Žebrákovy pantofle

Padesátiletý Ondřej Šlecheta si na čtrnáctidenní letecký zájezd do Říma šetřil téměř rok. Lákavá rozloha 301 225 kilometrů čtverečních a bohatá historie města nabízela nekonečné zážitky, spojené s příjemnými chvílemi zahraniční turistiky. Zklamali ho. Víc nevěřil neodolatelnosti Kolosea, Konstantinova Oblouku, Benátského náměstí, Chrámu Saturna či desítkám malebných fontán a muzeí.
Myšlenky mu zahalili žebráci. Pohltili ho a nechtěli pustit. Chodili kolem. Škemrali. Leželi. Mlčeli. Natahovali ruce. Brečeli.
Neměl chvíli klidu. Připadal si jimi pronásledovaný a utiskovaný. Snažil se soustředit na vodu ve Fontáně di Trevi a zase jeden natahoval misku. Rozčilovali ho. Ta jejich drzost, nezájem se vzchopit a být normálním člověkem, uzavřeným v kruhu povinností a systematického plánování zítřků.
Začal chodit po ulicích města a snažil se najít aspoň jediný koutek bez prosebných psích pohledů a dotěrností. Neměl úspěch. Tep mu pulsoval rychleji než obvykle. Potil se daleko víc než bylo u něho zvykem a nejen kvůli římskému červencovému počasí, kde by těžko někdo spatřil padat dešťové kapky. Prostě ho dováděli k šílenství a snad z té zloby přemýšlel o pomstě jednoho z nich. Co udělá? Sebere drobné z misky? Nakopne je nebo jim naplive do obličeje? Pche! Nic jim nevadilo. Byly na samém dnu společnosti a ještě si v tom libovali. Inu, možná byli duší dole, ale klidně mohli být boháči vzniklými z velkorysých almužen od lidí. Kdo to mohl poznat? Leželi natažení na dlaždicích před italskými bankami a značkovými obchody a zahalovali se do látek tak, aby z nich bylo vidět co nejméně.
Zrovna tenhle. Tělo překryté černým bavlněným kusem od hlavy až po kotníky. Chodidla si nechal vystrčená. Asi proto, aby se chlubil krásnými pantoflemi. Přistoupil blíž a prohlížel si je. No jo, na takový se on nikdy nezmohl a to nežebral. Kožené s kamínky. Mohly to být klidně drahokamy. Lenoch to byl. Obyčejnej povaleč a zasloužil si trest.
Nenápadně pozoroval okolí. Vypadalo to, že nikdo nesleduje dění kolem žebráka. Na nic nečekal. Škodolibě se pousmál a dal se do díla. Sehnul se, zul línou polomrtvolu a obě boty strčil do batohu. Utáhl šňůrky, hodil si držadlo přes pravé rameno a důstojně vešel do přilehlé banky. Trvalo to jen mžik. Malá krádež díky níž si připadal nejlepším mstitelem světa.
Uvnitř bylo příjemně. Pár lidí postávalo před označenými přepážkami. Nikdo si ho nevšímal. Klimatizace ochlazovala zpocené tělo a nasadila mu úsměv na tvář. Sotva přistoupil k informačnímu pultu rozvučel se výstražný signál. Zdejší klid se změnil ve zmatek.
„Zloděj!“ křičeli a světala blikala na poplach. Nezalekl se. Nerozuměl. Obracel si s předstíraným zájmem prospekty, když mu zničehonic nasadili pouta a zamířili pistolí na srdce.
„Já turista. Já nic,“ marně blekotal anglicky a pohledem hledal pomoc. Nikdo ho neposlouchal. Dovlekli ho do policejního auta a odváželi odtud.
Myslel, že ho vezou na stanici, kde dostane tlumočníka a vše se vysvětlí. Místo toho se ocitl v Koloseu. Odvedli ho do podzemí. Strážníci dávno neměli uniformy. Kde se jen převlékli? Jeho turistický vycházkový komplet pestré košile a béžových kraťas, byl také fuč. Na sobě měl jen pouta a místo modrobílých pruhovaných trenek, kožený trojúhelník zakrývající penis. Vyvedli ho z podzemí plného vězňů, otroků a zvířat. Zavřel oči. Myslel, že se uprostřed té arény probudí a ocitne se v posteli hotelového pokoje.
188, 156, 86, 54, 49, tato čísla se mu najednou promítla v hlavě. A znovu 188, 156, 86, 54 a 49. Byl to on, Flavianův Amfiteatr, známý jako Koloseum. Ty jeho rozměry ho uchvacovaly již velmi dlouho. Čtyři patra, čtyři brány, osmdesát arkádových vchodů do hlediště. Žádné trosky. Lesk a zář největší krvavé slávy. Představení mělo začínat. Rozhlížel se po oválném půdorysu z kamene a mramoru. Obecenstvo skandovalo. Jak dlouho neviděl tak početnou návštěvnost? Jak dlouho mu padesáttisíc lidí nenahánělo do spánků krev míchající se se vztekem?
Jeden z ozbrojených mužů se k němu přiblížil. Matador. Zabiják.
„Do toho, vykonavateli! Do toho!“ skandovalo hlediště a on jim, nevěděl proč, rozuměl.
„Zabte ho.“
„Nešetřte ho, zloděje!“
Zloděje? Nic neprovedl. Ty pantofle přece nemohly být příčinou. Žebrák neměl nikdy k dispozici takovou moc. Podíval se na jutový vak u nohou.
„Vemte si ty pantofle, já je nechci,“ křičel z plna hrdla, ale sklidil jen posměch přihlížejících. Zabiják ho začal hypnotizovat. Nesnesl to. Promítali se mu v hlavě všechny malé hříchy dosavadního života.
„Odpusťte mi,“ zašeptal, sepnul ruce a klesl na kolena, „odpusťe mi, drazí. Nechtěl jsem.“
Bylo pozdě. Zabiják se svlékl z těžkého šatu a rozevřel jedinou zbraň, snad v jiných situacích příliš romantickou a jemnou. Mával mu červeným plátnem před očima. Tahle barva ho dráždila. Panenky mu nervózně běhaly po látce, s myšlenkou vytvořit cáry neschopné poranění. Dostával se do transu. Zuřil. Vstal a točil se dokola. Cítil to rudo i pod kůží, jakoby se mu laser snažil provrtat celým tělem. Zrychloval otáčky těla. Nevnímal nic jiného než zavíjení se do kusu červené látky. Mužský hlas řval na lidi:
„Je připraven. Zavolejte ty nejdivočejší býky, tygry a medvědy. Zůstane mrtvý.“
Utažený podivným šatem se svalil na zem. Převaloval se dokud nezalehl vak s pantoflemi. Snažil se je dostat ven. Snažil se prozradit tajemství, které chtěli znát. Tajemství? Znal nějaké? Byl si jistý, že ano. A přece ne. Nevěděl nic. Nevěděl, kdo mu podstrkává nesmyslný pokyny.
Dlouhým přiškrcením se dusil. Chtěl zakašlat. Chtěl se pořádně nadechnout. Nemohl. Omdléval a poslední co vnímal byl zvučný ženský hlas.
„Zadržte! Vyhrála jsem ho. Je můj. Tady máte lejstra.“

*
Probouzel se. Ležel připoutaný na dlouhém dřevěném stole. Byl nahý. Obklopovaly ho vlhké plesnivé stěny malé místnosti. Za sebou slyšel kapat vodu na plechový hrnec. Otočil hlavu dvakrát doleva a doprava. Byl sám. Znovu se ohlédl doleva a zpozorněl. Vedle na stoličce ležely ukradené pantofle. Zářily na nich drahokamy. Nyní si byl jistý, že to nejsou žádné laciné napodobeniny, ale opravdové jmění. Z nadměrné záře, po čase absolutní tmy, přivřel bolestí víčka. Nevěděl, jak dlouho je měl zavřené, ale znovu ho probudil až chlad. Když otevřel oči, stálo vedle stolu pět mužů a jedna žena, zahaleni v tunikách. Rozuměl jim i přestože mluvili zvláštní řečí.
„Nechci zemřít,“ zasípal, když mu na holou kůži břicha dopadlo několik kapek oleje zlatavé barvy.
„Nezemřeš, Velký Odnere. Bylo načase, aby ses vrátil. Hazardovala jsem pro tvoji duši, jen ze dvou důvodů. Jedním z nich je, že tvůj odchod mi pomohl přičichnout k vladařskému životu. Mám moc. Jsem velmi silná a k tomu všemu potřebuji plody tvých zázračných pokusů,“ řekla žena rozetřela mu olej po těle a lahvičku podala jednomu z mužů. Usmála se. Začal pociťovat teplo. Za to jí mohl děkovat, ale nechtěl se smířit s obětí omylu.
„Neznám vás. Jsem Ondřej Šlecheta, obyčejný člověk na dovolené. Unesli mě. Neprávem. Nebo vlastně...dobře, sebral jsem ty pantofle, ale jen ze vzteku....“
Přivřel oči hnusem. Po těle mu přeběhl párek pištících potkanů. Nejmenší z mužů je chytil za ocasy a odhodil malým otvorem skrz mříže ven.
„Potvory,“ zaklel muž a stoupl si z levé strany Ondřejovy hlavy.
„Nevíme, jaká jména ti náležela. Jedno je jisté, našel jsi cestu ke vzácným pantoflím s magickou mocí. Jistě jsi prošel hodně míst a podob. Hledal. Záhy zjistíme, zda jsi bezpečně Velký Odner.“
Již neodpovídal. Sledoval dění kolem sebe. Předrituální modlitby přítomných mu naháněly hrůzu. Žena vytáhla z dřevěné pochvy tesák s ostrou špicí. Neptala se na nic. Rozevřela mu pusu a donutila zkousnout čepel nože. Měl štěstí, ostrá hrana čněla směrem ven a nemohla mu tedy znetvořit ústa a prořezat koutky. Snažil se ještě něco říct, ale nůž byl jako přilepený.
Muž, říkající si Venedini, roznesl po místnosti devět svící. Do každého rohu položil jednu a mezi ně též jednu. Celkem osm svící u tmavých kamenných zdí. Devátou nechal u okénka s mříží. Z venku sem procházelo nepatrné světlo, ale denní ruch mu stejně nemohl v ničem pomoci.
Mezitím měli ostatní přítomní muži skloněnou hlavu a pobrukovali si duchovní píseň. Znal ji. Usmál se. Nazval ji „Odnerovo magické diamantování“. Tyhle noty plodily bohatství drahých kamenů. Lekl se vlastního uvažování. Vzpomínal. Přemítal o kdysi prožitém a netušil jak je možné, že tohle všechno nejspíš prožil a znal.
Povzdechl a otočil se na ženu. Ta se během zapalování svící přemístila ke stoličce s pantoflemi poseté drahokamy. Zdvihla je nad hlavu a poté je nasadila na Ondřejovy nohy. V momentě nasazení odhodili muži splývavé šaty. Z dáli se ozýval zvuk bubnů a hlasy divoké zvěře. Rozpažili ruce. Oděni pouze v koženém pásu na přirození a s amuletem na krku se točili střídavě na obě strany. Bušilo mu srdce. Tep se zrychloval. Žena se též svlékla a zůstala tu jen ve velmi krátké třásňové minisukni z kůže. Do očí se mu vpíjely její zářící prsa. Místo bradavek měla diamanty.
„Angelino,“ chtěl zakřičet, ale tesák mu bránil v mluvě. Měl si na svou ženu vzpomenout dřív. Žena. Krásná manželka. Oddaná choť. Kdy se vůbec ženil? Zapomněl.
V hlavě měl zmatek, smíchaninu podivných příběhů a postav říkajících si ON! Odner, kapitán Ondrucha, zloděj Ondr a naposledy frézař Ondřej Šlecheta. Cítil převalování myšlenek. Nemusel se dívat a viděl je shromažďovat u nosní dutiny a vytékat na nůž.
Muži zrychlili taneční tempo. Tleskali v pravidelných intervalech. Desetkrát svižně krátce a pak třikrát vlekle dlouze. Bylo to k zbláznění. Soustředil se jen na ty doteky dlaní.
Žena poklekla. Políbila mu prsty u nohou a přikryla dlaněmi ošperkovanou část pantoflí. Prsy se přitiskla k podrážkám. Sklonila hlavu a něco mu šeptala do konců prstů. Cítil tu horkost slov. Svědily. Pálily. Hořely.....
Ne, Angelino, prosím ne. Volal uvnitř sebe. Vzpomínal na ni. Byla mu ženou, kterou nesmírně miloval. Ale jednoho dne ji zradil a použil ke svým pokusům. Myslel to dobře. Vykrášlil jí poprsí a také......ach, hlavně proto ho proklínala, nemohla mít děti.
„Budeš rodit diamanty, lásko. Není to hezké?“
„Zvíře! Zrůdo! Za tohle tě nechám trpět, slyšíš? Dál nebudeš nikomu vládnout. Já převezmu moc a pomstím se ti.“
Smál se jí. Smál. Ten smích, úšklebky a sebejistota. Právě dokončil další vynález pantofle, co změní lidské části na drahokamy. Nedokázala si uvědomovat, že bohatství země musí vycházet především z ní? Děti? Proč děti? Na každém rohu je chudáci odkládali. Mohla je sbírat daleko snadněji než obětní dary Bohům. Jen díky jeho vynálezům nebude nikdy víc bída. Nikdy. Každý se bude utápět v přepychu a je jasné, že tento luxus musí počítat s jistými oběťmi.
Ach ne, Angelino. Viděl, jak se z kamínků dole táhne červené světlo a rozžhavuje ostří nože. Zaradovala se.
„Je to on! Je! Říkala jsem vám to. Nespletla bych se ani kdyby nosil hadí kůži.“
Ostří nože bylo rudé. Rozžhavilo mu ústa tak, že nástroj upustil.
Neváhal ani vteřinu. Zaúpěl.
„Angelino! Drahá.“
Viděl ji tančit v zahradách a houpat se na lotosové houpačce. Měla rozpuštěné vlasy, zlatavé průsvitné šaty a hrála si s bílými kamínky. Tenkrát se seznámili.
„Angelino, funguje to, “ zaslechl Venediniho. Angelina měla zvláštní lesk v očích. Mocný pohled spojený s krutostí.
„Jsem vládkyně Diatauru. Právě rodím vaše nové syny. Diamanty, které koupí všechno. Diamanty, vzniklé z nepřátel. Každý kdo si troufne pochybovat o naší zemi, projde tímhle peklem.“
„Ne, nedělejte to,“ marně křičel bolestí. Oko, ruka, prsty na nohou - tolik tížily, pálily a bolely. Co to provedl? Upletl si past sám na sebe.
„Zbavte mě toho, prosím!!!“
„Jak poroučíš, muži.“
Několik ran sekerou mu odstranilo tíhu nově zrozených diamantů. Ještě žil. Měl šanci pokračovat. Ještě mohl zabránit další pohromě.
„Chci....“
„Vím, chceš se vrátit. Slíbila jsem ti, že nezemřeš. Tenkrát si utekl do snů a ty tě odnesli do jiných světů. Nyní budeš dožívat opravdový život. Poslední, který máš. Poznáš co je to samota, nemohoucnost. Naše říše bude zaplavena diamanty. Bude zaplavena sirotky, kterých se mi zželí. Ale kdo mi dá toho pravého dědice? Kdo? Z té tvrdosti se nerodí nic živého.“
„Drahá, něco vymyslím. Jen mne netrestej tak krutě. Chci...“
Umlčela ho. Zastínila mu myšlenky. Zbavila tíže.....

*
Ležel pod červeným plátnem. Dusil se. Ten nedýchatelný stav ho vzbudil. Huhňal si pro sebe nesmyslné věci až ze všeho ze sebe strhl přehoz, nahlas vykřikl a posadil se.
Tlustá žena se mu omlouvala. Narazila na něho červenými dárkovými taškami.
Seděl před honosnou bankou v roztrahných cárech zatuchlé bavlny hnědavé barvy. Měl zkřížené nohy, ruce položené volně na kolenech. Víčka nechával doposud zavřená. Musel si postupně zvykat na silnější světlo. Jedno oko bylo přetažené páskou. Vypadal jako meditující, ale po kouskách se odvažoval obhlédnout svět kolem sebe. Pravou rukou si přejel po vousech a tvářích. Narostly mu třiceticentimetrové vousy. Zestárnul. Neodvažoval se odhadnout o kolik. S desátou mincí vhozenou do bambusové misky, otevřel oko. Viděl římské ulice přecpané auty, spěchajícími lidmi, žebráky, stánkaři s pohlednicemi a upomínkovými předměty. Byl v Římě, to věděl. Vousy měly odporný šedavý nádech. Ruce hluboké rýhy. Ruce, říkalo se jim tak, když mu levá dlaň chyběla? Bože, cos mi to provedl? Na pravém předloktí si všiml tetování podobné nůžkám a pantofli. Pálila ho chodidla. Ne, byly to jen prsty. Snad mravenci. Chtěl se podrbat a podíval se dolů. Potichu křičel hrůzou. Ani jedna noha je neměla. Vlastnil jen černé fleky, skvrny připomínající lepší časy.
Dohánělo ho to ke vzteku. Poslední dobou byl příliš vznětlivý. Co se mu stalo? Kdo byl? Kam chtěl jít? Tyhle otázky si mumlal stále dokola a neznal odpověď. Neštastně se díval na ceduli vedle misky na milodary. Stálo tam třikrát napsáno: „Na cestu domů“.
Dvě řeči znal, třetí mu byla cizí. Uklonil hlavu na poklonu mladé ženě, co mu položila svačinu k nohám. Rozbalil ji a hladově snědl každé sousto.
Domů. Zavřel oko a snažil se nepřemýšlet. Kde má vlastně domov? Netušil.....

<<<  Soví Jerr

-strana 23-

« Autor sešitu »

Shaylen
 
 

Další díla autora:

Shaylen píše (a publikuje na našich stránkách) kromě krátkých próz také básně.