží Harryho nesmělého nabalování Cho Changové. Závěrečný souboj patřil k těm největším ptákovinám, které může vážně míněná fantasy nabídnout. Bitva pubertálních kouzelníčků, kteří sami sebe krajně amatérsky cvičili v nejzákladnějších bojových kouzlech, se Smrtijedy, je asi stejně logická, jako kdyby se parta školáků po půl roce karate rozhodla na vlastní pěst zlikvidovat elitní teroristické komando a podařilo se jim ho zadržet do příchodu speciálních jednotek (které by s teroristy mimochodem bojovalo stejně dlouho a urputně jako ti školáci). Ale jinak Fénixův řád (pátý díl) obsahoval i originální prvky, takže stále dokázal i kvalitativně převálcovat Harryho literární klony.

Jedním z nepopiratelných kladů románů o Harrym Potterovi je, že si dokázaly udržet vzrůstající (až na jednu výjimku) kvalitu. Prakticky vyrůstají se svým hrdinou. První byly dětské a do určité míry dětinské, další nám povyrostly kvalitativně i kvantitativně, potom si v jednom odbyly krátké období puberty, které bylo po čtenáře jen stěží snesitelné. Co je čeká nyní? Dospělost, což je pojem, který se často opakuje i v zatím posledním románu Harry Potter a Princ dvojí krve. Harry nám totiž přes všechny Voldemortovy snahy dovršil sedmnáctý rok života, což v kouzelnickém světě znamená, že je formálně dospělý. Může si naprosto svobodně kouzlit, chlastat nebo se třeba oženit. On má však samozřejmě zcela jiné starosti.

A kniha?  Ta nám též dospěla a ve velkém stylu. Všechny klady, které jsem vyjmenoval u prvních čtyřech, platí i pro ni plus něco navíc. Rowlingová dobře pochopila, jak nebezpečné by mohlo být opakování, proto začala šestý díl velmi netradičně – u premiéra. Jedná se sice jen o omáčkovité kecy stranou, ale dobře navozují atmosféru. Potom se podíváme ke Snapeovi, který se konečně stane profesorem Obrany proti černé magii a také zajímavě rozpracovaným hlubším charakterem. Těch bude v knize více. Rowlingová se vrátila ke svému osvědčenému schématu několika příběhových linií, které se dovedně prolínají; i k mírně detektivní zápletce a překvapivému vyústění. Zase se jí podařilo mne dostat. Sice si myslím, že si nyní poněkud nefér pomáhala tím, že zpočátku zatajila čtenářům pár klíčových informací, ale stejně jsem byl závěrem knihy nadšen. Příběh celého románu je mnohem více zaměřen na Voldemorta, vzpomínky, jeho psychiku a minulost, což mu jednoznačně prospělo (románu i Voldemortovi). Obsahuje také mnohem víc odkazů na předchozí knihy, což budí dojem komplexnosti a promyšlenosti celého příběhu. Nevím, zdali autorka opravdu předtím vymyslela děj všech knih a pak je teprve začala psát, jak tvrdí, a myslím si, že to již není možné ani spolehlivě zjistit. Každopádně nyní skutečně působí série o Harrym jako jednolitý ucelený příběh a nikoliv jen pár na sebe naroubovaných dobrodružství.

Jak jsem již předtím naznačil, šestý román graduje v pravdě fenomenálním závěru. Atmosféra vás absolutně pohltí, originálních prvků i napětí si můžete vychutnat až až a příběhu rámcově též nemám co vytknout. Jak již to tak v dobrodružné fantasy (kterou se Harry Potter pomalu ale jistě stává) bývá, všechno končí pořádnou kouzelnickou řežbou. A abych se jako správný diskmagový recenzent opakoval, prozradím jen, že to bude nářez:). Nyní vážně: Závěr šestého dílu je opravdovým vyvrcholením děje i atmosféry celé knihy, kterému se podařilo dostat se mi doslova pod kůži. Což se mi vzhledem k tomu, že čtu víc než je zdrávo poslední dobou již téměř nestává. Pravděpodobně jedna z nejlepších harrypotterovek a možná i knih ve své kategorii vůbec.

Malá rada před verdiktem

Čtenářům zajímajícím se trochu více o fenomén Harryho Pottera již bude pravděpodobně známo, že jedna z hlavních postav v zatím posledním (podle plánu předposledním) románu zemře. Je to pravda a nepůjde o žádný totálně vedlejší charakter a pro děj v celku nedůležitou postavu, jakou byl Sirius Black. Nečekejte žádnou takovou habaďůru, navzdory praktikám paní Rowlingonové je tomu skutečně tak. Ale za žádných okolností si nenechte vykecat od nějakého recenzentského embrya o koho půjde! Totálně by Vám to zkazilo požitek ze čtení, napětí i závěrečného překvapení.

Verdikt:

Harry Potter je celosvětový fenomén, který si své postavení podle mého soudu zaslouží a poslední publikovaný román je toho jasným důkazem. Sice může někdo namítnout, že zastiňuje ještě daleko lepší knihy a ten někdo by měl samozřejmě pravdu, ale podle mého to tak není zařízeno vůbec špatně. To jsou však již úvahy náležející jinam. Dávám sedm áček – sérii i zatím poslední knize.

« Autor článku »

Augustus

Tato kniha se bude líbit těm:

 

Kteří četli předchozí díly a ty se budou líbit snad každému. Pokud nejste zatrpklý kořen neschopný nadhledu či úsměvu nebo někdo z duše nenávidějící cokoliv zavánějící fantasy, pak Vám ji mohu vřele doporučit.