Krvavé pohraničí

Vladimír Šlechta

Milí orkové, velice rád Vás poznávám. Nebojte, na všechny se dostane. Postavte se, prosím, do řady a postupujte pokud možno po jednom. Nejsem žádnej velkej válečník….“

„Na pohraničí mezi územím lidí a skřetů zuří nepřetržitá válka. Tady již nejde o spravedlnost, ale o půdu a peníze. V boji o ně dokážou být lidé zákeřnější a krutější než skřeti.“
Tak praví anton této knihy. Když přičteme ještě obrázek na přebalu zachycující krásnou ženu ve vyzývavé póze třímající meč a oblečenou tak spoře, že by látka z jejího oděvu nestačila ani na spíchnutí mých trenýrek; vyjde nám další z dlouhé řady nezajímavě přihlouplých fantasy románů – brak. Avšak jen zdánlivě…
Jak jsem již naznačil, Krvavé pohraničí patří k tomu lepšímu, co může tento žánr nabídnout (a že toho není zrovna málo). Nesmíte se jen nechat zmást prvním dojmem. Možná vám k tomu napomůže fakt, že autor své dílo původně nazval Voskový obelisk a ke změně názvu evidentně k horšímu jej přiměl až nakladatel; anton je docela zavádějící a ta ženština na přebalu NEMÁ žádný vztah k obsahu. Tolik k mé apologii, aneb povídání o tom, co vše se může stát s románem, než vyjde knižně.
Ale zpět k příběhu. Ústřední postavou je mladý něco jako hraničář (neplést, prosím, s oblíbeným povoláním z DrD – není zde žádná podobnost) Floyd Barltlett, jenž se vrací spolu se žalostným zbytkem jeho bývalého komanda po více než roce stráveném na území nepřátelských orků domů. Cestuje přes rodné pohraničí až do pevnosti Rudenrog, která je jeho centrem, a vůbec ji nepoznává. Nad změnami, jež nastaly, zatímco byl pryč, se nestačí podivovat. Instituce, lidé, nepsané zákony etc., to vše jak mávnutím kouzelného proutku zmizelo a bylo nahrazeno něčím, co ani při té nejlepší snaze nemůžeme nazvat lepším. A nad tím vším visí téměř přízračná postava barona Lectera z Gentu, který jako by ani neexistoval. Na základě Floydovy snahy vypátrat pravdu, jeho vzpomínek mimo jiné i na poslední takřka osudovou výpravu a četných citací z Ilustrované encyklopedie pohraničí (jakási fiktivní učebnice historie, jež popisuje Floydovu dobu s náležitým odstupem dějepisců) se rozvijí neobyčejný, spletitý a přesto dynamický příběh, který vás může naprosto pohltit. Akčnější typy ocení pěkně propracované bojové scény a množství různých nestvůr, jiné čtenáře pak jistě nadchne poutavost vyprávění a velice zajímavý, netradiční pohled na trpaslíky (zwergy), elfy a magii.

„Víš, Thorpi, když jsem mířil na toho orka, tak jsem si najednou uvědomil, že ho nemůžu jen tak zastřelit. On v podstatě stejně jako já jen bojuje za svou rasu a za holé přežití. Nemohl jsem to udělat, nejsem přece vrah.“
„A co se stalo pak?“
„Noó…on evidentně nepochopil mé mírotvorné snahy, a tak jsem mu rozbil hlavu kladivem.“

Verdikt
Krvavé pohraničí nebo raději Voskový obelisk je nádherný příběh o přátelství, lásce, cti, věrnosti, intrikách a zradě, avšak oproštěný od zbytečného patosu, jenž by mu jen ubližoval. S přihlédnutím k tomu, že se jedná o českou tvorbu, kterou je třeba podporovat, nemohu jinak než dát sedm áček.

« Autor článku »

Augustus