Cirkusáci, drak a tak

 

Kapitola první

 

ve které se seznámíme s dvěma hrdiny našeho příběhu, kteří se ani zdaleka nevyznačují hrdinstvím.

 

Kdysi dávno, a tím myslím opravdu hodně dávno, ne nedávno, ne trochu dávno a už vůbec ne dávníčko, prostě fakt hodně dávno dávno. Tedy ještě dřív než před čtrnácti dnama se po stranách vizovické cesty rozkládaly dvě království. V tom prvním, nazvaném Eharitosimarwendion žili lidé velice podivní, byly to totiž samí ševci, jeden vedle druhého, zatímco ve druhém království (které se jmenovalo Aredwostinomum) vegetovali samí cirkusoví akrobati, kteří chodili po rukách. Jenomže právě v tom byl ten problém, poněvadž ševci chtěli prodat svoje boty, ale cirkusoví akrobati je nepotřebovali, poněvadž na ruce si obouvat boty – to by byla pěkná fušeřina. A tak začala jednoho dne válka, velice krvavá válka, armáda šídel proti kanónům, ze kterých byli vystřelováni klauni. Zkrátka jedna z nejtragičtějších válek historie. Ale to není ten příběh, který bych vám chtěl vyprávět, i když tak trošku také, poněvadž začal právě na oné hraniční cestě …
Toho dne bylo tak krásné počasí, že i ti nejpracovitější ševci vyrazili k vodě a cirkusoví akrobaté taktéž, poněvadž ve stanech bylo strašný dusno. Ale kuš už konečně! Už k příběhu! Po cestě si to vykračoval trpaslík, byl velice vysoký, víc než metr dvacet, a protože bylo tak krásně, pískal si. Bylo to už půl roku, co vyrazil z domova, aby nabral nějaké ty zkušenosti, vydělal peníze a našel si nevěstu. Tedy pro něj to bylo v přesně obráceném pořadí, taková zkušenost to je dobrá věc, ale nic si za ní nekoupíš a snídani ti taky nepřipraví. Jó, snídaně! Znovu se ozvalo trpaslíkovo břicho. Bohužel zkušenosti byly to jediné, co na své tovaryšské cestě prozatím získal, peníze skoro ani nezahlédl a pěknou chytrou trpaslici, co by uměla dobře vařit už vůbec ne. Alespoň že už se červenaly třešně. Třešně k snídani, třešně k obědu a třešně s malinou k večeři. To je jídlo pro trpaslíka? A přemítaje o takovýchto myšlenkách spatřil výjev, který se mu měl stát osudným.
Opřená o lípu seděla ta nejkrásnější osoba, kterou kdy viděl. Něco tak nádherného snad ani … ale ano, protřel si oči. To je ale kráska! Dlouhé černé vlasy spletené do copu, huňaté obočí, chlupy trčící z uší … a ty vousy! Ty dlouhé do copánků spletené černé vousy! Byla to skutečně až pohádkově krásná trpaslice, nehledě už vůbec na to, že měřila přes metr, což bylo krajně neobvyklé. Jenomže co to? To přenádherné stvoření plakalo! Trpaslík popoběhl aby byl u naříkající krásky co nejdřív a podával ji posmrkaný kapesník, aby si mohla otřít slzy.
„Dě, kuju moc – krát, vážený pa ne.“ poděkovala vzlykavě trpaslice a otírala si slzy z tváře.
„Copak se vám přihodilo, spanilá … trpaslice? Povězte mi to, snad vám budu moci pomoct.“ otázal se tovaryš a bezděky zdvihl ramena.
„To je … příliš dlouhý a smutný příběh. Nebudu vám ho vyprávět, jen byste z toho byl nešťastný.“
„Ale co víš, třeba ti budu moci pomoct. Povídej!“
„Dobře tedy mé jméno je Dalila…“
„Já jsem Worf,“ skočil ji do řeči trpaslík, ale hned na to pokynul, jako že může pokračovat.
„…a bydlím tady v nedaleké vesničce. Už po generace tam žijeme spokojeně, máme nějaké ty políčka, lesík a hlavně důl na měď, kterou prodáváme ševcům na kramfleky do vojenských bot. Jenomže se, kdo ví proč, v támhleté hoře usídlil drak a to pořádně hladový drak! Každý rok mu musíme posílat jednu krásnou chytrou hodnou trpasličí pannu, která umí skvěle vařit a on ji sežere, ale zato nás nechá další rok na pokoji. A tento rok jsem byl vybrána já!“
Worf začal přemýšlet: „Krásná, chytrá to určitě je a když ještě k tomu umí obstojně kuchtit! Myslím si, že jsem se zamiloval.“ Nahlas však řekl: „Na tom není nic tak těžkého, tak pojď, utečeme do mojí vesnice a budeme si spokojeně žít.“
A tak utekli. Měli spoustu malých trplasličátek a žili šťastně a spokojeně až do smrti. A tím, milé děti, končí náš příběh. Ale to víte, že ne. Dělám si srandu. Takhle to vůbec nebylo, Dalila zvedla své uplakané oči a opět vzlykavě promluvila: „Ale to já přeci nemohu udělat, kdybych utekla, tak by drak vypálil celou vesnici a sežral všechny mé bratry a sestry, otce, matku, dvě babičky a jednoho dědečka, i když na něm by si asi moc nesmlsnul.“
„Pravda, pravda, ale co bychom pak tedy mohli …“
„Mojí jedinou nadějí je statný mladý odvážný trpaslík…“ Worf se začal usmívat „… který by zabil draka a vysvobodil naší vesnici z jeho útlaku.“ Worf se přestal usmívat.
Teď začal pro změnu koktat trpaslík: „Z, Zabít drak – draka?“
„Ano, určitě bychom vymysleli nějaký plán …“ snažila se přesvědčit mladíka trpaslice.

… o jeden vymyšlený plán a padesát osm spořádaných třešní (a dvě pecky) později …

„Už to mám!“ vykřikl náhle Worf: „Když nakousneš třešni z jedný strany a pak prudce kousneš do druhý, tak z ní vyletí pecka, takže můžeš střílet peckama!“
„To je opravdu zajímavý a co nejdřív to zkusím, ale já jsem zatím vymyslela, jak zabít draka.“ pravila Dalila.
„Opravdu? Povídej.“
„Tak poslyš, drak si totiž nevyžádal výhradně jenom krásnou chytrou hodnou trpasličí pannu, která umí skvěle vařit, ale také mu můžeme posílat mladé statné hochy, jak se říká libové frajery, jenomže těch máme ve vesnici nedostatek. Ale kdybychom k drakovi přišli oba s tím, že letos si jako může vybrat, jestli chce trpaslici, nebo trpaslíka. A on si vybral tebe, tak bys mu mohl, až se k tobě bude sklánět aby tě sežral, useknout hlavu.“
„To zní jako dobrý plán. Ale jak zajistíme, že si vybere právě mne?“ optal se Worf
„No, … snaž se tvářit co nejvíc chutně!“ odvětila trpasličí krasavice.
Ještě dlouho projednávali všechny detaily tohoto nesmírně komplikovaného plánu, ale ty nejsou důležité, jak sami brzy zjistíte, takže vás s nimi nebudu zatěžovat. Přesuňme se tedy až k dalšímu důležitému okamžiku, který nastal před vchodem do dračí sluje. Drak totiž, jak to tak bývá, žil v jeskyni. Zevnitř na naše dva hrdiny vanul vítr prosycený sírou. Na vrcholu vstupu byl velikými písmeny vyrytý nápis … Nevstupovat (pokud nejste jídlo).
„Ještě jsem ti zapomněla říci jednu věc, ale to není nic důležitého.“ začala rozpačitě trpaslice.
„A copak to je?“ byl zvědavý Worf.
„Inu, před draka musí jeho oběti předstupovat svázané …“
„Cože? Já budu zabíjet draka se svázanýma rukama?“ obořil se na svojí vyvolenou trpaslík.
„Ale neboj, už odmalička jsme se ve vesnici učili, jak svazovat. Podívej se na tohle…“ Dalila vzala konopný provaz, obtočila si ho kolem nohou a pak se úplně sama během několika okamžiků svázala do kozelce. Není divu, kdyby nepotkala Worfa, musela by se přeci sama svázat než předstoupí před draka. Ještě podivuhodnější však bylo, že se z velice pevně vypadajícího uzlu dokázala též vymanit.
„Dokážu i takový uzel, … ale víš co, ukaž mi ruce!“ poručila trpaslice a trpaslík poslechl. Brzy měl ruce svázané k sobě tak, že měl strach, aby se mu neodkrvily prsty. Tedy měl by strach, aby se mu neodkrvily prsty, kdyby to byl obyčejný trpaslík, ale o tom blíže až zítra.
„A teď se z toho zkus dostat.“ pobídla ho Dalila
Worf se snažil cukat rukama od sebe, ale uzel nepovolil ani o centimetr. Zkoušel to hodnou chvíli, ale bez nejmenšího výsledku.
„Tak teď to zkus po mém, natoč ruce tak, aby levá byla dole. A pomalu se snaž pohnout pravou rukou doleva a levou doprava.“
Worf tak učinil a ke svému překvapení zjistil, že provaz skutečně povoluje a ani to nejde nějak moc ztuha. Za chvíli už měl ruce zase volné.
„No, vidíš, a takhle se osvobodíš i před drakem a pak mu usekneš hlavu.“
„No páni, nikdy jsme nemyslel, že vázat uzly může být taková sranda.“ vytvořil naprosto neotřelý kompliment mladý trpaslík.
„A teď mi znovu podej ruce, svážu ti je a vyrazíme.“ Bez zdráhání Worf předpažil a sympatická trpaslice mu uvázala kolem rukou provaz. K jeho překvapení však nezačala ihned svazovat i svoje ruce.
A věřte mi, že jeho překvapení mělo být ještě mnohem větší, poněvadž  krásná vousatá trpaslice jeho snů se pozvolna před jeho očima začala měnit na hnusného dvoumetrového dvojhlavého člověka. Dovedete si to představit? Ten šok? To je jako kdybych se právě teď začal měnit na ještěrku. To byste koukali, že jo. Tak takhle nějak civěl trpaslík na toho dvoumetrového chalána, o kterém si doteď myslel, že je to ta nejkrásnější trpaslice všech dob.
Hlava která stála vzpřímeně řekla: „Dovol, abych se znovu představil, nejmenuji se Dalila, ale Dalilus – mág, iluzionista k vašim službám, přátelé mi říkají Dal. Ty mi tak můžeš říkat taky. Nejsi sice můj přítel, ale soucítím s tebou, brácho. Nechtěl bych být na tvém místě. Trošku jsem totiž pozměnil plán, drakovi neusekneš hlavu, ale naopak budeš opravdu sežranej. Pech, co?“
„Já si ráno říkal, že mám zůstal ležet v trávě!“ Zanaříkal Worf a zoufale se snažil tlačit prvou rukou doleva a levou doprava.
„Ani to nezkoušej, tohle je trošku jiný uzel, z toho se nemáš šanci dostat.“ oznámil Dal
„Co to bylo?“ zeptal se Worf
„Co co bylo?“
„To takový hůůůů, to byl hladový drak?“
„Ne, kdepak to byly tryskáče. Letí bombardovat cirkusácký stany.“
„Aha.“
 

A to je, milé děti, konec dnešního dílu. Co se dělo dál? Chutnal trpaslík drakovi? Připojí se k našim „přátelům“ ještě někdo? A kdo to asi bude? To se dozvíte už zítra.

 

 

 

Kapitola druhá


ve které budeme sledovat pojídání hlavního hrdiny našeho příběhu drakem a seznámíme se s Marvinem



V minulém díle jste slyšeli: Trpaslík Worf se snažil pomoci krásné hodné trpaslici, ze které se vyklubal veliký škaredý dvojhlavý mág Dalilus, který se chystá trpaslíka předhodit jako žrádlo drakovi. Jak se mu to povede se dozvíte právě teď.


V okamžiku, kdy oba dobrodruhové vstupují do kamenného tunelu, máme chvíli času si je popsat. Dalilus je dva metry vysoký, což je na Querga slabší průměr. Tato rasa dlouho žila v pralesích, ale jednoho dne nějaký nezodpovědný turista odhodil cigaretu a způsobil tak největší požár v historii kontinentu, při němž shořela naprostá většina původních pralesů. Od té doby Quergové nežijí jako národ, ale maximálně po skupinkách. Nikdy se jako ty paka druidové nezaměřovali na přírodu samotnou, ta jim byla docela ukradená, ale byly to znamenití alchymisté a v pralesích bývá nejvíce různých bylinek a brouků … A kromě toho jsou to velice talentovaní iluzionisté, což znamená, že mohou jiného přimět vidět, slyšet a dokonce i cítit cokoli se jim zachce. Tedy když se jim kouzlo povede. A to je většinou, o čemž se Worf přesvědčil nedávno. Dal byl spíše hubený, na sobě měl dlouhou splývavou kápi tmavě šedivé barvy, která měla na zádech červenou nití vyšito – I Love Beatles. A mimochodem, měl dvě hlavy. Jednu (byla to ta pravá) rudovlasou s plnovousem téže barvy a bystrýma modrýma očima a levou černou s pěstěným knírkem. Tato hlava měla většinou oči zavřené a když už je otevřela, musela mít nasazené sluneční brýle. Pravá hlava byla vztyčená, takže kdybychom tu, která rostla do levého boku, usekli, byl by z Dala vcelku obstojně vypadající člověk.
Worf byl typický trpaslík, alespoň tak vypadal na první i druhý pohled. To, že není ledajaký, zjistíme již za chvíli, až se dvojice dostane k ústí dračí sluje. Na sobě měl velice fešnou koženou zbroj pobitou železnými hřeby. Skvělá práce.
Stále ještě jde naše dvojice tunelem a tak si vyslechneme, o čem si povídají.
„Poslyš, čtyřokáči, proč to vlastně děláš? Co z toho máš?“ optal se Worf „Vždyť drakové jsou … nejsou zrovna ty nejštědřejší stvoření na světě.“
„Nebudu ti vkládat celý můj dlouhý příběh, ty stvoření tak malé, že bych mu mohl kolenem vykopnout zuby, ale snad ti postačí jednoduché konstatování, že nemám na výběr.“ A z pod kápě vytáhl medailonek se znamením draka, který nosil zavěšený na řetízku.
„Což znamená, že ty bys byl, stejně jako já, rád zrovna teď úplně někde jinde?“
„Nemá cenu o tom mluvit, když to stejně nejde. Já jsem tam, kde si můj pán přeje, a ty už nikdy z této jeskyně nevyjdeš.“
„Už ti někdo řekl, že jsi šílenej pesimista?“
„Popravdě řečeno ne, vždycky jsem býval veselá kopa, ale už tři roky sloužím svému pánu a za tu dobu sežral úplně každého, koho jsem mu přivedl, takže bych tvoje vyhlídky neviděl nikterak růžově. Teda až na jednoho.“
„Nemyslím si, že bych mu nějak dobře šmakoval.“
„Trpaslíky on má rád, jsou tuzí, ale zato dlouho vydrží a hodně křupou.“
„Tak já asi křupat nebudu.“ pravil rozhodně Worf a pokračoval v konverzaci: „Poslyš, ty máš dva mozky a to ti ani v jedné bedně necvaklo, že bys mu mohl třeba ušmiknout hlavu? Hned bys byl volnej!“
„To miluju, tyhle řeči slýchám skoro každej den. Nikomu se nechce na smrt a přemlouvá mne, abych se vzbouřil, ale já už vím, že to nemá cenu. A abych odpověděl na tvojí otázku, tak useknout hlavu jsem mu zkoušel.“
„A co se nepovedlo?“
„Nic, všechno vyšlo podle plánu … už jsme tady.“
Vešli do fakt velký místnosti vymleté ve skále. No, zas tak velký zase ne. Jediné čeho si Worf stačil povšimnout byl obrovskej smard všude kolem, než …
„No tak hernajs, uhněte, máte tlustý sklo.“ Zařval na ně drak ležící na druhé straně sálu, poněvadž sledoval na velkoplošné obrazovce zápasy bludrů a ten dvouhlavej ňouma a jídlo mu vlezli do zorného pole zrovna v posledním kole, kdy se mělo rozhodnout, jestli svojí sázku vyhraje, nebo ne.
Worf se instinktivně otočil za původem onoho rozkazu, ale nebyl schopen ho uposlechnout, protože to, co uviděl se zcela vymykalo jeho chápání. Skoro jako velká násobilka. Čekal nějakého obrovského rudého draka s bělostnými zuby a zlýma očima. A to co uviděl byl ani ne čtyřmetrový dráček ležící na kanapi, bez zubů a bez očí. A bez hlavy. Na jeho krku evidentně něco chybělo. A také něco přebývalo. Až teď to Worfovi konečně došlo, Dal drakovi skutečně usekl hlavu, ale kdo ví proč to draka nezabilo, a dle všeho mu to ani nijak nekazilo náladu. Místo tlamy, očí a dalšího příslušenství, které většinou najdete na hlavě měl drak v krku zapíchnutého papírového létacího draka. Asi mu to připadalo vtipné. Jak s takovým udělátkem mohla stvůra vidět a slyšet a vůbec žít, zůstávalo pro Worfa záhadou a nejen pro něj.
„Áno,“ otřásl výkřik celou jeskyní až ze stropu spadl jeden krápník zvaný stalaktit „Já to věděl, že Hym vyhraje! Výborně kluku, ty jseš doslova miliónovej!“ A taky Worf netušil, jak mohl tak hlasitě řvát.
„A po práci si dáme něco k snědku,“ zahlaholil dráček „jen pojď dál a představ se mi.“
Trpaslík došel na čtyři kroky k pohovce, kde vegetoval drak a začal: „Jsem Worf a nejsem ani trošku chutnej.“
„Já jsem Gryarkor a tohle mi říká každej, s potěšením však většinou zjišťuji, že vy človíčci se velice podceňujete. Vy trpaslíci jste nejlepší s trochu majoránky, ale že jsi to ty, tak tě ušetřím toho potupeného vaření a zblajznu tě zaživa. Máš nějaké poslední přání?“
„No měl bych jednu otázku…“
„Tak povídej, ale rychle, začíná mi kručet v břiše.“
„No …“ odmlčel se Worf, strach neměl, ale na prohlídku drakova žaludku taky zrovna nespěchal „vždycky jsem myslel, že všichni draci jsou zvyklí ležet na svém bohatství. Víte, zlato, šperky, slavné obrazy a tak, ale vy ráčíte tak nějak ležet na kanapi, čímpak to je?“
„Ty jsi chytrý trpaslík, takhle zajímavou otázku mi ještě nikdo nepoložil, ale že to bylo tvé poslední přání, tak ti ji zodpovím. Podívej se, tohle je mé bohatství.“ Nadzvedl se prackou a druhou vytáhl ze skuliny mezi gaučem a vlastním sádelnatým tělem kartičku s nápisem MasteroCard. „Zlato už vyšlo z módy, příliš kolísá kurz na burze, teď jde nahoru ropa, ale chápeš, že ležet v naftě by bylo dost nepraktické a nehygienické navíc. Tak a to je všechno, tak pojď blíž.“
„Dovolím si vám zopakovat, že vám dozajista chutnat nebudu.“ a udělal několik kroků dopředu.
„No jo, no jo.“ Gryarkor vyklepal papírového draka z krku a hbitě trávicí trubici namířil přímo nad hlavu trpaslíka. A řeknu vám, vysavač s takovou silou byste ani v teleshopingu nekoupili. Nejdřív se začal Worf pomaličku zvedat, ale zakrátko už byl jen boulí na drakově dlouhém krku a chvilku na to už ani to ne.
Worf byl absolutně sežranej. Tak moc sežranej, že by to víc už ani nešlo. Hlavu měl sežranou, ruce měl sežraný, dokonce i jeho oblíbený kuří oko na levé noze bylo sežraný.
Ne na dlouho.
Dřív než byste řekli pětkrát Popokatepetl letěl Worf přímo ze žaludku závratnou rychlostí proti stěně a být to obyčejný trpaslík, určitě by si rozbil hlavu. Takhle jenom zaduněl.
„Co to má být?“ obořil se drak na trpaslíka, který se ohmatával, jestli má všechno na svém místě.
„Já vám říkal, že nejsem žádná chuťovka.“
„To bylo, jako bych v žaludku měl kámen!“ postěžovala si bezhlavá stvůra.
„Skoro, bylo to jen poctivé dubové dřevo.“
„Cože, dřevěný trpaslík??“ vykřikl Gryarkor.
„Cože, drak s papírovým drakem místo hlavy?“ oplatil mu stejnou mincí Worf
„Ten kdo tohle vymyslel, musí být pořádně pošahanej,“ zazněl lakonický hlas z roku místnosti. Byl to Dal.
„Do cely!“ Rozeřval se drak „Oba dva!“
Mág ukázal mladému trpaslíkovi cestu do kobky pro vězně, oba vešli. Dvojhlavec zamkl dveře zevnitř a strčil klíč za opasek.
„Tohle má bejt jako vězení, jo?“ otázal se opravdu naštvaný Worf, doufal, že se s ním bude nakládat jako s každým jiným nestravitelným jídlem, že ho vyhodí ven. V žádném případě nechtěl tvrdnout zrovna tady. Dal na jeho řečnickou otázku neodpovídal. Trpaslík se tedy rozzlobil a začal bušit do dveří. Dřevo proti dřevu. Dunělo to na celé podzemí, ale efekt byl nulový.
„Taková hnusná kobka,“ zanaříkal Worf „postele tady nemají, jídlo nebude stát za nic, a ještě k tomu je tu ten strašnej smrad … a hele, tady něco roste!“ Kopl do zeleného chuchvalce s bodlinkami na povrchu.
„Mohu vás poprosit, abyste do mne již více nekopal, nebušil do mne pěstmi, nebouchal do mne tupým předmětem, slovně mne nenapadal a vyvaroval se jakéhokoliv útoku palnými či sečnými zbraněmi, které by mohli ohrozit mojí osobu, předem děkuji.“ ozval se chuchvalec.
Tak tohle bylo na Worfa už trochu moc, celej život prožil v relativním poklidu a během několika posledních hodin se potkal s tou nejkrásnější trpaslicí, ze které se vyklubal dvojhlavý holobrádek, byl sežranej bezhlavým drakem a právě teď s ním diplomaticky vyjednávala svá práva mluvící kytka. Ten správný čas se probudit. Probuď se! PROBUĎ SE! Nic.
„Tak to asi nespím,“ pomyslel si Worf a po chvilce přemýšlení se zeptal: „Kdo jsi, ty škaredý zelený chuchvalče?“
„Mé jméno je Marvin, škaredý vousatý zakrslý humanoide.“
„Kaktus Marvin.“ zopakoval si sám pro sebe trpaslík.
„Ne kaktus Marvin, robot Marvin!“

A to je, milé děti, konec dnešního dílu. Co se dělo dál? Je Marvin doopravdy robot? A proč tedy vypadá jak kaktus? A jak se dostal do dračí sluje? To se dozvíte už zítra.


Kapitola třetí


ve které bude trojice hrdinů hodnotit nastlanou situaci a Marvin bude vyprávět, jak se dostal na toto nehostinné místo.


V minulých dílech jste slyšeli: Trpaslík Worf byl polapen mágem Dalem a sežrán drakem Gryarkorem. Následně byl vyplivnut a uzamčen zevnitř do cely společně s mágem a s kaktusem Marvinem, který tvrdí, že je robot, nebo robotem Marvinem, který vypadá jako kaktus, to zatím nevíme, ale brzy to už vědět budeme …

Svět je výrazně šílený. Jen málo lidí si to uvědomuje. A ti, kteří prohlédli, jsou námi ostatními považováni za blázny. Pravda je však taková, že právě jejich smýšlení je správné. Vše by totiž mělo padat směrem vzhůru a voda by měla hořet. Ale nepadají a nehoří. A to jen z toho důvodu, že svět je šílený. Kdyby totiž byl normální, tak by se nemohla stát snad jediná událost našeho příběhu. Nikdy by nevznikl národ ševců, nehledě už vůbec na národ mlékařů, který v našem příběhu bude hrát vedlejší a snad i podružnou roli a tudíž jsem se o něm prozatím nezmiňoval. A rovněž by Worf nikdy neskončil v cele uvnitř dračí sluje. A nikdy by nepronesl to, co se právě chystá říci.
„A proč bychom se neměli pokusit utéci? Co můžeme ztratit?“
„Je to jednoduché, ty hlavo dubová,“ začal čtverooký mág a nevědomky přesně vystihl matriál, ze kterého byla trpaslíkova hlava vyrobena: „Nebylo by to tak složité, odemknout si, když máme klíč. Popravdě řečeno jsme zamčeni jen z psychologických důvodů, vypadalo by to dost trapně, kdybychom byly uvězněni v cele a dveře by byly dokořán. Pravda je však taková, že i kdyby se nám přes ostražitého draka, kolem kterého bychom museli nutně projít podařilo proklouznout, nic by nám to nepomohlo. Sáhni si na zátylek.“ Pobídnul trpaslíka a pro příklad sám zajel prsty ne vršek krku. „Cítíš tam tu bouli? Nevím přesně co to je, ale díky tomu může drak vidět našima očima a co více, dokáže nás i ovládat, takže když uděláš cokoliv, co by se mu nemuselo líbit a on se zrovna na tebe bude soustředit, tak si jako trest třeba budeš nucen useknout vlastní nohu. A řeknu ti, není to nic příjemného, celý život bys pak musel hopsat po jedné …“
„Tak dobře, uříznu si tu bouli nožem a bude po problému!“ Navrhoval Worf.
„Jo … to už také jeden zkusil …“
„A co se mu stalo?“
„Víš že ani nevím? Najednou začal šedivět. Nemyslím tím, že by mu začaly šedivět vlasy, ale celý, i v obličeji se mu měnila barva. Lehl si a za zpěvu písničky Vánoce, Vánoce přicházejí vydechnul naposledy. Byl to dobrej týpek. Bylo mi ho líto.“
„Ty mluvíš, jak by to bylo úplně normální! Vždyť ten člověk zemřel! Co takhle klesnout hlasem, nebo uronit slzu?“ upozornil dost vyděšeně trpaslík.
„Jak již jsem řekl, sloužím drakovi už tři roky a když si spočítáš, že požírá minimálně jednoho člověka za týden, tak ti vyjde výsledná představa, kolik lidí jsem asi viděl zemřít. Žádného z nich jsem pořádně neznal, ale určitě to byla dlouhá řada výjimečných lidí. Jednou jsem odchytil básníka, který ještě než zemřel, složil Baladu o strašlivém drakovi, která byla tak dojemná, že jsem i já sám uronil slzu. Ale většinou se mi povedlo odchytit nějaké lumpy, zloděje a podrazáky, o které ve světě není sháňka. Hned první rok jsem pána krmil armádami skřetů, které procházely okolo, ale začaly se mu z těch slizounů dělat vředy, takže je momentálně na bezeskřetí dietě. A každého, kdo položí život jako oběd toho nenažrance je mi strašně líto, ale nemohu s tím nic dělat.“ Po posledních slovech se Dal dlouho odmlčel. Tiše seděl i trpaslík, ale když dle jeho názoru přišel už ten správný čas na pokračování jejich diskuze, znovu promluvil.
„Dobře, jenom neztrácet naději. Musíme se odsud nějak dostat. Takže co dokážeš ty jsem už měl tu čest poznat. Já jsem vcelku dobrý bojovník, to by nám mělo k úniku stačit.“ Trpaslíci často přehánějí a ještě častěji se chlubí. Sousloví vcelku dobrý bojovník tedy račte chápat tak, že Worf si při souboji dokáže bez větších problémů pustit sekyru rovnou na malíček pravé nohy, což se mu stává dost často. Abychom však jen nehanili, za léta tréninku se hodně zlepšil, poněvadž jako mladému chlapci mu při cvičení zbraň povětšinou padala na palec. A musíte uznat, že trefit se do malíčku oproti placi je vcelku uspokojivý pokrok.
„Nezbývá nám, než se zeptat, co dovede náš malý kamarád.“ obrátil se trpaslík na kaktusu se podobající bytost.
„Nejsem váš kamarád. Jsem Marvin. Nemůžu být kamarád a Marvin zároveň. Říkejte mi Marvin, protože se jmenuji Marvin. Všichni mi říkají Marvin. Kdybych se jmenoval kamarád, všichni by mi říkali kamarád. Kromě maminky. Ta by mi říkala i tak Marvin. Maminka říká všem Marvin. Proto je můj bratr Marvin a moje sestra je taky Marvin.“
„Dobře, Marvine, co dovedeš?“ skočil robotovi do řeči Worf.
„Moje schopnosti jsou vymezeny standardními funkcemi řady robotů CX.“
„Mohl bys být konkrétnější?“
„Výčet mých dovedností by byl dlouhý, ale omezme se na konstatování, že dokážu téměř vše co ty a k tomu lépe a navíc dovedu spoustu věcí, které by jsi měl problémy i vyslovit.“
„Například?“ zeptal se tak trošku rozezleně trpaslík.
„Remodulovat pozitoronickou matrici hyperhexabotů, vykalkulovat derivaci logaritmicko goniometrické funkce, či polytechnicky syntetizovat trihydro-difosfáto-pentanitro-tetracyklo hydrát.“
„Náhodou,“ prohlásil trpaslík poté co se přesvědčil, že robot už skončil „až na ten drát je mi to skoro všechno jasný. Ale rád bych věděl, jak se taková bedna jako jsi ty může dostat do týhletý hnusný díry v zemi.“
„Moje cesta sem byla dosti složitá a nerad bych vás připravil o čas, který byste byly nuceni strávit posloucháním mého příběhu. Není důležitý a není zajímavý.“ snažil se vykroutit bodlináč.
„Výš co, jsi člen party a zatím o tobě ještě vůbec nic nevíme. Tedy kromě toho, že umíš pózovat s drátem, či co. Jen povídej, po dnešním dni potřebuji nějaký pěkný příběh na uklidněnou, jinak neusnu. Čím míň krve a draků tam bude, tím líp.“
„Dobře tedy, když jinak nedáte… pocházím ze vzdálené země. Ta zem je tak daleko, že kdybyste postavili řadu dominových destiček odsud až do mojí domoviny a tady šťuchli do první, tak by trvalo několik dní, než by spadla ta na konci. Kromě toho, že je tedy má země tak daleko je také šíleně suchá. Co suchá, je to učiněná poušť. Z generace na generaci si vyprávíme příběh o padající vodě z nebe, ale tomu už skoro nikdo nevěří.
Abych to ale zkrátil. Na tomto nehostinném místě žili lidé, kteří si říkali Lapadoci. Lapadocie vzkvétala i když ne doslova, poněvadž na písku a kamenech toho zrovna moc nerostlo, přesto se Lapadoci neměli špatně. Biologové vymýšleli nové plodiny, které by se daly pěstovat i na poušti, technici zase způsoby, jak je pěstovat a sklízet a kuchaři se starali o jejich přípravu do závěrečné poživatelné podoby. Všechno šlo krásně a vypadalo skvěle až do chvíle, kdy se jeden nezodpovědný mladý chlapec nemohl rozhodnout, ke které části populace se má přidat. Jestli se má stát biologem, nebo technikem. Položil tedy onu otázku, která stála u zrodu vší mizérie. „Kdo je lepší? Biolog, nebo technik?“
Ponejprv se o tomto otazníku klidně diskutovalo, pak debata přešla v hádku a následně v otevřený konflikt. Ne snad, že by se Lapadoci navzájem bili a vraždili, kdepak, na to to byl příliš mírumilovný národ. Měli rádi klid. A biologie. Nebo techniku.
Proto se ještě mnohem více pohroužili do studia a vynalézání, aby jedna frakce převýšila druhou.
Když biologové vynalezli zpívající rododendron, technici zase vymysleli přístroj, který dokázal skládat písně. Když byl naopak vynalezen robot pro uklízení pokojů, ve vědeckém skleníku už rostl první karafiát, který se živil prachem a pohlcoval ho z blízkého okolí, takže se ve světnici nikdy neprášilo. A tak to šlo pořád dál a dál. Ne však dlouho. Jen do okamžiku, kdy se kuchaři řekli: „Když se biologové a technici trumfují, kdo z nich je lepší a nás nepřizvali, znamená to snad, že my jsme méně důležití?“ A přestali vařit. Mysleli si, že si toho někdo všimne a vyzdvihne jejich důležitost pro národ, ale vědci byli tak zahleděni do svých vynálezů, že bez povšimnutí zemřeli hladem. A bez neustálých oprav secích strojů a kombajnů je brzy následovali i kuchaři, poněvadž neměli z čeho vařit. A to je smutný konec národa žijícího v zemi Lapadocii.
Ne každý však zemřel. Zůstali výtvory jejich páce. Kaktusy a roboti. Dvě úplně odlišné životní formy vzniklé rukou znepřátelených tvůrců. Přesto jsme si skvěle rozuměli. Kaktusy byly vždy ti slabší a uvědomovaly si to. Nemohly se hýbat, poněvadž byly zakořenění v zemi a vůbec byly bezbranní. Zato to však byly skvělí přátelé. Naučili nás jak hrát poker a mariáš a podobné hry, o kterých jsme my nikdy neslyšeli, protože jsme na ně nikdy neměli ani pomyšlení, ale oni si jimi stále krátili dlouhé chvíle, kdy rostli. A jako že rostli pořád.
Byly to skvělé časy. Každý se měl dobře a nikam se nehnal. Nikdo neměl žádné problémy. Nemělo to však trvat dlouho. Nic krásného netrvá dlouho, abychom poznali, co je krásné.
Jednoho dne, krátce poté co se nám ztratil jeden Joker z balíčku karet na canastu, u pole s kaktusy zastavilo auto a z něho vystoupila skupina skřetů, vzali motyky a začali rostliny vykopávat a nakládat do dodávky. Nikdo netušil, co se děje. Odvezli švindlíře Pepu, Francoise, kterému nikdo neřekl jinak, než Kárové eso a dalších pět kaktusů. Druhý den se vrátili znovu, tentokrát se dvěma auty, na kterých byl nápis – Zpívající kaktus – váš zdvořilý společník. Volejte hned. Množstevní slevy.
Dobrovolně jsem se přihlásil, že podniknu riskantní misi, která měla mým dobrým přátelům pomoci. Jak již jsem se zmínil, rostliny jsou bezbranné, a tudíž se jen s těží mohou vzepřít čemukoliv, co s nimi ti ohyzdní skřetové dělají. Můj plán byl tedy jasný. Kamarád opravář Lex mi dokonale upravil karoserii, takže jsem byl k nerozeznání od tuctového kaktusu a v této podobě jsem přicupital na okraj pole, kde zakotvili skřeti. Měl jsem štěstí a vybrali mne hned první den. Bylo to však štěstí v neštěstí. Doufal jsem, že se dostanu až na místo, kam dorazili mí přátelé a budu jim moci nějak pomoct, nebo alespoň zjistím, co se s nimi děje a vrátím se nazpět abych to sdělil ostatním.
Jenomže zrovna to ráno, kdy jsme projížděli okolo této jeskyně dostal místní drak Gryarkor hlad. A tady našeho přítele Dala napadlo, že si z těch skřetů udělá výborný dobrý den, když je pomocí svých iluzí donutí zajet až přímo do jeskyně drakovi pod nos, což se mu také povedlo. Příští měsíc sežral náš věznitel skřety do jednoho a co je horší, zblajzl i moje přátele kaktusy. Jen já jsem mu nechutnal a tak mne tu za trest uvěznil.
Už tu sedím přes rok a nechci myslet na to, co se stalo se všemi těmi kaktusy, snad to s nimi dopadlo lépe než se mnou. Rád bych tomu věřil.“
Marvin dovyprávěl svůj příběh a porozhlédl se po jeskyni. Oba dva posluchači už spali. Byla to pěkná pohádka na dobrou noc, alespoň pro ty, kdo prospali konec. Marvin pravil ještě polohlasem: „Ať se vám spí dobře, budeme potřebovat hodně síly.“ a přepnul se do úsporného režimu.
Venku stále ještě svítily dvě slunce, takže bylo krásně vidět, stejně jako vždycky, ale v kobkách bylo temné příšeří a chlad. A ticho. Ještě dlouho se neozval žádný zvuk až do onoho, který probudil všechny tři naráz.

A to je, milé děti, konec dnešního dílu. Co byl onen tajemný zvuk? Bude pro naše přátele znamenat neštěstí, nebo vysvobození To se dozvíte už zítra.


 

Kapitola čtvrtá
ve které dostanou naši hrdinové od draka zadaný úkol a vypraví se na cestu.



V minulých dílech jste slyšeli: Trpaslík Worf, mág Dal a robot Marvin jsou vězněni drakem Gryarkorem, přičemž každý z nich se dostal do zajetí jinou cestou. Worf chce uniknout, ale jeho dva společníci již vědí, že to nemá cenu. Jestli se našim přátelům podaří utéci se dozvíme za chviličku …


Minulý příběh jsme zakončili nepříjemným zvukem, který probudil naše tři hrdiny. Nemá však cenu začínat tak pesimisticky. Nebo vám je snad po ránu do zpěvu? Nejprve si tedy povíme kraťoulinký příběh, který se udál o několik kilometrů dál. Jeho hlavním hrdinou je provazochodec a asistent varietního kouzelníka Hermonitácius, který se však mimo představení jmenuje Václav a ústřední ženskou postavou je Anička, dcera ševce. Potkali se, když šel Václav na procházku, odpočinout si od hluku varieté a dívka hledala bylinky pro svojí babičku. Ne snad že by byla její babička nemocná, naopak velice čilá stará dáma to byla a z bylinek vařila ševcům speciální elixír, díky kterému nebolely záda po dlouhém vysedávání za verpánkem.
A protože Václav byl mladý, urostlý a milý a Anička zase mladá, milá a usměvavá, padli si navzájem do oka. Nevím jak se to dělá, padnout někomu do oka, ale údajně to nebolí. Mě se tam včera zatoulalo smítko a šťastný jsem z toho nebyl, natož kdyby mi tam spadl nějaký člověk.
A protože byla jejich láska veliká, Aniččini rodiče rozumní a Václava už trajdání po provaze v patnáctimetrové výšce a držení kouzelnické hůlky beztoho nebavilo, vyučil se mladík ševcem a vzal si svojí milou za ženu. Kolik měli dětí se dozvíme možná časem, nyní je však důležité, že v tomto příběhu vše dobře dopadlo. Nyní se obrňte, abychom se mohli vrátit zpět k našim přátelům do zatuchlé kobky. Připraveni?
Onen nepříjemný zvuk byl ostrý, kovový a zvonivý. Dal hned poznal, co to znamená. Drak je volal. Všechny. Čas na pohřební pochod. Ve svazku klíčů vyhledal dvojhlavý mág ten správný a odemknul si celu. Pobídnul dva své přátele, aby šli před ním. Přeci jen měl vyšší hodnost než oni. Dal byl drakův sloužící, zatímco trpaslík a robot byli pouzí vězňové, což znamená, že on je měl před draka přivést, ale až příliš dobře si uvědomoval, že jsou na jedné lodi a byl by velice nerad, kdyby o své spoluvězně přišel. Znovu. Když byli nastoupeni před drakem pěkně v řadě, začal okřídlenec svojí přednášku.
„Tak, moji drazí hosté, kdopak z vás ví, co jedí draci nejraději?“
Nikdo nic neodpovídal. Všichni to dobře věděli, ale nehodlali ve výkladu svému vězniteli nijak pomáhat.
„Tak jim napověz, můj dlouholetý poskoku.“ pobídl Dala drak
„Nejraději máš elfy, ale když nejsou na skladě a jako že většinou nejsou, tak si dáš s chutí cokoliv jiného, třeba vysaješ všechny krysy z blízkého okolí. Kdybych tě chtěl prodat, tak bych dozajista věděl, jaký napsat inzerát. Už vám na vaše krysy v domě nestačí kočka? Řešení je jednoduché! Gryarkor – váš bezhlavý přítel.“ Bylo to dosti troufalé, ale Dal už věděl, co si může dovolit, pro draka byl hotovým pokladem, poněvadž mu díky svým schopnostem obstarával mnohem více jídla, než kdokoliv před ním na jeho místě, takže i když se na něj pořádně naštval, nesežral ho. Gryarkor se pro tentokrát rozhodl sluhovu poznámku úplně ignorovat a pokračoval.
„Draci nejraději jedí princezny. Nejenže je jejich masíčko mnohem jemnější a vybranější, než když slupnu nějakou vesničanku, ale navíc je to věc prestiže. To je veliká věda, žraní princezen. Čím je vaše vybraná oběť krásnější a urozenější a bohatší a známější, tím více princů a podobných pacholků přijíždí k drakovi, aby ji vysvobodili. To znamená, že když tady uvězním nějakou dostatečně líbeznou princeznu, budu mít o přísun čerstvé potravy alespoň na půl roku vystaráno. I když do těch konzerv, ve kterých se ti rytíři servírují se hromsky obtížně dostává. A teď další otázka, která prověří vaši bystrost. Proč jsem vás asi zavolal a proč vám toto vyprávím?“
„Budeš nám vyprávět příběh o tom, jak jsi jednou žral princeznu a její korunka ti poškrábala krk zevnitř?“ optal se ironicky Worf.
„Ne,“ začal tak trochu zuřit drak, ale moc dobře si pamatoval včerejší zážitek, kdy chtěl toho drzouna pozřít, a proto si nechal zajít chuť. „Chci po vás, abyste se všichni tři vydali do Fakt hodně bohatého království a unesli princeznu Lilietu. Je to momentálně na našem dračím žebříčku nejvýše hodnocená královská dcera, takže když mi ji přivedete, tak se stanu mezi ostatními mnohem uznávanější i přes můj očividný … nedostatek.“
„Nedostatek? Neumět v dnešní době cizí jazyk, to je nedostatek. Nemít hlavu, to je průšvih.“ rozjel se znovu Dal.
„Ještě jednou někdo z vás pronese něco, co by mne nějakým způsobem popudilo a nejenže se nevydáte na tuto výpravu, ale navíc se následujících čtrnáct dní budete bavit tím, že dva z vás budou házet na stěnu toho třetího a budete se po hodině střídat.“ znělo to tak vztekle, že nikdo nic nenamítal, byť Worfa napadala poznámka: „No tak, nezlob se tak, úplně ti rudne obličej.“
„Máte nějaké otázky?“ pokračoval drak
„Ano, jedna by tu byla, jaké fakt hodně bohaté království myslíte konkrétně?“ optal se Worf.
„Ty ubohá imitace sochy zahradního trpaslíka, existuje jen jedno Fakt hodně bohaté království, to je jméno. Kdysi se jmenovalo Bohaté království, ale poté co se sousedi přejmenovali na Hodně bohaté království, přijali jméno Fakt hodně bohaté království. Je to asi sto padesát mil západně.“
„Západně? Ale tam je přeci území skřetů!“ poznamenal Worf
„Ano a hned za ním je Fakt hodně bohaté království. Ještě nějaké dotazy? Žádné? Tak se tedy můžete vydat na cestu. Doufám, že se vrátíte brzy, určitě nebudu jediný drak, kdo má na Lilietu zálusk.“
Všichni tři se otočili a váhavě, jakoby je snad drak propouštěl a v poslední chvíli na ně měl v úmyslu zamířit jeden ze svých spalujících dechů, vyrazili směrem k východu ze sluje. Když už byli úplně na kraji, neodpustil si drak zvolání: „A nezapomeňte, budu sledovat každý váš krok a pokaždé, když se mi něco nebude zdát, jeden z vás zemře.“
„Trošku příliš mrazivé rozloučení,“ pomyslel si až doposud ještě stále optimisticky smýšlející Worf. A vydal se se svými přáteli vzhůru k ústí jeskyně. Cesta ven ze středu hory se však nezdála tak dlouhá jako dovnitř, přestože stoupala.
Bylo skvělé znovu uvidět slunce. Obě slunce. Worf i Dal je naposledy spatřili před necelým dnem, zvláště tomu prvnímu z nich se to však zdálo jako věčnost. Marvin oproti tomu světlo světa nepoznal již déle jak dva roky, přesto z výhledu na zelené stromy a louky neměl velikou radost. Neměl totiž žádnou radost. Nic takového neměl naprogramované.
„Směr západ. Odplouváme!“ prohlásil s nadějí v hlase mág.
„Nemůžeme přeci odplouvat, nemáme loď a nikde tu není voda.“ poznamenal věcně Marvin, který dnes doposud nepromluvil.
„Poslyš, plecháči,“ začal vysvětlovat dvouhlavý mág: „ta naše cesta, to je jako plavba, poněvadž bude trvat dlouho a jelikož je toto náš startovní a cílový bod, je tohle jakoby náš přístav a poněvadž vyrážíme na cestu, tak vlastně vyplouváme. Je to jednoduché.“
„Když myslíš vyrážíme, říkej vyrážíme. Až budeme vyplouvat, říkej vyplouvejme. Tak to bude jednodušší.“
V průběhu této krátké debaty již však byly na cestě. Nakračovali si vedle sebe a užívali si krásného slunečného dne. Brzy dorazili k cestě, po které si to pádil Worf na začátku našeho příběhu. Přesně ta, kterou lemovaly třešně. Worf si uvědomil, že už od minulé snídaně nic nejedl, a navrhl, aby zde chvíli zastavili a nabrali síly. Trpaslík i querg (rasa, ze které pocházel Dal) vylezli na stromy. Ládovali se docela dlouho. Worf byl tak hladový, že polykal třešně i s peckami, zato Dal jedl důstojně. Jedna třešnička do jedné pusy, druhá do druhé …
Překvapilo je, když uslyšeli dětský smích. Malá holčička stála na cestě a pobaveně ukazovala na trpaslíka.
„Podívej, mami, ten pán na stromě je strašně malej!“ hihňala se vysokým hláskem. Brzy Worf uviděl ženu s dítětem v náručí, jak přibíhá k holčičce a dívá se jeho směrem.
„To je trpaslík.“ Vysvětlovala matka „Trpaslíci jsou strašně chamtiví a neotesaní, na ně si dávej pozor.“
Worf už chtěl hlasitě protestovat, když znovu uslyšel ten pisklavý hlásek.
„A támhle, mami. Ten pán má dvě hlavy!“
„Nedívej se na něj, budou se ti zdát škaredé sny! Takový ohava. Musíš o tom říci doma tatínkovi, ten bude vědět, o koho jde, s cirkusem procestoval kus světa.“ V tu chvíli proti nim vyrazil Marvin, který na stromě nebyl, poněvadž jíst nepotřeboval.
„No tfuj! Pojď, Aničko, rychle. To jsou nějací pobudové, od těch se raději budeme držet dál. Stejně už musíme domů, aby se nám Václav nenachladil.“
A šli. Nikdo neprotestoval. Ale kdysi, když byla Anička mladší a chodila na námluvy za Václavem, tak bývala mnohem milejší.

A tady, milé děti, končí dnešní část našeho příběhu. Jak si naši přátelé povedou dál? Nebude jim z třešní špatně? Na první otázku vám odpovím zítra, na tu druhou si odpověď budete muset domyslet sami.
 

Kapitola pátá


ve které se konečně projeví druhá Dalova hlava a naši tři přátelé vstoupí do podzemí.



V minulých dílech jste slyšeli: Trpaslík Worf, mág Dal a robot Marvin jsou v moci draka a donuceni vydat se na cestu do Fakt hodně bohatého království, aby tam unesli princeznu. Jak jejich malé dobrodružství pokračuje, se dozvíte právě teď.



Minule jsme se s našimi přáteli rozloučili, když za krásného slunného dne očesávali třešně rostoucí kolem cesty. Nyní pokročíme o něco dále. Už není ten samý den, dokonce už uběhl více než týden, co jsou Worf a spol. na cestě. Nikam příliš nespěchají a cestou se stavují obdivovat turistické atrakce. Hrady, zámky, sochu prvního císaře, kterému někdo pomocí brambory dodělal bouli na hlavě … Byly to doby, kdy se ještě nikam neplatilo vstupné a jíst jste mohli, co jste si ulovili. Což je právě případ našich hrdinů. Nikde se však nezdržovali dlouho, aby to nepřipadalo drakovi, který je mohl pozorovat, podezřelé. Už je noc, hluboká noc. To však není žádný důvod k tomu, aby byla tma. Naopak, první a menší ze sluncí, kterému kontinentální národy neřeknou jinak než Evžen, se jako vždy poflakovalo někde těsně nad obzorem. Emil, podle kterého se rozlišovaly dny a noci, již zapadal před drahnou dobou, což mohlo znamenat, že je tak k půlnoci.
Ale jelikož Evžen zářil dostatečně, aby se bez nejmenších problémů mohly v temných lesích sbírat houby, bude mít onen oheň, který hoří mezi našimi přáteli jiný účel než zdroj světla. A taky že má, stačí se podívat pozorně a uvidíme, že nabodeno na klacek se nad plamenem opaluje zviřátoko ze všeho nejvíce podobné králíkovi. A jak to bývá, při táboráku se většinou vedou plané řeči.
„Takže jak ten úlovek rozdělíme?“ pokračoval Dal v již dříve započatém rozhovoru „Podle výšky, nebo na hlavu.“ Ať tak či tak by dostal mnohem větší kus, poněvadž byl skoro dvakrát tak větší než Worf a počtem hlav ho převyšoval v podobném poměru. Marvin se do rozdělování kořisti nepočítal, poněvadž ten jíst nemusel.
„Já bych se řídil starým dobrým pravidlem, co si ulovíš, to ti patří,“ odvětil v podobném škádlícím tónu trpaslík. Kdyby se rozdělovalo tímto způsobem, zůstal by Dal o hladu. Trpaslík však pokračoval, aniž by stačil iluzionista cokoliv namítnout: „A když už jsme u toho, tak k čemu ti je ta druhá hlava? Z toho co jsem viděl to vypadá, že ji máš jen tak na okrasu.“
„Kdepak,“ jal se vysvětlování Dal „dvě hlavy, to je tuze užitečná věc. Jen si to představ. Můžeš vidět dopředu i dozadu. Jedna hlava může v noci spát a druhá hlídkovat, nehledě na to, že svým vzhledem vyděsím spoustu strašpytlů k smrti. Ale to samozřejmě není hlavní důvod, proč má každý příslušník našeho národa čtyři uši.
V mládí jsou obě hlavy rovnocenné. Obě dělají to samé a nemusím asi zvláště zdůrazňovat, že se často hádají. Když třeba jedna chce vyspávat kocovinu a druhá touží jít na rockový koncert … Tomu je však učiněna přítrž už asi v patnácti letech, kdy obě hlavy udělají test a podle toho, jak ho složí jim jsou nadále rozděleny úkoly. První má na starosti ovládání těla, mluvení, jedení a podobné činnosti. Stručně řečeno zhruba všechno, co zvládne tvoje hlava. Druhá se však jen nenosí na krku, ta je zaměřena na svoje iluzorní povolání, takže je to právě ona, která vytváří iluze. A když zrovna nemá nic na práci, tak podřimuje, nebo se jen tak poflakuje.“
„A umí třeba mluvit?“ optal se Worf a podal svému společníkovi akorát půlku svého večerního úlovku. Dal se do něj hned zakousl a chtěl něco říci, ale jeho druhá hlava ho předběhla.
„Abych se k tomu vyjádřil také já, když už je o mě řeč, tak podle mého názoru je to pěkná nuda a ještě k tomu pořádně nevděčná práce. Každou chvíli ho tahám z bryndy a jak se mi za to odvděčuje? Nijak. Tak to je. Nejedl jsem už dobrých šest let a to ani nechci pomyslet na to, před jakou dobou jsem si mohl vyčistit uši. Je to otroctví, je to vězení. Pusťte mne ven!“
„Ale no tak, nestěžuj si furt. Vždyť se nemáš tak špatně,“ pravila rudovlasá hlava „můžeš spát dvacet hodin denně a děláš práci, která tě baví. A s tím, že tě zanedbávám to taky není pravda. Nic nejíš, protože ti nic nechutná a každý týden se alespoň půl hodiny věnuji jenom tomu tvém knírku.“
„Jó, spát“ oponovala černovlasá hlava „copak to jde, když furt někam chodíš, takže to neustále drncá? A svojí práci mám rád, ale ty mi vůbec nedáváš možnost se předvést. Tak rád bych udělal konečně nějakou prímovou iluzi, kterou by si všichni pamatovali až do smrti a možná by byla zapsána i do kronik. No a místo toho už se strašnou dobu jenom nudím, neškrtl jsem si od té doby, co jsem z tebe udělal tu fajnovou trpaslici, pro toho zabedněnýho liliputa. To byla vážně sranda.“
„Ten zabedněnej liliput,“ obořil se na černovlasou hlavu Worf: „pávě sedí proti tobě a hodlá tě useknout od zbytku tvýho těla.
„Oj, promiň, to jsem asi něco zaspal. No nic, jsem už znaven, mluvení dá zabrat, tak dobrou noc ve spolek,“ a oknírovaná hlava zavřela oči.
„Vidíš to a já s ním musím žít celý život v jednom těle.“
Trpaslík soucitně pokýval hlavou. A ve snaze odvrátit svého přítele od chmurných myšlenek svého těžkého životního údělu načal další téma.
„Hele, co je s tím Marvinem, věčně se přepíná do úsporného režimu, to si s námi ani nechce pokecat.“
„Nevím, asi šetří energii …“
Mluvili ještě o dalších věcech. O zápasech bludrů, o tom, že králíkovi by se měli před opékáním vypíchnout oči, a i o tom, jak by bylo strašné, kdyby trpasličí semetriky měli dvě hlavy a mohli tak hubovat úplně celý den, i ve spánku. Jenomže na takových rozhovorech není vůbec nic zajímavého, takže se o nich zde dále nebudu rozepisovat. Stačí konstatovat, že když vyšel Emil, byli už všichni tři zpátky na cestě.
Ještě před obědem dorazili k rozcestí. Ono to ani nebylo pořádné rozcestí, s těží by se tomu dalo říkat rozcestíčko. Cesta, po které šli, uháněla stále dál k obzoru a po pravé straně se na ni napojovala stezka jen tak tak prošlapaná. Dal přesto zastavil. Napodobili ho i jeho společníci. Mag podal vysvětlení svého chování: „Přátelé, nyní se musíme rozhodnout, jakou cestou se vydáme. Kratší, nebo delší?“
„Copak, spěcháš snad zpátky ke svému pánu a vládci drakovi? Vemem to tou delší a ještě budeme hledat každou okliku, kterou si budeme moci prodloužit cestu.“ vyjádřil svoje stanovisko trpaslík.
„Dovol, abych tě seznámil se základními atributy obou cest,“ začal diplomaticky iluzionista „první a samozřejmější je ona delší, která vede přes skřetí území, je plná nástrah a nebezpečí. Budeme mít veliké štěstí, když cestou touto krajinou plnou síry a vypálených plání narazíme pouze na hordy skřetů se svými šamany, kteří považují za největší pochoutku lidský mozek…“ Dal se odmlčel.
„A ta druhá cesta?“ špitnul Worf
„Ta by nám umožnila tohle všechno přeskočit a dostat se na druhou stranu skřetího území během několika hodin, ne-li minut.“
„Ale …“ začal trpaslík, který tušil, že v tom bude nějaký háček.
„Žádné ale. Pouze bychom byli u cíle a to znamená i „doma“ u draka o něco dříve.“
„A jak mi tedy vysvětlíš, že tou druhou cestou nikdo nechodí, když je tak bezpečná, rychlá a pohodlná?“
„Málokdo o ní ví a navíc … je v tom pořádná dávka magie a většina lidí se takových věcí děsí.“
„Dobře, dobře … očividně tou cestou chceš jít. Já se sice skřetů nebojím, ale když mám na vybranou … no, uvidíme. A co ty Marvine, kudy by ses chtěl vydat ty?“ optal se trpaslík
„Já souhlasím s rychlejší cestou, čím rychleji tím lépe.“
„Tak je rozhodnuto … vyrážíme.“ řekl buď trpaslík nebo mág. Už si přesně nepamatuji kdo, nedával jsem zrovna moc velikej pozor, ale ono na tom stejně nesejde.
Cestou Dal dvojici svých přátel vysvětlil, jak se to s oním magickým způsobem cestování má. Kdysi před mnoha lety existoval cech čarodějů, kteří sami sebe nazývali zkušení-skřeto-skrčko-hypo-meta-terra-travelleři-durch-die-univerze-instantně, kteří se zabývali, jak sám jejich název napovídá cestováním na dlouhé vzdálenosti a to téměř okamžitě. Ve své podstatě to funguje tak, že postavili systém tunelů, které propojovaly místa po celé zemi, ale které byly dlouhé jen několik kilometrů. Je to tak jednoduché, že? Tento způsob cestování však byl téměř zapomenut po zániku onoho cechu, který doslova vymřel, poněvadž vstupní slib zněl asi takto: „Já (jméno) se zavazuji sloužit spolku zkušených-skřeto-skrčko-hypo-meta-terra-travellerů-durch-die-univerze-instantně.“ A kdo ví proč to nikdo nedovedl pořádně vyslovit, byť kandidátů nebylo málo. Někteří historikové tvrdí, že byli možná i dva.
A právě do těchto tunelů vstupoval dvojhlavec, bratranec Pinokia a plecháč co vypadal jak kaktus. Worf byl upřímně zklamán. Čekal nějaký zářící portál, jak to znal ze starých trpasličích pověstí, ale všechno, čeho se dočkal byly oprýskané dveře, za kterými se skrývaly podivně vyhloubené tunely. Trpaslík moc dobře věděl, jak má vypadat správná štola, jeho národ byl proslulý svojí hornickou horlivostí, ale něco takového ještě neviděl. Musela to být nějaká magie! Tunel byl dokonale kulatý a jeho povrch úplně hladký, takže kdyby tekla směrem dolů voda, mohl by být použit jako skvělá obří klouzačka.
Už šli různě se kroutícím tunelem několik minut, když tu uslyšeli podivný zvuk. Takový hučivý … jako když přiložíte ucho ke škebli … akorát víc hlasitý … a blíž.
Worf zneklidněl. Otočil se nazpět, odkud, jak se zdálo, zvuk přicházel. Strnul hrůzou. Jen málo paprsků z povrchu dopadalo až sem, takže nebylo vidět zrovna daleko, ale i přesto trpaslík rozpoznal způsob své pravděpodobné smrti … byla to voda. Abych vám tento pocit nějak přiblížil … jak by vám asi bylo, kdybyste byli tak prťaví, že byste mohli vlézt do zahradní hadice … opravdu do ní vlezli a někdo by pustil vodu v dobrém úmyslu zalít jahody? Myslím si, že v tu chvíli by vám bylo prd po jahodách. Přesně takový pocit zažíval Worf. Nejen, že mu byly ukradené jahody, v tu chvíli se nevšímal ani svých přátel. Existoval jenom on a voda, která se na něj valila obrovským tempem. Chtěl pořádně zařvat, ale uvědomil si, že to nestihne, než k němu proud dorazí a čelit hektolitrům valící se vody s otevřenou pusou není zrovna oblíbený koníček trpaslíků.
Zavřel oči. Poslouchal přibližující se hučení. Zatnul všechny sval v těle. Nadechnul se…
A vydechnul … Hučení ustalo. Otevřel jedno oko. Druhé. Žádna voda. Ani kapka. Neslyšel nic. Tedy alespoň na chvíli, než se nadál, už znovu se otáčel za směrem zvuku. Tentokrát to však byl vřeštivý hlas hlavní hlavy iluzionisty: „Ty jedna nezodpovědná hlavo! Co si to dovoluješ. Vytekl ti snad mozek uchem?! Ty se směješ? Tobě to snad připadá vtipné, že jsi vyděsila mého přítele k smrti? Ještě jednou uděláš nějakou nezodpovědnou iluzi pro svoje zvrácené pobavení a položím na tebe na několik let kbelík.“ V průběhu tohoto nadávacího monologu, který trpaslík sledoval jako ve snu, pohlavkovaly a fackovaly mágovy ruce černovlasou hlavu, jak se říká, hlava nehlava. Byl to velice zajímavý pohled.
Worf se z tohoto zážitku vzpamatovával dobrých půl hodiny. I Marvinovy obvody se přetížili, takže je musel dávat hodnou chvíli do pořádku, přesto však vyrazili na cestu, jak nejdříve mohli.
„Mám pro vás zprávu, která vás nepotěší.“ oznámil Dal po hodné chvíli cesty, když už tunel ústil do nějaké ozářené místnosti.
„Překvapilo by mne, kdybys měl něco, co by mne potěšilo, za deset dní, co spolu cestujeme se ti to ještě nepovedlo.“
„Nebyl jsem k vám úplně upřímný, když jsem tvrdil, že cesta tudy nemá žádný háček. V těchto tunelech žije tvor, kvůli kterému se děsí tohoto způsobu cestování všechny inteligentní formy života, dokonce i učitelé. Sám jsem mu kdysi unikl jen o vlásek. A vše nasvědčuje tomu, že je doma.“


A to je, milé děti, konec dnešního dílu. Co se dělo dál? Kdo je onen strašlivý tvor? Přežijí naši hrdinové setkání s ním? A jak bude jejich cesta pokračovat?Uplatní konečně Dalova druhá hlava své umění? Uslyšíte zítra …


Kapitola šestá


ve které se naše trojka setká s obávaným tvorem žijícím v tunelech, přežije střetnutí s ním a dostane se z podzemí ven.


V minulých dílech jste slyšeli:
Trojice hrdinů cestuje pro princeznu svému zlému pánu drakovi skrz podzemní tunely. Dalova druhá hlava chce více a více konečně vytvořit nějakou iluzi, z čehož má Worf skoro smrt. Marvin je zatím tišší a tišší, v minulém díle dokonce řekl jedinou větu. Jak bude jejich cesta pokračovat?
 


Minule jsme skončili v místě, kdy Dal oznámil svým přátelům doslova toto: „V těchto tunelech žije tvor, kvůli kterému se děsí tohoto způsobu cestování všechny inteligentní formy života, dokonce i učitelé. Sám jsem mu kdysi unikl jen o vlásek. A vše nasvědčuje tomu, že je doma.“
Marvin mlčel. Worf mlčel. V okamžiku, kdy už toho mlčení měl trpaslík dost, zeptal se svého druha: „U Grufa, a kdo to má jako být? Nějaký drak? Upír? Ženská, co vybírá pětikačku na veřejných záchodcích?“
„Něco mnohem horšího … tuto takřka mýtickou postavu zná téměř každý, jen pod jinými jmény. To nejrozšířenější a zároveň to, které mu nejvíce lichotí je prosté, takřka pohádkové … Děda Vševěda.“
„Cože? Děda Vševěda? Ale to je přeci výbronej chlapík. Máme štěstí, že jsme na něj narazili. Určitě nám poradí.“
„Výbronej chlapík? Ty si asi neuvědomuješ, co by se s tebou stalo, kdybys najednou všechno věděl, znal všechny souvislosti a vůbec úplně všecičko, co se kdy stalo a stane. Já ti řeknu, jak bys dopadl. Dopadl bys jako on!“
„Dallile! Pojď dál a představ mi své přátele.“ ozvalo se z místnosti, která se rozprostírala za ohybem tunelu, ve kterém stáli. Všichni tři opatrně vešli. Místnost byla upravená jako taková pěkná světnička starého člověka: kamínka, naproti nim lavice, petrolejka a noviny na dřevěném stole, houpací křeslo a v něm stařík s knihou v ruce a dýmkou v ústech. Působilo to takřka roztomile.
„Posaďte se, mládenci a povídejte, co vás ke mně přivádí.“ Dal s Worfem se usadili na lavici a Marvin zaparkoval vedle nich.
„Vždyť to víš, tak proč se nás na to ptáš?“ obořil se na něj Dal, který ho očividně znal z dřívějška.
„Já znám všechno, kdyby mne lidé vyprávěli jen to, o čem nevím, už dávno bych zapomněl, jak zní lidský hlas.“ vysvětloval stařec a bafal z dýmky.
„My v podstatě jen procházíme,“ začal vysvětlovat Worf, protože věděl, že z mága ani ze zamlklého robota stařík nic nedostane.
„A jaký je váš cíl?“ nenechal se odbýt Vševěd
„My … putujeme, abychom vykonali tuze vznešený úkol…“ Stařec se houpal v křesle a usmíval se. Worfovi se vůbec nechtělo vykládat o tom, jak jdou unést princeznu, aby ji předhodili drakovi jako nějaké žrádlo pro psy, nebo spíše pro draky. To se mu nezdálo dost ušlechtilé. A bodejť by ne, byla to ta největší ohavnost, kterou byl kdy nucen udělat. Tedy kromě toho, když jako mladý trpaslík musel jíst špenát. Ale stejně jako tehdy, ani dnes neměl na výběr. „… jdeme zachránit princeznu ze spárů ohavného draka.“ Tak trochu obrátil příběh na ruby Worf. „Můžeš nám v našem údělu nějak pomoci?“ Stařík se usmíval čím dál tím víc.
„Chlapče, chlapče. Není mým úkolem lidem pomáhat. To se dokonce protiví popisu mé práce. Jednou za mnou přišel burzovní makléř, který mi asi týden lichotil a pak z něj vypadalo, že chce radu, do jakých akcií má investovat, které budou nejstrměji stoupat. Poradil jsem mu tedy, že nejvíce mu vydělají akcie firmy Huňatá ovečka s.r.o., která se zabývala vším od chovu ovcí až po šití vlněných bund. A opravdu, vlna se dostala do módy a onen muž vydělal mnohem více, než si dovedete představit. V tu chvíli však začal řádit virus srsténky, který ovce připravil o vlnu, takže firma Huňatá ovečka s.r.o. zkrachovala a náš spekulant přišel o všechno, co měl. Chudák.“
„Ano, a proč nám to tak zdlouhavě vyprávíš?“ neuctivě se zeptal Dal
„Abyste pochopili, že se stane co se má stát, já říkám, co říkat musím a ne to co vy chcete, abych vám řekl, poněvadž kdybych vám řekl, co vy chcete, abych vám řekl, navzdory tomu, že jsem to řekl, nemusela by to být pravda, nebo by to nebyla pravda právě proto, že jsem vám to řekl a to jen kvůli tomu, že jsem to říci neměl a neřekl co jsem měl. Ale protože se stane, co se má stát, řeknu, co mám říci, i když řeknu, co si myslím, že bych říkat neměl, protože to, že jsem to řekl je vlastně důkazem, že se to stalo (tedy že jsme to řekl) a tudíž, že se to stát i mělo, takže cokoliv řeknu, říci jsem měl a co neřeknu jsem měl naopak zamlčet a to je základní premisa teorie predestinace.“
„Už víš, proč se všichni bojí tudy chodit? Poněvadž musí poslouchat TOHLE.“ pronesl Dal směrem k Worfovi.
„Nebudu vám však vyprávět něco, co vím, že nepochopíte, nebo chápat nechcete. Stačí jen, když budete vědět, že vaše cesta bude úspěšná. Zachráníte princeznu i když ji nezachráníte.“
„Zachráníme, nezachráníme. Ty jsi se vůbec nezměnil. To co říkáš se nedá pochopit. Znám alespoň tucet lidí, kteří se o to snažili a vybuchla jim hlava.“ ostře kritizoval onu věštbu, nebo co to vlastně bylo dvojhlavec. „Už tady nehodlám strávit ani minutu, odcházím,“ vstal z lavice a vyrazil k druhému východu ze světnice. Worf se váhavě postavil a pomalými kroky ho následoval. Za ním i robot.
Stařec se déle pomalu houpal a pro všechny si našel ještě několik vět: „Dalile, podruhé odcházíš bez rozloučení a znovu tě cesty osudu přivedou zpátky ke mně. Worfe, dávej na Dala pozor, prokážeš tím službu jak jemu, tak kanibalům, není to zrovna chutný zákusek. Marvine, pamatuj si číslo 761, je důležité.“
Marvin i trpaslík se se starcem ještě rozloučili a poděkovali. Dal byl už dávno na cestě. Nemohu než poznamenat, že všechno, co tento starý muž řekl, se opravdu vyplní, jen některé události, o kterých mluvil, nebudou součástí našeho příběhu.
Když dvojice konečně dohonila svého neotesaného přítele, zeptal se dřevák: „Co proti tomu dědovi máš, vždyť je to vcelku roztomilej starej blázen? Ani nepoznal, že jsem mu o té princezně kecal.“
„Ano, to už vím taky, že je to blázen, ale ještě předtím, než jsem se to dozvěděl, tak jsem k němu šel jako k velikému prorokovi, který našemu národu vždy radil v těžkých situacích, tehdy mi řekl doslova: „Setneš draka a zachráníš svůj národ od jeho útlaku.“ To první se stalo, to druhé ne. To jen kvůli němu jsem v té šlamastyce. Nejen já, i vy. Kdybych já nemusel sloužit drakovi, nebyli byste jeho vězni, takže může vlastně za neštěstí nás všech.“
Worfa to zarmoutilo, ale neříkal nic. Nedokázal by asi vymyslet žádnou větu, která by utišila Dalův hněv. Smutný příběh se však rozpustil na sluníčku. Stačilo na rozcestí zabočit podle správného ukazatele, který hlásal cestu k Fakt hodně bohatému království a za několik minut už znovu všichni viděli slunce. Obě. A za svitu Emila vypadá každý problém menší. Dokonce si Dal po obědě pobrukoval, což nebylo vůbec obvyklé, ale proč ne? Za dvě hodiny chůze podzemím urazili alespoň sto mil na povrchu a už byli téměř u cíle. Stačilo se už jen dostat do hlavního města Fakt hodně bohatého království. Jenomže cesta k němu vedla přes řeku, přes širokou a divokou řeku. Zkrátka přes tak rozbouřený vodní tok, že by se přes něj nedostala ani Malá mořská víla. Jenomže inteligentní formy života kdysi dostali geniální nápad a to ten, že přes tyto nepřekročitelné toky postaví mosty.
První, kdo tento nápad realizovali byli bobři, lidé to od nich posléze sprostě obšvihli. A jeden takový plagiát bobřích mostů, kterým nevzdělaní lidé říkají hráze, překlenoval břehy neposedné říčky.
„Stát,“ zazněl autoritativní hlas, když už byla trojice téměř na druhé straně mostu. Na úplném konci totiž stála dvojice uniformovaných mužů. Jeden vysoký s svalnatý a druhý menší, zato však ověnčený metály, že mu na ně uniforma skoro nestačila. „Všichni kdo chtějí projít musí zaplatit mýto, které činí pět dukátů, dva zlaté, nebo osm Euro.“
„Sorry pánové,“ chtěl prokázat svůj diplomatický talent trpaslík: „ale my nemáme ani floka, ale stejně se budeme muset dostat na druhý břeh.“
„To máte smůlu. Myslíte si, že je to sranda, nebo co? Být občané Fakt hodně bohatého království, to je pěkná fuška. Celý den dělám na poli, v noci kopu v dolech, o víkendech tedy dělám celníka a to je ještě nic proti mé ženě. Ta dělá osm dní v týdnu pětadvacet hodin denně v továrně na síťky na motýly a ještě se stíhá starat o našich sedm dětí! A to všechno nám jen tak tak stačí na zaplacení daní. A pak přijdete vy a řeknete, že nemáte ani floka! Co si to dovolujete. Už ať jste pryč vy pobudové, sic vás hodím rovnou do řeky.“ vylil si srdce menší z obou celníků.
Všichni tři se obrátili a vydali se nazpět. Za nimi se ještě ozývaly urážky typu: „Už se sem nevracejte, mohli byste přijít o hlavu. A někteří z vás i o hlavy. Už to nezkoušejte, přes nás by neprojel ani parní válec, kdyby nezaplatil.“ a podobně.
Na druhé straně se konala válečná porada.
„Jak se dostaneme na druhý břeh? Navrhuji se probojovat.“ začal zostra Worf.
„Myslím, že mám lepší nápad.“ oznámil Dal a nevybíravým úderem přiměl k aktivitě svojí druhou hlavu. „Nedělej, že spíš, jen je ti trapně, za to co jsi u dělal v tom tunelu. Ale tohle je práce jako stvořená pro tebe. Myslím, že ti budeme moci odpustit, když se ti to povede…“
„Ale prosím,“oznámila hlava s knírkem „udělám co je v mých silách. Mohl bych vytvořit iluzorní peníze, kterými bychom si zaplatili průchod. Nebo mohu vytvořit iluzi lva, který by ty dva neotesance zahnal na útěk, nebo …“
„Myslím, že mám lepší nápad.“ přerušil druhou Dalovu hlavu trpaslík.

Ten den se Dalovi konečně podařilo vytvořit iluzi, o které se vyprávělo ještě dlouhá léta, ale do kronik se nedostala. Nicméně nejživěji se i ni diskutovalo ještě ten den v krčmě, kdy se dva známí vejtahové chlubili tím, že po jejich chatrném mostu ze dřeva a konopných lan přejel parní válec. A zaplatil! O tom, že brzy na to zlaté peníze z ničeho nic zmizely však neutrousili ani slůvko …

A to je, milé děti, konec dnešního příběhu. Dorazí již zítra Worf s přáteli do hlavního města? Proč je Marvin stále tak zamlklý? To se dozvíme … zase zítra.

 

Kapitola sedmá
ve které jednomu z našich hrdinů dojdou baterky. Můžete si tipnout, kterému.

 

V minulých dílech jste slyšeli: Trojice hrdinů potkává cestou za princeznou pro draka Gryarkora Děda Vševěda a další více, či méně zajímavé lidi. Co je však důležité je fakt, že už dorazili do Fakt hodně bohatého království.

Dost možná jste se už někdy zamysleli nad samotným Marvinem. Vedle toho, že je plecháč a tudíž není schopen pochopit žádnou metaforu ani vtip též nemůže nic cítit. Přátelství, bolest, hněv, láska … to všechno jsou pro něho pojmy, které mu pramálo říkají. A proč by měly, takový robot může být „šťastný“ i bez nich. Tedy u uvozovkách šťastný, protože něco takového jako je štěstí nemůže nikdy pocítit.
Ti praktičtější z vás se občas určitě zamýšleli nad tím, jek může takový robot, který se podobá kaktusu vůbec chodit. Odpověď je jednoduchá – má kolečka, takže vlastně jede, ale omluvte mne, že tyto drobné rozdíly neuvádím hned při popisu, ale to bych pak celý tento příběh musel místo „naši tři přátelé si to kráčeli džunglí plnou leopardů“ napsat „dva z našich přátel si to kráčeli džunglí plnou leopardů a jeden z nich vedle nich jel“ No přiznejte, to by potom ti leopardi úplně ztratili na významu! Takže i nadále budu používat tyto zjednodušené výrazy. Ale teď už konečně přistupme k tomu, co se s třemi mušketýry děje.
Právě si to takhle šinou mezi skalami, když ten, který jede, náhle zastaví. Nejprve si toho ani Dal, ani Worf nevšimnou, ale záhy jim začne scházet onen podivný vrzavý zvuk, který Marvin při jízdě vydává. Otočí se a doběhnou zpět ke svému příteli.
„Co je ti Marvine? Polámalo se ti snad kolečko?“ začal vyzvídat trpaslík.
„Energie – málo. Brzy – muset – vypnout. Vy – zatáhnout - za – červená – bodlina – a – vyndat – baterii. Baterie – musí – do tepla – pak – se nabýt – vy vrátit – zpět – ona – a já – zase - fungovat.“ Marvin umlkl a už nepromluvil. Dva přátelé se nad ním smutně skláněli.
Dal zatáhl za červenou bodlinu a vysunul se panel s baterií, na které se nacházel displej se zářící nulou. Začaly záchranné akce. Teplo? Co to vlastně znamená? Worf na ni zkusil dýchat. Nula. Třel ji o kámen, furt nula. Dokonce ji z Dalem hodili do ohně, ale číslo na displeji zůstalo neměnné a Marvin se po zasunutí baterie nerozpohyboval.
„Máme jedinou šanci.“ pravil iluzionista po několikati hodinách přemýšlení a zkoušení a ukázal rukou na kopec.
„Myslíš jako vylézt na kopec a křičet z plných plic: „Nemáte někdo náhradní baterii do robota třídy CX?“ optal se Worf
„Ne, myslím tím, že ten kopec je sopka a láva je ta nejteplejší věc, co znám.“ napověděl mág.
„Si se snad pomát, ne? U každý sopky je přeci nějaká harpie a já nehodlám bojovat s něčím, co má tak veliký drápy.“ ohradil se Worf.
„Takže v tom Marvina necháme?“ a to byla ta správná otázka.
Nahoru k sopce nevedla žádná cesta. Lidé tam asi často na výlety nechodili, takže škrábat se po strmém svahu nebyla zrovna skvělá zábava. Ale za pár hodin naši přátelé špinaví a zaprášení od sopečného popela stanuli na jícnu sopky. Asi deset metrů přímo pod nimi vřela hustá červená žhavá láva. Nebyl to zrovna pěkný pohled.
„Dej mi tu baterii.“ zavelel mág
„Já ji nemám.“ odpověděl trpaslík zmateně
„Cože? ty jsi ji nechal dole? Tak pro ni urychleně vrať!“ Trpaslík chtěl něco namítnout, ale věděl, že by to bylo stejně marné. Otočil se a pomalu kráčel dolů ze svahu.
„Stůj. To nechápeš srandu? Já ji mám.“ zahlaholila hlavní ze dvou hlav. Worfovi to vůbec vtipné nepřipadalo, ale obě dvě hlavy se smály a v bujarém veselí do sebe navzájem mlátily.
„No tak, neřvi tak, ať nepřilákáš harpie.“ napomenul svého rudovlasého přítele trpaslík, s černovlasou hlavou nemluvil od toho incidentu v podzemí. Nicméně zmlkly obě dvě hlavy. Dal se obrátil k jícnu a hodil dolů baterii. Chvíli čekal a díky svému výbornému zraku skutečně viděl, jak se baterie nabíjí, netrvalo dlouho a svítila na ní obrovská stovka. Plně natankováno.
Všechny tři ústa se na sebe navzájem zasmála. Konečně dobili tu proklatou baterii. Dokázali to! Ale ticho vládlo déle, než bylo obvyklé. A jako vždy to byl Worf, který přišel s nechápavou otázkou.
„A jak ji dostaneme zpátky?“ Dal se na okamžik zamyslel.
„Jednoduše, hodím tě dolů a ty ji doneseš.“
„Děláš si srandu? Já jsem ze dřeva. Hořlavej matriál, člověče, ale maso třeba tak dobře nehoří.“ rozkřičel se na svého vtipkujícího přítele trpaslík. A jak tak přišel, hádejte, co se stalo? To byste neuhodli! Harpie je zaslechla a neslyšně k nim přiletěla, vznášela se nad nimi, aniž by o tom tušili. Možná někteří z vás ani neví, jak taková harpie vypadá. Buďte rádi, že to nevíte a já vám to vyprávět nebudu, protože by si na to někdo z vás vzpomněl v noci a počural by se strachy do spacáku a pak by to všude hrozně smrdělo. Stačí, když budete vědět, že mají křídla a pařáty, kterými zvládnou rozsápat během chvilky i středně velikého žáka páté třídy.
„Já vám pro to zaletím!“ zaskřehotala hlasem staré báby harpie. Tři páry oči se podívaly rovnou nad sebe a po dvou zádech přejel mráz. Jako první se vzpamatoval Dal.
„Ale prosím, budeme vám vděční.“ K úžasu obou dvou se harpie snesla nad lávu, popadla baterii a vrátila se k nim. Možná pověsti lhali a tyto podivná stvoření nejsou ze své přirozenosti špatné, možná si jen nemají s kým povídat…
„A teď si zahrajeme na honěnou.“ Prohlásila šibalsky harpie.
„To teda ne, ty můžeš lítat, tebe nemáme šanci chytit, to by nebyla férová hra.“ protestoval Worf.
„Ne, nebudete chytat vy mě,“ harpie pustila baterii „ale já vás! A až vás chytím, tak vás sním! Počítám do pětadvaceti, pak za vámi vyrážím.“ Harpie začala počítat. Dal v ten okamžik popadl baterku … a s výkřikem ji pustil.
„Vem ji ty, malej, a zdrháme.“ Worf poslušně čapl černou krychličku a utkal směrem za mágem. Harpie zatím počítala: „Tři – pět – osmnáct – devět“. Z počtů by jedničku určitě nedostala, otázka je, jestli je to pro naše hrdiny výhoda, nebo nevýhoda.
Dvojice zaběhla za nejbližší kámen a skrčila se.
„Co děláš? Běžíme dál.“ křičel trpaslík udýchaně na svého přítele „Takhle nás brzy chytne.“
„Klídek, vydechni si, dívej se a uč se.“ pronesl mág. Za dvě sekundy už nesourodá dvojice vybíhala ze zákrytu, který jim kámen poskytoval. Nervalo dlouho a harpie vyrazila za nimi. Worf se musel hodně krotit, aby svůj skutečný úkryt neprozradil smíchem, když sledoval, jak harpie sleduje dvojici přeludů vytvořených jeho přítelem, který se stejně jako on zpoza kamene ani nehnul. Ještě nějakou tu chvilku počkali a pak vyrazili zátky tam, kde schovali Marvina, aby ho nikdo nenašel a neukradl. Vložili do něj baterii a zasunuli.
„Žjóva!“ ozvalo se zevnitř kaktusu „tak tomu říkám, být při síle. Děkuji vám.“
„Ale to nic nebylo,“ začal vyprávět Worf do kroku „nejdřív jsme museli přemoci to hejno harpií …“ Trpaslík vyprávěl ty své pohádky ještě dlouho a zrovna v okamžiku, kdy už pomalu končilo jejich heroické vítězství nad kyklopem, vešli do hlavního města Fakt hodně bohatého království. Jelikož už se už schylovalo k večeru, rozhodli se naši přátelé, že jednou zase přespí na měkkém a vyrazili si najít ubytování v některé z krčem. Navečeřeli se a zapili jídlo, pak oslavili to, že zdárně dorazili do hlavního města, poté se napili na dnešní vítězství nad armádou harpií. A pak už byli tak na mol, že se jen tak tak dovlekli do pokoje. Ale nikdo nechtěl myslet na to, jak obtížné bude zítra unést princeznu.

A to je, milé děti, konec dnešního dílu. Co se dělo dál? Unesou naši přátelé princeznu?A jak se k ní vůbec dostanou? A jaké bude ono ráno po oslavě?

 

Kapitola osmá
ve které bude „unesena“ princezna

 

V minulých dílech jste slyšeli: Spoustu nezajímavých věcí. A dneska to nebude jiné. Jediné co v minulém díle stálo za zmínku byla oslava, kde se naši hrdinové ožrali jako zimbové. Zimbo je zvíře, které se ze všeho nejvíce podobá praseti.

„Kdo zhasnul slunce?“optal se velice rozmrzele Worf, který vůbec nic neviděl.
„Nikdo, jen musíš otevřít oči.“ upozornil ho Dal a pokračoval: „Neměj strach, to přejde, zajdeme si na snídani a třeba ty hlavy přestanou tak šíleně bolet.“
„Já vám říkal, abyste se včera večer mírnili,“ podotkl Marvin „Ale vy jen samé – To musíme oslavit, když už jsme u cíle, dej si taky zelenáči.- já vám říkal, že požívání fermentovaných destilovaných nápojů ve velikém množství způsobuje nežádoucí účinky…“ a robot pokračoval dál, ale nikdo mu nevěnoval nějakou zvláštní pozornost, natož aby ho poslouchal.
„Co se vlastně včera dělo?“ otázal se znovu nesměle Worf
„Nejprve jsme vešli do krčmy, to by sis ještě mohl pamatovat, a ty jsi řekl …“ začal trpaslíkovi oživovat paměť Marvin.
„Ne, ne. Zastav. Už ze zkušenosti vím, že na věci, na které si nemohu vzpomenout, bych si ani nechtěl pamatovat. Tuším, že právě tohle bude ten případ.“
Trojice vyrazila již časně zrána (hned potom, co poobědvali) směrem k paláci, aby si vymohli audienci u krále. Získat totiž slyšení u krále není žádná legrace, vypráví se příběh o sedlákovi, který si zažádal o královskou audienci, aby poprosil o snížení daní, poněvadž se ten rok neurodilo, ale bohužel na něj nevyšla řada ani ten rok, ani příští. Řada čekatelů byla tak dlouhá, že ke králi se dostal až vnuk onoho sedláka, na trůně samozřejmě v té době neseděl ten samý vladař, jako před lety, ale jeden z jeho potomků. Vnuk však byl předvolán před krále a věděl pramálo o tom, proč vlastně jeho děd tolik o slyšení usiloval a tudíž se omluvil a šel domů. To krále rozlítilo, protože onen holobrádek jen plýtval jeho časem, nechal ho tedy vsadit do vězení. Hned druhý den jeho žena přiběhla na zámek a zažádala si o audienci, aby prosila o milost.
Tento příběh se však dozajista nestal ve Fakt bohatém království, poněvadž získat několik minut před trůnem bylo až pohádkově lehké. Stačilo jen tvrdit, že znáte způsob, jak vydělat spoustu peněz. Kdyby vás totiž s takovouto informací palácoví úředníci poslali pryč a král by to poté zjistil, nechal by jim useknout malíček na noze, prsteníček na levé ruce a hlavu. Ještě ani nebyl čas na přesnídávku a trojka už stála před králem v plné kráse.
Worf sice protestoval a tvrdil, že audience u krále je jen ztráta času. Doslova Dalovi včera u piva řekl: „Co čekáš? Že přijdeš před krále a řekneš: „Já chci princeznu!“ a no ti dá princeznu. Kdepak, zavře nás až zčernáš, tady Marvin zrezne a já ztrouchnivím, za takovou drzost.“
Dal však trval na tom, že to nejprve vyzkouší diplomatickou cestou až poté přijde čas na tiché vplížení se do královských komnat a unesení spící princezny pod rouškou svítícího Evžena. Worf však stále věřil, že právě toto je jediná možnost, jak princeznu získat. Zvláště když teď hleděl na zachmuřený obličej panovníka sedícího na trůnu.
Král Zlatan třetí totiž nebyl mezi ostatními vladaři žádné béčko, kdepak. Byl to velice schopný ekonom a dokonce vypracoval vlastní ekonomickou teorii s názvem Souhrnné konstatování radikálních blbostí lén i království. Do odborného tisku vstoupila tato teorie pod zkratkou SKRBLÍK. Nebudu vás teď zatěžovat zbytečně erudovanými premisami, stačí když vám vysvětlím základ celé této teorie. Zlatnovi bylo hned jasné, že chaos, který panuje v formulářích daňového přiznání, formulářích robotnické dávky a formulářích snášenlivosti a snášivosti slepic je jako stvořený pro časté úniky peněz, které by měly přijít do královské pokladny. Chce to přísnou kontrolu! Ale ke kontrole jsou třeba úředníci, kteří musejí být placení a kteří dělají chyby! Abych to zkrátil. Zlatan se jmenoval hlavním peněžním inspektorem, takže každý formulář, každá stvrzenka, zkrátka úplně všechno se sbíhalo právě u něj a on vše kontroloval a zapisoval. To mu však zabíralo tak hodně času, že vůbec neměl čas vládnout, což za něj více než dobře obstarával jeho šašek. Dalším důsledkem tohoto plánu byly stovky papírů, které ležely rozložené po podlaze trůnního sálu a kterými se návštěvníci museli doslova brodit. Zrovna teď byl Zlatan více než rozmrzelý, protože mu právě přišel mýtní výkaz, ve kterém chyběla zaznamenaná platba za přechod mostu. Chybělo celých pět dukátů! A jako vysvětlení bylo připsáno v políčko pro poznámky: Parní válec. Kampak bychom to s takovou dopracovali!
„Šašku, pověz nějaký vtip pro obveselení.“ poručil zasmušilý král
„Přijde muž do pekárny a koupí si bochník chleba a osm housek. Zeptá se kolik je dlužen a prodavačka mu odpoví, že nic.“ Panovník se hlasitě rozchechtal.
„Zvláštní smysl pro humor.“ podotknul Dal.
„A co vy tam, co tady okouníte? Chcete něco, nebo jsem mi jen přišli rozkopat lejstra?“ otázal se král, hned co si trojice všimnul.
„Ctihodný a přebohatý Velezlatane minimálně třetí. Přicházíme s poselstvím od nebesky bohatého draka Gryarkora.“ V tu chvíli se přímo před trůnem objevila asi metrová iluze draka. Obrovského draka, což mohl král poznat podle toho, že stromy, nad kterými letěl, by mohl pohodlně používat jako párátka. Vzhledem k mírumilovné povaze oné iluze se nad ni král ani tolik nepodivoval a nedával najevo překvapení. Ostatně to měl v popisu práce, král nemůže být vyjukaný, z každé ptákovinky, kterou mu nějaký moula z Hnojákova předvede. Bylo to tak trochu jako televize. Zrovna se scéna změnila. Drak začal přistávat a ulehl na ohromnou hromadu zlatých mincí a klenotů. Dal chvíli mlčel a když už si oči pozorovatelů zvykly na záři zlata, pokračoval a výjevy se měnily podle toho, o čem mluvil.
„Vyslal své nejlepší sloužící, aby Vám, vaše veličenstvo, přinesli skvělou zprávu. Strastiplná byla naše cesta na váš dvůr, ale nebylo to nadarmo, poněvadž alespoň můžeme obdivovat krásy vašeho skvostného hlavního města a vůbec celé země.“ Slova o strastiplné cestě podbarvoval obraz půtek s krvelačnými skřety, gnómy, gobliny a hlavně harpyjemi.
„Skláníme se před vámi v pokorné víře, že naše zpráva dojde radostného přijetí,“ pokračoval mág. Nikoho samozřejmě ani nenapadlo alespoň sklonit hlavu jako výraz úcty, ale zato Worfa napadlo, jestli tohle pochlebování bude mít někdy konce. A pokud ano, jestli se toho vůbec dožije.
„Pověz mi tedy posle, jaká je tvoje zpráva.“ požádal panovník.
„Náš pán si dovoluje požádat tě o ruku tvojí dcery, aby se i ni mohl starat milovat ji po celý svůj život. Na důkaz toho, že jeho nabídka je vážně míněná, posílá vám náš pán tuto malou pozornost.“ a zpod pláště vytáhl zlatavé, rubíny posázené žezlo a jablko, které vypadalo, jako by bylo vybroušeno z jediného diamantu. Samozřejmě, že to byla jen další z dlouhé řady iluzí, kterou vyprodukovala černá Dalova hlava. Král se však i přes očividně hodnotné dary evidentně rozlítil.
„Cože? Vy si myslíte, že dám svojí milovanou dceru Marinetu nějakému šupináči, jen když si o ní řekne a hodí po mě několik cetek? To si snad děláte legraci! Nechám vás vykázat. Ne, kdepak, to by byl příliš malý trest. Nechám vás popravit! Ne, to je stále ještě málo, zavřu vás do žaláře a budu vám pouštět písničky od Sámera Issy! A pak si budete přát, abyste se nikdy nenarodili!“
„Promiňte“ rychle vyrukoval se svojí poznámkou Dal přesně v okamžiku, kdy se král nadechoval: „jestli můžu něco podotknout, tak my nežádáme o ruku vaší Merinety, nýbrž o vznešenou Lilietu.“ Chvíli bylo ticho.
„Lilieta, Lilieta … ano myslím, že takovou dceru mám. To bude ta, co mne má ráda jako sůl, tak tu si klidně odveďte. Ale dary mi tady nechte. Audience skončila. Tak huš, jděte už, víte kolik mám práce?“
Trojice našich hrdinů se ani nestačila divit, pomalu a zmateně vykráčela ze sálu. Do čekacího salónku za nimi brzy přišla samotná princezna. Byla malého vzrůstu a štíhlé postavy, užší obličej se zářivě zelenými očky zdobilo neobvykle vysoké čelo. Vlasy měla upravené do onoho účesu, který nedokážu pojmenovat, ale vypadá, jako kdyby ji vlasy sežral kombajn. Měla vysoký, ale příjemně zbarvený hlásek. Mluvila s noblesou princezny, ale zároveň její slova nepůsobila arogantně ani přezíravě.
„Jmenuji se princezna Lilieta. Slyšela jsem, že mne máte odvést na dvůr nějakého velice váženého nápadníka, který se uchází o mojí ruku. Věřím, že mi jeho pohostinství poskytne vše potřebné, takže si ani nebudu balit svoje staré šaty a hřebeny a daruji je charitě. Mohu znát ctěné jméno onoho urozeného statného mladého a chytrého prince?“
„Proč by ne, je to dra …“ začal odpovídat Worf, ale byl hrubě přerušen Dalovou pěstí, která dopadla na trpaslíkův obličej.
„Je to náš drahý lord Gryarkor.“ pokračoval zrzavý iluzionista.
„To zní velice vznešeně. Už se těším, až se s ním setkám. Kde máte zaparkovaný váš kočár? Nebo dokonce automobil?“
„Až za městem, princezno. Nechtěli jsem stavět bohatství našeho pána na odiv tím, že bychom přijeli vozidlem, které ještě nikdo z vašich poddaných neuzřel. Většinou když s ním jedeme někam do většího města, tak má při zpáteční cestě strašně ošahané skla a karoserii, protože takového vehiklu se všichni chtějí dotknout.“
„Chápu, tedy vyrazíme, ať jsme na vašem hradě co nejdříve.“ pronesla nedočkavě princezna. Všichni ostatní souhlasili. A při průchodu městskou bránou byli také všichni spokojeni, takový snadný úspěch nečekali. Až na Worfa, který se necítil vůbec dobře, nejraději by se vrátil do města a unesl nějakou další princeznu. To přeci není fér, když si o princeznu řeknete a oni vám ji vydají. Na to jsou přeci zákony, to musí princové splnit tři úkoly, nebo přinést tři zlaté vlasy Děda Vševěda. Pravda, s těmi vlasy by to šlo hůř, poněvadž jak se mohl trpaslík nedávno přesvědčit, byl Vševěd úplně plešatý. Ale aspoň jeden malý úkolíček jim mohl ten skrblík král dát. I tak měli před sebou ještě dlouhou cestu zpátky, takže o dobrodružství určitě nouze nebude.
Princezna byla výsostně překvapena, když ji konečně sdělili, že vůbec nikam nepojedou automobilem, protože žádný automobil nevlastní. A to bylo první z dlouhé řady nepříjemných překvapení, které na královskou dceru v příštích dnech čekaly.

A to je konec dnešní části. Je princezna hloupá a pyšná? Dostanou se naši přátelé zpět k drakovi? A jak dopadne příběh kaktusů, které se původně Marvin vydal zachránit? To se dozvíte již zítra.


Kapitola devátá

ve které naši přátelé narazí na tábor, kde jsou vězněni kaktusy a pokusí se jim pomoci


V minulých dílech jste slyšeli: Marvin, Worf a Dal se po strastiplné cestě dostali do Fakt hodně bohatého království, kde je panovník uvítal a bez větších okolků jim svěřil svojí dceru Lilietu, kterou si drak Gryarkor vyhlédl jako oběd na příští čtvrtek. Princezna však vůbec netuší, že má být sežrána, ale naopak si myslí, že je vedena ke svému nápadníkovi.


Princezna, jak všichni tři brzy zjistili, nebyla onou pitoreskní postavičkou, která tráví celý svůj život tím, že se baví při pohledu na pracující služebnictvo, které se ji bojí pohlédnout do očí, aby se jí náhodou neznelíbilo. Kdepak, taková Lilieta rozhodně nebyla. Vůbec ji nedělalo problém cestovat pěšky, což bylo velice překvapivé, poněvadž taková správná princezna toho více natancuje, než nachodí a to znamená, že po tři sta metrech chůze ji začnou bolet nožky. Rovněž se k nikomu nechovala povýšeně a nedávala okázale najevo svůj šlechtický původ. A uměla se smát. A smála se často. Každý ze tří kumpánů se jí snažil nějak pobavit, protože se smála krásně. Jenomže toho k pobavení nebylo mnoho. Až příliš bolestně si kamarádi uvědomovali, že vedou princeznu na smrt. A ať chtěli, nebo ne, bylo jim jí líto. První den se ještě skvěle bavili tím, jak Lilietu obelhávali a povídali ji různé pohádky o panství jejího nastávajícího, ale čím déle s nimi cestovala, tím častěji odpovídali na její všetečné otázky smutným mlčením. Fakt, že vlastně nemají na výběr a že jsou vinni princezniným osudem asi stejně jako nůž může zato, že je jím zabito prase, protože stejně jako onen nůž ani oni nemají na výběr. Vzbouřit se proti někomu, kdo vás ovládá a ani není vidět jednoduše nejde. Bylo by to, jako by se loutky vzbouřili proti umělci, který je vodí za provázky – zhola nemožné.
Na náladě jim nepřidalo ani zjištění, že z nějakých podivných důvodů, které jim Dal vyložil velice nesrozumitelně, nemohli k cestě zpět použít podzemní tunely, takže byli nuceni přejít přes území skřetů. A to byla nebezpečná cesta sama o sobě, natož s princeznou …
Přestože slunce svítily celé dny, v lesích, ve kterých žili skřeti bylo i tak pološero. Bodejť by ne, skřeti totiž světlo nesnáší, takže se vyskytují prakticky pouze v hustých lesích, jeskyních a dírách v zemi, které si sami hloubí. O to víc jsou naštvaný. Představte si, že byste byli alergičtí na květy břízy. A nejen že by břízy rostly úplně všude, ale navíc by rostli po celý rok. To byste byly asi pořádně nabručení. A co teprve skřeti, kteří v podstatě mají takovou alergii na slunce a ještě k tomu jsou to stvoření ze své přirozenosti zlá.
A co si myslíte, že taková zlá a pořádně naštvaná stvoření udělají, když uvidí tři postavy, jak si to procházkovým tempem vykračují jejich lesem a ještě k tomu vedou takové hloupé rozhovory jako.
Worf: „Myslíš, že tady jsou někde skřeti?“
Dal: „Nemyslím, já to vím.“
Worf: „Tak ať se ukážou, já jim to dám, že už nevstanou.“
Dal: „Nemluv tak nahlas, nebo tě uslyší.“
Já vám řeknu, co skřeti udělali. Vyskákali zpoza stromů a obklíčili naše přátele. Worf ani nestačil sáhnout po sekyře a měl šavli u hrdla. Princezna byla samozřejmě vystrašená tak, že se takhle nebála od doby, kdy potajmu sledovala Nočním můru z Elm Strreet. A Dal typicky lakonicky pronesl: „Dovoluji si vás upozornit, že když mi useknete jednu hlavu, ta druhá bude řvát tak, že vás z toho ještě za týden budou ty vaše kebule bolet. A tak byli všichni tři odvedeni do tábora, kde byli uvězněni ve velké kleci a jejich osud byl dost nejasný. Zkrátka měli pech.
Ti bystřejší z vás si jistě všimli, že na někoho jsem úplně zapomněl. Ne tak skřeti. Osud Marvina byl však jiný, než úděl jeho přátel. Když si jeden skřet poblíž místa, kde zatkli trojici dobrodruhů, povšiml rostoucího kaktusu, zaradoval se a odnesl ho na pole mezi ostatní. Samozřejmě si robota spletl s kaktusem, k tomu bylo nakonec jeho maskování vyvinuto, nebo snad ne? Dostal za něj tučnou odměnu.
Mnohem více se však zaradoval Marvin, když po dlouhých letech uviděl své přátele. Tedy zaradoval. Jeho obvody podávaly vyšší výkon v důsledku stereotypizace komunikace v okruhu svých starých kumpánů. Bylo jich celé veliké pole. Byl tam švindlíř Pepa, Zelenej skrček, Bondžo i ten starej moudrej kaktus, co vypadal jako rozbité housle a uměl aspoň padesát druhů pasiánsu.
Skřeti neměli ve zvyku hlídat kaktusy o nic více, než střežíte vy doma rododendrony a hrách, takže Marvin mohl nerušeně projíždět polem a pozdravit se se starými známými. Snad tři hodiny jen pendloval a zdravil se a mluvil a vtipkoval, až dorazil k Otovi, který mu vysvětlil, jak se věci mají.
Skřeti téměř každý den jezdili do Lapadocie, kde vykopávali kaktusy a převáželi je na toto nehostinné místo, odkud je dále rozváželi svým zákazníkům. Prodávali je, jako kdyby to byly nějaké obyčejné kytky. Tedy ne tak úplně, protože se za ně účtovali mnohem více, než by si kdekterá květinářka dovedla představit. Zpívající kaktusy byly tuze luxusní zboží a snad každý boháč chtěl mít jeden takový doma. Nebo dva, aby mohli zpívat duety.
Marvin se rozhodl, že s tím musí něco udělat, kvůli tomu se konec konců vydal na tuto předlouhou výpravu, která vedla i přes drakovo doupě. Ota Marvinovi sdělil, že kaktusy už dávno mají vymyšlený plán útěku, ale že jej zatím nemohli provést, ale teď, když se tu objevil robot se svými druhy …
Samotný plán útěku byl prostý, až téměř triviální. Kdo čeká veliké boje se skřety a zběsilý úprk kaktusů mezi stromy, aby jich jejich věznitelé pochytaly co nejméně, ten má smůlu, protože jak již se Marvin zmínil ve třetí kapitole, kaktus je tvor bezbranný a navíc zakořeněný, což mu brání nejen v běhu, ale dokonce i v chůzi a vůbec v téměř jakémkoliv pohybu.
Stejně tak se Marvin kdysi zmínil o tom, že tvůrci kaktusů a robotů se neustále trumfovali, čí výtvor bude zajímavější a bude lépe sloužit člověku. V důsledku toho byla vypěstována řada léčebných kaktusů, které řešili problémy mnoha druhá, od nachlazení až po neštovice. Kaktus, který bude v příštích několika minutách hrát prim a za to bude dlouhá léta oslavován jako zachránce celé populace, byl původně vypěstován pro léčení nespavosti. Dlouhá léta, která strávil v zajetí těch nočních stvůr si hromadil účinnou látku, kterou za účelem snazšího usínání měl uvolňovat do prostředí.
Stačilo vyčkat, až bude vát ten správný vítr a vyprázdnit své kapsovité váčky … tábor do několika minut úplně ztichl. Tak klidný nebyl již dlouhá léta, skřeti si vždy našli záminku k oslavě a bujarému veselí. V táboře jich bylo skoro sto, takže měl téměř každý den někdo svátek nebo narozeniny na výročí svatby a svátek matek vůbec nehledě.
Jediný pes, proč své věznitele kaktusy neuspaly již dříve, byl zakopán v tom, že by jim to bylo stejně prd platné. Skřeti by se stejně jednou probudili a kaktusy by stále rostly na tom samém místě. A i kdyby se slizouni nakrásně nevzpamatovali, tak by to byla stejně pohroma, poněvadž prostředí lesa bylo tak nehostinné, že se ziskuchtiví zloději museli o své „svěřence“ starat, bez zalévání a hnojení by dlouho nepřežily. Ale teď když je tu konečně někdo, kdo by je mohl dopravit zpátky domů …
Marvin vyjel na průzkum. Opravdu všichni spali, včetně vězňů. Naštěstí se mohl Marvin provléknout mezi nepravidelně přibitými špruslemi a dostat se až ke svým přátelům do klece. Jenomže jak je vzbudit? Šeptání do ouška nepomohlo … mluvení také ne a řvát se Marvin v táboře plném spících skřetů neodvažoval. Robot, co vypadá jako kaktus totiž nemá ruce, aby mohl se spícím zatřást. Nemá po ruce ani žádnou vodu. Nehledě na to, že i kdyby ji měl po ruce, stále by to neměnilo nic na tom, že nemá žádné ruce… Má však něco lepšího … bodliny!
Poodstoupil od chudáka spícího Worfa a rozjel se jak nejrychleji dokázal proti němu. Ten však ani nepřestal chrápat. No jistě, vždyť je trpaslík vlastně dřevěný, toho to nebolí, řekl si Marvin a to samé absolvoval u iluzionistovi černovlasé hlavy. Tentokrát to zabralo. Trocha jekotu a skuhrání, ale konečně byl první z vězňů v bdělém stavu a mohl vzbudit ostatní. Nikterak se mu do toho ale nechtělo, naopak, naznačil Marvinovi, aby stejným způsobem vzbudil i druhou hlavu. Tomu se do toho nechtělo, ale když černovlasá začala dělat, že spí, tak mu nic jiného nezbylo a zabodl své bodliny i do rezavého zátylku.
Princeznu a Worfa už vzbudili humánním způsobem. Nehodilo by se, aby princezna procitala ze s robotem vypadajícím jako kaktus na krku. Ještě chvíli musel Marvin shánět klíče od klece a už byli všichni zajatci volní.
Teď už jen stačilo naložit kaktusy do dodávek a odvézt je domů. Co nejrychleji, než se skřeti probudí. V tu chvíli však Dala napadlo, že mají vlastně veliký problém. Moc dobře si všichni tři vzpomínali na drakovu pohrůžku, že pokud se nebudou chovat výhradně v zájmu splnění úkolu, tak … ani nechtěli domýšlet. A pravda je, že drak mohl sledovat svět jejich očima a pokud se mu něco nezdálo, bez problémů je mohl ovládat jako loutky. Několikrát tuto sílu dokonce prokázal, ale radši jsem se o tom nezmiňoval, poněvadž by to bylo příliš nedůstojné. No tak dobře, já vám to tedy řeknu. Jednou ráno, když Worf prováděl svojí ranní … toaletu Gryarkor převzal vládu nad jeho tělem a donutil ho se spuštěnými kalhotami pochodovat alespoň tři sta metrů. Proč? To nikdo neví, snad chtěl ukázat svojí sílu a moc.
A pravda je taková, že kdyby je zrovna drak sledoval, tak by se mu nemuselo zdát, že nakládání kaktusů do dodávek ve skřetím táboře je v nejlepším zájmu jeho úkolu a mohl by opravdu splnit některou ze svých pohrůžek. Dal měl však plán i pro tento případ. Není nic lehčího než zavřít oči a když se bude chtít drak podívat, tak dospěje k závěru, že všichni spí, což bylo přijatelné, protože spát musí každý a není v tom žádný prvek revolty.
Nevím jestli jste někdy zkoušeli vykopávat pole plné kaktusů s pekelně ostrými bodlinami, které následně musíte přenést a narovnat do dodávky a to všechno se zavřenýma očima. Pokud ano, tak asi víte, že existují i lepší práce. A když bylo vše hotovo, tak nastoupil Worf, Dal a princezna každý do svého vozítka a vyrazili směrem kupředu. Kdyby se drak podíval teď viděl by pouze, že si jeho sloužící snaží velice konstruktivně zkrátit cestu náklaďáky. A na tom nebylo také nic špatného.
Když už byli na cestě asi deset minut, optala se nesměle princezna, která se sice ještě trochu třásla strachy a vzrušením, ale byla velice ráda, že mohla pomoci tolika … kaktusům, Marvina, který ji doposud dával urychlené lekce řízení (a nutno podotknout, že princezna byla velice dobrá žákyně).
„Poslyš, Marvine, a nebudou nás ty skřeti sledovat? Nebo ještě jinak, až se probudí, nepořídí si nová auta a nepřijedou znovu k vám, aby si znovu nakradli?“
„Ne, myslím si že ne. Než jsme odjeli, vypustil Tim ještě trochu toho uspávadla. Ve větším množství má halucinogenní účinky, takže až se skřeti probudí, jestli se vůbec proberou, tak budou mít pravděpodobně dojem, že jsou mladí ptáčci a chtějí vylétnout z hnízda, takže si každý vyleze na strom a začne zběsile mávat křídly.“

A to je, milé děti, konec dnešního dílu. Zítra už se dozvíme, jak to všechno skončilo. Já osobně bych to tipoval tak, že Dal a jeho parta dovezou kaktusy k drakovi a on si je dá jako předkrm před princeznou. Co myslíte vy?


Kapitola desátá a poslední
ve které bude sveden boj s drakem a naši hrdinové budou sežráni.

V minulých dílech jste slyšeli: Dal, Worf a Marvin, kteří nedobrovolně slouží drakovi se k němu vracejí s ukořistěnou princeznou. Cestou jsou zajati skřety. Z jejich područí se však vymaní a osvobodí i kaktusy. Marvinovi přátele. A dnes se už dozvíte, jak to celé dopadlo.

 

Naše kvarteto upalovalo na plný plyn směrem k drakově sluji. Nemohli jinam, zajížďka do Lapadocie by byla příliš podezřelá. Za necelý den urazili přes polovinu cesty, která jim „domů“ ještě zbývala. Šťastní z toho však nebyli. Sesedli se při obědě a rozhodli se, že tuto situaci musí nějak vyřešit. Okolo ohniště seděli naši tři staří známí a Oto, vyslanec kaktusů, kterému nikdo nevěnoval ani pohled, ne snad že by nebyl vítán, ale lepší bylo, když se kvůli drakovi nepohyboval v jejich zorném poli. Princezna vyrazila připravovat salát, bylo lepší, že neslyšela, o čem se ti čtyři baví.
„Předpokládaný průběh dnešního dne:“ začal hodnotit Worf „ k večeru dorazíme k drakovi a zítra budete vy všichni kaktusy a princezna drakovou snídaní, přesnídávkou, druhou přesnídávkou, obědem, dezertem po obědě, svačinou, svačinkou, večeří,druhou večeří, nebo soustem před usnutím.“
„Sousto před usnutím? To si ta zrůda ani nečistí zuby?“ optal se rozhořčeně kaktus.
„Ne, z toho co jsem viděl, myslím, že ne.“ odpověděl Marvin a jeho pozitronický mozek mu připomněl obrázek bezhlavého draka.
„Myslím, že bychom měli uvažovat hlavně o tom, jak se z této bryndy dostat.“ promluvil i čtvrtý diskutér, byl to Dal. „Nerad bych viděl princeznu, jak ji pojídá Gryarkor.“
„Ano, ale co můžeme dělat, zvláště když budeme stát před ním a on bude přesně vidět, co děláme. Může nás třeba hned na uvítanou ovládnout a odvést nás do cely a my nic nezmůžeme.“ nadhodil trpaslík.
„Ach ano, tenhle problém.“ zamumlal spíše pro sebe kaktus a nechal si poslat pro XZ-3. Musel ho přinést Worf. Hodně rozladěný a hodně popíchaný Worf.
„Takže ty boule po vašem těle,“ začal s přednáškou XZ-3 a zakořenil se, což znamenalo, že tohle bude chvíli trval. „jsou vlastně miniaturní radiopřijímače napojené na vaší nervovou soustavu se sklonem k dominanci.“
„Což znamená …“ nestyděl se dát najevo, že tomu neporozuměl trpaslík.
„Že je to vlastně primitivní kousek techniky, který jsem schopen jako zkušený pracovník na poli bezdrátového informačního přenosu, během mrknutí oka vypnout.“
Ještě delší dobu diskutovali o umném drakově propojení techniky a magie a vytvářeli plán, jak Gryarkora porazit. Trvalo jim to více jak hodinu, takže vám ani nebudu vyprávět, na čem se dohodli. Raději se přesuneme o několik hodin dopředu a asi dvě stě kilometrů vedle, kdy a kde naši hrdinové vjíždějí do staré známé dračí sluje. Cestou se totiž nic zajímavého nestalo, snad jen že museli natankovat u trpasličí benzínky.
Drak věděl, že se jeho sloužící blíží ještě dlouho před tím, než uslyšel hluk automobilů. Vypnul televizi a připravil se do nasávací jídelní polohy. Už měl pořádnej hlad.
Zaparkovali v jeskyni a čtveřice vystoupila.
„Vítám vás zpátky doma. Jakpak jste se měli na výletě.“
Všichni mlčeli, pak Dal šťouchl do trpaslíka „Teď máš mluvit ty.“ pošeptal mu. Všechno bylo naplánováno, jako nějaká divadelní hra.
„Tak jak jsme byli venku,“ vzpomněl si Worf na svůj text „tak jsme si řekl, že bude lepší tě zabít a okrást tě o tvoje bohatství, než ti sloužit.“ To draka rozlítilo. Jak si ten bídný červ může vůbec dovolit … a na důkaz své síly trpaslíka ovládl a začal mlátit jeho hlavou o zeď.
„Co že jsi to říkal?“ zeptal se povýšeně drak. Než mu kdokoliv stačil odpovědět, ozvalo se zevnitř jedné z dodávek: „Mám to, je to za tou televizí. Odpojuji vás.“
Ono to totiž bylo asi takhle, XZ-3 trojici mohl zbavit vlivu draka, ale oni mu nechtěli utéct, toužili ho porazit, aby už nepáchal tolik zla. A místo, kde je ukryt zdroj drakovy moci a nesmrtelnosti mohli zjistit pouze když šupináč použil něco ze své magie a vzhledem k tomu, že právě mlátil trpaslíkem o stěnu až to dunělo … ale už o okamžik později se trpaslík mohl sám ovládat a říkat vlastním nohám, co mají dělat, což by příjemný pocit. Drak už na ně nemohl. i když vypadal vcelku rozzlobeně a vstával z pohovky …
Dal rychle přiskočil k obrazovce a strhnul ji ze stěny, na které byla pověšena, pod ní objevil trezor.
„Je to na číselný kód.“ zakřičel zoufale a hleděl na blížícího se draka. Do cesty se mu postavil trpaslík, chtě nechtě musel drak zastavit a utkat se s Worfem. Pokusil se ho nasát, jako před téměř měsícem, ale trpaslík zvedl nad hlavu sekyru, která se drakovi vzpříčila v trávicí trubici.
Mág zatím zoufale zkoušel náhodné číselné kombinace, kterými by mohl jít trezor otevřít. V Marvinových obvodech byla vydedukována zajímavá informace: „Dale, zkus tam dát 761“ zakřičel na mága robot. Bylo to přesně ono číslo, které si měl zapamatovat u Děda Vševěda.
Zatím trpaslík urputně zápasil s drakem. Sekl mu po pracce největší silou, jakou kdy udeřil, ale draka to tak tak škráblo. Sekyra už přeci jen nebyla nejnovější a navíc byla ukována jako nástroj pro kácení lesů a na jako zbraň na zabíjení draků, byť by to Worf nikdy nepřiznal. Gryarkor se ohnal prackou, malí mužíček měl štěstí, že drak strávil tolik času ležením u televize, takže nebyl tolik obratný a rychlý, takže se stačil hrozivým drápům vyhnout. Přesto věděl, že tenhle boj nemůže vyhrát a to je ta vhodná chvíle pro taktický ústup, jak se v řeči hrdinů říká zbabělému útěku. Trpaslík se rozběhl k východu z jeskyně a drak se potěšen jeho bezmocností vypravil za ním.
„Ještěrko!“ Zavolal Dalilus a drak se obrátil směrem k němu. „Podívej se, co mám.“ Zvedl nad hlavu hladkou kouli z černého křišťálu. Když viděl, že upoutal drakovu pozornost, tak dělal, jako by mu koule vyklouzla z dlaně.
Drak zařval cosi v řeči, které nikdo nerozuměl. Ale Dal se usmál a na poslední chvíli kouli zachytil… nepočítal ale s tím, jak je klouzka a těžká, nepovedlo se mu ji v ruce udržet a tak černý předmět dopadl na zem a roztříštil se. Člověk vždycky žasne nad tím, jak jsou ty nejdůležitější a nejmocnější věci křehké.
Byl to poslední drakův výkřik, hned poté se rozpadl v prach a po jeskyni se rozhostilo ticho. Kaktusy by tleskaly, ale neměly ruce. Proto začaly zpívat písničku … tuším, že to byla „We are the champions“ Až při refrénu si trojice uvědomila, co vlastně dokázali a Worf začal podivně poskakovat a tvrdit, že je to vítězný tanec trpaslíků. Dalilus vyzval princeznu k tanci.
Když se ho zeptala, jak to tedy vlastně bylo s tím jejím nápadníkem, nelhal ji, měl vymyšlenou skvělou historku o tom, jak ho zatím co byli pryč sežral drak, ale nechtěl lhát. Lilieta to kupodivu pochopila, neměli na výběr, stejně jako ona. Přiznala se tedy Dalovi při tanci také. Nebyla to žádná princezna, pracovala na zámku v kuchyni. Gryarkor byl už asi osmý drak, který měl o Lilietu zájem a král nechtěl vyhovět ani jednomu, přeci nedá svojí dceru nějakému šupinatci, ale odmítnout si také netroufal, to by musel potom proti drakovi vytáhnout s armádou a to jsou samé výdaje, které si nemohl dovolit. S každou výpravou, která přišla zažádat o princeznu tedy poslal nějakou děvečku, kterou navlékl do honosných šatů, zatím to ještě nikdo neprokoukl.
„A mimochodem“ řekla Lilieta „nejmenuji se Lilieta, ale Marie.“
„Pak tedy princezna Maruška.“ odvětil Dal, když už hudba dohrávala.
„Ne princezna, vždyť jsem ti …“
„Pro mě jsi princezna zůstala.“ skočil ji do řeči Dal.
Rudá iluzionistova hlava se začala sklánět k ústům zachráněné „princezny“.
„Tak vidíš.“ přerušil tuto romantickou chvíli trpaslík, „všechno, co říkal Děda Vševěda se vyplnilo a nutno říci, že nám to hodně pomohlo. Teda až na to s těma kanibalama, co tě měli sežrat, ale na to si ještě počkám, určitě to bude co nevidět. U Grufa, to bude ale zábava.“
„Co máš furt s tím Grufem?“ zeptal se trpaslíka iluzionista.
„Ale nic, to je jen taková stará legenda o trpaslíkovi, co zachránil svůj rod tím, že si vyšel na procházku a našel tam nějakou biflu plnou dobrech tipů. Zkrátka nic, co by se mohlo rovnat našim činům, ani zdaleka ne.“

A tak končí náš příběh. Drak je poražen. Kaktusy byly dovezeny domů a i nadále si užívali svoje karetní hry s roboty a uprostřed pouště je nikdo nerušil. Marvin se musel doučit mnoho triků, ale stejně ho jako velikého hrdinu jeho kamarádi nechávali vyhrát. Dal, tedy přesněji rudovlasá Dalova hlava si brzy vzala za ženu Marušku a také se jim nevedlo vůbec zle. A konec konců, černovlasá hlava nebyla zas až tak špatný švagr. A co Worf? Ten se vrátil domů a vyprávěl, jak porazil ohromného draka. Vzal si za ženu semetriku, která neuměla vařit, ale měla ho ráda, a proto často chodili oba na oběd k Dalovi a jeho ženě.
A že chcete vědět, jak to dopadlo s cirkusáky a ševci? Válka skončila díky jednomu chytrému ševci, který si říkal Václav, který varietním umělcům doslova řekl: „Když nechcete nosit boty, tak si je nenoste, ale kupujte je.“ A tak se stalo. Do cirkusů znovu přicházeli lidi, aby se podívali na to skvělé nové číslo – gepard proskakující ohnivými kruhy a v botách!
A tak nakonec byly všichni šťastní. Až na krále Fakt hodně bohatého království, který se ještě stále zlobil kvůli těm neodevzdaným pěti dukátům.

« Autor sešitu »

Mat
 
 

Další díla autora:

Autor píše úplně všechno, takže jeho díla najdete v celém časopise. Podílel se také na nepřímém předchůdci tohoto příběhu nazvaném Grufovo poslání.