Poslední den


Předmluva:
Je to jedno s prvních děl tak prosím slitování


Krev zalila nebe a mě se zalívají oči slzami při vzpomínce na malou holčičku, kterou jsem bez rozmyslu popravil. Bez rozmyslu jsem vzal samopal a vystřelil několik ran. Najednou vidím jak se její modré šatičky barví krví .Ona jak bezvládná padla na zem a kolem ní se začala tvořit kaluž čerstvé teplé krve. Její tvář bledne a oči se pomalu zavírají. Hnulo se ve mně svědomí a chtěl jsem jí pomoc. Šel jsem k ní a nahnul se nad ni. Myslel jsem si že to ještě půjde zvrátit. Nešlo !!Vidím její pomalu se zavírající modré oči a slyším nářek nějaké ženy, která bezradně pobíhala a hystericky cosi vykřikovala .Nebylo jí rozumět. V tom dívka promluvila. Ještě dnes my znějí ta slova v uších .Řekla:“Odpouštím ti“ a naposled vydechla. V té chvíli bylo my nejhůře. Cítil jsem bezmoc a lítost. Bylo mi jedno jestli mě bude soudit někdo jiný, teď mne soudila ta malá holka ačkoli ležela bezvládná na zemi nade mnou měla moc. Byla soudce porota i kat. Byl jsem pokorný a čekal na verdikt. V uších mi neustále zněl výstřel a nářek té ženy a nemohu zapomenout na slova té dívky. Padl jsem vedle ní na kolena vzal její hlavu do svých dlaní. Bylo mi na umření ale byl jsem srab. Nedokázal bych si prohnat hlavou kulku. Začal jsem brečet. Slyším tu ženu jak přibíhá a křičí „Jdi od ní ty vrahu. Zabil si jí. Co ještě chceš ?“.Klečel jsem a chvíli tu ženu nevnímal .Šla blíž a blíž. Hlavou se honily nejasné myšlenky. Nevěděl jsem co mám dělat .Brečel jsem a smál se!! Vzal jsem do náručí hlavu dívky jenž tam ležela zalitá krví a mými slzami. Její hlavu jsem pevně svíral.Cítil jsem jak jí vyhasíná život .Pomalu ale jistě chladla. Bylo my stále hůř nyní jsem chápal co se stalo.V tom došla žena ke mně. Ukázalo se že to byla její matka. Začala mne od dcery odstrkovat. Nevšímal sem ji. Nahnul jsem se nad ni a její vyhaslé rty políbil .V té chvíli se mi naskytlo něco úžasného .Slyšel jsem hlas který vábi l „Pojď za mnou do mého království. Tvé bytí zde je skončeno“. Byl jsem snad jeden z vyvolených nebo co? Dívka otevřela oči a usmála se na mě .Odpověděla tehdy klidným a teplým hlasem „Ne ještě nemohu jít musím zde něco vyřídit“a usmála se na mě .Ve mně byl hrobový klid a na povrchu vše vřelo. Měl jsem tisíce otázek a čekal odpovědi. Dívka klidně vstala podívala se na mě a usmála se. Vypadala jako princezna z pohádek jenž mi maminka předčítala než náhle zemřela. Řekla klidným hlasem plným soucitu a něhy „Já jsem Jana a kdo jsi ty?“.Sklopil jsem oči ze kterých mi najednou začali tryskat slzy. Pohladila mně po mých slepených vlasech jak to dělávala jen maminka když jsem jí potěšil. Pohlédl jsem na ní svýma ubrečenýma očima a pravil sem „Já jsem tvůj vrah a jmenuji se Tomáš“.Ona se na mne usmála a utřela mi slzy a řekla „Tys zabil mé tělo ale vysvobodil mou duši .Na tomto světě nenašla by klidu .Děkuji ti.“.Ta dívka byla dál než kdy já mohl dojít. Já byl sic starší ale ona mě mohla učit a měla by stále co .S tohoto snu mě poprvé probudila policejní siréna .Byl jsem trochu nešťastný byl jsem zpátky v obyčejné realitě? Ne už sem se lek .Držel jsem stále v náručí tělo mrtvé Jany a můj pohled pomalu ale ladně klouzal okolím jako orel jenž hledá stravu. Zastavil se po chvíli. Uviděl jsem Janu a jak malé dítě jsem projevoval radost. Oči se mi zalili štěstím. Policejní důstojník nechápal co se děje .Myslel si že jsem zešílel tak jsem četl z výrazu v jeho obličeji ale přesto splnil svou povinnost a zatkl mě. Odvedl mě v poutech k služební Felícii otevřel dveře a velel ať si nastoupím .Otočil jsem se na Janu a poté na pány policisty které schladily má slova „No pánové trochu slušnosti nejdřív vstupuje dáma “. Podívali se na mně a jeden začal řvát ať si z nich nedělám legraci. Jana nasedla, Já v klidu nasedl také. Už sem slyšel jen zvuk motoru a pak se věci kolem nás daly do pohybu. V té chvíli jsem upadl do podivného snu .Viděl jsem tmu a cítil teplo. Bylo mi jako bych umřel. Nevím jak dlouho jsem byl tam. Jediné co mi tam chybělo byla Jana. Ta mě však přivítala až jsem se probral. Nebylo to šťastné procitnutí.Otevřu oči a vidím temnou ponurou zatuchlou místnost asi metr a půl vysokou .Nevím kde jsem ale pod sebou cítím postel .

Rejdím zvědavě pohledem po místnosti. Můj pohled zůstal užasle stát až v jednom koutě Ano byla tam. Jana tam stála a svým smíchem naplňovala tu temnou kobku. Její smích vnášel do těchto ponurých prostor slunce a mě dovoloval na chvíli zapomenout na všechna omezení. S ní jsem se necítil jako lev v kleci na nějž všichni upírají svůj zrak. Bylo mi s ní nádherně. Dělo se se mnou něco zvláštního. Jana mi řekla „Sem ráda že ses vrátil. Ráda bych šla s tebou ale tam kdes byl já nemohu. Odpusť “.Dívala se na mě svýma pomněnkově modrýma očima a já pravil „Co bych ti mněl odpouštět jistě si stála vedle mě a tiskla mi ruku“. Objal jsem jí. Cítil jsem teplo a nechtěl jsem ji už nikdy pustit ze své náruče. Políbil jsem jí znovu ale nyní dlouze. Cítil jsem jako by mi bylo patnáct a já prožíval svou první lásku. Ona se nebránila a vypadalo to že se jí to líbí. Slyšeli jsme tiché kroky které se k naší kleci pomalu blížily. Jak školáci bojící se prozrazení své lásky jsme se odrhly. Jana si zase stoupla do kouta nebylo jí tam moc vidět .V tu chvíli se slovy „S čím ti mohu pomoc synu“ vchází černě oděný mladý muž. Jen kolem krku má bílí límeček a v ruce knihu a kříž. Představuje se mi že je vězeňský kaplan. Já sem rád že přišel chtěl jsem se někomu svěřit se svým štěstím. Říkám si v duchu „Duchovní ten bude mít pro to co cítím pochopení“.Udělal jsem však chybu ani očkem jsem nemrkl na Janu jestli s tím souhlasí. A on pravil „Tak mluv synu můj“.Začal jsem mu tedy vyprávět o podivném zážitku a o Janě a svém citu k ní. Nechápal. Zhrozil se. A já v jeho očích četl pohoršení .„Odstup Satane,“pravil a měl se rychle k odchodu .Já jen řekl jak by mohl ďábel být krásný jako anděl. Jana to slyšela a zčervenala jako poupátko .Byla šťastná že sem se jí zastal. Odcházel a já jsem byl zklamaný. Pomalu přicházela ke mně Jana a já cítil nádhernou její osobitou vůni parfému. Jestli je to sen doufám že se nikdy neprobudím.

 

 

Autor článku

Další próza na naších stránkách:

Černá růže

Putník smrtí

Tguč