Od stolu v Lilii

Oběd prvý

Ten den bylo v restaurantu Lilie obzvláště plno. Inu, turistická sezóna je tu.
„Mohu si k vám přisednout?“ zeptal se vysoký muž pozdních středních let výrazně mladšího a menšího čtenáře Fantastických příběhů.
„Samozřejmě,“ prohodil energicky mladík a zvedl oči od četby, aby si příchozího prohlédl. Napadlo ho, že souhlasil až příliš horlivě a proto dodal mnohem vlažněji: „Prosím.“ V naději, že vetřelec pochopí, že právě teď nemá čas ani náladu na zapředení sebepovrchnějšího rozhovoru.
Stařík se posadil. Když oba seděli, nebyl už o tolik vyšší.
„Co to čtete?“ Mladíkův společenský manévr buď nebyl pochopen, nebo akceptován.
„Fantastické příběhy? Takový škvár.“ Odpověděl si sám muž oděný ve staromódním plášti.
„Taky si myslím.“ Zněla odpověď, aniž by mluvčí zvedl oči od rozečteného článku.
„Tak proč to čtete? Jednou jsem si koupil podobný plátek …“ stařec byl asi zvyklý často pokládat řečnické otázky, načež druhý diskutér briskně reagoval tak, že po každé jeho následující otázce vyčkal okamžik se zamýšlenou odpovědí, aby neotvíral pusu zbytečně.
„… myslím, že se to jmenovalo, počkejte, já si vzpomenu, ehm… jistě, Podivuhodné příběhy.“
„Očekávám, že na ně budete mít podobný názor,“ odložil muž časopis, jednak aby nevypadal nespolečensky a pak také protože ho začala debata zajímat.
„Nesnažte se mi číst myšlenky! Já vím co chci říct a pokud to víte i vy, tak stačí říct, že vás nudím,“ odvětil trochu rozhořčeně.
„Ne, jen pokračujete, zajímá mne váš názor.“
„Řeknu vám, nebylo to tak špatné, ale ty příběhy, ty příběhy milý pane, to snad ani není možný!“ těžko říci zda se názor zjemnil průběhem debaty a nebo ne.
„Řekl bych, že nejste správným člověkem, pro tento časopis, již podle názvu Podivuhodné příběhy lze usoudit, že plátek je určen hlavně lidem se schopností a ochotou podivovat se a to dělají nevěřícní reptalové jen velice zřídka.“
„No dovolte! Nazval jste mne nevěřícným reptalem?“
„Takhle přesně jsem …“
„Za to se budete zodpovídat.“ Ne vždy se chce člověku čekat. „Já, já mladý pane,“ do slova „mladý“ vložil tolik despektu, kolik jen dovedl „jsem slyšel za svůj život desítky a desítky zvláštních příběhů a každý, povídám každý z nich byl lepší a tím myslím podivuhodnější a věrohodnější najedenou než kterýkoliv z těch, co vychází v těchhle časopisech.“
„Myslím si, že je na čase, abych se představil, jsem Robert Tišek, redaktor Podivuhodných příběhů.“
„Tím se hodně vysvětluje. Mé jméno je Tomáš Pintok a jsem průvodčí.“
„Já jsem Ben, přeji krásný den. Jsem číšník. Budete si něco přát?“ Oba zvedli oči a chňapli naráz po Menu.
„Prosím,“ pokynul zdvořile Robert, což ani nemusel, a stáhnul svojí ruku do defenzivy.
„Dám si kuře s rýží a játrovou omáčkou, povidlový vdolek a pivo.“ Objednal a podal Menu svému mladšímu kolegovi s nonšalancí vítěze.
„Já si dám dvojitou porci hranolek, propečený biftek s tatarkou a kečupem a pomerančovou limonádu.“ Zavřel sešit.
„Budete platit zvlášť?“ zeptal se váhavě číšník poté co zapsal objednávku.
„Poslyš, … Bene, když jsi přišel, tak jsme se představovali, myslíš si, že náš vztah postoupil na takovou úroveň, abychom platili dohromady?“ prohodil mírně ironickým tónem železničář
„Promiňte.“
„Já myslím, že ano.“ opáčil Robert co nejrychleji
„Výborně, tady mladý pán to za mne zatáhne.“
„To netvrdím, ale co kdybychom si dali souboj. Vy, člověk protřelý světem s mnoha příběhy v kapse, a já, redaktor úpadkového časopisu pro teenagery a babky. Kdo řekne lepší historku, vyhrává a má oběd zdarma.“
„Oběd zdarma? To se nedá odmítnout!“
Číšník se šibalským úsměvem odešel.
„Tak začněte,“ pobídl železničáře mladší, víte přeci, že ženy, starci a slabomyslní mají ve všem přednost.
„Jestli jste mne chtěl tímto urazit, tak vězte, že se vám to nepovedlo, ale začnu, ať víte, co je to příběh, vy holobrádku. A ne ty paskvily, které každý týden vypouštíte mezi veřejnost.“
„Poslouchám...“
„Bude to příběh o tom, jak zvláštní může být setkání dvou starých známých po mnoha letech.

Konec světa

Potkal jsem se s ním v čekárně u zubaře. Dlouho jsem si musel vzpomínat na jeho jméno, ale po nekonečném a strastiplném přemýšlení jsem došel k závěru, že je to Albert Rou – a něco. Pozdravil jsem ho, jak nejveseleji dokáže pozdravit člověk, kterého šíleně bolí zuby, druhého, který je na tom pravděpodobně stejně tak, avšak jménem jsem ho zatím neoslovoval, pro jistotu.
Byl to spolužák ze základní školy, Velký Albert, Chytrý Albert, Šprt Albert a tak dál, vždyť to znáte. Tentokrát však už nevypadal tak čistě, elegantně a šprťácky. Nerozumějte mi špatně, nebyl neupravený, či v otrhaných a špinavých šatech, jak je tomu jistě často u vašich přátel, ale byl jiný. Velice sešlý a šediny už mu nakazily celou hlavu, vypadal dost podlomeně.
Zvedl oči a bylo na něm vidět, že tápe v paměti, kdo by mohl být ten elegantní muž, který ho pozdravil. Vypadal zmateně, chci říct, že vypadal více zmateně, než by se na noblesního člověka čekajícího na zubařský zásah, který potkal neidentifikovatelného starého známého, slušelo.
„Tomáš, Pinty. Ze základky! Pamatuješ?“
„No jistě,“ pravil vítězoslavně: „smraďoch Pintoch.“
Jen mimochodem, to byla přezdívka, kterou jsem získal za velice podivných okolností a která není zdaleka tak hanlivá, jak by se mohlo zdát!
„Tak co, jak se ti vede celou tu dobu,“ zeptal jsem se ho na obligátní otázku starých známých. Jeho oči však hned na to po rozjaření nad memoračním úspěchem pohasly.
Přisedl jsem si k němu, on si mne prohlédl od hlavy k patě a o kousíček si odsedl dál ode mne.
„Co ti budu povídat, jde to z kopce.“
Tak na takovýto rozhovor jsem nebyl zvědav a tak jsem, jak je mám zvykem, velice obratně stočil rozhor k méně palčivým věcem: „Vždyť já tě neviděl tak dlouho, co jsi vlastně vystudoval? Ty budeš alespoň inženýr, že? A kde teď pracuješ.“
„Chemické výroby, obor barvení textilu. A tu práci jsem opravdu miloval, kontrolovat průběh výroby, vymýšlet nové barvící postupy pomocí nových technologií a surovin, to bylo něco přesně pro mne, až do té chvíle, kdy jsem odhalil to spiknutí. Vyhodili mne z práce necelejch čtrnáct dní potom.“
„Jaké spiknutí?“ zeptal jsem se spíše ze slušnosti, protože špína, balast a klepy jdou mimo mne a já se o ně ze zásady nezajímám.
„Ty jsi mne neslyšel mluvit v rádiu?“
„Ne, co jsi tam povídal?“
„A já myslel, že to slyšel každý, ale nepodařilo se mi je přesvědčit. Nikoho.“
„Tak povídej, jaké spiknutí?“ Úspěšně jsem hrál naléhání.
„Víš, blíží se konec světa.“
„Cože?“ Hodil po mne zlý pohled, protože v mém hlase zněly spíše pochyby a ironie, než údiv.
„Ano, oni jsou všude, upevňují si své pozice a čekají na vhodnou příležitost. A až přijde. Pak udeří!“ A provedl gesto, které mělo znamenat zničující úder, jen to plesklo. Já ho znal spíše jako výzvu: „Pojď na bitku.“ a v nějakém dokumentárním filmu jsem viděl, že ho domorodci používají dokonce jako příkaz: „Pojď, půjdeme dělat mouku.“
„Kdo?“
„No oni. Ty to nevidíš? Jsou všude kolem, sledují nás a jsou nám tak blízko jako nikdo jiný. A až zaútočí. Budou vizionáři jako já jediní, kdo přežijou.“
„Ale kdo, mimozemšťani? Vládní korporace? Počítače? Rusové?“
„Ale kdepak, ty to vůbec nechápeš.“
„A nebudu chápat, když mi neřekneš o co jde!“ Hrál jsem rozhořčení.
„Oblečení přeci, bavlna! Její kolektivní inteligence se rozhodla vzbouřit proti svým pánům, proti lidem. Zjistil jsem to před půl rokem. A už vím, že to přichází.“
„Ale jak, jak se může proti nám oblečení vzepřít?“
„Jejich možnosti jsou větší než si myslíš. Rozhodli se k revoluci již na jaře, ale jsou chytří, příliš chytří, čekali. Čekali až doteď a teď už to přichází.“
„Ale co?“
„No přeci puč. To opravdu nic nechápeš? Podívej se na sebe. Klobouk, košile, nátělník, beztoho trenky, ponožky, šála a to je teprve podzim! Jak budeš navalenej v zimě? Co budeš dělat, až tě začne škrtit šála, nebo vázanka. Klobouk si spadne do očí, abys nic neviděl, a díky košili nebudeš moc pořádně hýbat rukama. Co budeš dělat pak? Zhebneš!“
„Ale to není všechno z bavlny!“
„Ne to není, ale bavlna dokázala přesvědčit všechny organické textilní matriály, že až dosud žili v područí člověka a je načase s tím něco udělat. Vlna, len a dokonce i juta se přidaly a její stranu!“
„A jak se tomu bránit? Co mám udělat, abych se zachránil?“ zeptal jsem se opět ze zdvořilosti a použil ten nejvyděšenější hlas z mého repertoáru.“
„To je jednoduché, mluvil jsem o organických textiliích, nebuď blázen, polyester není živý, ten ti nic neudělá!“ Mlčel jsem, ačkoliv mne na zmiňované bláznovství napadalo spoustu uštěpačných poznámek.
„Dobře, jsem rád, že to vím, alespoň se na to mohu připravit.“
„Takže ty mi věříš? Bylo mi jasné, že někdo soudný na tomto světě musí existovat! Musíš my pomoci přesvědčit ostatní lidi. Kde pracuješ?“
„Jako průvodčí ...“
„Výborně, může to znít ve vlaku hned za hlášením: Příští stanice Ble, ble, ble! Dáme tam třeba: Lidi nenoste bavlnu, nebo ještě lépe Kupujte polymerické oblečení!. My to lidstvo přeci jenom ...
„Pan Pintok!“ zazněl rázný hlas sestry, která právě vykoukla do čekárny z ordinace.
„Ehm ... myslím, že budu muset jít dovnitř.“
„To je smůla, já nemám moc času, nemůžu na tebe čekat věčně. Jestli ti to bude trvat moc dlouho, tak už budu asi v tahu, ale neboj, já ti zavolám. Jaké máš číslo? Ale ne, kašli na to, najdu si tě v seznamu...“ Z neznámého důvodu zvukotěsné dveře se za mnou zavřely a já uvažoval o tom, že není vždy na škodu, když vám odpojí telefon.
„Vy jdete na kontrolu, nebo vás něco bolí?“ zeptal se bez pozdravu věcný doktor
„Co bude trvat dýl?“

Už jsem ho nikdy neviděl a myslel jsem si, že ho zavřeli někam do blázince. Upřímně řečeno jsem doufal, že ho zavřeli do blázince. Jenže to se nestalo. Jak to vím? Vy by jste chtěl taky slyšet všechno. Vím to, protože čtu. Asi za týden na to byla uveřejněna v Mladé Frontě krátká zpráva o podivné smrti jednoho muže, který byl nalezen v prodejně s textilem. Podle patologa se udusil, dlouho však nemohli přijít na to proč. Až při pitvě objevili dětskou bavlněnou ponožku v dýchací trubici.

***

„Tak co, co tomu říkáte, můj mladý příteli, myslíte si, že můj příběh trumfnete?“ dodal po skončení samolibě stařec. A nabral na vidličku pořádnou porci rýže, kterou mu Ben zatím přinesl. Robert měl svojí porci téměř snědenou, byl zvyklý jíst rychle.
„Tím jsem si zcela jist, ale nejsem si jistý, zda
vy svojí porážku uznáte.“
„Já poznám dobrý příběh! A vím, že vy dobré příběhy vyprávět neumíte, to vám kouká z očí.“
„Víte co, až budu hledat novou práci a budou po mne chtít můj psychologický profil sestavený postarším železničářem, který mne zná půl hodiny, určitě si zajdu za vámi.“
„Domluveno.“ Ukončil razantně a smrtelně vážně mladíkovu ironickou jízdu jeho oponent: „Ale pokud si vzpomínám dobře... Ach ano, máte vyprávět nějakou historku!“
„Jsem rád, že jste tak nedočkavý, máte se na co těšit. Bude to příběh, který se opravdu stal a to jednomu z mých nejlepších přátel, ne nějakému vzdálenému náhodnému známému.“

Kruté myšlenky

Dan Hornster, možná jste o něm slyšel, byl dost zoufalý spisovatel sci-fi. Odborníci vám jistě potvrdí, že není mnoho slavných spisovatelů tohoto žánru, jen o něco málo více úspěšných, ale těch zoufalých je desetkrát, možná stokrát více. Dan byl jeden z těch, který měsíc co měsíc posílá své povídky do časopisů a následně stepuje před trafikou, aby mohl hned po dodávce čerstvých časopisů poprosit o nahlédnutí do některých z nich. Většinou tyto tripy končily zklamáním, ale ne vždy. Občas se Dan uveřejnění své povídky a následného honoráře skutečně dočkal. Jezz H. (pod tímto pseudonymem psal) měl však tu smůlu, že psaní bylo jeho povolání. Nic jiného neuměl. Jeho sci-fistická díla ho však neměla šanci uživit a tak se rozhodl k razantnímu kroku. Začal psát do ženských časopisů. Šlo mu to skvěle, pod několika pseudonymy popisoval svůj první polibek, své první rande, své milostné problémy včetně té skvělé historky, jak přišel o panenství. Zjistil, že právě to, kvůli čemu nikdy pořádně neuspěl na poli opravdové literatury, z něj činí hvězdu na úrovni zcela jistě pravdivých příběhů.

Hned se mu začalo dařit lépe, poplatil dluhy a koupil si pořádný psací stroj, na kterém vznikl ten nejdojemnější a nejautentičtější příběh od dob svobodné matky Bridget a jejích osmi dětí. Pod pseudonymem Aneta Kühnová publikoval příběhy babičky, která se stará o svojí tělesně postiženou vnučku Mínu, jejíž rodiče zemřeli při osudné autonehodě.

Vedlo se mu tak dobře, že mne dokonce jednoho dne pozval na večeři do restaurace věhlasné kvality, aby mi poděkoval za všechny ty hranolky, hamburgery a párky v rohlíku, kterým mnozí říkají teplí psi, které jsem mu věnoval jako nevratnou půjčku za přátelský rozhovor. Ne však jen proto.

„Robe, tak dlouho jsem tě neviděl, co děláš?“ začal tak trochu neobratně rozhovor, což jsem mu přeci jen tak lehce nemohl odpustit.
„Neviděl jsi mne od včerejška, kdy jsi se mi snažil prodat svůj příběh původně určený pro časopis Maminka, který ti však nevzali, protože v něm vystupovali mimozemšťané. A co dělám? Díky tomu, že jsem tu story nevzal tak stále tu samou práci, naštěstí.“
„No tak, to byla přeci sranda!“
„A tahle humor žerou ženský?“
„Počkej, počkej. Nebudem se hašteřit jako za starej časů, máme důležitější věci k probírání.“ Jen abych to uvedl na pravou míru. Kdysi jsem s Danem vytvořil cosi, čemu se říká autorská dvojice, ale k ničemu to nevedlo, poněvadž jsme vždy sklouzli k něčemu úplně jinému, většinou uštěpačným poznámkám na účet toho druhého, přestože jsme byli velice dobří přátelé.
„Víš, já mám problém,“ začal.
„Ale nevím jak začít,“ pokračoval.
„Víš já, poslední dobou ... ne, víš co, začneme úplně od začátku. Já, totiž, jak jsi si již jistě všiml momentálně píšu pro ženské časopisy, není to však jediné co tvořím. Hlavní pro mne je moje velké dílo.“
„Předpokládám, že to nebude páteční story paní Kühnové.“
„Ne, to si piš, že ne. Dělám na tom už tři roky a je to skoro hotový. No už tomu popravdě chybí jen název. Víš, inspiroval mne k tomu jeden dokument, co popisoval život původních jihoamrickejch indiánů. A oni tam tvrdili, že umí ovládat počasí, že prej věří, že jim bůh Gromer sešle déšť a ono skutečně zaprší. A když chtěj slunce, tak svítí slunce. Ale když chtěl náčelník, aby jeho žena byla o dvacet let mladší, tak se přiřítili bílí dobyvatelé a vybili půlku vesnice. Brali to jako výstrahu a vod tý doby prosí jen o počasí.
A tak mne napadlo postavit příběh knihy na tom, že jeden génius, samozřejmě že to velice zjednodušuju, vyrobil přístroj, díky kterému člověk uvěří čemu chce a opravdu toho dosáhne. Spousta různejch lidí to popisuje úplně jinak, někdo jako zásluhu boha, jiný jako moc podvědomí. Ale jedno je jistý, když něčemu opravdu silně věříš, tak se to stane. A tahle mašina prostě dokáže, že uvěříš v to, v co uvěřit chceš. Jenže má obrovský dopad na okolí a vedlejší účinky. A navíc, nesmí se dostat do nesprávných rukou. Jenže ten stroj je chybně použitej a tak vytváří realitu z náhodných myšlenek svého nositele.“
„A tohle jsi vymyslel sám?“
„Samozřejmě.“
„Takže jsi to nevyčetl v komiksu a Supermanovi?“
„Děláš si srandu? Ono to takhle zní děsně blbě, ale když je to napsaný, vypadá to líp.“
„Rád věřím.“
„Ale to není můj problém. Víš, já se zabýval hodně studiem tohoto tématu. Pročetl spoustu knih, odborném publikací a těch šmejdů, co maj velkej nápis Největší záhady světa. A tam všude jsem se dozvěděl, že k navození takovýho stavu, kdy všemu lehce uvěříš, lze provést několika způsoby. Ten nejlehčí a nejschůdnější je užití lehkých drog v kombinaci se správnou hudbou a aroma.“
„Ty si děláš srandu. Ty jsi to vážně vyzkoušel?“
„Víš přeci jak lehce všemu uvěřím.“
„Ano, to vím, ale nikdy jsi nejevil zájem o tyhle spirituální hovadiny.“
„Jasně, ale tohle bylo téma mý knížky, musel jsem to alespoň zkusit.“
„A co se tedy stalo.“
„Nó, zatáhl jsem záclony, zapálil pryskyřičnou svíčku a pustil bubny indiánský hudby na ten správnej rytmus a výšky Boba Marleyho na pohodu. Lehl jsem si, uvolnil se a sežral ten hnus, který se nápadně podobal hovnu. A pak to bylo takový ... váš jak ty lidi poposunou, jaký ti je, když umřeš, tak něco podobnýho. Až na to, že na druhý straně na mne nečekala babička a teta Linda, ale Mike. Víš, Mike je hrdina toho mýho románu, co se jeho představy stávaj skutečnýma a on se úplně změnil. Nejdřív to byl takovej hajzlík a ke konci už byl v pohodě, páč si toho hodně zkusil. A von už byl na konci, kdy už byl jako v pohodě, uměl pomocí meditací kontrolovat svoje myšlenky, ale doktoři mu řekli, že už mu ten přístroj nevyndají, že už je moc zapuštěnej do mozku. On to byl totiž takovej implantát. A Mike mne prosil, jestli bych mu tu hrůzu nevyndal z hlavy, že jsem jedinej, kdo to může udělat. Ale já mu řekl, že kvůli tomu, že není spokojen přeci nebudu přepisovat konec knihy, že se s tím musí naučit žít. Na to hnedka zvedl hlavu a začal pocukávat levou půlkou tváře, to dělal, když je nervózní, nebo rozčílenej. Teď byl rozčílenej. Zařval na mne něco v tom smyslu, abych se s tím naučil žít sám. A pak to skončilo. Vypnul jsem hudbu, zhasnul svíčku a pořádně vyvětral.“
„A co bylo pak, zdálo se ti o něm znova. Změnil jsi konec knihy?“
„To bych nikdy neudělal, po tom co mi provedl, vždyť je to úplně stejný hovado jako na začátku!“
Do restaurace vstoupil vysoký muž, který před sebou tlačil invalidní vozík s asi třináctiletou dívkou. Zajel až k našemu stolu a oslovil Dana: „Paní Kühnová, je mi líto, že vás ruším, ale Mína byla neodbytná, pořád vás chtěla vidět. dokonce brčela a vy jste říkala ...“
„Ano, ano. Míno, co bys řekla malé procházce v parku, stejně už jsem vyřídil vše co jsem potřeboval.“ Zvedl se, položil na stůl bankovku bohatě postačující na zaplacení večeře i s velikým spropitným. Odhrnul si vlasy z čela a odhalil tak čerstvou jizvu.
„Nejde odoperovat, zabilo by mne to.“ Postavil se za vozík a odtlačil ho s klidem, jaký jsem u něho viděl jen málokdy.
Teď by jste milého Dana Hornstra našli na jednom z těch obrovských policejních archů, kam se píší pohřešovaní lidé. Ale když jsem se šel podívat do jeho domu, našel jsem na stole stoh listů. Přečetl jsem si je a opravdu jsem musel uznat, že ten román není vůbec špatně napsaný a pro dobře odvedenou práci najde osoba mého vlivu vydavatele snadno. Právě teď se dostává kniha na pulty obchodů, jedinej problém byl, jak ji pojmenovat ... ale nakonec jsem i to vyřešil. Jmenuje se Kruté myšlenky.

***

„A tohle je podle vás příběh?“
„Samozřejmě a to velice dobrý příběh, podložený fakty, ne jako ta vaše ponožka v krku.“
„Tak poslyšte, neurážejte mojí historku, jinak budu napadat já tu vaši a sám víte, že je tam několik děravých míst.“
„Nepovídejte ...“
„Jak třeba hned s těma ženskejma časopisama, vsadím se, že kdybych je prolistoval, nenajdu tam jediný z těch pseudonymů, které jste mi jmenoval.“
„A vy mi můžete ukázat ten článek o podivné smrtí? Víte co, tohle téma necháme být a spíše se zaměříme na to, která historka byla lepší.“
„Ta moje, samozřejmě!“
„Jste si tím jist?“
„To víte, že ...“
„To byla řečnická otázka. Neskákejte mi doprostřed projevu!“ Oplatil mladík stejnou mincí trýzeň, kterou musel sám snášet.
„Víte jak to vyřešíme? Tenhle oběd zatáhnu já, čistě z úcty k vašemu věku. Ale chci odvetu. A to regulérní odvetu. Za týden se tu setkáme a zvolíme si soudce, který určí téma našich historek, vyslechne je a označí vítěze. Za to všechno dostane oběd zdarma.“
„Takže jestli tomu dobře rozumím, tak ten kdo prohraje bude platit hned tři obědy?“
„Chápete ještě rychle! Bojíte se snad?“
„Já? Bát? Příští týden ve dvanáct, ani o minutu dýl. Nemyslete si, že na vás budu čekat.“
„Já jsem Ben, přeji krásný den. Přejete si platit?“

Oběd druhý

Úterky nejsou zrovna příjemné dny. Dost možná, že vůbec ty nejodpornější, které existují. Člověk se ještě nemůže příliš dívat dopředu, poněvadž víkend se ještě zdaleka na obzoru nerýsuje a má pocit, že je šíleně vyčerpaný. Tomáš, vlakový průvodčí, o tom věděl svoje. Bylo to ještě horší už kvůli tomu, že v úterý se stravoval po restauracích. Ostatní dny si vždycky našel čas, aby si odběhl na oběd domů, ale v úterý jezdil jiné spoje kvůli průvodčím – důchodcům, kteří si mohli nehorázně diktovat, jaké dny v týdnu chtějí pracovat.
„Lemry...“ uklouzlo mu a promnul si prošedivělou bradku.
Ovšem byla tu šance, že by se snad dnešní den mohl vyvíjet o něco lépe než ostatní jeho druhu. Minulé úterý se právě v této restauraci seznámil s takovým... chlapcem. Robert se jmenoval, který mu velice ochotně zaplatil oběd a dneska se také nají zdarma, bude-li mít ten hejsek odvahu přijít.
Ještě pět minut počká a pak už... strategicky zvolené místo s výhledem na dveře se vyplatilo. Do restaurace Lilie vstoupil černovlasý mladík a svůj klobouk s tmavým pláštěm si odložil na řadu věšáků po pravé straně. Byl oděn celý v bílém – rolák měl sněhovou barvu, kalhoty byly trošku více do žluta. Jen okamžik přemýšlel uniformovaný host, zda má na sebe nějak upozornit. Přemýšlel, jestli by to bylo vhodné. Stále tu ještě byla možnost, že nepřišel za ním. Mohl se bát, nebo na něj zapomenout. Sám by na takovou věc nikdy nezapomněl, ale nedávno ho manželka vytáhla na film, ve kterém jedna dívka každou noc zapomněla, co se stalo ten den, takže když se ráno probudila, dělala stále ty samé věci. Byla to blbost.
Robert očima přejel po stolech. Našel to, co hledal. Promiňte... koho hledal, samozřejmě. Energickými pohyby, jež jsou vlastní mladé generaci přistoupil ke stolu, u kterého seděl muž očividně zabraný do studia Menu.
„Máte tady volné místo?“ optal se nenápadně a než železničář stačil cokoli říci, dodal: „Nebo se bojíte?“
„Jen se posaďte, lidé, jež mne pozvou na oběd jsou vždy vítáni.“ Oběma došlo, že by asi nemělo cenu odpovídat na každé popíchnutí, to by se nikam nedostali. Navzájem si popřáli pěkné odpoledne.
„Nejprve bychom měli vyhovět pravidlům, jež jsme ustanovili před týdnem a určit si nějakého soudce, či rozhodčího, jednoduše někoho, kdo bude ochoten nás vyslechnout a rozsoudit.“ začal co nejdiplomatičtěji Robert poté, co se posadil.
„Zajisté, zajisté. A kdo by to měl být?“
„Někdo, koho ani jeden z nás nezná.“
„Já jsem Ben a přeji krásný den. Budete si přát?“
„A nebo někdo, koho známe úplně stejně.“ dokončil za svého kolegu nádražák.
„Poslyš, Bene, co kdybychom tě pozvali na oběd?“ zeptal se redaktor jednoho brakovního časopisu.
„No, ...“ porozhlédl se po lokále. Byl poloprázdný, venku pršelo a bylo dusno, přesto se nemnoho kolemjdoucích uchýlilo pod střechu restaurace na náměstí. Většinu strávnické klientely tvořili turisté a těm se takovýhle den asi nechtělo vylézat z pelechu. „Myslím si, že by to mohla kolegyně na tu půlhodinku zvládnout. A jaký je důvod vaší blahosklonnosti, vážení pánové, mohu-li se optat?“
„Poslyšte, vy tu běháte mezi stoly už od první republiky, nebo co?“ Neodpustil si vtíravou otázku Tomáš.
„Samozřejmě, že...“ snažil se opovědět, ale časový limit neúprosně stanoven délkou padesátníkova nadechnutí vypršel.
„Mluvte jak vám zobák narost, chlape. A neštvete mě. Jste součást pracujícího lidu, nestyďte se za své proletářství, mluvte jako naši bratři v dolech a hutích, ne jako ňáké páže umouněného aristokrata, nebo jeden z těch profesorů, co vyučujou na vysokých školách, jak se voblíct, abych vypadal mladší, štíhlejší a chytřejší. Nestyď se za to, čím jsi.“
Tento projev vyvolal chvilku dusivého ticha, které se odráželo od švitořících skupinek lidí u ostatních stolů.
„Tak za tohle ta revoluce stála!“ zahlaholil vesele Tomáš.
„Zvláštní smysl pro humor,“ pomyslel si číšník ale z tváře mu nezmizel profesionální úsměv
„Zvláštní smysl pro humor,“ popíchl naproti sedící Robert.
„Ano, ne každý ho pochopí, zvláště ne takový floutek, který si matně pamatuje nanejvýš Husáka. Ale my, starší generace,“ pohlédl významně na číšníka, který patřil do věkové skupiny zasazené téměř přesně mezi oba soupeře. Číšník neznatelně přikývl a usmál se o něco zřetelněji. „... o tom víme své.“
Vrchní předvedl další z briskních gest, které ho naučila dlouholetá praxe, pootočil hlavu a naoko nervózně se podíval po lokále, jestli si nikdo nežádá jeho pozornosti. Když se podíval zpět na podivnou dvojici mužů, starší z nich již začínal diktovat svojí objednávku. Poté co zakončil výčet pivem, podal Menu s lehkým úšklebkem mladíkovi, který si rovněž objednal a dodal: „A sobě si vyberte, co je libo, na ceně mne nezáleží.“ To byla výzva do další debaty plné očerňování toho druhého a naopak vyzdvihování kvalit svých historek. Nic moc zábava, ale co měli dělat, než jim Ben přinese jídlo?

„Téma? Jakékoliv téma?“ opakoval si sám pro sebe číšník dloubající lžící do guláše, ve kterém (jak by Tomáš dozajista přísahal) bylo alespoň dvakrát více hovězího, než v obyčejné porci. „A vy pak budete povídat …“ pokračoval v rozjímání: „…takže by to mělo být něco poetického a obecného, nějaké téma, do kterého se dá navléknout každá historka…“
„Vybírejte jak je libo, mé osobě nebude zatěžko vyprávět o čemkoli,“ ohradil se … ale vždyť je to vlastně jedno, tuhle větu mohli pronést oba dva soupeři, takže máte na vybranou. A to vám každá povídka dozajista neposkytne!
„Dobře, mám to! Krásné a hluboké téma. To se vám bude dozajista líbit. Touha. Co tomu říkáte. Na to je dá vymyslet tolik historek.“
„No dovolte (povšimněte si používání řečnického klišé), všechny mé historky se opravdu staly, to mohu …“ tentokrát vám na výběr nedám, tohle byl železničář, který byl hrubě přerušen hlasem mladším avšak mnohem nevzrušenějším.
„Dovolíte mi vyprávět můj příběh ještě než padne tma, nebo si budu kvůli nedostatku odpracovaných hodin pod obrazy kárajících hlav socialistických velikánů muset počkat?“
Mladík okamžik čekal na odpověď jen aby do ni mohl svému rekovi skočit a poddat mu tak sovu vlastní medicínu, ale když nepřicházela, pokračoval.
„Tento příběh jsem slyšel od jednoho svého kámoše, který mi ho ve své slabé chvilce vyprávěl v baru, kde jsme se náhodou potkali. Děkuji Bohu za takovéto náhody.

Des

Víš, to vona opustila mě. Ani lístek nenechala, ani čárku. Kdyby alespoň napsala: „Šla jsem nakoupit a už se nevrátím.“ Ale ona se prostě sbalila a zdrhla. Já se probudím, postel vedle mě studená. Volám ji, ale nic. Číslo neexistuje. A já si uvědomil, že o ni nevím vůbec nic, ani kde bydlí, znám jen její jméno - Des. Nevíš proč? Proč se najednou koleje rozhodnou jít každá po svých a vlak vykolejí? My se potkali U ufona. Znáš ten bar, ne? Pil jsem s kámošem a najednou ji uviděl. Bylo my to jasný, tu musím zbouchnout, nebyla to žádná hvězda, ale jen kvůli tomu, že o to nestála, já to poznal. Přistrčil jsem si k ní svojí barvou stoličku a říkám: „Neznáme my se od někud?“
„Určitě,“ odpověděla pohotově
„Ale jen si vzpomeňte, přece, no … cože?“ už jsem měl přeci jenom něco vypito „A..Ale já si nemůžu vzpomenout odkud?“
„Není to jedno?“ Pravila tím nejledabylejším tónem, jaký dokázala.
„Pravda, pravda, nedáte si něco k pití?“
Tak to začalo, ještě tu noc jsem použil svou nejlepší balící metodu. Ukázal jsem ji tři souhvězdí: Pannu, Býka a Střelce a vyprávěl jsem jí ten dojemný příběh, co jsem se naučil na střední. Jenže až potom jsem si všiml, že přes pouliční lampy žádný hvězdy vidět nejsou.
Nevím proč, to snad neví nikdo, ale ona se chytla. Mávl jsem na taxík a ona mne políbila na dobrou noc ještě před tím než nastoupila. Na čelo. A do kapsy mi strčila lístek se svým číslem. Stál jsem tam na ulici a zíral za odjíždějícím taxíkem ještě dobrých půl hodiny, pak jsem se dopotácel k lavičce a usnul.
Příští měsíc byl nezapomenutelný, každé odpoledne jsem trávil s ní, chodili jsme na procházky, na ZOO, do kina, na večeři a byl jsem šťastný, snad nejšťastnější v celém mém životě. Chodili jsme do knihovny a já ji předčítal Shakespearovy sonety a Petrarcu, dokonce jsem po nocích skládal básně, měl jsem dost času, protože každý večer nastoupila do taxíku a odjela mi stejně jako poprvé.
Nikdy jsem nebyl a krásný řeči ani na básničky, ale ji, cokoliv jsem ji řekl, jakékoliv moje sebemenší a sebesměšnější vyznání, potěšilo, usmála se a řekla: „Já tě taky miluju.“
Často jsme vedle sebe lehávali, já ji vyprávěl, nikdy jsem si s ženami neměl co říci, začal jsem úplně blábolit, o práci, o politice a o počasí, ale jí jsem mohl říci všechno, své sny, přání a moje dětské příhody. Ona naslouchala a usmívala se. Málokdy mluvila, většinou jen odpovídala a když jsem ji požádal, aby řekla něco o sobě, odmlčela sem, ze rtů ji vymizel úsměv, vzala mojí ruku a přitiskla si ji k tváři. Povzdechla a řekla: „To jsem já.“
Na její rodiče jsem se ani neptal, vždycky když jsem vyprávěl o svém mládí a rodině, tak trochu posmutněla a vzdychla: „Měl jsi štěstí.“
Hodiny trávné s ní byly jako minuty, stále jsme mluvili, a nebo jsme jen tak seděli, drželi se za ruce a sledovali ruch kolem sebe a užívali si svojí přítomnost.
Nikdy nešla ke mně domů, vždy ji unesl taxík, hned poté, co mi dala pusu na dobrou noc, pusu na čelo.
Na moje „Pojď dál,“ odpovídala svým „Ještě nepřišel čas,“ a na moje „jen na chviličku“ zase řekla tak trochu tajemně: „Čas je ve tvých rukou.“
Byla sen ode dne krásnější.
A pak přišel ten poslední den, pršelo a její kabát úplně promoknul, nemohla odmítnout pozvání, taxík nepřijel. Vešla do pokoje, sundala si plášť a očima zabrousila po místnosti.
„Hraješ?“ hleděla na klavír
„Kdysi,“ odpověděl jsem výmluvně, sedla si na zaprášenou stoličku a její prsty se roztancovali po klávesách. Nevím, co hrála za melodii, snad nikdy předtím jsem ji neslyšel. Byla tak … smutná a jímavá. Mnohem dojemnější, než co jsem kdy slyšel, alespoň se mi to tak zdálo.
V kamnech se již rozhořel oheň.
Nechtěla si sundat mokrý svetr, tak si alespoň sedla ke kamnům. Klávesy mlčeli.
Přisedl jsem ke klavíru a dotýkal je jich, černé, bílé. Začal jsem hrát, Dvořáka. Tu nejkrásnější melodii ze všech. Už dlouho jsem na té stoličce neseděl, přesto jsem hrál, jako nikdy před tím. Dívala se na mne a v očích ji byl vidět ten záblesk tajemného úsměvu, nikdy neměla v očích zlost, nebo zlobu.
Dohrál jsem.
„Je čas, abych šla,“ zvedla se.
„Nechoď,“ pronesl jsem napůl prosebně.
„Čas je ve tvých rukou.“
Pomalu jsem se zdvihl od klavíru a přistoupil k hodinám, natáhl ruku a zastavil kyvadlo.
„Čas není,“ přistoupil jsem k ni, objal ji přes promočený plášť, který si stihla obléknout a políbil ji tak vášnivě, jako ještě nikdy žádnou ženu.
„Zůstaň,“ neříkala nic.

A to je konec, ráno jsem ji už neviděl. Už nikdy jsem ji neviděl nezapomenu na ni, nikdy, jediné, co mi po ni zbylo je tohle.
Kamarád vytáhl přehnutou fotku, kterou nosil v peněžence, podal mi ji a já se na ni podíval. Ta holka na ni nevypadala nijak výjimečně, naopak mne spíše zaujal líc obrázku, bylo na něm černou propiskou napsáno úhledným písmem ženské ruky: „Des, navždy tvá Touha.“

***

„Tak ji sklátil, nebo ji nesklátil?“ vpadl Tomáš tak trochu nešetrně do monologu „Vyprávějte to česky, chlape.“
„Řekl jsem jen to, co jsem slyšel, zbytek si mohu jen domýšlet, ale na vaše otázky vám mohu odpovědět jen dvěma způsoby: pravděpodobně a nevím.“
„ A proč ho opustila? Měla jiného? Byla jen jeho přelud? Nedávno jsem viděl jeden film, kdy jeden chlap, ňákej vědec to byl, viděl lidi, co vůbec neexistovali. Byla to ale blbost.“
„Tak na to lze napasovat druhou mojí odpověď. Ale pokud chcete znát můj názor na tuhle příhodu, tak vám řeknu jediné, Desiderium (-ií, n.) je latinský výraz pro touhu. A můj přítel, jak jsem se nedávno přesvědčil, už od té doby netoužil po žádné jiné.“
„Stal se z něho teplouš?“ zeptal se jen tak ze zvyku, aby co možná nejvíce degradoval význam a váhu slov naproti sedícího muže, kterému právě jedna neposedná špageta napsala červenou pastelkou do knihy návštěv názor na jeho sněhobílý svetr.
„Neměl byste raději začít vyprávět?“ zeptal se hodně, ale hódně nezdvořilým tónem tohoto téměř cizího člověka. Věděl, že on to snese.
„Můj příběh jsem si prožil sám, i když hlavní roli v něm hraje někdo jiný.“

Zvonec pražců

Události, o kterých budu vyprávět, se mi staly asi před pětadvaceti lety. Byla to jedna z mých prvních jízd na trati Veselí nad Lužnicí – Jindřichův Hradec. A byla to dobrá služba. Málo lidí, hodně stanic, takže se člověk nenudil a občas si i pěkně pokecal. Na týhle lince jsem rajzoval od dvou do dvanácti v noci. To jsem ještě nebyl ženáč a tyhle fušky jsem přímo vyhledával, protože noční vlak má zvláštní kouzlo, vy pisálkové tomu říkáte génuius locí nebo tak nějak, ale je to jen další pojem, jehož používáním se chcete vyvyšovat nad nás, obyčejný lidi. A jednoho pozdně podzimního večera, kdy už se za okny vlaku rozprostírala ta nejhlubší tma, jakou kdy můžete v kterémkoliv dopravním prostředku zažít, jsem potkal muže, o kterém vám budu vyprávět.
Na první pohled to byl takový příjemný strejda, vlasy a plnovous pepř a sůl, dlouhý kabát, který vyšel z módy už snad před půl stoletím, a hrnec na hlavě. No přeci takový ten klobouček, co nosili všichni elegáni ve filmech z první republiky. Seděl úplně u okna schoulen do svého kabátu a hleděl do temnoty.
„Váš lístek prosím,“ pravil jsem odměřeně profesionálním tónem. Človíček se na mne obrátil a sundal si hučku. Pod ní se skrývalo více soli než pepře. V obličeji vypadal mnohem starší, než jsem mu odhadoval ze zběžného přeměření okem. Zkoumavě si mne prohlédl odshora dolů a zase nazpátek.
„Posaďte se,“ ukázal rukou na místo proti němu a já jsem bez řečí jeho vyzvání uposlechl. „Není to nádhera? Vesnička po vesničce, nádražíčko jedno jako druhé a v něm rozespalí kolejmajstři vystupují, aby odmávali odjezd a znovu se mohli odporoučet do svého zahřátého místečka ve svitu lampy. Každý den, celý život. Celé generace.Je to poslání, služba, víte? Obětovat svůj život připoután ke kolejím a všechny ty roky zmizí v dálce ani nezahoukají. A jediné, co se mění jsou děti, které vyrůstají ze svých botek. Koleje zůstávají stejné.“
Rozvážný tok slov se zastavil, vjížděli jsme do stanice. Můj spolucestující hleděl na osvětlený nápis Kardašova Řečice a promluvil ještě než byl odpískán odjezd.
„Už v noci nehoukají. Stejně jako ponocný netroubí. Lidi si v záři televize přestali vážit nočních hodin. Už je to jen čas, kdy sedí nebo chrápou. Chtěl jste někdy být Přednosta stanice?“
Zatahal jsem za svoje první pořádný vousy a pokýval jako že ne.
„Já už odmala. Děda byl a otec taky. A já jsem nastoupil už v devatenácti letech. Ještě se pořádně nepobral rozum a už jsem byl králem i vězněm ve vlastním paláci. Měl jsem ale mnohem víc, než bych si mohl přát. Měl jsem svojí královnu. Vždycky jsem tvrdil, že jsem měl v životě víc štěstí, než tři obyčejní nádražáci dohromady. Květa byla pravděpodobně to nejdobrosrdečnější stvoření, které vlaky kdy poznaly. Tedy alespoň sedmadvacet dní za měsíc. Sdílela se mnou mojí volbu a vždycky když jsem potřeboval, našla dobré slůvko i pohlazení.“
Stařík vyprávěl pomalu a právě se odmlčel, snad myslel na svojí ženu, zatím jsme projeli Mnichem. Ani mne nenapadlo zvednout se a zkontrolovat toho jediného pasažéra nastupujícího v Řečicích a už vůbec bych si nedovolil znovu upozornit na důvod mé přítomnosti zde – kontrolu jízdenek.
„Děti – Karlík a Lukáš mě donutili, abych odešel do důchodu, že prý abych se zotavil po ztrátě Květušky, ale brzy jsem zjistil, že to není život pro mě. Železničář jako já neusne dál než padesát metrů od kolejí. Trvalo jim šest dní než mne našli v jedné zapadlé stanici, kde už vlak pár let nezastavoval, jak hledím na projíždějící draky. A šoupli mne do sanatoria, prej že mi tam bude líp. Lukáš mě navštěvuje lichý měsíce a Karlík sudý. Pokaždý sedmýho.“
Stařík zrychlil tempo svého vyprávění v tunelu hned za Děbolínem, asi moc dobře věděl, že za pár minut nás tahle linka vyklopí do chladné noci přímo před vyhřátou Hradeckou nádražní halu. Na to, že tenhle chlápek měl podle svých slov životní štěstí za tři, zněl jeho příběh docela pochmurně. Snad kvůli tom, že byl tak zkrácený. Přestože pospíchal dovyprávět těch pár posledních vět, které bych si bez toho sám domyslel, neodpustil si chvíli mlčení, kdy poslouchal zvuk rychle jedoucího vlaku zesílený odrazy semknutých stěn tunelu.
„Večerku máme o půl desátý, ale jsem domluvenej s vrátným, kterej je sice trochu bručoun, ale jinak formát, že mne bude jeden den v týdnu pouštět ven a já si projedu tuhle trasu tam a nazpátek a zavzpomínám na starý časy. Všimnul jste si někdy, jak vypadá krajina ve svitu měsíce?“
Rozpačitě jsem zakýval, že ano a na důkaz toho pohleděl z okna. Zrovna byl nov.
„Měl byste.“ Natáhl ke mně ruku a já jsem mu podal svojí. Potřepali jsme si tlapama a on mi ještě podal pomeranč.
„Peníze na jízdenku nemám, ale po obědě dostáváme tohle, tak si nechte chutnat.“ Vstal a znovu si nasadil klobouk. Kdybych mu jeho dárek vrátil, mohl by to brát jako urážku, tak jsem ho zastrčil do kapsy. Ani jsem si nevšiml, že už zakvílely brzdy.
Stejně jako vypravěč jsem i já vyrazil za sladkou vidinou spánku, on do sanatoria, já do promrzlého kvartýru.
Opravdu jsem ho potkával téměř každý týden v pátek celé dva roky. To dělá celkem slušnou řádku hodin, které jsme spolu strávili v rozhovoru. Železničářský veterán a mlíčňák jako já. Když jsem se oženil a stěhoval do Kolína, rozloučil jsem se s ním a od té doby jsem ho neviděl a ani o něm neslyšel. Na moje místo nastupoval Dušek, ale když jsem ho na tohoto „černého“ pasažéra upozorňoval, ten kretén mi řekl: „Vlak nejezdí na ovoce.“ Snad si Karel našel jinou linku s přístupnějším průvodčím.

***

Robert i Ben hleděli na vyprávějícího muže a když skončil a odstrčil talíř, jehož vyprazdňování přerušovalo tok skončivšího příběhu, neodpustil si mladík vtíravou otázku: „A měla tato historka nějakou souvislost s daným tématem, nebo jste si ji pečlivě vymýšlel celou noc?“
„Souvislost? Celá byla jen o touze jednoho člověka dožít svůj život způsobem, který miloval. Touze, která už nemohla být naplněna a to jen kvůli příživnictví mladé generace.“
„No, jasně a Conan byl proletář?“
„Prosím?“
„Ale, nic to jen jeden článek, který jsem nedávno četl … Měli bychom se spíše zaměřit na to, kdo bude dneska platit. Takže, kolik dělá dnešní účet?“ obrátil se na číšníka, ten pohlédl na stůl a během necelých pěti vteřin vyhodnotil cenu zkonzumovaných poživatin: „Bude to 227 korun.“
„A teď to nejdůležitější,“ vzal si pro změnu slovo Tomáš: „Kdo to zaplatí?“
Ben se zašklebil: „Teď si připadám tak trochu jako Jirka Korn v tý jeho písničce Miss Moskva. Ale co, jednoho z vás zvolit musím, můžete si za to sami …“
„Promiňte, že vám skáču do řeči,“ začal zdvořile železničář: „ale ještě než se rozhodnete, měl byste vědět, že dávám opravdu mizerné spropitné. Ne že bych byl škudlil, zkrátka si ze svého platu nemohu dovolit být štědrý. To jen k vašemu rozhodování.“
Robert po něm hodil pohledem, který jasně říkal, co si o této nesportovní taktice myslel.
„Věřte mi, pánové, že uplatit se nenechám.“ Tomáš už se rozezleně nadechoval, on přeci žádný úplatek nenabízel, ale číšník si pospíšil a pro jistotu ještě zvýšil hlas: „Ale přesto musím říct, že se mi více líbila ta povídka z vlaku, byla moc pěkně vyprávěná. Ta první byla taky moc pěkná, ale nějak jsem ji moc nepochopil, abych tedy řekl pravdu.“ cítil nutnost obhájit svoje rozhodnutí Ben a vstal na důkaz toho, že jeho verdikt je neměnný. Do jedné ruky vzal tři talíře a do druhé dva půllitry a sklenku a odkráčel do kuchyně. Když se vrátil, byli už oba muži pryč a na stole ležely tři bankovky.
„Taková nezodpovědnost,“ pomyslel si číšník, podezíravě se rozhlédl po vyprázdněné místnosti a otevřel portmonku.

« Autor sešitu »

Mat
 
 

Další díla autora:

Autor píše úplně všechno, takže jeho díla najdete v celém časopise.