Proč už je málo pirátů

 

Kolem ostrova Pago Pago pluje velký koráb. Slunce už zapadá a na přídi stojící muž se rozhlíží po obzoru.Svým oblečením zdaleka nepřipomíná obyčejného amerického obchodníka. Vlasy má dlouhé, hnědé a drze volné. kdyby si je alespoň spoutal do copánu, uzlu nebo culíku, i ta kůže na spoutání by se dala překousnout, ale takhle… poletují kolem jeho hlavy jako závoj. Opálená bronzová tvář svědčí o dlouhodobějším pobytu na slunci. Hnědé oči zasněně hledící do dálky vypadají mile, ale abyste jim uvěřili, nesměl by mít tak drzé obočí a špičatý nos. Dlouhé řasy rámující jeho oči už jistě okouzlily mnoho dívek a žen. Jeho rty jsou úzké a nyní velkým horkem suché a rozpraskané. Bílou (na obchodníka až podezřele čistě bílou) košili má ledabyle zavázanou na břiše. V jejím rozhalení je krásně vidět bronzovou hruď, kterou kazí malá jizva na klíční kosti. Kalhoty má tmavěhnědé a končící v půli lýtek.
Najednou se k osamělému muži přiblížil starší šedovlasý pán s páskou přes oko: „Pane, měli bychom zakotvit, muži jsou už unavení.“
Aniž by mu první muž věnoval pohled, řekl klidným hlasem: „Klid, Parkusi, večer přepadneme loď, zakotvíme u ostrova Pukapuka a muži budou spokojení.“
„Pane, omlouvám se, že se tak ptám, ale jak víte, že právě dnes tudy pojede loď?“
„V pořádku, Parkusi, mám na to cit a teď mě prosím omluv, potřebuji promyslet strategii přepadení plachetnice.“ Šedovlasý muž se nechápavě podíval na svého pána. „Parkusi, pokud mi nedůvěřuješ, podívej se támhle. Co vidíš?“ Muž se poctivě podíval ukázaným směrem, ale podle výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že nic zvláštního nepozoruje. „Támhle,“ řekl a ukázal rukou, kterým směrem by se měl starší muž podívat, „bys viděl stěžně, kdybys byl mladší a oči ti dobře sloužily.“
„Máte pravdu, pane, můj zrak už zdaleka není to, co býval.“
Když se setmělo, bylo možno na moři spatřit dvě lodi, které byly „přátelsky“ spojeny můstkem. Ale lidé na nich se přátelsky nechovali. Z korábu se na plachetnici přesouvali lidé tmavé pleti a oblečení, lidé na plachetnici se nepřesouvali na koráb, ale do moře, ať už dobrovolně nebo jim pomohl někdo z opálených mužů. Když vše skončilo, zůstalo na palubě plachetnice jen několik mužů (ženy na lodi nebyly nalezeny) tísnících se v hloučku u člunu, které obklopovala hora vysmátých banditů z korábu. „Prohledejte loď! A doneste všechno zlato a drahé kamení, které najdete.“ Piráti zmizeli a po chvíli se vraceli s truhličkami, šuplíky, šperky a cennými věcmi.
Jen jeden z pirátů se vrátil a nadával, ale nic si nenesl. Třel si temeno a týl hlavy a pak na svého pána zavolal: „Tam dole je nějaká ženská s klackem v ruce a praštila mě s nim.“ „Odkdy ty se bojíš ženských?“
„Mafra utíká před sukní!“
„No, Mafro,“ zněly výkřiky jednotlivých členů tlupy. Skupinka mužů tísnící se v blízkosti člunu začala i přes svou nezávidění hodnou pozici šumět.
„Tady je žena?“
„Co tu dělá?“
„Vy jste ji bral, kapitáne?“
„Ne, mám přeci manželku.“
„Vy jste ji tam nechal?“
„Žena a tady? Nesmysl.“ Kapitán korábu na nic nečekal a seběhl do podpalubí. Otevřel dveře a zřel jen prázdnou dřevěnou kajutu, která ho okouzlila svou vkusností. Prošel kolem stolku, skříně a najednou dostal čímsi tvrdým zásah do žaludku a do hlavy, až upadl na zem, kde zůstal ležet. To byla ta pravá chvíle pro útěk dívky schovávající se za skříní. Doběhla ke dveřím, a když zjistila, že ji muž nenásleduje, zastavila se a podívala se, co dělá. Na okamžik se zarazila, ale pak se opatrně vrátila k ležícímu muži. Nejenže cestuje načerno, ale ještě možná někoho zabila, to jí tedy scházelo!!! Přiložila mu ruku na krk, když ucítila tep, oddychla si – zatím dělá jen jednu zakázanou věc. Najednou se muž prudce otočil, chytil ji za ruku, položil na zem a zalehl ji. Bylo to tak rychlé, že ani nechápala, jak se najednou ocitla pod ním. Držel ji v šachu jako bezmocné kotě, ale její pohled jasně říkal, že není kotě, ale spíš pořádně nabroušená kočka.
„Promiňte, madam, že se k vám chovám takto, ale kdybyste skutečně vyběhla na palubu, dostala byste se do náručí kopy pirátů v čele s jejich hrůzostrašným kapitánem. Vaše loď byla přepadena a většina mužů je na dně oceánu, někteří plavou k ostrovům a pár se jich tlačí u člunu. Nyní máte na vybranou, zda chcete jít za nimi nebo zůstat se mnou. Rozhodněte se prosím rychle.“
Vity se na chvilku zamyslela a pak řekla: „Dám přednost vám, i když o vašich čestných úmyslech velmi pochybuji.“
„No dovolte, madam,“ řekl a opatrně z ní slézal. Vstal a podal jí ruku. Nepřijala ji, stoupla si a oprášila si šaty. Teprve teď se ji mohl Swain pořádně prohlédnout. Naproti němu stála dívka se světlemodrými šaty s tkanicemi vepředu. Když zvedla hlavu, všimla si, že si ji jeho hnědé oči prohlíží velmi pozorně.
„Proč se na mě tak díváte?!“ pronesla napůl rozhořčeně, aby si nevšiml, že ji to těší.
„Myslím na to, jaké to bude, až mi budete viset přes rameno.“
„Prosím?“ zeptala se ještě jednou, protože si nebyla jistá, že mu dobře rozuměla. Místo vysvětlování si ji lehce hodil přes rameno a bušení pěstmi do zad se jen usmíval.
„Klidně pokračujte, alespoň to vypadá, že jste si sama nezvolila být se mnou, ale že jste mou zajatkyní.“ Byla rozhořčením bez sebe, když ji vynesl na vzduch. Na muže stojící okolo neviděla, protože jí vlnité husté hnědé vlasy spadly přes hlavu. Cítila slaný vzduch, který ji příjemně osvěžoval, ale to bylo to jediné příjemné. Mimo to také na sobě (především na pozadí) cítila pohledy všech přítomných a do břicha ji nepříjemně tlačilo rameno jejího „galantního“zachránce, který se ani neumí představit. Z úvah o představování ji vytrhl potlesk tlupy tupounů a jejich smích. Muž nerušeně prošel mezi chlapy, sestoupil s ní do podpalubí korábu a konečně ji postavil na zem. Sotva stála na „pevné zemi“, rozpřáhla se a dala mu políček. Otočila se od něho a rozhlédla se po místnosti. Když spatřila okno, vydala se směrem k němu. Její únosce nebo zachránce, to záleží na vašem pohledu na věc, tam chvíli stál s rukou na tváři, pak se otočil a odešel. Vity seděla nekonečně dlouhou dobu v okně a přemýšlela o tom, proč se do té zatracené plachetnice vloupala a cestovala s ní i s její posádkou někam do neznáma. Když zjistila, že už loď pluje, moc jí to náladu nezlepšilo, ale alespoň se mohla kochat pohledem na vlnky tvořící se za lodí. když ji to omrzelo rozhodla se prozkoumat kajutu. Má tu být zavřená, tak proč nezjistit, co vše se tu ukrývá. V šuplíku u stolu objevila knihu vázanou v kůži a psanou úhledným mužským písmem. Nahlédla do ní, ale číst se ji neodvážila. V šatníku mnoho věcí nebylo, ale pro jednoho muže jich bylo víc než dost. Vzpomněla si, že mluvil o pirátech. Oblečení jí připadalo podezřele upravené na to, aby mohlo patřit pirátovi, i jejich kapitánovi. To bylo divné, ale rozhodla se přijít záležitosti na kloub ještě dřív, než odtud uteče.
Swain vyšel na palubu a mechanicky udílel rozkazy. Myšlenkami byl stále u modrooké krásky, kterou dnes našel, a která bude jeho prokletím a možná i zkázou. Ještě ji ani nepolíbil a už teď měl problémy se soustředěním své pozornosti. Nikdy si se ženami nic nezačínal, co se týče citů, protože jim nerozuměl a teď se to znovu potvrdilo. Souhlasila, že bude raději s ním, ale když ji chtěl z té plachetnice dostat na svůj koráb, jeho metoda se jí nelíbila. K čertu se ženami, nikdy je nepochopím! Jsou samá záludnost. Potěšit ženu drahým dárkem, květinami nebo ji uspokojit, to není problém, ale kdo jim má rozumět? Blížil se večer a Swain přemýšlel, jaké bude noční setkání s tou dívkou. Uvědomil si, že nezná ani její jméno, asi by se měl zeptat.
Při západu slunce se otevřely dveře do kajuty. Vity směrem k nim, tedy k muži stojícímu v nich, vrhla nasupený pohled, který se velmi rychle změnil, když spatřila, že muž nese jídlo a jeho vůně ji příjemně polechtala v nose. Najednou se začala bát, že jako malá holka poběží k němu, dá mu pusu a pak se konečně pořádně nají. Jak dlouho už pořádně nejedla? Muž postavil podnos na stůl a přešel k ní. Chvilku se mu dívala do očí a pak se zamračila. „Nedáte si se mnou večeři, krásko?“ zeptal se její únosce.
„Proč bych měla?“
„Protože jinak mi tu hlady umře jediná žena, kterou jsem kdy měl na palubě.“ Pohrdavě si odfrkla na znamení toho, že mu nevěří ani slovo a seskočila z okna. Přešla na druhou stranu místnosti a předstírala, že ji nevýslovně zajímá dřevěné obložení kajuty.
„Chápu. Vadí vám má společnost, pak se tedy poroučím a přeju dobrou chuť,“ otočil se a chystal se odejít. Vity se za ním zkoumavě dívala, zajímalo ji, jestli skutečně odejde. Odešel.
Asi jsem to přehnala, nemusela jsem být tak krutá. Stejně všechno to jídlo nesním, ale snad se vrátí, pomyslela si Vity a pustila se do pečené ryby s chlebem, bílým vínem a několika lahůdkami, které neuměla pojmenovat. Po večeři se jí chtělo strašně moc spát. Ze skříně si vzala kalhoty, které jí byly sice velké, ale svou pohodlností ji překvapily. Obdobný účinek měla jemná bílá košile, která byla trochu průsvitná. Ale Vity usoudila, že to je celkem jedno, a tak se v tomto chlapeckém oblečení bez problémů odebrala do postele. S tím, že její únosce nebude mít kde spát, si moc dlouho starosti nedělala, protože brzy usnula.
Horší spánek měl kapitán. Dlouho do noci se potuloval po palubě. Hledal, kde by mohl klidně přečkat noc. Zjištění, že odevšad fouká nepříjemně studený vítr, ho moc nepotěšilo a kručení v břiše bylo dalším důkazem, že asi skutečně musí do své kajuty. Ještě si vzal dvě deky na spaní a odešel. Na stole mu zbyla trocha jídla, bylo toho přes polovinu, ale měl tak velký hlad, že si nebyl vědom toho, že by něco snědl. Ale dívka ležící v posteli zády ke zdi ho o pomyšlení na jídlo připravila, zato v něm vyvolala úplně něco jiného – touhu pohladit ji, políbit a držet v náručí. Nebyl si zcela jist tím, že ji viděl zachvět se, ale stejně přes ni natáhl jednu z pokrývek, které si donesl. Pokud tím chtěl zabránit svému pohledu, aby ji hladil po ladné křivce jejího těla, tak se mu to stejně nepovedlo. Aby se už dál netrýznil pohledem na krásku, která o něho nikdy nebude mít zájem, rozestlal svou zbylou deku na zem vedle svého lůžka, na kterém nyní sladce spala ona, a pokusil se ji přes sebe ještě nějak přehodit.
Ráno bylo pro našeho kapitána špatné. V noci se kvůli zimě příliš nevyspal a teď cítil, jak je ztuhlý a vše ho bolí. Neslyšně se otočil na druhý bok, aby se ujistil, že ta dívka ještě spí a pak se odplížil pryč, aby ho takhle neviděla. Chvíli přecházel po palubě a přemítal, kdy budou u ostrova Pukapuka. Podle toho, co si vypočítal, ho čekají nejvíce čtyři takovéto noci. I tak to bude strašné, vždyť on jí musí nosit jídlo a to ho potom uvidí. Ani si nevšiml, jak dlouho tam takhle přecházel, když ho vyrušil vždy všímavý Parkus: „Copak je vám, kapitáne? Jste jako zmoklá myš… a proboha jak to vypadáte?“ Parkus si svého kapitána zamyšleně prohlížel: „Člověk by řekl, že budete vypadat úplně jinak, když máte zase ženskou.“
„Nemám! Copak si myslíš, že bych byl schopen ji k něčemu nutit?“ obrátil se naoko hněvivě na svého věrného sluhu kapitán.
„Ne, pane. Ale každá ženská s vámi chce jít do postele…“
„No, tak tahle ne… naopak, zdá se, že mě nenávidí.“
Parkusovi bylo hned jasné, která bije, a tak řekl: „Nebojte, pane, taky bude toužit po vaší lásce,“ a odešel, aniž by odpověděl na Swainovu otázku, jak to myslel s tou láskou.
Vityino probuzení bylo o hodně krásnější. Když otevřela oči, místnost byla zalita jemným světlem právě vycházejícího slunce a bylo jí příjemné teplo. Překvapilo ji, že na sobě má deku, kterou si jistojistě nebrala, ale druhá deka zmuchlaná vedle postele jí jasně prozradila, kde se tam vzala. Vity čile vyskočila z postele a přešla k oknu. Po chvíli zápasení s kličkou se jí ho podařilo otevřít. Chladný vítr ji překvapil a úplně probral, a tak okno zase zavřela. Ustlala postel a těšila se na příchod svého věznitele. Přišel až velmi pozdě a s hlavou sklopenou. Jídlo postavil na stůl a chystal se odejít. Ale to Vity nechtěla. Dohonila ho přede dveřmi a chytila za rukáv. Otočil se k ní a ona na okamžik strnula, nebyla si jistá, jestli je to ten přitažlivý muž, který ji včera unesl a z černé pasažérky udělal dobře hlídaného vězně, o kterého se stará. Dívaly se na ni jakoby smutné nebo prázdné oči. „Vy se mnou neposnídáte?“ slyšela sama sebe.
„Ne, nemám hlad, děkuji,“ řekl zdvořile, aniž by uvažoval nad jejími slovy, otočil se a zase chtěl odejít.
Znovu ho zatahala za rukáv: „Prosím.“ Podíval se na ni a byl překvapen tou naléhavostí v jejím hlase. Jindy by se tím cítil polichocen, ale nyní byl tak unaven, že se o to víc nestaral, ale poslechl ji. Během snídaně žádný z nich nepromluvil ani slovo. Když Vity viděla, jak málo a mechanicky jí její spolustolovník, vstala a sáhla mu rukou na čelo. Přesně jak očekávala, měl horečku. Než odešel, požádala ho, ať se brzy vrátí, že je venku chladno. Swain byl překvapen, že se o něho tak stará. Došel za Parkusem, řekl mu, kam se pluje, jak mu je a že nechce, aby je někdo rušil, vyjma oběda a večeře, které by jim mohl Parkus donést. Swain dodržel svůj slib a opravdu se brzy vrátil. Vity ho přesvědčila, ať si lehne na postel, ona sama seděla na židli a vyprávěla mu o sobě. Bylo jedno co, šlo o to, aby usnul, což se jí podařilo docela rychle. Do té doby, než Parkus přinesl jídlo a ona musela Swaina vzbudit, si ho prohlížela. Přestože měl vlasy slepené horečkou a pod očima černé kruhy, připadal jí nádherný. Odpoledne už mu bylo lépe a po večeři se šel na chvíli projít ven. Vity na jeho návrat netrpělivě čekala. Popřál jí dobrou noc a schoulil se pod deku. Popřála mu také dobrou noc a prohlížela si jeho záda ve svitu měsíce. Brzy se začal nepokojně převalovat. Poklekla vedle něho a jemně ho vzbudila. „Běž do postele, nebo ti zase bude špatně! Já si to s tebou vyměním!“
„V žádném případě!“ řekl nesmlouvavě a znovu sebou ošil. Došla pro teplejší košili a podala mu ji, potom mu řekla, že je postel dost veliká pro oba. Swain trochu váhal, ale pak souhlasil. Uložila ho mezi sebe a zeď. Přikryla ho oběma dekami a vlezla si k němu do postele. V noci ji probudilo Swainovo chvění a drmolení. Přiložila mu ukazováček na rty a pohladila ho po tváři. Přitiskla si jeho hlavu k sobě a pomalu, jemně mu prsty přejížděla po tváři. Uklidnil se a usnul.
Když se ráno Vity vzbudila, nemohla uvěřit svým očím. Ruku měla položenou pod Swainovým ramenem a jeho hlava a ruka jí spočívaly na hrudi. Spal klidně a zdálo se, že nemá ani horečku, přesto ho Vity nechala takto spát. Najednou se Swain pohnul, Vity zavřela oči a snažila se vycítit, jestli je ten krásný muž už vzhůru. Podle toho, že pomalu a jemně zvedl hlavu a sesunul se po jejím pravém boku, poznala, že je. Jeho polibek na krk v ní vyvolal závratně vysokou vlnu tepla a byl jako pohlazení. Nechala oči zavřené, zapředla a otočila se k němu obličejem. Troufla si tolik, že mu zavrněla u obličeje. Chvíli ležela a vychutnávala si ten opojný pocit tepla a bezpečí mužské náruče a pak otevřela oči a podívala se na něho. Koukal na ni trochu polekaně a asi čekal, co bude následovat, když si tolik dovolil. Nenásledovalo nic špatného.
Vity se zvedla na lokti pravé ruky, dlaní levé mu přejela po tváři a zeptala se: „Už je ti dobře?“
„Ano, má paní,“ odpověděl a políbil jí ruku. Polibek mu oplatila a rovnou na pusu. Aniž by zaváhal, otočil ji tak, aby ležela na zádech a začal ji líbat. Jemně zkoumal chuť jejího jazyka a úst. Vity byla v sedmém nebi, a proto na ni nepříjemně zapůsobilo, když toho najednou nechal, zvedl se a odešel.
Zůstala ležet v posteli a chvíli nechápavě koukala do stropu. Proč odešel? Udělala snad něco špatně? Myslí si, že je to nějaká poběhlice, když se s ním hned líbe? Loď se malinko houpala a Vity si připadala jako v dětství, když ji někdo vyklopil z houpací sítě. Kolik to dá práce, vrátit se do ní? Kdo ví. Vity se rozbrečela. Připadala si jako hloupá husa. Copak jí maminka tolikrát neříkala, ať si dá na muže pozor, že v jednu chvíli umí mnoho dát, ale v další mnohonásobně víc vezmou. Vity byla tak zabraná do svých úvah, že si ani nevšimla vysoké postavy, která vešla do místnosti, na stůl položila podnos s jídlem a pak nepozorovaně zmizela.
Swainovy úvahy byly trochu jiné. V hlavě mu zmateně létala mračna myšlenek. Jedno z nich se točilo kolem včerejší noci. Vůbec si nebyl jist, že ví, jak se dostal do její postele a proč se k ní tak přitulil. To by si ještě celkem dokázal vysvětlit – přitahuje ho, ale proč ho na sobě nechala takhle ležet? Kolem jeho probuzení proudil druhý mrak myšlenek. Hrála si s ním? Asi ne, když se jí to líbilo, nebo to tak alespoň vypadalo. Proč se nechala líbat, copak si neuvědomuje, jaký na něj má vliv? Přitahuje ho a strašně moc. Protože jí nechtěl ublížit, utekl, ale… když tam potom přinesl jídlo, našel ji stulenou na posteli a brečela. To on způsobil její pláč. Možná měl zůstat, jenže teď je pozdě. Swain byl mrzutý. Konečně možná našel ženu svých snů a teď ji nechá trápit, protože si myslí, že to je lepší, než kdyby byla s ním. A co když je to vlastně všechno jinak? Co když nebrečela proto, že by jí bylo líto, že odešel, ale proto, že mu polibek oplatila. V podobných myšlenkách strávil celý den, a tak není divu, že nebyl moc přívětivý ani k Parkusovi. Parkus byl starý, ale ne hloupý, a tak svému kapitánovi odpustil i tento prohřešek proti jeho obvyklému milému chování.
Tři dny se neviděl s Vity, a už se mu po ní začalo stýskat. Toužil po dalším polibku. V noci nespal, ne protože neměl kde, Parkus mu nabídl místo ve své kajutě, protože s mladíkem soucítil, ale protože nemohl usnout. Stále musel myslet na její slzy. Poslední den jeho soužení už konečně přistáli u ostrova Pukapuka. Swain se jako vždy na tenhle ostrov těšil, ale zároveň se bál shledání se svou skoro matkou Haiou. Ostrov považoval za jedno z nejkrásnějších míst, která navštívil. Měl rád ty milé muže z kmene Ucků, zajímavé ženy a vlastně ty upřímné a důvěřivé lidi všeobecně. Kromě lidí si ale oblíbil nádhernou krajinu tohoto ostrova. Pláž, kterou už bylo možno spatřit, byla písčitá a Swain se nemohl dočkat, až se bude bos brodit jejím zlatým pískem. Věděl, že přistanou ještě dnes odpoledne a těšil se, až bude moci vyběhnout na horu Kuf, odkud se bude rozhlížet po krajině. Na chvíli zavřel oči a pomyslel si, jak krásné by bylo smět se toulat po ostrově jako dřív, ale musí něco provést s tou dívkou.
Loď zakotvila a Parkus přišel za Vity: „Slečno, přistáli jsme. Pan kapitán mě za vámi poslal, abych vás vzal do člunu, protože teď budeme nějakou dobu na ostrově.“ Vity koukala trochu překvapeně, ale pokusila se smířit s tím, že si pro ni nepřišel její krásný únosce, kterým je úplně okouzlena. Vzala si asi dva kusy oblečení a poslušně šla za poskokem, jak ho sama pro sebe nazývala, svého únosce. Na lodi už nikdo jiný nebyl. Vity byla smutná, že ji tam jen tak nechal. „Nebojte, slečno, on na vás nezapomněl…“
„Myslíte, že se bojím, že na mě zapomněl nějaký bídný pirát?!“ odfrkla si.
„Jste velmi nespravedlivá, má paní,“ pokračoval věrný sluha, „můj pán mě poslal, abych se o vás postaral…, protože on vám chystá chýši.“ To Vity trochu uklidnilo, a tak Parkuse poslušně následovala. Došli do vesnice a Vity se rozhlížela po chýších postavených z rákosí a dřeva. Uprostřed vesnice je obklopila tlupa domorodců, jimiž se protlačila starší černoška s černými vlasy spletenými do dlouhého copu. Byla oblečena do červené látky se žlutými kvítky a v rukou držela růžový věnec, který navlékla Vity jako náhrdelník a pozvala ji do chýše svého syna. Její syn byl mladý a neobyčejně hezký černoch s vlasy jako havraní peří a kudrnatými. Oblečení, které měl na sobě, snad na žádném jiném muži nikdy neviděla. Měl na sobě jednoduchou košili pytlovinové barvy a kalhoty v okrové barvě mu končily těsně pod koleny a odhalovaly svalnatá lýtky. Na první pohled vážně krásný. Hned jak Vity uviděl, zajiskřilo mu v očích a ve svém úsměvu jí ukázal krásně bílé zuby. Úsměv mu oplatila.
Uplynulo několik krásných dní s milým černým klukem. Bral ji do lesa a ukazoval, co se dá jíst. Ukázal jí houpání na liánách, svou chatrč ve větvích a divokou zvěř. Swain to nesl těžce. Uvědomil si, že je teď Vity šťastná, ale on nešťastný. Chtěl, aby byla šťastná, ale bylo tak těžké přihlížet tomu, jak s ní laškuje jiný a ke všemu muž, jehož málem pokládal za bratra. Nejhorší chvíle pro Swaina byla, když uviděl Vity a Ucka spolu u vodopádu. Seděla na jemňoučkém mechu, vlasy volně rozpuštěné a v jejím klíně měl hlavu položenou Ucka. Prsty mu jemně pročesávala vlasy. Swain tiše zaklel a zmizel. Už je sice spolu viděl mnohokrát, ale tohle bylo moc, teprve teď si uvědomil, že ji nemůže nechat být. Bez ní je všechno (i to, co by ho dříve bavilo) prázdné. A to nechce. S nechutí ke svému pomalému chápání si uvědomil, že ji miluje. To potěší, když víte, že vám milovaná osoba své srdce nikdy nedá.
Na večer byl naplánován bál. Ucka šel samozřejmě s Vity a Swain je stále ostražitě pozoroval. Při první příležitosti se k nim nenápadně přitočil a Vity si ukradl na jeden taneček. Tancovala úžasně. Její pohyby byly ladné a něžné. Nemohl myslet na nic jiného než na to, jak rád by ji uchopil do náručí, odnesl si ji do chýše a tam by se s ní pomiloval. Tanec skončil, ale ona se nesnažila z jeho objetí uniknout. Využil toho a tančil s ní do konce večera. Potom mu někam s Uckem zmizela. Šel se projít a uviděl je na pláži. Zamířil k nim, aniž by věděl proč. Nevěděl (pod vlivem omamné látky ze stromu bokoa), co dělá, ale věděl, že chce být s ní. Uckovi řekl, že má odejít, ten chvíli nechápal a pak se zeptal proč. Swain odpověděl, že ji má rád a že chce být s ní. Objal ji kolem ramen a políbil na tvář. Ucka vyskočil a naštvaně Swaina odstrčil od Vity. Swain zavrávoral, ale potom se postavil do bojovné pozice. Uck ho chtěl praštit zprava, Swain se skrčil a dal útočníkovi ránu do břicha. Uck byl předkloněný a držel se za břicho, toho Swain využil k další ráně, kterou Ucka poslal k zemi. Vity se zvedla ze země a klekla si k Uckovi. Když na jeho spánku uviděla krev, vyskočila na nohy a bojovně se pustila do Swaina. Útočila nejen rukama zaťatýma v pěst, ale i peprnými nadávkami. Swain dostal nepříjemnou ránu do ohryzku, ale mnohem horší pro něj bylo, jak vše pokazil. Vity ho naposledy udeřila a vrátila se k Uckovi dosud ležícímu na zemi. Přesněji řečeno –chtěla se k němu vrátit, ale když v jeho ruce zahlédla zbraň, zůstala stát jako přimražená. Zazněl ohlušující výstřel, Swainův výkřik a vzápětí Swain padl k zemi. Vity chvíli stála na místě a zírala z jednoho na druhého, potom si klekla ke Swainovi, nahmatala mu na krku tep a podepřela mu hlavu. Držel se za levé rameno a mezi jeho prsty bylo vidět prosakující krev. Uck se pomalu a opatrně zvedl a odešel. Vity na té osamělé pláži zůstala se Swainem celou noc. K ránu je našli vesničané a Swaina pomohli odnést. Vity vysvětlili, že jejich kulky jsou potřeny speciálním smrtícím jedem, ale že se ho pokusí zachránit.
Nastávající tři dny měly být pro něho těžké. V několika chvílích, kdy procitl ze snů do skutečnosti opravdu byly. Vity za ním čas od času zašla, především když se nenašel nikdo jiný, kdo by u něho zůstal vzhůru přes noc. S Uckem se nevídala, jistě, kapitán to přehnal, ale proto po něm ještě nemusel střílet.
Když se kapitán začal uzdravovat, přemýšlel už o odjezdu. Do konce letního období se chtěl ještě doplavit do Nukualofy, aby potom mohl (po doplnění zásob) pokračovat k útesům Minerva. Každý den teď chodil na procházky k hoře Kuf, aby si při jejím výstupu zlepšil kondici. Vity ho pozorovala, jak časně ráno někam vyráží a vrací se až večer po západu slunce. Už čtvrtý den jeho vycházek podlehla zvědavosti a zeptala se ho, zda-li by ji nevzal s sebou, a že by byla hodná! Swainovi se to náramně zamlouvalo a chtěl se předvést. Vyprávěl jí o zdejších rostlinách, ptácích a bývalých obyvatelích, kteří prý nosili na hlavě masku býka nebo krávy. Čím delší rohy, tím větší moc v jejich kmenech. Vity ho poslouchala ráda a se zájmem. Protože jí všechno ukazoval a vysvětloval a ona se ještě ptala, dostali se na vrchol až velmi pozdě. „Je mi líto, madam, ale kvůli mým dlouhým vyprávěním jste přišla o krásný západ slunce a ke všemu nestihneme sejít dolů včas. Vadilo by vám, kdybychom tu do zítřka přespali?“
Vity se na něho podívala bokem a jen zašeptala: „Vůbec se neopovažujte udělat to, co si myslím.“
„Ale madam, vám bych přece nikdy nemohl ublížit,“ namítl Swain. „Vlastně není divu, že mne považujete za takového padoucha, vždyť jsem se vám ani nepředstavil,“ omlouval se Swain. „Jmenuji se Swain.“
„Těší mě,“ odpověděla zdvořilou, slušnou částí naučené odpovědi a místo, „asi vyskočím až ke stropu“ dodala: „Já jsem Vity.“
Chvíli jen tak stáli a mlčeli, potom Swain vytáhl deku a řekl: „Vždycky ji s sebou nosím, vezměte si ji prosím, uděláte mi tím radost.“ Přijala ji s díky, ale rovnou se ptala, jestli on má na čem spát. Neměl, a proto mu téměř přikázala, aby do té deky zalezl také. Poslechl a slušně ulehl, co nejdále od ní. Ne proto, že by se jí štítil, ale proto, že ho silně lákalo obejmout ji jako tehdy na lodi. Jenže tehdy to byla jen nevinná dívka a teď už z ní možná je díky Uckovi žena. Při té představě nevědomky zaskřípal zuby, až se na něj Vity překvapeně podívala. Možná kdyby si jí byl víc všímal, nemusel ztratit její pozornost… Podíval se na její tvář, kterou osvětloval měsíc, a rozhodl se riskovat. Přiblížil se k ní a lehce ji objal. Dívka si toho zřejmě ani nevšimla, protože už tvrdě spala. Probuzení bylo nádherné. Vity se vzbudila jako první, a protože chtěla Swainovi ukázat východ slunce, jemně ho vzbudila. Díval se na ni trochu rozespale, ale brzy pochopil, že už je ráno a tedy nejvyšší čas vstávat. Když se zvedal, předklonil se a vtiskl jí na rty lehký polibek, který na ni měl naprosto zničující účinek. Cítila, jak se jí málem podlamují kolena. Ta podivná náhlá slabost ji okouzlila. Sedla si vedle něho na okraj skály a do jeho otevřené dlaně vložila svou. Nechápavě se na ni podíval, potom uchopil darovanou ruku a políbil ji na její hřbet. Tentokrát jejím tělem projela vlna tepla tak vysokého, že si myslela, že snad uhoří. Pootočila mu hlavu stranou a dala mu další pusu. Vstal, vzal ji do náručí a odnesl na palouček s měkkou, zelenou a čerstvě vonící trávou. Vity si povzdechla, že v některých okamžicích by bylo dobré být krávou. Lehl si vedle ní na bok a koukal jí do pomněnkových očí.
„Proč se tak díváš?“ zeptala se nečekaně.
„Protože se mi líbíš,“ odpověděl, sklonil se k ní a zlehka vychutnával chuť jejích rtů. Nebránila se, jak byste se mohli domnívat, právě naopak. Ruce mu ovinula kolem krku a přitáhla si ho blíž k sobě. Tak blízko, jako byli v noci. Jeho mužská vůně v ní vyvolávala směsku různých pocitů, od otázky bezpečnosti (před okolím i před ním – kdo ví, po čem pirát touží? Sotva po pořádné rodině!) až po pocit, že se z té krásy zblázní. Zoufale moc si přála, aby ta krásná chvíle nikdy neskončila. Ale jak už to bývá, právě v nejlepším je vyrušil hluk od moře. Dalo by se sice uvažovat o tom, co bylo nejlepší, protože po celou dobu bylo něco úchvatného a nečekaného, ale spíš bych se zaměřila na to, čeho si Swain všimnul na moři. Nedaleko od břehu kotvila loď s anglickou vlajkou.
„Rychle,“ křikl na Vity, „to jsou nepřátelé a ke všemu policie!“ Jakmile se Vity trochu probrala, utíkala za Swainem, který před ní měl menší náskok. Když přiběhli dolů k táboru, nikdo tam už nebyl. Přesněji řečeno – nikdo živý. Z chýší stoupal dým nebo už plameny a na zemi leželo několik mrtvých Angličanů a mnoho mrtvých černochů. Jaké proti nim měli šance? napadlo Vity, ale otázku si nechala pro sebe, protože znala odpověď. Žádné!
Spatřila jednoho Angličana, jak si s ohrnutým nosem jde mezi mrtvými a pak zvolal: „Kde je Uck?“ K prvnímu chlapíkovi přiběhl starší, alespoň o půl hlavy menší pán a něco mu šeptal, potom se oba obrátili a šli k jejich lodi. Swainem zmítala téměř neovladatelná chuť zabít ty dva ohavné lidi, ale ovládl se, protože to by bylo to poslední, co by v životě udělal. Pomsta musí být dokonalá a ne jen zabití nějakého bezvýznamného mizery. V tomhle se Swain trochu spletl, vyšší pán byl důstojník a ten nižší jeho společník. Swain se podíval na ohromenou Vity, ta tam stála bez pohnutí, jako by stále ještě nepochopila, co se stalo, když tam nebyli. Po chviličce na sobě ucítila Swainův pohled, vzhlédla k němu a byla by přísahala, že v jeho očích zahlédla slzy. Netušila, kolik jeho vzpomínek a snů uhořelo v těch chatrčích, proto k němu přišla blíž, položila mu ruku na rameno a dívala se mu do očí. Sklonil hlavu tak, aby ji mohl položit na její rameno a objal ji. Z jeho objetí vycítila mnoho rozporuplných pocitů. Věděla, že by nejraději vrátil čas, zabil všechny zlé a zákeřné Angličany anebo sám sebe. Z úvah o tom, kdo pro něho byl z celé tlupy nejdůležitější ji vytrhlo tiché zapraskání větviček za Swainovými zády, za které Swain určitě nemohl. Slyšel to také, pohotově se otočil vstříc nebezpečí a levou rukou schoval Vity za svá záda. Za stromem se objevil Uck. Na noze měl podivný obvaz, z pod kterého mu vytékala krev. Swain ho vzal do náručí, pohledem naznačil Vity, že mizí, a vydali se hlouběji do lesa. Swain cestu k jezírku Voa znal jako své boty, a proto tam dorazili za necelých deset minut. Šli mezi stromy, vyhýbali se liánám a najednou se před nimi objevila malá mýtinka s heboučkým mechovým koberečkem. Vity se zatajil dech a zůstala nehnutě stát na okraji toho krásného místa. Ale Swain šel ještě dál, až přišli k modrozelenému jezírku, do něhož voda spadala po skále, jejíž vrcholek ležel nad mraky. Opatrně položil Ucka do trávy, sundal mu obvaz, pak si utrhl kousek košile, podal ho Vity a požádal ji, aby zatím Uckovi omyla ránu. Vysvětlil jí, že jde pro nějaké kořínky tišící bolest a zacelující rány. Uckovi vysvětlil, že pokud se Vity dotkne, žádné kořínky ani nic podobného už mu nepomůže. Vity nebyla nijak moc nadšená přítomností Ucka, jistě, byla ráda, že ho nezabili, ale nechtěla s ním zůstávat o samotě. Byli přeci jen kamarádi, ale od té doby, co na Swaina vystřelil ho nemohla vystát. Ale v tuhle chvíli nebyl čas na úvahy o lásce a přátelství. Ujala se role zdravotní sestřičky, ale její pohled, ač si to sama neuvědomovala, říkal, že to dělá jen a jen proto, že jí o to požádal Swain a proto, že se chce o každého bezmocného postarat. Uck byl opravdu vzorný, nevím, jestli zabraly Swainovy výhružky nebo Vityin pohled, ale na tom ani nezáleží. Přesto byla Vity neskonale šťastná, když se k nim Swain vrátil. V jeho přítomnosti se cítila v bezpečí nejen vůči Uckovi ale i Angličanům. Když se přiblížila noc, ukázal Swain Vity něco, čeho si dosud nevšimla. Nahoře ve větvích stromů byla chatrč. Přístup k ní byl trochu zvláštní – Swain musel vylézt na skálu s vodopádem, rozběhnout se, skočit, chytit se liány, správně se zhoupnout a v pravou chvíli se pustit a byl tam. Z chajdy vytáhl ohromně dlouhou liánu a jeden její konec (druhý byl pevně uvázaný ke stromu) hodil dolů. Zručně po něm ručkoval, a když byl dole, zeptal se Vity, jestli půjde nahoru. S rozpaky mu řekla, že ráda, ale že neumí ani šplhat ani skákat po liánách. „Tak mi vylez na záda,“ nabídl jí Swain s úsměvem. Vity trochu nechápala, a tak jí Swain ukázal, kam si má dát nohy („omotat“ je kolem jeho boků) a kam ruce (chytit se ho kolem krku). „Pevně se mě drž!“ poručil jí a už šplhal. Vity si chvíli připadala jako opičí mládě, které visí na své mamince gorile, ale z těchto úvah ji rychle vytrhl pohled dolů. Ne, nebála se výšek, ale to jak rychle se pod nimi země stávala menší a menší, ji děsilo. Ještě víc se tiskla k jeho tělu a nosem se zabořila do jeho vlasů. Když vylezli nahoru, řekl jí Swain, že už se může pustit, protože už tam jsou. Opatrně se postavila na podlahu udělanou ze dřeva. „Smím ti ukázat své království?“ Protože ještě nebyla schopna promluvit, pouze přikývla. Vzal ji za ruku a vedl ji dovnitř do tmavé místnosti. Počkal, až se trochu rozkoukala, a ukázal na malou skříňku: „Tam jsou knížky, které jsem měl jako dítě rád…“
„Umíš číst?“ divila se Vity.
„Samozřejmě, jakožto pirát Dogos musím být schopný rozluštit zprávy. Nevěřícně zamžikala očima.
„Ty nejsi pirát Dogos!“
„A jak to víš?“
„Kolují o něm různé zprávy, ale všechny se shodují v tom, že je starý, ošklivý, zlý a kdo ho uvidí, toho nenechá naživu.“
„Tak teď vidíš, jaké jsou to nesmysly. Zatím ještě žiješ! A neboj, já bych ti nikdy neublížil, Uckovi nedám příležitost a před Angličany jsme tu v bezpečí. Lidé si toho moc navymýšlí. Sice je pravdou, že bohatým beru a chudým toho moc nedám, ale to ještě neznamená, že zabiju někoho, kdo mi neklade odpor. NIKDY jsem neublížil ženě nebo dítěti, a pokud si ten druhý nezačal, pak ani muži.“ I přes ujištění, že jí neublíží, se necítila zrovna nejlépe. „Donesu ho, jo?“ položil jí spíše řečnickou otázku, protože Uck by se, jak si myslela, o sebe ještě nedovedl postarat.
Po týdnu stráveném ve „větvoví“ se Vity stýskalo po obyčejné zemi. Swain to vycítil, a přestože měl obavy o její i svou bezpečnost, vzal ji k jezírku. Možnosti vykoupat se, nemůže odolat. Voda byla čistá, mírně chladivá a Swain se poslušně vzdálil. Abych to uvedla na pravou míru – chvíli sám s sebou zápasil, věděl totiž o místě, odkud by ji mohl nerušeně a nepozorován okukovat. Jeho lepší část mu radila, aby to nedělal, ale ta horší ho lákala a vybízela k tomu, aby neváhal. Swain dal přednost té lepší stránce, i když si byl vědom toho, že už nikdy nemusí mít takovou příležitost. K této možnosti ho mimo jiné přinutil ještě nepatrný detail, a to přítomnost Angličanů na ostrově. Kdyby totiž obdivoval půvaby té dívky, lehce by se mohlo stát, že by přehlédl hrozící nebezpečí.
Vity si zatím užívala nádherného a osvěžujícího pocitu, který v ní vyvolávala sprška vody padající ze skály. Bylo jí krásně, jemný, chladný větřík ji osvěžoval a voda z ní smývala nejen špínu, ale také pocity úzkosti a strachu, které vyvolal příjezd Angličanů. Když jí začalo být chladno, osušila se, oblékla a vydala se hledat Swaina. Moc práce jí to nedalo, protože byl schovaný za první zatáčkou. Jakmile ji spatřil, prohlédl si ji od hlavy k patě a obdivně prohlásil: „Madam, zdá se, že vám koupel prospěla, vypadáte ještě krásnější než dříve.“ Vity rozpaky trochu zrůžověla, ale to jí na půvabu nemohlo uškodit. Usmála se a poděkovala za lichotku, která ji nesmírně potěšila. Swain rozhodl, že už je na čase vrátit se do bývalého tábora. Pohled na mrtvé nebyl nikterak hezký, ale přesto mu je Vity pomohla pohřbít.
Kde byl Uck. To netuším, protože od chvíle, kdy se Vity koupala, ho nikde neviděli. Ale to jim nevadilo. Ne že by jim překážel, oba cítili povinnost postarat se o zraněného, ale takhle to bylo lepší – měli své soukromí.
Pohřbívání zabralo pár dní. Většinou to vypadalo tak, že Swain pracoval a Vity připravovala jídlo. Přestože už Angličané na ostrově nebyli, zakázal jí Swain chodit hlouběji do pralesa, protože by se mohla ztratit. Po několika dnech u ostrova zakotvila Swainova loď. Parkus mu vysvětlil, že se byli schovat na vedlejším ostrově a několik vesničanů vzali s sebou, pro víc už by neměli potraviny. Swain s Vity a ostatními piráty zůstali na ostrově, dokud se zbylými vesničany nepostavili nové chatrče. Potom odpluli přepadávat další lodě a zamířili k ostrovu Rakahanga, kde měl svou „rodinu“ Parkus. K útesům Minerva se rozhodli nejet.
Při plavbě se Vity stihla s většinou pirátů blíže seznámit. Protože byla přátelská a nehádavá, muži si s ní rádi povídali. Vity trochu překvapovalo, že jsou na ni tak milí (skoro jako gentlemani z Londýna). Jejich slušné chování si nevysvětlovala ničím jiným než starým známým „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá,“ ale skutečnost byla trochu jiná. Pravda, na piráty se zdáli hodní, ale jejich chování si chtěl Swain pojistit, a tak jim pohrozil, že pokud jí někdo ublíží (ať už slovně nebo fyzicky) osobně si to s ním vyřídí. O kapitánovi jeho muži věděli, že co řekne, to také udělá, a proto se v přítomnosti slečny Vity chovali jako mírní beránci, dokonce před ní schovávali alkoholem zmámené společníky. Vity se začínala nudit, zvlášť když měl Swain, se kterým sdílela ložnici, mnoho práce. Aby se alespoň trochu zabavila, rozhodla se jejich kajutu vylepšit. Pro začátek si zvolila úklid.
Jednoho večera se Swain vrátil o něco dřív než byla večeře. Na zemi našel klečící Vity, která nějakým starým kartáčem drhla podlahu. Vlasy jí padaly do obličeje a v jeho košili nevypadala tak půvabně jako v den, kdy ji poprvé spatřil, přesto se mu naskýtal nádherný pohled na osůbku, kterou (jak si uvědomil) začínal opravdu milovat. Vity si začala zpívat, ale rychle s tím přestala, když Swain úlekem shodil ze stolku lampičku. Zvedla k němu hlavu a podívala se na narušitel své práce. Zprvu zamračený pohled se změnil v úsměv. Pomalu vstala a šla k němu. Nevěděl, co čekal, možná polibek (nebo si ho jen přál), ale tím, co udělala, ho překvapila. Dala si ruce v bok a pořádně mu vyhubovala, že se vrátil dřív a našlapal jí tam nepořádek z paluby. Nechápavě se na ni díval, pak mlčky došel k vědru. Vzal ho společně s kartáčem a všechny své šlápoty umyl. To se pro změnu překvapeně dívala Vity, to tedy nečekala. Po celou dobu tam stála a pozorovala ho, jak pracuje. Když byl hotov, vstal, otřel si ruce o kalhoty a přešel k ní se slovy: „Jste spokojená?“
„Ano, velmi,“ přiznala se Vity a zlehka ho políbila na rty.
„Děkuji za sladkou odměnu,“ usmál se, „ale myslím, že jsem vykonal víc práce.“ Vity jen překvapeně koukala. Dříve než si uvědomila, co tím chtěl říct, už se spolu líbali. Bylo to krásné. Jeho hebké rty se dotýkaly jejích a ona se cítila dokonale šťastná. Nádherná chvíle se vytratila, jakmile si vzpomněla na stejnou situaci v této kajutě. Tehdy najednou odešel a pak se jí vyhýbal. Ne! Nedopustí, aby se to stalo znovu!!! Prudce se od něho odtáhla a strčila mezi jejich těla ruce tak, aby ho mohla snáz odstrčit, kdyby chtěl pokračovat. Díval se na ni a nechápal… Vypadal neuvěřitelně smutný.
„Proč jsi minule, když jsme tu prováděli to samé, přestal?“
„Proč se na to ptáš právě teď?“
„Protože nechci, aby to dopadlo stejně!“
„Ne, to už se nestane! Odešel jsem, protože jsem si nebyl jistý, jestli to není způsobeno tím, že už mi je dobře.“
Přejela mu hřbetem ruky po tváři a zašeptala: „Blázínku.“ Ruku z tváře přesunula za krk a přitáhla si jeho hlavu blíž, aby ho mohla políbit. Jeho ústa jí chutnala a jeho vůně… tak silná a jemná zároveň. Jeho vůně ji uklidňovala a zároveň bouřila všechny její smysly. Toužila se ho dotýkat a on jí asi také, protože se nepatrně sklonil, vzal ji do náručí jako princeznu a odnesl ji k posteli. Tam ji jemně položil na měkkou deku a lehl si vedle ní. Přitáhl si ji k sobě blíž, ona ho vyslyšela a přitulila se k němu, jak nejlépe to šlo. Jemně zkoumal její křivky – rukou jí sjel až k zadečku a po zádech jí vlnkami vyjel až ke krku, přitom jazykem zkoumal sladkou jahodovou chuť jejích úst. Když si povšiml, že je od něho o kousíček dál než před chvílí, pustil se do rozepínání knoflíčků u košile. Vity ho tiše obdivovala, kolik jí dalo práce, než je zapnula oběma rukama a on je tak lehce rozepíná a k tomu jen levou rukou. Pustila se do rozepínání knoflíků u jeho košile, šlo jí to snadno a rychle, ale přesto byla pomalejší. Když skončil, jí zbývaly ještě dva knoflíčky. Stáhl jí košili a odhodil do rohu postele, ale nějak špatně odhadl vzdálenost a košile sklouzla k zemi. Když rozepnula zbývající knoflíčky a svlékla mu košili (hodila ji na stejné místo, kam před chvílí dopadla její), uviděla nádherně opálenou a tmavými zatočenými chloupky porostlou hruď. Hned se ji vydala zkoumat rukou. Jeho kůže byla hebká jako samet a krásně voněla tou smyslnou vůní. Začala si uvědomovat, čeho je to vůně: dřeva (zřejmě vzácného), květů, které viděla u jezírka, přírody, tajemna a hlavně muže, příliš krásného muže pro obyčejnou dívku.
Na klíční kosti objevila jizvu. Lehce se jí dotkla jazykem a pohlédla mu do očí. Její němou otázku pochopil a odpověděl:
„To mě Parkus trochu škrábnul dýkou, když jsme se seznámili.“ Lehce kývla hlavou na znamení toho, že pochopila a ujala se dalšího zkoumání. Protože jeho ústa stále neztrácela tu báječnou chuť, zůstala jazykem a rty stále na stejném místě. Protože byl vyšší, měl delší ruce a mohl jí začít krást sukni. Co pod ní asi má? Napadlo ho. Ale to už ji skoro celou svlékl. Překvapilo ho, že se nebrání. Naopak – nadzvedla se, a tím mu umožnila sundat z ní vše rychleji. Několik spodniček se také nevzpíralo dlouho, dokonce to vypadalo, že se těší, až sklouznou a přistanou na košilích. (Druhá košile se na zem dostala prudkým dopadem vrchního dílu Vityina spodního prádla, který neumím přesně pojmenovat. Asi nějaký živůtek s tkanicemi.) Než si Vity uvědomila, co dělá, byli už oba nazí. Přitáhl si ji blíž k sobě, aby poznala, co s ním dělá. Vzhlédla k jeho očím, pak sklonila hlavu, přitiskla mu ji na hruď a přitáhla si ho k sobě blíž. Oplatil jí její stisk, až si myslela, že nemůže dýchat. To, co následovalo potom, už je velmi soukromá věc, a proto ji nebudu vyprávět. Začnu až tím, co následovalo po jejich vášnivém milování. Swain ji jemně líbal a hladil. To, co s ní prožil, bylo nesrovnatelně krásnější než to dříve. A přitom… tahle dívka ještě neměla žádné zkušenosti. Ani je mít nemohla, protože dosud byla, jak se říká, poctivá. Podle toho, jak se k němu vinula, usoudil, že jí neublížil, nebo v to alespoň doufal.
Vity byla myšlenkami daleko, daleko od tohoto místa, kde poprvé hřešila. Spala a zdál se jí nádherný sen. Ležela na písečné pláži na lehátku, kolem stáli krásní, urostlí muži a ovívali ji palmovými listy. Přicházeli za ní další pohlední muži a klaněli se jí, ona se obdivovala jejich kráse a azurové moře pokojně šumělo. Najednou se před ní objevil stín. Způsobil jej vysoký opálený muž, který tam stál do půl těla nahý. Přestože na něj pořádně neviděla, bylo jí jasné, že je krásný. Aby si ho mohla lépe prohlédnou, posadila se a rukou si zastínila oči. Málem se jí zastavilo srdce, když poklekl vedle ní a zlehka ji políbil na rty. Polibek mu jemně vrátila a zavřela oči, aby si ho mohla lépe vychutnat.
Když otevřela oči, nemohla tomu uvěřit – ten muž jako jediný neodešel, ale skláněl se nad ní s milým úsměvem. Až po chvíli jí začalo docházet, že to byl jen sen. Škoda! A proč vlastně? Není tento muž mužem jejího srdce? A není tu s ní snad sám? Ano, je. „Vity?“ vytrhl ji z uvažování, „dala by sis něco k večeři?“
„Ano,“ přiznala mírně zahanbeně, „mám strašný hlad.“
„Přiznám se, že já taky,“ odpověděl s úsměvem a šel ke stolu pro podnos s jídlem. Teprve nyní si Vity uvědomila, že je stále ještě nahá. A kdo ten podnos přinesl? Dobrotivý Bože, to snad ne! Musel tu být někdo z posádky, protože kdyby se Swain pohnul, cítila by to. Poznala, že jí stoupá krev do tváří, a tak radši schovala hlavu pod polštář. Swain jí přinesl jídlo a postavil je na stolek vedle postele. „Copak, má drahá, to se vám už tolik ošklivím?“
Vity vykoukla ze své skrýše a položila si hlavu na jeho břicho a zašeptala: „Kdo sem přinesl to jídlo?“
„Nemusíte mít obavy, má drahá. Parkus se naším směrem podíval jen, když vstoupil do dveří, a i v tu dobu jsem vám dělal živý štít. Nemyslíte, že by se mi příliš nezamlouvalo, kdyby si vás takto prohlížel jiný muž?“ Na znamení pochopení přikývla a dala mu letmý polibek na tvář. Ale to mu nestačilo. Na další čtvrthodinku už měli program. Vychutnával jemnost jejích úst s takovou láskou, až Vity chvílemi zavrněla jako kotě. Bylo jí s ním nádherně a jemu s ní také. Od této chvíle byli jako jeden člověk a měli se dobře. Na jejich vztahu se nic nezměnilo ani na ostrově Rakahanga, kam dopluli v půlce druhého týdne od jejich první společné milenecké zkušenosti.
Muži svému kapitánovi záviděli mladou krásnou a příjemnou dívku, ale zároveň byli rádi, protože kapitán se stal milejším i k nim.
Po několika týdnech si oba milenci všimli, že má Vity stále větší hlad a že jí roste bříško. Oba to trochu vyděsilo. Těžko říci, koho víc. Vity byla překvapená a zároveň se bála, jak bude reagovat Swain. Sama neměla s porodem žádné zkušenosti a pochybovala, že muži z posádky nebo sám kapitán jsou na tom lépe. Ale oni to na rozdíl od ní nebudou nikdy potřebovat. Ano, bála se o dítě i o sebe. Co bude dělat s dítětem na pirátské lodi? A představa, že by se Swain usadil byla nereálná. Umřel by nudou. A vůbec… bude ji ještě chtít, až to zjistí?
Swain si toho pochopitelně všiml brzy. Stále byl s ní a ujistil ji, že si ji vezme jako správný muž, pokud jej bude chtít. Rozhodl se doplout do Townsvillu, kde byl jeho bratr lékařem.
Cesta nebyla jednoduchá, a i když mnoho členů posádky trpělo hladem, mladí milenci měli jídla dostatek. Swain jedl co nejméně, aby mohl alespoň trochu zasytit své muže, ale Vity nutil jíst hodně, a když náhodou chvíli neměl čas, postaral se o to Parkus. Pečoval o ni s takovou láskou, že se Vity cítila jako ve snu.
Když přijeli kočárem do Townsvillu, Swain si hned pronajal „dům“ u pobřeží. Pch, dům, o něčem tak velkolepém a nádherném Vity zatím jen četla. Prostorná bílá vila byla krásně uklizena, postele ustlané na chodbě čekalo služebnictvo. Swain zavedl Vity do sprchy, a protože se za ten den už mnoho nachodil, vymyslela si Vity, že by mu koupel neuškodila. Když si z vlasů vymývala voňavé mýdlo, které měl Swain z ostrova Rakahanga od Parkusových přátel, seděl zamyšleně na stoličce a díval se na ni. Usmála se a zmáčela ho proudem vody. Vstal, v očích mu hrozivě blýsklo (až se Vity nepatrně přikrčila) a v botách si k ní vlezl do vany. Přitáhl si ji k sobě: „Ty…,“ ukázal na ni, aby zdůraznil svá slova, „za tohle budeš pykat!“ Usmál se, svlékl si košili a kalhoty a přitáhl si ji ještě blíž k sobě. V jejích očích se snažil rozpoznat souhlas nebo odmítnutí, ale nepoznal nic. Objala ho dlaněmi a přitáhla k sobě. To tedy bylo milování! Krásné a nádherné. Vity při něm pochopila, že těhotenství neznamená jen nudu, zvlášť když máte toho správného muže.
Swainův bratr se ubytoval v jejich prozatímním domě, aby mohl stále kontrolovat Vityin zdravotní stav.
Když se děťátko narodilo a doktor je i jeho maminku prohlédl, poznamenal, že nikdy takovou krásu neviděl a že má Swain štěstí, a odjel aniž si vzal peníze, které mu oba nabízeli.
Za měsíc se konala nádherná svatba. Oslavy trvaly tři dny a tři noci, potom se den a noc oslavoval nový domov a další tři dny a noci narození Katy, jak svou holčičku pojmenovali.
A co bylo dál s piráty? Někteří následovali kapitánova vzoru a jiní se pod vedením Parkuse dál zabývali svým řemeslem.

« Autor díla »

Angelika