Grufovo poslání

 

1. Grufovo poslání

Před dávnými a dávnými časy, kdy ještě voda v řece tekla opačným směrem, byla pod Roveckou skálou jedna malá vesnička. Byla to velmi malá vesnička. Její domky byly malé, ale široké, ulice byly také krátké a široké, stoly byly nízké a široké a židle, ty byly, pro změnu, široké a nízké.
Byl večer, pomalu se stmívalo a okny ven probleskovala záře plamenů domácích krbů. Ale přesto v tomto tichu nevládla pohoda vesnice, která jde spát po dni plném práce. Vládla zde jakási temná a úzkostlivá atmosféra, která přímo vyzařovala z šedých kamenných zdí. Bylo ticho, jen vítr občas zašelestil se suchými lístky na stromě, jinak nic, než ticho. Celá vesnice spala.

Ráno, když se slunce vyhouplo nad kopec Borak, začaly se ulice hemžit prvními stvořeními. Byla to zvláštní stvoření. Byli malí, širocí, ale spíše ramenatí, prostě dobře stavění a na svých krátkých nohách se pohybovali obdivuhodně rychle. Vlasy a vousy mužů byly rudé a splývaly téměř po pas a ženy, o co byly ochuzeny na vousech, to jim bylo přidáno na vlasech. Všichni byli oblečeni do ztvrdlé kůže, ze které měli na sobě vestu, kalhoty a boty. Nosili také košile z hrubé látky, velice hrubé látky, ale jim to nevadilo. Vše, co měli na sobě bylo bohatě opatřeno železnými nýty, železnými neumělými sponami a železnými knoflíky. Byli to prostě velice drsní chlapci, což potvrzovala i ohromná sekyra za pasem každého muže. Ano, hádáte správně. Je to vesnice trpaslíků. Ovšem poslední léta ji souží velice těžká nemoc a možná ne tak nemoc, jako zlá kletba.

Pověst praví:
Před dávnými a dávnými časy, tak dávnými, že jich již žádná mysl nepamatuje, navštívil vesnici jeden Spravedlivý. Potomek Vznešených. Vesnice jej odmítla, jako celý jeho rod Pýchy. Oblohu křižovaly blesky a Spravedlivý, pozvednuv ruce k obloze, vyslovil kletbu nad vesnicí: „Nechť ty a tvojí synové zasaženi jsou tímto bleskem msty a v spárech Zagy zmírají!“ Nato se opět ozval hrom a vznešený elf zmizel v náručí rozpoutaného živlu.

Tato pověst se dochovala pouze skryta ve zlomku staré písně, kterou si trpaslíci uchovali dodnes. Zněla nějak takto:
Hromy, prach, strach,
Vše je potupeno.
Zhanobil nás vrah
Prokleto budiž jeho jméno!

Byl pěkný letní den
Jak kámen srdce jeho
Co z nás zbylo jen?!
Prokleto budiž jeho jméno!

My v míru, lásce, poklidu
Měli každý své léno
Než seslal na nás zlou kletbu
Prokleto budiž jeho jméno!

Pak vesnice se menšila
Však hrobů přibývalo
A kletba nám dál zněla
Prokleto budiž jeho jméno!

Žil moudrý starý trpaslík
Ten v hlasu skály slyšel
Že kniha Sapientiae k
Problému je klíčem.

Buď silný, malý člověče,
A elfoun byť tvým terčem
Tvá bolest jednou pomine
Když odvaha tne mečem!

Již od nepaměti stíhala muže i ženy tato kletba. Nejdříve to byl malý zelený flíček na těle trpaslíka, ale ten flíček se zvětšoval ve velké zelené kolo, ze kterého nakonec vyrazil malý tenký a rovněž zelený výběžek. Bylo to jakési chapadlo, které začalo růst na trpaslíkovi. Nejdříve rostlo jedno, ale později se začalo tvořit druhé a rovněž začalo velice rychle růst. Nakonec to vypadalo tak, že trpaslíci měli z těchto zelených chapadel celou sukni a když se je někdo pokusil usekat, tak zemřel.
Čím pokročilejší byla nemoc, tím slabší byli nemocní. Nakonec již jen leželi a nemohli se ani pohnout. A pak přicházel ten osudný den. Chapadla na těle oběti se zavlnila a obklopila celé tělo oběti. Vypadalo to, jako by ji spolkla. Ještě chvíli potom se chapadla vlnila a pak už zbyla jen hromádka zelené mrtvé páchnoucí hmoty.
Situace byla zoufalá. Nemoc se rozmáhala a vesnice se začala vylidňovat. Až jedna moudrá trpaslice si povšimla již téměř zapomenuté písně. Byla svolána rada a výsledkem dlouhého jednání bylo:

„Drazí pozůstalí. Chcu vám voznámit, co vymyslela rada. Máme problém. A chce to s tým něco dělat. Jediná naše naděje je ňáká bifla, Sa-pi-ce-ci-ty- no prostě bifla, kde je napsaný černý na bílym, jak se toho zbavit. Jo. Takže bych ňákýho dobrovolnýho, kterej tu biflu najde, přinese nebo aspoň zjistí, co s tým dělat. Takže kdo?“ představený vesnice si oddechl po tak vyčerpávajícím proslovu a mohutně si odplivnul. „Prej to chce ňákýho silnýho, kterej se nebojí. To prej říká píseň, že je to nutný, jo,“ a znovu si odplivnul.
„Tak já du,“ zazněla stručná a výstižná odpověď.
Rada se odebrala opět k poradě.
„Snad nechcete pustit toho troubu Grufa, dyť všechno zvorá!“ namítal představený.
„Ale dyž chce!“ argumentovala moudrá trpaslice duchaplně.
„Stejně to zvorá, to chce někoho tento – zvodpovědnýho!“
„Já bych ho nechala jít a vůbec, byl to můj nápad!“ opáčila opět trpaslice a rázně si přidupla, čímž vyloučila možnost dalších námitek ze strany představeného a Grufus se mohl vydat na cestu.

2. Cesta

Dny míjely a Grufus šel dál a dál za svým cílem, o kterém nevěděl, kde by mohl být. Pro trpaslíky byla kniha Sapientiae pouho pouhou legendou a již dávno, jestli vůbec někdy, nikdo nevěděl, kde je. Grufus šel tedy stále za nosem a přemýšlel, jak by se mohl o ní něco dovědět. Nic platné. Hlava mu už třeštila a on stále ne a ne přijít na nějaké vhodné řešení.
Byl krásný jarní den. Domov byl již za nepřeberným množstvím kopců, když se mu přihodila tato zvláštní příhoda.
Grufus si to takhle rázoval po kamenité cestě uprostřed lesů někde v horách, když došel na rozcestí, ale ještě o tom nevěděl. Byl totiž tak zabrán do svých myšlenek, že již téměř přestal vnímat jednotvárnou krajinu. A vtom se to stalo.
„Au!“ kdosi vykřikl.
Tak už to chodí, když se nedíváte na cestu, obvykle do někoho vrazíte. A řeknu vám, že bych vám nepřál, aby do vás vrazil nějaký trpaslík, protože jejich helmy jsou tvrdé a sekyry těžké a ostré.
Možná to bylo řízení osudu, ale stalo se, že po vedlejší cestě šel právě tak zamyšlený člověk, jako byl náš trpaslík a tedy se muselo stát, co se stalo.
Trpaslík spadl na záda jako dubová fošna až to zaprskalo a člověk si musel připadat jako ubožák napadený nosorožcem, když se mu mírně špičatá helma trpaslíkova zabodla do žeber. Teď se oba váleli v prachu silnice a ani jeden nevěděl, která bije.
Netrvalo však dlouho a oba se vzpamatovali. A než by se jeden nadál, byli na nohou. Trpaslík uchopil svoji sekyru a postavil se do obranného postoje, což znamená asi dvě pídě nad hlavu a pak s ní rychle na hlavu nepřítele, a člověk vytasil své dvě dýky také velice přesvědčivě, neboť vypadal, jako by se s nimi narodil. Dokonalá zručnost obou bojovníku se dala rozpoznat na první pohled.
Nyní stáli oba proti sobě a ani jeden se nepohnul. Atmosféra byla napjatá, ale přesto to vypadalo, že každý z nich má situaci pod kontrolou. První se odvážil přerušit ticho trpaslík.
„Co chceš!“ zněla stručná otázka, kterou by nezasvěcený pozorovatel mohl považovat spíše za výkřik.
„Coby!“ dostalo se mu též stručné dopovědi od člověka.
„Tak vypadni nebo zmiz než napočítám do třech!“ vrátil mu to Grufus.
„To teda ne, zmizet bys měl ty!“ bránil se člověk.
„Počítám!“ varoval jel trpaslík, „jedna, dvě,..“
„Pak už je ale tři,“ oznámil mu člověk.
„No a vo tom to je,“ vrátil mu to Grufus.
„Ale to nestihnu napočítat do tří, abys mohl zmizet!“ bránil se opět člověk.
„A gdo za to může!“ uchychtl se trpaslík.
„Třííííí!“ zařval trpaslík a vrhl se na člověka. Ten však nebyl nijak přikvapen tímto útokem. Lehce se vyhnul sekyře a odskočil za trpaslíka. Ten překvapen jeho obratností se pokoušel zpracovat svoji pádnou sekyru, která letěla prostorem nazdařbůh. Setrvačnost sekyry jej otočila ještě o půl těl a na to čekal člověk. Než se trpaslík nadál, člověkova rychlá dýka mu usekla dvacet čísel rezavých vlasů.
„Hej, to si vodpusť!“ zařval opět trpaslík roztrpčený ztrátou vlasů.
„Dobrá, vaše přání je mi rozkazem!“ prohodil člověk a mírně se uklonil, což bylo určeno člověku i letící sekyře zároveň. Trpaslík si dal již větší pozor a rychlost sekyry nepřehnal. Sekyra se zastavila hned jak přeletěla člověka, ale ten si ji přidržel bez větších problémů v mrtvém bodě jednou ze svých dýk a druhou dýkou se naoko vrhl na trpaslíka. Ten hbitě uskočil dozadu, ale sekyra se zachytila za dýku. Trpaslík zabral silou, aby sekyru vyprostil, což nebyl zrovna velký problém. Možná to byl menší problém, než očekával, protože jak dýka rychle povolila, trpaslík to prostě neustál a znovu sebou mázl na záda a zůstal tam ležet jako „svalenej trpslík“.
Člověk k němu přistoupil a namířil mu dýkou na krk. Grufus obrátil oči v sloup a zůstal ležet.
„Takže teď mě asi zabiješ,“ řekl trpaslík a vypadalo to spíš jako by napovídal člověku, co má teď udělat.
„Naco?!“ zeptal se udiveně člověk trpaslíka.
„No přece´s vyhrál, ne?“
„No jo, ale proč bych tě zabíjel?“ zeptal se nechápavě člověk.
„No to tak bejvá. Někdo spolu bojuje, pak jeden druhýho zabije a je to, nebo ne?“ zařval již pěkně rozzuřený, stále ležící, trpaslík.
„Jo ták,“ řekl člověk, jako by náhle pochopil. „Ale na co by mě to mohlo bejt dobrý?“ zeptal se ještě trpaslíka.
„No třeba abys tady nemusel stát a mířit mě furt dýkou na krk,“ odpověděl trpaslík.
„To já mířit nemusím,“ řekl člověk a zastrčil si dýky zpět do rukávů.
„Ale to bych tě mohl znova napadnout,“ zkusil to ještě jednou nejistě trpaslík, který ještě stále nevěřil, že by mohl být zase volný. „Tak co teda po mě chceš?“ zeptal se raději nejistě.
„Nic,“ odpověděl člověk, „půjdu s tebou!“
„Nikdy!“ vykřikl Grufus. „To ti nedovolím!“
„Já se taky o dovolení neprosil,“ konstatoval člověk.
„A proč chceš jít se mnou?“ zeptal se Grufus sklíčeně.
„Budu tě chránit, když neumíš pořádně bojovat,“ oznámil mu krátce člověk, „jo a říkej mně Sicku. Tak co, jdeš nebo tady budeš sedět na zemi jen tak?“
Grufus stále, ještě jako omráčen palicí, seděl na zemi a díval se za Sickem, jak odchází. Od té doby spolu cestovali člověk a trpaslík. Zajímavá kombinace, ale budiž.
 
3. Skřeti

A bylo zase jitro. Grufus seděl u ohniště a hypnotizoval pár posledních žhavých uhlíků. Již dávno byl čas k odchodu a Sick stále spal jako pařez. Grufus si netrpělivě něco zabrumlal a poposedl si blíže k ohni.
„Tak co, vstávat se nebude?“ zeptal se nabubřele.
„Dej pokoj!“ odpověděl Sick a spal dál.
Dnes to vypadalo na opravdu velký problém, to buzení, ale Grufus se nedal odradit. Rozhodl se vzít na to svoji taktiku. A tak přihodil na oheň pár suchých polínek a lehl si zpět na své místo rozhodnut spát. Jen co si lehnul, ucítil, jak se Sick vedle něj pohnul a zvednul se.
„Sláva!“ vykřikl Grufus a vyskočil na nohy.
Sick nebyl rád, že byl takto podveden a chystal se opět zalehnout, ale Grufus napřáhl sekyru a rozběhl se přímo na Sicka.
„Ach, jo,“ povzdechl si Sick, když viděl, že si Grufus nedá říct. Sekyra prosvištěla kolem jeho hlavy, ale to už jedna z dýk vězela Grufovi pod krkem.
„Takhle bezhlavě nemůžeš útočit!“ napomenul Sick Grufa.
„Jo jasně tak já to zkusím takhle!“ odsekl Grufus a sekyra znovu proletěla kolem Sickovy hlavy.
„Seš ztracenej případ. Musíš vědět, co děláš a co udělá tvůj soupeř dřív, než to uděláš.“
„Jo, ale je tady problem, já nejsu jasnovědec!“ a sekyra opět prosvištěla kolem Sickovy levé ruky. Ten ji však zachytil a vytrhl Grufovi takovou rázností, že chudák trpaslík kecnul na zem.
„Zkus to pomaleji. Začni útok a mysli na to, co chceš udělat a pak to prostě změň. Mysli na něco jinýho. Musíš prostě překvapit sám sebe, pokud chceš překvapit dobrého soupeře,“ radil mu Sick.
„Tak jo,“ prohodil Grufus a pomalu, s pekelným soustředěním se napřáhl sekyrou. Když již měl jasno, zaútočil, ale najednou změnil plán a vedl útok jinak. Výsledkem bylo, že mu sekyra vypadla z rukou a spadla mu na palec u nohy. Sick se hlasitě rozesmál, ale hned si to rozmyslel, protože není radno urážet trpaslíka.
„Dobře, zkus to znovu a nezapomeň držet sekyru,“ prohodil se smíchem Sick.
Grufa ten posměch tak rozzuřil, že popadl sekyru a sekl. Sekyra letěla vzduchem jen to svištělo a pak mu přišla na mysl Sickova rada: Změň! Musíš překvapit sebe, pokud chceš překvapit soupeře! Sekyra se začala stáčet a Sick vyvalil oči. Trpaslík také vyvalil oči a pootočil topůrkem tak, že sekyra dopadla na Sickův pas naplocho. Sekyra dopadla do hlíny.
„To bylo fakt dobrý!“ pochválil ho ještě vyděšený Sick, který něco takového nečekal.
„Jo.“ Bafl jen Grufus a upřeně hleděl na svoji sekyru. „Jo.“
„Učíš se rychleji, než jsem čekal, málem´s mě zabil,“ pochválil jej opět Sick.
„Jo.“ Bafl zase Grufus a stále stál jako „zařezanej“. „Můžu se tě na něco voptat?“ zeptal se Grufus, „Proč jsem tě nezabil?“
Sick se jen ušklíbl a podal mu sekyru. „Do střehu, prcku!“ a dýky se mu zaleskly v rukách na ranním slunci.
Trénovali ještě dlouho a pak se znovu vydali na cestu. Bylo to nanejvýš zvláštní, ale zdálo se, že přátelství mezi nimi rostlo. Grufus se lepšil v boji a jeden druhého si stále více vážili. Byli slabí. Jak tak procházeli světem, nepatrní. Jakou mohli mít šanci na úspěch?

Bylo již téměř poledne, když se vydali znovu na cestu. Šli stále po stejné prašné cestě, ale ta byla stále více pokryta trávou. Šlo se jim tedy lépe. Krajina se pomalu mělnila. Procházely husté lesy, pláně, údolí, přelézali kopce a obcházeli strmé skály. Taková romantická procházka s přítelem.
Šli dlouho. Začalo se pomalu stmívat a Grufus se začal více zajímat o vhodné místo k přespání, než aby se staral, aby někam došli. A tak se stalo, že zacházeli stále hlouběji do lesa. Stromy byly stále blíže u sebe a téměř mezi každými byla pavučina. Z větví splývaly na zem různé nechutné rostliny a tvořily celé závoje. Když procházeli nějakým závojem, jako že procházeli téměř stále, vysypalo se jim za krk vždy celé stádo různé havěti.
„Aby to vzal elf!“ zanadával si Grufus. „Tady se nedá skoro ani projít, všude tma a pavučiny!“ a opět si tiše zanadával.
„Jo, mě se to nelíbilo už od tý cedule SKŘETÍ ŘÍŠE,“ poznamenal Sick s úšklebkem.
„Cože, tam byla ňáká cedula?“ zeptal se udiveně Gurfus.
„Jasně, nemáš voči!“ zasmál se ironicky svému vtipu Sick.
„Tak to bude veselý,“ posteskl si Grufus, což vypadalo, jako když funí nasupený divočák.
Šli stále dál a situace se minimálně nezlepšila. A co víc, začaly se tu ozývat nepříjemné zvuky. Bylo to samé šumění, vrzání, ale přitom vítr celý den ani nezafoukal. A než byl se člověk nadál, byli obklopeni skupinkou ohavných skřetů.
„No pozdravpánbů!“ pozdravil je Grufus ne málo vyvedený z míry.
Netrvalo dlouho a vedli je spoutané někam pryč. Sick se ukázal velice praktickým cestovatelem, protože se rozhodl, že lépe se chodí s rozvázanýma rukama, a tak si pouta přeřezal dýkou, kterou velice obratným pohybem skryl v dlani. Tuto výhodu Grufus neměl, protože jeho velkou sekyru do dlaně skrýt nemohl a tak mu ji zabavili.
Šli stále dále a šli celkem bez nehod, přestože by Grufus dal ruku do ledničky za to, že les je stále stejně hustý. Nakonec je přivedli na malou mýtinu, kde se povalovaly hromady odpadku, pokud se tomu dá takto optimisticky říkat. Prostě to tam vypadalo jako na smetišti. Skřeti je přivázali ke stromům, kde jim mělo dělat společnost pár starších zajatců, což se nedalo přehlédnout, protože kostry byly všude.
Noci ubývalo a skřeti se pomalu chystaly spát. Všude byl hrozný smrad a ticho. Když si to uvědomil Grufus, začal dělat povyk, aby jim alespoň spánek osladil, ale Sick jej okřikl, tak byl radši zticha.
„Mám plán, učil mě to jeden dost dobrej zloděj. Dávej pozor,“ pošeptal Sick Grufovi.
Trpaslík brejlil do tmy na Sicka jak jen to šlo, a tak mohl vidět nepatrný záblesk, jak mu dýka vypadla z rukávu. Sickova noha se vymrštila dozadu za strom a vykopla padající dýku přímo nahoru do větví. Tam to trochu zapraskalo a dýka spadla kousek od Grufa. Ten se tak vyděsil, že zanadával pěkně od podlahy.
„Hm, to je divný, ale aspoň vím, že tam sou větve,“ prohodil filosoficky Sick.
„Super, ale sou tady taky lidi, tedy trpaslíci!“ opravil se Grufus.
„Klííd!“ napomenul ho Sick.
Druhá dýka mu vyklouzla z rukávu a vyletěla dobrých deset stop do vzduchu. Přitom se rozmanitě točila, ale vypadalo to, že i ta rotace má svůj promyšlený řád. Dýky začala padat dolů a jak padala, Sick zavřel oči a jeho tvář se stáhla do bolestivého šklebu. Dýka se však zabodnula do pout, kde přesekla první smyčku provazu a ten rázem povolil celý.
„Dobrý!“ pochválil se Sick a sebral své dýky.
Grufus stál ještě s otevřenou pusou, jakoby zbaven zdravého vědomí a nezavřel ji ani když mu Sick přeřezal pouta.
Tak se radši ani neobtěžoval se zavíráním a potichu se se Sickem vypařili. Když bylo slunce přesně nad jejich hlavami, byli už dávno z lesa venku.


4. Problém

Tráva byla zelená a měkká, slunce svítilo a celkově se dnu nedalo nic vytknout. Grufus a Sick procházeli zrovna malým údolíčkem, když se před nimi objevila skupina sličných elfů.
„Elfouni!“ zabědoval Grufus, protože tento národ nikdy neměl žádný trpaslík v lásce. Ale nemějme strach, platilo to oboustranně.
Zůstali stát a dívali se na družinu, jak se pomalu vznešeně přibližuje.
„A den je zkaženej!“ poznamenal Grufus a Sick musel násilně potlačit jeho neodolatelnou touhu zdrhnout.
Družina se přiblížila a Sick začal vyjednávat.
„Jsme přátelé…“
„To sotva!“ zamručel Grufus a Sick jej musel dloubnout do žeber, aby byl zticha.
„potřebujeme pouze projít tímto územím a věřím, že budete natolik rozumní, že necháte zbědované pocestné projít.“ Dokončil větu Sick.
„Jsi přítelem tohoto trpaslíka?“ zeptal se pyšně elf a pohlédl shora na Grufa, který proti své vůli sevřel násadu sekyry.
„Moc jej neznám, ale …“ Sick se zapřemýšlel, „provádím jej vaším územím, neboť si jsem vědom vztahu vašich národů a nerad bych, abyste utrpěli nějakou škodu,“ oddechl si Sick, protože si myslel, že z toho vybruslil.
„Dobře,“ poznamenal elf, „pojďte se mnou.“
Grufus a Sick se tedy vydali za svým vůdcem. Nešli dlouho, ale zdálo se to jako věčnost, protože celou cestu nikdo nepromluvil. Nakonec přece jen dorazili do města. Bylo čisté a na vkus člověka krásné. Na vkus trpaslíka to bylo, jak se vyjádřil „hnusný místo“, ale jsem si jistý, že Grufus měl více než negativní předsudky, co se týče všeho elfského.
„Zůstanete tady,“ oznámil jim suše elf a odešel. Celá elfí jednotka však zůstala u hostů.
„Taky mě napadlo, že nikam neodejdu, když mě hlídá celá armáda,“ poznamenal drze Grufus a Sick to pouze tiše přijal.
„Ani za mák se mi to nelíbí,“ řekl Sick.
„Co se týče elfounů, nikdy by se mi nic nelíbilo,“ postěžoval si Grufus.
„Klid příteli, teď jistě příde ten bílej Ťulpas a pustí nás,“ prohodil optimisticky Sick.
„Jasně!“ uchechtl se Grufus.
Ale elf se opravdu vracel. Důstojně přistoupil k hostům a řekl: „Uvěznit!“
Bylo to sice stručné, ale výmluvné. A Grufus si nemohl pomoci, aby hlasitě nepolknul. Každého chytili dva elfové a vedli je někam pryč. Kam? Nebylo těžké si domyslet a než by do sta napočítal, byli oba ubytováni v zamřížovaných pokojích.
„Super, co bude teď? Nevidím zvonek na služebnictvo,“ pokusil se o vtip Grufus. „Možná bys mohl zkusit otevřít ty dveře těma svejma párátkama.“
„Jo jasně, elfskej zámek a dýkou!“ svěsil hlavu Sick.
„No jo, tak dobře, budeme sedět. A kdyby ti přišla dlouhá chvíle, můžeme pro změnu sedět.“ Opáčil naštvaně Grufus.
A tak dny ubíhaly a ani myš jim pod nohama nepřeběhla. Všude bylo nechutně čisto a ticho. Obzvlášť těžce to nesl Grufus, ale také se dočkal. Jednoho dne je totiž poctila návštěva.
Dveře cely se otevřely a ozvalo se: „Tak jdeme!“
„To by mě zajímalo kam!“ prohodil Grufus, ale šel, aby si to elfoun s tím odchodem nerozmyslel.
„Ten zrzavej na popravu a ty chlape, tebe možná Nejvznešenější pustí, pokud prokážeš dobrou vůli,“ takto zazněla odpověď a i Grufus si málem odchod rozmyslel.
Ale neměli na vybranou, a tak šli. Sicka popadli dva elfouni a odvedli ho před Nejvznešenějšího a Grufa vedli přímo na náměstí, kde jej již netrpělivě očekával popravčí špalek.
„Tak hlavu pěkně sem!“ informoval Grufa kat, který byl nezvykle vysokého vzrůstu. Grufus si jej dlouho prohlížel a pak mu to došlo, to nebyl elf, ale firbolg. Firbolgové byly zrůdy, které se živili převážně lidským, ale nepohrdli ani trpasličím, masem. Byly to zrůdy asi osm stop vysoké a jejich svaly byly jako z kamene. Trpaslík si mohl být jistý, že nejen hlavu, ale i celého vejpůl by jej přesekl jedním sekem. Úzkostlivě pohlédl na kata a opět hlasitě polkl, což bylo více než výmluvné.
„Položit hlavu!“ zařval firbolg.
Grufus neochotně položil hlavu na špalek. Najednou však vykřikl.
„Počkat! To musím vidět. Ještě jsem nikdy neviděl popravu!“ a opět hlavu zvednul.
„Jo, ale ty musíš hlavu položit, abych ti ju mohl useknout!“ vysvětloval firbolg.
„Tak já ju položim takhle!“ a lehl si na špalek na záda a díval se, jak nad ním kat zvedá sekyru.
„Hele,“ a kat sekyru opět položil, „nemůžu se na to soustředit, když na mě tak civíš!“
„Když mě to vopravdu zajímá!“ přiznal se Grufus.
Ohavný firbolg si tedy povzdechla, podíval se na trpaslíka, zakroutil nechápavě hlavou a sekl. Grufova hlava se odkutálela od špalku. Firbolg se otočil a odcházel, stále však nevěřícně kroutil hlavou nad zvědavostí některých trpaslíků.

Mezitím byl Sick propuštěn. Nejvznešenější mu dal milost a Sick si na něm ještě vymohl, aby si mohl odnést pozůstatky Grufova těla.
A tak světem putoval již pouze člověk s pytlem na zádech, kde klidně ležela Grufova hlava a tělo.


5. Nekromant

„Tak tohle je problém …“ pronesl si sám pro sebe Sick. Tak dobrýho felčara, že by zvládl uzdravit useknutou hlavu neznal. Někde dokonce slyšel, že se na to umírá … No jistě, Grufus je mrtvý a on musí najít někoho, kdo ho uživí. V tu chvíli ho napadlo, kam musí jít.

Putoval tři dny, spěchal, nespal, neodpočíval, jedl za chůze. Ten trpaslík byl možná malej, ale těžkej byl až dost a tak si Sick konečně oddychnul, když pytel konečně shodil z ramen. Stál právě před vysokou věží, na které byl nekromantskou řečí vytesáno:
 
Tret pertom de lam aserta vitasom

Sick samozřejmě nevěděl, co to znamená a možná to bylo pro něj dobře. U brány stála cedule s nápisem: Oživuji vyvolávám a usmrcuji živé, neživé i nemrtvé. Sick se zhluboka nadechl a odvážil se dotknout klepadla mohutných pokovaných dveří.
„Přejete si,“ ozvalo se ještě než stačil zaklepat. Sick se marně snažil zjistit odkud hlas přichází. Snad si z něj dělá nějaký skřítek v nedaleké trávě šprťouchlata… ale znělo to spíše jakoby ze dveří.
„Promiňte, ale s kým hovořím …“ začal zdvořile
„Promiňte, promiňte … že jste se mnou chtěl mlátit, za to se omlouvejte, myslíte si, že jsem nějaká palice, aby jste se mnou mohli tlouci jak se vám zachce. Všichni jste stejní“
Sick chvíli jen vyděšeně hleděl, ale pak pochopil, on mluvil s klepadlem u dveří!
„Promiňte jestli vás urazím, ale nejste tu od toho, aby se vámi tlouklo? Od toho přece klepadla jsou.“
„Klepadlo? Za co mně máš? Já nejsem žádné hloupé klepadlo. Já jsem zaměstnán jako ministr pro styk s veřejností u mistra Mostafa, před jehož věží právě stojíš.“
„Aha, promiň, já si tě spletl. Už ti někdo někdy řekl, že jsi velice podobný klepadlu?“
„Ty hlupáku, já nejsem to KLEPADLO, já jsem zakletý v něm, abych nemusel spát, jíst a vůbec odbíhat od práce, takhle mám přehled o každém, kdo vstoupí do věže.“
„Aha, a pustíš mne dovnitř.“
„V jaké věci za mistrem přicházíš?“
„Potřebuji oživit svého přítele.“
„Aha, ale já mám zakázáno pouštět dovnitř hlupáky, byť by měli sebelepší důvod.“
„A jak mám dokázat, že nejsem hlupák?“
„Položím ti několik otázek, pokud je odpovíš všechny správně, můžeš vejít…“

Klepadlo pokládalo Sickovi spoustu otázek a hádanek, když už mu došla fantazie, oznámil našemu hrdinovi, že může vejít, ale ještě před tím, než ho vpustilo dovnitř, poučilo ho, jak se má pře mistrem nekromantem chovat. Sick poslouchal pozorně. Dveře se otevřeli, člověk uchopil pytel a vešel. Do temného, ponurého předsálí.
„Vítejte, dostal jste se přes Edmunda? Gratuluji.“
„To myslíte to klepadlo.“
„No jistě, musíte ho omluvit, strašně rád si povídá a nemá s kým … jeho práce je jeho život, jestli mi rozumíte.“
Až teď se mohl Sick podívat s kým vlastně mluví. Měl co dělat, aby neupadl do mdlob. Před ním stál pěkně rostlý a vybělený kostlivec ve stejnokroji sluhy.
„Mistr Mostaf má právě příliš mnoho práce, počkejte prosím okamžik.“ Promluvila znovu lebka, zaklapala zuby a odešla.
Nečekal dlouho, brzy znovu vešel nemrtvý sluha a konstatoval, že může vejít. Vykročil tedy připraven na vše. Čekal desítky zakroucených spojených skleněných nádob s probublávající kapalinou, kosti, lebky, mrtvoly, nepořádek … Ale tohle nečekal vešel do kruhové místnosti, kterou po stěnách lemovaly regály poctivě seřazených a poskládaných knih. Uprostřed pracovny dominoval stůl a za ním seděl nekromant – mistr Mostaf, vypadal velice temeně přestože oblečení bylo prosté. Pokynul ke křeslu stojícímu před stolem. Sick se na něj usadil a odložil si pytel. Trochu se bál, aby nezašpinil krásně rudý koberec.
„Udělej si pohodlí, jistě jsi po tak dlouhé cestě unaven.“
„Děkuji, ehm jak víte, že jsem k vám vážil dlouhou cestu.“
„Já vím mnohé, třeba i to, že v tom pytli neseš hlavu a tělo jednoho trpaslíka … Grufus, že.“
„Ale jak…?“
„Grufus a ty, Sicku, hledáte knihu Sapiencia, aby jste zachránili trpasličí vesnici. Mohu vám pomoci.“
Sick už téměř čtyři dny nespal a v okamžiku, kdy sedl do pohodlného křesla se mu začali klížit víčka a měl co dělat, aby neusnul uprostřed rozhovoru.
„Vidím, že jsi unaven, Emil tě zavede do tvého pokoje, můžeš tady přespat a já se zatím podívám tady na tvého přítele …“ ukázal na pytel.
Na nikoho nevolal, ale přesně v tu chvíli, kdy dokončil větu, vešel do místnosti kostlivec, sluha.
„Prosím, následujte mne.“
Sick nic nenamítal, ze všeho nejvíc toužil po posteli. Zvedl se a ještě než odešel z pracovny, pronesl: „Mnohokrát vám děkuji.“
„Nemáš zač,“ odvětil nekromant a v okamžiku, kdy se dveře zavřeli to zopakoval: „Nemáš vůbec zač.“

Probudil se až k poledni, Emil stál nad ním a pobrukoval si nějakou píseň.
„Nevěděl jsem, že kostlivci umí zpívat …“
„Brzy se toho o kostlivcích dozvíš více než bys chtěl, mnohem více.“
Sick jeho poznámku vůbec nebral na vědomí a následoval ho dolů po schodem do nekromantovy pracovny. Mistr už na něj čekal.
„Dobré ráno,“ pozdravil Sick
„Dobré odpoledne,“ poopravil ho nekromant
„Jak to dopadlo s Grufem? Je naživu?“
„Ano, Grufus se pomocí mého umění nevrátil mezi živé.“
„Opravdu? To je úžasné. Kde je teď?“
„Hned ve vedlejší místnosti.“
„Mohu ho vidět.“
„Nejdřív projednáme platbu.“
„Platbu?“
„Jistě, za toto náročné oživení se obyčejně účtuji tisíc zlaťáků, ale u tebe udělám výjimku, zaplatíš mi pouze osm set. Za oživení. Za ubytování dalších dvě stě. Takže nám vyjde zase rovný tisíc.“
„Ale já nemám tisíc zlaťáků… tady mám čtyři, ale víc …“
„Ale to mne mrzí, víš co ukládají zákony naší země za nezaplacení dluhu?“
„Ale vy jste nic …“
„Otroctví tak to je. Nemyslel sis doufám, že svoje služby posykuji zadarmo?“
„No,… nejdřív ano.“
„Ale to je teď stejně jedno … potřebuji nové služebníky, Emil už se mi přímo rozpadá před očima.“
„Ale …“
„Nebojte se hoši, u mne není špatná služba a až umřete, oživím vás … není to pěkná vyhlídka.“
„Sorry, ale máme jiné plány. Umíš oživit i sám sebe?“ To se otevřeli dveře vedlejší místnosti a v nich stál Grufus se svojí kuší v ruce. Živý a zdravý. Spoušť cvakla, tětiva se rozezněla, šipka zapískala. Letěla přímo proti nekromantově hlavě, ale těsně před ním se zastavila a spadla na zem.
„To sis opravdu myslel, že mne dostaneš s touhle směšnou zbraní?“
„No,… nejdřív ano.“
Zatímco se nekromant bavil s Grufem udělal Sick dva obrovské skoky, kterými překonal stůl a přiložil svojí dýku ke krku vládce smrti.
„Myslím si, že teď se nám bude jednat mnohem líp.“ Pronesl vítězoslavně

„Ty sis opravdu myslel, že tě v tom nechám?“ zeptal se Sick Grufa, když vycházeli z věže
„Abych pravdu řekl, tak když jsem viděl sekyru, jak se blíží k mámu krku, tak jsem si myslel, že jo, ale když jsem se probral a měl hlavu na krku, tak jsem si zase myslel, že ne.“
„Aha, jenom jedno my vrtá hlavou, jakože toho tolik věděl o mě, tobě a našem poslání?“
„To já, já jsem mu to řekl.“ To nebyl hlas Grufa, ale tlumený a provinilý hlásek klepadla na dveřích.
„No dobře, ať to bylo jak chtělo, hlavně, že to dobře skončilo,“ řekl Sick a přehodil si pytel na druhé rameno, tentokrát byl mnohem těžší, byl v něm totiž … nejeden obrovský diamant.

 
6. Čarodějové

Grufus a Sick procházeli neznámou podivnou krajinou, kde větve stromů splývaly rovně k zemi jako zelené stuhy rozmazané jarním deštěm. Tráva byla těžká, takže s ní vítr nemohl pohnout. Její stébla byla ohnuta k zemi a tvořila tak jakési luční moře, jehož vlny se ze celé věky nepohnuly z místa. Ptáci zde nezpívali a vzduch byl těžký jako olovo.
Dva poutníci procházeli po této louce a po obou stranách jim stály tyto tajemné těžké lesy. Tráva jim šustila pod nohama jako papír, ale jiný zvuk se nikde neozval. Poutníci šli tiše a nepromluvili mezi sebou ani slova, jakoby nechtěli rušit tento dokonalý klid.
Vtom však je nějaká tajemná moc donutila se zastavit a když se Sick dobře podíval, zahlédl kdesi v dáli nepatrnou postavu. Byla tak daleko, že si mohli být jisti, že je nezpozorovala, ale přesto se zdálo, že o nich dávno všechno ví a dívá se na ně. Tento pocit v nich vzbudil nemalé rozčílení.
„Zase elfoun!“ zhodnotil situaci Grufus.
„To ne,“ odpověděl člověk, „něco mi říká, že to je někdo víc.“
Oba se zamysleli a snažili se zjistit, co je to za postavu, která je sleduje. A najednou je oslovil hlas. Byl to hlas mohutný, který se podobal hlasu bouře, ale přesto to byl hlas mírný a moudrý, který jim byl ochotný nabídnout všechny své služby. I když postava byla velice vzdálena, hlas vycházel z jejich bezprostřední blízkosti. Velice je vyděsila myšlenka, že snad vzniká již v jejich hlavách. Hlas pravil:
„Odvážný Grufe a dobrý Sicku. Vítám vás na svém území, území čarodějů. Vím co vás trápí a mohu vám pomoci až přijde čas. Nyní vás žádám, abyste neváhali a poctili nás svojí návštěvou.“ Když hlas dozněl, přistihli se oba cestovatelé, že jdou přímo za postavou, ale žádný z nich neviděl důvod, proč by ji neměli následoval.
Postava měla na sobě bílý plášť, který jí sahal až ke kotníkům, a přestože nevypadala staře, měla již bílé vlasy. V ruce držela dlouhou hůl, která byla zakončena nádherným smaragdem. Celá hůl byla ovinuta bílou rostlinou, která vypadala jako břečťan, ale zdálo se, že je pevně spojena právě s touto holí. Oči jejich průvodce byly jasné, ale přesto tajemné. Přesto jim nikdo nemohl upřít ten dobrácký pohled.
„Teď nás zase zavede do nějakýho města a nechá nás zavřít,“ pošeptal Grufus Sickovi.
„Nebojte se, žádná města nemáme. Žijeme pouze čtyři čarodějové v této rozlehlé zemi. Moje jméno je Ortékus a jsem čarodějem mocného smaragdu. A vy jste mými hosty.“
Grufus se zastyděl a již nic neříkal. Šli dlouho až došli na pobřeží rozbouřeného jezera.
„Tady je můj domov,“ oznámil jim Ortékus a ukázal na skálu tak vysokou, že její vrchol nebylo dost dobře ani vidět. Skála stála uprostřed jezera a na samém jejím vrcholku stála jakási malá chatrč.
„Jo, ale doufám, že nebudem muset plavat!“ zarazil se Grufus.
Ortékus se zasmál a zvedl hůl nad jezero a z něj vystoupily kameny a sestavily se do úzké cestičky několik metrů nad hladinou, která vedla přímo k chatrči.
První šel Ortékus, hned za ním šel Sick a nakonec, opatrně po čtyřech, se plazil Grufus, který si neodpustil mnohé peprné nadávky.
Když vstoupili do chatrče, zjistili, že to není vůbec malá chatrč, ale uvnitř se podobala slušnému zámečku. Dostalo se jim výborného přivítání a pohoštění. A nálada panovala velice veselá. Když se hosté trochu podnapili, odvedl je Ortékus zpět na skálu.
„To bylo vynikající,“ pochvaloval si Grufus.
„Nyní, když tedy znáte důvod naší cesty, nemohl byste nám nějak pomoci?“ zeptal se Sick.
Čaroděj se zasmál a zvedl svoji hůl nad Grufa a Sicka a než se jeden nadál, ve smaragdu se zablesklo a oba se objevili v ohromné dřevěné kleci. Kolem klece se objevila ještě skupina bílých bojovníků.
„Tak a jsme zase v pěkné bryndě!“ postěžoval si trpaslík, když Ortékus zmizel jako pára nad hrncem.
„To teda jo,“ přisvědčil Sick.
Dlouho seděla tato dvojice v kleci a bíláci je pozorovali jako nějaká zvířata v zoologické zahradě. Ale po chvilce Grufa něco napadlo.
„S,s, Sicku, nespíš? Napadlo mě, jak se vocaď dostat!“ Chvíli se tiše domlouvali a pak se postavili k jedné straně klece a dívali se přímo na své strážce.
„Teď!“ vykřikl Grufus a oba se vrhli na opačnou stěnu klece. Náraz byl tak prudký, že se klec zakymácela a převrátila se a začala se kutálet dolů ze skály. Grufus i Sick si uvnitř připadali jako prádlo v pračce. Motali se dokola a mlátili se hlavami o všechny možné stěny. Nakonec klec narazila na nějaký balvan a roztříštila se o něj. Grufus a Sick zůstali ležet na místě jako mrtví.
„Uf,“ povídá Grufus.
„Áááá,“ nato Sick.
Nakonec jim nezbylo nic jiného, než se zvednout, protože se na ně hrnula tlupa bíláků. Připravili se na útok.
Stráž se přiřítila a začal nelítostný boj na tomto ohromném balvanu, neboť za ním již byla propast. Pro naše přátele to byla výhoda, protože každý mohl bojovat pouze s jedním soupeřem. Víc se jich na kámen totiž nevešlo. Grufus se bránil sekyrou, ale počínal si, jako by se nikdy nic nenaučil. Odrazil bílákův meč a sekl sekyrou tak nerozvážně, že bíláka minul, ale šťastnou náhodou sejmul jeho souseda, se kterým se pávě potil Sick. Ten když viděl, že má po legraci, rozhodl se půjčit si Grufova bíláka. Ten se již hnal na trpaslíka, který ještě zápasil se sekyrou, která zůstala zaseknutá v jednom bílákovi. Sickovi nedalo žádnou práci odstranit jednoho bíláka s mečem, protože meč je velice pomalá zbraň a s dýkami se nemůže měřit. Když takto vyřídili další dva nepřítele, zjistili, že zůstali sami. Toto zjištění je nemálo překvapilo, proto se šli raději podívat zpět do chatrče.
Ani tam se nikdo neskrýval, ale Sick tu našel zvláštní věc. Byla to koule, která vypadala jako skleněná. Grufus jen zakroutil hlavou a vzal mu ji z ruky a trvalo mu pěkně dlouho, než mu vysvětlil, že to není sklo, ale křišťál.
„Hele, to máš na to, že gyž chceš něco vidět, tak to tam uvidíš,“ jen to dořekl, objevila se v křišťálu jakási mlha, ve které nakonec uviděli jezero se skálou. Obraz se však pohyboval. Jezero zmizelo a objevily se hory. Hory byly vystřídány nekonečnou rovinou, ve které byla vyhloubena ohromná díra. V této díře nebo tunelu, nebo co to bylo, byla neproniknutelná tma, ale po chvíli se objevilo slabounké světélko, které se přibližovalo. A nakonec se objevila ohromná kniha osvětlená dvěma nehasnoucími loučemi.
„Sapientiae,“ vypravil ze sebe udivený Grufus. „Jdeme, znám cestu!“ a vyřítil se ven. Ovšem brzy zjistil, že kamenná cesta zmizela a že jsou obklopeni pouze divokou vodou.
„Co teď?“ zeptal se Sick.
„Půjčíme si trošku dřeva,“ odpověděl Grufus a než se Sick nadál, rozebral chatrč od základů.
„Nevěřil bys, jak je to zvenku křehký,“ prohodil Grufus a řítil se se stěnou chatrče k jezeru. A než se Sick nadál, ze stěny se stal celkem dobrý vor.
Tak se Grufus a Sick vydali znovu na cestu, ale tentokrát již věděli, kam jít.
 
7. Sapientiae

Dvojice cestovatelů zdárně překonala jezero a vydala se vstříc knize moudrosti. Cesta jim rychle ubíhala a jejich nálada tomu patřičně odpovídala. Oba byli veselí a nepřipouštěli si žádné těžkosti, které jim snad život sám kladl do cesty.
„Co budeš dělat, až tu knihu najdem?“ zeptal se Grufus.
„No, myslím, že bych tě neměl opouštět ani nadále,“ řekl Sick a škodolibě se zašklebil na Grufa. Ten se nejspíše urazil a rozhodl se dále se s tím hrozným člověkem nebavit.
„No tak, dneska tě naučím pár základů stopování zvířat!“ snažil se udobřit si Grufa Sick.
„Nezájem!“ odmítl naštvaně Grufus.
„Koukej, to sou stopy magických virtů,“ ukázal na zem Sick.
„Kde?!“ vykřikl nadšeně Grufus a hledal na zemi stopy.
A tak jim cesta dobře ubíhala, a když byli vysoko v horách, Grufus znal již každou stopu, kterou bylo možné na zemi najít.
„Virti! Gryfové! Nezvoři!“ vykřikoval Grufus stále, až z toho Sicka bolela hlava. „A tady v tý jámě, drobní špečci!“
„To není žádná jáma, to je stopa!“ zhrozil se Sick a sklonil se nad ohromnou jámou.
„Tak velká stopa? A co ju udělalo?“ ptal se zvědavě Grufus.
„Horská trol,“ odpověděl zděšeně Sick a rychle se rozhlédl kolem. Nikde nic nebylo.
„Horský trol?“ zeptal se jakoby sám sebe Grufus a pak se nesmírně vyděsil. „Horský trol, tryč!!!“ a rozběhl se hlouběji do lesa.
„Stůj, blázne,“ zastavil ho Sick, „musíme být co nejtišší!“
Ale to již se k jejich nosům donesl zápach, který nemohl pocházet od ničeho jiného, než od horského trola. A než se nadáli, vystoupil jeden odporný trol ze stínu. Byl tak mohutný, šedý a nehybný, že jej oba považovali za skálu. Toto přesvědčení však opustili hned, jak se skála začala pohybovat směrem k nim.
„To je trol?“ zeptal se nevěřícně Grufus, když se nad ním postavila postava tak vysoká, že by měl co dělat, aby ji mohl sekyrou seknout pod koleno. Trol měřil dobrých dvanáct stop, na rozdíl od Grufových dvou a půl, a jeho ruce byly tak dlouhé a silné, že sahaly téměř k zemi. A co bylo ještě horší, v jedné držel kyj. Nebyl to však obyčejný kyj. Trol měl nejspíš vybraný vkus, neboť kyj byl vlastně kmen průměrného dubu, který byl přelomen někde ve výšce koruny.
„Myslíš, že bys nás mohl seznámit?“ zeptal se udiveně Grufus.
„Myslím, že na to nebudu mít dost času,“ odpověděl Sick a uskočil před ránou kyjem, která vedle něj vyhloubila obdivuhodný kráter.
Grufus se mezitím přesunul za trola, napřáhl se a sekl. Sekyra zasvištěla vzduchem a sekla trola asi půl stopy nad patu. Trol hrozně zařval a ohnal se kyjem po Grufovi. Ten se najivně skryl za nejbližší borovici, ale borovice se rozlétla pod ránou kyjem na malé třísky a Grufus měl co dělat, aby se vyhnul padajícímu kmenu. Uhnul. Měl štěstí, že je malý a rychlý, což se nedalo říci o trolovi. Borovice se na něj skácela a udeřila jej do hlavy. Trol se rozzuřil, popadl borovici a odhodil ji. Mezitím již byl Grufus opět na nohou a sekl. Znovu do toho samého místa nad patu. Teď již se to podařilo. Přesekl trolovi Achillovu šlachu. Jak mu jedna noha vypověděla poslušnost, zhroutil se do pokleku, hned však opět vyskočil a zaútočil kyjem. Nyní byla rána dobře mířená. Sick se ji pokusil zadržet, ale neměl jedinou šanci. Jeho dýky zde neměly nejmenší naději, a tak byl ránou odhozen dobré dva sáhy od trola a zde zůstal ležet.
Grufus se rozběhl za Sickem a trol se belhal za ním. Svoji zraněnou nohu za sebou jen bezvládně vláčel, a tak se brzy vyčerpal a s mohutným zaburácením klesnul k zemi. Když Grufus doběhl k Sickovi, Sick byl již na nohou a prohlížel si potlučeného člověka svého. Když se ujistil, že neumře, byl odhodlán po krátkém několikaměsíčním odpočinku pokračovat v cestě.
„Tak to by teda nešlo.“ Zavrčel Grufus. „Odcházím. Hned. Až se uzdravíš, najdi si mě.“ A obrátil se k odchodu.
„No nebude to tak hrozné, třeba bych se mohl zotavit cestou,“ navrhl najednou Sick a hnal se opět za Grufem.

Horské průsmyky byly stále širší a hory se začaly snižovat. I vegetace se měnila. Stromy byly vyšší a byly dál od sebe. Mezi listy prosvítalo slunce a jak si vítr pohrával s listy, blikalo poutníkům do očí. V korunách zpívali ptáci a na svěže zelených rostlinách lezli ti nejrozmanitější brouci. Celá příroda tu jásala. Všechny její zvuky tu hrály nejlíbeznější skladbu pod sluncem.
Je to paradox. Vše je v dokonalé harmonii a najednou, jako černá ovce, nám do harmonie vpadne trpaslík, který stále něco mele.
Nakonec se lesy otevřely a Grufus, v doprovodu Sicka, vyšel na rozlehlou, nezalesněnou planinu. Proč že nebyla zalesněná? Byl k tomu jeden dost dobrý důvod. Celá byla v jednom ohni a nad ní se vznášela skupinka nebesky krásných fénixů.
„To je krása!“ vzdychl si Grufus.
„Je,“ přizvukoval Sick, „ale jak se dostaneme k tý díře?“
„Zůstanem tu, nafurt!“ zvolal toužebně Grufus.
Sick se na něj nedůvěřivě podíval a pak mu dal herdu do zad, aby se probral. Vskutku to pomohlo.
„Tak deme k tý díře?“ zeptal se Grufus.
„Jo, ale je tu problém.“
„Jakej problém?“
„Že celá louka hoří.“
„Ach tak, pravda, takže co budeme dělat?“ zeptal se opět Grufus, již opět při smyslech.
„To se ptáš mě, tys přece koukal do tý skleněný koule!“
„Jo, ale tam to nehořelo. Ale mohli bysme zavolat nějkýho toho papoucha, aby nám pomohl. Navíc, ta koule byla křišťálová.“
„To nejsou papouši, ale fénixové a volat si na ty zvířata můžeš sám.“
„Tak jo,“ řekl Grufus a zavolal: „Hej! Potřeboval bych vodnést k tý díře, je to možný!?“
A skupinka fénixů slétla k zemi, uchopila Grufa do silných spárů a odnášela ho pryč.
„A co já?“ zazmatkoval Sick, když se mu Grufus začal vzdalovat, ale i pro něj přiletěla skupinka a odnesla jej. Bylo zajímavé, že když je měli v moci fénixové, že oheň přestal pálit. Fénixové se o své hosty dobře postaraly, když nezapomněli ani na tuto maličkost a uchránili poutníky před zničujícími plameny. A než se mohli nadát, byli v té očekávané díře a vydali se hledat knihu Sapientiae.
Jeden fénix se tam vydal s nimi a svítil jim na cestu svým ohnivým peřím, které jasně osvětlovalo celou chodbu do nitra Země. Sick si zde všimnul jedné zvláštní desky vyryté do stěny. Stálo tam:
Návštěvníku této jeskyně,
Odpověď důležitou-li hledáš
Pamatuj, že po dvanácté hodině
Strávené v místech oněch umíráš!

Grufus této poznámce nevěnoval příliš velkou pozornost, protože dvanáct hodin je celá věčnost. Ovšem když došli na místo, svůj názor změnil. Kniha byla tak velká a tak hustě popsaná, že bylo téměř nemožné se v ní vyznat. Vše stupňovalo nekonečné stáří, které se na listech knihy značně podepsalo.
Grufus dlouho listoval knihou a nemohl najít to pravidlo, dle kterého jsou informace v knize řazeny. Každá maličkost ho zaujala a on se přistihl, že knihu čte jako román a to co hledá, že nenachází. Již to trvalo jedenáct hodin a Grufa se zmocnila netrpělivost. Zbývala pouze hodina. Po chvíli to bylo ale pouze třicet minut, deset a najednou se zjevila odpověď na jeho otázku. Byla to jednoduchý formule. Nesměla však být vyslovena dříve než při jejím použití.
Když Grufus našel to, co hledal, rozběhnul se zpět na planinu a Sick za ním.
Bylo jedenáct hodin a padesát osm minut, když se dvojice vynořila na mýtinu plamenů. Byla to hrozná bolest, jak je plameny spalovaly. Nesnesitelná, ale brzy přiletěla skupinka fénixů a odnesla je zpět od lesa. Tam se Grufus natáhl na svěží mech a usnul jako zabitý.

8. Draci

Není každý den posvícení, ani dnes nebylo. Již od časného rána hustě pršelo a situace byla taková, že to každou chvíli mohlo být jen horší. No, dobře. Počasí ještě neovládáme a ani naši hrdinové ne. A tak dnes necestovala dvojice poutníků, ale dvojice vodníků. Grufus vypadal jako houba mycí, ale byl mnohem více mokrý, a Sick byl nejspíše ten, který mohl být každou chvíli umýván. Mokrý byl na to dost.
Dokonalé počasí na cestování, jistě mi dáte za pravdu. Již celé hodiny nevysvitlo slunce a mraky tvořily jakýsi stálý a neměnný strop. Situace se však zhoršovala. Grufus se Sickem šli již několik hodin po rovné louce a zdálo se, že po ní ještě několik hodin půjdou. Nyní se bořili do bláta pouze decentně, což znamená, že Sick něco nad kotníky a Grufus asi po kolena. A voda stoupala.
„Uf,“ postěžoval si Grufus, když zapadl do nějaké tůňky.
„Chceš vytáhnout?“ zeptal se Sick, když viděl, jak Grufus zapadl hlouběji než po pas.
„Vod tebe? Rači se drž dál, ať se neutopíš, mladej,“ odbyl ho trpaslík a dral se pomalu z tůně.
„Jak si přeješ,“ řekl pouze Sick a vyrazil na další cestu. Grufus se s námahou dostal ven a pomalu čvachtal za Sickem.
„Mimochodem, ty tvý kahloty sou nepromokavý?“ zeptal se Sick.
„Jo, ale dostala se tam voda, to chcu vidět, jak se dostane ven.“
Sick se upřímně rozesmál, ale provokativní narážku si nechal pro sebe, protože on na tom byl stejně.
„Tak si myslím, že tě za chvilku budu muset nést, pokud z toho deště nevyrosteš.“
„Mě? Starej se vo sebe. Pršet nebude,“ odsekl Grufus.
„Ale prší,“ špitl Sick.
„Nech si toho, laskavě!“ prohodil výhružně Gurfus. „Jo, možná bys měl vědět, že ze měl je teď čaroděj. Naučil jsem se z tý knihy ňáký kouzla.“
„Tak se předveď, čaroději,“ řekl Sick a snažil se, aby to vypadalo, že ho to ani trochu nezajímá.
„To tak. Nechám si to na potom a pak se budeš divit!“
„No jistě,“ odsekl posměšně Sick.
Grufus zčervenal a pak se zastavil a Sick spolu s ním.
„Řekl sis vo to. Una levito te!“ vykřikl Grufus a ukázal na Sicka. Ten se vyletěl asi jednu stopu nad zem a potom kecnul zpět do bahna. Nejdříve se Sick velice divil, ale pak se hlasitě rozesmál ve snaze vymáčknout z přítele víc.
„A to je jako všechno?“ zeptal se Sick a vyhrabával se z bahna.
„Ne! Ještě umim dvě a ty sou horší. Třeba,“ zamyslel se, „multo magno te!“ A jak to dořekl, Sick mu začal před očima růst, až byl dvakrát tak velký než normálně.
„To je dost dobrý, ale teď mě vrať do normálu radši,“ řekl Sick.
„Do normálu, ale to tam nebylo!“
„Snad mně nechceš tvrdit, že takhle budu muset kvůli tobě zůstat!“ vykřikl Sick a zvedl Grufa jednou rukou do závratné výšky a pak si s ním začal pohazovat.
„Nech mě! Vrať mě na zem, nebo zkusím ještě to třetí,“ nato se ozvalo hlasité plesknutí a Grufus skončil opět v blátě. Jak se zvednul z bláta, nečekal na nic a použil to třetí kouzlo. „Defendum me hominam!“
Nic se však nestalo. Sick se nejdříve zarazil, ale když viděl, že se nic neděje, rozesmál se a sáhnul opět po Grufovi.
„Nějak to nefunguje, co?“ ale jeho ruka k trpaslíkovi nedorazila. Zastavila se asi metr od něj a pak se ozval hrozný řev. To byl Sick. Kouzlo vytvořilo kolem Grufa jakési silové pole a Sick si o ně docela silně popálil prsty. Od té doby se raději držel dál od trpaslíka. Co se ale nestalo. Po chvíli se Sick zmenšil a i Grufova obrana pomalu zmizela. Z toho se dá usoudit, že ta kouzla nepůsobí déle než pět minut.
„Tak jsme si to alespoň vyzkoušeli,“ pokusil se Grufus opatrně navázat rozhovor.
„Ještě jednou budeš něco zkoušet na mě!“ pohrozil mu Sick.
„Ale vždyť se tak nic nestalo,“ bránil se Grufus.
„Ale stane se, a tobě, tak bacha!“ varoval ho Sick.
Dále šli mlčky a hlavami se jim honily prazvláštní myšlenky. Grufus stále přemýšlel nad uplatněním kouzel a Sick se zaměstnával přípravou pomsty Grufovi. A tak jim cesta ubíhala. Najednou se zvedl silný vítr a na chvilku přestalo pršet.
„Super, říkal sem to!“ prohodil Gurfus.
„Jistě, co nás ještě čeká, moudrý vědme?“ posmíval se Sick.
„Myslím, že to budou trable,“ pronesl vážně Grufus a upřeně hleděl přímo nahoru.
Nad jejich hlavami se jako ohromný a strašlivý mrak vznášel drak. Byl to tříhlavý temně rudý drak. Draci jsou sice pouze jednohlaví, ale zdá se, že tento byl křížen buď s kerberem, nebo s hydrou. Křídla měla rozpětí stodvaceti stop a dlouhý byl téměř také tak. Jeho tělo bylo mohutné a bylo pokryto šupinami, které měly rozměry vojenských štítů a pevností je ještě několikrát překonaly. Jak drak mával křídly, vytvářel ohromné vzdušné víry, které doslova zmítaly s našimi přáteli a vytvářely tak mohutné vlny bahna, že bylo téměř nemožné udržet se na jednom místě.
A jeho tři hlavy byly ještě obdivuhodnější. Ty ohromné oči, dívaly se na vás ze všech stran. Nepříjemný pocit. Byly to oči žluté, ale byly tak podlité krví, že byly spíše rudé. Drak pomalu mrkal a jak ladně pohyboval hlavami na svých třech dlouhých krcích, šel z něj opravdu strach. To ještě stupňovaly jeho mohutné nozdry. Možná čekáte, že by z nich měl jít dým, ale drak, to není fabrika, ten nekouří, ale pálí. Pod nozdrami byla totiž vždy tlama. Pravda, zuby byly ostré a děsivé, ale jak se dalo předpokládat, to bylo to nejmenší zlo.
A než se Grufus a Sick nadali, drak se rozhodl přistát. Byl to trochu problém, protože i při jemném dosednutí se zabořil dobrých šest stop do rozměklé země. Nepatrný pohyb ocasem způsobil vlnu, která na krátký okamžik pohřbila naše hrdiny, ale s trochou štěstí se jim podařilo vyváznout.
Grufus tasil sekyru a Sick byl také připraven, ale žádný z nich nemohl tohoto tvora ohrozit.
„Zkus kouzlo, než bude pozdě!“ radil Sick, ale Grufus si namohl za živý svět vzpomenout na nějaké, tak řekl první, co ho napadlo.
„Una levito te!“ jen to vyslovil, Sick se za jeho zády zvednul do vzduchu a opět spadnul do bláta. Drak jen tak stál a díval se na tu podívanou.
„Na něj! Na něj, ne na mě!“ křičel Sick, ale radši nepomyslet, co by se stalo, kdyby byl drak levitován a poté se zřítil do bahna. Pravděpodobně by vznikla gigantická tsunami, ale na přemýšlení nebyl čas.
„Multo magno te!“ vzpomněl si Grufus. Tentokrát je použil správně. Působilo na draka, ale stejně to bylo pouze z bláta do louže, protože zvětšit si draka, to není zrovna to pravé ořechové. Možná obráceně.
„Né, tak ne, mě zvětš, né jeho, dyť nás zabije!“
„Za pět minut se přece zmenší,“ poznamenal překvapený Grufus.
„Jo, ale za pět minut budeme buď spálený, nebo rozšlapaný, nebo sežraný, nebo už nebudeme!“
„Na tom něco je,“ přiznal si Grufus.
„Pozor!“ křikl Sick, když se jedna hlava přichystala k chrlení ohně.
Grufus na nic nečekal a hodil prvotřídní šipku do bahna vedle sebe a i Sick v mžiku zmizel. Na zem dopadl několik desítek stop dlouhý plamen a přímo na místo, kde se před okamžikem potopil Grufus. Je pravda, že před plameny se člověk nejlépe skryje do vody, ale zde to mělo jeden háček. Plamen vysušil bahno až na tvrdou zem a Grufus zůstal pod ní pohřben.
Ale drak se začal pomalu otáčet na Sicka a dvě jeho hlavy vyslaly dlouhé plameny přímo na něj. Nezbylo z něj nic. Byl mrtvý. Úplně mrtvý.
Jak se drak po něm otočil, zavadil o vysušenou zem a ta praskla. Najednou, jako by došlo k výbuchu, se země roztrhla a byl tu Grufus, konečně jej země pustila na svobodu. Však již málem nedýchal. Drak si jej nevšimnul a tak klidně odletěl. Jak se vzdaloval, zmenšoval se v Grufových očích. Nebo to končilo kouzlo? Bylo mu to jedno. Sick byl mrtvý.

Obloha potemněla a všude byla pouze tma. Grufova duše se oddělila od jeho tělesné schránky a byla přenesena za mezidimenzální hranice. Zde seděl na vysoké stolici moudrý a jako čas starý Merilion a maloval dějiny.
„Vítám tě Grufe, rád tě poznávám, jsi můj nejlepší výtvor.“
„Jo? Ale, já nevím, kde to su.“
„Jsi v nebi, v zemi drahokamových skal, nebo jak chceš.“
„A co tady dělám?!“ vyzvídal rozladěný Grufus.
„Je pro tebe ctí, že smíš rozmlouvat se svým stvořitelem nezávisle na jeho vůli.“
„Jo, aha a ty tady teda děláš dějiny?“
„Jistě. Dějiny, to je výstava obrazů, která nemá žádnou hodnotu, poněvadž je minulostí. Přítomnost je cenná.“
„To není pravda! Proč bysme teda snášely utrpení, když by to bylo na nic!“
„Protože to jsou dějiny.“
„To nejni vodpověď. Proč dějiny nejsou jen to hezký!“
„Protože bez toho špatného byste si dobrého nevážili.“
„Tak jo,“ zamyslel se Grufus a přistoupil blíž, aby si prohlédl Merilionův poslední obraz. Byl na něm Sick spálený na uhel.
„Su tvá nejlepší bytost, uděláš pro mě něco?“
„Bylo by mi potěšením,“ mírně se uklonil Merilion.
„Tak znič ten poslední obraz a zachraň Sicka!“
Merilion se velice zachmuřil, ale neodepřel Grufovi a obraz překreslil.

---Grufus na nic nečekal a hodil prvotřídní šipku do bahna vedle sebe a i Sick v mžiku zmizel. Na zem dopadl několik desítek stop dlouhý plamen a přímo na místo, kde se před okamžikem potopil Grufus. Je pravda, že před plameny se člověk nejlépe skryje do vody, ale zde to mělo jeden háček. Plamen vysušil bahno až na tvrdou zem a Grufus zůstal pod ní pohřben.
Ale drak se začal pomalu otáčet na Sicka a jak se otáčel, poškodil vysušenou zemi a z ní se vyhrabal Grufus, kterému již pomalu docházel dech.
Drak byl již odhodlán vyslat na Sicka dlouhé plameny ze všech tří hlav, ale každá si to najednou rozmyslela, otočila se a drak se pomalu vznesl a odlétal.
Grufus ležel na zemi v hrozném záchvatu smíchu, které v něm vyvolalo štěstí, které ho potkalo. Když to Sick uviděl, podíval se na něj a rozkřikl se.
„Co se tady válíš a chechtáš, mohl sem bejt na uhel. Grufus pouze vstal a poplácal přítele po rameně, ale tajemství si nechal pro sebe.


9. Dimenzionální skok

„To teda ne, tam nevlezu ani náhodou,“ ohradil se Sick a podíval se na odhodlaného Grufa, ale pak mu oči stejně sklouzly na světélkující cosi. Nebyly to ani dveře, ani nějaký portál, byla to prostě díra, díra, která nikam nevedla, alespoň tak se to jevilo Sickovi.
„Musíme, něco mi říká, že se tak dostaneme dřív domů. A my nemáme času nazbyt.“
„A mě zase něco říká, že vždycky když jsi mne neposlechl, tak jsme se dostali do pěkného průšvihu.“
„A kdy?“
„Třeba když jsem ti říkal, abys mlčel před elfy, ty jsi mluvil, oni tě zajali a popravili?“
„S takovými drobnostmi na mě vůbec nechoď. A víš co? Nechoď si třeba nikam.“ A než ho stačil Sick zastavit, zmizel v té „díře“. Rozmýšlel se jen krátký okamžik, nadechl se a vstoupil…
Z ničeho nic se objevil na palouce plném podivných rostlin.
„Tak takhle to vypadá u vás doma? To se nedivím, že jste tak malí,“ podvědomě tušil, že Grufus bude někde nedaleko a tak ho škádlil: „A tupí,“ stále ještě neslyšel trpaslíkovi nadávky „A neumíte bojovat.“
„Herhchdert …“ zaznělo zpod nedalekého kamene. Sick se tam ihned otočil a uviděl pod tím balvanem chropějícího trpaslíka. Zapřel se a odvalil kámen.
Trpaslík se zhluboka nedechl, vyskočil a rozhýbával končetiny.
„Proč jsi tam nezůstal? Já bych se z toho dostal.“
„Tak co, jakým směrem je to do vesnice,“ odpustil si ironickou poznámku Sick
„To kdybych věděl…“
„Chceš říct, že jsme se nedostali blíž k vesnici?“
„To ještě neví, já tu nikdy nebyl, ale vypadá to tu nějak divně.“
„To bych řekl.“ Až teď se oba pořádně porozhlédli po okolí. Grufus s úžasem zjistil, že to co ho zavalilo nebyl žádný šutrák ani nic podobného, ale obrovská televizní obrazovka. A skutečně. Místo toho, aby zde kvetly pampelišky a sedmikrásky, zelenaly se tady mikrofóny, reproduktory a videokazety. Na stromech se letos zvláště urodilo televizních obrazovek (zvláště na stromě pod kterým stáli), kamer a reflektorů.
„Co to je?“ zeptal se zmateně Grufus
„To kdybych věděl, ale tady to nevyřešíme, pojďme se zeptat támhle těch lidí.“ Ukázal Sick na druhou stranu paloučku, kde stálo asi dvacet úplně obyčejných lidí. Když k nim přišli blíž, zjistili, že všichni civí na jednu obrovskou televizní obrazovku, na které se právě vysílal pořad o tučňácích. Z davu slyšeli nesouvislé výkřiky: „Ta se urodila…“ „A ten zvuk…“ „Přepněte kanál …“
„Promiňte mílí přátelé…“ začal diplomaticky Sick. V tu chvíli všichni přestali sledovat obří obrazovku a zapíchli své mdlé pohledy do narušitele.
„…Promiňte, ale nevíte, kde to jsme,“ pokračoval Sick
„Kde by jste byly? V promítacím sále číslo 248 243.“
„Tak to jsme asi zabloudili,“ suše konstatoval Grufus
Někdo v davu prohodil: „To jsou přece poutníci …“
„Kdože?“ bystře zareagoval Sick
„Poutníci přece. Tak schválně: Koho si vzala Esmeralda na konci třetí řady seriálu?“
„Kdože?“ tentokrát to byl Grufus
„To přece všichni vědí. Určitě to jsou poutníci.“
„Tak dost, vysvětlí nám už konečně někdo, kdo to je vlastně poutník?“
„Tak dobře,“ vystoupil vysoký muž z davu a jal se vysvětlovat „Pravděpodobně jste vstoupili do některé z dimenzionálních trhli, jsou to poruchy v kontinuitě dimenzí. Tím pádem jste se ocitli v naší dimenzi.“
„Ještě jednou a s obrázky, prosím“ pokusil se Grufus o starou frázi, tentokrát se však vysvětlování jal Sick, který sice nerozuměl ani za mák slovu dimenze, ale jeho přibližný význam si domyslel: „To znamená, že jsem se nepřiblížili k vesnici, ale právě naopak, jsme dál. Možná i za mořem.“
„Až za mořem?“ vyjekl trpaslík
„Přesněji řečeno,“ promluvil opět muž „jste v úplně jiném světě a bez naší pomoci se zpátky nikdy nedostanete.
„Ale my musíme zachránit vesnici …“ zaprotestoval Grufus
„Ovšem je tu možnost, jak by jste se mohli dostat nazpátek, ale nebylo by to samozřejmě zadarmo.“
„Co by jste chtěli? Zlato? Diamanty? Nějakou službu?“ nadhodil Sick
„Ano, služba, to je ten správný výraz. Náš svět je plný obrazovek a plný pořadů. Už jsme však viděli úplně všechno, co se vidět dá. Vše co se dá vidět z tohoto světa … ale ukažte nám něco, co jsme ještě neviděli a co nás zaujme a my vás za to vrátíme zpět do vašeho světa.“
„Cože?“ pronesl duchaplně Grufus
„Máte na to půl hodiny, poté vás předhodíme masožravým Hi-Fivěžníkům.“

Půl hodiny, třicet minut, 1800 sekund uběhlo jako voda. Grufus i Sick strávili tuto dobu tichým přemýšlením, oba dva napínali své mozky a vymýšleli, co by pro tyto zvláštní lidi mohlo být nové a zajímavé. Vždyť viděli úplně všechno. Skoro vůbec je nepřekvapilo, když k nim přišel někdo z úplně jiného světa … Nevymysleli nic, vůbec nic. A po půl hodince se vraceli zpět na palouk, přemýšleli v lese compijůtrovníků, aby ostatní nerušili při sledování programu.
Vraceli se sklesle.
„Pozor…“ upozornil Sick Grufa
„Na co, … ááááá“ Grufus si nevšiml nataženého … takového podivného provazu potaženého pryží a natáhl se jak dlouhý tak široký a to téměř doslova.
„Kdyby si tady místo toho čučení na bednu poklidil,“ pronesl rozzuřeně Grufus a vyřkl tak větu, kterou v úplně jiném světě a v úplně jiné době nenávidí milióny dětí. Ještě ve hněvu se rozmáchl sekyrou a rozetnul ten podivný provaz. Pokračovali v cestě. Už to nebylo daleko, co je však zarazilo byl mohutný potlesk, který sklidili, když se k lidem přiblížili. Znovu byly z davu slyšet jen nesouvislé výkřiky: „Tak to tu opravdu ještě …“ „Bravo“ „Sláva Sickovi a tomu drumýmu“ Až po chvilce pochopili o co jde. Ta obrovská bedna úplně potemněla.
„Asi jsem ji zabil …“ pronesl vítězoslavně Grufus
„Musela to být nějaká vychlípená tepna.“
„To už je jedno, hlavně, že máme úspěch.“
„Přátelé, překvapil jste nás, budeme muset dát Hi-Fivěžníkům nějký Cdčka, aby nám neumřeli hlady.“ Pronesl onen muž, který s nimi jednal již před tím.
„Tak už nás přeneste, ať už jsme doma.“
„Dobře, jak si přejete.“

V tu chvíli oba dva uviděli tmu a za okamžik se objevili na tom samém místě, kde vstoupili do té dimercionálmí trhliny, nebo tak nějak.
„Myslíš si, že je ta bedna věznila?“ zeptal se Grufus na názor svého společníka
„Určitě, proč před ní jinak trávili tolik času , mistře osvoboditeli …“

Faktem zůstává, že kdyby se toho roku neurodila jedna zvlášť červeňoučká velkoplošná obrazovka, asi by se jedna skupinka lidí unudila k smrti.



10. Firbolgové

Les byl hustý a temný. Stromy vypadaly velice sešle a nejspíše v těchto končinách velice trpěly. Všude to tu páchlo hnilobou a z kostí na zemi šel strach.
Grufus se Sickem procházeli těmito končinami a nic si nepřáli víc, než aby byli co nejdříve pryč. Není radno zdržovat se dlouho v těchto nejistých místech. Ke všemu tomu se připojil ještě ten nepříjemný pocit, že vás někdo pozoruje. Všude bylo ticho, takové ticho, že je praskání větviček pod nohama děsilo.
Sick se ostražitě rozhlížel kolem sebe, ale nepodařilo se mu zahlédnout nic, co by potvrzovalo jeho nejhrůznější domněnky. A to jej děsilo ještě víc. Grufova sekyra byla stále připravena k smrtelnému seku a kdyby jej Sick z opatrnosti nekrotil, byl by se usekal k smrti.
„Něco nás sleduje,“ zašeptal Sick Grufovi.
„Nikoho nevidím,“ odpověděl Grufus.
„To neznamená, že nás nikdo nesleduje,“ bránil se Sick. „Tiše!“
„Co je!“ lekl se Grufus.
Ale ticho bylo stále jediným společníkem této dvojice.
„Nezdá se ti, že je tady všechno nějaký divný?“ zeptal se Grufus.
„Nezdá, tady je všechno divný,“ odpověděl Sick a znovu se nenápadně ohlédl.
Všude byly oči, které nikdo z nich neviděl, ale byly tam. Stromy, uhnilé pařezy i ty bílé kosti, vše je sledovalo. Nenápadně, ale sledovalo.
Teď si Sick byl téměř jistý, že je někdo za ním. Prudce se otočil, ale nikdo tam nebyl.
„Áááááá,“ vyděsil se Grufus jeho prudkým pohybem, „co to zase vyvádíš!“
Sick stále probodával temnotu očima. Někdo tu musí být a mrknul na Grufa. Nespustil z lesa oči na delší chvíli než na půl vteřiny, ale i tak, když se znovu podíval, stála před ním temná postava.
„Co tu chcete!“ pronesla k nim nezvučným syčivým hlasem.
„Jen procházíme,“ odpověděl Sick a po tváři mu stekl pramínek studeného potu. Takový strach nezažil ani před drakem. Přesto, že tajemná postava měla kápi staženou hluboko do obličeje, takže nebyla vidět tvář, mohl by Sick přísahat na to, že se dívá přímo na něj a ten pohled mrazil.
„Nemáte tu co pohledávat!“ ozval se opět syčivý hlas někde z nitra kápě.
Až nyní byl Sick schopen lépe si prohlédnout postavu. Měla na sobě tmavý a celý děravý a špinavý plášť o jehož kápi jsem se již zmínil. To by nebylo tak neobvyklé. Mnoho lidí nosí pláště, ale jiná věc jej rozrušila. Z rukávu vyčníval dlouhý znetvořený pařát. Na prstech měl naběhlé žíly a místo nehtů měl ohromné drápy. Ty byly ještě od krve.
„Dobře, tak my se vypaříme tak rychle, jak jen to půjde,“ prohodil Sick ve snaze nerozhněvat si tuto zrůdu.
„Není třeba,“ ozval se syčivý hlas. Pak se ozval skřek, ze kterého všechny zamrazilo v zádech. Tajemný odskočil. Teprve teď si Grufus uvědomil, co se stalo. Pro jistotu na sebe seslal kouzlo a vytvořil kolem sebe, a protože byl blízko Sicka, tak i kolem něj, magický štít. Tajemný by je byl nejspíše zabil dříve, než by si toho mohl někdo z nich všimnout. Pohyboval se neslyšitelně a nesmírně rychle. Tak rychle, že to nebylo možné okem postřehnout.
„Co to!!“ zasykl.
„Jsem kouzelník, tak bych nikomu neradil, aby se ke mně přiblížil,“ objasnil situaci Grufus.
„No jistě, trpaslík a kouzelník!“ zasykl neznámý. „Schyluje se k bitvě, tak vás musím zabít, abyste zde nepřekáželi až firbolgové potáhnou do boje.“
„Bitva? Kdo s kým bojuje?“ zeptal se udiveně Grufus.
„Ty zrůdy,“ špitl pro sebe neznámý.
„Tak zmizte, nechám vás naživu,“ sykl ještě.
„A kdo vůbec jsi?“ zeptal se Grufus, kterému velice vzrostlo sebevědomí.
„Jsem Syn!“ ozvala se syčivá odpověď a neznámý zmizel.
„Bitva, co to bude?“ uvažoval Grufus.
„Skoro se o to raději nezajímám,“ odpověděl Sick a táhl trpaslíka pryč.
Šli dál lesem, ale ten stále nekončil. Nakonec došli k malé vesnici. Odevšad se kouřilo, ale nebyl to kouř. Spíše něco jako husté výpary z močálů. U každého domu zde byla hromádka lidských kostí.
„To vypadá skoro jako firbolgská vesnice,“ prohodil Grufus.
„Kdo to jsou firbolgové?“ zeptal se Sick překvapeně.
„Jsou to zrůdy. Teda lidi jim říkají zrůdy a voni říkají lidem zrůdy. Sou hrozně hnusný. Firbolgové sou velký, rychlý a ve tmě skoro nejsou vidět, pokud chcou. Sou velice všímaví a dokážou cítit tep srdce jakéhokoliv živočicha. Když ucítí nějaký neznámý tep,“ zarazil se Grufus.
„Co udělají, když ucítí cizí tep?“ dotíral zvědavě Sick.
„Zastaví jej,“ dokončil větu Grufus.
„Snad nechceš říct…“ ptal se Sick.
„Ale jo, normálně ho zabijou a pak snijou.“
Sick hlasitě polkl, což vypovídalo o jeho psychickém rozpoložení.
„Můžu tě ale uklidnit,“ prohodil Grufus, „prej jíjou jen lidi, trpaslíky ne.“
„Tak to díky za útěchu,“ prohodil Sick a snažil se rychle se vypařit. „Doufám, že budeme brzo pryč.“
„Pryč vodkaď?“ zeptal se zmateně Grufus.
„Vocaď,“ odsekl Sick.
„Na to nespolíhej. Dyž sme u vesnice, znamená to, že sme někde ve středu,“ poznamenal Grufus.
Sick na to nemohl nic říct. Prodíral se hustým hvozdem tak rychle, že Grufus musel běžet, aby s ním udržel krok.
„Kam tak valíš!“ postěžoval si Grufus.
„Pryč!“ odpověděl Sick a odhrnul si silnou větev z cesty.
„Ty víš, kde to je?“ nedal se odbýt Grufus.
Sick pustil větev a ta zasáhla Grufa do čela. Grufus odletěl kousek dozadu a dopadl na záda. Tak hrozně nadávajícího trpaslíka si nikdo nedokáže představit.
„Hej, co je ti, možná bys měl vědět, že to tady vedu já, ne ty!“ zařval na Sicka Grufus. Sick však stál jako zaražený do země a ani nemrknul.
„No tak, co je ti!“ křičel Grufus.
„Buď zticha nebo tě někdo umlčí!“ varoval ho Sick.
„Tebe se tak bojim!“ odsekl Grufus a připotácel se k Sickovi. „Ou,“ vypravil ze sebe ještě, když si uvědomil, koho myslel Sick tím NĚKDO.
Před nimi totiž probíhal nehlučný boj. Skupina firbolgů napadla vojenskou armádu, která na ně vytáhla. Černé potrhané bytosti se proplétaly mezi vojáky s nepostřehnutelnou rychlostí. Byl zde firbolg, který jim byl nějak povědomý, přesto, že díky jeho rychlosti nebyl téměř postřehnutelný. Přistoupil, pokud se tak rychlý pohyb dá nějak nazvat, k jednomu vojákovi a podíval se mu zpříma do očí. Voják se pokusil zvednout ruku s mečem, ale zjistil, že proti pohybům útočníka se jeho ruka pohybuje neskutečně pomalu. Útočník zvednul ruku k jeho hrdlu a … Dál bych to neměl popisoval. Během několika vteřin takto padlo mnoho bojovníků, kteří si většinou ani nevšimli náhlého útoku. A tak se kácel jeden voják za druhým k zemi a to byly jediné zvuky této bitvy. Během několika minut byla lidská jednotka odporoučena na věčnost. Uprostřed lesa se utvořila hromada mrtvol, kterou tam nanosily pařáty firbolgů. A hostina začala. Bylo to nechutné pozorovat jak se firbolgové zakusují do svých obětí. Po chvilce nebylo památky po bitvě, pouze pár cárů a zmačkaných přileb. A přirozeně, hromady kostí.
Kdyby Sick a Grufus již dávno nevzali nohy na ramena, byly by jistě přišli na řadu teď. Není totiž nic pravdy na tom, že by firbolgové pohrdli trpasličím masem. Ale oni byli již daleko. Syn, jako nejlepší z firbolgů ještě jejich tep ucítil, ale již pouze hodně tlumeně a ostatní jej už cítit nemohli. Syn se jen ušklíbl, ale nepronásledoval je.

 

11. Bludiště skal


Grufus a Sick šli dlouho tím hustým lesem, ale co má začátek, má i konec a ani v tomto případě tomu nebylo jinak. Les pomalu řídl a příroda se stávala stále živější a živější. Pomalu se začala objevovat i zvířata a Grufus se opět zabral do stopování, lépe řečeno do prohlížení stop. Tato zábava mu však dlouho nevydržela, protože se dostali na skalnatou půdu a stopy se ztratily.
„Super, skály, jako doma,“ pochvaloval si Grufus.
„No tak se nerozplývej a šlapej,“ popostrkoval ho Sick, který si tu jako doma očividně nepřipadal.
„Tak si šlapej sám, já se tě neprosil o doprovod,“ začal se čepýřiti Grufus.
Sick si povzdechl a zvolnil tempo.
„Mohl bych se tě na něco zeptat?“ optal se opatrně Sick.
„Právě´s to udělal,“ oznámil mu Grufus.
„Znáš ještě to řešení toho tvýho problému?“
Grufus se zarazil, chvíli se zamyslel a na tváři se mu objevil útrpný výraz, pak odtrhl pohled od jednoho místa na zemi a zamířil kupředu. Když míjel Sicka, prohodil ještě: „Jo!“
„To mi spadl kámen ze srdce, už jsem myslel, že se budeme vracet,“ oddechl si Sick.
„Takže už nemáš srdce?“ využil situace Grufus.
Sick se urazil a rozhodl se nemluvit s trpaslíkem tak dlouho, jak jen to bude možné.
„Takže kde si myslíš, že teď sme?“ zeptal se Sick.
„Na cestě domů?“
„To je mi jasný, ale seš si jistej, že víš, kam jdeš?“
„Ne tak docela, ale mám o tom jistou představu, du s tebou,“ snažil se ho odbýt Grufus.
„Super, takže jdeme za nosem,“ shrnul to stručně Sick a dál šli již tiše.
A jak tak procházeli mezi skalami, začalo jim docházet, že skály jsou velice pravidelné a dost možná, že to je i bludiště. To nebyla příliš optimistická myšlenka, neboť by to mohlo znamenat, že se ztratili, proto tomu raději říkejme jednoduše skály.
První vystihl situaci Sick:
„Myslím, že jsme se ztratili.“
„Ani to není v našem případě nic neobvyklího!“ řekl Grufus, ale brzy si uvědomil vážnost celé situace, proto se zeptal: „Nevíš, kudy se de z těch skal?“
„To bych ti neříkal, že jsme se ztratili!“ odpověděl Sick.
„Takže mi chceš tvrdit, že ani jeden z nás neví kam máme jít?“ zeptal se Grufus.
„To obvykle bejvá, když se někdo ztratí,“ řekl Sick.
Něco na tom bylo, proto si Grufus nechal svoji nabídku, že by se vzdal vedení ve prospěch Sicka, pouze pro sebe.
„Tak já si myslím, že nejlepší by bylo nechodit do bludiště,“ zamyslel se Grufus.
„Jo, to je dobrá myšlenka, až do nějakýho pudu, tak si na ni vzpomenu.“ A opět nastalo ticho.
Cesta byla dlouhá a jednotvárná. Stále doleva a doprava, potom zase doprava a aby se to nepletlo, tak zase doprava. Najednou cesta skončila. Skalní průchod uzavíralo ohromné zrcadlo.
Sick k němu přistoupil a důkladně si prohlédnul jeho uchycení ve skalách, aby zjistil, zda by se nedalo nějak obejít. Nešlo to.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Sick.
Grufus přistoupil k zrcadlu a přičísnul si rezavé chomáče vlasů.
„Co bysme měli dělat?“ podivil se Grufus.
„No zatím nemůžeme dál,“ odpověděl Sick.
„Mě ale nohy nebolej,“ oponoval Grufus.
„Myslím kvůli tomu zrcadlu, os….“ Grufus se na Sicka ostře podíval.
„Jó, zrcadlo!“ rozsvítilo se Grufovi. Zvedl sekyru a zrcadlo rozbil. „Tak deme, ne?“
Sick zakroutil hlavou, ale šel. „Co když bylo na něco důležitýho?“
„Tak to by mělo pěkně blbý,“ odpověděl Grufus.
„Jo, ale myslím pro nás důležitýho,“ nedal se Sick.
„Jo, tak to bysme měli pěkně bl…“ nejspíš si uvědomil, co řekl, proto se raději zarazil v půli věty.
Slunce pomalu klesalo k východu a … Co je to za blbost, jak může slunce klesat k východu? Maximálně k západu, ne? Ale ono opravdu klesalo k východu. Naše cestovatele to však nijak nerozhodilo a přešli to pouze poznámkou, že každý někdy z hladu blbne. Otázkou zůstává, jestli to platilo pro slunce, nebo pro Grufa.
Větší problém nastal, když jim cestu zahradila vysoká dubová brána, na které byly tři otvory pro heslo. Nad ní byl vytesán nápis.
Nikdo neví, kolik jej má,
Celý život jej užívá,
Chce jej míti co nejvíce,
Přitom sám si jej ubírá.

Slunce pomalu kleslo za východní obzor. Grufus přemýšlel úpěnlivě nad hloupou hádankou a přitom sledoval tenký pramének, který tryskal ze země a vytékal na skálu. Bylo to nanejvýš podivné, jako by se zde vše zbláznilo. Slunce zapadá na východě a voda teče nahoru. Nikdo z nich však nemohl hádanku vyřešit. A tak jim dny ubíhaly a oni stále seděli před branou a přemýšleli nad řešením té hádanky.
Grufův vous se za tu dobu velice zkrátil a ještě jiných podivností si mohli všimnout. A vtom jej to napadlo. Bylo to jasné jako facka, heslem nemohlo být jiné slovo, než ---čas.
Heslo zapsali do brány a ta se otevřela.

12. Návrat


A jak tak putovali světem, cesta se jim krátila. Krajina se začala pomalu formovat do známých tvarů a Grufus desetkrát vsadil svůj vous, že za nejbližším kopcem je jeho vesnice. Napětí pomalu stoupalo a i na Sickovi se začaly projevovat stopy nervozity.
Grufus, přestože měl velice krátké nohy, mrskal s nimi tak dovedně, že Sick s ním stěží držel krok. Když bylo poledne, museli si odpočinout pod starým stromem.
„Chrrrrrrr,“ hlasitě přemýšlel Grufus.
„Nechrápej, za chvilku jdeme dál!“ okřikl ho Sick.
„Já hlasitě přemýšlím,“ bránil se Grufus a hlasitě si zíval.
Zkrátka a dobře, taková normální siesta. Vtom se však země otřásla a co se nestalo. Z čistého nebe spadla na zem dlouhá černá stuha. Chvíli se ve vzduchu vlnila jako nějaký had, pak se na jejím konci ukázala lebka se zkříženými hnáty a nato se vypařila, jako by tu nikdy nebyla.
„Zlý znamení!“ vyblekotal Grufus, který stále ještě civěl někam do neznáma, kde ještě nedávno visela stuha.
„To teda, měli bysme máknout, nebo přídeme s křížkem po funuse,“ odpověděl Sick a opět se vydali na cestu.
Teď se jim cesta pěkně vlekla a vůbec jim nechtěla ubíhat. Grufus se hnal stále dál a dál a zdálo se, že je neúnavný. Zato Sick, člověk, který se narodil s předpoklady k lenosti nejvyššího stupně, nesl takovouto zátěž velice těžce.
Bylo již pozdě večer, když se před jejich zraky vynořila vesnička. Grufus se zastavil a zadíval se zasněně na milované rodiště. Toto rozčarování však netrvalo dlouho. Velice rychle se vzpamatoval a rozběhl se do vesnice. Když to Sick uviděl, raději se zhroutil únavou, i když na tom nebyl ještě tak špatně.
Ve vesnici se nic nedělo. Všude bylo ticho, klid a mír. Grufus proběhl kolem hřbitova, který byl nyní minimálně jednou tak velký než když jej viděl naposledy. Nejdříve navštívil svůj dům. Nikdo zde nebyl. Dokonce ani vedle u sousedů. Nikdo. A vedle to samé a vedle také. Prázdno.
Grufa přepadlo zoufalství. Vtom se však z nedalekého domu ozval sten. Ihned se tam rozběhl, ale to, co našel, již nepřipomínalo jeho krásnou, tlustou Bonaru. Byl to spíše již chomáč chapadel. Když vrazil do dveří, bylo již pozdě. Chapadla se zavřela a on tu stál sám.

Usedl na postel a pohroužil se do svých chmurných myšlenek. Před očima mu vyvstala Brána, kterou nedávno prošel a heslo, které do ní zapsal. Bylo ticho, ze kterého se již nechtěl probrat. Když se však probral, ležel vedle Sicka pod stromem.
Nejdříve jej to velice vyděsilo, ale když jej Sick okřikl: „Nechrápej, za chvilku jdeme dál!“ a on měl sto chutí mu odpovědět: „Já hlasitě přemýšlím,“, došlo mu, co se vlastně stalo. Přemístil se v čase.
Takže jestli je vše, jak vypadá, že je, tak…
„Vstávej, musíme pohnout!“ křikl Grufus na Sicka.
„Vždyť jsme si sotva sedli!“ bránil se Sick.
„Ale už musíme, věř mi.“
Sick se zarazil, takového Grufa neznal, ale intuice mu radila, aby jej poslechl. Vydali se tedy znovu na cestu a tentokrát běželi. Sick byl z toho tak překvapen, že se ani nevzpíral. Když doběhli do vesnice, bylo pozdní odpoledne. Gurfus šel již najisto. Vběhl do domku, kde ležela Bonara. Zbývalo jí již jen několik málo okamžiků.
Grufus rychle řekl formuli a zlomil kletbu.
„Ty hnusná nemoci, pryč běž a nevracej se!“ Chapadla se zavlnila a zmizela. Ze svého smrtelného lože se zvedla Bonara - byla zdravá. Grufus zářil radostí. A vtom vtrhl do místnosti Sick.
„Vo co sem přišel?“ když však uviděl šťastný mladý pár, nenápadně se vypařil a nic se nedal zmást tím, že při tom rozbil hromadu krásných džbánů.

Od té doby žil ve vesničce Grufus a Bonara s jejich osmnácti „trpaslíčaty“ a bylo jim dobře. Vesnice se s přibývajícími roky opět zaplnila a Grufus, jako starý dědeček, si již jen užíval ten pohled na mladou zdravou krásu. Škoda, že se nikdo nedozvěděl, že nakonec svůj úkol splnil.

* A co Sick? Ten se stal univerzálním vesnickým prastrejcem a všichni jej měli rádi. Od těch dob se trpaslíci přátelí s lidmi.

« Autoři díla »

Krteček
 
 
Další díla autora:

Krteček se v našem časopisu doslova proslavil dvěma díly. Prvním z nich je sci-fi Tguč a druhým naopak fantasy Syn Matky.

Mat

Píše všechno a všude.

 

 

Autorství

Z velké části se jedná o Krtečkovo dílo, Mat napsal pouze dva díly z dvanácti (jmenovitě Nekromant a Dimenzionální skok) oproti Krtečkovým deseti (Grufovo poslání, Cesta, Skřeti, Problém, Čarodějové, Sapientiae, Draci, Firbolgové, Bludiště skal a Návrat, ufff ...). Alespoň víte na co se můžete těšit.