Podivná věštba

aneb předpověď mého osudu?

     Pode mnou je hloubka něco přes deset kilometrů. Jsem na nejstrašnějším místě na světě poblíž souostroví sopečných ostrůvků Ulithi Atol. Mojí jachtou zmítají několika metrové vlny vyvolané teplými, letními, monzunovými větry, vanoucími od rovníku a přinášejícími stovkám asijských ostrůvků a jihoasijské pevnině v okolí mohutné řeky Gangy a Mekong lení vytrvalé deště. Někde pod trupem mého osm a půl metrů dlouhého katamaránu se rozprostírá protáhlý a hluboký Mariánský příkop. Kolik již jen výzkumných expedicí a vědeckých týmů se snažilo dosáhnout jeho dna. Mnozí však našli jen smrt. Stojím na bílé lesknoucí se přídi a upřeně hledím do tmavých zpěněných vln. Točí se mi hlava pomyslím- li jen na tu bezednou propast šklebící se na mě z černé hlubiny. Staré báje říkaly, že když se tělo člověka dostane do nejhlubšího místa moře, najde jeho duše spásu a dostane se do božího ráje. Jiní lidé žijí v domněnkách, že je Mariánský příkop jediným místem, kde se rozmnožuje a vytírá již dávno vymřelý megalodonský žralok. Teplé vodní prameny, vycházející z trhlin, vedoucích do hlouby zemského povrchu, z nichž vytéká rozžhavená láva, jsou prý jediným místem, kde se toto monstrózní stvoření přirozeně rozmnožuje. Podle archeologů je nejmladší dochovaný úlomek zubu megalodona z historického hlediska pouze sedmdesát tisíc let starý. Ještě tedy v nedávné minulosti se hejna těchto lidožravých ryb proháněla ve slaných vodách a mohla se klidně setkat s primitivními zástupci lidské civilizace…

      Možná teď, právě pode mnou, v hloubce jedenácti tisíc metrů… zaženu chmurné myšlenky pohledem na zápěstí mé levé ruky, kde se v poledním slunci lesknou stříbrné digitální hodinky. Bude čtvrt na jedenáct. Mám tedy ještě hodinu a tři čtvrtě čas…

     Když jsem se před čtyřiceti osmi lety narodil, stala se mi jedna zvláštní událost. Bylo mi sedm let. V malém městě Nevohuji, kde jsem se narodil, se o letním červnovém víkendu pořádala pouť. V sobotu jsem měl zrovna svátek, a tak jsme celá naše rodina vyrazili vyšňořeni na náměstí. Již z dálky jsem viděl se mezi střechami míhat červené vozíčky nejdokonalejší atrakce Nevohujské pouti – centrifugy. Částka dvaceti korun za jízdu nebyla nijak závratná ani pro téměř vesnické obyvatelstvo, a proto se před skleněnou kabinkou, v jejíž útrobách seděl nasmátý, snědý pouťák v propoceném tričku, tvořily menší fronty. Každý z nás se párkrát svezl na svých oblíbených atrakcích, až jsme po necelých dvou hodinkách zakotvili v místní cukrárně. Venku jsem si však všiml malé maringotky s začouzenými skly, na jejíchž dveřích se houpala malá cedulka, kde stálo: 50 Kč, kdo si chce nechat vyvěstit budoucnost, ať zaklepe na dveře. Zaujala mne jen proto, že se kolem ní netvořily žádné fronty, jen občas do ní zavítal nějaký odvážlivec. Byla to zřejmě nějaká menší doprovodná atrakce některé z ostatních.

      A právě tehdy jsem pocítil zvláštní touhu zjistit, co se skrývá za počmáranými dveřmi. Nevím, co jsem si od toho sliboval. Bylo to něco tajemného a zvědavost mi dodala odvahu, abych se zeptal otce. Nejprve zcela nevině. „Tati, co je to tam za tu malou maringotku?“ zeptal jsem se a dodal: „Nemůžu se tam jít podívat?“ „Ne, Péťo, už půjdeme domů, zítra si tam můžeš skočit s děckama. Přijedou totiž Zuzka a Ondřej z Vimperku. „Tati prosím, já chci dnes.“ Škemral jsem. „Tak jo.“ Sáhl otec pro koženou peněženku do kapsy a vyndal z ní padesátikorunu. „Padesát korun, na a ať jsi za chvíli zpátky, aby jsme tě nemuseli chodit hledat.“ „Díky.“ Odpovím tátovi, dopiji ještě pomerančovou limonádu, a již opouštím cukrárnu a směřuji na druhou stranu ulice, kde pod starým polorozpadajícím se domem stojí dřevěná maringotka. Prodírám se davem, kde se hlasitě rozléhají disko rytmy z obrovských  černých reproduktorů. Docházím až ke schůdcích vedoucích do dveří s plastovou cedulkou. Podívám se do dlaně ve které držím přeloženou padesátikorunu a zaklepu ukazováčkem na dveře.

      Ty mi po chvíli otevřela tlustá žena s velkými kruhovými náušnicemi v uších a s pestrobarevným šátkem uvázaným jako pirát na hlavě. „Pojď dál.“ Řekla svým drsným hlasem. Rozhlédla se pohledem po okolí, asi si v duchu zrovna říkala, že dnes kšefty nějak nejdou, a pustila mě dovnitř. V maringotce byl odporný puch vonných svíček a neprohlédnutelný kouř se těžce vznášel pod nízkým stropem. Všude okolo byl nepořádek a poházené hadry a kusy látek. „Posaď se sem!“ řekla a ukázala na proutěné křeslo, přes které byla přehozena modrá bavlněná deka. Beze slov nastavila svojí dlaň a já do ní vložil peníze.

     V maringotce jsem byl asi čtvrt hodiny. Pamatuji si každé slovo co mi ta žena řekla. Byla tajemná a velmi přesvědčivá. Vzala mojí ruku do svých a dlouze se do ní dívala, jako by v ní četla mojí minulost a dokázala nahlédnout i do vzdálené budoucnosti. „Jsi tu s rodinou Péťo?“ zeptala se mě. Nedal jsem na sobě znát žádné překvapení, že zná mé jméno, naivně jsem si totiž myslel, že je to přeci povinností každé věštkyně, a potichu odpověděl. Ano s mamkou, taťkou a Lenkou… mojí sestrou. Znovu se dlouze zadívala do mé otevřené dlaně. Pak zvedla obočí a řekla mi rovnou do očí, naprosto bez okolků, prostě a suše. „Zemřeš ve věku 48 let za podivných okolností na mořské hladině a tvé tělo nalezne hrob na dně Mariánského příkopu. Dobře si zapamatuj toto proroctví neboť je to pravda. Svému osudu neutečeš ani kdybys šel na konec světa!“ Vypadala při tom nesmírně soustředěně a dívala se mi při tom stále do očí, až mi běhal mráz po zádech. Vyšel jsem z maringotky a namířil si to do cukrárny. Cestou jsem si sarkasticky pomyslel, zdali to k ní za 37 let můžu přijít reklamovat. Ale nic, byly to vyhozené peníze. Myšlenka smrti v hlubokooceánském příkopu mi však utkvěla v mysli a byla mi po léta trvalou připomínkou dávné červnové pouti.

      Můj život šel dál. Vystudoval jsem Biskupské gymnázium a poté Vysokou školu Rybářskou v jihočeské Třeboni. Začal jsem podnikat v oblasti rybářské v konstruování nových zvukových a plovoucích wobblerů. Navrhoval jsem nové barevné kombinace a různé druhy vibrací, vyvolané nástrahou pod vodou. Doplnil jsem tělíčko o barevný pás plastových třpytivých korálků, které se pod hladinou svůdně vlnily a narážely do sebe, vytvářely tak tlumené zvukové vlny a o ocásek barevných třásní na zadním trojháčku. Jel jsem až do Severní Ameriky a tam jsem na své náklady nechal své wobblery otestovat ve výzkumném středisku Pure Fishing. Zpět do České republiky jsem se vracel pln optimismu. Má sada umělých nástrah dopadla skvěle a již jsem se nemohl dočkat, až je příští rok na jaře uvedu do projede. Zimu jsem strávil nekonečnými dohady s bankovními úředníky a snažil se je přemluvit, zdali by mi neposkytli větší úvěr na výrobu wobblerů, které se již stejně dávno tvořily na výrobním pásu. Do prvních březnových dnů bylo již ve velkém skladu za městem naskládaných na sobě několik velkých beden v nichž spokojeně odpočívali mí miláčci, kteří mě měli v následujících dnech vytáhnout z mé závratné zadluženosti. Na víčka jejich obalů jsem nechal rudě vytisknout název Opy Pike.

   Wobblery šli na dračku. Uvedl jsem je prozatím pouze v pěti barevných kombinacích, ale již na konci května začaly chodit další objednávky s ještě větším množstvím kusů. V létě jsem splatil všechny dluhy a obohatil wobblery ještě o další tři odstíny, také jsem je provedl ve čtyřech velikostních kategoriích (3,5cm, 5cm, 8,5cm a 11cm). Jejich obliba neklesala, a tak jsem začal uvažovat o zvýšení počtu výrobních kusů a jejich možného vývozu do zahraničí. Na jaře příštího roku jsem dostal objednávky od více jak sta zahraničních, převážně Německých a Rakouských, ale i Francouzských a Anglických rybářských obchodníků a z mé malé firmičky se skromným názvem Opy Pike se postupně stala firma světového jména a významu. Postupem času jsem se stal milionářem a zaměstnával stovky zaměstnanců. Nové druhy i pouhé návrhy nových typů nástrah jsem za velké peníze nechal vyvážet na speciální testování do severoamerického výzkumného střediska Pure Fishing. Stal se ze mě boháč, který svou firmu řídil jenom přes mobilní telefon a užíval si příjemných chvil v tichomoří se svou jachtou, bez ženy, bez povinností a… spokojen…

     Teprve před týdnem se mi ve snu vybavila ona strašná věštba. Před týdnem mých čtyřicátých osmých narozenin… V duchu jsem si stále přemílal všechna pro a proti, proč jsem v tento den tady. Nemám co na práci, teď můžu být kdekoli. Podivné tušení mi však stále hlodalo v mysli. Zvědavost, která mi nedávala chvilku klidu. Zvědavost, která dychtila po odpovědi na otázku. Byla předpověď staré věštkyně pravdivá či nikoliv? Možná jediné, po čem jsem dnes toužil, bylo nalít si v poledne na palubě lodi skleničku bílého vína, posedět v klidu a pohodě mezi mořskými vlnami a oslavit mé čtyřicáté osmé narozeniny. Oddychnout si, že se věštba mýlila, že se již nemusím bát smrti. Že dalšího dne z rána opustí tyto vody, jaké skrývají tajemnou černou propast, bránu do pekel a odjedu z tohoto nehostinného pozemského místa daleko a pryč. S Mariánským příkopem mě již nebude nic spojovat. Stará žena v ošuntělých hadrech již možná dávno nežije. Její věštba byl jen výmysl, jak si dobře vydělat peníze, jen žert, jak postrašit malého kluka. Cítím k nadpozemským, paranormálním jevům zvláštní náklonnost, a možná právě proto si dnes musím dokázat, že se jich nebojím. Postavit se jím v tváří v tvář…

     Je tři čtvrtě na dvanáct. Doktoři mé matce řekli, že jsem se narodil jen něco málo po dvanácté hodině středoevropského času. Schválně jsem si hodinky nepřetáčel na místní čas, abych věděl, kdy přesně se můj věk přehoupne na magickou osm a čtyřicítku. Usedám na dok na přídi a na malý pevný stůl pokládám, z podpalubí přinesenou, láhev dobrého červeného vína. Na obrazovce navigačního přístroje zkontroluji v kabince svou přesnou polohu. Ano, 11°05´s.š. 147°27´ v. d., nacházím se přesně oceánské v oblasti, kde se pod zvlňenou hladinou nachází 11034 metrů hluboký Mariánský příkop. Mohutné vlny mě nenechají chvíli v klidu a ostrý vítr mi bije do tváře. Chráním si obličej pravou rukou a koutkem oka sleduji pomalu se šinoucí rafičky hodinek. Teď, právě teď se velká ručička přehoupla na dvanáctku a cestou sebou přitáhla i malou. Je dvanáct hodin. Vstanu z doku a pomaly se přesunuji po lesknoucím se zábradlí, k přídi. V silném severozápadním větru je i těch pár kroků vysilujících. Jsem celý zmáčený od vodní tříště a se zahmouřenýma očima se nakloním přes příď. Otevřu oči a spatřím duhovou modř, na níž se houpou obláčky bílé pěny. Voda je tak průhledná, že vidím až konečky obou lodních přídí. Náhle se však pod lodí vynoří ještě jeden stín. Tmavší a delší, než oba trupy. Přihmouřím oči a spatřím žraloka. Lidožravého žraloka. Křečovitě sevřu zábradlí a napřímím se. Páni, to je kus. Ve vlnách se objeví velká hřbetní ploutev a já se alespoň s přivřenýma očima snažím odhadnout jeho velikost. 10 – 15 metrů. Bože, to snad ani není možné. Žralok mi však náhle mizí z dohledu a já se pokouším uhodnout, co to bylo za druh.

      Znenadání se celá loď otřese. Chvíli se nic neděje, ale najednou zas a zase. Láhev vína se převrátila a skutálela se z paluby do moře. Hlavou se mi najednou honí tisíce myšlenek a kolena se mi rozklepou. Vzpomenu si na věštbu a náhle proklínám osudnou myšlenku, vyrazit dnes na toto místo. Vteřinu nato se lodí ozval další tupý náraz. Zaskřípělo to a příď se rozlomila na dvě poloviny. Propadl jsem se do prázdna pode mnou a potopil se pod  rozbouřenou hladinu. Vynořil jsem se a zhluboka se nadechl. Byl jsem v šoku, ale ledová voda mě rychle probrala a nutila mě plavat. Vlny si se mnou hrály jako s míčem. Bílé čepice se přeze mne převalovaly a opět mě vtahovaly pod hladinu. V duch jsem litoval toho nešťastného nápadu, proklínal jsem boha i sebe. Oči se mi zalily slanými slzami, které pak vlny pak stejně smyly. Všechno bylo špatně. Spatřil jsem rozmazaně potápějící se kusy katamaránu a začal myslet na nejhorší, že se tajemná věštba vyplní. Voda pode mnou náhle ztmavla a já jsem se propadnu do krvavé tlamy žraloka. „Megalodon!“ uvědomím si hbitě. Monstrum mě uchopilo do svých ocelových čelistí a skouslo. Tělem mi projely desítky zubů, ostrých, jako nože a rozdrtily mi hrudník. Ústy mi řinula má vlastní krev a můj křik plný hrůzy a beznaděje již nikdo neslyšel. Bájné stvoření, o kterém mnozí pochybují, že vůbec existuje, ukončilo mé trápení, mou životní pouť. V posledních sekundách mého života jsem proklínal a litoval toho, co se před mnoha lety stalo. V mysli se my honily jedna přes druhou útržkovitě vzpomínky z dětství. Viděl jsem starou cikánku v dřevěné maringotce, její odporný zpocený obličej. Myslel jsem na přátele, na lásku i bolest, na svou firmu Opy Pike…   

 

Autor článku

PIKE

Další próza na naších stránkách:

Černá růže

Putník smrtí

Tguč

Syn Matky

Omega2