Velikán polské fantastiky

 

Nejsem sto porovnat význam Andrzeje Sapkowského a Stanisłava Lema, proto se omezím na konstatování faktů. Sapkowski píše fantasy známou a milovanou prakticky výhradně na východ od Aše, momentálně je však v Českých zemích známější a uznávanější. Zato Stanisłav Lem nikdy nedosáhl takového nadšeného přijetí fanoušků, ale jeho díla mají svůj zvuk i v rámci světové fantastiky. V britské Encyklopedii science fiction (The Encyklopedia of Science Fiction - Nicholls, 1979) je Lem: "jeden z nejvýznamnějších autorův SF našeho století a vynikající hlas ve světové literatuře". Toto tvrzení má již svojí hodnotu, zvláště když si uvědomíme, že Lem prožil svoje tvůrčí období za "železnou opnou" a nikdy nebyl oceněn žádnou z literárních cen světového významu. Dnes je jeho dílo mladým lidem prakticky neznámé a nebýt záslužné činnosti nakladatelství Baronet, které některé jeho svazky znovu vydala v letech nedávných, také těžko dostupné. Můj článek si vytyčil za cíl seznámit vás s osou Lemova života a jeho díly, která stojí za přečtení, a v neposlední řadě tohoto spisovatele očistit od informační strusky, která tvoří podstatnou část dnes dostupných faktů o jeho životě. Úkolů tedy mám dost, pusťme se do toho.

 

Mládí, opona, jeviště, tma

 

12. září 1921 se v Polském Lvově narodil Stanisłav Lem. Jeho mládí není zachyceno v žádných v České republice dostupných věrohodných dokumentech. Jediné, co můžeme tvrdit s jistotou, jsou jeho nadprůměrné výkony ve škole, ke kterým jej předurčovala jeho bystrá mysl. Maturoval roku 1939, tedy roku, kdy začala druhá světová válka napadením jeho rodné země, ve které strávil celý svůj život. Na technickou školu, kterou měl vyhlédnutou, jít kvůli válečnému běsnění nemohl, ale jeho otec, zámožný lékař, jej protlačil alespoň na medicínu. Studoval až do okamžiku, kdy byly polské vysoké školy uzavřeny. Poté nastoupil jakožto pracovník německé firmy Rohstofferfassung, která se zabývala získáváním surovin pro průmysl. Jeho úkolem bylo kromě jiného objíždět místa konání tankových bitev a rozebírat vraky na díly pro opětovné využití v hutích. Drahému čtenáři, který se vyděsil, že čte životopis bezcharakterního nacistického kolaboranta, se omlouvám a uvedu věci na pravou míru alespoň tím, že i Lem se podílel na úniku mnohých zbraní a munice k polskému odboji. Závěr druhé světové války strávil ukryt před nacisty, jeho trápení však neměl být konec.

 

Po válce se měnily hranice a Lemovo rodné město se ocitlo na Ukrajině. Lemovi se tedy museli rozhodnout, zda mají přijmout ukrajinské občanství, nebo se vystěhovat. Usídlili se tedy v Krakově, kde se mladý Stanisłav zapsal do třetího ročníku lékařské fakulty. Jeden z jeho profesorů zaslal žádost na americké a kanadské univerzity, ve které vysvětloval katastrofální stav polského školství a prosil je o zaslání odborných knih. Bylo mu vyhověno. Člověk, který došlé svazky třídil a rozesílal různým školám byl právě Lem, který však neodolal a některé z nich rovnou otevíral a četl, přestože jeho znalost angličtiny nebyla nikterak slavná. Takto se dostal i ke knize Kybernetika od Norberta Wienera, kterou přelouskal s vydatnou pomocí slovníku a která výrazně ovlivnila jeho jeho další orientaci.

 

Přestože lékařskou fakultu dostudoval, medicína jej příliš nezajímala, alespoň ne po praktické stránce. Krátce po konci války začal být literárně činný, stejně jako například Kurt Vonnegut jr. dělil svoje výtvory na dvě kategorie. Jednak na ty, jejichž primárním účelem bylo něco sdělit, a na ty, které vznikaly především s vidinou honoráře, který by vylepšil rodinný rozpočet, který v té době strmě klesal. Otec, lékař, který chudobou nikdy netrpěl, byl označen za buržouze a dle toho se mu v následujících letech vedlo.

 

Další život Stanisłava Lema není příliš zajímavý, jak už to u spisovatelů SF bývá. Zatímco u Asimova a podobných výlupků můžu alespoň vypisovat s kým se stkali, čeho byli členové a podobně, o Lemovi je těchto informací zoufale málo snad i proto, že jeho dílo literární několikatinásobně převyšuje zajímavostí jeho život v socialistickém Polsku. A mne tedy nezbývá než doufat, že jeho smrt (kterou spisovateli samozřejmě nepřeji, ale která je nevyhnutelná, zvláště v jeho věku) znovu dostane do kurzu a povědomí jeho jméno a díla. Snad se najde i nějaký talentovaný filmař, který natočí adaptaci některého z jeho známých románů a knihy s velikým nápisem Stanisłav Lem na obálce se znovu budou prodávat tak, že bude obrýlený čarodějík blednout závistí. Jen tak mimochodem, jen v naší vlasti byl vyexpedován téměř milión kusů děl tohoto polského velikána.

 

Nejnovější román Stanisłava Lema je Fiaslo a je starý více než patnáct let, z čehož vyplývá, že momentálně již autor není spisovatelsky (ani jinak veřejně) aktivní. Přeji mu klidné stáři - reportéři jej rozhodně nepronásledují.

 

Dílo a myšlenky

 

Abych pravdu řekl, rozdělení díla Stanisłava Lema tak, jak jej uvádí odborná literatura mne příliš nevyhovuje, proto jsem se rozhodl nediferencovat příliš ostře a spíše jeho dílo pojmout jako jakýsi proud jmen, děl a myšlenek, z nichž vypíchnu ty nejdůležitější a ty, které si mi zamlouvají nejvíce. Na prvním místě se sluší uvést jeho první veliké dílo, které je do češtiny překládáváno jako Nepromarněný čas. Tento třídílný román popisující život v Polsku za Druhé světové války a v poválečném období je snad jediným významným Lemovým non fiction beletristickým dílem. Pamatujete si ještě, jak jsem Lemovu počáteční tvorbu rozdělil do dvou kategorií? Tak Nepromarněný čas je právě oním hodnotným dílem a "ulízanou literaturu" psanou hlavně pro peníze jsou Lemovy první krůčky na poli SF. Jedná se hlavně o novelu Marťan, kterou roku 2005 vydalo nakladatelství Akropolis a prodává ji za hříšné peníze (169 Kč). Bylo to první Lemovo SF dílo většího rozsahu, které vyšlo tiskem (konkrétně časopisecky v Novém světě dobrodružství) a autor dlouhá léta nedal souhlas k jeho opětovnému vydání a asi moc dobře věděl proč. Toto dílko totiž zdaleka nedosahuje kvalit jeho pozdější tvorby, byť jako debut je to novela obdivuhodná bez výskytu velkého množství začátečnických chyb. Autor zde líčí příběh Marťana, který přistál na zemi a je zajat a zkoumán americkou vládou, která vše přísně tají.

 

Celý název knihy Dialogy:

Dialogy o atomovém zmrtvýchvstání, teorii nemožnosti, filosofických přínosech kanibalismu, smutku ve zkumavce, kybernetické psychoanalýze, elektrické reinkarnaci duší, zpětných vazbách evoluce, kybernetické eschatologii, charakteru elektrických sítí, falešnosti elektromozků, věčném životě v bedně, konstruování géniů, epilepsii kapitalismu, řídicích strojích, projektování společenských systémů od Stanisłava Lema.

Ještě než se naplno vrhneme do beletristické fiction tvorby, měli bychom se ohlédnout po Lemově literatuře odborné a publicistické. Pokud jsem to nevyjádřil dostatečně jasně, formovala se Lemova tvorba na základě rovnice vědátor + spisovatel = SF spisovatel, nikoliv jako důsledek té častější snílek + spisovatel = SF spisovatel. Lem byl (nemluvím o něm v minulém čase, protože by byl mrtev, nebo že bych chtěl tímto hyenistickým způsobem prodloužit aktuálnost tohoto článku až do doby po jeho smrti, ale kvůli tomu, že dnes již expertem není) odborníkem hlavně v oborech pro SF literaturu charakteristických - kybernetice a astronautice (zakládající člen Polské astronautické společnosti a člen Polské kybernetické společnosti). Dialogy byla první kniha v socialistických zemích, kde se vůbec slovo kybernetika objevilo. Summa technologiae (Suma technologická) sice svým názvem připomíná středověkou učebnici, ale obsahem hledí do budoucna, zakládá totiž vědecký obor futurologii, která se stala doménou především spisovatelů vědeckofantastické literatury. V největší části své odborné tvorby se však zabýval samotným psaním SF literatury. Svazky Filosofie náhody a Vstup na oběžnou dráhu jsou dnes spíše na okraji zájmu, ale dvoudílná teoretická práce Fantastika a futurologie zabývající se vývojem angloamerické SF se stala jedním ze základních zdrojů, ze kterých další teoretikové žánru za železnou opnou čerpali (včetně mě:-)).

 

Je čas se vrhnout na těžiště Lemova životního díla - beletrii. Tu bych rozdělil na hard a funny. Nejprve si tedy probereme tu serióznější (a méně zábavnou) část. Každá kniha z tohoto oboru obsahuje alespoň jednu ze dvou hlavních Lemových myšlenek:

1) Člověk a stroj - Lem se snažil (možná nevědomky) přenést humanistickou filosofii do poměrů moderní doby. Neviděl stroje jako hrozbu pro lidstvo, ale jako nástroj, se kterým má člověk zacházet rozumě a hlavně lidsky. Nemá cenu přemýšlet, jak by byl svět bez technologií lepší, protože takový už nikdy nebude. Naopak apeluje na vědce, aby vývoj "superpočítačů a robotů" vedli správným směrem.

2) Informace a komunikace - Nad magickou mocí informace se Lem zabýval ve svých antiutopických románech, častěji se však vyskytuje problém komunikace. Lem totiž prosazoval názor, že pokud se setkáme s cizí formou života, nebudeme ji schopni pochopit, tím méně s ní vést dialog.

 

Rozsah této skupiny děl je pro tento článek neúnosný, a tudíž se zaměřím pouze na ty nejdůležitější. Nejvýš hodnotím Lemův román Solaris. Příběh pojednává o skupině lidí hledajících život na planetě Solaris. Ke jejich překvapení zjistí, že na planetě žije jediný tvor, jakýsi živoucí oceán, který jeví známky inteligence. Snaží se s ním navázat kontakt, ale marně. Oceán je však úspěšnější. Jakousi telepatickou schopností pronikne do mysli každého z nich a přehrabuje se v ní. "Kontaktovaní" pak vidí výjevy ze svého života, zvláště pak ty, které jsou spojeny se silným emocionálním nábojem. Tato "komunikace" končí šílenstvím, sebevraždami a podobně. Lem zde projevoval myšlenku číslo dvě - lidstvo ještě není připraveno na kontakt s mimozemšťany. Zajímavé je, že prakticky v žádném Lemově románu se nesetkáme s pojmem dobra či zla. Autor dokonale zavrhuje koncept tzv. Campbellovské povídky - hrdinní pozemšťané kamsi dorazí a ztrestají škůdce celého vesmíru, který postavil žánr SF na úroveň pulpové kriminálky. Přestože oceán způsobil smrt mnoha lidí, čtenář jej jen s těží může vnímat jako něco zlého. Stejně jako posádku orbitální stanice nepřijímá jako klasické kladné hrdiny. A to je další charakteristický znak Lemových vážně míněných románů, autor nepoužívá archetypy, on totiž málokdy používá jakékoliv charaktery, nevytváří jim historii a specifické vlastnosti, jsou pouze figurkami v dramatu zvaném "Člověče, nezlob se" a když padne na kostce čtyřka, figura se posune o čtyři políčka, ať už je červená nebo modrá.

 

Jediným opravdu propracovaným charakterem hard SF je pilot Prix, o jehož životě toho však víme pramálo, přestože se vyskytuje v pěkné řádce děl. Zvláště doporučuji soubor povídek Příběhy pilota Prixe. Pokud od této postavy čekáte hrdinství, brilantní charakter či nadměrnou mozkovou kapacitu, tak se nedočkáte. Prix má totiž JEDINOU charakteristickou vlastnost - nedůvěru k technologiím, jinak je ve všem dokonale průměrný. Je součástí obrovského a komplikovaného systému, ve kterém má jasně vytyčené místo i povinnosti a plní je jak jen dovede. Ovšem když něco začne skřípat, neignoruje tento nepříjemný zvuk jako všichni ostatní, vystoupí za své role a povinností a snaží se problém vyřešit. Zatímco někteří slepě důvěřují obrazu na monitoru, on se raději podívá "naživo", což vyřeší řadu problémů. Svým způsobem je to oslava individuality a kritika jakéhokoliv byť sebelépe vymyšleného systému, ve kterém nemá člověk dostatečný prostor pro seberealizaci spojená s myšlenou číslo jedna. A ať mi někdo vypráví něco o tom, že jsou Lemova díla tendenční. Je sice pravda, že v některých svých ranných dílech projevoval svoje sociální cítění a občas i sympatie s komunismem, ale do této pasti spadlo mnoho umělců a další řada tam byla házena někdejší historiografií. Obecně by se dalo tvrdit, že jeho díla nejsou ani z poloviny tak "levičácká" jako třeba prózy Isaaca Asimova (tím nechci nic naznačovat, Isaac měl zkrátka silné sociální cítění).

 

Rovněž velice uznávaná je Pánův hlas, který shrnuje snad všechny důležité autorovy myšlenky na jednu kupu, do jednoho "příběhu". O ději se dá opravdu mluvit jen v uvozovkách, protože kdybych měl tento "román" nějak charakterizovat, pak to bude soubor esejů a filosofických statí volně propojených nití příběhu. Já osobně jsem si na tomto dílku příliš nepochutnal, snad do něj ještě dorostu. A abych vás neochudil o tip na skvělou knihu, kde jsou dobré myšlenky poschovávány v ději, tak vás odkáži na Golema XIV, což je příběh o počítači se schopností abstraktního myšlení tak rozsáhlého, že musí být považován za myslící bytost.

 

A teď už se konečně dopracováváme k okruhu, kvůli kterému jsem si dílo Stanisłava Lema zamiloval a to je jeho funny SF, ze které bych vypíchl hlavně dva počiny. Stejně tak jako měla hard SF svého pilota Prixe, z humorného pólu Lemovy tvorby se proslavil hlavně vesmírný tulák, pobuda a Baron Prášil v jedné osobě - Ijon Tichý. Často vypráví své fantastické příběhy přibarvené několika hrdinskými činy a plné absurdního humoru. Většinou si Lem bere na paškál některá nepěkná klišé a s obratností sobě vlastní jej přetvoří ve skvělou grotesku. Bohužel se tento styl nebude líbit všem, protože není tak prvpolánovitě vtipný jako novácké estrády, ale já si každou výpravu Ijona Tichého užívám. Například takový Ondřej Neff (který by se dal označit za českého Stanisłava Lema velikostí úměrného k vlasti) se nechal slyšet, že "Lem chtěl svým groteskním cyklem dozajista dokázat čtenářům i sám sobě, že dovede dobře vládnout i zbraní humoru. Je sporné, nakolik se mu to podařilo." Drahý pane Neffe, je sice pravda, že na každá groteska od pana Lema je skvělá, ale v každém případě v průměru dvakrát až třikrát převyšují kvalitu těch vašich, plných poněkud zvláštního, nevýrazného a občas nevkusného humoru, nehledě už na to, že za oněmi vtipy se občas skrývá i něco více.

 

Ať je Ijon Tichý sebeslavnější (podle jeho čtrnácté výpravy byla nazvána nejprestižnější polská cena SF Sepulka), mými favority zůstávají velevážení konstruktoři Trurl a Klapacius z Kyberniády, který nese podtitul Bajky kybernetického věku. Jejich příhody jsou absurdní do té míry, že to zákonitě musí vyvolat úsměv. Poprvé jsem i v medailonku dovolil uvést citaci, je to část druhé výpravy obou konstruktorů, kdy jim král Kruťák zadal sestrojit silné a lstivé zvíře, které by nedokázal ulovit a pokud se jim to nepovede, tak jak už to bývá v pohádkách (i těch kybernetických), jim nechá setnou hlavy. Tedy každému, jednu, abyste mi rozuměli:

 

>>Vyhrnuli si rukávy, zasedli ke stolu a začali se simulací - matematickým modelem napodobení chování krále Kruťáka - toho řídil Trurl - a zvířete - které si vzal na starost Klapacius. A na velkých bílých papírových arších pokrytých rovnicemi a rozložených po stole oba soupeři zápolili tak úporně, že co chvíli jeden či druhý zlomil tuhu a musel znovu ořezávat tužku.
Násobné integrály zvířete se kroutily svíjely pod královými polynomickými údery, načež se rozpadaly na nekonečnou řadu neurčitých členů, ale za chvíli se zvíře umocněné na n-tou opět vzpamatovalo; ovšem král mu uštědřoval rány diferenciály a parciálními derivacemi, dokud nezredukoval jeho Fourierovu řadu, načež v nastalé bitevní vřavě se oba protivníci ztratili v houští matematických značek. Konstruktoři si udělali krátkou přestávku, protáhli se, lokli si z leidenského džbánu a s novou vervou zase začali od samého začátku. Tentokrát vyrukovali s celým arzenálem tenzorových matic a kanonicky sdružených veličin i dali se do řešení problému s takovým vznětem, že mnoho nescházelo a papír by se vznítil. Král vyzbrojený krutými koordinátami a výběrovými variačními koeficienty se hnal prudce vpřed, zabloudil v hlubokém hvozdu logaritmů a odmocnin, musel se vrátit tudy, kudy přišel, v Hilbertově prostoru uviděl zvíře a co by pět napočítal, udeřil na ně všemi desíti, takže kleslo o dvě desetinná místa a ztratilo x a dva ypsilony - jenže potom zvíře podlezlo zlomkovou čáru a skrylo se ve fázovém prostoru ortogonálního promítání, kde se interpolací zvětšilo a zarytě zezadu zaútočilo a krále pořádně pochroumalo. To jej nezkrušilo - král si kolem těla obtočil řetězové zlomky, přírůstek funkce přiřadil k aktuálnímu nekonečnu, načež průsečíkem rozťal hranaté i kulaté závorky a zvířeti zasadil takový úder, že vpředu mu odsekl logaritmus a vzadu mocnitele. Jenže zvíře poraženo nebylo - bum! bác! - tužky běhaly jako divoké po papíře, kde přibývaly výběrové regresní koeficienty a transcendentní funkce, a když posléze král sražený k zemi nebyl schopen v boji dál pokračovat, konstruktoři vyskočili, křepčili po místnosti a s radostným smíchem trhali na kousky popsané papíry, které se marně snažili rozluštit špehové sedící s dalekohledy na lustru, protože se nevyznali v jemnůstkách vyšší matematiky, a tudíž nemohli pochopit, proč Trurl a Klapacius křičí jeden přes druhého: "Sláva! Zvítězili jsme!"<<

 

Jedna z mých oblíbených scén Lemova díla, které (jak jsem se snažil po celý článek vysvětlit) je neobvykle pestré a hluboké. Jen neprávem je v dnešní době tento autor opomíjen jak školními osnovami, tak i čtenáři-dobrovolníky. Rád bych věřil, že jsem tomuto trendu trošku odpomohl a že vy, drazí čtenáři našeho časopisu, dáte tomuto velikánovi nejen východní ale celosvětové SF šanci tím, že si přečtěte některé z jeho nejlepších děl, které jsme pro vás do tohoto článku vybral a jmenoval.

« Autor článku »
 
 
Mat
 
 


Tématické články: