Trošku se obětovat

 

Kdo vážně pojímá a zabývá se nějakou věcí, kterou nelze zužitkovat hmotně, nesmí počítat s účastí vrstevníků.

Arthur Schopenhauer

 

Petr seděl ve svém pokoji poněkud sám. Tedy více sám, než by si přál. Zpráva, kterou nedávno obdržel, ho dosti zasáhla, možná více, než si dokázal připustit. Vlastně toho člověka ani moc neznal. Býval to sice kamarád, ale teď už se s ním moc nestýkal.

Tak proč na něj musel neustále myslet? Postupem času, jak tam seděl ve svém malém pokoji, houpal se na židli a sledoval velký květovaný závěs, visící na garnýži stejně těžce, jako jeho smutek lpěl na něm, si začal uvědomovat, že nemyslí ani tak na kamarádovu nehodu, jako spíše na podivné okolnosti, které ji provázely.Najednou ho napadlo zavolat  Cesarovi (čti česarovi). Vzpomněl si totiž, že se u něj měl stavit, ale teď ho na jakékoli návštěvy přešla chuť. Rozhodl se ho tedy aspoň uvědomit, že nepřijde, aby na něj kamarád zbytečně nečekal. Vytáhl mobil, vyhledal číslo a pak už jenom vyčkával, až se na druhém konci někdo ozve. Po odeznění zmatené symfonie různého pípání, škrčení a jiných civilizačních zvuků se konečně ohlásil  Cesare. Byl velmi roztržitý, mluvil dosti pomalu a podezřele zdvořile. Na jeho sdělení reagoval se špatně skrývaným překvapením. Petr už ho trochu znal, a tak pojal vážné podezření, že Cesare na jeho plánovanou návštěvu zapomněl. Pravděpodobně objevil nějakou novou knihu či počítačovou hru nebo psal báseň. Každopádně se asi zavřel ve svém pokoji, v tom bohémském sídlu myšlenek, a okolní svět pro něj přestal existovat.

Teď mu nejspíš bylo velice obtížné si vůbec uvědomit, že tam někde venku jsou ostatní lidé, kteří žijí svůj obyčejný život a občas volají svým přátelům.. Ale jak už to tak u Cesara  bývá, podařilo se mu Petra dokonale překvapit. Najednou uprostřed hovoru, který už tak jako tak vázl, mu položil přímou otázku: „Copak se ti stalo?“

„Co by se mi mělo stát?“ zablekotal zaskočený Petr.

„Abych řekl pravdu, nevím. Upřímně doufám, že mi to povíš ty,“ řekl klidně Cesare, mluvil pomalu, jako by pečlivě vážil slova. Petr ani nevěděl proč. Možná se jen potřeboval vypovídat, každopádně si najednou uvědomil, jak Cesarovi vypráví o kamarádově nehodě. O tom, jak Víťu  našli někde v polích, jak bezvládně leží tváří k zemi. I o tom, že kolem místa, kde ležel, se nenašly žádné stopy, které by prozradily, jak se tam dostal. Což je dost podivné, neboť včera v noci sněžilo. Chvíli se rozhodoval, jestli má říct ještě to další. Pak se ale nadechl a spustil. Vyprávěl o tom, jak se mezi lidmi šuškalo, že Vítek měl neobvyklá a těžká zranění a pohmožděniny, jako by spadl z velké výšky. Prý si o tom povídali saniťáci, když ho nakládali. Samotní si to neuměli vysvětlit, neboť Vítek evidentně  neměl uprostřed polí odkud spadnout. Poté si vzpomněl na ruce. Povídalo se ještě, že Víťa měl na rukou nějakou zvláštní hmotu, která připomínala něco jako …(Petr s námahou hledal správný výraz)

„Zaschlý vosk?“ přerušil ho Cesare.

„Ano, to je přesně ono, jak to víš?“ zeptal se překvapeně Petr.
“Na tom nesejde“, odbyl ho Cesare a pokračoval znovu otázkou. „Byl ten vosk barevný?“

„Ano…. teda myslím, že ano…vlastně ani nevím.“

„To nevadí, za třicet minut jsem u tebe,“ rázně ukončil hovor Cesare.

Petr ani nestačil nic namítnout. Seděl teď ve svém pokoji ještě zmatenější než předtím. Zase hleděl na závěs.Připadal mu tmavší, těžší, ponuřejší. Smutek byl zpátky. Ten zvláštní pocit beznaděje vycházející z nejistoty ducha a naprostého vnitřního zmatku. Přemýšlel o tom, co se za poslední půlden  stalo. Snažil se chronologicky seřadit události a najít v nich nějakou souvislost. Ale po chvíli to vzdal, protože mu to připadalo nemožné. Vzpomínky na jeho zcela mylné psychologické dedukce o jeho excentrickém kamarádu Cesarovi ho jen naštvaly. Uvědomil si totiž, že se ještě stále má hodně co učit a hlavně, že se choval jako hloupé děcko, které sotva se naučilo číst, hned se začne považovat za vzdělance, stejně jako on se cítil už jako promovaný psycholog. Nakonec se to všechno, pocity zmatku i rozčarování, slilo do jediné hrozivé představy Vítových rukou, po kterých tekl temně rudý vosk. Nebo to snad byla krev?! Najednou Petra vyrušilo intenzivní řinčení domovního zvonku. Děsivý obraz se začal pomalu vytrácet, nahrazován povědomou scenérií neuklizeného pokoje, jehož hlavní dominantou byl těžký květovaný závěs. Petr pochopil, že usnul. Zvonek pořád řinčel, a tak se rychle, ještě celý rozespalý potácel otevřít. Venku stál samozřejmě Cesare, přiblble se usmíval a ptal se ho, jestli má ve zvyku odpoledne chrápat. Ani nečekal na odpověď a už ho nabádal, aby si vzal bundu a pořádné boty, jelikož hned půjdou ven. Ještě než se Petr stačil zeptat kam, začal Cesare něco nesouvisle blekotat o tom, že musí vidět místo nehody. Mluvil teď v několika jazycích najednou a navíc tak překotně, že mu téměř nebylo možné rozumět. Byl velmi rozrušený, přecházel ze strany na stranu a neustále Petra pobízel, aby si pospíšil. Ten usoudil, že teď není zrovna vhodná doba na vyptávání, a tak si to za malou chvíli už rázovali cestou do polí. Včerejší sníh už začal pomalu tát a měnil se v rozměklou břečku. Za chvíli měli mokré boty a ještě k tomu foukal studený vítr. Avšak Petr si příliš nestěžoval.Nápor pozdně podzimního sychravého počasí ho definitivně probral z jeho zlého snu. Dokonce i pocity zmatenosti a beznaděje zmizely, jelikož Petr  myslel víc na to, jak se chránit před větrem a neuklouznout na mokré břečce, než na svůj problém. Místo nehody našli poměrně snadno, vedlo k němu totiž velké množství stop, většinou dětských. Ty pak kolem v rozbředlém sněhu už jen těžko rozpoznatelném otisku těla opisovaly kruh, různě se křížily a vůbec tvořily jeden velký galimatyáš. Zdá se, že nebyli sami, kdo měl podobný nápad. Cesare to také pochopil a nepěkně zaklel. Nakonec se ale musel smířit se situací, s povzdechem si klekl a začal místo ohledávat. Petr se také snažil něco najít, ale kromě rozdupaného sněhu neviděl nic zvláštního. Cesare stále klečel, přehrabával sníh a něco si mumlal. Petr, kterému už studený vítr začínal vadit, se ho zeptal, co hodlá najít.

„Kdybych to věděl, tak bych tady nebyl,“ odsekl, aniž se na něho podíval. Po chvíli se však zarazil a skoro omluvným tónem řekl směrem k Petrovi:“Důkazy.“

„Důkazy čeho?“ utrhl se na něj Petr.

„Jo, to kdybych věděl, tak bych je nemusel hledat.“

„To není odpověď.“

Cesare se na chvíli přestal hrabat ve sněhu a zkoumavě se na Petra podíval:“Ty přece víš, co chci říct,“ pronesl se záhadným úsměvem.

„Že to, co se stalo Víťovi, nebyla žádná nehoda?“

„Možná,“ řekl Cesare a znovu se začal věnovat sněhu.

„Ale…“

„Heuréka!“

„Co?“ divil se Petr.

„Objevil jsem,“ řekl vítězoslavně Cesare a podával Petrovi hrudku nějaké tmavě rudé hmoty. Petr ji chvíli třel v ruce a pak mu to konečně došlo: „Vosk!“

„Přesně tak,“ řekl Cesare, když vstával a oklepával si sníh z riflí. „A vidíš to jehličí?“

Petr se rozhlédl a opravdu viděl, že všude je plno jehličí. Předtím si toho nevšiml a ani teď tomu nepřipisoval žádnou zvláštní důležitost:“No a?“

„Jak no a? To jehličí se sem přece muselo nějak dostat.“

„Tak ho sem nafoukal vítr!“

„Ale to by bylo přece všude kolem po polích, a ne jenom na jednom místě.“

„A nemohly ho sem přinést ty děcka?“

„Ty přece přišly směrem od města a tam žádné jehličnaté stromy nejsou.“

Petr chtěl namítnout, že v parku by se nějaký ten okrasný jehličnan našel, ale představa dětí nesoucích sem po hrstech přes celé město jehličí mu připadala přitažená za vlasy. „Takže tu máme další záhadu, ale pořád nevím, co to znamená,“ řekl bezradně Petr.

„Zatím nevím, ale tuším, že to bude důležité,“ přemýšlel Cesare.

„A mohl bys mi laskavě povědět, co tušíš?“

„To, co v hloubi duše tušíš i ty, jenom si to nechceš přiznat. Viděl jsi to co já a nejsi zase tak hloupý.“Cesare chvíli mlčel, jako by čekal, že Petr něco řekne. Když se ale nedočkal odpovědi, pokračoval: „Víťa  se zranil pravděpodobně při pádu. Počítejme s tím, že přiletěl odněkud jinud, protože tady nebyly jeho stopy. Podle jehličí soudím, že z lesa….“

„Ale ten je odsud více než kilometr, a jak by to asi udělal?!“

„Nech mě domluvit. Dle mojí hypotézy byl Víťa z lesa přesunut určitou silou velké intenzity a neznámého původu až sem. S ohledem na vosk bych si ji dovolil určit jako magii.“Cesare mluvil znovu velice pomalu, jako by pečlivě vážil každé slovo. A přitom bedlivě sledoval Petrovy reakce.

„To myslíš vážně?“

„Ano. Ale když nevěříš mému ani svému úsudku, tak zkus věřit aspoň faktům a logice. Vezměme dva výroky, o jejichž pravdivosti nelze pochybovat a vyvoďmě  z nich odpovídající závěr. Víťa je člověk. Lidi nepadají jen tak z nebe. Tudíž i Víťa nemohl jen tak spadnout z nebe. Něco jeho pád a nejen pád(jelikož víme, že se předtím nacházel jinde) muselo způsobit. Protože se na jeho rukou prokazatelně našel vosk, jenž byl nepochybně z barevné svíčky, kterých, jak oba víme, se nejčastěji používá při náboženských či magických rituálech, se domnívám, že onou silou byla magie. Je to pro tvého racionálně uvažujícího ducha dostatečné vysvětlení?“

„Ne. Tvá hypotéza stojí i padá s principem kausality, který Hume popřel.“

„Jistě. Ale myslel jsem, že na stejné tezi je založeno i tvé ryze racionální myšlení, z něhož vyplývají tvé předchozí námitky.“

Teď musel Petr uznat, že je v koncích. V předchozím hovoru se poněkud ztratil a jak se díval na věc z obou odlišných pohledů, které předtím zastával, vždy musel dát Cesarovi za pravdu. Pokud totiž popřeme vztah příčiny a následku (kauzalitu), nemá pak vůbec smysl se danou příčinou zabývat, jelikož není ve vztahu k následku a nemohla jej proto způsobit. Názory jich obou tak stojí na tomto principu, jelikož kdyby jej pominuli, museli by připustit, že se celá věc možná udála jen tak. Zatracený Cesare! Ten ho zatím pobaveně pozoroval.

„Je tady zima jak v psírně. Víš co? Teď půjdeme domů, myslím že máme oba o čem přemýšlet a tady už  asi nic nového neobjevíme.“

„Máš pravdu,“rezignoval Petr,“stejně mně ale ta tvá teorie nesedí.“

„Mně zase všechno sedí náramně, i čas.“

„Nechápu.“

„Včera byl přece úplněk. Našel bys snad vhodnější dobu pro provedení magického obřadu?“ zasmál se Cesare a ukončil celou diskusi. Z kopce sešli oba mlčky. Bylo opravdu o čem přemýšlet.

 

Nejsem nerozumný. Jen nemám tentýž rozum co vy.

Diogenes ze Sinope

 

Bylo zima. Vším kolem pronikal chlad, kousal člověka do krku, štípal do uší a zalézal za nehty. Petrovi to velmi vadilo, vzal si totiž jen lehkou bundu a žádnou čepici či rukavice. Procházel poloprázdnými ulicemi pod neustále se přelévajícími olověnými mraky a byl rád, že kolem není zase tolik lidí. Protože bylo poměrně brzo ráno a hlavní nápor měl do ulic dorazit až za chvilku současně s pravidelným příjezdem autobusů. Pak se celé město naplní školáky, študáky a lidmi spěchajícími do práce, kteří budou procházet ulicemi jako nevšímavé stíny tvářící se jako by sem vůbec nepatřili, jako by tady ani nebyli. Petrovi se mnohem víc líbilo město prázdné, poseté slepými světly, které se všemi těmi potrhanými plakáty, jež důležitě sdělovaly koho volit a koho zase ne, a olověnou oblohou působilo velmi melancholicky. Ještě věnoval letmý pohled jejich nevidoucím očím upírajícím se do chladné nicoty a žádajícím ji o hlas pro své volební lídry, ale potom už vyrazil dál. Cesare již čekal u kašny. Petr myslel, že se na něj bude zlobit, protože se opozdil, ale on jen nehnutě stál a díval se na nebe. Mraky se po něm hnaly, různě se přelévaly a tavily jako olovo o Vánocích, přičemž občas v cáru nebe probleskl měsíc. Petr si odkašlal, protože byl netrpělivý a chtěl vědět, proč ho sem Cesare tak brzo ráno vylákal. Ale ten se jen maličko usmál.

„Víťovi se přitížilo!“ řekl do ticha Petr

„Já vím,“ odpověděl Cesare, aniž by se na něj podíval. V té chvíli chtěl Petr ještě něco říct, ale nedovolil si ho vyrušit. Cesare totiž vypadal jako nějaký keltský bůh, když tam stál s vlasy postříbřenými měsíčním světlem a tváří probělenou pouličním osvětlením pod olověnými oblaky. Tak tu mlčky stáli oba hledíce na nebe a Petr přemýšlel o tom, co Nostradamus napsal o hvězdách a o tom, co není vidět, protože hvězdy teď skoro vůbec nebyly vidět. Pak si najednou všiml té holky. Postávala u výkladu obchodu s oblečením, ale ten ji pramálo zajímal. Dívala se jejich směrem a vypadalo to, že se usmívá. Na něj usmívá. Usmál se také, protože se mu moc líbila. Měla krásné tmavé oči a v nich zvláštní šibalsky zářící jiskřičky, výrazné obočí a celý obličej rámovaný nádhernými dlouhými vlasy, jejichž temnota ostře kontrastovala s celkovou pobledlostí její pleti. Ale nejpoutavější byl na ní její úsměv, ve kterém se snoubilo pozvání s otázkou. Nebo aspoň tak to Petrovi připadalo.

„Kam koukáš?“ zeptal se najednou Cesare.

„Na tu dívku,“ odpověděl Petr a schválně se vyhnul slovu holka, protože použít ho pro ni by bylo jako říct, že Notre Dame je jen obyčejný kostel nebo  že Laborgini je jen auto. Pak ale uslyšel, jak se Cesare potichu směje a vrhl na něj překvapený pohled.

„Čemu se řehníš? Dívá se přímo na mě.“

„Vážně?“ řekl Cesare se záhadným úsměvem.

„Jasně,“odpověděl Petr a otočil se zpátky, aby ji Cesarovi ukázal, ale na místě, kde ještě před chviličkou stála, nikdo nebyl. Náměstí se pomalu začalo plnit spěchajícími lidmi, ale žádný z nich se jí nepodobal. Petr se zmateně rozhlížel, ale nemohl ji najít. Jak je to možné, vždyť za dobu, na kterou ji spustil z očí, by nestihla udělat ani dva kroky. Kam se poděla? Pak na svou marnou snahu rezignoval a pokoušel si vybavit aspoň její obraz. Protože se mu opravdu moc líbila, celá, jak tam stála, ruce v kapsách i to, jak maličko nakláněla hlavu, když se na něj dívala.

„Máme málo času. Víťovi se přitížilo. Pamatuješ?“ přerušil tok jeho myšlenek Cesare. To byl celý on. Člověk by ho obvinil, že žije ve vlastním uzavřeném světě, kdyby nebyl v některých chvílích až nechutně praktický. Teď právě si Petra zkoumavě prohlížel.

„Ale já jsem ji tam opravdu viděl!“ vykřikl Petr rozčileně, protože mu byl ten pátrající pohled nepříjemný.

„Já netvrdím, že ne,“odpověděl klidně Cesare

„Proč jsi mě sem vlastně vylákal?“ zeptal se Petr trochu zmateně a zároveň smutně. Cesare se zase podíval na oblohu a řekl: „ Carpe diem(užij dne,lat.).“

„To jsem moh i doma, v posteli! Víš ty vůbec kolik je hodin?“

„Vyspíš se ve škole.“

„A tohle mi říká student maturitního ročníku!?“ parodoval Petr posměšně výroky profesorů.

„Máme důležitější věci na práci.“ řekl rozhodně Cesare

„Jak víš, že máme málo času?“

„Já to vůbec nevím, jenom předpokládám. Život mě naučil počítat dopředu vždy s tou horší možností.“

„Co teda vlastně víš?!“ zeptal se trochu posměšně a zároveň podrážděně Petr

„Skoro nic, jen to nejdůležitější…“odpověděl klidně Cesare a pak se odmlčel, jako by čekal, až se ho Petr zeptá na to, co to je. Něco podobného samozřejmě Petr neměl v úmyslu. Nebude mu přece dělat takového blbce, jestli chce něco říct, tak ať to vyklopí sám. Jenže Cesare nic nevyklopil. Byl natolik introvertní, že nepotřeboval ohlas pro své myšlenky. Stačily mu ony samy. Nepociťoval touhu sdělovat je někomu, kdo je nechce slyšet či někomu, kdo je pravděpodobně nepochopí. A Petr ještě nebyl připraven něco takového chápat.  Stále tkvěl ve svém zmatku, rozhořčení a mladistvé pýše, která mu nedovolila se zeptat na to, co chtěl tolik vědět. Nedovolila mu hrát roli žáčka, avšak ten, kdo nechce býti žáčkem, se nikdy nic nenaučí.

 

* * *

 

Cestou do školy nepromluvili ani slovo. Měli oba o čem přemýšlet. Petr nemohl zapomenout na dívku, kterou před malou chvilkou zahlédl, ostatně byl ve věku, kdy by se na podobné okamžiky nemělo tak snadno zapomínat, pokud by se mělo zapomínat vůbec. To Cesare měl horší problém. Trápily jej pochybnosti. Descartes sice tvrdí, že je nutno pochybovati o všem, avšak s výjimkou vlastní osoby, a právě pochyby tohoto druhu Cesara trápily. Čím více do celého problému pronikal, tím více si začal uvědomovat jeho závažnost a pociťovat tíhu své vlastní odpovědnosti. Nějak tušil, že bez jeho výraznější pomoci dopadne celá věc velmi tragicky. On však měl z představy, že na jeho příštích rozhodnutích bude možná záviset nejeden lidský život, hrůzu. Co by na jeho místě asi udělal Caesar? Ne pouze Cesare, ale ten skutečný Julius Caesar.

„Překročil Rubikon,“ napovídal mu jeho vnitřní hlas. Ano, přebrodit řeku a vyrazit vstříc svému osudu. To by udělal pravý vojevůdce. Jenže Cesare nebyl vojevůdce a už vůbec ne Caesar. Měl opatrnou, nerozhodnou povahu a zdráhal se vykročit na cestu, z níž není návratu. Stále více v něm převládal pocit, že se pro takový úkol nehodí. Nevěřil si. Nebyl ani odvážný, vlastně sám sebe považoval za zbabělce a … Není to vlastně jedno? Nikdy nic pořádného nedokázal. Ještě nikdy neudělal nic, čím by ospravedlnil svou existenci. Nic, čím by si zasloužil to obrovské, nepředstavitelné štěstí obsažené v jediném slově žít. Cesarovi to vždy připadalo jako hned několik výher za sebou v naprosto neslosovatelné loterii. Na jedné z miliard planet ve vesmíru vznikl život, který přežil a rozvinul se do nepřeberného množství forem a jen jedna jediná postupem času začala myslet. A on se zrovna trefí do období, kdy to myšlení již začíná stát za to. Přiznejme si, není to zatím nic moc, ale jde to. Mezi miliardami lidí se potkají právě jeho rodiče, aby mohl mj. vzniknout i on. V tisíciletém vývoji lidstva se narodí do doby, kdy může získat poměrně slušné vzdělání a svobodně hlásat své názory, které sice nikdo neposlouchá, avšak to jej vůbec neomezuje v tom, aby je hlásal. Nezažil válku, hlad, epidemie ani povinné promítání filmu Sever proti jihu (Gone with the wind) v hodinách angličtiny. Navíc je zatím poměrně zdravý. Co víc si člověk může přát? Cesare to věděl, ale i přesto byl poměrně šťastný….ne měl by být šťastný. Něco mu ještě k tomu opravdovému štěstí chybělo. Avšak i tak měl pocit, že by měl s tím svým štěstím něco udělat – NE ZA TO, že ho má – NE PROTO, aby si snad získal či zasloužil, to jediné, co mu k tomu opravdovému štěstí ještě chybělo, ale prostě proto, aby nepřišlo nazmar. Do školní budovy vcházel rozhodnutý, že se ten problém pokusí vyřešit, a už mu bylo jedno, jestli to zkazí stejně jako většinu věcí ve svém životě. Věděl, že by si do konce života vyčítal, kdyby se o to aspoň nepokusil. Vstoupil a dveře se za ním zavřely jako voda. Až dosud byl v relativním bezpečí.

 

To be continued...

 

 

Autor článku

Další autorova díla:

Trošku se obětovat

Žlutý sešit

Rok

Další poezie na našich stránkách:

Básně by Veber