Nenapsal jsem nic

„Život je jen sen. Zdálo se mi, že jsem motýl a od té doby nevím, jestli jsem Chuang-c´, který sní, že je motýl nebo jsem motýl, kterému se zdá, že je Chuang-c´“

Chuang-c´

Nenapsal jsem nic. A to jsem tu již týden. Ani řádku. Nemám vlastně ani papír, ale to je chabá výmluva. Ten se tu dá na rozdíl od alkoholu a cigaret docela dobře sehnat. Abstinenční chování se mě na rozdíl od jiných trosek netýká. Myslím si, že jsem silná osobnost. Nejsem jako ti křupani kolem. Nepotřebuji se řezat do zápěstí, ani si tetovat pavouky na rameno, abych si něco dokazoval. Své vědomí mám celkem přečtené, utříděné, vyrovnané a pod kontrolou. Vím, co od sebe mohu čekat. Většina těch primitivů si možná o svém charakteru říkají to samé, a pak vezmou do ruky nůž a rozpitvají člověka jako šílené zrůdy. Svou nenávist a pocit ukřivdění tu řeší fyzickým násilím. Já konflikty nevyhledávám, pocity křivdy nemívám. Tedy alespoň ne vůči lidem. Nevím, jak je to možné, ale skutečně jsem se sem dostal za své vlastní chování. A i když se mohu stokrát dokola přesvědčovat o své uvědomělosti a duševní vyrovnanosti, nedokážu si vysvětlit, co tady dělám. Proč jsem v místech, kterými se straší malé děti, a kde svítí slunce na fádní betonovou podlahu skrz tlusté ocelové mříže?
Chtěl jsem se stokrát zabít, když jsem už nemohl dál, ale nikdy jsem to neudělal. Věřil jsem, že mi může tenhle zasranej život ještě něco dát. A to něco bylo vysvětlení! Otázka- proč? Se stala konstantou mé mysli. Hodila se na každý problém, či životní situaci, kterou jsem si nedokázal vysvětlit. Dost jsem nad těmito životními otázkami hloubal a ačkoliv to popírá mou životní filosofii, došel jsem k závěru, že jsou nevysvětlitelné.
Nechápu to. Jsem člověk, který má ve svých pocitech jasno a i když to bude znít zvláštně, ví, co sám od sebe může čekat. Věděl jsem, že mám občas poruchy nálad a výkyvy chování a jakkoli jsem se mohl do nekonečna přesvědčovat o své normálnosti, věděl jsem, že něco není v pořádku.
Začalo to v dětství. V době, kdy si každé dítě začalo uvědomovat – tak to jsem já… V noci jsem měl sny. Nebyly to neskutečné pohádky, jaké se dětem obvykle zdají jen proto, aby je mohly ráno vyprávět svým rodičům. Byly to zcela obyčejné výjevy ze života. Míhali se v nich lidé, které jsem znal, ale kteří většinou nemluvili. A tak jsem si myslel, že je to v pořádku, že je to normální, jelikož jsem žádné jiné sny neznal. Zrovna tak jsem si myslel, že i mé chování je normální, jelikož jsem se jinak chovat neuměl a nikdy jsem se neocitl v těle druhých, abych poznal, jak se chovají oni.
A pak se mi kolem sedmi let zdál sen. Zdálo se mi, že se vznáším na hvězdném nebi a dívám se dolů do tmy. Nebyl jsem v letadle ani ve vysokém patře budovy. Letěl jsem, plul jsem vzduchem a cítil jsem vítr na svém těle. Nemohl jsem se podívat na sebe, nikdy jsem se ve snu neviděl. Bylo to, jako bych se díval na televizi a přitom vše vnímal vlastníma očima. A pak jsem padal noční tmou k zemi. Nevěděl jsem, zdali jsem nad zemí pár metrů nebo kilometry. Dýchal jsem plynule a třásl se zimou. Chvíli jsem byl hlavou vzhůru, chvíli padal po nohách. Na okamžik jsem si uvědomil, co by se mi stalo, kdyby mi v cestě stála nějaká překážka, zbloudilá tyč…
Probudil jsem se na trávě naší zahrady za domem a uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. Jednou jsem měl totiž sen. Sen o snu. Věděl jsem, že pád z nebe jsem už jednou zažil a pak jsem se v tom snu probudil na zahradě. Přesně jako nyní. A věděl jsem přesně, že to byl tento okamžik, protože vás to najednou trkne. Jako když si vzpomenete na něco, nad čím jste dlouho přemýšleli a nemohli na to přijít. Bylo to tajuplné a hrozivé zároveň. Postupem času jsem si musel přiznat, že ve svých snech vidím svojí vlastní budoucnost.
Ráno ve vězení máme budíček už o půl osmé. Učí nás to již ztracené disciplíně. Hned si nás přepočítají, aby se ujistili, že jsme všichni. Večer jdeme spát už v deset. Všechno je tu pro mě nové a se vším se musím seznámit. Máme tu společně sprchy, sprchuji se každý den a jsem za to rád. Špína na celách je totiž hrozná. Čisté povlečení dostaneme jednou za čtvrt roku. Cela má 15 metrů čtverečních a je nás tu pět. Žádné soukromí ani úroveň, na kterou jsem byl zvyklý z domova. Má osobnost tu trpí. Propadám smutku, ale není to z toho všeho kolem. Z arogance, bezmoci a pocitech prázdnoty. Uvědomuji si, že ve vězení ztrácím dny, měsíce a roky a už je nikdy nedoženu. Stavy úzkosti mám z pochybnosti, sám o sobě. Nikdy jsem si nebyl jistý sám sebou. Nikdy jsem si nebyl jistý, zda jsem normální. Toto slovo nesnáším. Normálno je totiž nedefinovatelné! Není to průměr ani konvenčnost. Je to prázdný pojem…
Když jsem povyrostl, spatřil jsem ve snu svého dědu. Byl mrtvý, a když jsem ho pak opravdu spatřil, viděl jsem náhle všechno tak, jak ve snu bylo. Každičký detail na mě působil velmi silně. Jako kdybych měl možnost studovat dlouhou dobu fotku a náhle se přede mnou zjevila její přesná kopie v reálném životě. To, co jsem viděl ve snech, jsem nikomu neříkal, věděl jsem to jen já. Většinou se mi zdály voloviny s hlavními aktéry, které jsem neznal. Jak jsem si ale začal uvědomovat, byla to jen více či méně vzdálené budoucnost.
Právě jsem poobědval, nevaří tu dobře, ale člověk si zvykne na všechno. Skoro nic jsem nesnědl, ale je to možná tím prostředím okolo. Člověk se nejprve musí aklimatizovat. Je to asi normální… Ne! Budu raději psát, že je to přirozené. I když vím, že je to pouze ekvivalent toho slova, alespoň mě při jeho vyřčení nebude chytat odpor.
Mám tu již jednoho kamaráda, který je mírný a rozumný, jako já. Ostatní vězni ho tu berou, možná proto, že je tu už déle. On půjde za dva roky domů a jistě věří, že se může plnohodnotně vrátit do života. Láďa je abstinent a já v podstatě také. Pít se tu nesmí, tak já, Láďa, i ti největší zfetovanci nemáme na výběr.
Alkohol jsem k životu nepotřeboval. Vlastně jsem nikdy nepil nějak moc nebo pravidelně. V hospodě jsem si vždycky dal pár piv a úplně na mol jsem byl jen párkrát v životě. Pití ve mně startovalo depresi a tak jsem se mu snažil vyhýbat. Ale tu sobotní noc jsem pil. Ne nijak mnoho, byl jsem zapít své nové auto se svou starou přítelkyní, která mě pak stejně opustila a je teď bůhvíkde. Parkoval jsem tehdy vedle kulturáku, kde byla zábava, na parkovišti pod vysokými stromy. Měl jsem pěkné auto stříbrné barvy. Ušetřil jsem si na něj sám a měl z něj radost, ostatně jako kterýkoliv jiný člověk z nové věci. A tam jsem pil.
Jedna holka se mi moc líbila. Byla pěkná a seznámil jsem se s ní venku, když jsme si šli zapálit. Zvali jsme se vzájemně na panáky a házely do větru trapné vtipy. Tančili jsme spolu a bylo nám dobře. Kvůli ní se se mnou rozešla moje stávající přítelkyně, ale to v tomto příběhu nehraje hlavní roli. Ta hezká a přátelská dívka, se kterou jsem se seznámil mě poprosila, jestli bych ji neodvezl domů. Vyšli jsme ven a políbili se. Přišel jsem k autu a rozvyprávěl se o něm. Mluvil jsem s tím dobře známým přihlouplým opileckým úsměvem, který byl v tu chvíli upřímný. Nasedli jsme do auta a já sešlápnul spojku a nastartoval. Motor chytil hned. Vycouval jsem z pod vysokých stromů na osvětlenou ulici a zařadil jsem jedničku. Vyjel jsem. Auto vesele klapotalo po dlažebních kostkách a pak jsme opustili vesnici.
Řídil jsem noční tmou a přehazoval dálková světla s potkávacími podle potřeby. Jízda mě uspokojovala a já se cítil šťastný. Dívka, kterou jsem vezl domů povídala a já se na ni usmíval a přemýšlel, co povím já jí, ale nic jsem nevymyslel. Tak jsem jen seděl a poslouchal. Byla moc krásná, ale spoustu věcí se nám zdá krásných, když je vidíme v nočním tichu slabě osvícené měsícem a k tomu máme upito. Když jsem neřadil, držel jsem tu krásnou dívku za ruku. Vesnice, kam jsme jeli byla nedaleko a já jel opatrně, uvědomoval jsem si zodpovědnost i krásu toho okamžiku. Pak se to stalo. V mé hlavě se začal promítat film. Byly v něm okolní stromy a silnice, vše přesné a skutečné. A pak jsem si uvědomil, že už jsem to jednou zažil. Byl jsem malý kluk a zdál se mi sen. Nebyla to pouze vize, nějaké obrazy z budoucnosti. Náhle jsem cítil to, co jsem cítil tehdy a tehdy, co jsem cítil nyní. Bylo to zvláštní prolínání shodných dějů, z nichž mě běhal mráz po zádech. Potom jsem se usmál na tu krásnou dívku s tmavými vlasy a ona na mě, mile a nevině. Dál jsem se věnoval řízení. Věděl jsem, že se na sebe usmějeme, zkrátka jsem to již zažil a pouze se ujišťoval, zdali to funguje. Fungovalo.
Před očima se mi začal odvíjet příběh mého snu. Jel jsem krajinou a pozoroval měsíc a šumící stromy a v duchu se smál. Sem tam jsme prohodili větu a já jel dál a vzpomínal, jam mi tyto obrázky připadaly absurdní, když jsem je v mládí viděl a nerozuměl jim. Projel jsem zatáčkou a náhle se pod námi v údolí objevila vesnice. V tom jsem si uvědomil, co bude následovat. Hrozivý film se přetočil dopředu. Viděl jsem úplně cizí dívku s blond vlasy. Viděl jsem její tvář, její vlasy a ruce. Šla při kraji silnice a bylo jasné, že se vracela ze zábavy domů. A náhle jsem si vzpomněl, že ten sen pro mě byl v dětství vlastně noční můrou. Plno nechutných obrázků krve a křiku, které se hluše ozývaly z úst dívky vedle mě i od dívky, která šla ve tmě podél silnice, a kterou nyní ozářila světla mého vozu. Dívka byla před námi asi dvě stě metrů. Chtěl jsem zabrzdit, ale nešlo to. Snad jsem se bál nenaplnit osud, snad něco nadpřirozeného zapříčinilo, že jsem byl fyzicky neschopný sešlápnout brzdu a otočit volantem. Narazili jsme. Blonďatá dívka se překulila přes kapotu a zůstala viset na stromě, který rostl podél silnice. Vím to jistě nyní a věděl jsem to jistě tehdy. Alkohol nebyl příčinou nehody! Ale i tak jsem byl odsouzen k odnětí svobody a bylo mi napočítáno tolik dlouhých let vězení. Podle psychoanalytika jsem v pořádku, ale já vím, že jsem svůj život již jednou prožil. Ve střípkách snů, o nichž vím, že jsou skutečností. Ačkoliv nevěřím na osud, dopracoval jsem se k tomu, že je můj život již předem naplánován. Že pouze hraji roli, jejíž scénář byl napsán, ale režisér mi nedovolil do něj nahlédnout. Od té doby jsem si své sny zapisoval, ale jsou zatím jen dva, rozmazané. Málokdy se objeví lidé jež znám nebo konkrétní dějová linie.
Zítra je návštěvní den. Přijede za mnou mamka a za mým kamarádem Láďou jeho přítelkyně. Moje mamka mi jistě něco dobrého přiveze, už se na ni těším, zároveň ale vím, že jsem ji zklamal, a že její utěšující slova budou jen projevem empatie. Bude z nich cítit zklamání. Pokud budu mít ještě někdy příležitost, budu se snažit, dělat jí jenom radost. Snad, někdy. Vrátím-li se ke svým snům z dětství, jen málokdy si je dokáži zpětně vybavit. Ale když před sebou uvidím obraz krajiny nebo prožiji něco vzrušujícího, kdesi v hlavě se mi spustí majáček, který říká, že jsem to už někde viděl. Zavřu oči a náhle si mlhavě vzpomínám na torza dávno zapomenutého a nic neříkajícího snu.
Nenapsal jsem nic. Vždycky jsem chtěl napsat nějaký román nebo alespoň povídkovou knížku, a když jsem před výkonem trestu seděl doma ve svém pokoji a počítal na prstech své budoucí roky strávené za mřížemi, sliboval jsem si, že budu psát, cvičit, posilovat a číst, aby pro mě roky mimo svět nebyly zcela ztracenými. Nic z toho se však zatím neděje. Jsem lenivé povahy a v depresi se špatně tvoří.
Prostředí tady ve vězení je tak osobité, tak zvláštně autentické a nezaměnitelné, že je mi až s podivem, že i když pořádně zapřemýšlím, nedokáži si vybavit ani jeden sen, ve kterém by byla moje cela či tváře jiných vězňů. Budu tu dlouhé roky a není možné, aby se mi z vězení v mládí nic nezdálo. Myslím, že to teprve přijde. Rozhlédl jsem se po malé šedé místnosti, kde jsem byl teď sám a nevěděl, co si mám myslet. Pocit úzkosti a zmaru jsem chtěl zahnat přemýšlením a četbou. Číst se ale nedá, mám hlavu plnou myšlenek, které mi nedovolí se soustředit. Přemýšlel jsem, proč si nepamatuji žádné sny z vězení, proč mi ještě nic nepřišlo povědomé. Buď se tu nestane pro můj život nic závažného nebo uteču.
První variantu jsem ale ihned začal svou skepsí rozebírat. Již nesčetněkrát se mi ve snech zjevovaly intervaly obrázků, z nichž většina byly pouhé fotky spojené s pocitem radosti, smutku, překvapení, zloby. Nic neříkaly ani tehdy, když jsem na ně ve skutečném životě narazil. Na dovolené v Luhačovicích jsme chodili každý den do jídelny, kterou jsem již jednou viděl. Věděl jsem přesně, kam si mám sednout, aby to bylo stejné jako tenkrát ve snu. Ale to bylo vše. Sen neměl žádné poslání, nějakou odpověď na otázku, proč jídelna a ne přehrada, která byla mému srdci blíže. Vše nasvědčovalo tomu, že otázka minulých životů, o které se mnoho lidí otevřeně baví, zcela jistě nebude tak bezpředmětná.
Svůj život jsem již jednou prožil, ale proč? Snad proto, že jsem žil tak špatně, že mé osobnosti chybí vývoj a proto musím neustále stereotypně svůj pobyt na tomto světě opakovat? Nebo jsem něco pokazil a toto je můj trest? Snad možnost odčinění špatného skutku. Každopádně se počet vizí od mých patnácti let zpomalil. Na další sen jsem si musel počkat někdy i měsíc.
Hodinku volna dopoledne jsem šel hrát do společenské místnosti stolní tenis. Hrálo s námi několik kluků, kteří byli rádi za hru a byli v celku přátelští. Hráli jsme s těžkými erárními pálkami, které již leccos pamatují. Povrch měly dokonale vyhlazený, někde se odlupoval mech a některé měly z druhé strany jen dřevěnou desku, což bylo pro hru naprosto nevhodné. Tady se však do míčku vesměs jednostranně pinkalo. Žádné smeče, kraťasy, točené údery a jiné záludnosti. I když jsem měl chuť si pořádně zasmečovat, pinkl jsem bílý míček jen mírným obloučkem přímo na střed stolu.
Do oběda zbývala půlhodinka. Hrál jsem s jedním vězněm zrovna zápas a vyhrával jsem, už mě nebavilo jen tupě plácat do míčku.
K obědu jsme měli kuře s bramborami. Živě si vzpomínám, jak se mě má babička vždy ptala, co jsem měl ve škole na oběd a já jí řekl, že řízek. Babička řekla, že jsem si musel pochutnat, ale já jí musel vysvětlit, že kdyby řízek vařila ona, byl by stokrát lepší, než řízek ve školní jídelně, na táboře nebo… ve vězení. Spolu s dalšími vězni jsme se na obědě moc nebavili. Každý si chránil své postavení a nestálé soukromí. Jednání na rovinu rozumní vězni ocenili a oplatili vám stejnou mincí. Hlídači jsou přísní ale je možné s nimi vycházet, vše záleží na domluvě. Dovolí nám na celách i jíst, koukat se na televizi po 22. hodině a dokonce vydávat vlastní časopis. Do něj jsem měl jako nový příchozí člen něco napsat, ale jak jsem již řekl, jsem líný a dosud jsem nic pro sebe ani pro ostatní nestvořil. To, že se mi nezdály z vězeňského prostředí žádné sny mohu zdůvodnit ještě jednou dedukcí a to, že umřu. Nevím totiž, jak dlouho musím žít tento stereotypní život. Zda umřu ve dvaceti či jako stařík na smrtelné posteli, to mi sny nikdy neřekly. A třeba taky uteču. Když je člověk venku, tak si říká: Jo, kdybych byl zavřený já, tak to jim uteču. Vždyť v televizi také utíkají a ještě přitom galantně zachraňují slabé a koketují se ženami. Chyba lávky. Útěk je tu zcela nereálná věc. Musíte se snažit s lidmi vycházet. A pokud bych si udělal vroubek, nikdy bych ho už nesmazal. Navíc to, že v celém státě uteče jeden vězeň za padesát let je dost výmluvná skutečnost. To kdybych měl křídla tak uletím jako Motýlek…
Po obědě jsem šel s Láďou ve volné hodině do čítárny. Nečetl jsem knihy, jen jsem si prohlížel obrázky v časopisech a sem tam jsem si přečetl nějakou krátkou reportáž. Ale byl jsem rád, že jsem byl v teple v pohodlných křeslech, na kterých se na rozdíl od našich téměř prkenných postelí dalo vcelku pohodlně sedět. Láďa si u regálu prohlížel nějaký časopis o akvaristice, když v tom se ke mně náhle přihnul a poklepal mi na rameno. Rozhlédl se kolem a řekl: „Potřebuji s tebou nutně mluvit.“ Svá slova pronesl nezvykle vážně. Rozhlédl jsem se také a řekl, že může klidně mluvit, v místnosti totiž kromě nás nikdo nebyl. „Ty jsi tu kvůli tomu, žes v opilosti přejel mladou dívku.“ Nevěděl jsem, zdali to byla otázka či pouhé konstatování. Každopádně byl Láďa zatím jediný, kterému jsem se svěřil s důvodem svého vězení. Podíval jsem se na něj a pro jistotu jsem přikývl. „No tak ta holka je… ehm, totiž byla sestra Milana Tychlera.“ Ticho. „To je ta gorila s holou lebkou, která sedí za vraždu a vydírání.“ Nemusel mi říkat nic jiného, Tychler byl chlap, kterého jsem znal. Za ten týden, co jsem tady totiž Tychler když nemusí být na cele, jen sedí v posilovně a zvětšuje svojí svalovou hmotu zdviháním ocelových činek. Jde z něj strach a popravdě bych se s ním nechtěl dostat do křížku. „jestli to byla jeho sestra…“ rozmýšlel jsem nahlas. „tak už ví, co se stalo, ale neví, že jsem to byl já“ „Zatím jsi naživu…“ doplnil má slova Láďa. „Správně, ale co s tím chceš dělat? Dřív nebo později se to dozví.“ Říkám dutým tónem. „Moc času nemáme, tyhle informace se tu většinou šíří rychle. Máš peníze?“ překvapí mě otázkou, kterou ale v zápětí pochopím. Musím si koupit mlčení od těch, kteří to už vědí. V celém svém životě nesnáším jakékoli krizové situace. Přestože mě akce a emotivní činnosti vždy naplňovaly zvláštním druhem uspokojení, tak se k těmto pocitům nyní přidala ještě jedna věc, kterou spolu s tmou nenávidím a to strach. Není to jen strach o svůj život duševní, který je tak minimální a tak rozkopaný, že už není co chránit, ale je to strach o holý život. Přímo o zdraví a strach z fyzické bolesti.
„Kdo to ví?…“ zeptal jsem se, aniž bych bral v potaz dva chlápky v doprovodu dvou hlídačů, kteří právě vešli a zamířili k regálům na druhé straně čítárny. „Pár lidí jo a ty už jsem kontaktoval. Ale kámo, tím, že ti pomáhám se sám vystavuji riziku.“ „Nemusíš mi pomáhat, promluvím s Tychlerem a on to pochopí.“ Plácl jsem první naivní volovinu, která mi přišla na jazyk. „Zabije tě…“ řekl s mírným úsměvem a důrazem na svá slova Láďa. „Měl svou sestru rád…“ dodal. Vzpomněl jsem si na svojí sestru a kdyby jí někdo ublížil, musel bych ho zabít. S tím rozdílem, že na to nemám ani odvahu ani tělesné předpoklady. Jedno vím však jistě, pro pomstu bych udělal cokoliv.
„Tak dobře, seženu peníze…“ a v duchu jsem si uvědomil, že jediný potencionální zdroj financí je moje mamka, kterou jsem už tolikrát zklamal. „Jo, mám peníze, budou si přát peníze pro někoho na svobodě nebo tady ve vězení. Kdo to je a kolik jich je a jak ses k nim dostal?“ Myšlenky mi vířily hlavou. „Mám známosti…“ Řekl Láďa a chvíli přemýšlel. „Vím o dvou. Mají sem přijít večer, až bude volno. Jsou to rozumní hoši a znají cenu informace. Myslím, že se domluvíme.“ Chvíli přemýšlel. A pak dodal tiše a nepřítomně. „Ale neměl bych ti pomáhat, mohl bych skončit špatně…“ „Láďo ani nevíš, jak si tě vážím.“ „Nech si ty kecy…“ dodal a usmál se.
Seděli jsme na cele a četli si noviny. Já spíš jen slepě hleděl mezi řádky a hledal východisko z této situace. Jsem tu týden a nevím, zdali se dožiji dalšího. Pořád jsem si představoval Tychlera, jak zvedá ty svoje železa a na pravém bicepsu se mu pne lesklé tetování hada. Usnul jsem. Byl jsem unavený, protože jsem si dosud nezvykl na časný budíček a v noci bývám vzhůru dlouho přes půlnoc. Spal jsem a zdál se mi sen. Viděl jsem černo, tmu, jako už tolikrát. Ale nebyl to bezesný spánek. Já vnímal chlad a strach a věděl jsem, že to není taková tma, jako když zavřete oči a před očima vám začnou běhat malá světelná kolečka na rubu víček.
Vzbudil jsem se a pohlédl na hodinky. Bylo za deset minut šest hodin. Láďa na mě pohlédl a hodil rozpačitý výraz. Věděl, že jsem stejně jako on nevymyslel vůbec nic. Otevřeli nám cely a mi mohli do společenské místnost a do čítárny. Čekali na nás dva muži a mi se k nim posadili. Ve stručnosti jsme si vysvětlili situaci a přešli rovnou k věci. Nabídl jsem 20 000 každému za naprosté mlčení. Na otázku, odkud znají podrobnosti případu, mlčeli. Vyšší byl rozumný, ale jeho kolega neustále mrkal očima a pohazoval hlavou. Byl nervózní a snažil se mě přesvědčit, že to se mnou myslí dobře a peníze zde hrají vedlejší roli. Byl to primitiv, který zapadal do mých tabulek s kolonkami pro kretény s velkým „K“. Vždy jsem měl averzi k lidské hlouposti a jednoduchosti. Zvlášť u lidí, kteří si mysleli, že spolkli polovinu vesmíru. „Hele brácho, já ty peníze potřebuju… pro rodinu. Nerad bych to udělal, ale pokud bys mě podrazil, šel bych to Tychlerovi říct. Hele brácho, já to myslím upřímě…“
Slíbil jsem každému 100 000. Na oplátku mi přísahali, že jméno dívky, kterou jsem zabil, nikdy nikomu neřekli a neřeknou. Muselo nám to stačit. Do týdne chtěli mít peníze u známých na svobodě. Ve středu v den návštěv, budu muset mamku poprosit o jednu velkou službu, které se bojím, a která mi bude společníkem v dlouhých smutných nocích. Když jsem v mládí prodával v prodejně na brigádě a pokladna mi neseděla o pár korun, měl jsem stejně mizernou náladu jako nyní. Právě jsem slíbil dvěma postavám, které bych nejraději nikdy nepotkal, peníze, které jsem neměl. V úterý se dostavila žaludeční nevolnost a břicho mě bolelo, jako už dlouho ne. Ležel jsem na posteli a zhluboka dýchal, snažil jsem se na nic nemyslet. Odpustil jsem si i dopolední hodinku ping pongu a Láďa šel hrát beze mě.
Stolní tenis mě bavil a hrál jsem ho dobře. Bál jsem se ale, že mé natrénované grify časem vězeňské prostředí a protihráči srazí do šedivé průměrnosti. Že se propadnu tam, kde jsem začínal, jelikož chlapi, co se snaží jenom zabít čas a pálka s míčkem jsou tím posledním, co ještě nezkusili, nejsou zrovna vhodnými soupeři. Ale s tím nic nenadělám. To, čím jsem venku vynikal, tu příliš neuplatním. Myslím tím, že tu platí jiné hodnoty a měřítka, než v normálním… ehm tedy přirozeném! životě. Nezáleží na tom, jaké jste měli známky v škole ani jestli jste čestní a svědomití. Vlastnosti, na kterých jsem pečlivě pracoval se tu stávají nepodstatnými, nedoceněnými, na obtíž. Vždycky jsem byl přesvědčen o své výjimečnosti, ale klesl jsem až moc hluboko. Kdybych radši víc žil a méně přemýšlel. Vždycky mě trápilo, že moc rozebírám svoje chování. Ale jelikož je ve vězení volného času více než na svobodě, tak mi tu opět nezbývá nic jiného než přemýšlet. Chci si vytyčit nějaký cíl, nějakou metu, ke které budu směřovat a jejíž připomenutí mi pomůže překonat těžké chvíle. Vždycky jsem se potřeboval na něco těšit. Jsem rád, že jsem nikdy neměl všechno, na co jsem ukázal, jelikož to by pak nebylo těšení, to by mě omrzel život. Ve vězení mě nic nenaplňuje radostí. Mé vyhlídky se mi zobrazují, ale jsou tak vzdálené, jako je délka mého trestu. A jsou nejasné a v mlze. Nikdy jsem neměl trpělivost, čekat na něco tak dlouho a tak intenzivně.
Za zdmi věznice se žije život a já tu tlím, trouchnivím nebo anaerobně hniji či plesnivím. Usnul jsem a zdál se mi sen. Sen černý jako noc. Probudil jsem se až večer, to se mí spolubydlící zavrtávali do svých kutlochů. Podíval jsem se na hodinky a pokusil jsem se znovu usnout, avšak marně.
Druhý den v deset hodin. Prostorná místnost, dobře osvětlená, v každém roku strážník, naproti místo zdi velká skleněná tabule. Měl jsem fádní oděv a můj zjev napovídal, že jsem v noci nezahmouřil oči. Naproti mně seděla moje mamka. Usmála se na mě a já se usmál na ni. Oba jsme vzali do ruky sluchátko a podívali se druhému do očí. „Ahoj mami, doufám, že tě s tou pilkou v bábovce pustili přes vrátnici.“ Vtipy nebyly nikdy má silná stránka, zvlášť, když mě v hloubi duše tížil jeden problém. Mamka se usmála. Byl jsem vždy pesimista, ale nikdy jsem neměl odvahu dávat to najevo. Vždy jsem se tomu snažil bránit, hlavně svými vtipy, které byly mnohdy pouze nutností a málokdy byly vtipné. Cítil jsem ale, že na druhé nemohu přenášet své starosti, zvláště ne na příbuzné a rodinu. Mluvili jsme a já se trapně usmíval a v duchu přemýšlel, jak to mamce řeknu. Mamka se mě ptala, jestli mi nic nechybí a co pořád dělám. Řekl jsem jí o ping pongu a jak nám vaří, že už se těším domů a jako vždy jsme se rozplakali.
Pak jsem mamce řekl, že od ní potřebuji, aby někde sehnala 200 000, že jí to hned, jak se vrátím z vězení vrátím. Neptala se na nic. Řekl jsem jí ať mi věří, že bude vše v pořádku. Dal jsem jí popis lidí, kteří od ní měli peníze vyzvednout i způsob předání, na kterém jsme se v čítárně domluvili. Mamka mi slíbila, že to udělá. Možná, že to řekla jen přede mnou a až vyjde ven, mávne nad tím rukou. Řekne si, že ona s tím nemá nic společného, zkrátka ve mně již ztratila víru, přestal jsem pro ní být synem.
Neměl jsem sílu na ni naléhat, půlhodinka nám určená pomaly vyprchávala. Když odcházela, chtěl jsem, přál jsem si, aby si to nakonec rozmyslela a já si snědl to, co si nadrobil. Následující týdny ve vězení probíhaly stereotypně. Donutil jsem se napsat pár příběhů, ale vždy když je něco vynucené, nemá to valné kvality. Pročítám jednu knihu, od jakéhosi zahraničního autora. Píše hororové povídky. Jsou krátké, ale mám dost času. Proto čtu každou dvakrát. Také jsem začal posilovat. Dělám kliky na cele, do posilovny, kde je pánem můj potencionální nepřítel, nemám odvahu vstoupit.
Když jsem byl kluk, nechápal jsem proč dnešní společnost klade nesmírný důraz na vědomosti. Být chytrý znamená mnoho. Vystuduj a lidé si tě budou vážit. Budeš jen zakopávat o dělníky a vyučené křupany. Nesnášel jsem to. Nikdy jsem neuznával vzdělaného učence, který neudělá dřep, aniž by se nezadýchal a nabušené kulturisty, pro které je dělení dvojciferným číslem celoživotní otázkou. Šťastný život byl podle Aristetola ve vyrovnaných hodnotách duševních a fyzických. Podle něj bylo upřednostňování jen jedné krajnosti rozumové nebo fyzické měřítkem špatného životního stylu.
Jeden den mi Láďa řekl. „Tychler to ví…“ Hodil jsem na něj pohled, ve které se mísil děs, strach a překvapení. Na vteřinku jsem váhal, zdali to není vtip. Pak jsem se uklidnil a řekl jsem, ať si nedělá starost, že to jde na mojí hlavu. Láďa se mi podíval do očí a řekl mi, že mám asi pravdu. Věděl jsem, že návštěva přijde co nevidět. Nehodlal jsem však na ni čekat jako Mohamed na horu. Rozhodl jsem se s Tychlerem promluvit, třeba se i ponížit, jen když to bude k něčemu dobré. Zeptal jsem se Ládi, kdo mu to vyzradil a on na to, že to byla jen otázka času. Seskočil jsem z postele a vykouknul z cely na chodbu na rohu stáli dva hlídači. Prošel jsem kolem nich a dostal jsem se na širokou chodbu vedoucí ke společenské místnosti. Měli jsme právě hodinku dopoledního volna, kdy jsme se mohli pohybovat v areálu mezi společenskou místností, knihovnou a posilovnou, kam jsme mohli pouze z dozorem.
V duchu jsem promýšlel scénář. Tychler je typ člověka, který jen hledá záminku k vyvolání konfliktu. Je to rváč, se kterým není žádná řeč. Mám v plánu ho dovést až sem. Budu utíkat a svalím se před strážnými. Možná mi dá pár ran, ale jen do doby, než ho zneškodní. Šel jsem směrem k posilovně, zahnul jsem za roh, když se na druhé straně chodby otevřely dveře a v nich stál holohlavý Tychler. Kolem zápěstí měl vytetované nejrůznější ornamenty, nad nimiž jsem teď nechtěl přemýšlet a na rukou měl navlečené kožené rukavice. Potom se na mě zahleděl, usmál se svými úzkými rty a ukázal na mě prstem: „Ty pudeš…“ Vyběhl jsem chodbou zpátky. Proběhl jsem ke vstupu do cel. Dva bachaři byli pryč. Plán zklamal. Dokázal jsem si živě představit věci příští, ale v duchu jsem se jim bránil. Uvažoval jsem rychle. Osud jsem měl ve vlastních rukou. Dostal jsem se k jedné chodbě podél cel. Proběhl jsem po ní kolem Ládi a ohlédl jsem se. Tychler právě vyběhl, dělilo nás asi sto metrů. Běžel jsem dál. Na stropě svítily zářivky a okolí najednou působilo těsně. Zahnul jsem ke společenské místnosti. Za mnou se ozývaly výkřiky a urážky, tíživý dupot. Proběhl jsem společenskou místností a strach běžel se mnou, možná o krok přede mnou. Ve společenské místnosti byli vězni. Někteří nechápali, jiní moc dobře věděli, další se smáli a někteří ani nezvedli oči od knih a ping pongu. Běžel jsem do jídelny, která byla bůhvíproč otevřená a uvědomil jsem si, že jsem sám. Nikdo při mně nestojí. Byl jsem opuštěn jako potopený vrak lodi na mořském dně. Tychler běžel za mnou, věděl jsem to jistě a nijak jsem nezpomaloval, možná jsem jen čekal na to, kdy už nebude kam utíkat. Běžel jsem kolem prázdných nástěnek a dřevěných prken, obkládající zdi, na kterých se odloupával starý lak. Proběhl jsem vstupními dveřmi a ocitl se v jídelně. Nikdo tam nebyl, jen prázdné stoly s dřevěnými židlemi. Okna byla vysoko a byly v nich mříže. Dosud jsem nenarazil na žádného strážníka, ale není divu, ti si vězení ohlídají pomocí alarmu a kamer z venku.
Okno pro vydávání obědů bylo zavřené a byla na něm velká posuvná mříž zajištěná zámkem. Zaklel jsem. Zoufale jsem se rozhlédl kolem sebe a pak k východu, kterým jsem se sem dostal. A náhle jsem si všiml jedné židle. Měla železnou konstrukci, ale jinak vypadala stejně jako všechny ostatní. A pak mé tělo ovládl zvláštní pocit. Zavřel jsem oči a náhle ze mne spadl stres. Viděl jsem černo, které se proměnilo ve tvary, náhle přibylo světla a viděl jsem jídelnu. Neslyšel jsem žádné zvuky. Spatřil jsem tu židli a v mé hlavě se opět začal odvíjet dávno zapomenutý příběh. Spíše úryvek, krátký výňatek příběhu. Neurčitý odstavec bez začátku a bez konce. Viděl jsem, jak beru židli do rukou. Pomocí jedné její nohy vypáčím zámek, odhrnu mříž a cesta ven bude volná. Otevřel jsem oči a nenechal sen pokračovat. Času bylo málo. Rychle jsem popadnu židli, až ostatní kolem popadaly a hnal se k mříži. Jednu nohu jsem prostrčil obloukem v zámku a začal jsem páčit. Vždyť jsem to již jednou dělal, uvědomil jsem si. Pohyby jsem vykonával téměř automaticky. Rychle jsem odhrnul mříž a pěstí vysklil sklo. Na konci jídelny se objevil Tychler a běžel ke mně. Proklouznul jsem okýnkem a ocitl jsem se v kuchyni. Podíval jsem se na ruku, kde mi tekl pramínek krve. Všude kolem mě byl nepořádek. Spoustu stolů, tyčí, polic a ploten. Pohlédl jsem na postranní dveře, ale ty byly zamčené, věděl jsem to. Neměl jsem čas zavírat oči, dělal jsem vše podle instinktu. Podle návodu, který jsem již dávno ztratil, ale jehož obsah si pamatuji. Zamířil jsem ke dveřím naproti mně. V zámku byl klíč, který tam někdo zapomněl. Zámek cvakl a dveře se otevřely. Zabouchnul jsem za sebou a rychle zamknul. Ocitl jsem se v nějakém kumbále, kde byla tma a velmi těsno. Nemohl jsem si sednout, jen jsem se opíral o zeď za mnou. Slyšel jsem jak Milan Tychler skočil okýnkem do kuchyně. Střepy zacinkaly o zem a pak bylo ticho. Abych se nebál tmy, zkusil jsem zavřít oči. Žádná změna, ale náhle se přede mnou objevilo světlo.
Koukal jsem na zářivku nad sebou a uvědomoval si, že ležím na nějaké tvrdé podložce. Viděl jsem Láďu, jak něco říká, ale neslyšel jsem nic. Nechápal jsem to. Pak se mi náhle rozostřil zrak, jako bych se potopil pod vodu. Vlastně jsem nikdy neměl odvahu otevřít pod vodou oči. Je to, jako když dostanete ránu pěstí. Tisíckrát jste to viděli ve filmu a pak najednou… Bum, prásk! A ležíte na zemi. Vnímáte jen bolest a strach. Každopádně to byl zvláštní obraz, který se náhle celý propadl do tmy. Skončil. Nebo pokračoval? Neotvíral jsem oči. Byl jsem potichu a snažil se nemyslet. Okolo byla tma a přede mnou bylo torzo zamčených dveří.
Když už něco píšu, tak to chce nápad. Říkal jsem si v pozici ležícího střelce na své palandě ten den večer. V ruce jsem držel propisku a přemýšlel, co na bílý papír napsat. Snad závěť? Ale jak ji jen začít. Když je člověk rozrušen, píše se mu lépe. Lepší než se pasivně zastavovat před každou novou větou a přemýšlet o jejím obsahu. Láďa ležel pode mnou a četl si. Od té doby, co mě přivedla ostraha, jsme ale namluvili spoustu slov. Probrali jsme nastalou situaci za všech stran a dohodli se na prostoduchém řešení. Cely byly celý den zamčené a Tychler ke mně nemohl. Nebylo pochyb, že musím pryč. Ostrahu jsem přesvědčoval, že mně do skladu potravin zahnal Tychler, ale ničemu to nepomohlo. Jen tomu, že mě nyní asi skutečně bude chtít zabít. Bonzováním jsem se jen ztrapnil a podepsal si jízdenku do pekel. Nebylo příliš času vymýšlet nápad, který mě spasí. Láďa si uvědomoval, že jsem v tom až po uši a pátral se mnou po klíči, který by mě mohl vysvobodit. Na útěk jsme pomysleli jako první a jako první jsme na něj také zapomněli. Relativní volnost v areálu kontrastovala s důmyslným zabezpečením za zdmi věznice. Kameny, ostnaté dráty napojené na elektrické vedení, stráž se psi a poplašné zařízení, moniturující jakýkoliv pohyb nás odradilo již v počátku. Dumali jsme dlouho a zvažovaly nejrůznější možnosti. Jako nejschůdnější se nám nakonec jevil na první pohled průhledný, ale na druhý pohled rafinovaný a alespoň nějaký čas poskytující plán, který sice jen oddálí mé problémy, ale prozatím nic jiného v rukávu nemáme.

Plán byl následující. Láďa věděl, že jeden z vězňů má možnost sehnat jistý chemický roztok, který jakoukoli sliznici okamžitě po styku velmi silně podráždí. Kdybych si podráždil oči, mohl bych se nějaký čas přesunout do vězeňské nemocnice, kde bych měl čas a hlavně klid přemýšlet. Hned jsem nápad zavrhl, ale Samuel, jak se Láďův známý jmenoval, Láďovi hned pověděl, že příznaky vyprchají až po několika týdnech po poslední aplikaci. Na moji skeptickou otázku, zdali skutečně, Samuel jen pokrčil rameny a řekl: „riziko oslepnutí je asi stejné, jako když se po potratu u ženy objeví neplodnost.“ Tedy 1:100. Nakonec jsem souhlasil. V podstatě mi nic jiného nezbývalo. Tychler je tu totiž stejně na doživotí a jedna mrtvola navíc by mu vynesla nanejvíš několikaměsíční izolaci, která by mu ovšem v případě, že by tam byl malý posilovací kout, nevadila. Můj život byl již stejně předem prohraný a odvahu jsem v sobě našel jen v případě, že si za svou slepotu budu moci sám. Uvidíme, Bože, jestli jsi všemohoucí a za svůj osobní celoživotní bojkot mě po zásluze potrestáš. Samuel mi svůj „lék“ měl poslat po jednom známém policistovi právě dnes večer, v době, kdy jsou jinak všichni zavření na svých celách. Lék byl schován v krabičce od filmu a když ho Láďa otevřel, nalezli jsme kapátko, kterými se dříve kapaly kapky do nosu. Lehl jsem si na postel a položil jsem hlavu na polštář. „Tak můžeš, budu se snažit nemrkat.“ Láďa hleděl do lahvičky a přemýšlel. Nebyl na ní popis, název ani obrázek s lebkou, pouze čirá tekutina. „Neřekl ti, jestli to bude bolet?“ Zeptal jsem se. „Neřekl.“ Zněla odpověď. Když jsem byl ještě malý, měl jsem alergii. Byla to vcelku běžná nemoc. V létě všude plno pylu a oči otékaly a z nosu teklo. Mamka mi vždycky kapala do očí kapky. Teď se mi vrátil srach, který jsem tehdy zažíval. Kapka mi padla do oka a rozlila se do krajů. Měl jsem oči stále otevřené. Pak se dostalo i na druhé oko. Viděl jsem rozmazaně, jako bych se náhle ocitl pod vodou a pak se kolem rozhostila tma. Černá tma, neboť jsem právě zavřel oči.
Ležel jsem klidně na posteli a nehýbal se. Protože nejen zvíře, ale i člověk, který nemá rozhled a je mu něčím zapovězeno sledovat vizuálně své okolí, nemají odvahu dělat prudké pohyby a jsou klidní. Asi pět minut poté, co se Láďa dovolal ostrahy, přišli tři muži v uniformách. Dva mě nakládali na nosítka a jeden hlídal u vchodu. Cítil jsem v očích slabé škubání, které ve mně evokovalo neklid a nepohodu. Láďa se držel zpátky a opatrně stráži sděloval, že neví, kde jsem ke zranění přišel a co by mohlo být jeho příčinou. Čekal jsem, až nastane prostor, pro moje vysvětlení tohoto úrazu. Vymyslel jsem si, že budu doktorovi tvrdit, že mi některý z vězňů při dnešní vycházce ve venkovním prostoru areálu věznice chrstl do očí písek s bahnem. Možná mi nebudou věřit, ale to je mi vcelku jedno. Hlavně, že budu na nějaký čas z dosahu Tychlerových zaťatých pěstí. Nyní mám problém já, postarají se o mně, kdyby ne, měli by problém oni.
Odnesli mně do místnosti, o které jsem podle pachu dezinfekce usoudil, že by to mohla být ordinace. Lékař přišel zanedlouho. Přistoupil ke mně, byl rozespalý a mrzutý. Z jeho projevu nečišela ani špetka energie. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se a já odpověděl. „Dobře, narozen, výšky, váhy, výše trestu, dočasně prodělaných chorob…“ Slyšel jsem stráž odcházet. „Tak jak si k tomu přišel?“ zeptal se mě. Zopakoval jsem mu bez okolků stroze a stručně příběh o bahnu a jakémsi vězni, kterého jsem nepoznal. „Dobře, dobře… A to čekáš, že ti to někdo bude věřit?“ Mlčel jsem. „Tak bahno s pískem…“ cítil jsem, jak se čímsi dotýká mých očí. „myslím si, že samotné bahno by ti těžko udělalo tak hnisavý zánět. A stejného rozsahu v obou očích…“ Cítil jsem, jak si mně vychutnává a čeká moji reakci. Mlčel jsem a on po chvíli pokračoval. „V bahně by musela být látka, která nějak dráždí oči. Chudáku, to se ti nepodařilo ani mrknout! Nějaká obraná reakce, co?!“ Nic. Doktor na mě rozsvítil světlo a já cítil, jak si dvě hnisavá ohniska svého skepticismu prohlíží zblízka. „No nic, půjdeš do postele. Zítra si tě prohlídnu pozorněji. Nebolí tě to?“ zeptal se. „Trochu mi tam škube.“ Odpověděl jsem po pravdě. „Máš ty oči pěkně zalepený, tak se je nesnaž otevírat, zítra se na to podívám.“ Popošel vedle a odsunul s rachotem nějaké víko. „Zatím ti to zavážu.“ Přistoupil ke mně a hlavu mi několikrát obmotal.
Netrvalo to ani pět minut a ležel jsem v pohodlné posteli. Přikryl jsem se a pocit bezpečí najednou vystřídal pocit strachu. Bál jsem se o svoje oči a začínal jsem si představovat život bez nich. V bídném duševním rozpoložením a neustálé cukavé bolesti kdesi hluboko v očních jamkách jsem usnul.
Ráno jsem se vzbudil z neklidného spánku a rázem jsem si uvědomil své včerejší vystoupení a současný stav. Zkroušeně jsem se protáhnul a ruce nechal ležet za sebou. A pak jsem si začal uvědomovat, že bude v životě asi spousta věcí, které už nikdy nebudu moct dělat. Jak hořké. Bál jsem se oslepnutí a onen kurz 1:100 byl pro mě stále větším strašákem. Nepřipouštěl jsem si, že by ke mně mohl být život tak krutý a nejhorší se stalo skutkem, bude to asi osud. Ale život krutý nebude, jelikož bych si za všechno mohl sám a vědomě. Vždyť každou kravinu, za kterou si můžeme sami, označujeme jako osud. A jakkoliv se mi mohl zdát včerejšek absurdní, asi jako opilecké chování, za které se později stydíme, musel jsem si nyní, po mém vystřízlivění, přiznat svojí chybu. Proklínal jsem předešlý den i skutečnost, že jsem vždy dříve konal a až pak domýšlel následky.
Ležel jsem klidně, přesto se moje tělo vzpíralo a bálo se jít do horoucích pekel. Láďa ke mně měl povoleno chodit jednou za den. Za těch deset minut, které nám stráž dovolila být o samotě mně Láďa informoval o tom, co se děje ve vězení a také to, že „chemik“ Samuel poopravil svůj kurz oslepnutí : plný návrat zraku na 50:50. Jak motivující. Neměl jsem sílu dávat věci do souvislostí, chtěl jsem spát. Potom mi Láďa ještě řekl, že se blíží středa a s ní i návštěvy, přijde má mamka. „Nemůžeš se s ní vidět v tomhle stavu.“ Usoudil Láďa. „Snad jí řeknou, že máš angínu a musíš ležet v posteli. A nebo poprosím stráž, abych k ní mohl jít já místo tebe.“ Kýval jsem obvázanou hlavou a rozpomněl se na dva vyděrače, které po mně chtěli 200 000. „Zeptej se jí prosím na ty peníze kámo.“ Rezignovaně jsem povolil všechny svaly v těle a dodal: „A když to ještě nikomu nepředala, ať to už nedělá.“ Chvíli jsem mlčel a zmocnil se mě vztek. „A když to po ní budou vymáhat, tak přísahám, že odsud vstanu, najdu si je a rozbiju jim huby!“ Rázem jsem si uvědomil hned tři blbosti, které má předchozí věta obsahovala. Nejen že odsud neuteču, já už ani nevstanu z té postele. Nikdy jsem se nepral, protože jsem zasraná bačkora, která byla citlivá a vždy se snažila v důsledku své posranosti řešit problémy rozumnou domluvou. V neposlední řadě bych je ani neviděl, což byla skutečnost nejbolestnější. „Ať jdou všichni do prdele!“ ulevil jsem si. V tom se otevřely dveře a strážný řekl, že čas už vypršel. „Tak já teda jdu.“ Řekl Láďa. Snažil jsem se usmát, když vtom se pravděpodobně otočil na strážného a řekl, „ještě minutku…“ Dveře se opět zavřely a Láďa zašátral v kapse a vložil mi do dlaně krabičku. „Co je to?“ zeptal jsem se. „Až ti bude smutno, tak si zahul. Balil jsem je sám. Zajdi si na záchod, máš ho vedle po pravé ruce. Doktor tě chodí kontrolovat ráno a večer. Kdyby něco, tak tě sestřičky, které nosí jídlo, neprásknou. Ty jsou rozumné. Na záchodě si pusť větrák a za půl hoďky tu budeš mít vzdoušek jako v pohádce. Nikdo nepozná, žes hulil trávu. Otevři si taky okno, máš tam zapalovač a pět džointů. To abys ses nenudil a nebylo ti smutno.“ Odešel.
V životě jsem nehulil, ale po chvilkových úvahách jsem je přesto ukryl pod matrací a uvolněně si oddychl. Minuty se tíživě vlekly. Nevěděl jsem kolik je hodin ani jaká je denní doba. Měl jsem nyní spoustu času přemýšlet, ostatně k přemýšlení se tu čas vždycky najde. Nyní se však nedalo dělat nic jiného a to mně deprimovalo. Doktor přišel až o několik hodin později. Převázal mi oči a konstatoval, že se stav nezměnil. Odloupal mi z víček vrstvu hnisu a odebral vzorky pro laboratorní vyšetření. Když odcházel, pozdvihl mi mojí ruku a dotkl se jí tlačítka. „Kdyby si měl nějaké problémy, tak zazvoň a někdo přijde.“ Odešel a zamknul za sebou dveře.
Chvíli jsem ležel a poslouchal ticho. Nevěděl jsem, zdali je už tma a nebo stále světlo. Přemýšlel jsem o mnoha věcech, nejvíce asi o rodině, ale aby to nebylo jednotvárné, začal jsem si v duchu skládat svůj vlastní životopis. Životopis, který kromě mě nikoho nezajímá, protože je stejně nezajímavý jako životopisy milionů jiných stejně nezajímavých lidí. Vždy jsem chtěl, aby se můj životopis někdo učil, aby se dostal do osnov středních škol. Ale na druhé straně jsem nechtěl, aby byli žáci nuceni si pamatovat jen jméno se strohým výčtem škol, které jsem dokončil, institucí, v nichž jsem pracoval a děl, které jsem napsal, ale o kterých by nevěděli nic. Název, který by nakonec stejně zapomněli. Nikdo by si nepřečetl žádnou z mých povídek, a mé jméno by jim připadalo prázdné, bez obsahu, jako bych žil jen pro těch pár děl, které jim profesorka nadiktovala. Jako bych měl na čele napráno – další z dlouhé řady spisovatelů, píšící povídky a žijící v období… Ale já jsem dělal ve škole to samé. Neměl jsem na výběr. Zastavil jsem se však někdy nad naprosto neznámým jménem. Přečetl jsem ho i s dílem, které k němu patřilo. Jméno bylo mezi stovkou dalších. Nevýrazné, nudné, řadové… Položil jsem si tehdy otázku – co to bylo za člověka, jak žil, a kolik měl přátel, jak se choval a proč začal psát. Nikdy nedosáhl absolutního vrcholu, i když se snažil, co ho k psaní vedlo? Kdyby jen tušil, že vše, co bude pro vzdělaného člověka znamenat je jen jméno, odkaz, který nikde nekončí ani nezačíná…
Vstal jsem z postele. Pod matrací jsem našel krabičku. Rozdělal jsem ji a nahmatal zapalovač. Kolem něj bylo několik papírových oválků tvaru cigarety, v nichž byla napěchován marihuana. Dobelhal jsem se k záchodu na druhé straně pokoje. Nahmatal jsem kliku a otevřel. Instinktivně jsem natáhl ruku po zdi vedle futer a nahmatal vypínač. Když jsem rožnul a kolem byla stejná tma, uvědomil jsem si svojí hloupost. Pokrčil jsem rameny a zaklel. Strčil jsem si cigaretu do pusy a zapálil konec. Ačkoliv jsem nikdy moc nekouřil, vyšlo to napoprvé. Šluknul jsem si a zadržel dech. Zmocnil se mě úžasný pocit. Zvláštní napětí mi začalo prostupovat celým tělem. Vydechl jsem a hned jsem přiložil jointa opět k ústům. Hřejivé chvění se posouvalo dál. Prostupovalo mi všemi údy až dosáhlo konečků prstů. Omámilo mé smysli. Ačkoliv mi ještě před chvílí byla zima na nohy od studených dlaždiček, nyní jsem si připadal jako v lázni. Sednul jsem si na záchodovou mísu a zase si potáhl. První jsem dokouřil za okamžik a téměř bez přestávky jsem ho celého do sebe vtáhnul, až mě začal zbytek pálit do prstů. Smysly, jako by mi měly každou chvíli explodovat. Cítil jsem se perfektně. Slyšel jsem i teplou vody v trubkách jak jimi proudí. V puse jsem měl velice opojnou pachuť trávy. Zbytek jsem hodil do záchodu a z krabičky jsem vytáhl dalšího džointa. Bylo to úžasné. Znovu jsem viděl. Neviděl jsem jen barvy, odstíny, ale viděl jsem svět. Svět tak skutečný, až se to nechtělo věřit. Svět, který jsem neviděl dříve. Vše jsem cítil a vnímal. Bylo mi teplo a měl jsem se fajn. Na zahradě svítilo sluníčko a kytky tak voněly. Vzduch se tetelil horkem a pak jsem se potopil do vody, která byla příjemně chladná a osvěžovala. Hulil jsem i pod vodou. Přestal jsem být v temné koupelně na studené podlaze. Létal jsem si světem jako motýl a díval se shora na střechy domů. Byl jsem tak šťastný, tak svobodný a bezstarostný jako nikdy…
Skončil jsem a ani nevěděl, jak jsem se dostal do postele. Ráno jsem se probudil, ruce ani nohy jsem necítil, přestože jsem na posteli ležel rovně jako prkno. Začal jsem šahat kolem sebe po peřině. Nahmatal jsem krabičku. Cukl jsem sebou, jelikož byla otevřená. Vysypali se z ní zbývající dvě cigarety, rychle jsem je posbíral a uklidil pod matraci. Odhrnul jsem peřinu a vstal z postele. Došel jsem do koupelny, která byla zavřená. Vstoupil jsem dovnitř a nadechl jsem. Nebylo to tak hrozné, ale cítil jsem kouř, který se vsákl do ručníků a stěn. Dalo se poznat, že jsem tu měl trávu. Nahmatal jsem vypínač a rozsvítil jsem. Chtěl jsem však nalézt vypínač od větráku. Šátral jsem po stěně v předpokládané výši až se podařilo. Kdesi u stropu se spustilo odsávání. Ujistil jsem se, kde přesně se vypínač nachází a odešel jsem zpět do pokoje, kde jsem otevřel okno, jistota je jistota.
Pochvíli přišel doktor a sestřička. Ta mi odebrala krev a doktor zavřel okno. Potom si vyměnili role a doktor si sedl na roh mé postele. Odkryl obvazy a přitom mi povídá. „Nevím, co by to mohlo být, takový případ jsme tu ještě neměli. Vypadá to na nějakou kyselinu nebo nějakou látku, která má leptavé účinky. Tvoje oči vůbec nevypadají dobře.“ Prudce roztrhl izolepu na zalepení čerstvých obvazů, až jsem sebou cukl. „Nemůžu ti říct, co to je za látku, výsledky budu mít až za týden. Skočím si opláchnou ruce, sestři dodělejte to.“ Otočil jsem hlavu a řekl směrem k němu. „Nechoďte tam!“ Věděl jsem, že to na záchodě páchne jako v předsíni feťáckého doupěte. Chvíli jsem mlčel a cítil jsem na sobě jeho pohled. Hledal jsem v mozku nějakou výmluvu, něco přesvědčivého „Právě jsem tam byl, jestli mi rozumíte.“ Bylo slyšet, jak přešlápnul na místě. „Jistě.“
Láďa přišel po obědě, který jsem snědl za asistence sestřičky s nevýrazným hlasem, podle nějž jsem usoudil, její věk. „Tak kolik jsi toho vykouřil?“ řekl mi na přivítanou. Vyšmátral jsem z pod matrace krabičku a podal mu ji. „Tři.“ Tak jaké to bylo, cítíš se pořád ještě mizerně. „Teď zase jo.“ „Podívej, mariánka je tu celkem nedostatkový zboží, mám tu pro tebe ještě tři jointy, který mě sehnal Samuel. Trochu jsem na něj zatlačil, s tím, že to kapátko bylo možná opravdu poslední co jsi viděl.“ Chvíli bylo ticho. „Narvi to do tý krabičky a schovej to pod matraci.“ Láďa to udělal. Začal vyprávět o Tychlerovi, jak se chová a tak. Chtěl jsem vědět, jestli o mě mluví nebo tak podobně a Láďa mi řekl, že se mu snaží spíš vyhýbat, když nesedí na celách a mají volnou hodinku před obědem.
Hulil jsem a vychutnával si každý potah. Seděl jsem na záchodovém prkýnku, které mě přes pyžamo nestudilo a hulil a hulil. Po prvním jsem zavřel oči. Viděl jsem dveře. Ty se otevřely a já vstoupil dovnitř. Vtom do mě někdo strčil a skočil ke stolu a začal se přehrabovat v papírech, které byly na vrchu. Poté vyhazoval zásuvky a vysypával jejich obsah. Našel svazek klíčů, které měly štítek. Rychle ho přečetl a zaradoval se. Otočil se na mě a já poznal Láďu. Chytil mě za ruku a táhl mě ven. „Co blbneš, vždyť já vidím!“ křičel jsem, když mě chytil ze zadu za ramena a prošel se mnou mezi futry. „Nekecej a pojď.“ Na chodbě byli další dva muži, které jsem neznal. Před dveřmi byl mrtvý policajt a ležel v louži krve, která se pomalu vsakovala do jeho modrého stejnokroje. „Kdo ho zabil?“ zeptal jsem se. Jeden z těch dvou chlapů na mě koukal a já se koukal na něj, nepřišlo mu to divné a koukal na mě i po cestě. Šli jsme čtyři a Láďa nás vedl. Přišli jsme ke dveřím a Láďa je odemknul klíčkem, který ukradnul ze šuplíku v kanceláři. Dveře se otevřely, na druhé straně chodby seděl další policajt a četl si. Opatrně jsme zavřeli dveře a Láďa se na mě podíval. „Tak co teď?“ Nevěděl jsem, co po mě chce. Nevěděl jsem, co tu dělají ti dva další chlápkové a nechápavě na něj hleděl. „Na, dej si.“ Láďa uchopil mou levou ruku, ve které bylo cigáro. Namířil si to k mým rtům a já si potáhl. Byla to tráva. Usmál jsem se a bylo mi blaze. Láďa na mě však naléhal. „Tak co uděláme teď, nemáme čas!“
V ruce jsem měl doutnající cigáro a pak jsem přestal přemýšlet. Viděl jsem opět jen černou tmu, představa se z mé hlavy ztratila. Prkýnko mě začalo studit. Naposledy jsem si potáhl, načež jsem vstal, špačka hodil do záchodu a spláchl.
Krabičku jsem stiskl v dlani a chvíli jsem seděl. Na další hulení jsem neměl náladu. Ležel jsem v posteli a přemýšlel. Sen, který by se tolik podobal snům z dětství jsem nemíval mnoho. Ležel jsem na posteli a snažil se vzpomenout na melodie mých oblíbených písniček, které jsem už neslyšel tak dlouho. Přemýšlel jsem o tom, že i písnička je umělecké dílo a ten, kdo si ho chce vychutnat, musí si ho poslechnout. Ale poslechnout několikrát a být u toho sám a nedělat nic jiného. Jak se kniha musí číst píseň se musí poslouchat. Od začátku až do konce. Musí se vnímat jako celek s úvodním vybrnkáváním, přes první sloku textu až po nápaditý a melodický refrém, až do konce. Album se pak musí vnímat také jako celek, s jednotlivými písněmi. Jejich pořadí, choreografie, délka. Jen málo lidí poslouchá skutečnou hudbu. Většinou je to jen opakující se stereotypní disko, na kterém není zajímavé nic už jen proto, že je to mrtvá počítačová hudba. Něco jako bulvár, jako noviny, které budou už druhý den nejstarší věcí na světě.
Toto byl velice intenzivní sen, který jsem hluboce vnímal. Snažil jsem se nad ním přemýšlet a přijít na to proč, kde, ale hlavně kdy se něco podobného stane. Došel jsem k závěru, že pokud by chtěl strašpytel překonat strach, šel by do černého sklepa. Pokud chci já přijít na to, co měl můj sen, moje vize znamenat a jaké měla poslání, musím se i já vrátit na místo, které vonělo tajemnem. Byl to záchod. Poté, co mě doktor večer zkontroloval a uložil ke spánku jsem vylezl a se zbývajícími jointy se posadil na záchodové prkýnko, celou noc jsem měl v úmyslu dostat se zpět do své představy, do svého snu. S trávou i bez ní. Plamen osvítil dlaždičky a náhle umlkl. Všechno se to muselo podobat Vánocům. Tma, ticho a mihotavé plamínky svíček tancující na holých zdech. Já je neviděl, ale dokázal si je představit. Snažil jsem se přemýšlet. Nevěděl jsem co bude ani co je. Přítomnost pro mě byla mrtvá, jelikož jsem nežil, pouze přežíval. Zneklidňovala mě má uvědomělost, potřeboval jsem se oprostit od skutečných myšlenek a ponořit se do myšlenek fiktivních, snových. Dlouze jsem si potáhl a zadržel dech. Náhle do mě někdo strčil, že jsem málem spadl z mísy. Ohlédl jsem se s nepochopením ve tváři. Byl to Láďa. „Tak kam?“ Koukal jsem na něj. „Ehm, doleva.“ Plácl jsem něco. Popadl mě za ruku a vlekl mě levou chodbou. Vedle mě kráčeli dva muži. Poznal jsem je, měli ztrnulý výraz a v rukou zbraně. „Musíme se odsud rychle dostat. Nemáme čas, až najdou toho mrtvýho hlídače, spustí poplach. Podíval jsem se na chlápka vlevo, byl to jeden ze spoluvězňů a krátce na mě mrkl. Začali mě pálit prsty a instinktivně jsem upustil doutnající ruličku papíru. Viděl jsem dveře, které byly zamčené a věděl jsem, že cesta pokračuje za nimi. Zámek se pohnul a já vzal za kliku, dveře se otevřely. Upustil jsem sponku, kterou jsem zahlédl, jak se odrazila od země. Byla zelená a ohnutá a připomínala mi pokroucený rybářský háček v zelené barvě, strašná kombinace. Procházeli jsme chodbou plnou světel a okny na nás svítil měsíc. Na podlahu kapala krev. Další dveře, tentokrát na kód. Láďa mi zapaluje džointa. „He, he, 1703.“ Ticho. „Stát!“ vykřiknu náhle, všichni se zastaví a tázavě na mě hledí. „Psi, jsou tam psi a spoustu světla! Musíme střechou, je tam plot, a mříže, ale vždyť já se bojím vejšek, jak já to přejdu, vždyť to tam klouže.“ Jedna tvář se mě zeptá. „Co? Co to kecáš?“ Vidím jeho křivé zuby. „Pořiď si rovnátka, tlamo!“ odseknu znechuceně. Rozpřáhl se, že mi jednu vrazí, ale v tom ho Láďa zadržel. „Necháš ho být!“ Otočil se ke mně. „Dobře pozemek je osvětlenej a jsou tam psi. A co ta střecha?“ Další kód, z fleku tipnu čísla, nyní jsou pětimístná. Slyším se úplně živě. „18204.“ Cvak, dveře se otevřely. Bum, prásk. Další mrtvý, policajt. „Vem mu pistoli!“ Křivé zuby policajtovi šacují opasek, až naleznou zbraň. Ozývá se alarm, je to pronikavý zvuk a všichni sebou rázem trhneme jako zasažení bleskem. „Jdeme!“ Zavelí Láďa. Procházím futry, v závěsu za trojicí mých průvodců. No, spíš mého doprovodu, který by beze mě trefil tak maximálně na záchod. Klíče, co ty klíče v zásuvce? Kontrolka zhasíná, a bzučení, které mi dosud znělo lebkou odeznívá. Dvě rány z pistole a zámek je na dva kusy. Poklop. Chladný vzduch. „Kam mě to šaháš ty hovado křivozubý!“ Láďa na mě ze shora křičí, polez! A tahá mě za rukáv. Pasivně se s hořícím cígem nechávám vytáhnout na mokrou střechu. Okamžitě kleknu na čtyři a držím se jak můžu. Začnou mi drkotat zuby. „Jeden na mě cosi řve.“ V nastalém zmatku ukazuji cestu. „Skrčit!“ zašeptám ostře. Kužel světla projel na zdi nad námi. „Jak je to vysoko?“ ptá se jeden. Kouknu doleva, kde je šikmá střecha, po které stékají pramínky deště. Na konci se okraj střechy propadne do temnoty. Přitisknu se více ke stěně a déšť mi máčí tváře a hasí cigáro. „Támhle musíme slíst, jiná cesta nevede.“ Blížíme se jeden za druhým jako horská výprava k ledovému vrcholu. Vidím tmavý okraj střechy a pod ním temnou propast. „Když spadneš, seš tuhej!“ Kývám na to, ale Láďa chce nějakou informaci. „Okna,“ křičím, „jsou tam okna s mřížemi!…“
Spím, sladce a vyčerpaně. Spím jako miminko ve vyhřátém pelíšku, zavrtaný až po uši v peřinách. Spokojeně si slintám do polštáře. A vzrušením nemohu spát. Přemýšlím nad tím, co mi řekl můj sen. Myšlenky se točí okolo jednoho epicentra a tím je slovo útěk. Směji se pod fousy a říkám si v duchu. „Všechny vás dostanu, cesta je volná. Ale jen pro ty, kdo znají heslo a mají klíč…“
Přišel Láďa, posadil se na postel a chvíli mlčel. „Musím ti něco říct…“ řekl vážně. „Ale omyl brácho, já ti musím něco říct!“ ušklíbl jsem se. Já totiž něco vím. Napínal jsem ho, ale on seděl dál na mé posteli a patrně na mě nevěřícně zíral. „Já totiž vím, jak se odsud dostat.“ Nyní jsem se již smál jako to největší ucho, který se chce mamince pochlubit s jedničkou v notýsku. „Poslouchej mě, já ti musím něco říct a je to vážný.“ Přerušil mě Láďa. „Ale ty to nechápeš.“ Pokračoval jsem. „Já vím, totiž jenom tuším, no vlastně mám takový návod, no návod, kde jsou ale slepá místa, víš, no jak bych ti to… na cestu ven!“ Posadil jsem se na posteli a zatřepal s ním. Čekal jsem, že se bude radovat, a když ne radovat, že se bude ptát a až potom se radovat. Mlčel a bylo vidět, že přemýšlí, pak řekl. „Cože?“ Detailně jsem mu popsal celou mojí včerejší seanci i s tím, co mi ukázala. I cvičený lachtan v zoo by chápal rychleji. Na vysvětlování jsem měl však jen deset minut, které nám strážný vyměřil. Popsal jsem mu muže s křivými zuby a on potvrdil, že je to jeho nový známý. Všechno sedělo a on mi uvěřil. Snad. Slíbil mi, že o tom popřemýšlí a jelikož se tonoucí chytá stébla, věděl jsem, že mě poslechne. Chtěl jsem po Láďovi, aby zorganizoval útěk, který bych přes závoj zeleného dýmu vedl já.
„A chtěl jsi mi něco říct?“ zeptal jsem se Ládi při odchodu. „Nech to plavat.“ Pravděpodobně mávl rukou a zavřel dveře. Chtěl jsem spát, ale jen jsem ležel a přemýšlel o nesmrtelnosti chrousta. Pak jsem si opět uvědomil svojí snad dočasnou slepotu a barevné obrázky v mé hlavě se propadly do tmy. Doktor má přijít s výsledky za pár dnů, ale to už tady možná nebudu.
Druhý den jsem na Láďu čekal v tu samou dobu ve své posteli. Když Láďa přišel, zdál se mi smutný, jako by ho něco trápilo. Mluvil se mnou polohlasně a trochu odměřeně. Vycítil jsem z něho strach. Několikrát jsem chtěl vědět, co ho trápí, ale nic mi neřekl. Náš slavný útěk byl naplánován na noc z neděle na pondělí. Včerejší večer se mi objevoval v mysli neustále pant u dveří. Až pak mi došlo, že je trochu vyviklaný a že je to další indicie našeho útěku. „Hřebíkem si otevřeš celu.“ Vybafl jsem na Láďu. „Musíš to zvládnout, viděl jsem, že to dokážeš, jedině tak se dostaneš z cely. Je to ten vrchní, trochu ho zkřivíš a ono to pude.“ Láďa mi nevěřil. „Tak si to vyzkoušej na nečisto!“ Přesvědčoval jsem ho. „Je to jediný způsob, jinak celý plán padá.“ „A co když ho pak nezamču?“ Chtěl nejistě vědět. „Neboj zamkneš!“ stál jsem si za svým.
Druhý den mi Láďa řekl, že s sebou vezmeme i svého kamaráda s křivými zuby, Mikea. Budeme tedy čtyři. Nyní jsem se mohl na mé sny spolehnout. Dříve to bylo jen čekání na kousky výjevů, které mohly a nemusely přijít. Věděl jsem, že kdykoliv se zahalím do voňavého kouře ocitnu se na jedné z mnoha etap při cestě za svobodou a štěstím, láskou svých nejbližších, od kterých mě dělí tlusté vězeňské zdi.
Už jen dva dny. Mluvili jsme s Láďou vždy tiše o našem útěku, protože jsme nemohli tušit, zda stráž můj pokoj neodposlouchává. Všechno se zdálo být tak nadosah, tak blízko. Zůstávali jsme vážní. Láďa se mě každý den ptal, co je nového, jestli se nějaká část útěku osvětlila víc. Osvětlily se mi většinou detaily, ale celková cesta příliš ne. Věřil jsem však, že to bude stačit. Musí to stačit! Věcem se nadá poručit a nadpřirozeným již tuplem ne. Láďa mě řekl, že cela odemknout skutečně půjde. V noci ji prý odemknul a asi za pět minut strávených hledáním správné polohy hřebíku ji také zamknul. Od té doby každou noc poctivě trénuje. Dělá mi radost. Jen s mariánkou jsou problémy, budu muset šetřit aby mi nějaká zbyla pro cestu. Den kdy se opět nadechnu čerstvého vzduchu se blížil.
Láďu jeho chmurná a zamyšlená nálada opustila, soustředil se už jen na pozítří večer. Ani jsem si už nevzpomněl, že mi chtěl říct něco hrozně důležitého.
Doktor má s výsledky přijít v pondělí ráno, ale to tady už nebudu. Pod matrací mám v krabičce tři jointy a pečlivě si je šetřím. Samuel prý pro úspěch celé akce zlikvidoval veškeré zásoby, které schovával v díře ve zdi pod postelí na své cele a chystal se je zabalit a vzít je s sebou, kdyby mi nedej bože došly. Nemám tušení, kolik z toho bude cigár, ale už teď vím, že dnešní noc bude pěkně prohulená. Stmívá se, nevidím to, ale cítím to, policajt mi donesl jídlo a zpátky pro tác se vrátila nějaká žena, které strážný odemknul dveře mého pokoje. Byl jsem celý nervózní a ťukal prsty po peřině a železné kostře postele. Láďa a spol se ke mně měli stavit kolem půlnoci. Popsal jsem jim co mají dělat, a doufám, že to tak i udělají. Jen proboha nesmím usnout…
A je to tady. Slyším, jak někdo bere za kliku, ale dveře jsou zamčené. Za dveřmi cinkají klíče a jeden po druhém rachotí v zámku. Potom se rázem otevřou dveře. Tiše do místnosti vstoupí osoba. „Ahoj, chlape.“ Zašeptá Láďa. Okamžitě vyletím z postele a zeptám se ho na situaci. Pověděl mi, že venku na chodbě hlídají Mike a Samuel. Řekl mi, že Samuel má po kapsách asi deset jointů, speciálně pro mě. Mezitím mi obouval boty a v tom jsem si uvědomil, že jsem v nemocničním pyžamu. Oči mi doktor ráno převázal, ale cítím je. Na cestu si zapaluji jednoho špeka a další dva z pod matrace ukryji v kapse. Na chodbě mi podají ruku Mike a Samuel, můj malý osobní lékař, jehož kapky mě připravily o zrak. Každý mi zřejmě hledí na obvazy, neholenou tvář, vytahané pyžamo a v duchu se sám sebe ptá. „Tak tenhle nás má dovést ven?“ Nervózně si potáhnu a vzpomínám, kam nyní. „Tak jdeme…“ pobídnu ostatní. Šli jsme. Já šel pomalu a Láďa mě musel vést za ruku. Kolem byla patrně tma a ticho, které jsem slyšel. „Zatím jsme zabili tvého hlídače, byl na celé chodbě jediný. Vzali jsme mu klíče a bouchačku.“ „Aha.“ Tráva mi začala stoupat do hlavy. Mírně jsem se motal, ale vedla mě pevná Láďova ruka. Šli jsme tiše kolem zdi jeden vedle druhého. Snažil jsem se rozpomenout, co přijde, na co se mám připravit. Nyní jsme tiše klusali podél zdi, zdála se mi nekonečná a zneklidňovalo mě, že nikam neodbočujeme. Již jsem přestal mít strach z toho, že nic nevidím a pohyboval jsem se v naprosté tmě zcela bez zábran, ale vtom jsem dostal pořádnou šlupku do hlavy. Spadl jsem a spolu se mnou i hasicí přístroj, který visel na zdi v úrovni hlavy, a na který mě Láďa zapomněl upozornit. Hasicí přístroj se naštěstí neodjistil, ale i tak způsobil na dlažební podlaze pekelný rámus. Z nosu mi tekla krev a cítil jsem, jak mi teče na odkrytou hruď a kapky dopadají na zem. Nos jsem si zacpal levou rukou, ale na nějaké další ošetřování nebyl čas. „Láďa křičel něco o blbém hňupovi, ale již nevím, jestli myslel sebe nebo mě.
Blížili se kroky. Láďa mě pustil a pravděpodobně vytáhl zbraň, kterou měl od mrtvého hlídače. Vedle mě práskly dva výstřely a já se lekl, jelikož jsem je nečekal a také protože byly hodně hlasité. Nahrnula se mi krev do hlavy a já cítil teplý proud krve, která mi tekla i z čela. Viděl jsem v mysli mrtvého policajta, cítil jsem tupou bolest a hromadu adrenalinu. Vzpomněl jsem si na obraz z marihuanové seance. Láďa prohledal policajta a na nějaké opatrné postupy podél stěn již nebyl čas.
„Kam teď?“ Strčil do mě Láďa, až jsem spadl na zem na studenou dlažbu. „Doleva!“ Křikl jsem a Láďa mě za pyžamo zvedl a utíkal se mnou doleva. Hlavu jsem si otřel rukávem, ale byl celý mokrý. Byl jsem trochu otřesený a tak jsem při běhu zakopával o své nohy. Zastavili jsme se. „Jsou tady dveře, co s nimi?!“ obrátil se na mě Láďa. Samuel zkusil kopnout do dveří a vypáčit je svou postavou. „Tak jak dál?“ ozval se pro změnu Mike. Snažil jsem se rozpomenout. „Můžou tu být každou chvíli!“ Hučel do mě Láďa. „Tak už si vzpomeň.“ Samuel mi zapálil jointa a já kouřil. Všichni kolem čekali, než si vzpomenu a patrně na mě hleděli, kterak krvácím a v pohodě si na zemi pokuřuji. Láďa to už asi nemohl vydržet a proto si ke mně klekl a začal mi kapesníkem tisknout na krvácející čelo.
Seděli jsme a čekali. Každou chvílí se mohli za rohem objevit policajti, protože výstřely, které jsme způsobili musely být slyšet hodně daleko. Cítil jsem se mizerně, ale snažil jsem se přemýšlet. Téměř bez přestání jsem šlukoval, takže jsem se zanedlouho začal motat i na zemi a vtom jsem si vzpomněl na podivný pokroucený rybářský háček. „Ať si Samuel sundá zelenou sponku z vlasů a dá mi ji.“ Zasípal jsem. Podal mi ji do ruky a já ze země nahmatal kliku i klíčovou dírku. Sponku jsem ohnul, snad připomínala ohnutý rybářský háček, a zavrtal ji do díry. Nikdy jsem to nedělal a věděl jsem kulový, jestli to bude fungovat, ale něco mi říkalo že… Klaplo to a Láďa vzal za kliku, dveře se otevřely. Rychle jsme jimi prošli a já upustil sponku na zem. Začala se mi točit hlava a nebyl nikdo, kdo by mě ošetřil. Patrně si říkali, že je ke svobodě ještě stihnu dovést a pak ať si klidně chcípnu. Narazili jsme na první kódové dveře a já se začal smát, protože na mě působila tráva, z nosu mi krev už skoro netekla a okamžitě jsem si vzpomněl na heslo. „1703.“ Vzpomněl jsem si na Mikeovi křivé zuby a bylo mi veselo, jak všechno vycházelo. Vyklusali jsme jedny schody, když se ozval alarm. Byl hlasitý a oznamoval všem široko daleko, že něco není v pořádku. Neměli jsme moc času. Došli jsme do jednoho kamrlíku, jehož obyvatele v modré uniformě zabila pistole z vidoucí části naší skupiny. Řekl jsem jim o klíčku a červeném světle, které bylo nad stolem. Láďa jím otočil a alarm utichl.
Vyběhli jsme další schody a vtom se v mé hlavě objevil obrázek chodby. „Počkat, musíme vylézt nahoru.“ Zatím co Mike střílel do zámku, řekl jsem si Samuelovi o dalšího špeka. Jako první vyskočil Láďa. Chytil se železného okraje, přitáhl se nahoru a v mžiku byl na střeše. Další vylezl Samuel a potom jsem lezl já s pomocí Mikeho. Měl jsem se mu postavit na záda, ale stavět se někomu na záda a ještě se trefit hlavou do díry o půl metru čtverečním když v podstatě nic nevidí, není vskutku nic jednoduchého. Když jsem Mikeovi už klečel na ramenou, típnul jsem o něj omylem cigaretu. Mike bolestivě zařval. „Kam mě to šaháš ty hovado křivozubí!“ Zařvu, když Mike přehmátne postiženou rukou jinam. To už mě ale pevně chytne Láďa a vytáhne nahoru, kde mě ovane chladný vzduch hluboké noci. „Na Mikea čekat nemusíme.“ Ozve se Láďa, potom co sebou trhneme, když se pod námi ozvaly výstřely a Mike se skácel k zemi.
Venku prší. Zjistím to vzápětí, jelikož se dostaneme na volnou část střechy, která není krytá zdí a kapky deště mi zhášejí jointa. Vtom mi dojde, co bude následovat. „Skrčit se!“ Všichni se skrčí a pak zaslechnu od Samuela: „Dobrý…“, když nad námi proplul sloupec světla a ztratil se ve tmě. „Támhle je konec střechy a na zdech jsou okna s mřížemi, po nich slezeme dolů.“ Vyfouknu kouřovou odpověď na Láďu, který mě konečně pustil ramena, jimiž mi celou dobu cloumal a dožadoval se odpovědi. Kdesi v dálce byly slyšet policejní houkačky, ale zatím byly daleko. Došli jsme na okraj střechy. Kolem byla tma a pršelo. Asi metr pod námi bylo ve zdi okno a v něm mříže. Cesta byla nyní jasná, dostat se ze střechy vězení na pevnou zem. „Mám se pokusit dostat dolů po těch oknech?“ Chtěl vědět Láďa. „Jasně!“ Řekl jsem mu. Nevěděl jsem, jaká pod námi je hloubka, Láďa to možná věděl. Dřepl jsem si na okraj střechy a držel Láďu za ruku. Ten se chytil okraje a nohama tápal po drsné zdi, až nahmatal neznatelný výčnělek okna, o který zapřel botu. Poté se mě pustil a udělal něco, co jsem si nedovedl představit. Chytil se rukou mříže, kterou měl pod nohou a chvíli tedy padal vzduchem, až se zatavil o parapet okna. Polez, křikl na mě. Chytni se střechy a spusť se mi na ramena, ale rychle, já se dlouho neudržím!“ Okamžitě jsem nahmatal okraj střechy a jednou nohou jsem šmátral po zdi pode mnou. Přehodil jsem i druhou nohu a rázem jsem visel za střechu dolů. Věděl jsem, že pokud se budu mít čeho držet, tak to půjde, jelikož paže mám silné.
Samuel mezitím slezl na vedlejší okno a odpočíval na parapetu. Konečně jsem nahmatal Láďovi záda. Stoupl jsem si na něj a zakřičel něco v tom smyslu, ať se nehýbá. Pak jsem se pustil okraje střechy a jel jsem prsty po mokré stěně pomaly dolů. Skrčil jsem se a držel jsem rovnováhu. Nahmatal jsem mříž a pevně se chytil. Seskočil jsem z Láďových zad a ocitl se na okně. Další okno bylo asi o metr níž. Chytil jsem se za parapet a šátral nohou pode mnou. Neměl jsem potuchy, jestli se budeme takto plahočit až na zem. Láďa neustále říkal, co mám dělat, kam mám položit ruku a kam nohu. Byla mi zima a rozčilením jsem si strhl obvazy z hlavy. Pod dalším oknem byl jakýsi výčnělek, na kterém se dalo stát. Kam teď? Křičel Láďa. Řekl jsem, že potřebuji jointa a otíral si obličej, kde se mísila krev s dešťovými kapkami. V hlavě mi pulzovalo a já si nemohl vzpomenout, zdali se moje sny dostaly až do této fáze útěku. Tušil jsem, že ne. Láďa mi zapálil jointa, když se k nám dostal i Samuel se svými zásobami. „Kurva!“ Ulevil si Sam, když mu upadl zapalovač. Slyšel jsem jen zvuk deště a sirény v dáli. Nade mnou oddychovali ti, kteří snad ještě věřili, že se odsud dostaneme živí a zdraví. Ve své hlavě jsem nenašel nic. Nic, co by napovídalo další cestu, přesto jsem se musel vzchopit něco říct. „Jdeme dál tímhle směrem!“ Pokynul jsem podél zdi. „Určitě?“ Chtěl vědět Láďa. Mlčel jsem a nervózně žmoulal doutnajícího špeka v ruce. „Určitě!“ Řekl jsem. „Musíme se držet pohromadě.“ řekl Samuel. Vyrazili jsme tiše přikrčeni podél stěny a Láďa mě zodpovědně radši držel za rukáv.
„Až bude po všem, tak ti musím něco říct.“ Pronesl Láďa. „A co?“ Chtěl jsem vědět. „Něco, co jsem ti chtěl říct už když jsme ten útěk plánovali.“ „A co?!“ Naléhal jsem. „Můžeš se spolehnout, že ti to řeknu, ale jenom v případě, že to přežijeme, oba dva. My všichni!“ zdůraznil k Samuelovi, který šel třetí. „Co vidíš?“ Ptal jsem se Ládi. „Budeme na rohu věznice, kam dál?“ Zeptal se Láda. „Dál je malá stříška a pod ní je střecha jídelny, tam pak musíme skočit a dál už budeme kousek od plotu. Ten musíme přeskočit, jinak se na něm uškvaříme.“ Lhal jsem a tušil, že pokud existuje cesta dál, pak já ji neznám.
V tom se ozvaly výstřely a Samuel bolestně vyjekl. Slyšel jsem, jak spadl dolů, a co se s ním stalo jsem radši nechtěl vědět, výstřely se ozvaly znovu. Dělej, už je to jen kousek. Zahnuli jsme za roh a já v poslední chvíli ucítil tlak kulky, která se zaryla do stěny věznice jen malinký kousek ode mě. „Co jsi mě chtěl říct!!!“ Řval jsem slepě na Ládu. A nahmatal jsem jeho tvář. Zase ten známý ostrý zvuk a tříštění cihel v mé blízkosti. Poznal jsem, že střely zasáhly Láďu, jelikož bolestně vyjekl, ale protože nadával, tak stále žil. Poznal tak dobře jako já, že cesta dál již nevede nikam, leda do pekla, kde se nakonec stejně budeme smažit všichni. Seděli jsme v dešti na cihelném výčnělku, který patně nevedl ke střeše jídelny, ale zbloudile kroužil ve stejné výšce kolem celé budovy věznice. Seděli jsme a opírali jsme se zády o prosáklou zeď a nohama jsme houpali ve větru jako kdybychom právě seděli na pouťové atrakci. „Co jsi mi to chtěl říct…“ Prosil jsem Láďu pod krkem a ten začal sípat. „Tak řekni mi to! Co jsi mi chtěl říct!“
Mezitím na nás najel sloupec oslnivého světla ze světlometu, věděl jsem, že je konec a otevřel oči, nejprve jsem rozeznával světlo a poté i tvary. Ohlédl jsem se na Láďu a překvapilo mě, jak hrozně vypadá. Z hrudi mu tekla krev a hlavu měl na stranu. Z posledních sil vytahoval pistoly z kapsy kalhot na nesmyslný protiútok proti ostrému světlu. Co nejdříve měl přijít konec.
„Tak co jsi mi chtěl říct! Mluv!!!“ Nyní jsem již viděl všechny detaily, viděl jsem strážní věž, ze které světlo svítilo i postavy, které na nás odtamtud mířily zbraněmi. „Tak co jsi mi chtěl...!“ „Tvá matka je mrtvá…“ zasípal láda a vteřinu nato ho zasáhla smrtelná kulka. Jeho tělo sebou cuklo a sklouzlo z rantlu do tmy pode mnou. Na řadu jsem měl nyní přijít já. Měl jsem pár vteřin a věděl jsem, že má mamka, kterou jsem měl tolik rád je mrtvá. A snad jsem její smrtí vinen já. Snad jsem ji svým sobectvím a neschopností poslal do cesty vydřiduchy, kteří požadovali nesmyslné výkupné.
Pistole, kterou jsem nyní svíral v ruce a která ještě před chvílí byla v Láďově dlani jsem obrátil proti sobě. Odjistil a „BUM!“ V tu chvíli mi bylo jedno, že znovu vidím. Letěl jsem noční temnotou a pistole, která házela prasátka a která mi prostřelila hlavu padala vedle mě. Ale já nebyl mrtvý. Letěl jsem a náhle se vše kolem zastavilo a sílu vzduchu jsem již necítil na svých tvářích. Vše okolo ztichlo a já si připadal, jako ve vzduchoprázdnu. Mohl jsem se dost dobře vznášet, jako letět po hlavě k zemi. Letěl jsem tak dlouho, nebo aspoň mi to připadalo skoro jako věčnost. Veškerá bolest a nevyřešené otázky letěly se mnou. Nic jsem v životě nedokázal a nic pěkného jsem nenapsal a konečně jsem přestal otravovat svět svojí existencí. Zastavil jsem se o tvrdou zem. Kosti v mém těle zapraskaly a já už nikam nepadal. Ležel jsem tváří k mokré zemi. Teď jsem už jen umíral a plakal. Slzy mi tekly z očí, které před chvílí procitly z věčné tmy. Každý je strůjcem svého osudu a já vše zpackal, kéž bych měl ještě jeden pokus, začít znova žít…

 

« Autoři díla »

Pike
 
 
 
Další díla autora:

Pike za svoje krátké působení v časopise vytvořil zajímavý symbiotický tandem s Xallivariem. Začalo to Podivnou věštbou, drobnou až nevýraznou povídkou, kterou Xallivarius zkritizoval ve článku Podivnej pokus. Na Pikeovo pozdější dílo - Vodní invazi reagoval statí Rybáři, rybáři, rybičky jedou!!!. To už si Pike (což znamená v překladu štika, ale na AAA má ikonku okouna) nenechal líbit a sepsal kritiku kritiky s názvem Rybičky už si brousí zuby a za svojí bojovnou náladu zaplatil Xallivariovou kritikou kritiky kritiky Vodní invaze. Což znamená průměr dvě kritiky na dílo. Půjde to tak i dále?