Vodní invaze

 

Blížila se půlnoc. Věc zcela jistě nemnoho zajímavá. Kdyby se ovšem, počínaje dnešní půlnocí, nezačaly utvářet nové dějiny světa, planety Země a možná i Vesmíru.
Noc z 31. na 1.1.2010 byla kouzelná. Alespoň Romanovi se tak zdála. Nad vesničkou Koroužné, ležící kdesi v nížině, obklopenou kopci zelených lesů, které však nyní pokrývala bílá sněhová peřina, trávil s rodinou příchod Nového roku. Vesnice, jako taková, nebyla, co se velikosti týče, nijak rozlehlá. Pár stavení, lemující úzkou silnici, sloupy elektrických drátů, zahrádky starousedlíků a na konci vesnice stál vedle telefonní budky malý baráček s vývěsním štítem nad vchodovými dveřmi – Potraviny.
Ale Roman byl rád, že žije právě zde. Byl to velký milovník přírody, klidu a pohody. A Koroužné mu tento jeho životní styl umožňovalo. Roman byl takový klidný chlápek, pohodář, který byl s životem spokojený a bral ho takový, jaký je. Jeho životní motto znělo: „Když nejde o život, jde o h…“… Ano, přesně můj člověk…
 Ručičky hodinek se souběžně přehouply na dvanáctku. Tak. To byl tedy ten zlomový moment. To byla chvíle od které se začal počítat rok 2010. Velká, vteřinová ručička pokračovala nevzrušeně dál po své ose, ale ostatní dvě se ani nehnuly. Nastala půlnoc.
Roman zkontroloval čas pro jistotu ještě na velkých kuchyňských hodinách, které ukazovaly digitálními číslicemi 23:58. Chvíli zaváhal, ale jelikož jeho podvědomí obestíral mlžný závoj několika skleniček vína, ke kterým se u něj v Koroužné podávaly i dobré chlebíčky, příliš se nad tím nezalamoval. „Tak můžeme.“ Obrátil se ke své rodině, tvořené jeho ženou Jarmilou a dvěma dcerami, Katkou a Hankou, které již notnou dobu postávaly vedle něj s nachystanými čistými sklenkami pro první novoroční přípitek. Kuchyní se ozvala rána od natlakovaného uzávěru šampaňského vína a jelikož Roman s láhví nijak před tím nemanipuloval, vznesla se z jeho hrdla jenom průhledná pára, která kuchyni rychle zaplnila podmanivou vůní lihoviny. Rodina se přemístila do obývacího pokoje, kde potichu hrála širokoúhlá televize a ozařovala tak protější bílou stěnu, ke které byla přistavena pohodlná sedací souprava z tmavě modré tkaniny. Všichni se usadili k obrovnanému stolu, každá Romanova dcerka si nesla pyšně svoji skleničku s vínem a nesměle ucucávaly. Roman objal Jarmilu, políbil ji na tvář a řekl: „Pohoda, miláčku…“
A Jarmila věděla,že ji má rád a že se za chvíli půjdou projít vesnicí, pozdravit se se sousedy a odpálit svůj ohňostroj. Položila si mu hlavu na rameno a společně sledovali silvestrovský program noční televize. Vesnicí se začínaly ozývat rány a v oknech se odrážel první barevný třpyt domácí pyrotechniky, kterou počínaje půlnocí začali lidé odpalovat. „Tati, půjdeme se podívat ven a zapálíme i ty naše?“ žadonila Katka a Hanka, která již zase začala v křesle vedle sedačky usínat řekla ospale: „Já bych taky šla, jinak usnu.“ „Tak jo, holky, já dopiji to víno.“ Zahleděl se Roman na skleničku, kterou držel v levé ruce, „A půjdeme.“
Tak nějak slavili Silvestra lidé po celé zemi. O dvě hodiny později v Evropské části Ruska a o několik hodin později potom dále od hranic České republiky, v Japonsku, Číně, Austrálii a konec konců i Americe. Nic zvláštního se přeci nestalo. Bylo již pár minut po půlnoci a přesto se již událo něco, co brzy zasáhne celý svět. Hanka s Katkou se dočkaly svého ohňostroje a Roman s Jarmilou krásného vstupu do nového milénia. Vesnice Koroužná pomalu upadala do obvyklého nočního klidu a mezi světly ohňostrojů zazářila i docela malá padající hvězda, jejíž dráha po chvíli na černé obloze zmizela. Roman si toho úkazu všiml, ale než na zvláštní jev stačil upozornit Jarmilu, záře zmizela…
Na oběžné dráze Země právě jedna z telekomunikačních družic, přenášejících televizní signál z jednoho konce světa na druhý, zachytila nevelké těleso, které se kolem ní prohnalo velkou rychlostí. Je čistě možné, že neveliký asteroid, kterých každý den proletí a následně shoří v atmosféře stovky, by družice ani nezpozorovala. Kámen o průměru zhruba 4,5 metrů, družici však minul jen o necelého půl kilometru. Nadpozemská rychlost, kterou se hnal k zemskému povrchu, měla i na takovou vzdálenost svůj účinek. Poškodil družici, obíhající kolem Země, a na několik málo minut vyhodil signál, který přenášela. Divák u televizní obrazovky musel chvilkové šumění své televize nějak vydržet. Kdyby jen věděl, co bylo jeho příčinou…
Asteroid prolétl atmosférou, ale celý neshořel. Jeho jádro, které bylo tak zmrzlé, že mělo i k teplotě tání polonia daleko, celé neshořelo. Část asteroidu se dostala přes atmosféru dál a čekala jí několik minut dlouhá cesta k zemskému povrchu, než dopadne…
Angus Youngh, který právě seděl v jednom rakouském městě na zápraží a koukal na hvězdy, si právě všiml, padajícího asteroidu, který na černém podkladu prosincové noci vykouzlil přenádhernou osu padající hvězdy. „Pane jo,“ Pomyslil si Angus, když záblesk zmizel. „Asi přijdu do pekla…“ Alkohol, kterým se celý večer posilňoval, mu naprosto omámil všechny smysly. Místo, aby si přál nějaké přání, které by mu meteorit zcela určitě nesplnil, řekl první, co mu přišlo na jazyk.
 Možná… Ne, zcela určitě si ani neuvědomil, že je spolu s 475 lidmi na světě, jediným, kdo viděl na vlastní oči původce toho, co lidstvo a vůbec celou planetu Zemi postihne, v měsících a letech příštích.
Z meteoru zbyla pouze malá část, jen kámen o pár centimetrech krychlových. Střet s zemskou atmosférou ho trochu zpomalil, ale stále se pohyboval dost velkou rychlostí. Těleso padalo k zemi jen krátkou dobu a po pár minutách jeho pouť ukončila až zvlněná hladina Středozemního moře. Snad osud dopustil, že ten malý kámen z vesmíru, dopadl právě na naši planetu a právě do vody, pouze pár kilometrů západně od západního pobřeží Itálie.
Rozpoznat padající těleso ještě před jeho dopadem bylo takřka nemožné. Zkrátka se zčista jasna hladina v okruhu několika metrů náhle divoce rozstříkla a pod hladinu vnikl obrovskou rychlostí kámen z vesmíru, původce budoucího zhoubného zániku lidstva. Meteor klesal však stále dál. Teď ale zpomaloval stále výrazněji, jelikož odpor vody nebyl již tak zanedbatelný jako odpor vzduchu. Hloubka v této části moře byla zhruba 350 metrů. Kámen propadající se stále hlouběji do temnající se hloubky, zanedlouho dopadl na dno. Spíš se do dna zabořil. Neměl však již takovou kinetickou energii, a tak se dostal jen kousíček pod vrchní vrstvu usazeného sedimentu. Okolo místa se vznesl malý bahnitý oblak, který hned nato slehl a usadil se zpět. Následně se pod vodou rozhostil opět klid. Tak posvátný, jaký tu do té doby panoval…
Američanům žijícím na východním pobřeží krátce po půlnoci začaly šumět televize, přenášející signál televize MTV. Událost vzbudila v některých lidech obavy, zdali nemají porouchanou televizi a dokreslovala v jejich hlavách katastrofické scénáře, jak budou moci hned jak skončí volno zavolat opraváře, pokud se to do té doby nevyřeší samo. Jiní přepnuli na další kanál a po chvíli zkoušeli televizi přepnout. Jiní také přepnuli na další kanál, ale jeho pořady si jim zalíbily natolik, že zpět už nepřepínali. Za pár minut se však signál obnovil a tato událost si vyžádala pouze ranní zprávu v několika rádiích a konečně i vyjádření MTV, že vedení za výpadek nemůže, ale omlouvá se za něj.
Diego si posunul svojí čepici víc do čela, dopil v jedné menší hospůdce na pobřeží Středozemního moře, pivo a vydal se do přístavu. Tam na něho čekala jeho rybářská loď, bezpečně ukotvená několika silnými lany. Diego uvolnil od slané vody promáchaná lana z kotvících držáků a přehoupl se přes bok své několika metrové rybářské lodi. Chvíli posečkal v kabině, poslouchal rádio a uvařil si černou, silnou kávu. Čekal do šesti hodin na Pokiho, což byl jeho parťák, se kterým každé ráno vyrážel na moře za obživou.
Venku bylo chladno, ale nefoukal vítr, takže byl přístav, chráněný od volného moře, zcela bez vln. Diegovy hodinky ještě ani neukázaly šestou, když se do lodi přiřítil Poki. Svůj tradiční proužkovaný svetr už měl od neustálého praní zcela vybledlý, ale stále se na něm dala rozpoznat zelená barva proužků na bílém podkladě. „Čau, můžem?“ zeptal se a prošel kabinou k protější stěně. Jednou ruku zasunul do přihrádky pro mobilní telefon s navigací GPS v jednom a druhou rukou si obratně vytáhl ze zavřeného balíčku cigaretu a vložil si ji do úst, aniž by cokoliv upustil. Než si ji stačil zapálit, motor již vesele běžel a loď se zvolna úzkým kanálem pohybovala směrem na volné moře.
Kdesi v hloubce 350 metrů se mezitím ze zbytku meteoru začaly odlamovat jeho části, které byly průletem atmosférou vážněji poškozeny. Obal komety byl tvořen horninou neurčitého původu a složení. Jádro bylo složeno z ledu. Ano, vody, H2O, což je ve vesmíru sloučenina více než vzácná. Jádro a vlastně celá kometa byla zmražena na teplotu, která byla úměrná několika tisíciletým ochlazováním v mezihvězdném prostoru. Trvalo poměrně dlouho, než se ledová část komety rozpustila a nabyla teploty okolní mořské vody. Rozpadl se skalnatý obal, jádro, které drželo tvar tělesa a několik desítek centimetrů pod písečným dnem se do okolí postupně začaly uvolňovat nebezpečné částice z ledového jádra. Mikroskopické částice byly organického původu, pocházející z jiné, naší civilizací dosud nepoznané planety.
Poki s Diegem jezdili na ryby každý den, byla to rutina, která je zpočátku uspokojovala. Vždyť to byla asi tak frekventovaná a častá profese, jakou je zemědělství ve střední Evropě. Po pár letech si ale oba dva uvědomili, že jsou to pouze výdělky na přežití. V létě jsou úlovky častější a větší, v zimě žijí z toho, co v létě ušetřili. Při svých každodenních ranních plavbách hráli „papír ball“ což je hra, kterou si již kdysi dávno chtěli nechat někde patentovat, nakonec usoudili, že to není dobrý nápad, jelikož podobnou zábavou si krátí čas jistě spousty školáků, kteří chtějí zabít nudu podobně jako oni. Před deseti lety, když začínali, to byla ještě činnost, kterou dost často provozovali. Teď to bylo jen stereotypní poslouchání rádia a čtení novin, na které si vždy ráno u místní trafiky na nábřeží počkali. Vždy, když některý z nich navrhl hru „papír ball“, druhý se jen usmál a dál listoval novinami. To, že za pár dní budou Diego s Pokim prvními, kdo podá zprávu o nebezpečném viru napadajícím ryby, si nemysleli ani v nejmenším.
„Jak se dneska máme, šéfe?“ zeptal se Poki, když vyskočil na palubu a zapálil si cigaretu. Byla sobota 17.6.2001, asi půl roku po pádu meteoru se zhoubným virem. Poki byl mladší než Diego. Nepatřila mu loď, jen se dělili o výdělky. „Dneska nic moc, Lili mi dala zase podmíráka, ale to je u ní už skoro tradice. Nevím, jak točí dopoledne, když jsme pryč.“ „To netočí, protože všichni, kdo k ní chodí, jezdí s náma na vodu.“ Dodal Poki. „Máš recht.“ „Joe už vyrazil, jsi tu o patnáct minut pozdě.“ „Všiml jsem si, že už tady tu svojí kocábku nemá.“ Řekl Poki a významně si potáhl z cigarety. „Stejně hovno chytí, má ty sítě snad úplně děravý nebo co.“ Dodal a zadíval se na Diega, který již držel noviny na stránce 2, což byly barevné reklamy. „Zvedni tu svojí prdel a zařaď rychlost, nebo dnes neodplujem! Nevím, na co čekáš!“ popohnal svého kamaráda Poki. „Hele, ty mě moc neser, čekal jsem snad už dost dlouho. Zítra tady budeš jako první a budeš mě vítat s dobře vychlazeným pivem v ruce.“ Poki se zazubil a Diego vstal, otočil klíčkem na palubní desce, chopil se kormidla a pomalu počal svojí loď vyvádět loděnicí na volnou vody. Poki chvíli něco kutil se svým mobilem, pak ho vztekle hodil mezi papíry a ostatní krámy na dřevěnou desku pod matnými skly na boku lodi. „Kráva jedna…“
Za pár chvil spustil Diego echolot, posadil se na lavici, ve stínu kajuty a sem tam mrknul na jeho displej, kde se míhala znázorněná rybí hejna a zobrazovala se hloubka, kterou mají pod sebou. 57 metrů. Pomyslel si Diego. Skoro žádné ryby, ale co, dokud nedoplujem k South Pointu, sítě nemá cenu spouštět.
Loď brázdila vodu Středozemního moře. Za ta dlouhá léta už Diego věděl, kudy mají plout, kde se dá čekat slušný úlovek, kde sítě váznou ve skalách a také, kde je rádiový signál. Nikdy neodbočili z trasy, a nepluli tam, kde se nedaly chytat rádiové vlny. Bez rádia by se přeci unudili k smrti…
U South Pointu spustili sítě a zmírnili chod motoru. 20 uzlů by mělo stačit. Ano, ryby se pěkně pochytají, žádná nevyklouzne, jen se propadne do hlouby tažené sítě a pěkně protáhne její síťovinu. Diego se opět začetl do novin, Poki si zapálil další cigaretu. Obvyklá podoba dne na vodě. Rádio hrálo na plné obrátky. Poki už dlouho přemýšlel nad tím, kdyby si do kajuty koupili malý magneťáček na kazety, možná i CD, aby mohli poslouchat i svoji oblíbenou hudbu, tvrdý rock, a ne jenom ty stejně trapně se opakující melodie popového škváru…
Bylo pomalu devět hodin, Loď Joe Danteho je právě míjela a vezla celkem slušný úlovek, krevet garnátů, sem tam z hromady vykoukly i tykadla velkého humra. Ryby měli již pečlivě vytříděné vedle. Velké makrely v jedné vaničce, cípalové, oblíbená pochoutka místních, ve vaničce druhé. Sem tam se po palubě válel nějaký platýs a malí rejnoci skvrnití, kteří se chytili pravděpodobně přímo ze dna. Joe zvedl hlavu od čištění ryb a se svým pomocníkem přátelsky pokynuli směrem k Diegovi, ten si popostrčil svojí kšiltovku dál do týla ale hned ji dal zpět. Slunce bylo již dost vysoko a nebýt chladného mořského vánku, nebylo by na lodi k vydržení…
Palemida obecná z řádu sleďovitých, plula u dna. Očima slídila po drobných rybkách, jakými se živí. Pohybovala se pomalu, byla již nasycená z nočního lovu, drobným zpestřením by však nepohrdla. Náhle její tělo obepnula drsná síť. Palemida vyrazila zběsile do strany, ale nebylo již úniku. Propadala se stále hlouběji dozadu, kde se již tísnily mraky podobných ryb, které čeká stejný osud.
Palemida nebyla jediná svého druhu, co se chytila do sítě rybáře Diega Gasa. Zmítala se a snažila se uniknout až do chvíle, kdy Diego elektrickým jeřábem síť nezvedl nad hladinu a nevysypal její obsah na palubu. Jeho úlovkem bylo i několik langust, i když se na jejich lov nespecializoval. Poki hned přispěchal na pomoc a s sebou vzal i několik velkých nožů a kádí na ryby a jejich vnitřnosti. „Docela slušný, nemyslíš?“ Zeptal se. „Ale jo, úlovek ujde. Je ale půl desátý, na tržnici už bude plno. Je sobota, spousta lidí s přípravou oběda nečeká, až se dostaví poslední loď, která nemohla vyjet dřív, kdyby si tady ten, neválel šunky doma…“ „Ale no tak...“ Odvětil Poki, nevěděl ale co k tomu dodat. Otevřel si chlazenou colu, kterou sebou vždy vláčí uvázanou na laně mezi vlnami celou cestu. Posadil se na dřevěnou stoličku, nasadil si rukavice a dal se do kuchání.
Ryb nebylo málo, asi stovka cípalů, několik makrel, pár tresek, palamid a jeden pstruh mořský, který ale neměl ani dvě kila. Docela slušný, pomyslel si Diego, a hned popadl první rybu spolu s velkým nožem a počal nudnou rutinní práci, kterou chtěl mít už co nejdříve z krku.
Za čtvrt hodiny zbyla z ryb na palubě polovina. Vykuchané filety, zbavené hlav pokrývaly dna obřích kýblů a Poki sem tam nabral do žlutého lavoru mořskou vodu a spláchl z paluby rybí vnitřnosti a krev. U práce většinou nemluvili, Diego se však pochvíli napřímil, utřel si zpocené čelo a pohlédl na Pokiho. „Podívej, tahle palamida pořád dejchá.“ Poki pokrčil rameny. „Nikdy sem neviděl rybu, která by tak dlouho dejchala. Řekl bych, že se na mě dívá.“ Pronesl Diego a jelikož si nebyl váhy svých slov stoprocentně jistý, dodal. „Dal bych nevím, co, za to, že mě pozoruje. Vědět tak, co se jí v tý slizký hlavě odehrává.“ Poki si zapálil cigaretu a Diego se letmo podíval na hodinky. Hned však spočinul svýma očima na palamidě, která nehnutě ležela mezi zbylými rybami a hleděla přímo na něj. Žábry se jí neustále pohybovaly, jako by nikdy neopustila svoje vodní prostředí. Diego nechal úvah a pravou rukou po ní šáhl. Palamida byla ale stále nehybná jako dosud, zdálo se dokonce, že jen malinko ztuhlá. Když se jí však už Diego snažil nožem odříznout hlavu, mrskla sebou tak nečekaně, že ho to polekalo. Ryba se mu zakousla do malíku a dál sebou prudce škubala. Diego se toho nenadálého zvratu polekal a nepřemýšlíc nad svým jednáním po rybě sekl nožem. Čepel ale sklouzla po šupinatém těle a zařízla se až na Diegově zápěstí. Diego zaklel, položil rybu na zem a několika ranami ji doslova ubodal. Rychle si zápěstí s palamidou dal mezi kolena a čekal, až stisk palamidiných čelistí ochabne, ale marně. Musel postižený prst z její tlamy silou vypáčit. Palamida neměla ostré a dlouhé zuby, Diego měl pouze ztrhnutou a podrápanou kůži. Z rány na zápěstí však tekla krev, která již pod Diegovýma nohama tvořila malou rudou louži.
Podobných ryb, jako mrtvá palamida, plavalo na tomto území stovky. Byly infikovány neznámým parazitem ze zbytků meteoru. Mikroskopičtí živočichové byli dokonale zmraženi po dlouhou dobu, kdy meteor putoval vesmírem. Trvalo asi půl roku, než se jádro zcela rozpustilo. Pak se obnovily životní funkce neznámého parazita a ten se začal nekontrolovatelně šířit do okolí. V první fázi napadl právě palamidy, jelikož jsou to ryby, které se zdržují převážně u dna. Drsným pilovitým hrotem pak naruší svalovinu ryby a dostane se jim do masa. Tam se vyživuje masem a naklade vajíčka. Po několika týdnech se z vajíček vylíhnou noví jedinci. Vývoj probíhá pomalu, vylíhlí parazité dospějí až za jeden až dva měsíce. Slaná voda jim nevadí, i když žili původně ve vodě sladké. Vzhledem ke svým rozměrům si mezi molekulami vody mohou vybírat jen ty bez přídavné složky soli.
Minul měsíc a z několika jedinců vznikly tisíce nových. To, čím se od běžných mikroskopických organismů, tvořících mořský plankton odlišovali, byl malý váček podivné chemické sloučeniny. Látku parazité vypustili vždy, když nakladli vajíčka, aby zajistila jejich ochranu. Průhledná tekutina však pronikla do masa palamid. Prostoupila až do mozku a míchy. Tam proběhl složitý chemický proces, který zapříčiní to, že má ryba tendenci útočit na vše v okolí, ocitne-li se na vzduchu. A také jeden podstatný detail. Žaberní lupínky ryb jsou odolné vůči vzduchu a umožňují jim přežít i několik hodin na vzduchu bez sebemenších následků na jejich zdraví.
Na podivnou událost s palamidou Diego dlouho nezapomínal. Ale s každou normální chycenou palamidou, jejíž oči ho upřeně nesledovaly, zapomínal víc. O měsíc později se však situace opakovala. Hned jak Poki vytáhnul colu na laně a chtěl už se posadit vedle Diega, který už dávno kuchal, rozezněl se do okolí zuřivé zaklení. Diego zahodil nůž, přišlápl tělo ryby na palubě a vší silou cukl, aby zaklesnutý prst vytáhl. Nic. Zkusil to ještě jednou a až teď sevření povolilo. Tělo bez hlavy leželo bez hnutí na palubě a Diegovi zůstala na postiženém prstu vyset jen hlava s cáry masa. Rybí oči překryl matný lesk a zůstaly neurčitě zaměřené do okolí. Z utržené hlavy kapala krev a žábry se malinko chvěly.

Poki Diegův prst osvobozoval asi pět minut. Musel nožem přeříznout čelistní kost. Žádné, sebevíc násilné rozevírání nepomáhalo. Ruku měl Diego opět od krve. Tato palamida již mohla mít kilo váhy a zuby Diegovi poškodily kůži na prstu trochu vážněji. Síla, která se v rybě vzala byla impozantní. Diegovi se zdálo že má ryba čelisti z ocele…

V hospodě na nábřeží nedaleko lodějnice bylo dnes plno. Byla neděle a všechny lodě zůstaly v přístavu. Diego se posadil ke svému stolu, u kterého už seděli se svými půllitry, i ostatní lidé z města. Většinou však rybáři. Lili mu hned donesla pivo a Diega potěšilo, že na něm nešetří. Prst měl obvázaný několika bílými obvazy a zdálo se, jako by ho měl v sádře. Uchopil sklenici do ruky, ale po jejím mokrém povrchu mu obvazy trochu sklouzly a vršek bílé pěny se svezl po stěně sklenice a kápnul na ubrus. Diego hned šáhnul po tácku, ale to už slyšel známý Joeův hlas. „Cos dělal chlape.“ Joe seděl mezi několika dalšími rybáři, které Diego znal. Usmál se, a když si všimnul, že ani jeden nemá viditelné zranění na prstech, řekl jen. „Ale, taková malá nehoda.“ „Hlavně, že to nebude mít následky.“ Vložil se do hovoru další rybář, Diegův kamarád, kterému patřil člun, se zeleným hlavním stěžněm. Frederick Pack si vyhrnul na zápěstí flanelovou košili a na opálené, ba spálené kůži se mu rýsovala dlouhá jizva, která sahala až za loket. „To je starý, Frede.“ Mávl rukou Diego. „Jo, to je…“ řekl stejným tóném Joe. „Neměl jsem na tom tenkrát ani kus vaty.“ Pokračoval Frederick. „Doktoři mi to zašili a druhej den sem byl zase zdravej jako rybička.“ Bylo vidět, že Fred to dnes zase trochu přepískl. „Kdybys nekecal.“ Pomyslel si Diego a upil za sklenice. Moc dobře si pamatoval na ten den, kdy Fredovi hák na sítě roztrhl celou paži. Několik týdnů ho na moři neviděl...

Pokimu se útoky zuřivých palamid zatím vyhýbaly. Diego si nyní každou palamidu důkladně prohlížel. Většinou se mrskaly všechny stejně a pochvíli na ostrém slunci lekly. Diegovi se však zdálo, že některé smrt jenom předstírají. Čekají, až přijdou na řadu a pak zaútočí.

Útoků stále přibývalo a to nejen u člunu Diega Gasa. Když v týdnu míjeli Joeův člun, stačil se Joe zmínit o nějakých šílených rybách, které se mu podařilo chytit. Diego přikývl a dlouho se díval za brázdou Joeovi lodi, kterou za chvíli zničily vlny. Pak pohlédl do vln pod sebou. Musí to mít nějaký logický smysl.

Týden probíhal dobře, úlovky byly bohaté, léto vyhlíželo slibně i z hlediska cestovního ruchu. Diego už všechny podezřelé palamidy, které se mu nezdály, házel do moře. Některé na něj stále hleděly a odmítaly se pohnout, i když byly v mořské vodě. Čekají, jestli je zase nevylovím, pomyslel si Diego. Když se palamida konečně propadla do hloubky, koukl Diego na ryby na palubě. Zdálo se mu, že se stovky očí dívá jen na něj. Ten den přenechal práci Pokimu. Měl by o tom někomu říct, pomyslel si, jestli to nepřestane…

Odpoledne byla hospoda na nábřeží zcela plná. Lili nestačila roznášet pivo a neměla čas se na Diega ani usmát. Diego spatřil Joea a hned jak si přisedl a Joe jeho přítomnost zaregistroval, přisunul svojí židli blíž. „Hej, Diego. Od čeho máš to zranění na ruce?“ Diego si ještě nesundal obvazy a teď toho zalitoval. Mezi známými nebylo ani jednoho rybáře, kterému by se stalo něco podobného a Diegovi se myšlenka, že se s šílenými palamidami setkal jako jediný, nelíbila. Přemýšlel, jestli má opět zatloukat, nebo se Joeovi svěřit. Než se však rozmyslel na odpovědi, Joe ho předběhl. „Koukni na to.“ Ukázal Diegovi nateklý prst, kde se táhly ošklivé rány, způsobených malými ostrými zuby palamid. Diego zbystřil, „Nejsem sám, komu se to stalo. Fred, Hans, Robert Sed… a další, Už jsme zavolali do novin. Prý zítra přijedou a napíšou článek. „Proč jste mi nikdo nic neřekl?“ zeptal se Diego. „Vždyť tu skoro nejsi, jen ráno, ale to je spousta práce.“ Ano, poslední dobou Diego přeci jen moc nechodil mezi lidi. Poki se hodil marod a nebyl nikdo, kdo by mu novinky sdělil. „Chci ti něco ukázat, jednu takovou rybu jsme chytili a převezli sem živou.“ „Opravdu, a co jste zjistili?“ Chtěl vědět Diego. „No, hned se tam sešla slušná společnost. Je pořád v akváriu u mě v garáži. Musel jsem jí přikrýt plachtou, aby nevyskočila.“ Řekl Joe a lokl si svého piva. „Je to jedna z těch šílených, to je na beton. Podívej Diego, vydržela bez vody dvě hodiny. Nehnula se ani o píď. Chtěl jsem ji hodit slepicím, ale pak hned ožila, začala sebou škubat. Ucuknul jsem, jo byla to klika. Podařilo se mi jí hodit zpátky do akvárka. Mám ji tam pořád. Chceš ji vidět?“ zeptal se Joe. „No jasně. Máš teď čas?“ „Můžeme jít hned.“

To, co se stalo včera v Joeově garáži Diego ještě nikdy v životě neviděl. Spolu s několika rybáři si dnes v neděli výjimečně přivstal a čekal v hospodě na někoho od novin. Lokál byl prázdný. Lili dnes nepracovala. Místo ní stál za pultem její manžel. Nálada byla mizerná, každý by se nejraději viděl v posteli, ale na osmou hodinu byla schůzka z novinářkou domluvená již předem. Každý se obával následujícího týdne. A podivné útoky se už musely začít řešit. U stolu sedělo asi pět rybářů, kterých se incidenty s palamidami týkali. Ostatní, kteří do teď neměli to štěstí, se zatím neměli v úmyslu nijak zapojovat a zůstali doma.

Diego pomalu usrkával pivo a střídavě se díval na své hodinky a na hodiny, visící nad barem. Přemýšlel nad palamidami. Byly to ryby, které ho nikdy nezajímaly. V celém jeho životě znamenaly jenom tvory, kteří se musí zabít, vykuchat a zpeněžit. Až včera si ověřil, čeho je taková palamida schopná. U Joea v garáži se Diego zdržel jen krátce. Hned jak si přes sklo prohlédl asi padesáticentimetrovou rybu, poznal, že má v očích zlo, jako ty, co ho napadly. Pak ji Joe vylil na podlahu. Chvíli se mrskala a potom, ztuhla. Hned nato si šli s Joem otevřít na zahradu pivo a čekali, až uplyne hodina. Potom se přišli do garáže, znovu podívat. Palamida vypadala jako mrtvá. Oči byly mrtvé, tělo ztuhlé a pokožka vysušená. Žábry se jí však stále pohybovaly. Hned jak ji Joe obešel, aby napustil do akvária novou vodu, všiml si Diego, že oči palamidy se na něj náhle upřeně zahleděly. Snažil se dívat jinam a myslet na absurditu své představy, ale vyrušila ho věta. „Tu palamidu tady už mám asi tři dny. Pouštím jí sladkou vodu z hadice, navíc je možná trochu chlorovaná…“

Tom Green si zapálil cigaretu, přivřel oči a zápěstím si otřel čelo. Zaklínil svůj prut mezi kameny na dlouhém molu, které vybíhá ze zálivu daleko na moře a otevřel čerstvé číslo místního denníku. Zaujala ho zpráva, vedle níž byla kresba nějaké ryby. Aha, palamida… Uvědomil si, když si přečetl nadpis článku: Rybáři z Scaeli se shodují-bojíme se šílených palamid. Článek pokračoval: Asi pět rybářů, z jihoitalského městečka tvrdí, že se z některých neškodných druhů ryb staly poslední dobou vraždící zabijáci. Shodují se na tom, že ryby, které na ně již po několik dní útočí jsou palamidy. Tyto vcelku neškodní příbřežní dravci, živící se drobnými rybami, již prý některým z nich způsobily vážnější zranění, které si vyžádalo, lékařské ošetření. Ryby prý dokáží žít bez vody i několik hodin a dokonce ve sladké vodě. Jsme jako první, kdo o tomto úkazu přináší zprávy. Osobně jsem viděla, jak ryba, která nejevila známky života, opět bez sebemenšího poškození začala plavat a to i bez více jak hodinovém pobytu na suchu v místních tropických podmínkách. Místní rybář Joe Dante dokonce tvrdí, že je to ta samá ryba, která mu způsobila ošklivé poranění prstů. Zprávy o palamidách neustále sledujeme, máte-li obdobné informace, prosím, kontaktujte naši redakci.

Maratea, kde se Tom Green právě nacházel byla od Scalei poměrně blízko. Palamidu Tom nikdy nechytil. Rybařil jen proto, aby nemusel své ženě pomát vařit, uklízet, v tak slunné neděli. Nechytal mnoho ryb. Pozoroval rybářské lodě, kterak se vracejí zpět z ranního lovu. Přes sluneční brýle pozoroval parníky s turisty a sem tam hodil kus rohlíku labutím, které mu dělaly společnost. Pruty házel kousek od břehu. Chtěl chytit nějakou pořádnou večeři, ale sám věděl, že větší ryby tak blízko břehu nikdy nejsou. Měl moc silný vlasec, malé háčky. Rybáři, kteří chytali na okraji skalnatého mola, vybíhajícího do moře, sem tam něco vytáhli. Tom tak sedal každou neděli, nepočítal s žádným úlovkem. V týdnu se musel starat o svůj obchod, který si založili s manželkou, po tom, co se přistěhovali. Dnes mají otevřeno jen do oběda, pomyslel si. Otočil na další stránku a nechal se zvolna ovívat chladným mořským vánkem.

Diego si nervózně posunul čapku na hlavě. Sluníčko peklo jako o závod. Loď Joea neviděl, viděl však jiné lodě, jak jezdí sem a tam a loví ryby. Vše bylo jak normálně. Diego proto nedokázal pochopit, proč se mu tak potí dlaně. Možná z toho horka. Stokrát dokola si četl článek Paoly Simnové. Zdálo se, že článek působí moc dramaticky a nevěrohodně. Jakoby říkal, že si parta rybářů z Calei vymyslela historku, aby byli známí. Na druhou stranu tam píše, že i ona se o podivných událostech přesvědčila. Diego doufal, že do redakce někdo zavolá, aby nebyli sami, a aby ta zpráva jen nevyšuměla. Diego se bál okamžiku, až bude dnes ty sítě vytahovat…

Poki byl pořád nemocný, neřád. Teď, když to s úlovkama jde, si je klidně doma. Diego si nemyslel, že by tu s Pokim byla, kromě dávného „papír ballu“, nějaká sranda. Teď se však nuda dala krájet. Když dorazil k south Pointu, spustil sítě. Malinko zaklel, jelikož si od rána nepustil rádio. Usedl do kajuty a zapnul echolot a rádio. „Další zasranej den…“ pomyslel si.

Tom vydržel sedět a čekat na záběr do jedenácti. Pak se již žár nedal vydržet a tak se rozhodl, že sbalí svoje saky a půjde domů. Měl jen staré barevné kraťasy a sluneční brýle. Na nohou žabky, aby mohl přejít přes rozžhavený písek na pláži. Ramena má beztak už dávno spálený. Pro jistotu se ale rozhodl, ještě si je namazat. Právě, když šáhl po opalovacím krému, rozezvučila se brzda jeho navijáku. Bože, co se to… Toma Greena ani ve snu nenapadlo, že se dočká okamžiku, kdy bude mít opravdový záběr ryby. Chvíli uvažoval nad tím, jak pevně uvázal za očko háček na vlasec. Ale to bylo vedlejší. Rychle vstal, stoupnul si na velký kámen a vyklínil z něj prut. Zasekl. Prut se ohnul a Tom začal bojovat s neznámou rybou. Nikdy v životě to nedělal, jen o tom četl. Věděl, že musí povolit, ale ne moc. Tolik myšlenek se mu honilo hlavou. Slunce pálilo a ryba na druhém konci bojovala…

Za nedlouho u něj stáli rybáři, z mola. Radili mu a chtěli po něm prut. „Ne!“ křičel stále. Oběd má na prutě a sám si ho vytáhne. Manželka ho pochválí. Chytí si svojí životní rybu. Držel pevně prut a zuby měl zatnuté. Ryba ale ujela asi sto metrů. Pohybovala se někde uprostřed zátoky a směřovala na moře. Jezdily tam parníky a Tom na ně křičel ať jedou pryč, že tam má žraloka. Projíždějící rybáři ho se zaujetím na svých člunech sledovali a někteří i zpomalili. Turisté cvakali fotoaparáty. Tom uchopil kličku navijáku a snažil se namotávat. Nešlo to. Roztřepanou rukou utáhl brzdu a pocítil v prutu ohromnou sílu. Dav za ním se rozrostl. Lidé z pláže se přišli podívat a fandit. Tom tam stál jako hrdina, kterému se podařilo ulovit obří rybu. Totiž moment, nepodařilo. Zatím ne. „Hlavně to teď neposer.“ Mluvil k sobě.

Souboj trval asi půl hodiny. Někdo z přihlížejících mezitím donesl velký hák a rozhodl se rybu vytáhnout pomocí něj. Tom i ryba už byli na pokraji sil. Ryba kličkovala kolem břehu. Neměla sílu na další pokus o útěk. Tomovi ztuhly paže od toho, jak neustále jednou rukou držel prut a druhou namotával vlasec, který stejně hned klouzal přes brzdu. Teď se ryba ukázala na hladině. Chytil se kanic, přihlížející dav tajil dech nad tak krásnou a majestátní rybou. „Mohl by na tom trhnout slušný prachy.“ Ozvalo se odněkud z davu. „Na tržnici ti to vezmou. Asi euro dvacet za kilo. Kruci ten má štěstí.“ Řekl další hlas. Ryba mohla mít padesát kilo. Byl to skutečný obr, kterého nikdo tak blízko břehu neviděl hodně dlouho.

Rybář, který si uhájil vylovovací hák, vlezl do vody, mezi skály. Dno se tu prudce svažovalo, nebylo kam šlápnou a mezi kameny byli kraby. Rybář proto vylezl zpět, stoupnul si na stabilní kámen nejblíže hladině a sledoval Tomovu snahu, dostat rybu ke břehu. Po chvíli závěrečného boje je kanic zkušeně gafován a vytažen na břeh. Tom ho odnesl kus dál na pláž, aby mu nemohl prchnou zpět. Dav se rozestoupil a každý tu impozantní rybu obdivoval. Kanic byl celý od písku a to mu na jeho kráse trochu škodilo. Tom odhodil prut za sebe, kolena se mu klepala. Někdo mu půjčil nůž a Tom, který o podobném scénáři pouze snil, přiklekl k rybě, aby jí zbavil života.

Blížila se jedenáctá hodina. Diego věděl, že má vytáhnout sítě, ale třásly se mu ruce. Opřel se o okraj lodi a pákou spustil motor, který počal síť vytahovat. Neuplynulo ani půl minuty a byl už vidět okraj sítě, navázaný na silné lano. Síť se protáhla a vznesla se nad vodu spolu se stovkami ryb, tvořící jeden veliký šupinatý pytel…

Práce pro Diega představovala jednu velkou řeholi. Plavbu lodí začal nenávidět od té doby, kdy si zvolil povolání rybáře a zjistil, že na vodě stráví zbytek života. Diego byl menší silnější postavy. Na zarudlém obličeji měl naraženou čepici s kšiltem, chránící jeho oči proti slunci. Ramena pod nátělníkem měl spálená, i když byl po většinu dne schovaný v kajutě. Jeho loď, jeho panství. Doma to bylo podobné, s tím rozdílem, že si Diego svůj domov chtěl držet aspoň v minimálním pořádku. Herberk, který měl v lodi se dal jen těžko k něčemu přirovnat. V policích měl poházené vlasce, rezavé háčky, sáčky, pytlíky, zmuchlance papírů, které počal hromadit na hromadu, aby je potom vynesl na pevnině do nejbližší popelnice. Nikdy to neudělal a nakupené hromady nepotřebného harampádí se opět roznesly. Staré cívky do navijáků měl v horních šuflatech, ještě z dob, kdy si dlouhý pobyt na lodi krátil rybolovem. Ve spodních policích měl srovnané noviny. V podpalubí mu chátraly vesty, záchranný kruh, lékárnička a jiná povinná výbava, kterou ovšem nikdy nepoužil. Při kuchání se mu několik palamid najednou zakouslo do prstů, holeně a další útočily, dokud se jim nepodařilo k Diegovi dostat a zakousnout se. Diegovi se ten den podařilo chytit i barakudu. Mít v noze zaklesnuté půl centimetrové zuby ostré jako břitva není vskutku nic příjemného…

Tom zasekl nůž mezi žábry nehybného těla velkého kanice skvrnitého. Ryba několikrát polkla vzduch a nemotorně sebou škubla. Tom přitlačil a po chvíli jí přeřízl hlavní tepnu. Kanic začal krvácet. Neplácal sebou ale jako ostatní ryby. Jeho oči nebyly očima, patřící mrtvé rybě, sledovaly neustále Toma. A když se Tom, který klečel v mokrém písku vedle obří ryby otočil, kanic se vymrštil tak prudce a nečekaně, až se všichni lekli. Doširoka rozevřel žábry, z nichž kapala krev a zakousnul se Tomovi do zápěstí. Ačkoliv má kanic dlouhé zuby a má jich mnoho, chvíli trvalo, než plně pronikly pod kůži do masa. Jeho čelisti se křečovitě zasekly. Tomovi začala po zápěstí stékat jeho vlastní krev a nevěděl, co má dělal. Dva přítomní rybáři hned přiklekli a chtěli mu z kanicových čelistí pomoct, ale nešlo to. Někdo vytáhl mobil a začal volat o pomoc…
Příhoda rybářů ze Scalei měla nečekané pokračování. Z nedělní zprávy v našich novinách se vyklubala nečekaná dohra. Tom Green z Maratei utrpěl ošklivé zranění svojí paže po útoku mrtvého kanice skvrnitého, kterého před tím sám ulovil. Zdá se to být neuvěřitelné, ale popis události se do podrobných detailů shoduje i s vyprávěním D.Gasa a J.Danteho, rybářů ze Scalei, které prý napadly a zranily o mnoho menší ryby-palamidy. Vzhledem k početnosti svědků má naše redakce o události vcelku podrobné, přesné a shodující se informace.
Poté, co Tom Green, hospitalizovaný v krajské nemocnici, zabil nožem kanice a otočil se k ostatním rybářům, vymrštila se nečekaně velká ryba a zakousla se do paže „šťastného lovce“. Tom musel ve smrtelném sevření vyčkat až příjezdu záchranné služby, protože síla skusu čelistí nepovolila, až přeříznutím čelistní kosti ryby a následném vysekáním paže postiženého. Tom Green ztratil asi 3 dcl. krve, ale podle jeho vyšetřujícího doktora Leea bude v pořádku. Opakuji, že v případě podobného incidentu, kontaktujte naši redakci.      
Diego od pondělí nevyjel se svojí lodí na moře. Měl strach, jelikož bez parťáka to se šílenými palamidami nebylo jen tak. Čekal vždy v hospodě na nábřeží na kolegy, kteří ráno vyjeli na moře, až se vrátí z trhu, kde ulovené ryby prodají. Přečetl si i článek v novinách. Je možné, že by mohl být něčeho podobného schopen i velký kanic? Jestliže podivné šílenství ryb nenapadá jenom palamidy, jak dlouho může trvat rozšíření této nemoci na ostatní druhy ryb? Podobné otázky Diega trápily. Už to v hospodě nemohl vydržet a proto se šel podívat na trh. Cestou potkal Fredericka. Měl obvázáno několik prstů špinavým hadrem, který byl asi jediný ucházející, co našel na své lodi. Fred byl celý od krve a spěchal domů. Krátce Diegovi řekl, že než se to nevyřeší, na vodu nevyjede, nechce se přeci zmrzačit. „Měls pravdu, jsou to jen zasraný šílený ryby. Na lov už kašlu, ode dneška sem doma. Kdyby jedna, jsou jich desítky…“
Na trhu se Diego procházel mezi pulty, kde se v ledu válela mrtvá rybí těla. Pozoroval nakupující lidi, z nichž některé znal. Mníci, tuňáci, platýzi a drobné slunečnice na něj hleděly přes kostky ledu. Diegovi se zdálo, že ho některé krvelačně sledují. Bez mrknutí natáčejí velké oči ve směru jeho chůze. Teď přišel k pultíku s palamidami. Prodavače znal, vždyť mu každé dopoledne ulovené ryby prodával. Pozdravili se, ale Diego se na hovor nezdržel. Rozptylovaly ho palamidy. Některé dosud pohybovaly žábrami, ačkoli byly jejich těla už ztuhlá a nehybná. Diego na tržnici nemohl zůstat, prodral se za poslední pultíky a směřoval k hospodě k nábřeží. Cestou potkal jednoho známého rybáře a nemohl jinak, než s ním neprobrat nastalou situaci.
Paul patřil také k těm, kteří dnes nevypluli. Měl již také s palamidami své zkušenosti. „Třeba nějak onemocněly?“ řekl Paul. „Možná a nedělají to jen palamidy, dnes bylo v novinách, jak v Maratei napadl padesátikilový kanic rybáře.“ Odpověděl Diego. „Pane Bože… Příroda se nám mstí. Skleníkový efekt, díry v ozónosféře veliké jako Vatikán… Ani se přírodě nedivím. Začne to útočícími rybami a čím to skončí? Velrybími kamikatze, kterými bude přerušena námořní doprava mezi Evropou a USA? Já v životě do moře nic nevyhodil. Voda mi slouží jako zdroj obživy. Ale jiní do ní vypouštějí ropu a jiná svinstva, vyhazují odpad… Však ony to vlny odnesou.“ „Nesmíš to vidět tak černě…“ řekl Diego, ale možnost katastrofických scénářů, které znal ze sci-fi filmů, odklidil ve svém vědomí pouze na pomyslnou vedlejší kolej. Teď musí uvažovat racionálně, v hospodě se to probere…“
Diego s Frederickem došli po chvíli do hospody, kde se hned po příchodu a kývnutí na Lili, aby jim donesla dvě piva, usadili ke stolu. Netušili však, že v hospodě bude rušno i bez nich. U stolů seděla již většina rybářů. Ti, kterým se útoky dosud vyhýbaly, zlostně rozhazovaly rukama, a oháněli se svými dnešními zraněními. Jak Diego pochopil, seděla mezi nimi reportérka z místního denníku, která měla puštěný diktafon a vzrušeně sledovala diskusi, která se kolem stolu odehrávala. Střídavě potom zvedala svůj mobilní telefon a cosi zapisovala do svého notebooku, Vypadalo to jako malá tisková konference, ale tady se sbíraly podklady pro nový článek, který vyjde zítra ráno. Prý v Lahoně někoho napadly tři máčky skvrnité a v jižním cípu Itálie ryby vylézají z vody a nahánějí místním obyvatelům strach, křičel jeden rybář přes druhého. Pohroma se šílenými rybami, která odstartovala místními palamidami už dávno nebyla pouze lokálního významu. Nad výčepním pultem běžela televize a v krátkých intervalech po sobě probíhaly na prvním kanále živé vstupy z celého jižního pobřeží Itálie. Z televize se ozývaly hlasy místních: „Ryby lezou z vody jako by jim voda ani nechyběla. Jsou jich plné pláže a když jsme se je pokusili sesbírat útočí na nás svými zuby.“ „Ryby, které vidíte na záběrech, jsou pouze dravci. V této invazi zatím postrádáme složku planktonožravých ryb.“ Končí další živý vstup reportérka. Sálem se vznese nová vlna diskuse…
Ryby, které se staly hostiteli mikroskopického parazita z vesmíru, postupem času navykly pocitu, že mohou žít i mimo vodu a počaly své nově nabyté výhody pudově využívat. Nyní ony ryby, které přenášely parazita od samého počátku, již skutečně vylézaly z vody. Jednak za potravou a skutečnost, že se oschlá kůže se šupinami, návratem do vody opět pokryje slizem, jim dávala nové možnosti životu na souši. Na několik hodin opouštěly v hejnech vodu v místech pláží a prsními ploutvičkami se pohybovaly kupředu. Na suchozemský život však nebyly ryby přizpůsobené pouze odolnou kůží a schopností žáber absorbovat kyslík. Rohovka oka nejen, že se přizpůsobila vidění na vzduchu a vzduch jí přestal vadit. Oko počalo rozlišovat barvy a syté odstíny barev, způsobené slunečním svitem se samy redukovaly. Mozek ryb se vlivem neznámé chemické látky nepatrně zvětšil a dovolil tak rybám vyhodnocovat situace jinak, než při životě ve vodě. Ryby se tak staly chytřejšími. Při návratu ryb do vody se všechny nabyté výhody automaticky smazaly a infikovaní jedinci vlastně souš začali postupně upřednostňovat více než vodu.
Nikdo ze Scaelijských rybářů toho dne nevyjel na moře. Pokimu už bylo lépe a proto se mezi známé přišel podívat. Zprvu byl novými události zcela ohromen, až po chvíli mu došlo, že se stal svědkem a přímým účastníkem velevýznamné události, která dokonce předčila i loňské 250 výročí založení města rybářskými osadníky. Nejdříve ho zaplavil hřejivý pocit, že při takto vyhrocené situaci jim stát vzniklou škodu zaplatí, ale jak postupně přicházel na hlubší podstatu problému, došlo mu, že se oni – Scaelijští rybáři brzy stanou pojmem. Bohužel reportérka místních novin byla už pomalu na odchodu a tak si svoji domněnku nemohl nechat potvrdit od iniciovaného vzdělaného odborníka, ale pouze od místních, kteří tak i učinili. Spolu s ostatními se již nemohli dočkat výtisku zítřejších novin.
Do malého rybářského městečka přinesly zprávy o šílených palamidách nečekanou popularitu. Po celý týden k nim mířily davy novinářů i pouhých vnitrozemců, kteří podívanou nemohou sledovat přímo z okna svého domu. Letní noci byly až nezvykle jasné. Hejna ryb se daly pozorovat i za svitu měsíce. A bylo věru co pozorovat. Metroví kanicové, stovky cípalů, parmic, tisíce palamid, které se těšily (pouze u těch, kteří je odlišili od ostatních) popularitě nebývalé. Bylo kouzelné pozorovat ryby, které na pláži neohrabaně loví kraby, a písečné červy, spadaný hmyz a vše organické, na co přijdou. Hned jak se k nim ale někdo přiblížil na kratší vzdálenost, ryby bleskově a nečekaně útočily. Jak útoky popsal reportér největších novin v Itálii Bona Via, „útoky ryb se dají přirovnat ke skokům, které ryby obvykle provádějí na souši. Vymrsknou se do výše a s nečekanou přesností útočí svými čelistmi na to, co je jim nejblíže a co je ohrožuje. Je opravdu pozoruhodné, za jak krátkou dobu, se ryby adaptovaly suchozemským podmínkám. Proč se tak stalo, nevíme. Je to ovšem fascinující, u býložravých ryb zatím podobné situace nepozorujeme, je to snad jen otázkou času?“ Ke slovu se dostali opět přírodovědci a vědci, kteří se snažili věci přijít na kloub, a byli vystaveni nebývalé popularitě, jakou poslední roky nepoznali.   
Toho pozdního léta roku 2001 zavládla po celé Evropě vlna nadšení, kterou ovšem vystřídala pohroma. Ryb, které se na břehu pohybovaly, bylo stále více. Vylézaly a opět se navracely do moře. Množství ryb, které se po břehu pohybovalo bylo nespočítatelné. Tvořily organizované skupiny a hejna podobně jako ve vodě. Prvotní nadšení ochablo s prvními vážnými útoky na člověka. Hejna šílených ryb usmrtily v jedné malé vesničce jednoho malého chlapce a zranily i matku, která se ho pokusila chránit. Televize byla plná nekonečných zástupů ryb, objevujících se a opět mizejících v moři. Hranice, kde se ryby pohybovaly již nezasahovala pouze na okraj pláží, ale překračovala již i některé silnice a soukromé pozemky. Lidem se odhalovalo nekonečné bohatství, které se před nimi do současnosti ukrývalo za neprůhledné vlny a miliony tunami vody. Lidé tím byly ohromeni a vzrůstaly v nich i obavy, strach i rozčarování z možných důsledků.
Diego sledoval televizi. Byl doma, obklopen chipsy, slanými oříšky a colou. Nepřítomně koukal do obrazovky a neustále si nabíral nové a nové lupínky. „Mohl bys jít pověsit prádlo?“ zaznělo z jiné místnosti. „Ne.“ Řekl Diego klidně, ale takovým tónem, který nepřipouští žádné dodatky a výjimky. Sledoval zprávy o šílených rybách. Viděl obrázky mořských ryb, kterak volně lezou po pobřeží a kupu kameramanů, kterak stojí opodál a snaží se zachytit sebemenší detaily. Lovit ryby bylo Diegovou profesí. Ty ryby, na které se právě koukal lovil a zabíjel on, každý den. Podle jejich počtu býval i placen a nespočitatelná kvanta, která se před ním plazily z obrazovky, si v hlavě rychle přepočítával na peníze a v hlavě se mu honily smíšené myšlenky. Pocity zbytečnosti, a budoucího uplatnění, když se mu jeho obživa jen tak promenáduje po pláži a každý si ji může „sebrat“ i bez peněz. Týdenní absence Diega na své rybářské lodi už zanechala následky i v rodinném rozpočtu. Ale ne, vždyť ryby si nemůže jen tak někdo posbírat. Útočí na vše, co se jim přiblíží, takže vlastně není důvod k obavám…  „Tak pojď na to prádlo!“ ozvalo se, nyní už důrazněji. Diego se otřásl zlostí, ale opět se zklidnil. Za ty roky se už naučil poslušnosti a věděl, že hádka nic nevyřeší. Vstal z gauče, smetl drobky chipsů na koberec a šel věšet prádlo. Ponožky jedním kolíčkem a trika dvěma.
Večer se v hospodě hovořilo jenom o šílených rybách. Diegovi ještě svítila na prstech odřenina z útoku palamidy, určitě si nepřipouštěl, že byl prvním napadeným člověkem na celé zemi. Na stole ležely mezi půllitry rozložené noviny, kde se na titulním listě rozkládal článek s fotografiemi a nadpisem: Šílené ryby si vybraly svojí první oběť- je to snad začátek nové statistiky? S ostatními rybáři se Diego shodl na tom, že přímé nebezpečí jim nehrozí, nejsou žádné malé děti a snad vědí (kdyby se snad k něčemu velkému schylovalo) jak zabít rybu… „Vláda to teď už musí řešit, máme přece vědce a je jejich povinnost, přijít té věci na kloub a vyřešit ji.“ Řekl Diego. Ale vědci zatím jen tápali. Televize neříkala žádné nové informace. Snad nemohla, možná doopravdy žádné nebyly…
30.7.2001 o půlnoci se šel Diego podívat k moři. Kamarádi se již rozešli ke svým domovům a Diega napadlo, že by se cestou domů mohl projít přístavem. Šel zvolna, město Scaella spalo a na nebi svítil měsíc s tisíci hvězdami okolo. Diego procházel po místech, kudy každé ráno spěchal s novinami na loď. Po betonovém nábřeží s držáky po stranách, ke kterým se uvazovaly lodě. Nábřeží bylo krásně osvícené, chodníky s lavičkami a trávníky zeleně, které se tu musely uměle zavlažovat. O padesát metrů dál byly domy s pokoji, kde se v tuto dobu ubytovávají turisté, nyní však za okny spali novináři a reportéři od televize. Od moře vál slabý vánek a uvázané lodě se slabě kymácely ze strany na stranu. Vrcholky stěžňů se vykláněly, jako by se chtěly dotknout stěžňů lodí vedle. A pak se Diego ocitl u svojí lodi. Kymácela se stejně jako ostatní ale tato byla jiná, byla jeho. Zastavil se a chvíli si ji prohlížel, na přídi se jí z obou stran skvěl na bílém podkladě nápis Lilli. Nebylo těžké ho tenkrát napsat. Stačilo jen namalovat štětcem pět svislých čar vedle sebe, z nichž dvě byly krátké a tři dlouhé. Pravdou ale bylo, že nápis nepatřil té Lilli, která roznášela v hospodě na rohu pivo. A nebyl ani po Lilli, jak se jmenuje jeho manželka. Ke jménu ho inspirovala Lilli z úplně jiného města, kterou kdysi moc miloval. Chvíli tak postál ve vzpomínkách a pak se rozhodl vydat se dál. Prošel přístavem a chodník ho vyvedl až nad skály, které se vypínají při pobřeží z moře. Pak se před ním rozprostřela obrovská písečná pláž. Táhla se do dálky a dole ji omývaly vlny. Převalovaly se pravidelně jedna přes druhou a jejich šum uspával. A pak Diego zaostřil svůj pohled na malé, pohybující se body, které celou pláž pokrývají. Diego nikdy nenosil brýle, ale na to, co viděl, brýle nepotřeboval. Stovky ryb se před ním krmily na pláži a poté mizeli v houštině, která vedla k silnici do města.
Diego se přikrčil za skálu a pozoroval ryby. Bylo to zvláštní, když někdo takhle pozoruje nějaké zvíře, většinou něco slyší. Neslyšel nic, jen zvuk větru, který mu malinko čechral vlasy a mizel dál ve stromech. Možná tu teď s ním pozoruje ryby i někdo jiný. Někdo, jako on nebo muž s kamerou z televize ItalianTV. Každopádně to bylo velice fascinující. Ryby by se tak daly velice dobře těžit, jen přijít na to, jak je pochytat a chovat… jako slepice ve farmách. To by ale byl Diegův konec. Dobře to věděl, zbývala by jen rekvalifikace, ale stejně by skončil jako nezaměstnaný. Školy nemá a chytat ryby je jediné, co umí. Policie vystavěla u silnice kvůli rybám zátarasy, nikdo neví, na jakou vzdálenost jsou schopny ryby bez vody přejít… přeplácat se.
Ryby na pláži tvořily hejna, to Diega znepokojovalo. Není to už jenom vrozená reakce, kterou ryby uplatňovaly v moři. Tady jsou na souši, pohybují se pomalu a také se musí nějak chránit. Ne ale velkým rybám nýbrž lidem. Musí přece vědět, že tu žijeme. Celé tisíciletí je lovíme a zkrátka… musí o nás vědět. Teď se jim ale dostala schopnost poznat nás blíže. Diego si vzpomněl na palamidy z jeho lodi. V těch očích viděl touhu, která rybám dala schopnost čekat na útok. Musela vědět co chce a že toho také dosáhne. To byly jasné známky nějaké inteligence, což Diegovi pomalu docházelo. Nikdy by si nemyslel, že ryba nějakou má. Byly to jenom hloupé bytosti, které se chytaly do sítí, co se házely do moře. Nic víc. A přece se teď Diegovi zdálo, že se, vždy, když se rybám dostane do cesty nějaký strom, kolem něho obstoupí a chvíli čekají, zdali se nepohne…
Mají z lidí strach a určitě si to i uvědomují. Diega pálila ta myšlenka jako horká brambora a zahloubán do ní se chystal i odejít. Jak se však zvedl a otočil se spatřil za sebou nevídaný úkaz. Na několik metrů za ním bylo shromážděno obrovské množství ryb, které koukaly na něj. Jejich studené oči jim plály krvavými ohni, co se odrážely z měsíce. Diego couvnul, ale za sebou měl skálu a pod ní pláž přeplněnou stejnými krvelačnými rybami, jaké byly tyto. Diego se nehýbal a ryby také ne, pohybovaly se jim jen žábry. Něco mu říkalo, že když se nepohne, ryby ho nechají být a odejdou nebo se vrátí do moře. Nestalo se tak však. Stál tak bez hnutí hodinu a ryby stejně tak, čekaly. Kolem něho stálo tisíce palamid. Od těch dob, co ho na lodi pokousaly, se jich bál. Ale toto byly velké palamidy, od jednoho do pěti kil. Diego pomalu střízlivěl, do těla se mu dostával chlad a noční klid ho uspával. Věděl však, že usnout nesmí, že musí vydržet do rána. Znal, co dokáže jedna taková krvelačná palamida toužící po krvi. Nechtěl ani domýšlet, do dokáže tisíc.
„Ahoj Lilli, zavolej mi prosím Diega.“ Řekl Poki poté, co zazvonil u domu Diega Gasa a otevřela mu jeho žena. Lilli měla na hlavě natáčky, ale nestyděla se za ně, jak to ženy obvykle dělávají. „A jestli ještě spí, tak ho vzbuď, nesu mu nějaké novinky.“ „Není tu, myslela jsem že přespal u tebe, ale domů se nevrátil.“ Řekla Lilli a opřela se ramenem o futra dveří, přičemž jí vzadu upadla jedna natáčka na koberec, což si vzápětí uvědomila, ale nedala na sobě nic znát. „Cože?“ divil se Poki. „To je divný, říkal přeci, že jde domů.“ Chvíli stál,  přemýšlel a koukal kolem sebe, přičemž si všimnul oné natáčky, kterou Lilli maskovala postavením nohou. Vtom si vzpomněl, co chtěl říct. „Víš, mám pro něj tolik novinek. Musím ho někde najít.“ Řekl se zájmem. „Tak zatím se měj.“ Pokračoval. „A kdyby se vrátil, tak brnkni. Jo zapni si televizi, někdy jsou tam obrázky odsaď.“ „Zapnu…“ ujistila ho Lilli a zavřela za sebou dveře. Když sebrala neposlušnou natáčku a pustila si televizi, kde zrovna reportérka uváděla statistiku útoků šílených ryb na lidi, začala se o svého manžela obávat…
„Znáš ten pocit, když zaslechneš nějakou písničku a připomeneš si, co se ti stalo kdysi dávno, když si ji slyšel?“ zeptal se Poki Joea, kterého potkal cestou. „No.“ Odpověděl Joe a až teď začal přemýšlet nad tím, na co se ho Poki ptal. „Víš, dnes jsem si pustil starou nahrávku Black Sabbath, kterou sem si koupil už dřív.“ Nečekal na odpověď Poki. „A jaké mě napadaly chmurné myšlenky… Pouštěl jsem si ty písničky když mě opustila moje třetí žena.“ „A to byla která?“ Zeptal se Joe. „Přece Simonetta, Měl jsem ji rád nejvíc.“ Zasnil se Poki. „Víc než Ritu?“ zeptal se Joe. „Neblbni. Mou současnou ženu přece miluju nadevše… Avšak, když spojím Black Sabbath a Simonettu... Byl to krásnej čas. Mohla tady být i teď. Nemusela ode mě odcházet. „Je zakázaný chodit na pláže a blízko vody.“ Řekl Joe. „Hlídají to poldové z moře. Nezačíná to tady být moc jako bezpečné místo.“ Oba dva mířili k pláži, cestou prošli přístavem, kde se v docích kolébaly rybářské lodě…
Blíž k pláži se všechno změnilo. Ubývalo lidí, které potkávali, jak jdou s taškou a nákupem domů. Přibývalo rybích mrtvol, které domovníci příbřežních domů nemilosrdně likvidovali motykami, lopatami a ostatním nářadím, které bylo po ruce a plnilo svůj účel. Sem se ryby dostávaly po jedné a byly to spíš jen výjimky. Lidé je odmítali jíst a sledovaly je jen z bezpečné vzdálenosti s vidlemi v rukách. Řídili se asi chováním místních koček, které byly z evidentně zaskočeny, z volně se pohybující kořisti, která na ně útočí. Poki s Joeem si mysleli, že budou ryby na souši snadnou kořistí, ale nebylo tomu tak. Kočky ryby nelovili, ani, když je jich několik pouze na jedinou. Sledují je z bezpečné vzdálenosti a s naježenými chlupy prskají… „Asi vědí proč…“ pomyslel si Poki.
Poki s Joeem došli až k pláži lemovanou příbřežními skalami. Šli po cestě, která vedla mezi stromy a kamennými zídkami. Hleděli dolů na pláž a na moře, kde se houpaly rackové a sem tam projela i velká policejní loď. Pokimu zazvonil mobil. Nová polyfonní melodie, která připomínala šplouchání vln byla opravdu na místě, protože málem zanikla se skutečným zvukem moře. „Ahoj Lilli.“ Odtušil Poki z displeje. „Ahoj, kde už jste a co Diego?“ „Prošli jsme přístavem a teď jdeme po pláži. Zdá se, že tu nikdo není Lilli. Každopádně kdyby něco tak zavolám…“ „Dívala jsem se na zprávy a je to už přes dvacet lidí, kteří umřeli…“ řekla Lilli a v hlase měla plno obav. „A sakra…“ uklouzlo Pokimu. „Podívej, buď doma, kdyby se Diego vrátil. Mi obejdeme pláž a trochu to tu prohledáme. Ahoj.“ Ukončil rozhovor Poki. „Mějte se.“ Zaznělo z opačného konce a hovor se ukončil.
„Pane bože, co to támhle je?“ Ukázal Poki kamsi do skal dole na pláži. „Nevím, já si doma nechal brýle…“ řekl Joe, ale to už Poki přeskočil zídku a utíkal směrem, kam před chvílí ukazoval. Joe se dlouho nerozmýšlel a rozeběhl se za ním. Z cesty byla vidět jenom nohavice modrých riflí. Podle bot Poki již zdálky věděl, kdo tam leží. Doufal ale že Diego jen spí, a že tu včera usnul, když se vracel z hospody. Za chvíli byl u cíle. Musel se ale hned přidržet skály. Jednak z toho jak se zadýchal a taky proto, že pohled, který se mu naskytl, nebyl ani trochu příjemný. Kolem těla Diega Gasa leželo spousty mrtvých palamid, které ubil a rozbil o skály, když se bránil jejich útoku. Jeho síla však na množství útočících palamid nestačila. Vzápětí doběhl i Joe. I ten se chytil skály a hlasitě zaklel. Je zvláštní, když někoho znáte celý život a pak ho spatříte mrtvého a znetvořeného k nepoznání. Poki vytáhl mobil, najel v seznamu na Lilli a chvíli se rozmýšlel, než zmáčknul zelené sluchátko…  
Rok 2010 byl rokem invaze, kdy lidé poznávali, jak jsou ryby chytré a vražedné. Jak promyšleně napadají lidi a v jakých nekonečných zástupech postupují dál. Moře je moc veliké a v roce 2010 se nakazila 1/3 jeho ryb. Nejdříve virus ovládl a zdokonalil ryby ve Středozemním moři. Než se začaly dělat jakási opatření, ze zkušeností z Evropy, byly hlášeny první útoky i v severní Africe a na pobřeží Černého moře. Ušetřeni nebyli ani vnitrozemci, jelikož se virus začal šířit i po sladkovodních říčních rybách a napadat obyvatele vnitrozemských států. Naštěstí pouze v malém měřítku. Ale všechno chtělo svůj čas, nakonec i tam postupující rybí hejna z moře dorazila.
Rok 2011 byl již ve znamení cíleného boje proti rybám. Jakýmkoliv. Všechny musely být do posledních vyvražděny. Oběti na životech nebyly nijak velké, ale to jenom z toho důvodu, že lidé měli prozatím kam prchat. Obyvatelstvo se zhušťovalo ve střední Evropě, v oblasti vysočin a horských oblastí. V Africe lidé prchali do pouští a nejrozvinutější část Severní Ameriky-oblast Velkých jezer, byla již dávno vylidněná. Vědci a obrané složky států nyní táhli za jeden provaz. Byly prováděny různé pokusy s mrtvými těly infikovaných ryb, ale výzkum byl složitý, pomalý a zdlouhavý. Času rozhodně nebylo nazbyt.
Ryby pochodovaly v nekonečných zástupech, protože oceán je jejich nikdy nekončící zdroj. Armáda ryby střílela, otravovala, stavěla zátarasy, ale marně. I tři metry vysoké hradby nevydržely. Teď tu totiž nezáleželo na to kolik ryb umře. Na počtu rozhodně ne. Když se před hradbami nakupila dostatečně velká hromada mrtvých ryb, kterým už došly síly, přecházely po jejich tělech nové a nové.
Ochránci přírody sice zezačátku bojovali za životy decimovaných ryb, hned jak ale pochopili pravou podstatu věci, od protestů upustili. Roman ve vesničce Koroužné také již pocítil důsledky rybí invaze o které zatím jen četl nebo slyšel ale dosud k němu nedorazila v pravé síle. V Koroužném se začali ubytovávat lidé z pobřeží Středozemního moře a Baltského moře.
Především němci, poláci a rusové. Bohatší lidé odcházeli k soukromníkům, kteří nečekaně těžili z nového druhu práce. Totiž poskytování ubytování ve svých domech. Bohatší Francouzi, Italové a Angličané prchali do Alp. Karpaty, Alpy a Česká Vysočina se staly satelitními zeměmi.
Roman jednoho časného rána vstal z postele a vyrazil na ryby. Připadalo mu to jak dobrá recese. Televize ho již unavovala těmi svými mapkami Evropy, kde se od moře táhl červený pás, který den ode dne postupoval. Zbývalo jen věřit, že se sem nedostane ani z jihu ani ze severu, ale bylo to jako čekat na jistou smrt, kterou jde pouze oddalovat. Roman došel k malému potoku, který tekl skrz vesnici. Sestavil prut  a nahodil plovoucí šňůru se třemi suchými muškami na návazcích do vody. Byl podzim. Teplé paprsky slunce měly ještě sílu, ale již ne takovou, jako v létě. Listí z listnatých stromů prozatím nepadalo a jehličnaté stromy v okolních lesích zádumčivě šuměly. Po pár náhozech Roman zasekl rybu. Cítil se jako zločinec. Jako kdyby si za druhé světové války odpáral z klopy kabátu žlutou hvězdu, byl-li by žid. V tom teplém podzimním dni si vychutnával pocit boje s rybou, kterou po chvíli přivedl do mělké vody. Byl to malý, sotva patnácticentimetrový pstruh potoční. Roman ho chtěl odháčkovat a pustit. Pstruh ho ale předběhl a zakousl se Romanovi do prstu. Nebolelo to, spíš to šimralo a Romanovi to v tu chvíli připadalo směšné. „Tak malý a už tak bojovný?“ ptal se Roman ryby a usmíval se při tom. Sáhnul za pásek svých maskáčových kalhot a vytáhl nůž. Pstruha rozřezal a rozsekal na malé kousky a nepřestal se usmívat, s budoucností se nechtěl smířit…        

« Autoři díla »

Pike
 
 
 
Další díla autora:

Pike se zapsal do historie našich stránek prozatím pouze povídkou Podivná věštba