Výjimečné povídky

 

Vybírá Augustus:

Povídky nejsou zrovna můj půllitr piva, jelikož čtu poněkud odlišný druh literatury než můj kolega Mat, druh, který tento žánr příliš nepodporuje. Možná proto jsem za svůj čtenářský život na příliš povídek natolik pamětihodných, že by si zasloužily zvěčnění v naší knihovničce AAA Games nenarazil. Možná je to však jen můj pocit vyvěrající z přemrštěných nároků na kvalitu. Každopádně jsem něco vybral a to konkrétně dvě povídky, u nichž nemám nejmenší pochybnosti, že si tento post zaslouží:

Jiří Pavlovský: Démon posledního soudu

Když jsem přemýšlel o tom, jaké povídky nominuji na tohle místo, ihned mne napadla myšlenka, že by tam mělo být něco od Pavlovského. O tomto mírně kontroverzním (on by byl hodně kontroverzní, kdyby nebyl znám převážně v kruzích, kterým násilí, brutalita, sex a šibeniční humor tolik nevadí) autorovi si můžete myslet, co chcete, ale jedno mu nemůžete upřít – originalitu. Což těžko říct zda bohužel či bohudík v literatuře znamená mnohem víc než to, jestli je autor úchyl.

Po dlouhém rozmýšlení jsem se nakonec jako reprezentační z jeho povídkového díla (které mimochodem stojí za přečtení celé a milerád bych Vám sem hodil odkaz na nějaký výbor, kdyby existoval a ono nebylo rozházeno po všech možných sbírkách) vybral povídku Démon posledního soudu, která, jak již název napovídá, popisuje konec světa. Ale připravte se na to, že to bude konec VELMI netradiční. Jednak k němu vůbec nedojde, jednak bude popisován z hlediska zla – tedy démona, který má za úkol svět zničit a hlavně…on se z tohoto poslání bude snažit celou dobu za každou cenu vyvléct, protože jeho úkol je definován tak pitomě, že jej chudák démon nemá ani nejmenší šanci splnit. Přidejte k tomu ještě Pavlovského osobitý smysl pro humor pohrávající si absurditou a hlavně skvělé umění dialogu a vyjde Vám v pravdě fenomenální povídka. Vybral jsem ji také proto, že na rozdíl od mnohých jiných se vyznačuje dobrým příběhem a nejde jen o prvoplánovitou parodii na schémata v žánru fantasy, jakých se po úspěchu páně Pratchetta vyrojily tuny.

Vyšla ve sbírce: Andělé posledního soudu

Andrzej Sapkowski: Zrnko pravdy

Tak tohle je, vážení, vážný adept na nejlepší povídku, jakou jsem kdy četl. Sapkowského, doufám, nemusím přinejmenším většině z Vás vůbec představovat, ale rutina je rutina a jeden nikdy neví. Takže…je to nekorunovaný král středoevropské fantasy a to naprosto zaslouženě, přičemž by se jeho díla nemusela svou kvalitou stydět ani ve srovnání s angloamerickou tvorbou. Především proto, že krom poutavých propriet fantasy jako jsou kouzla, různí fantastičtí tvorové, sexy kouzelnice a velmi kvalitně popsané souboje; poskytují i něco, čemu se říká pro nedostatek lepších výrazů hluboké myšlenky a nenásilný morální akcent. Celý Sapkowského svět je vlastně nápaditou alegorií a více než čemkoli jiném se v něm jako v zrcadle odráží lidskost a její podstata. Autor ke svému dílu přistupuje s osobitým stylem, vzácným nadhledem a ještě vzácnější jemnou ironií. Takže cynismu i humoru si užijete dosti, ale pouze v míře rozumné a ještě se najde místo pro zdravý entuziasmus, bez kterého by to v životě nešlo.

Povídku Zrnko pravdy jsem sem zařadil proto, že zcela odpovídá charakteristice Sapkowského díla, o kterou jsem se výše pokusil. O jejím příběhu se nemá příliš cenu rozepisovat, jelikož povídka náleží do autorovy vůbec první sbírky trochu postižené schématem, že hlavní hrdina Geralt někam přijel, vyřešil problém a zase se rychle pakoval. Kdybych prozradil víc, pravděpodobně bych Vám zkazil požitek ze čtení, které nemohu než doporučit. Proto na to kašlu, však poznáte sami…doufám.

Vyšla ve sbírce: Zaklínač (která vyšla již asi stokrát, takže by neměl být problém ji sehnat).

Vybírá Mat:

Já pivo nepiju, ale povídky čtu, tak se do toho hned pustím ...

Boris Vian - Vlkodlak

 

Byť o charakteru pisatele této povídky by se dalo úspěšně polemizovat, není zařazeno v tomto elitním výběru pro nic za nic. Základní dějová linie se točí okolo vlka Denise, který je jednoho dne pokousán zuřivým člověkem. A jak to v takových případech bývá, stane se z něj vlkodlak. Za úplňku se proměněné do podoby člověka a tak se vydává na prohlídku nejbližšího města.

 

Tato výrazně alegorická a velice vtipná povídka zachycuje témata pro autora typické - lidskou hamižnost, hněvivost,  přetvářku a neupřímnost a to i k sobě samotným. Jedná se dozajista o jedno z nejlepších autorových děl. Ale abyste nezůstali nevrovnáni, Vianův styl je tak trochu odlišný od stylu, ve kterém jsou psány dnešní úspěšné povídky. Texty jsou plné vulgarismů, jejichž použití je však opodstatněné. Vian je buran a sprosťák, ale také tvůrčí duše, která svět vidí z určitého, byť ne zrovna konvenčního úhlu.

 

Možno najít: Boris Vian - Vlkodlak (sbírka povídek) vydalo nakladatelství Garamond 1999.

 

Ray Bradbury - Kosa

 

Tato povídka dozajista patří k tomu nejlepšímu, co kdy autor napsal. Vypráví příběh mladého muže - Drewa Ericksona, který se svojí zuboženou rodinou vezenou ve starém automobilu dorazil k farmě. Po krátkém boji se svou hrdostí se rozhodl vstoupit dovnitř a žebrat, o cokoliv - jídlo, benzín, práci, ubytování. Uvnitř jej čeká veliké překvapení, pán domu je mrtev a jeho poslední vůle odkazuje celý dům i s polnostmi "prvnímu muž, který překročí práh domu, ať u že jeho jméno a původ jakýkoliv". Odkazuje mu vše, včetně kosy a povinností, které s tím souvisí.

 

Brzy však rodina zjišťuje, že celá farma je přinejmenším stejně podivná jako dědův odkaz. A dál ... už si to přečtěte sami. Jak jsem uvedl v medailonku Raye Bradburyno, i kdybych vám celý příběh vyzradil, nezkazilo by vám to požitek při čtení, protože síla jeho vyprávění není ani tak v obsahu (který však většinou není zanedbáván), jako spíše ve formě. Nebudete překvapeni pointou, budete unešení povídkou.

 

>>Kolem úst se mu objevila bílá linka rtů. „Žebrat." řekl drsně. „Nikdo z nás nikdy dřív nežebral. A nikdo z nás nebude žebrat ani teď."
Mollyina ruka se sevřela kolem jeho zápěstí. Obrátil se a uviděl její oči. Viděl i oči Susie a malého Drewa, které se na něj dívaly. Z jeho šíje a zad pomalu zmizela všechna strnulost. Jeho obličej byl náhle prázdný a beztvarý jako něco, co bylo tvarováno příliš tvrdě a příliš dlouho. Vystoupil z vozu a vydal se po cestičce k domu. Šel nejistě jako muž, který je nemocný nebo skoro slepý.
Dveře domu byly otevřeny.<<

 

Možno najít: Ray Bradbury - Sloup ohně (sbírka povídek), Ray Bradbury - Kaleidoskop  (sbírka povídek)

 

A.C.Clarke - Kladivo Boží

 

Zvláště u Clarka jsem byl na vážkách, kterou z jeho povídek vybrat. Mí oblíbenci - známá a oceňovaná Hvězda a další povídky založené především na nápadu a atmosféře nevystihovali dostatečně Clarkův styl a naopak typicky clarkovské povídky povětšinou nesplňovali moje "umělecké" požadavky. Až jsem se znovu začetl do Kladiva božího a zjistil jsem, že právě to hledám. Literárně velice dobře odvedené dílo s mrazivým podtextem založené stoprocentně na vědeckých výzkumech a ověřených historických událostech. Řekl bych, že autorova předmluva mluví za vše:

 

Veškeré události, zasazené do minulosti se odehrály, a to v udaných časech a místech;
Všechny události situované do budoucnosti jsou možné. A jedna věc je jistá:
Dříve či později se střetneme s Kali.

 

Kali je symbol, meteor, kometa či jiný vesmírný předmět, který nás dříve či později zasáhne. Dopadne na zemi a zničí na ni možná jeden kontinent, možná vše živé. A ono těleso existuje a řítí se na nás. Otázka je, jestli dopadne zítra či za dva milióny let. Povídka je prošpikovaná slavnými i méně známými citáty, historickými odkazy a zjednodušenými (rozuměj zpracovanými pro chápání průměrně inteligentního čtenáře, nikoliv překroucenými) vědeckými teoriemi. Napětí, hrůza a věda jdou ruku v ruce a jediná ze složek neutrpěla, proto je tato povídka výjimečná - takových je ohromě málo. A mimochodem, tato povídka není zrovna vyžle, spíše by se dala zařadit mezi novely, takže si na ni vyhraďte celý večer.

 

Možno najít: Kladivo boží (sbírka povídek A.C.Clarka)

 

Daniel Keyes - Růže pro Algernon

 

Nikdy před tím a nikdy potom nenapsal Keyes něco tak skvělého jako Růže pro Algernon a bojím se, že tato povídka ověnčená snad všemi možnými cenami by jen stěží hledala konkurenci. Keyes napsal věc, která se líbí učitelkám češtiny stejně jako jejich žákům, vnukům stejně jako babičkám. Science fiction to je i není, hlavní postava, Charile, podstoupí operaci, která mu má zajistit zvýšení intelektu. A ono se to podaří.

 

Dílo je psáno formou deníkových záznamů, které si začíná psát přihlouplý Charlie na popud doktora Strausse. Na všech rozměrech deníku vidíme, jak se hlavní představitel mění - začíná se učit pravopis, jeho vyjadřování se stává košatějším, užívá odborné termíny a hlavně začíná vnímat jinak okolní svět. Zatímco na začátku kvůli své naivitě příliš nechápe, jak jej jeho známí vnímají, postupem času mu to dochází a není z toho zrovna šťastný. Proměna hlupáka v génia je umocněna pointou do ztracena.

 

Toto dílo způsobilo ohromnou vlnu amatérských povídek psaných stejnou formou, jenomže když někdo napíše (či vůbec stvoří, teď nemluvím jen o literatuře) něco téměř dokonalého, stěží se překonává a na jeho vlastním poli (tedy kopírováním) je to zcela nemožné. Na motivy této nedlouhé povídky byl natočen film, který je skvělý (zvláště pro nečtenáře), ale kvality předlohy zdaleka nedosahuje.

 

Možno najít: V ČR vyšla asi v deseti sbírkách, k dostání je ještě určitě alespoň v Síni Slávy - Nejlepší SF povídky 1947 - 1964

 

Isaac Asimov - CAL

 

Pokud si chcete sáhnout po nějaké povídkové legendě od Isaaca Asimova, tak není jiné volby než Soumrak, který byl několika soutěžemi vyhlášen jako nejlepší povídka SF vůbec. Rovněž známou a oblíbenou povídkou je Dvěstěletý člověk. To jsou dílka skvělá a stojí za přečtení, ale já si vybral jinou, ne tolik vypilovanou prózu, kterou napsal Asimov nedlouho před svým skonem, kdy jakoby hodnotil svojí kariéru a život. CAL (CL-123X) je robot sestavený dle přání svého pána, mistra spisovatelského řemesla. Slouží mu dobře a oba jsou spokojeni. Všechno by bylo v pohodě, kdyby se neozvala ta pánova část, který vymýšlí cynické skopičiny. Nechal Calovi nainstalovat několik nových podprogramů a požádal jej, aby napsal povídku.

 

První pokus je o otřesný, ale postupně se to zlepšuje (tak trochu to připomíná vývoj Charlieho z Růže pro Algernon - a řekl bych, že tato podobnost je zcela záměrná, autor rád vytvářel paralely mezi lidským a robotím světem). Celkem napíše tři pokusy, z nichž třetí je výborný (mimochodem, je to nová povídka z Asimovova cyklu o Azazelovi) a po jeho přečtení se přestane pán nezřízeně bavit a počne v něm hlodat červíček pochybností - pokud může robot stvořit novou a originální myšlenku a převést ji do kvalitní povídky, nač potom budou spisovatelé? Rozhodne se robotově činnosti zamezit, ten však má v hlavě z té spousty nových podprogramů takový zmatek, že ...

 

Tuto docela rozsáhlou záležitost hodnotím jako pravděpodobně nejlepší robotickou povídku z pera zakladatele tohoto žánru, která se nikdy nestala příliš slavnou, protože není součástí žádné ze slavných sbírek.

 

Možno najít: Isaac Asimov - Sbohem, Země  (sbírka povídek a esejů)

 

Kurt Vonnegut jr. - Dlouhá procházka k Už napořád

 

Styl Kurta Vonneguta je prostý, přesto jej zatím nikdo nedokázal úspěšně napodobit. A tato zvláštní vlastnost dělá ze všech jeho děl zajímavé kusy i kdyby byly sebehorší. To však není případ této povídky, která však (jak by to charakterizoval Augustus) není ničím, co by aspirovalo na Nobelovu cenu za literaturu, narozdíl od jeho jiných děl. Kurt Vonnegut totiž jednu část svého života tvořil brakovové povídky (nazývá je "ulízanou literaturou"), aby měl peníze na psaní románů s filosofickým podtextem. Dlouhá procházka k Už napořád pochází právě z tohoto období. Byla otištěna v jednom časopise pro ženy a popisuje jedno odpoledne, jehož události se opravdu staly autorovi a jeho pozdější ženě. A když Kurt Vonnegut říká, že se to opravdu stalo, tak se to opravdu stalo. I když en nezbytně přesně tak, jak to vypráví.

 

Zápletka je banální jako sám život, dva lidé spolu vyrůstali. "Vždycky mezi nimi vládla hravá, bezstarostná vřelost, nikdy však nepadlo ani slovo o lásce." Newt si odkrucoval vojenskou službu a Catharine se rozhodla vdát. Newt se tedy vrací do scéno rodného měst bez dovolenky či opušťáku, aby své jediné lásce řekl, že ji miluje. Naprostá blbost dobrá tak pro ženský časopis, že? Ano i ne. Ano, pokud neznáte pozadí vzniku této povídky. Ne, pokud budete chápat toto dílko jako střípek mozaiky příběhu o tom, jak zvláštní jsou někdy cesty života a umění.

 

Možno najít: Kurt Vonnegut jr. - Vítejte v opičárně (sbírka povídek)

 

Eric Frank Russell - Allamagoosa

 

Tahle povídka je zajímavá hned v několika ohledech. E.F.Russell nepatří mezi spisovatele SF, jejichž jméno by vyvolávalo záchvěvy hysterie u jejich věrných fanoušků a nebýt toho, že napsal jeden slavný román (Sinister Barriers, v českých zemích vůbec nevyšel) a dostal cenu Hugo, čtenář ze středu Evropy by se o něm vůbec nedozvěděl. I tak je o něm informací docela málo, takže nejpodstatnější fakt, se kterým mne seznámil Isaac Asimov je ten, že Russell měří dva metry, tedy když sedí. Allamagoosa je jedna z těch povídek, které nejsou ze své podstaty SF, protože bychom si jejich děj mohli zasadit klidně do minulosti či přítomnosti. Využívá jen SF prostředí a někdejší popularity tohoto žánru. To nebyla urážka, nebo nařčení!

 

Děj se odehrává na lodi v nijak definované budoucnosti a nijak definovaném hvězdném systému. S posádkou se setkáváme ve chvíli klidu, která je přerušena depeší - za pár dní přijede vrchní kontrolor a bude inventura. Volno končí a mužstvo začíná pucovat loď a procházet seznamy vybavení. Všechno jde podle plánu, dokud kontrola nenarazí na položku s názvem služes. Nikdo netuší, co to je či jak to vypadá, ale někde na lodi to musí být k nalezení. Jak se s tím kapitán vypořádá? To uvidíte. Povídka se nese v úsměvném (nikoliv však humorném či dokonce vtipném) stylu a o její kvalitě svědčí i fakt, že roku 1955 získala cenu Hugo.

 

Možno najít: Hugo Sotry 1955-1961 (sbírka povídek, kolektiv autorů)

 

John Christopher - Zbraň ze snu

 

Mistr Christopher je u nás známý především jako autor románu Smrt trávy, která je jedním z nejlepších katastrofických literárních děl, které bylo v rámci žánru napsáno. Povídka Zbraň ze snu však s tímto díle nemá mnoho společného, snad jen chmurnou vizi budoucnosti. Patří do kategorie minipróz, na kterých se jen velice těžko rozeznává kvalita od pouhého "skvělého nápadu", který může mít každý mamlas. Tato povídka je výjimečná v tom, že ji nechybí úderní pointa (pro velice krátké povídky charakteristická), smysl pro detail a jemné motivy a precizně zvládnuté vypravěčství.

 

O příběhu se nemá cenu zmiňovat, snad jen mohu prozradit, že pojednává o zbrani, která bude vyvinuta za sto let a stane se nástrojem ovládnutí světa. Zde se odmlčím a raději upozorním na jeden paradox SF, který se projevil hlavně v padesátých letech, kdy se začalo uvažovat o spoutání energie atomu pro dobro lidstva. Velká část SF spisovatelů, tedy těch, u kterých by člověk předpokládal nadšení moderními technologiemi, se rázně postavila proti a začala ve svých dílech varovat před možnou jadernou katastrofou, která by mohla vést k záhubě lidstva. Nutno dodat, že většina těchto odpůrců se rekrutovala ze "staré gardy" a tak se znovu jednou potvrdil výrok Douglase Adamse: "Cokoliv se objeví do dvaceti let našeho života, je naprosto přirozené a součástí přírody, nové technologie po dvacátém roku jsou úžasné a přelomové a pravděpodobně v nich uděláme kariéru a co vznikne po naší čtyřicítce je ďábelský stroj, který je proti řádu světa a stane se zkázou lidského rodu."

 

Možno najít: Světy science fiction (sbírka povídek, kolektiv autorů)

 

Leonard Medek - Punkva

 

Medkovo jméno pro mne není zcela neznámé, ale také ne důvěrné. Sice jsem se o něm nemálo dočet a rovněž přelétl některé jeho články, ale žádný z jeho románů se mi nedostal do ruky a povídku jsem zbavil skalpu jedinou. Jak málo stačí na nominaci do Výjimečných povídek, že? Tato próza se objevila v antologii českého punku PunkFiction, která si od nás odnesla velice slušných šest Áček. Tato povídka je v mnohém inspirovaná díly legendárního Howarda Phillipa Lovecrafta, který psal rovněž povídky, ale žádné z jeho děl se do našeho skrovného výběru nedostalo. Neznamená to něco? Ani ne, spíš jen to, že byl Lovecraft možná génius hororu, ale jeho vypravěčskému umění by se dalo leccos vytkout.

 

Medkova povídka je taková prostá akčňárna s podtextem ne příliš vyčuhujícím a zřejmým. O ději toho moc nepovím, snad jen tolik, že se bude jednat o záchranu (nikoliv světa, ale) Prahy před zlotřilým démonem, který vládne nepředstavitelnou silou. Může to sice znít jako naprostá hovadina, ale díky skvělému způsobu vyprávění, který nepostrádá vážnost, napětí, skvěle popsanou akci ani humor, si toho všimnete jen stěží. Skvěle odvedená práce a jeden z důvodů, proč si knihu pořídit.

 

Možno najít: PunkFiction (sbírka povídek, kolektiv autorů, editor Antonín Kudláč)

 

Vybírá Nihil:

 

Clive Barker: Azrael a Jack

‚Viděl jsem budoucnost hororu, jmenuje se Clive Barker…‘
Tak tahle věta Mistra Stephena Kinga se za posledních dvacet let stačila zařadit mezi takové perly, jako ‚Veni, vidi, vici.‘, ‚Tento způsob léta, zdá se mi poněkud nešťastným.‘ či ‚Zprava dobrý.‘… Prostě vzít dláto a jít tesat do zdiva sv. Víta – co na tom, že se jedná o parafrázi jistého hudebního producenta, který takto spojil rock a Bruce Springsteena ( což je pořád i po skoro 40 letech v branži borec ).
Ale nač rozebírat filiaci nějakých výroků? Radši pojďme na objekt tohoto citátu, na Clive Barkera.
Tenhle Anglán se za 54 let svého žití stihl stát legendou v několika oborech – literatura, film, ilustrace ke knihám, homosexuální komunita atd.
Nejprve se protloukal i jako autor divadelních her, ale pak v 80. letech vydal 6 Knih krve a definitivně prorazil na poli krvavého, originálně a řádně absurdního hororu. V dalších letech i rozsáhlými romány, které jsou někdy označovány jako dark fantasy ( Imajica, Utkaný svět aj. ). V posledních letech se pak vrátil ke své tvorbě pro děti ( možná si pamatujete na i u nás vydaného Zloděje duší ) a začal psát sérii Abarat ( ona dětská tvorba Barkera by si zasloužila podrobnější srovnání např. s Kingem a Gaimanem ).
Přesto je pořád jeho jméno spjato s hororem – a plným právem. Na rozdíl od Kinga není jeho síla v popisu naší objektivní reality, do níž se pomalu plíží něco cizího ( jasný příklad je To ), právě naopak – u Barkera je právě ona cizost tím dominantním. Jeho díla někdy postrádají logiku, ale většinou to prostě nevadí, protože vás strhne proud absurdních vizí, šílených situací, sexuální frustrace a tu a tam i naprosto překvapivé poetiky.Kojící zombie fena, rozkvetlý strom ve zničené Varšavě, zatracená duše budující si nové tělo ze svých obětí…to poslední určitě znáte i z filmové verze aneb Hellraisera.
Povídky v Knihách krve jsou pak čistou esencí jeho stylu a neškodí si je připomenout nyní, když se Laser po letech dokopal k vydání čtvrté z nich. Docela jsem přemýšlel, kterou povídku doporučit – bylo to jako bych měl rozhodovat, jestli je lepší smaragd, rubín nebo safír. V českém prostředí vyzdvihovanou Města v horách? Světoznámého Hellraisera ( původně jako Hellbound - u nás ale vyšel spolu s Věkem touhy pod názvem svého filmového zpracování )? Nebo fascinující Blues prasečí krve?
To všechno jsou špičkové horory, které vás minimálně donutí brát sebou všude baterku a mačetu, ale nakonec jsem sáhnul po poněkud vyčnívající povídce Azrael a Jack z První Knihy krve. Tahle povídka je dost jiná – je to totiž čistá prdel, která přesto nádherně přiblíží Barkerův krvavý styl.
Hrdinou je démon Azrael, který má zajistit, aby se jistý Jack po smrti dostal do Pekla, kam podle smlouvy démonů s Jackovou matkou, která však mocnosti pekelné podvedla. A proto je vyslán Azrael – nesmí na Jacka vztáhnout ruku a nesmí opustit jeho dům – jinak může ale dělat cokoliv, aby z Jacka vymámil nějaký – sebemenší – hřích. A Azrael se činí, odhaluje nevěru Jackovi manželky, likviduje domácí mazlíčky, ničí domácí vybavení… A Jack vše přechází v útrpném smíření se s osudem a větou ‚Che sera, sera‘ aneb: To se stává. Azrael se překonává, vše spěje k velkému finále a čtenář se královsky baví, aby ho závěrečná pointa srazila do kolen.
Prostě: Che sera, sera.

Na závěr ještě připomínám, že české vydání Knih krve je vybaveno výbornými ilustracemi Juraje Maxona. Takže pokud se chcete bát a bavit, aniž byste se museli mořit s nějakou bichlí od Kinga, je Barker a jeho povídky to pravé, protože z budoucnosti žánru se už dávno stal jeho legendou.

Vyšlo v – Clive Barker: První Kniha krve, Laser, Plzeň 1994.

« Autor článku »
 
 
Mat
 
 
 
Augustus
 
 
 
Nihil
 
 

 

Tématické články: