Lechtání rybiček

 

Autorka charakterizuje knihu:

Věra studuje gymnázium a dva roky chodí s Davidem, který studuje na vysoké škole. Nemají žádné větší problémy, ale přesto se jednoho dne něco změní. Věra se připojila na chat a tam se seznámila s Otou. Pociťuje, že je to něco jiného, jejich komunikace má náboj, jiskří, a zatouží se s ním setkat. Po prvním setkání s Otou se rozchází s Davidem. Že udělala chybu, poznává dřív, než by mohla tušit...
Moje první knižní vlašťovka! A věřte, že to původně měla být pouze báseň, jenže jsem nevěděla jak s tím pohnout a tak napsala rovnou tento románek....

 

Ukázka:

„Apríl je až za čtrnáct dní.“
On jí snad neuvěří! To měla z toho, že si častokrát utahovala z velice vážných věcí kvůli okořenění vztahu. Bude to muset několikrát zopakovat a ví, že se tentokrát nerozesměje jako koza a nepůjde ho zlechtat na chodidlech, aby jí ty nejapný žerty odpustil.
„Myslím to vážně, Davide. Podvedla jsem tě a chci se s tebou rozejít. Prosím, nezlob se...“
Řekla to jen tak. Jakoby se nic zvláštního nestalo. Bylo to venku a zatím to nebolelo. Jen jí škublo v srdci, ale jinak nic zvláštního necítila, protože tu přeci jen převládal stav nasycený existencí Oty. Jenže jí chyběla reakce posluchače. Čekala. Napjatě poslouchala, co on na to. Také čekal. Čekali oba a slova se smíchala do nerozluštitelných hieroglifů. No tak! Nějaké údivy, výkřiky či otázky musely přece přijít. Byl nervózní. Začal pohupovat nohama a hlavu věšel mezi nohy. S klidem promluvil a ke konci věty zvýšil hlas.
„To snad není...,“ zasekl se, neřekl slovo pravda. Bál se. Pravda byla mocným strachem. Přestal pohupovat nohama a podíval se jí upřeně do očí.
Uhýbala pohledem. To hypnotizování duší skrze oči by ji dovedlo k slzám. Nechtěla plakat. Byla šťastná. Právě nyní ne, ale až tohle skončí. Až tenhle přiznávací rozhovor odezní, bude zase špičkami prstů hladit břicho naplněné hvězdami spadlých z nebe pro radost.
„Jak dlouho? Kdy?“
„Bylo to jen jednou. Dneska.“
„Dnes? To kvůli němu si nemohla?“
„Promiň, Davide, seběhlo se to rychle.“
„S kým?“ zašeptal tak, že sotva slyšela.
Styděl se za ni. Štítil se uchopit ty znečištěný ruce. Nehodlal mezi čtyřma očima válčit. Mohl s ní zatřást. Vyklepat z útrob zablácenou duši říkající si čistá a nová láska. Nechtěl. Rozhodla za něho. Neptala se. Nediskutovala. Prostě jen, promiň.
„Neznáš ho.“
„Hmm, vždyť je to fuk, Adam nebo Tonda. Hlavně, že ses bavila, když jsem se na tebe těšil jak šílenec.“
Postavil se, díval se ke dveřím, ale zase si sedl zpět. Ještě nemohl dočista skončit. Ještě měl něco na jazyku. Musel se ptát a dojít pro srozumitelné vysvětlení.
„Proč?“
„Neptej se, prostě se to stalo,“ pokrčila rameny.
„Takže je konec?“
„Ano, promiň. Stejně to už mezi námi uhaslo.“
„Uhaslo? Co prosím tě? Nikdy sis nestěžovala. Nikdy!“
„Jo. Promiň. Promiň.“
Cítila se tím neustálým omlouváním trapná. Chtěla, aby to už skončilo. Aby snad řekl: „Nic se nestalo, měj se krásně.“ Proč tu pořád je? Proč jí kouskuje nalezenou krásu? Ať jen odejde, ona se vybrečí a bude to.
„Promiň, promiň, promiň.... házíš se slovy, jak s hnojem.“
Ne. Neházela. Nedohodila by před sebe ani ten metr, co je dělil. Jen upouštěla poslední vzduch staré duši. Jen probírala zásoby s prošlou lhůtou a vyklízela místo pro nové neokoukané věci. Nemusela přece chodit ve starém svetru, když se jí nabízel nově upletený. Jdi už. Jdi. Jdi. Jdi!!! Obléknu se do nového a tebe schovám hluboko do skříně. Prosím, jdi Davide! Jenže tohle se nahlas neodvážila říct. Hodlala poslouchat další otázky a vychovaně, podle předpisů slušnosti, odpovídat. Připadala si jako ve zpovědnici. Vyrve z ní hříchy, co byly krásou a slunečnými prožitky. Nadělá z nich mraky a černotu.
„Jel jsem k tobě přes celé město, abys mi řekla tohle?“
zase chtěla říct „promiň“, ale raději to slovo zadržela. Nestál o omluvy. Jel přes město. Jezdil tolikrát, nikdy se kvůli tomu nerozčiloval. Drkotal se tím městem narvanými spoji a obcházel žebráky u popelnic. Nechal na sebe působit hluk davu. To všechno jen, aby ji spatřil.
„Byla to náhoda, Davide. Taková rychlovka.“
„Nemusíš říkat, jak rychle.“
„Nechtěla jsem....“
Chtěla říct, že nechtěla ranit jeho city, ale jak to udělat? Bezbolestně se odpoutat? Měla kolem obcházet a hrát si na to, že se nic nestalo?
„Děvko!“ vyštěkl na ni nečekaně.
Lekla se. Stala se posledním kusem v Davidově řadě. Lacinou, prodejnou a bez srdce. Děvka. Děvka. Štětka! Nebyla prodejná, copak to nepochopil? Dobře, vyspala se s Otou hned při prvním setkání, ale nebylo to žádné muchlání těl s výkřikem při splnění živočišné touhy. Byla to souhra bláznivých rybiček cákajících se ve vodě, dotýkajících se mokrými těly od potu. Ach bože, cítila to znovu. Past na oči v tvých dlaních a něha, něha, něha. Královská odměna pro služby ostřížího zraku. Vysvobozena psovodem či sokolníkem při lovu a vyznamenána řádem pramene nejoddanější víly. Jak jsi věděl, že je láska ukřičeně němá? Jak jsi poznal, že stále čeká na vyjmutí z kruhu bludné fantazie? Jak jsi udělal, že rybka se s rybkou lechtá při vzájemném dotyku a naskakuje kůže v pohotovostním režimu? Ctila se ženou s dítětem v duši. Lehce lechtivá. Lehce stravitelná. Lehce milovaná. Lehká snad, ale ne děvka. Neprodávala se ani za málo ani za hodně. Darovala se úplně celá, bez kouskování těla a srdce.
 

 

Okno plné strachu

 

Autorka charakterizuje knihu:

Šikana je problémem více jak čtyřiceti procent žáků základních škol. Setkává se s ní i dvanáctiletá Hanka Veličková. Není ani trochu jiná než ostatní, a přece ji holky označily za "jiný" druh. Zezačátku se nevzdává a snaží se bojovat, ale trvá to již dlouho. Tlak násilí a nevybíravých slov ji dožene k myšlenkám na nejhorší, na smrt. Naštěstí má kolem sebe i všímavé lidi a svěří se. Pomůže jí to však?
Jak se mi kniha psala: hmm, jako všechny, suprově!

 

Ukázka:

Na malém náměstí si chladím obličej na vitrínovém skle obchodu s hračkami. S přilepeným nosem, čelem a tvářemi, si připadám jako reklama na vycpané plyšáky, obklopující mou uvzdychanou maličkost.
Ano, jsem přesně takový vycpaný medvěd, žirafa, pes či kocour. Stojím za podívání cizích očí, ale vzhledem k vysoké ceně, mě nikdo nechce. Nikdo netouží po mé dlouhodobé návštěvě v království, říkajícím si kamarádský domov. Leda bych se prodala hluboko pod cenou a získala si přízeň většiny podvrhem.
Občas se i u někoho peníze najdou a chce si udělat drahou koupí radost. Ale místo mne si raději vybere dokonalejší věc. Můj plyšový povrch je totiž vycpaný divnou směsí. Hrozně zvláštním mixem, který dráždí srdce a city přítomných pozorovatelů. Kdo by stál o nedokonalost vysílající uhrančivé paprsky nervozity?
V poslední době se na skle svlažuji často. Stačí když, se někdo zaposlouchá a uslyší, jak setkání mojí horkosti se studeným povrchem zasyčí:
Sssss ssssss, psssssst!
Neřeknete to na mě? Svěřím se vám, i když neodpovídáte. Stačí o trochu víc škodlivého slunce a přehřeju se. Rozdrtím první sklenku, co bude po ruce a polepím se těmi neužitečnými střepy. Stanu se panenkou ve skle. Nepoužívanou křehkostí a budu moci zůstat mezi věcmi ve sklápěčce obývací stěny. Ukrytá jako cennost, co není na všední podívání. Kdo není denně viděn, nezprotiví se. Kdo je pečlivě strážen a ukryt, je zvláštní. Ostatní ho musí respektovat i v nepřítomnosti. Podobně jako když holka, doposud oblékaná do sekáčové módy, přijde ve značkovém oblečení Nike. Okamžitě ji propichují šťastné oči obdivovatelek a neexistuje, aby si bez ní mlely maso na oběd, příliš kořenily a na pánvičce úmyslně pálily.
Nevím proč mi stále přiklepávají ostré cizokrajné směsi. Vůbec jejich chuti nerozumím, protože ve skutečnosti chutnám jinak než mě připravili.
Bojím se.
Pssssssssst!
Zase to, prosím, nikde neříkejte. Mám strach po ránu otvírat školní šatnu a hlavně dveře třídy 6.B. Je plná dětí a přece prázdná. Osmnáct kluků, pět holek a já, Hana Veličková.
Holčičí rada se rozhodla, že jsem nebyla k žádnému lidskému druhu zařazena a přitom poslední zdravotní průzkum křičí: „Je zcela normální!“
Být normálen, tedy průměrným středem, ale není ono. Musím se hýbat nahoru nebo dolů a přelézt všednost. Vlastně nemohu, protože za mě rozhoduje nálada. Pššššš! Ticho našlapuje kolem a tajemství mi zavírá pusu.
Prozatím pomlčím, ve svém vlastním zájmu, promiňte....
Ptáte se stejně jako já? Může být někdo obyčejný pod cizím dotekem jiný? Ano. Asi jako okno. Zavřené a otevřené je odlišné. Zavřené dusí. Otevřené dýchá. Předevčírem jsem se dýchání z okna tolik bála, že se mi rozbušilo srdce. Prostě jsem chtěla vzít hadr, čistící prostředek na sklo a mezi fingovaným leštěním skočit dolů. Toužila jsem tragicky zahrát, jak jsem nešťastně spadla a zabila se. Přála jsem si být mrtvá, ale zároveň jsem nechtěla, aby o mém záměru někdo věděl. S hadrem by to nikdo nerozebíral. Uklouzla. Spadla. Šmitec.
Smuteční pochod na rozloučenou a několik ponurých melodií z poškrábaných desek. Mezi černotou zářivě bílá rakev s bílými růžemi a pomněnkami na rozloučenou.
Modravé pomněnky mám moc ráda. Milují každého a rozehrávají barvy v srdci. Říkám jim malé nebeské obláčky. Díky nim sním o krásných věcech. Jenže do léta, kdy porostou, je ještě daleko........

 

« Autor sešitu »

Shaylen
 
 

Další díla autora:

Shaylen píše (a publikuje na našich stránkách) kromě krátkých próz také básně.

 

Knihy lze objednat na adrese či mailem zde: Spira, Horská 10, 460 14 Liberec 14, tel.: 485 114 134, 602 441 126, fax: 485 114 134, email: spira.lbc@volny.cz