Láska v oceánu

 

Věnováno mé nejlepší kamarádce Adrianě.

Děkuji ti za všechno, jsi prostě skvělá!

Po louce se řítil kůň a jezdkyni vlály dlouhé vlasy ve větru. Vždy je měla při projížďce rozpuštěné, vyjadřovalo to její svobodu a nespoutanost.

Adelaide seskočila před domem z koně a rozeběhla se dovnitř. Dům byl obrovský a nádherný. Patřil jejímu otci – bohatému kupci, stejně jako všechny pozemky kolem.

Vběhla do pracovny svého a ve dveřích se zarazila. Gustav, Adelaidin otec, vzhlédl od listin, které probíral se svým přítelem – starým mořským vlkem. Ve dveřích stála Adelaide – vlasy rozcuchané od větru, tváře jí žhnuly a oči svítily vzrušením. Mírně se uklonila a vstoupila do místnosti. Pohlédla na svého otce s odhodláním, které jí oba muži četli v očích: „Chci jet také!“ prohlásila. „Otče, prosím, dovol mi to!“ Gustav věděl oč ho dcera žádá – chce se účastnit obchodní plavby, je to tak dávno, co jí to slíbil. Doufal, že na to zapomněla... Pohlédl na Adelaide a věděl, že ji nic nezlomí.

Jeho dcera byla velice krásná a vypadala přesně jako její matka, kterou velmi miloval. Po kom však zdědila svou panovačnost, odvahu, odhodlání a pevnou vůli, to netušil.

„Otče, slíbil jsi to!“ řekla s hrdě vztyčenou bradou.

Věděl to, rozpačitě pohlédl na svého přítele, který se mírně usmíval. Adelaide pochopila: „Strýčku, prosím, vezmi mne s sebou!“ Mírně a rozvážně pokýval hlavou a Adelaide se mu vrhla kolem krku. Po chvíli si uvědomila co dělá, hrdě vstala a zeptala se: „Kdy odplouváme?“

Za čtrnáct dní, buď připravená.“ odvětil jí mořský vlk.

Gustav po odchodu své dcery povzdechl: „Nechtěl jsem ji s tebou poslat. Je mladá, krásná a snad každý muž na ni hladově kouká! Co teprve na moři?! Z vlastní paluby jí bude hrozit větší nebezpečí než z moře!“

Mořský vlk se usmál: „Jak znám Adelaide, tak se o ni bát nemusíš. S mečem umí zacházet lépe než leckterý muž, v jízdě na koni se jí nikdo nevyrovná a odvahy má...“

„Někdy mám o ni velký strach,“ řekl Gustav „neměl jsem jí tu výuku šermu povolit! Ale nedokážu jí nic upřít – dávej mi na ni pozor!“ řekl ještě a pak se opět sklonil nad listiny.

 

xxx

 

Adelaide si vychutnávala svou poslední hodinu šermu před vyplutím. Již zítra, již zítra, hučelo jí stále v hlavě. Mrštně se uhnula ráně svého učitele – kryt, výpad, důraznější výpad. Podařilo se jí odhodit soupeřův kord, hbitě ho sebrala ze země a namířila jím proti svému učiteli.

„Bravo,“ oznámil jí a hluboce se uklonil „myslím, že bych se já nyní měl učit od vás!“ Adelaide se hluboce uklonila a s úsměvem na tváři se odcházela převléknout. Otec neměl rád její oblečení. S oblibou se oblékala do mužských šatů. Při šermu či jízdě na koni se jí zdály pohodlnější. Ale na oslavy, nákupy či večeře chodila v šatech ženských. Vždy ve všech mužích vzbuzovala obrovský obdiv a jejich pohledy ji provázely všude, kam se hnula.

Dokonce i služebnictvo, které bylo složeno hlavně z otroků a ke kterému se chovala vždy velice přátelsky, ji obdivovalo a milovalo.

Ve svém velkém lodním kufru měla sbalené několikery krásné šaty, ale i mužské šaty ušité speciálně pro ni.

Adelaide si spletla vlasy a oblékla si pohodlné vlněné šaty. Přestože byly obyčejné, obepínaly její postavu a dávaly vyniknout jejím ladným křivkám.

Zasedla ke stolu a s chutí se pustila do jídla. Gustav chvíli dceru sledoval a pak prohodil: „Adelaide...“

Adelaide zvedla hlavu, mírně jí potřásla, polkla a prohodila: „Otče, nechtěj abych nejela. Víš přeci, jak dlouho si to přeji!“

Gustav jen vzdychl a mlčel. Když se Adelaide omluvila, protože chtěla jít dříve spát – vždyť ráno vyplouvají, prohodil: „Dávej na sebe pozor!“

Pochopila, vrhla se k otci a políbila ho, popřála mu dobrou noc a ve dveřích zašeptala: „Budu, to ti slibuji!“

 

xxx

 

Seděla na přídi lodi v nádherném hnědém šatu mužského střihu. Vlasy měla spletené do copu a svázané koženým proužkem. Na hlavě měla rozložitý klobouk zabraňující ostatním hledět jí do očí. Za pasem kord a dýku.

Muži celé posádky ji obdivně sledovali a přáli si získat její lásku. Adelaide se však chovala ke všem stejně přívětivě. Dokonce i přes přísný zákaz strýčka pomáhala stahovat plachty.

S oblibou šplhala na stěžně a sledovala co se děje pod ní. Počasí jim přálo, bylo nádherné a teplé.

Krásné počasí a dobrý vítr vydrželo po celou dobu plavby, která by za špatného počasí trvala měsíc. Po čtrnácti dnech dosáhli kýženého cíle – malého městečka Hadžůt.

Adelaide se oblékla do krásných ženských šatů a vyrazila na trh, než si strýček vyřídí všechny obchody. Bylo také nutné doplnit zásoby.

Prohlížela si vystavené zboží, ale nic ji nezaujalo. Nevšímala si vyzývavých pohledů všech mužů okolo kterých prošla. Dorazila až k obchodu s koňmi. V ohradě s několika zvířaty ji zaujal nádherný černý hřebec. Byl poněkud zanedbaný, ale už na první pohled to byl skvěle stavěný kůň z dobrého chovu. Zeptala se na cenu a odpověď obchodníka ji velice překvapila. Cena se zdála být nízká a kůň nádherný a ušlechtilý. V koních se vyznala a tak si ho důkladně prohlédla. Zkontrolovala kopyta i nozdry. Podala obchodníkovi měšec, přikoupila ještě nádherné kožené sedlo a jezdecké rukavice. Pak vzala koně za uzdu a vydala se zpět k lodi.

 

xxx

 

Strýček nebyl zrovna moc nadšen, když spatřil koně, kterého Adelaide přivedla. Když si ho však důkladněji prohlédl, zjistil, že to byl opravdu velice výhodný obchod, což mu ostatně celou dobu tvrdila. Když se jim podařilo koně nalodit a naložit veškeré zásoby, byl čas vyplout k domovu i s drahocenným nákladem.

 

xxx

 

Adelaide stála na přídi a pozorovala moře ubíhající pod lodí a ztrácející se na obzoru. Zamhouřila oči a musela si je protřít. Nemýlila se! Na obzoru spatřila nějakou loď! Loď plula po větru a rychle se k nim přibližovala. Kdo je to? mihlo se jí hlavou. „Strýčku!“ vykřikla a ukázala směrem, kde loď spatřila.

Starý mořský vlk si přiložil k oku dalekohled a zachmuřil se. Vlajka se zkříženými hnáty, moc dobře věděl, že boj bude nevyhnutelný. „Piráti! A budou tu co nevidět!“ Starostlivě se ohlédl na Adelaide. „Běž do kajuty!“ poručil jí. Zpupně pohodila hlavou, ale poslechla, na hádku teď nebyl čas! Loď se k nim rychle blížila!

Zavřela za sebou dveře kajuty a nervózně přecházela sem a tam. Po hodině uslyšela náraz – to piráti přirazili k jejich lodi! Po chvíli se začali ozývat zvuky bitvy. Adelaide strnula, teprve nyní si začala uvědomovat hrozící nebezpečí.

Stála nehnutě v kajutě a naslouchala. Náhle se začaly ozývat radostné výkřiky. Usmála se, ale vzápětí jí úsměv zmrzl na rtech – výkřiky nepatřily nikomu z lodi! Ti kdo se radovali byli piráti!

 

xxx

 

Popadl ji nepřekonatelný vztek! Piráti vybojovali loď jejího otce – její loď! Při pomyšlení na to, že je celá posádka včetně strýčka mrtvá, se otřásla. Ale všichni nebyli mrtví, byla tu přece ještě ona! A ona bude svou loď bránit!

Prudce se rozeběhla po schodech vzhůru. Rozrazila dveře vedoucí na palubu, vytáhla meč a s výkřikem zlosti se pustila do nejblíže stojícího piráta.

Brzy se kolem ní seskupilo množství mužů. Ale ona se nedopouštěla chyb! Držela se zády ke dveřím do kajuty a odrážela všechny útoky a sama úspěšně útočila!

„Přestaňte! Vy hlupáci, slyšíte?! Nechte ho mě!“ ozval se autoritativní hlas. Muž kterému hlas patřil se prodíral kupředu a svým vzhledem vyrazil Adelaide dech!

Vysoký muž se svalnatou hrudí vykukující zpod bílé napůl rozepnuté košile. Černé kalhoty a krátké hnědé vlasy vykukující zpod červeného šátku. A jeho oči – když na ní ty oříškové oči pohlédly, zastavilo se jí srdce.

 

xxx

 

Hobart se prodíral svými muži aby spatřil toho odvážlivce, který dělal jeho mužům potíže. Když spatřil Adelaide, zalapal po dechu! Ještě nikdy v životě nespatřil krásnější stvoření než byla žena na kterou právě hleděl. Ano žena! To žena mu teď likviduje jednoho muže za druhým!

„Vždyť je to jen žena!“ vykřikl a rozesmál se. Ona se však zamračila a šlehla po něm azurovým pohledem, plným ledových šípů. Poznala, že to on jim všem velí, to on nařídil povraždit její muže! Jeho smích se jí vůbec nelíbil!

„Přestaň se s námi prát a vzdej se!“ slyšela ho říkat. Zbláznil se snad? Copak nevidí, že je to ona, kdo likviduje jednoho jeho muže po druhém??? Ano, jsem žena, ale to neznamená, že budu poslouchat muže!

„Nikdy, nikdy se nevzdám!“ pronesla s hrdě vztyčenou bradou. V davu to zašumělo! Hobartovi zmrzl úsměv na rtech, nechtěl s ní bojovat! Napadaly ho jiné a mnohem příjemnější věci, které by s ní chtěl dělat!

„Pak tě tedy vyzývám na souboj!“ prohlásil tvrdě.

Věděla, že nemůže odmítnout – to by ztratila svou čest a tak přikývla.

Když se jejich meče zkřížily, došlo mu, že to nebude tak snadné, jak si původně myslel. Překvapilo ho, jak bojuje, nedělala ukvapené výpady, zbytečně nechybovala. Obdivoval její odvahu i obratnost.

Adelaide věděla, že už dlouho odolávat nedokáže. Hobart byl silný a v jeho úderech to bylo znát. Už teď měla pocit, že jí upadnou ruce. Přesto se nevzdávala! Cítila se příliš unavená a tak jí v nestřeženém okamžiku vypadl meč z ruky a ona ucítila tupou ránu v zátylku. A pak se sesunula k zemi.

Hobart se nejprve vyděsil, že jeho rána byla příliš silná a že ji zabil. Přiskočil k ní a když nahmatal tep, uklidnil se. „Odnes ji do kajuty!“ poručil Malemu, svému osobnímu sluhovi. Sebral ze země její meč a odešel.

 

xxx

Hobart viděl, jak Male opatrně pokládá její tělo do přikrývek. Když Male odešel, přistoupil blíž aby si ji prohlédl.

Dlouhé štíhlé nohy, úzký pas, nádherná oblá ňadra zvedající koženou košili, krásná šíje, plné rty jako stvořené k líbání. Dlouhé černé řasy a husté hnědé vlasy spletené do copu.

Těžce polkl a zálibně se usmál. Jak dlouho už jeho postel nezahřívala taková žena? A tato pro to byla jako stvořená!

Adelaide se začínala probouzet. Pomalu otvírala oči. Poněkud nechápavě se zahleděla na Hobarta. Náhle prudce vyskočila na nohy a vrhla se ke dveřím. Zalomcovala jimi, ale moc dobře věděla, že jsou zamčené. Prudce se otočila.

Hobart se vzpamatoval z překvapení, které mu uchystala. Tak rychlou reakci skutečně nečekal! Pomalu se obrátil a kráčel k ní.

Adelaide měla pocit, že se jí rozskočí hlava! Teprve nyní si uvědomila, že dostala ránu do zátylku. Musela bojovat sama se sebou aby neomdlela. Za normálních okolností by se zvedala pomalu, ale cožpak teď mohla?

Sledoval, jak očima těká po místnosti a hledá si nějakou, jakoukoliv, zbraň. Už mnohokrát v životě dostal ránu do zátylku a divil se, že ještě neomdlela. Sám musel vždy opatrně vstát, jak se mu motala hlava.

„Nepřibližuj se!“ vykřikla, když viděla, jak se k ní blíží. Vlastní hlas však rozezníval všechny kovadlinky v její hlavě – bolest se stávala nesnesitelnou. Nesmím omdlít, nesmím omdlít. „Nesmím omdlít...“ poté, co ta slova pronesla nahlas se jí podlomily nohy a ona padala kamsi dolů.

Hobart hbitě zachytil její padající tělo. „Nesmím omdlít“ usmál se. Nevěděl sice nic o dívce kterou svíral v náručí, ale musel uznat, že je nesmírně krásná a odvážná. Budou si muset promluvit, až se opět probudí.

Opatrně ji položil na postel. Znovu ji přejel obdivným pohledem a pak opustil kajutu. Malemu přikázal aby se o dívku staral a plnil všechna její přání. Sám se vydal na palubu. „Jedeme domů“ a všichni stočili plachty na východ k ostrovu Řebo.

 

xxx

 

Adelaide si za několik dnů zvykla na Maleho, ale rozhodla se, že se nebude na nic vyptávat. Zůstávala většinu dne na posteli a uvažovala co s ní bude, nebo rázovala po místnosti. Už několik dní nejedla a začínala se cítit poněkud slabá, přesto odmítala cokoliv jíst. Jediné co přijímala byla voda.

 

xxx

 

Male vešel do kajuty s podnosem plným jídla. Byl rozhodnutý té dívce třeba vyhrožovat, jen když bude jíst! Pamatoval si moc dobře jak vypadala první den. Teď však byla slabá a bledá.

Chovala se k němu velice laskavě a začínal ji mít rád. Proto byl pevně rozhodnutý jí přinutit něco sníst.

To co však spatřil, když vešel do kajuty ho velice rozrušilo. Upustil podnos a běžel rovnou za Hobartem.

„Pane, ona...“

„Co?“ zeptal se Hobart.

„...leží“

Hobart na nic nečekal a rozběhl se do kajuty. Ve dveřích se zarazil. Adelaide ležela na podlaze, byla mrtvolně bledá a měla zavřené oči. V mžiku se vzpamatoval a přiskočil k ní. Silně s ní zatřásl. Její víčka se zachvěla a ona otevřela oči. „Nesahejte na mě!“ Hobart se usmál. Žije! oddechl si. Pak se s otazníkem v očích zahleděl na Maleho.

„Nechce jíst...“ odpověděl na nevyřčenou otázku.

Hobart se zamračil: „Jak dlouho?“

„Od té doby, co je na lodi, pane!“ odvětil Male.

Hobart ji posadil na postel a zvedl ze země podnos. Vybral z něj zelené jablko a podal jí ho. Zavrtěla hlavou.

„Sakra, to chceš umřít?!“ zeptal se rozhořčeně.

Adelaide chvíli trvalo, než si jeho slova přebrala. Slovo umřít jí uvázlo kdesi v hlavě – ne! nesmí zemřít! Slíbila přece otci, že na sebe dá pozor! Zahleděla se na jablko na jeho dlani. Pak jej opatrně vzala do ruky a zakousla se do něj!

Od toho okamžiku jí chodil Hobart „krmit“ denně. Odmítala mu o sobě cokoliv prozradit, jediné co mu sdělila, bylo její jméno. Snažila se skrývat své sympatie k tomu pirátovi, ale někdy nevydržela a musela se smát. Její smích byl jako déšť, vlahý a čistý a prozařoval Hobartovo nitro jako slunce.

Snažila se ukrátit si volné chvíle a tak učila Maleho číst a hrála s ním šachy. Přesto se cítila jako lev v kleci, z kajuty se nemohla hnout! Požádat Hobarta o svolení? To by bylo pod její úroveň! Moc dobře však věděla, že se jinak ven nedostane. Rozhodla se, že se ho zeptá, ale že se ho nebude doprošovat!

 

xxx

 

Když vešel večer Hobart do kajuty, seděla v křesle a četla si knihu. Hned však knihu odložila a upřela na něj své modré oči. Nejistě přešel místnost a posadil se naproti ní. Viděl jak se nadechla, ale pak opět sklopila oči.

„Chceš mi snad něco říci?“ zeptal se s nadějí, že jí tím pomůže se vyjádřit.

Prudce vstala, až se lekl, že s ním chce opět začít bojovat. Místo toho však začala nervózně přecházet po místnosti. Přemýšlela, jak volit slova. Většinou ho oslovovala posměšně či povýšeně, aby dala najevo, že se rozhodně nesmířila s tím, že se stala jeho zajatkyní.

„Můj pane,“ řekla konečně a její slova ho překvapila. „Můj pane, dovol mi alespoň na chvíli vyjít na palubu.“ Konečně se zastavila a upřela na něj svůj pohled.

V očích jí četl otázku a zároveň věděl, že by ji jeho souhlas velice potěšil. Již dávno si přál, aby si o něm přestala myslet, že je hrubián. Od první chvíle co ji spatřil se k ní toužil přiblížit. Ona však jakékoliv větší smíření odmítala. Přijímala od něj jídlo, někdy se sním zasmála, ale nikdy, ano NIKDY by ho o nic nepožádala! Natož aby ho oslovila Můj pane!

Nevěřícně na ni hleděl, čímž ji znejistil. Začala znovu rázovat po kajutě.

„Slib mi, že se o nic nepokusíš!“ ozval se po nekonečně dlouhé době.

Prudce se otočila. V očích jí zajiskřilo – skutečně bude moci jít na vzduch? Věděla, že pokud mu nedá slib, tak ji nepustí. Slib pro ni byl posvátný, nikdy by ho neporušila! Uvažovala o tom, že jeho nabídku odmítne, ale vidina čerstvého vzduchu a hvězdného nebe ji přece jen příliš lákala. Vždyť jak dlouho už neviděla nebe? To pro ni bylo největším utrpením. Nakonec tedy prohlásila: „Ano, slibuji, že se dnes o nic nepokusím!“

Hobart si moc dobře všiml formulace dnes – nepokusím. Může jí však věřit? Rozhodl se, že zkusí jejímu slibu věřit.

 

xxx

 

Šla za ním a přímo prahla po doteku studeného větru. Konečně vystoupili na palubu. Hobart se uhnul stranou a Adelaide zůstala chvíli tiše stát. Pak se rychle rozeběhla přímo k zábradlí.

Zprvu se vyděsil, že se chce vrhnout přes palubu, dříve než však stihl zareagovat, zarazila se přímo u zábradlí.

Fascinovaně sledoval, jak si rozpustila vlasy a nechávala vítr aby si s nimi pohrával. Tvář nastavila vodě a zavřela oči. Stála tam jako nějaká bohyně a vychutnávala ten pocit svobody.

Nechápal co dělá, pohled na ni ho zcela uchvátil. Šel pomalu k ní. Chvíli ji studoval z profilu – byla neskutečně krásná.

Opatrně se otočila aby zjistila, kdo je ten vetřelec, který vnikl do jejího svobodného světa. Hobart stál vedle ní a oči mu zářily zvláštním světlem!

Nevěděl co dělá, pouze cítil, že to udělat chce z celého srdce!

Opatrně ji chytil za bradu. Vytřeštila oči, ale než stačila cokoliv udělat, tak ji jeho silné ruce objaly a jeho rty se přitiskly na její.

Zprvu nechápala co se děje, později se chtěla bránit, ale jeho ruce ji svíraly jako kleště a ona se nemohla vůbec pohnout. Prudce s sebou cukla, ale jeho rty si znovu našly ty její. Lehce začal jazykem přejíždět po jejím spodním rtu, dokud nepootevřela ústa. Jeho jazyk okamžitě vnikl do jejích úst a vybízej ten její k životu. Zprvu nevěděla co dělat, ale pak propletla svůj jazyk s jeho až zatajil dech...

Neměla nejmenší tušení, kdy povolil stisk jeho rukou a začal ji hladit po zádech. Co ale vůbec netušila bylo to, kdy ho její ruce objaly kolem krku a lehce mu začaly čechrat vlasy!

Bože! měla by ho nenávidět, ale místo toho si přála aby nepřestával. Zaplavovaly ji vlny nových úžasných pocitů, které rozhodně nebyly nepříjemné!

A náhle vše skončilo jako letní bouře, která se přežene. Hobart se prudce od Adelaide odtrhl a odešel pryč.

Hleděla za ním plna zmatku. Pak se otočila zpět k moři a nechala si vlasy čechrat větrem. Nic z toho však nevnímala, přemýšlela o svých pocitech při polibku. Začínala si uvědomovat, že k Hobartovi cítí něco, co necítila ještě nikdy v životě! Tiše se modlila k Bohu aby to nebyla láska. Ujišťovala se, že se jedná jen o obyčejné pobláznění, ale při vzpomínce na polibek její oči zaplály zvláštním světlem...

 

xxx

 

Přecházel po kajutě a snažil se se uklidnit. Co jsem to udělal? opakoval si stále dokola. Byl zmatený! Ale proč by se měl na sebe zlobit? Byla přece jeho otrokyní! Mohl si s ní dělat co ze mu zachtělo. V duši ale cítil zvláštní neklid a moc dobře věděl, že by jí nedokázal ublížit. Záleželo mu na ní! Bože, záleželo mu na ní!! Záleželo mu na dívce o které nic nevěděl. Jediné co znal bylo její jméno. Neměl nejmenší tušení jak se dostala na loď mezi tolik mužů. Vlastně mu to ani nemusela říkat, sám si to domyslel. Musela být kurtizánou – co by jinak dělala na lodi plné mužů? Při té myšlence ho sžírala žárlivost! Byla snad jejich otrokyní?

Vzal ze stolu pohár a zlostně jím mrštil o stěnu. Cítil se neuvěřitelně zmatený...

 

xxx

 

Vrátila se zpět do kajuty. Male jí řekl, že zítra ráno mají konečně dorazit k cíli – na ostrov Řebo.Těšila, se, že konečně ucítí pevnou půdu pod nohama, ale zároveň se bála setkání s Hobartem, jak se k ní bude chovat? Již zítra...

 

xxx

 

Celu noc nemohla usnout a tak ráno přivítala s vděkem. Bála se setkání s Hobartem, ale zároveň se těšila, že ho znovu uvidí. A pak uslyšela hlasy: „Spusťte kotvu...“ Připravte čluny...“ Konečně byli na místě!

 

xxx

 

Hobart přecházel po palubě a vydával rozkazy. Stále oddaloval chvíli, kdy pro ni bude muset zajít dolů. Bál se toho setkání, ale zároveň prahl po tom, setkat se s ní! Právě proto zavrhl nápad poslat pro ni Maleho.

Viděl, jak se lidé z osady sbíhají na pláži. Záliv byl skvěle krytý, nikdo kdo o něm nevěděl, by sem netrefil.

V davu zahlédl Mosul – široce se usmívala a zamávala mu. Zamračil se – Mosul byla nekrásnější dívkou z vesnice a činila si na něj nároky. Párkrát s ní strávil noc, to ano, ale to bylo vše! Nikdy jí nic neslíbil. Přesto se hrdě prohlašovala za jeho snoubenku. Jenže nyní měl Hobart na palubě Adelaide, která zaměstnávala neustále jeho mysl...

Zamračil se ještě víc, ale zamávání jí oplatil. Když bylo zboží vyloženo a i kůň, kterého bůhví proč vezla ta loď, byl konečně na břehu, rozhodl se zajít pro nejcennější část kořisti – pro Adelaide. Otočil se a vešel do podpalubí.

 

xxx

 

Adelaide s rostoucím napětím naslouchala hluku z paluby.

Když se otevřely dveře, spatřila Hobarta. Měl mokrou košili a zmáčené vlasy. Jeden pramen mu neposlušně sklouzl do čela.

Zíral na Adelaide. Ve svých mužských šatech a s rozpuštěnými vlasy vypadala neuvěřitelně žensky.

Natáhl k ní ruku a když se ho dotkla, měl pocit, že ho sežehl plamen. Oba se zachvěli a jejich oči se na okamžik střetly.

V tichosti vyšli na palubu. Adelaide se posadila do člunu a Hobartovi muži začali na jeho povel veslovat.

V davu na pobřeží zahlédla Adelaide krásnou ženu. Mosul sledovala Adelaide nevraživým pohledem. Věděla, že Hobart měl i jiné ženy, ale ještě nikdy si žádnou děvku na ostrov nepřivezl! Bude jí muset ukázat, kdo je tady pánem!

Když přirazili ke břehu, podal Hobart Adelaide ruku aby jí pomohl z člunu. Jindy by ho odmítla, ale od té doby, co se políbili netoužila po ničem jiném, než po tom, aby se ho mohla dotknout.

Zvědavě se rozhlížela po lidech kolem. Ta krásná žena se k nim prodírala davem: „Můj pane.“ uklonila se před Hobartem a Adelaide, kterou Hobart stále držel za ruku naprosto ignorovala. Padla mu kolem krku a políbila ho. Dřív než stačil Hobart cokoliv udělat, tak se od něj odtrhla a zmizela v davu – moc dobře věděla, že to co udělala, se Hobartovi líbit nebude.

Adelaide nevěřícně zírala na polibek který si Hobart vyměnil s tou kráskou. Pocítila vlnu smutku a vzteku, cítila se podvedená! Chtěla utéci, ztratit se v davu, udělala krok stranou, ale Hobartova ruka ji stáhla zpět. Ani si nevšimla, že ji stále drží za ruku! Sežehla ho nenávistným pohledem!

 

xxx

 

Hobart měl na Mosul vztek. Moc dobře věděl, že to udělala schválně. Rozhodl se, že si to s ní vyřídí jednou pro vždy. Podle pohledu, jakým ho obdařila Adelaide tušil, že pokud si získal nějaké její sympatie, tak je nyní opět ztratil! Přál si vše napravit.

Vedl ji ke svému domu. Vstoupili dovnitř. Zavedl ji do ložnice ve druhém patře. „Slib mi, že neutečeš.“ řekl.

Pomátl se snad? Myslí si, že po tom, co jsem viděla mu jen tak slíbím, že tu budu klidně čekat až se vrátí? Obrátila se k němu zády a založila si ruce na prsou. Neodpověděla.

Hobart nemohl odolat, přitáhl ji k sobě a políbil. „Takže mi to neslíbíš?“

Z očí jí sršely blesky. „Ne!“

„Fajn“ opáčil,vzal provaz a svázal jí ruce za záda. Nohy jí přivázal k sobě tak, aby mohla dělat malé kroky ale aby nemohla utíkat. Vše provedl tak rychle, že se ani nezmohla na obranu. Lehce ji políbil a usmál se.

Ve dveřích se objevil chlapec. „Pěkně mi ji tu hlídej Rossi!“ poručil Hobart a odešel.

 

xxx

 

Kolik mu může být? uvažovala Adelaide. „Tak ty jsi Ross? otázala se zvědavě. Vztek ji téměř okamžitě po Hobartově odchodu opustil. Rezignovaně se posadila na postel. Při pomyšlení na to, že Ross viděl, jak ji Hobart políbil, se začervenala.

„Ano paní. Nemáte žízeň?“ otázal se a zmizel za dveřmi. Po chvíli se však vrátil s naplněným pohárem. Adelaide byla na rozpacích, ruce měla svázané za zády a tak nemohla pít. Ross to však bez problémů vyřešil – přiložil jí pohár k ústům a pomalu ho nahýbal.

„Děkuji,“ vydechla, když se napila „kde máš rodiče?“ otázala se zvědavě.

„Nemám rodiče.“ odvětil chlapec „Zemřeli při vpádu pirátů, pan Hobart se mě ujal a vychoval mě. Až budu velký, chci být jako on! Velet velké lodi a chránit svou rodinu!“

Adelaide se sevřelo srdce, nyní už chápala proč všichni ti muži na lodi jsou piráty. Mstili se! Někdo ty nevinné lidi napadl a oni teď oplácejí stejnou mincí.

Vzpomněla si na ženu v přístavišti: „A pan Hobart nemá ženu?“ zatajila dech v očekávání odpovědi.

„Ne, pan Hobart je sám.“ odvětil chlapec. „Měl sice ženu, ale ta zemřela při nájezdu těch pirátů – pan Hobart viděl, jak ji zabili, ale nemohl nic dělat. Opravdu se snažil jí pomoci, ale ti muži ho bodli dýkou a vypadalo to že pan Hobart zemře...“

Adelaide se sevřelo srdce. Čím vším si Hobart prošel? „A co ta žena v přístavu?“

Chlapec se zachmuřil: „Mosul? Pan Hobart za ní někdy chodí, ale jinak nic.“ Z chlapcova hlasu poznala, že Mosul moc rád nemá. Pak se Ross zadíval na Adelaide: „Ale vás má asi rád!“

„Jak tě to napadlo?“ Otázala se s tlukoucím srdcem.

„Dovedl vás sem za ruku, dal vám pusu a řekl mi, že vás mám hlídat... to ještě nikdy neudělal. A navíc... vypadá to, že v tomto domě budete i spát, zde nikdy nespala žádná žena teda alespoň od té doby co ta jeho zemřela...“

Pak se chlapec zvedl a sedl si ke dveřím, nechal tak Adelaide čas na přemýšlení...

 

xxx

 

Hobart vstoupil bez klepání do Mosulina pokoje. „Co mělo znamenat to divadlo v přístavu?“ otázal se rozčileně.

Mosul na něj pohlédla: „Ale miláčku, musela jsem tě přece jak se patří přivítat“ řekla medovým hlasem. Vstala a přešla k Hobartovi. Lehce mu položila dlaň na hruď a chystala se ho políbit.

Kéž by se tak chovala i Adelaide, pomyslel si Hobart. Uvědomil si, že k Mosul nikdy nic necítil. Lehce ji od sebe odstrčil:. „Nepřeji si, abys za mnou chodila!“ řekl pevným hlasem.

„Ale Hobarte, to přece...“ namítla Mosul.

„Jak jsem řekl, nepřeji si, abys za mnou chodila. Chci aby ses k dívce, která se mnou přijela chovala přátelsky! Rozuměla jsi mi?!“ otázal se.

Mosul dostala vztek. Jak rychle ji nahradila ta děvka v jeho posteli! Ale ona to jen tak nenechá. Přesto pokorně odvětila: „Ano pane, rozuměla.“

Hobart se spokojeně usmál. Tím bylo vše vyřízeno. Těšil se, že pozve Adelaide na vyjížďku – tedy pokud mu slíbí, že nebude dělat žádné hlouposti. V její přítomnosti se cítil příjemně.

Otočil se a odcházel z domu. Mosul ho vyprovázela zvláštním pohledem. Však ona tě brzy omrzí a ty se vrátíš zpět do mé náruče!

 

xxx

 

Hobart se vrátil zpět do svého domu. Potěšilo ho, že se Adelaide spřátelila s Rossem. Pozval ji na projížďku a ona nadšeně souhlasila. Dokonce ochotně slíbila, že se o nic nebude pokoušet! Přesto jí dal raději pomalejšího koně.

Adelaide byla nadšená Hobartovým návrhem. Vždyť jízda na koni patřila k jejím nejoblíbenějším. Hobart ukázal Adelaide nádherné místo na pláži. Cítila se neuvěřitelně šťastná…

 

xxx

 

Jednoho večera se Adelaide rozhodla říci Hobartovi o sobě pravdu. Seděli u ohně i s Rossem, kterého si Adelaide oblíbila a začala ho považovat za svého syna.

„Hobarte…“ začala poněkud nejistě.

Pohlédl na ni: „Hmmm“ zamumlal.

A tak mu vše řekla, že je dcerou kupce a že to je důvod, proč byla na lodi. Hobart jí prozradil, že si myslel, že je kurtizánou a oba se tomu smáli. Oba si mezi sebou vyměnili zamilované pohledy. Hobartovi se ulevilo, že Adelaide není kurtizánou. Uvědomil si, že je počestnou ženou. Požádala ho, aby dal vědět jejímu otci, ale on řekl, že je ještě příliš brzy. Přislíbil však, že to později udělá. Láskyplně ji k sobě přitáhl a políbil. Adelaide pocítila takový příval lásky, jaký ještě nikdy v životě, cítila se neuvěřitelně šťastná.

 

xxx

 

Ross se vydal na trh. Chtěl koupit Adelaide něco pěkného. Měl ji velice rád a těšilo ho, že Hobart Adelaide miluje. Možná jí to ještě neřekl, ale bylo to tak. To on přece pozná! Když v davu spatřil Moslul, zachmuřil se.

Mosul si všimla Rosse, držel v ruce náhrdelník, který chtěl zřejmě koupit. „Hobart tě poslal, abys koupil dárek jeho děvce?“ otázala se uštěpačně. Rossovi však neušla trocha hořkosti v jejím hlase.

„Ona není žádnou děvkou!“ prohlásil rozhořčeně. „Abys věděla, je dcerou známého kupce Gustava!“ vyštěkl.

Mosul se zamračila, ale pak se její tvář rozzářila! Opravdu? Tak to o tom Gustav zřejmě ještě neví! Byl by jistě vděčný, kdybych mu dala vědět, kde se nachází jeho dcera…. Posměšně se ušklíbla a odešla.

 

xxx

Hobart ležel s Adelaide na kopci nad městečkem. Zamiloval se, věděl, že to není jen její krásou. Miloval ji proto, jaká byla. Věděl, že ji má Ross velice rád. Male si ji oblíbil už na lodi. A Adelaide byla nejen krásná, ale také chytrá a odvážná. Miloval ji, den bez ní mu připadal jako den bez slunce. Věděl, že jeho život bez ní by neměl smysl a proto se rozhodl, že ji požádá o ruku.

Adelaide ležela vedle Hobarta a nechávala si ukazovat souhvězdí, která znal. Cítila se šťastně. Věděla, že to co cítí k Hobartovi není jen poblouznění. Teď už se nebála si to přiznat. Nahlas však nic neříkala. Bála se, že je pro Hobarta jen jistým potěšením a že až se jí nabaží, tak ji opustí. Radovala se z každé chvíle s ním. Rozhodla se, že nebude myslet na budoucnost.

Ukázal na poslední hvězdu: „A támhleta, to je Večernice.“

„Je krásná“ vydechla plna úžasu.

„Ale zdaleka ne tak jako ty!“ usmál se Hobart. „Adelaide…“ řekl, byl rozhodnutý zeptat se jí, zda si ho vezme. Naklonil se nad ní a dole pod nimi spatřil podivnou záři. Oheň! došlo mu okamžitě. Vyskočil na nohy.

Adelaide se ještě napůl omámená otočila aby viděla, co Hobarta tak vylekalo. Okamžitě se vzpamatovala. Prudce se napřímila. Z osady šlehaly plameny. „Ross…“ vydechla staženým hrdlem.

„Pojď! Rychle!“ popadl ji Hobart za ruku. Společně se rozeběhli dolů. U mostku se zarazili. Hobartův dům byl v plamenech.

„Rossi!“ vykřikla Adelaide zoufale. Rozeběhla se k domu, ale Hobartova ruka ji stáhla zpět.

„Ne, je pozdě!“ zašeptal. Z očí jí vyhrkly slzy.

„Nééé, Rossi!“ Vytrhla se Hobartovi z rukou a vběhla do domu. Okamžitě ji obklopily plameny.

„Adelaide!“ Vykřikl Hobart a nehnutě zíral na plameny ve kterých Adelaide zmizela. V jeho očích se zračila bolest a zoufalství.

Adelaide vběhla do druhého patra. „Rossi!“ zašeptala. Dým jí dráždil plíce a nutil jí kašlat, přes slzy a hustý kouř téměř nic neviděla. „Rossi…“ Spatřila chlapcovo tělo. Popadla omráčeného hocha do náručí a rozeběhla se ke dveřím.

 

xxx

 

Hobart stále zíral na dveře zahalené dýmem. Ani si nevšiml mužů kolem sebe. Náhle ucítil prudkou bolest, kdosi ho praštil do břicha. Vzpamatoval se, ale to už kolem něj bylo více mužů.

Koutkem oka zahlédl Adelaide vybíhající z domu. Ulevilo se mu, když ji spatřil. Dostal další ránu, tentokrát do obličeje.

„Hobarte!...“ vykřikla zděšeně. Nechápala co se tu děje. Kdosi ji udeřil do hlavy a ona se sesunula k zemi.

Hobart vykřikl. Ne, znovu už ne. Prosím, Bože nechci ztratit další lásku. Chtěl jí vyrazit na pomoc, ale dostal další ránu a ta ho srazila na kolena. Kdosi do něj kopnul. Snažil se vstát, ale další rána ho opět smetla k zemi. Rány se na něj sypaly ze všech stran. Už neměl sílu jim vzdorovat. Cítil se slabý a z očí mu vyhrkly slzy zoufalství. A pak omdlel.

 

xxx

 

Adelaide se probudila na lodi s pocitem, že se jí zdál hodně ošklivý sen. Hlava jí třeštila.

Za chvíli přijde Hobart a já mu řeknu, co se mi zdálo. Ale místo Hobarta se ve dveřích objevil neznámý muž. Adelaide na něj zděšeně pohlédla. Bože, tak to nebyl sen! Co je s Hobartem? Je snad mrtvý?

„Jen klid slečno,“ řekl ten mladík „už se vám nic nestane. Jste v bezpečí.“

Adelaide se cítila zmatená. „Kde to jsem?“

„Jste na lodi vašeho otce. A promiňte, že jsem se ještě nepředstavil, jsem sir Leonies, váš snoubenec.“ řekl ten mladík a neskrývavě si Adelaide prohlížel.

„Můj snoubenec?“ vydechla šokovaně.

„Ano, váš otec mi slíbil vaši ruku, když vás přivezu zpět. Jsem rád, že jste v pořádku, má drahá!“ usmál se. Jeho snoubenka se mu zjevně zamlouvala.

Adelaide měla pocit, že je ve špatném snu. „A můj otec? Kde je?“

„Ke břehu dorazíme za několik dní. Pak se s otcem konečně shledáte.“ usmál se. „Zatím odpočívejte.“

Adelaide si lehla na lůžko. Uvažovala, co se stalo s Hobartem. Naposledy když ho viděla, ho ti muži sráželi na kolena. Srdce se jí stáhlo bolestí. Prosím, Bože, přece nemůže být mrtvý! Zírala do stropu a cítila se strašně osamělá. A co Ross? napadlo ji. Snad je v pořádku! zadoufala.

 

xxx

 

Hobarta bolelo celé tělo, ale Adelaidina ruka, která ho hladila po čele ho uklidňovala. Pomalu otevřel oči a spatřil nad sebou Mosul. „Kde je Adelaide?“ otázal se zděšeně.

„Pryč,“ odvětila „ti muži si ji odvezli.“

Hobarta zalila směsice zoufalých pocitů. U lůžka se objevil Ross. Vzpomněl si, jak pro něj Adelaide vběhla do plamenů a znovu prožil tu chvíli zoufalství. Vybavilo se mu i to, co se stalo potom. „Rossi, jsi v pořádku?“ otázal se.

„Ano, ale Adelaide, Hobarte, ona je pryč! Odvezli ji s sebou!“ odpověděl Ross a v očích se mu objevily slzy.

„Neboj se, hned za nimi vyrazíme. Přivezu ji zpět, slibuju!“ řekl Hobart rozhodně.

Ale Ross nepřestával plakat. Hobart se zahleděl na Mosul, jako by hledal podporu. Mosul mu však nepomohla: „Hobarte, můj pane, tvá loď…“

„Co?“ otázal se Hobart nechápavě, jako by její hlas přicházel odkudsi z dálky a on jí nerozuměl.

„Oni jí spálili“ zafňukal Ross.

Hobart vytřeštil oči. Vše bylo ztraceno! Jeho život se zhroutil jako domeček z karet a jeho láska zmizela někde v oceánu. Jeho srdce, ten dutý sval, puknul, a zůstalo jen cosi, co pumpovalo krev do jeho těla. Jeho duše totiž zemřela. Přál si, aby ho ti muži bývali zabili…

 

xxx

 

Adelaide se přivítala s otcem. Gustav měl takovou radost, že si ani nevšiml jejího zármutku. Nadšeně vychvaloval jejího snoubence. Adelaide všemu naslouchala, ale nevnímala ani jediné slovo. Nechávala slova plynout kolem sebe bez povšimnutí. Vše jí bylo teď už jedno.

Svatba se měla konat za čtyři měsíce. Adelaide nic nenamítala. Hobart byl mrtvý, to bylo zcela zřejmé. Byla jak panna bez duše. Přála si zemřít a být společně s Hobartem…

 

xxx

 

Postupně zjišťovala, že sir Leonies není zase tak špatný muž. Věděla, že ho dokáže mít ráda, ctít a respektovat jako svého manžela. Zároveň však věděla, že sira Leoniese nebude nikdy milovat. Kolik manželek však milovalo své muže? Věděla, že jich mnoho nebylo. A tak trávila se sirem Leoniesem každou volnou chvilku a snažila se toho muže poznat. Oblíbila si ho a stal se jejím nejlepším přítelem. On se do ní zamiloval…

 

xxx

 

Do svatby zbývalo jen několik dní. Vlahý večer lákal k pozdní procházce. Vstoupila do zahrady a zahleděla se na hvězdné nebe. Mezi tisíci hvězdami vyhledala Večernici. Srdce jí zaplavil žal a do očí jí vstoupily slzy. „Sbohem“ zašeptala do tmy.

Pak uslyšela šustivý zvuk. Přísahala by, že se někdo pohyboval u altánu. Projelo jí vzrušení. Pomalu postupovala noční tmou.

Náhle jí kdosi přiložil ruku na ústa a lehce ji otočil k sobě. Zalapala po dechu, před sebou spatřila Hobarta. „To není možné!“vydechla a do očí jí vstoupily slzy.

Přitáhl ji k sobě a políbil na důkaz toho, že se jí to nezdá. Líbali se jako by to bylo naposledy v jejich životě. A pak se od něj odtáhla.

„Hobarte…“ vydechla.

„Adelaide, pojď“ natáhl k ní ruku.

Zaváhala, kolikrát již snila o této chvíli? Teď však nemohla utéct. Měla si přece vzít sira Leoniese. Měla ho ráda. Nemilovala ho, milovala muže, který stál před ní. Přesto věděla, že nemůže odejít.

„Pozítří se vdávám“ zašeptala. Hobartovi připadalo, jako by mu vrazila dýku do srdce.

„Pojď,“ zašeptal.

„Sir Leonies je hodný člověk, mám ho ráda“ říkala jako ve snu.

„Adelaide, ty mě nemiluješ?“ V Hobartových očích se zračila bolest.

„Sir Leonies mě má rád.“ Adelaide hleděla do země.

„Podívej se mi do očí a řekni, že mě nemiluješ. Pak odejdu! Prosím…“ V Hobartově hlase zaznělo zoufalství.

Zaváhala. Teď nemohla couvnout. Najde si jinou ženu, ona pro něj není tou pravou. Ne, teď nesmí couvnout. Zpříma mu pohlédla do očí: „Nemiluji tě!“ pronesla nelítostně.

Hobart stál na místě jako opařený. Bolest ho zasáhla jako blesk! Pak se prudce otočil. „Sbohem!“ zašeptal a ráznými kroky se vydal pryč.

Hleděla za ním a naprázdno otevřela ústa. Chtěla ho zavolat zpátky a říci mu, že ho miluje, že ho miluje celým svým srdcem a celou svou duší. Místo toho zavřela ústa a bezmocně sledovala, jak její láska odchází. Udělala jsem dobrou věc? Zničila jsem svoje štěstí kvůli otci a kvůli siru Leoniesovi! Udělala jsem správnou věc! rozhodla nakonec. Proč se tedy cítila tak zoufale?

 

xxx

 

Hobart se vrátil na loď pln hořkosti, povzbuzen notnou dávkou alkoholu, ve kterém se snažil utopit svou bolest! Na dotaz Maleho, kde je paní Adelaide, zlostně zavrčel.

V kajutě vyndal další láhev wisky a nalil ji do poháru. Zahleděl se na čirou tekutinu a vzteky jí mrštil o zeď. Ona ho nemiluje! Bude se vdávat! Nemiluje ho! Ona ho nemiluje! Cítil se jako hlupák. Byl tak šťastný, když ji znovu spatřil stát na zahradě. Vypadala jako bohyně v měsíčním světle. Nemiluje ho. Věděl, že trpkost těch slov v alkoholu neutopí. Zavolal Maleho a přikázal mu, aby přivedl nějaké dívky. Male zaváhal, ale pak pána poslechl.

Hobart obě dívky téměř okamžitě propustil i s naditými měšci. Přestože ho nemilovala a zradila, nedokázal na ni přestat myslet. „...mám ho ráda.“ záviděl tomu chlapovi. Nenáviděl ho!

Půlnoc se překulila v nový den. Dnes se vdává! pomyslel si hořce. A pak v něm uzrálo rozhodnutí…

 

xxx

 

Ve svatební den by se měla cítit šťastně, ale ona se cítila jako spráskaný pes. Ba ne, spráskaný pes na tom byl lépe. Kdyby si alespoň myslela, že je Hobart mrtvý! Snažila se zaplašit chmurné myšlenky, ale ony samovolně pluly její myslí a vháněly jí slzy do očí.

Můj svatební den! Měla bych se radovat! Beru si muže, kterého mám ráda. Kdo jiný má takové štěstí? Další myšlenky jí však zrazovaly a říkaly, že Hobarta miluje, tak proč nešla s ním? Věděla, že nic nejde už vzít zpět. Co se má stát ať se stane. Hleděla na sebe v obrovském zrcadle a měla pocit, že její šaty by měly mít spíše černou barvu, barvu smutku. Přesně tak se totiž cítila.

 

xxx

 

Stála v kostele a hleděla zarytě před sebe. V duchu prosila Boha o zázrak. Nevěděla, co přesně si přeje. Prostě se jen modlila.

„Berete si zde přítomnou slečnu Adelaide, budete jí milovat a ctít…“ Hlas kněze k ní doléhal jakoby z ohromné dálky.

Slyšela sira Leoniese jak řekl své: „Ano“

A vy, otočil se kněz k ní: „Berete si zde přítomného sira Leoniese…“

„Stop, zastavte to!“ Ozvalo se od dveří chrámu. Adelaide poskočilo srdce. Pomalu se otočila. Hobart se blížil k nim, ale očima sledoval pouze ji. Přešel až těsně vedle ní. Uchopil ji za ruce. „Adelaide, já, já tě miluji!“ Řekl, a její srdce poskočilo, bylo to poprvé, co jí vyznal lásku. „Nedokážu bez tebe žít, takže jestli mě nemiluješ, tak mi to řekni.“ Tiše se odmlčel a pak pokračoval: „Řekni mi to tady a před Bohem a já odejdu navždy z tvého života, stačí říci jen dvě slova a já navždy zmizím.“

V jeho očích viděla prosbu. Oči se jí zalily slzami, věděla, že nedokáže lhát, ne teď a ne tady: „Miluji tě, Hobarte! Celým svým srdcem a celou svou duší.“ Otočila se na sira Leoniese: „Já, mám vás ráda, ale miluji jeho, promiňte, nemohu si vás vzít.“ Slzy jí stékaly po tvářích.

Sir Leonies vytáhl kapesník a otřel jí tvář. „To nevadí, chvíle prožité s vámi mě naplnily ohromným štěstím. Moc vám děkuji.“ Pak se otočil na kněze: „Myslím, že by měl obřad pokračovat.“ Lehce postrčil Hobarta a pak ještě zašeptal: „Hodně štěstí! Kdybys kdykoli něco potřebovala, budu tady!“ Usmál se na Hobarta potřásl mu rukou. Pak se pomalu otočil a odešel. Adelaide ho sledovala až ke dveřím. Pak se otočila k Hobartovi: „Chceš si mě vzít?“

„Ano, ano chci!“ Usmál se a otočil se na kněze.

 

xxx

 

Stáli na přídi lodi a sledovali hvězdy. „Jak jsi vůbec zjistil, kde mě máš hledat?“ otázala se zvědavě.

„Mosul mi to řekla. Poslala tvému otci zprávu. Když mě viděla tak nešťastného, tak mi to prozradila. Doufala, že na tebe zapomenu, ale to jsem nedokázal.“

Spokojeně se usmála: „A co Ross? Je v pořádku?“

„Už se na tebe moc těší! Měl výčitky svědomí, to on prozradil Mosul, že jsi dcera obchodníka.“ Adelaide se pousmála, těšila se na Rosse, ale nyní s chutí vychutnávala obětí svého manžela. Gustav nakonec nic nenamítal proti jejich sňatku. Přál si, aby jeho dcera byla šťastná, a to teď skutečně byla.

„Kolik bys chtěla mít dětí?“ Otázal se Hobart zvědavě.

Adelaide na něj zkoumavě pohlédla: „Hodně, proč?“

„Tak to abychom na nich začali pracovat!“ řekl Hobart a popadl svou ženu se smíchem do náručí. Pomalu s ní kráčel do kajuty.

Nebe bylo plné hvězd a Večernice vedla Hobartovu loď bezpečně domů. Male tiše a spokojeně podřimoval na můstku a z kajuty se ozýval šťastný smích. Láska z oceánu byla vyzdvihnuta a v obou srdcích proudila ještě silněji než kdy předtím…

 

 

The end

« Autor článku »

Veber
 

Další díla autora:

Veber u nás publikovala zatím pouze poezii, která je zařazena do sešitu Básně by Veber, ale všichni v redakci doufáme, že bude pokračovat i ve své tvorbě prozaické