Mezi slovem a mečem

 

„O úrovni některých autorů vypovídá již samotný fakt, že musí citovat sami sebe.“

                                                                                   Augustus

 

Nedávno se mi dostala do spárů kniha s nepříliš originálním názvem pro fantasy Mezi slovem a mečem. Mělo jít o„žánrově čistou ukázku heroické fantasy“, jak směle hlásal anton. To by mě za jiných okolností hned napoprvé odradilo, avšak pak jsem zaregistroval, že autorkou je žena (Jana Rečková), což u tohoto typu literatury není zase tak úplně obvyklé; a ještě k tomu nepříliš známá Češka. Můj přirozený obdiv ke každému, komu se podaří v dnešním tržním prostředí plném tvrdé konkurence vydat knihu, nakonec zvítězil a já po ní(samozřejmě myslím dílko) odhodlaně sáhl.

Nebudu to dlouho protahovat – byl jsem zklamán. Naivně jsem se totiž domníval, že autorka upadající a celkově úpadkový žánr heroické fantasy nějak obohatí či přijde s něčím novým, což se však nestalo. Mezi slovem a mečem je sbírka povídek, jež moc nenadchnou ani originalitou ani nějakou hlubší myšlenkou. Rečková je sice skvělá vypravěčka dobře ovládající umění stručnosti, které je někdy velice osvěžující, avšak občas to s ním poněkud přehání, což jde na úkor příběhu.

Navíc prohlášení autorky (cituji):

„Dlouho jsem hledala knihu, v níž by vystupoval opravdu pořádný hrdina. Nakonec jsem si ji musela napsat sama.“

mne docela dostalo. Je sice obecně známo, že dobrá věc se chválí sama, a proto antony knih již tradičně překypují ódami na vlastní obsah. Avšak většinou bývají autoři natolik slušní, že pod ty žvásty nechají podepsat někoho jiného (třeba nakladatele) nebo ocitují nějakou pochvalnou kritiku. Častá jsou také krátká povídání, o čem kniha je, v krajním případě o čem není. Nikdy jsem ale ve svém doposud krátkém životě nezažil, že by nějaký obětavý autor vzal všechnu tuto dřinu na svá bedra. Ostatně to není ani příliš šťastné řešení. Vybízí totiž k úvahám, zdali to neudělal (v našem případě neudělala) proto, že žádná pochvalná kritika prostě nebyla po ruce a kniha je v podstatě o ničem.

Když jsem se po přečtení zamýšlel nad tím, o čem Mezi slovem a mečem je, vyšlo mi jediné slovo: Chast.

Skalní fanové heroické fantasy se mohou zaradovat, ostatní nechť si připraví pytlíky na zvracení. Jedná se totiž o opravdového superhrdinu stylu Eso Rimmer (postrádá však jeho šarm), který by přiměl i supermana zastřelit se z komplexu méněcennosti. Počítejte se mnou, je to nepřekonatelný: kovář, šermíř, rytíř, čaroděj, alchymista; ultra klaďas (všechno zachránil a nikdy si nežádal odměny) a v neposlední řadě ještě mimořádně sexy chlap. Například věta „Všechny ho milují.“ se v knize vyskytuje v různých obměnách až příliš často. Ne, že bych preferoval jen antihrdiny typu Rimmera či Mrakoplaše. Naopak jsem doufal, že by nějaký ten opravdový charakter mohl být po všech těch sviňácích a kreténech  docela osvěžující. Avšak nic se nemá přehánět a Chast byl na mne příliš silné kafe.

To mne docela mrzelo, jelikož kniha obsahuje i velice pěkné momenty a docela zajímavé nápady, které ale ve výsledku nemohou překrýt negativní dojem z hlavní postavy a její povedené famílie.

 

Verdikt

Celkově je Mezi slovem a mečem průměrná heroická fantasy, která vykazuje všechny negativní rysy tohoto žánru a ničím příliš nepřekvapí. Čte se rychle a docela pěkně a může dobře posloužit k ukrácení dlouhého zimního večera. Nevidím však jediný důvod, proč nesáhnout po něčem lepším.

 

Autor článku:

Další recenzované knihy:

STALKER

Stopařův průvodce po Galaxii

Červený trpaslík

Umění klamu