Přísně tajná zpověď jednoho redaktora, aneb jak to bylo doopravdy


Předmluva:

Mat je magor, což všichni víme, ale krom toho se zabývá též tvůrčím psaním. Jako takový spisovatel musí někde nutně hledat inspiraci. Proto je hrozně rád, když mu ostatní chodí vyprávět své příběhy. On si je pak předělá k obrazu svému. Mně se podařilo vypátrat story, která ho inspirovala k povídce Des (součástí cyklu Od stolu v Lilii). Jak brzo ze čtení poznáte, tak ji Mat vskutku úplně překroutil a dál jí úplně banální podobu, ale pravdo prostě někdy musí vyjít najevo…

To vona vopusatila mě. Potkal jsem jí v Krušárně, znáš ten pajzl, ne? Byla to hvězda, tím myslím jako fakt dobrá holka, to jsem poznal hned. Jenže vedle takovýho suchara, s jakým tam byla, prostě nemohla vyniknout. Tak jsem se jí rozhod vysvobodit. Vzal jsem jednu básničku, co mi půjčil kámoš Augustus. Von vo tom ještě neví, tak psssst.
Všechno vypadalo bezvadně, dokud jsem nepoblil toho suchara, s kterým tam byla. Byl jsem už totiž trochu nalámanej. To pak chtěla odejít. Jenže, když jsem si sundal tričko, ukázal svaly a kleknul si před ní…stará osvědčená metoda, tak jsem věděl, že bude moje. Líbali jsme se a courali po městě až do samýho rána. Pak si zavolala taxík, jako že mi už uteče, ale já byl rychlejší a na kapotě toho auta jí vojel. Celkem slušně se klepalo, jako to auto. Taxikář na mě sice řval, že jsme mu promáčkli karosu. Ale já se ho jenom slušně zeptal, jestli byl někdy mladej. A von mi mrcha vodpověděl, že jo, a že v tý době šetřil na tenhle taxík. Tak jsem vytách svou devítku a sejmul fízla, co se na mě hnal a řval něco o narušování výchovy mládeže. Asi kvůli tý školce, co byla přes cestu. Ty děcka z toho byly úplně paf. Tak jsem jim zamával a zdrhnul, protože sejmout fízla bejvá někdy docela ošemetný. I vona naskočila do taxíku, kterej šupem odfrčel, ale já věděl, že se vrátí, protože jsem měl její kabelku.
Druhej den jsem jí vzal na projížďku svým Humvee. Blekotala něco o tom, že bysme měli v našem vztahu zařadit zpátečku. Přejel jsem čtyři lidi, než jsem pochopil, vo co jí de. Byl jsem totiž už zase trošku nalámanej a metafóry stejně nikdy nebyly moje. Zatách jsem jí samozřejmě do lesíka, jenže vona si furt chtěla povídat a tak z toho nic nebylo. Nechápu, jak může někdo furt tak žvanit a taky to upřímně vobdivuju. Mlela neustále a fakticky pořád…vo svý famílii, vo škole, kámoškách a prostě vo všem možným., já už ani nevim, pořádně jsem jí neposlouchal. Spíš jsem mlčel a vyřezal jí z kusu dřeva tank. Jo a taky jsem zlikvidoval tajnou buňku Al-Kaidy. Teda ti chlápci tvrdili, že tu vyměřujou dálnici, jenže já jim to nesežral. Nikdo by přece neved silnici někde v lese kus vod města, když se všechny auta tlačej v něm. Řeknu Ti, tam je někdy provoz. Auta jen lítaj fnrk, frnk…
No a vona byla strašně nadšená z toho, že jí někdo poslouchá, asi si myslela, že já. Taky dokázala vocenit, že jsem na ní dneska moc nešahal, takže řekla, že mě miluje. Já měl z toho takovou radost, že jsem jí vojel. Karosa Humvee se totiž nepromáčkne zas až tak snadno. Pak jsme spolu trávili snad každej den. Úplně se vykašlala na školu a já na armádu. Chodili sme do kina, do hospody, do ZOO, do hospody a taky tam, jak tam furt lítaj ty kolotoče…jo…na pouť. Ale vod tamtud nás vyhodili, protože se mi udělalo blbě a blil jsem z velkýho řetězáku…roztočenýho. Byl jsem totiž už trochu nalámanej.
Jednou strašně pršelo, tak jsem jí zatách k sobě domů. Vona se hrozně bránila, protože se bála, že jí zas vojedu, nechtěla asi přijít do jináče…nevim, a mlátila mě deštníkem, ale to jí prd pomohlo. Jsem přece mariňák, ne? Když sme byli doma, tak jsem jí navrh, ať sundá ty mokrý hadry. Vona se zdráhala a mlela něco vo tom, abych jí nedělal nic, co sama nechce. No a já jí to slíbil. Pak sme si uďáli suprovou romantickou večeři, dokonce jsem vod někudy vyhrabal svíčičky, další Augustovy básničky a podobný ty romantický serepetičky. A potom jsem se jí zeptal:
„Chceš sex?“
A vona na to: „Ne.“
Tak jsem jí vojel, protože když žena říká NE, tak myslí ANO. Úplně to celý zkazila. Prvně furt ukazovala na hodiny a řvala, že je čas a že už musí domů. Asi proto, že jí bylo čtrnáct. Jenže já vytách svou devítku a ty hodiny odstřelil se slovy:
„Čas není, máme ho ve svých rukou.“ I když jsem teda měl tou dobou v rukách něco docela jinýho, he he.
No a potom mi zas začala vyčítat, že jsem jí zradil a vyčítala mi, že sem prej porušil slib a ještě spoustu dalších hovadin. A ráno zdrhla. Bylo to strašný. Probudim se, postel vedle mě studená a na nočním stolku se jen válí ňáká její fotka s písmenkama na zadní straně. S trochou snahy se mi je podařilo rozluštit…asi za půl hodcky, stálo tam:

Opouštím Tě, protože jsi hroznej

poděs.

Ale zůstaneš navždy mou věčnou touhou.

„No, chápete to, holky?“ Zeptal se navzdory tomu, že jej naprosto žádná z nich vůbec neposlouchá.
„Můžu si šáhnout?“ Ptala se jedna pozorujíc jeho paži do svalů objemnější než stehna jiných mužů.
„Pro mě za mně.“
„To asi musí bejt vyhnaný práškama.“
„Ne, stoprocentní příroda.“
„Týýýýýýýýý vado.“
„Zavolám nám taxíka, ju?“ Řekla barmanka. Vypravěč si jí změřil zkušeným pohledem a pak rozvážně odpověděl:
„Může bejt…když mi ještě naleješ – škyt – .“
Barmanka to brala jako souhlas, vyhodila všechny ostatní a šla si prožít svůj šťastný den …noc…– škyt – .

Byl to totiž lord Abak, její věčná touha. Ach, holky, holky.

« Autor sešitu »

Šotek