KRÁL ŽELEZNÝ - KRÁL ZLATÝ

Tak tohle vám povědět musím. Tohle prostě musím, protože by jste to za prvé nevěděli, a to by byla věčná škoda, a za druhé je to to poslední a zárověň první, co si vybavuju při pohledu na ten až neskutečně bílej strop, co se těsně pod ním už asi hodinu honí tři mouchy a nemíní s tím přestat. Ono někdy nevědět, je taky dobrý, ale vědět, je ještě lepší, jelikož se pak nikdo nemůže vymlouvat, že nezná. Já se taky takhle dřív vymlouvala, ale teď už ne, teď už vím skoro úplně všechno i to, že žiletka problémy nevyřeší, což jsem hned řekla Vendule, která to tak řešila celkem třikrát, ale podle mýho vyřešila starou belu a nadělala si těch problému ještě víc, no a právě týhle Vendule jsem se rozhodla vypravovat, co tak často vídám z okan, protože u něj musím sedět a nemůžu nikam jít, páč mám ochrnutý nohy skoro jako ta Boučková ze čtvrtýho, ale ta je ochtnutá proto, že chce, kdežto já jsem ochrnutá, i když nechci, jenže s tím nic nenadělám, ona by však mohla, ale nechce. Maminka říká, že je to proto, že chce, aby ji často navštěvoval její syn, kterej jinak bydlí až na Moravě, a já si to koneckonců myslím taky, i když to neříkám.

To, co vám chci povědět, se však netýká paní Boučkový, ale někoho jiného, kdo bydlí naproti nám, teda naproti nám přes ulici, která je dlážděná žulovýma dlažebníma kostkama, a ten někdo se jmenuje pan Král, což zasejc není až tak vyjímečné, protože u nás v ulici je Králů celkem pět, jenže žádnej není jako tehhle pan Král, co za ním chlapi z hospody U Havrana pokřikujou mašinfíro a dali mu přezdívku Král železný - Král zlatý, přebaže s Přemyslem Otakarem II. nemá zhola nic společného, snad jen to jméno Přemysl, a ani podobou se nemůže rovnat, jelikož pan Král je dobře stavěný, asi tak jako větší soudek s pivem, které pomáhá každý čtvrtek skládat zdejšímu hospodskému, kdežto Přemyslovec byl určitě rostlý jako dub a byl válečníkem, zatímco náš Přemysl by rozhodně válečníkem být nemohl - nesnáší pohled na krev a hned jde omdlít - tak proč mu vlastně říkají Král železný, tak na to jsem dlouho přijít nemohla, ale pak jsem si to přece jen dala dohromady. Přemysl Král je totiž strojvedoucím a taková lokomotiva, to už je pořádnej kus železa, a co teprve celej vlak! A zlatý proto, že naň jeho žena, paní Králová, která je štíhlá a dlouhá asi tak jako telegrafní stožár, po každém návratu od Havrana čekává a až příliš mírným hlasem pravívá: „Ty můj Králi zlatý, kdepaks nechal svá dítka?! (Ona má smysl pro básnické obraty.) Neměls je náhodou vyzvednout ze školky?!“

A velice zapomnětlivý Král se vždy udeří do svého, až příliš velkého čela, jelikož už nemá skoro žádné vlasy, což v kombinaci s hustým mrožím knírkem vypadá dost legračně, zvlášť, když začne koulet svým malýma prasečíma očkama, ale paní Králové to legrační nepřipadá nikdy, to je ovšem logické, protože které matce by bylo příjemné, kdyby otec zapomněl na své vlastní děti, a tak se na manžela většinou rozkřikne a její hlas se pak podobá meluzíně kvílící v komíně a ta vždy mírná paní Králová se tak pravidelně mění v lítou saň, schopnou roztrhnout manžela ve dví, ale nakonec si to přece jen rozmyslí, protože podle jejích slov by dva takoví Králové byli učiněná pohroma, a tak většinou zůstane u jednoho, ale za to mu dá co proto a vzhledem k její dosti hlučné vyřídilce má pak milý Přemysli Král hlavu jako škopek, ale za to pak nezapomene následujícího dne pro svá dítka dojít, což velice těší paní Královou, ale ráda nezůstává příliš dlouho, protože do týdne se to celé opakuje znova.

„A nezapomeň vyzvednout holky ve školky! Dyštak si udělej na kapesníku uzel!“ huláká za manželem paní Králová, což většinou popudí starého Berouska, který si potrpí na absolutní ticho, ale Králi to nevadí, proslušně si úváže na kapesníku uzel, je to ovšem zbytečně, protože pak když uzel najde, stejně neví, proč ho tam má, a naprosto sebejistě, rozhodnout tentokrát nezapomenout, hlubokým hlasem odpovídá: „Neboj se! Dám si jenom jedno a hnedka pro ně skočím!“ Jenže Růžena Králová se už teď bojí. Dobře totiž ví, že to jedno se protáhne na dvě, na tři a Král bude vesele připíjet na život a na svou ženu, bude obveselovat štamgasty od Havrana historkama z ryb a jím popisovaní kapři při každém pivu budou přibírat asi 1 kilo a narůstat budou asi tak o 5 cm. Už v 17:00 bude u Králů vyzvánět telefon, kdy že si dneska ráčí vyzvednout děvčata, a paní Králová pak poletí do školky a je nad slunce jasné, že bude u Králů veselo, o které se podělí asi tak s půlkou ulice, a to díky hlasitému monologu paní Růženy, který má maminka hodnotí slovy, jako že neví, proč ti dva jsou ještě spolu, a štamgasti od Havrana budou Krále litovat a prorokovat, že ho jeho žena jednou dožene k sebevraždě, ale pan Král sebevraždu nespáchá, protože on miluje život a paní Královou, což své ženě dokazuje hned následujícího dne tím, že jí přinese kytici růží, a vše je rázem zapomenuto.

Ale proč já tohle vůbec povídám, to je vám určitě záhadou, jenže já vám to hnedka řeknu.

Lidi by si neměli brát život, protože život je i bez toho dost krátkej, a to povídám proto, že právě ležím na psychiatrii se zafáčovanejma zápěstíma a těma nehybnejma nohama a jsem šťastná, že se mi to povedlo, protože bych už pak neviděla pana Krále a nemohla bych začít znovat žít. Ovšem lidi jako Vendula absolutně nechápu, proč jsem tenhle tragikomický příběh vyprávěla, protože nakonec prohlásila, že jsem pitomá a že ona to příště vyřeší definitivně.

« Autor sešitu »

Herrietka