Zrození

Kapitoly: I, II, III, IV, V, VI, VII, VIII

I.


Den se probouzel. Slunce ještě nevykouklo nad obzor, ale rudé červánky oznamovaly, že již to nebude dlouho trvat. Lidem, kteří věřili v předurčení, osud a spojení přírody s celým kontinuem, oznamovaly ještě mnohem více.
Muž v tmavě modré kápi poslouchal šepot unavené přírody. Seděl na neuměle vyrobené závoře, která přehrazovala průsmyk. Říkalo se mu Vlčí, důvod tohoto pojmenování byl jasný každému, kdo chtěl v okolních lesích přenocovat. Ani oheň nedokázal udržet hladové bestie v bezpečné vzdálenosti. A k tomu to ještě nebyli pouze vlci, ale i bludičky. Jednu zakápěnec potkal, když přicházel před momentem na toto místo. Měla modro bílé šaty a v ruce držela lucernu, kterou ukazovala svým obětím, kam jí mají následovat. Muž v kápi moc dobře věděl, že v těchto lesích bludičky najde (resp. ony najdou jeho), přesto se vydal na cestu ještě dlouho před rozbřeskem. K jeho štěstí a smůle hladových vlků, lišek a hejkalů však bludička zpozorovala první ranní záblesky, které označovaly konec její pracovní doby, přesčasy bývají u těchto stvoření velmi ojedinělé a bolestivé, a tudíž ve většině případů nedobrovolné. Rozesmála se a zatočila do kolečka, dlouhé šaty se zvedaly a odkrývaly její bělostná lýtka snad proto, aby poutníkovi ukázala, o co přišel. V ten okamžik kdy zmizela, zahrály okolní stromy všemi odstíny zelené. Bylo to jeho první setkání s bludičkou.
Seděl a naslouchal, nelákaly ho zvuky pobouzejícího se lesa, z přírody měl mnohem radši šutry, hlavně ty drahé, i když upečeným zajícem, či koroptví také nepohrdl. Bylo v tom něco jiného, poslouchal, protože čekal, že něco uslyší. Téměř bez pohybu takto naslouchal dobrou půl hodinu, poté seskočil ze závory a začal se rozcvičovat. Nemá cenu zahálet, zvláště ne v takovýto okamžik. Nacvičoval si výpady svojí trpasličí sekyrou. Podle postavy to však určitě nebyl příslušník hornického lidu, měřil přes dva sáhy urostlé postavy, alespoň tak se to přes jeho oděv jevilo. Byla to původně obouruční sekyra, ale on jí držel v jedné ruce a podnikal s ní výpady, které považoval za vhodné pro budoucí souboje. Nebylo to ideální, útok se sekyrou v jedné ruce byl mnohem pomalejší, působil těžkopádněji a postrádal dost ze své obyčejné razance, ale vzhledem ke kvalitě zbraně byl stále ještě velice ničivý. V druhé ruce třímal jednu velice zvláštní věc. Na první pohled vypadala jako téměř obyčejný ocelový boxer, ale měla mnohem větší potenciál, který částečně odhaluje jeho název, v odborných (assassinských) kruzích se mu říká Trhač střev. Několikrát zkusil co nejrychleji uchopit svou kuš, kterou měl připevněnou na zádech tak, aby byla vždy k použití.
Díky své pilné (již druhé) ranní rozcvičce přeslechl to, co slyšet chtěl, ale to bylo únosné riziko. V podstatě to nebylo ani tak důležité. Uviděl je, jak stoupají na koních k průsmyku, byli čtyři. Již od pohledu vypadali jako ničemové, otrhané kalhoty, nekvalitní meče, ručně vyrobené luky (až na jeden, který vypadal jako výtvor opravdového řemeslníka), kožené kazajky, bylo s podivem, že vůbec jeli na koních. Asi to byli synáčci ze statku a koně si vzali jako svůj podíl na dědictví.
Když zpozorovali muže opírajícího se o závoru, popohnali koně do klusu. Zastavili až těsně před ním. Poutník byl opřen o závoru a koukal se směrem do země, vypadal, že ho přijíždějící hlouček vůbec nezajímá.
Muž, jehož kůň frkal ozbrojenci téměř do tváře, pronesl několik vět, které postrádaly jakýkoliv smysl, způsobily však veliké rozveselení v řadách jezdců.
Bojovník vzhlédl a odhalil tak ostatním svou tvář, které dominovaly oči ne nepodobné kočičím. Dříve, než stihl muž s opravdovým lukem opět promluvit, ujal se slova sám cizinec: „Chcete tudy projet? Zaplaťte tedy mýtné.“
V hloučku to vyvolalo nesouhlasné švitoření. Nakonec se odhodlal opět velkohuba: „To my tady vybíráme mýtné, takže budete muset zaplatit vy nám.“ V jeho slovech bylo cítit pohrdání, ale i respekt a strach z neznáma.
„Rozmysli si, co říkáš. Jinak by se ti mohl stát, že už si se Zellou neužiješ.“
Jeho slova vyvolala v mladých banditech údiv a ještě větší strach. Vypadalo to, že jim nechybí mnoho a obrátí to nazpátek. Toho se pěšák trochu zalekl.
„Čas na rozmyšlenou vypršel,“ oznámil a polohlasně začal počítat: „Raz – dva“
Udělal rychlé dva kroky – vlevo stranou a dopředu, čímž obešel koně svého prvního protivníka a v souladu s pohybem mu vrazil do břicha Trhač střev upevněný k levé ruce. tři Na stojné pravé noze udělal otočku při níž boxer ze své oběti vytáhl a ještě k tomu si ještě levou nohou přidupl, jako při tanci, nyní stál zády k ostatním banditům. čtyři
Šokovaným a udiveným jezdcům v tu chvíli zmizel. Ještě stále si to v hlavě přerovnávali, nemohli uvěřit tomu, že jejich přítel dostal do břicha ránu, kterou všichni považovali za smrtelnou. To vše ovšem náhle překryl fakt, že útočník jim přímo před očima jednoduše zmizel. Nejprve je zalila touha po satisfakci a následně ulehčení, že když ten padouch zmizel, nemusí svého parťáka mstít, vypadal dost nebezpečně.
O nepostřehnutelný okamžik poté, co neznámý vrah zmizel se objevil o necelých osm sáhů dál cestou, kterou před chvílí výběrčí mýta přijeli , takže stál několik sáhů za zády posledního nepřítele. Nevydal však žádný zvuk, a proto mohl pobaveně pozorovat zmatené postavy na koních. jedna – dva Jeho okamžik triumfu však měl krátké trvání, musel být rychlý. Bleskově sundal kuši z ramene a přidržujíc ji i rukou, ve které třímal sekyru zacílil. tři – čtyři – jedna – dva Prsty levé ruky stiskly spoušť a šipka s hvízdotem opustila své dočasné útočiště a zabodla se do krku posledního (z tohoto pohledu spíše prvního) bandity. Cizinec kuši v rychlosti hodil zpět za rameno a rozkročil se. Zbývající dvojice se stačila jen otočit po zvuku šipky a sténání další oběti, zahlédli muže v kápi a reflexivně sáhli po lucích. tři - čtyři Útočník opět zmizel.
Ne na dlouho. Znovu se objevil přímo za zády jednoho z mladíků, seděl na jeho koni. Bylo dílem okamžiku zabodnout do nepřítelových ledvin svůj smrtící trhač. jedna
Některé věci jsou prostě nevyhnutelné. Placení daní a splátek lichváři je nevyhnutelné. Podlehnutí v boji harpii (ať té desetihlavé, nebo té lidské) je téměř nevyhnutelné. Zabití krávy, která vám už nevynáší (také obou řádů), je naprosto nevyhnutelné. A když na patnáct let starou herku z ničeho nic spadne hlap jak hora a když k tomu ještě jednoho sraba na hřbetě nese, je nevyhnutelné, že se splaší. Nic jiného se snad ani nemohl stát.
Kůň zaržal tak, jako by to byl jeho poslední výkřik do světa, nebyl tak silný, ale spíš zoufalý a rozčarovaný, jako by říkal: „Tak tohle si na stará kolena nenechám líbit“. Z toho mála sil co měl se vzepjal a začal poskakovat jeleními skoky, zkušený jezdec by se na něm udržel, ne však muž v kápi (zažitý stereotyp je označovat i příslušníky jiných ras, jako muže a ženy, proto omluvte moje nedostatky v těchto pojmenováních, technicky vzato to byl arjun). Ještě než spadnul, strhl s sebou i svojí oběť, dopadl přímo na nohy, stále držel zmítajícího se banditu. Ještě zbýval jeden, ještě jeden. Seděl na koni a vytáhnul luk, zacílil. Nebyl to dobrý lukostřelec a ruce se mu třásli, ale ani tak by nemohl netrefit muže stojícího dva metry před ním. Vystřelil. Šíp se zabodl do těla, do těla jeho společníka, které cizinec použil jako štít. Odhodil ho a s bojovým rykem se rozběhl proti poslednímu nepříteli. dva – tři.
Sekyra zaťala do stromu, být to muž, dost možná by se nezastavila ani o páteř.

„Promiňte pane, spletl jste si místo, tábor dřevorubců je na okraji lesa!“ promluvil mírně ironický hluboký hlas muže v dvoubarevné – tmavě modro černé kápi.
„Ještě jsem měl čas!!! To byly tři, ne čtyři!“ promluvil rozzuřeně muž a vytahoval svojí sekyru z dřevěného vězení.
„Na co potřebuješ čtyři, nestačí ti tři?“
„Když se domluvíme na čtyřech, znamená to čtyři!“
„Nemluvím o čase, počítám mrtvé.“
„Kdyby jich přijelo o jedno méně, stačili by my tři. Ale takhle to znamená, že jsi prohrál sázku, nedodržel jsi podmínky.“
„Nestihl bys to.“
„To už se nedozvíme, kvůli tobě. K tvé smůle.“
„Začínáš rozumět slovu argument.“
„Proč jsi to udělal?“
„Jeden přežije, stovky vypráví… Nechceš se stát legendou?“
Šli pospolu trnitým křovím (jejich kápě se zachytávali o trny, ale netrhaly se), aby mohli vidět, jak zbývající ničema žene svého koně směrem do zdánlivého bezpečí. Vyšli z hustého porostu a zběžně prohlédly těla poražených. Všichni leželi nehybně na zemi, jejich koně se potulovali kolem, kromě toho, co se splašil, ten již se proháněl na druhé straně průsmyku (v těchto lesích ho však nečekala růžová budoucnost). Nesplašili se, pro Karima to byl nezvyk, málokdy viděl koně jinak, než ve zběsilém úprku. Od dob, kdy opustil řady Nekromantů se toho mnoho změnilo, nedokázal však vyjmenovat co všechno, na celé období měl velice mlhavé vzpomínky a to ještě jen na osobní události, které nebyly spjaté s chodem Necronu. Už nikdy by si nedokázal vybavit, jak ono město (formálně jeho domov, nedovedl si však představit, že by byl vevnitř zavřený celý život) vlastně vypadalo. Nedokázal seslat jediné kouzlo, které má něco společného s Nekromacií, nebo ho vynalezli Nekromanti a ještě se nedostalo v obecnou známost. Neuměl už ani vyvolat žádného nemrtvého na svojí ochranu, přestože to uměli i mnozí mágové mimo Necron, žádná škoda, stejně to nikdy nedělal.
„Proč tohle musíme dělat?“ zeptal se s obrovskou dávkou pohrdání Korgan a kopl do těla muže, kterého zasáhnul v předešlé bitce jako prvního a který se velice špatně snažil předstírat, že je mrtev. Stejně to byla téměř pravda byla to jen otázka času, kdy jed začne působit.
„Důvodů je několik. Oficiálně kvůli tomu, abychom se naučili pokoře a dokázali svojí touhu sloužit řádu. Pro tebe může být však lepší důvod, že se můžeme během těchto „akcí“ sehrát a rozcvičit na to, co nás čeká. A pro mne je nejlepším důvodem naděje, že se k tomu co nás čeká opravdu dostaneme. Ale tohle všechno už víš, proto čekám, že za tvojí narážkou se bude skrývat něco dalšího.“
„To si piš.“ Shýbnul se pro váček se penězi, který byl upevněn u pasu jednoho z banditů, a nakoukl dovnitř, pouze několik stříbrňáků a měďáků, přesto vaček zastrčil z pás. „Díky těmhle „úkolům“, které by jednoho unudili k smrti a dva leda tak … unudili s smrti dvakrát tak rychle, si nemá chudák trpaslík kdy povyrazit a zařádit si. Podívej se na to: Dneska jsem zmáknůl tři chudáky, včera jsem seděl a poslouchal řeči toho strýho senily Roakora a předvčerejšky jsem se nehnul z židle. Tohle není život pro mě.“
„Chceš zábavu? Mrkneme se na nějaké zábavnější místo.“ Začal kouzlit Nebeský oblouk tohle kouzlo již Korgan znal, bylo šíleně těžké a vyčerpávající a podle jeho názoru zcela zbytečné. Když se někam chci dostat, tak si tam snad zajdu. On už si také nepamatoval na kouzlo, kterým se oba přemisťovali tak rychle na téměř libovolné vzdálenosti. A konec konců i kdyby si ho pamatoval, nebyl by schopen to nějak využít, protože zvládnutí této magické formule chce více než jen magický talent (jenž mu překvapivě nechyběl, tedy překvapivě jen na první pohled, vše je záležitost genů a náhody, pokud něco takového jako náhoda existuje) a zkušenosti v kouzelní (které u něho zatím nebyly nijak převratné).
Ještě než se postavil k mistrovi, aby s ním byl přenesen svazkem paprsků (z dálky k nerozeznání podobným duze), v klidu dokráčel k jednomu z padlých a se slovy: „Něco mi dlužíš,“ mu uťal hlavu. Rána byla přesná. Ještě než začala z cév tryskat krev, bleskově se sehnul a vyrval mu přímo z krku svojí šipku. Otřel jí o jeho špinavé šaty a v obstojném stavu ji zasunul do jedné zdířky speciálně dělané na šipky, upevněné vedle ostatních na svrchní straně levého rukávu jeho róby. Vytáhl jinou a zasunul ji do kuše. Spíš pro sebe, než pro naporcovaného nepřítele prohodil: „Nevěděl jsem, že jsi ještě naživu, příště si budu muset dávat větší pozor.“
Oblouk je přenesl o stovky mil dál. Jelikož byli připraveni na náraz, nebylo přistání nijak tvrdé, ale Korgan si až příliš živě vzpomínal na první užití tohoto kouzla, po kterém až nečekaně tvrdě dopadl přímo na dlaždice před hrdým chrámem La´ Templa ve Staurosu, který byl jejich momentálním útočištěm. V této chvíli se ovšem mohli nacházet, podle Korganova hrubého odhadu někde na jižním pobřeží, které prohlubovalo vrásky na čelech mocných bílých mágů už snad celá staletí a nevypadalo to, že by se v dohledné době na tom mělo cokoli změnit, zvláště po tom „incidentu“, který se odehrál před necelými třemi roky.
Ocitli se u jakési řeky, jejíž koryto bylo tak mělké a široké, že by se dalo konstatovat, že vlastně dopadli do řeky. V tomto místě již vesele rostlo rákosí. Dobrodili se na břeh, který nebyl nijak zřetelně ohraničen a kouzlem se usušili a očistili. To, na co se chystali, nebyla zrovna záležitost, na kterou by kdokoli musel mít vyleštěné boty, ale zásady jsou zásady a podle Karimova učení musí dávat správný kouzelník protivníkovi najevo své vyšší postavení třemi aspekty: svým chováním (hlavně chůzí a gesty – na rozhovor dojde málokdy), svým vzezřením (když vypadáš jako polní krysa, tak nos něco, aby ti nebylo vidět do ksichtu), ale hlavně tím, že je na rozdíl od svého nepřítele naživu. Už teď splňovali většinu těchto požadavků, nyní jen stačilo najít nějakou oběť a … pobavit se.
Oba věděli, že přípravy na boj jsou nejednou delší a důležitější než samotná bitka, Karim začal kouzlit a brzy zmizel arjunovi z očí, on se musel tak trochu přezbrojit, sundal si plátovou zbroj bez rukávů, takže mu na těle zbyla pouze drátěná košile (ono to bylo spíše takové tričko s Dlouhými rukávy …) na kterou si opět navlekl svojí róbu speciálně šitou pro jeho tělo a potřeby a nakonec přes všechno přehodil zelený plášť.
„Nechť mi moji předci odpustí,“ vyslovil formuli, kterou sám vytvořil, a nasoukal zbroj, sekyru i kuši do neviditelné kapsle, kde rázem předměty mizely. Nakonec začal kouzlit podobná zaříkadla jako jeho mistr, až na to, že jich bylo méně a trvaly mu mnohem delší dobu.
Existuje jen pár věcí, které jsou těžší než hledání jedly v kupce sena (pokud neznáte vhodné kouzlo, nebo nemáte opravdu veliký magnet), třeba takové hledání stébla sena v kupě jehel … Nic takového ovšem naše hrdiny nečekalo, dalo by se to spíše přirovnat k hledání stébla v kupce sena, o které nevíte, že je v ní jehla …
Našel ji Korgan, taková malá vesnička přímo stvořená k demolici, ne více než sto padesát skřetů - práce ne více než na čtvrt hodinky.
»»Našel jsem to, po proudu řeky, na levém břehu, něco kolem jeden a půl míle«« Bez odpovědi, žádná reakce. »Bude lepší když počkám, zatím se můžu porozhlédnout kolem a zjistit podrobnější informace«
Průzkum vesnice byl mnohem přínosnější, než by si pomyslel. Vypadalo to, že tudy právě procházela nějaké delegace, úderná jednotka, nebo něco tomu velice podobného. Od takovéto skřetí osady by se dal předpokládat šaman, jehož schopnosti nedostačují sužbě v hlavním městě, v hlavním stanu však nalezl celkem pět velice slibných kousků. V duchu zajásal: »Výborně, tohle vypadá na nějaký briefing – nakonec by to mohla být docela zajímavá akce. Tenhle týpek v seprané kápi bude asi místní, ten co sedí proti němu u stolu vypadá jako kápo návštěvníků.« Celkově to vypadalo na mága, či čaroděje, dva bojovníky (jeden měl opravdu fajnovou helmici) a ta malá postavička sedící v rohu místnosti může být … lapka, alchymista, nebo třeba čarodějův učeň (nebo dokonce plnohodnotný kouzelník). Rozuměl hovoru, přestože samozřejmě nebyl veden ve všeobecné řeči, jeho obsah ho však vysloveně zklamal, důležité věci už byly zřejmě projednány a nyní probíhal rozhovor o věcech podružných (návštěvník vysvětloval šamanovi polohu nejlepšího bordelu v hlavním městě). Vzdálil se tedy od vesnice a zkusil to znovu.
»»Jsi tam?«« Chvíli čekal a náhle ho zalil pocit hrůzy, uvědomil si, jak jednoduše mohl být jeho mistr lapen zvýšenou ochrankou, jak neprozřetelně se i on sám spoléhal na kouzlo, proti kterému existují velice jednoduché obrany (nehledě na to, že některé … bytosti tyto ochrany ani nepotřebují), jaká šlamastika by to teď byla, kdyby Karim padl do nepřátelských rukou, musel by ho z toho vysekat, ale jak, proboha, co má dělat. Mohl by zaútočit na hlavní stan, při troše štěstí většina osob v něm zemře a on se vypořádá s tím zbytkem svojí sekyrou, ale co zbytek tábora … sám proti stu skřetů. Měl jedinou možnost …
»»Ne, tam nejsem, jsem tady, ty tupče!««
»»Ale měl bys být tady, protože se zde dějí velice zajímavé věci««
»»Mohl bys to nějak upřesnit?««
»»No, rokuje tady několik týpků, kteří vypadají docela nabušeně««
»»To je asi nějaký omyl, protože TADY rokuje několik týpků, kteří vypadají docela nabušeně««
»»Opravdu a kde?««
»»Tady.««
»»Mohl bys to nějak upřesnit, protože TADY zrovna nikoho takového nevidím.««
»»Vzhledem k tomu, že je velice malá pravděpodobnost schůze dvou skupin týpků vyzírajících značně nabušeně takto blízko sebe, budeme od nynějška předpokládat, že myslíme oba tu samou grupu. Takže já si vezmu těch pět a ty se postaráš o ty ostatní.««
»»Tomu říkám spravedlnost mistr-žák, 5 – 150««
»»Nebrblej, až ti řeknu, začneme. V tu chvíli se zdržuj dál od hlavního stanu.««
»»Jako kdybych tě neznal …««
»»Ty mě neznáš!!««
Zajímavé bylo, že málokdy vedli takovýhle souvislý dialog za normálních situací, nikdy si nesedli při obědě a nevyprávěli si o sobě. Karima Korganův život příliš nezajímal, to bylo zřejmé, z druhé strany platil pravý opak. Jednou, asi to byla nějaká slabá chvilka, se mistr rozpovídal o svých životních strastech, nejvíce mluvil o jeho ženě. Nikdo z těch, co Karima opravdu znali (a nebylo jich moc), by nevěřil, že někdo jako on je schopen tak … velikého citu, který se odrážel v jeho vyprávění, vyprávění o ní a její smrti a jeho pomstě, která měla přijít.
Jinak si povětšinou vyprávěli o mnohem všednějších věcech, o zábavě (rozuměj práci (rozuměj odstraňování problémů (či spíše lidí))), magii a o situaci, která právě vznikala v návaznosti na veliké události posledních let, a jak jinak i o tom, jak ji využít.
Vše nasvědčovalo tomu, že na přípravu akce zbývá ještě nějaký čas. Procházel tedy mezi stany a ujišťoval se, že tuto malou armádu dokáže na okamžik zabavit – postarat se neznamená zabít, nebo ano? Zrovna ve chvíli, kdy se chystal vzlétnout nad osadu, stala se ta nejméně pravděpodobná věc, jaká se vůbec mohla stát (pravda, příchod Leea oblečeného pouze v dámském spodním prádle a vřeštícího elfským dialektem na skřety, kteří by se záhy proměnily na zlaté sochy vyznaných patriarchů Čarodějů soumraku, by se dal označit za o kousíček méně pravděpodobný, ale to je jediná situace, která mne napadá). Ti dva neviditelní vetřelci, kteří se potloukali po nepřátelském táboře a navzájem o své poloze nevěděli se srazili, byl to spíše takový jemný, ale nečekaný dotek.
»»Sorry.««
»»Já vím, že děláš spoustu hovadin, ale proč se mi omlouváš zrovna teď««
»»Vždyť jsem do tebe vrazil.««
»»Nepovídej.««
»»…««
»»SAKRA««


***

K vědomí přišel ve stanu, netrvalo dlouho, aby si domyslel, co se stalo. Pouta na jeho rukou a krvavá rána na boku mluvily za sebe. Jeho procitnutí zatím nikdo nezaznamenal, čehož se dalo využít. Nehnutě ležel a snažil se navázat spojení.
»»Ocenil bych pomoc«« Chvíli jen ležel a toužebně očekával odpověď, marně.
„Náš host se probudil, myslím, že se ho zeptáme na několik otázek,“ zaznělo z druhé strany stanu. Korgan netušil, jak mohl někdo zpozorovat, že ještě nespí. Skřetí čaroděj k němu přistoupil a vycenil zuby: „A on nám jistě rád odpoví.“ Zamrkal a z pusy mu vytekl pramínek slin. „Zkusíme to po dobrém, co myslíš.“ A ihned začal kývat ukazováčkem pravé ruky před arjunovou tváří. Ten však co nejrychleji zamrkal, byl to pud sebezáchovy, avšak nepomohl.
„Začneme něčím jednoduchým, tak třeba: Kdo jsi?“
„Já jsem Korgan z Targintrů, největšího a nejstaršího rodu ve Frundaru.“
Skřet se na chvíli zamyslel. „Ti Targintři, to jsou trpaslíci, že?“
„Jistě že. Kdo by to měl být? Skřeti?“
„A jak se to přihodilo, že jsi se trpaslíkům narodil zrovna ty, hnusák, kterého ani neumím pojmenovat“ prohodil tím neironičtějším hlasem co dovedl vyloudit (po pravdě řečeno je ironický skřet snad ještě horší představa, než něžný barbar), čímž způsobil salvu chrčivého smíchu.
„Nevím jak u vás, ale trpaslíci se rodí, když se má trpaslice matka ráda s trpaslíkem otcem.“
Skřet se nad jeho slovy zamyslel a pravděpodobně je posoudil jako urážku, protože pronesl: „Zkusíme to znovu.“ A opakoval celý obřad znovu, tentokrát se pomůckou – svým přívěskem.
„Tak znovu. Kdo jsi?“
„Já jsem Korgan z Targintrů, největšího a nejstaršího rodu ve Frundaru.“
„Je to blázen,“ vložil se do výslechu jeden z bojovníků – ten s prima helmu.
„I kdyby byl takový blázen, že by se promenádoval po skřetí vesnici, kde by sehnal Neviditelnost
„Co jsi tady dělal?“ zeptal se ohelměnec
„Jen tak, za zábavou, potřeboval jsem se trochu odreagovat.“
„Buď je tak blbej, nebo na něj nepůsobí hypnóza, což znamená, že jsme sbalili pořádného kořena, nebo se nám po táboře poflakuje ještě někdo,“ vydedukoval čaroděj.
„Je tu s tebou ještě někdo?“
„Ano.“
„Tak to máme smůlu, na pořádný úlovek si musíme počkat ještě pár minut,“ poznamenal bojovník.
„Spíš štěstí, pořádnej boj nás teprve čeká…“ vetřel se do debaty další skřet ve zbroji
„A kde je?“
„To vám neřeknu.“ Přestože byl pod vlivem hypnózy, jeho myšlení nebylo ovlivněno úplně, dokázal odpovídat trochu takticky.
„Já to z něho vymlátím!!!“ zařval válečník a podíval se na svého vůdce, zda s tím souhlasí. Pokynul na znamení, ať si dělá co chce, beztoho měl celou dobu pocit, jako by ani zhypnotizovaný nebyl. Takový malý výprask nemůže uškodit.
Skřet k němu přistoupil a kopl do něj. „Zvedni se, bude zábava, to jsi snad chtěl.“ Druhý skřet v brnění se hlasitě zasmál. Arjun se postavil.
»»Jo aha, ty jsi chtěl pomoc, tak tady jí máš, slizoune.««
»Slizoune? Řekl slizoune? Opravdu!!!« Slizoun byla přezdívka jednoho kouzla, které se Korgan odmítal naučit, protože tvrdil, že ho nikdy nebude potřebovat. A byla to pravda, dosud ho nepotřeboval a v této situaci by mu bylo stejně na nic. Kdyby mohl kouzli (čemuž bránilo neritové vyztužení jeho pout, nevypadal sice jako někdo, kdo umí kouzlit, ale přeci jenom chodil po táboře neviditelný, takže mu skřeti opatřili tento luxus), vybral by si z palety svých možností určitě něco jiného.
„Takže se tě zeptám já a radím ti, abys mi pravdu řekl. Kdo jsi?“ Skřet očividně neměl fantazii ani inteligenci vymýšlet vlastní otázky.
Pomalu, velice zlehka vyndal svou levou ruku z pout a z pod švu vyndal maličkou kapsli.
»»Kam?««
»»Do řeky, největší kámen uprostřed proudu na jezu««
„Jsem ten, o kterém si budete dlouho…“ promluvil váhavě, avšak byl přerušen hlasitým výkřikem: „Udeř ho.“ Ani se neotáčel po původu tohoto varování, které zrovna nepřišlo vhod. Rychle setřásl pouta z druhé ruky a rozmáčkl kapsli. »Sbohem, helmo«
Trefil se docela přesně, k řece to měl jen pár kroků a jez byl přímo naproti. Nevšímal si kolem roztroušených skřetů (většina beztak okouněla před hlavním stanem a čekala, co se stane) a běžel přímo doprostřed řeky. S orientací neměl problémy, největší kámen se jevil opravdu jako největší a bylo více než jisté, že jeho mistr stojí na něm, přestože ho neviděl. Nerušil ho, měl beztoho plné ruce práce. Ani on se nehodlal pustit do lenošení (to by byla asi ta nejhorší věc, jakou by mohl na kraji vesnice plné skřetů, kteří se ho snaží co nejdříve najít a zneškodnit, udělat. Seslal několik ochranných kouzel a postavil se tak aby pokryl případné útoky na předpokládanou pozici jeho mistra (lépe řečeno, aby ony kouzla pokryly danou pozici – byl to trpaslík/arjun a bojovník/čaroděj/léčitel, ale v žádném případě ne mučedník) a začal kouzlit Meteory – nejničivější kouzlo, jaké prozatím znal. Ty už ke své smůle (či štěstí) neseslal a objevil je s již viditelným Karimem na okraji města Stauros. Sladký domov, či spíše sladké dočasné stanoviště.
»»Další výlet s tebou si příště rozmyslím.««
„A já si rozmyslím, zda tě příště zachráním.“

II.

Sice nebyl v chrámu smrti poprvé, ale přesto se v jeho spletitých a zdánlivě nekonečných chodbách těžko orientoval. Hlavní vchod ústil přímo do lodi, která poskytovala místo pro necelý tisíc věřících. Když vstoupil, připadal si tak malý a nevýznamný (tento pocit mu ovšem navozovalo i mnoho jiných situací, snad i proto, že byl asi 25krát mladší než nejstarší členové řádu). Jeho místo bylo téměř vepředu, pátá lavice přímo naproti kazatelně, za kterou plápolal věčný oheň. I tentokrát se tam posadil, mohl si vybrat téměř kterékoli místo, ale síla zvyku je mnohem větší, než si kdo z nás dovede představit. Neměl příliš času, byli domluveni na desátou hodinu a on ani ještě nevěděl, kde se vlastně místo jejich srazu nachází, v ruce stiskl pomačkaný papírek, jenž mu měl hledání usnadnit.
Marné bylo přemlouvání, že mnohem lepší by bylo setkat se v lodi, či před chrámem, diplomatický talent mu chyběl a Charón byl neoblomný. Neměl na výběr, po Necronu neběhalo mnoho osob, kteří by se s ním chtěli kamarádit. Nejdříve mu vadilo, že jeho nejlepší (a jediný) přítel je stvoření, které by za pár let dokázal sám vytvořit, ale bylo tu i mnoho aspektů, které poukazovali na to, že Charón nebyl jen tak obyčejné stvoření, doufal, že dnes se o tom přesvědčí. Až teď si uvědomil, že když s ním včera večer mluvil, už se ani nesnažil vymámit z něho, co má vlastně v plánu, stejně by to nemělo smysl, říkali tomu cvičení v důvěře. On upíra nikdy nezkoušel.
Čas vyrazit, rozložil schématickou mapku na lavici a natočil jí správným směrem.
»Druhou chodbou vlevo, stále rovně, až dorazím na křižovatku čtyř cest, pak musím vyrazit vlevo a sedmými dveřmi po levé straně. To zvládnu« Zvedl se, uklonil se směrem k nádobě plné Nega. Šel pomalu a důstojně, jak se sluší a patří na chování v chrámu, ale vzdálenosti byly mnohem větší, než předpokládal stále zrychloval, a když po krátkém vnitřním boji přesvědčil sám sebe, že pravděpodobnost setkání se s někým právě tady a teď je mizivá, pustil se do běhu.
Netrvalo dlouho a stanul před dveřmi s nápisem:
Ležna
Nerušit!!
Těžce oddychoval a upřeně se zahleděl na mohutné dřevěné dveře. Na to se otevřely a vyšel z nich Charón.
Tiše šli vedle sebe téměř půl hodiny. Upírek se v katakombách očividně dobře vyznal.
„Už budeme na místě.“
„Ještě před tím, než budeš pokračovat, mohl by jsi mi říct, kde přesně je to na místě.“
„Podívej se sám,“ Charón otevřel okenice.
„Turnaj …“ vydechl chlapec. Přímo před jeho zraky začínal zápas v Aréně.
Aréna byla jedno ze srdcí Necronu. Ke spokojenosti většiny občanů Necronu tepalo pravidelně. Turnaje se konaly pětkrát do roka a byly příjemným zpestřením jinak stereotypního (ne)života. Pravidla těchto zápasů byla pevně stanovena již téměř před patnácti sty lety a měnila se jen v nezbytně nutné míře.
„A k poslednímu zápasu pátého kola nastupují dva zcela rozdílní borci,“ pravil muž, jemuž nikdo neřekl jinak, než Ukecaný Alfréd. Nemusel komentovat ani příliš nahlas, aby ho všichni v hledišti slyšeli, poněvadž se nacházel na akusticky velice výhodném místě. Celý areál byl vybudován v Necronských katakombách a mnohem více, než nějakému koloseu se podobal zcela obyčejnému divadlu. Půlkruhové kaskádovité hlediště se svažovalo až k vyvýšenému bojišti, kde se odehrávalo celé drama.
„Smrtislav Kostomlat je již zkušeným zápasníkem z Andree, zatímco pro Zombifikátora z Gejwo je to teprve první turnaj, nicméně tím, že se probojoval až do pátého kola prokázal své schopnosti i talent.“
Zápasy mezi Andree – obranným kruhem a Gejwo – vyvolávacím kruhem patřili mezi ty nejoblíbenější, protože při nich záleželo více než kde jinde na štěstí, takže nikdy nebyla nouze o překvapení.
„Připraveni?“
„Smrtislávv,“ „Zóóómbifikááátóóór,“ zaznělo na znamení souhlasu zpod jeviště, kde bojovníci po dobu zápasu pobývali, neviděli sami na sebe a konec konců ani na bojiště, které vnímali pouze skrze své vyvolané podruhy.
„Pak tedy začínáme … teď,“ v ten okamžik začal zápas, avšak na první pohled se vůbec nic nedělo. Pouze začaly ubíhat dvě minuty, které oba sokové měli na přípravu k boji. To pro Smrtislava znamenalo sesílání různých kouzel na nestvůru, kterou si vybral z 30 možných kombinací a která mu byla dána do vínku na začátku zápasu. Byl to Bludr, stvoření, jež již dávno vyhynulo, kdysi však žilo v severních pouštích, pohled ne něj byl impozantní a to i přesto, že po stoletích z něj pochopitelně zbyla jen hromada kostí, zato veliká hromada. Těžko kdo z publika věřil, že něco tak velikého mohlo někdy přežít na poušti.
Andree – obranný kruh, není zcela přesné označení, nebo, lépe řečeno, je zavádějící. Nekromanti z Andree se totiž zabývají osobní, či posilující magií, tedy kouzly, které prospívají a tvoří tak protiklad Tachu – útočnému kruhu.
Zato Zmobifikátor z Gejwa měl zcela jiné starosti, snažil se nalézt ten správný poměr mezi jistotou a obezřetností. Kruh Gejwo měl při zápasech vždy nevděčnou úlohu, poněvadž první dvě minuty vyvolávání byly vždy krokem do prázdna. Ať vytvořil vyvolavač sebesilnější stvůry, nikdy se nemohl být jist, že ho soupeř nerozmete v příštích několika sekundách. Zombifikátor přesto zvolil vcelku útočnou sestavu, za několik okamžiků stihl vyvolat na půdu arény tři kentaury (což bylo jedno z mála stvoření, jež nekromanti namixovali, ve skutečnosti tyto podivní kříženci lidí a koní neexistovali, ale k zápasům v Aréně se skvěle hodili), několik harpií a dva kostlivé čaroděje.
Ve skutečnosti Zombifikátor své nemrtvé nevyvolával, ale pouze je „oživoval“ obřadem, jenž se vyvolávání podobal pouze vzdáleně. K oživení jediného prašivého kostlivce je třeba mnohem více času, než trvá průměrný zápas a nejedna ingredience, avšak mocná magie Arény dovolovala provádět tyto obřady, kterým se mezi lidem říkalo Rychlovky. Avšak vyvolané stvůry v žádném případě nemohli opustit blízkost Arény. Pod jemnou vrstvou písku se totiž nacházely tisíce možná desetitisíce kostí nejrůznějších živočichů, od krys, přes lidi až k drakům. Popravdě řečeno, drak tam byl pouze jeden a vyvolat ho je nepřiměřeně těžké, takže se to podařilo pouze jednou a to turnajovému šílenci, jež sám sebe nazýval Elvis Vlebcetemno, kterému se tak splnil jeho životní sen – vyvolat draka, kterého sám zabil.
Dvě minuty vypršely! Bludr se objevil na scéně, v rukou třímal jakousi dutou kovovou tyč dlouhou asi jako on sám, tedy nějaké čtyři sáhy. Jediným pohledem zhodnotil situaci a rozhodl se zaútočit co nejrychleji. Kostěný kolos se dal do pohybu, dost rychlého pohybu přímo vstříc kostěným mágům, kteří právě spolupracovali na zajímavém energetickém kouzlu nazvaném svým tvůrcem Raugú (Raugú se totiž jmenovala nekromantova žena avšak důvěrné zdroje tvrdí, že s touto v Necronu poměrně obvyklou poctou nebyla příliš spokojena, snad proto, že kouzlo mělo účinnost srovnatelnou s nezanedbatelným množstvím dynamitu).
Diváci velmi pozorně sledovali dění v Aréně, první okamžiky zápasu často rozhodovali. Všichni tři kentauři se rozběhli naproti jedinému útočníkovi se speciálními háky na vytrhávání kostí v rukou. Tento útok býval smrtelný i pro houževnatější stvůry než byl spíše ofenzivní trolu podobný bludr.
Záblesk! Bez většího překvapení se kostěný kolos objevil nedaleko od svého cíle – mágů a tudíž za zády svých aktuálních soupeřů. To že se přemístil však v žádném případě neznamenalo, že přestal běžet, pádil stále vstříc tvořící se bledě zelené kuličce v rukou jednoho z kostlivců.
Kostěné harpie, které by dle všech fyzikálních zákonů neměli mít právo pohybovat se více jak metr nad zemí zaútočili ze vzduchu a nárazem povalili stvůru na bok. Být jich třikrát tolik, mohli by snad svého soka uchopit a vzlétnout s tím vysoko až de stropu sálu a “zabít“ ho prostým pádem.
Raugú zasáhla svůj cíl nepěkně pocuchala strukturu žeber kostěného poloobra,což byla skvělá příležitost pro právě přiklusávající nemrtvé kentaury, kteří se co nejrychleji snažili zbavit soupeře beztoho nadbytečných rozviklaných kostí. Nebylo to tak jednoduché, poněvadž byl bludr vyztužen pojivým kouzlem, na jehož odbourání právě pracoval jeden z mágů, druhý se snažil nepřítele znehybnit, avšak ani jedno kouzlo nebylo dokončeno před bludrovým zmizením. Z divákova pohledu se nic nezměnilo, kromě toho, že jedna z nestvůr získala nafialovělé kontury a tudíž se stala pro ostatní neviditelná až do okamžiku, kdy oni nepodniknou příslušné kroky k jejímu zviditelnění.
Bludr se odporoučel „lízat si rány“ a to tím způsobem, že se postavil na tyč, která se s ním, podobně jako létající koberec, či koště vznesla dostatečně vysoko, aby ho zvědavé háky a drápy rozeběhnuvších a rozlétnuvších se kentaurů harpií neobjevily. Smrtislav teď potřeboval pro svého svěřence několik chvil klidu, aby ho dal do pořádku a vytvořil mu šanci překvapivého útoku, oboje mu neviditelnost poskytovala avšak musel být dostatečně rychlý, neměl více jak třicet vteřin času.
Hromádka kostí na železné tyči hleděla směrem dolů, aby ji náhodou nepřekvapila nenadálá změna poměru sil. Chaotický pohyb kentaurů (praxí se zjistilo, že chaos je mnohem účinnější než zjevná pravidelnost) však nenasvědčoval, že by ho někdo již zpozoroval. Těsně před tím, než se mu vrátila klíční kost do správné polohy a začala vykonávat funkci, pro kterou byla evolucí vybrána, však bludr nečekaně ztratil rovnováhu na své létající tyči, k čemuž přispěli zčásti dvě harpie, jež mu vrazili přímo do zad, a z části kouzlo konopná smyčka, které se druhému z mágů opravdu povedlo a přitáhlo padajícího směrem dopředu, kde na něj na podlaze již nekompromisně čekali ostré dlouhé hroty bodců, jež se z ničeho nic zrovna na inkriminovaném místě dopadu objevili. Bludr již nevstal.
„Vítězem se stává a do dalšího kola postupuje...“
„...Zombifikááááátóóóórr,“ vykřikl rozradostněný nováček.

„Jak hrajou?“ ozvala se prostá otázka za zády dvou nelegitimních diváků. V tu chvíli by pro ně bylo méně děsivé, kdyby se celý svět skutálel slonům z beder.

III.

Staurosská knihovna se co do velikosti nemohla ani vzdáleně rovnat své sestřenici v Bílé věži a jistě i jiné podobné by ji počtem svých svazků zastínily, ale nikdo nikdy netvrdil, že se jim jejich mladší příbuzná na tomto poli srovnávat chtěla. Přesto se stala takřka poutním místem všech vzdělanců, mudrců a učňů časoprostorové magie, což zase ovšem neznamenalo, že by byla kor nějak navštěvovaná.
Všechnu obsluhu, archivaci, katalogizaci a z velké části i čtení knih zastával jediný člověk, který zatížen denní rutinou začal trpět samomluvou. To že najdete někde poutní místo ještě zdaleka neznamená, že tam někdo chodí, nýbrž pouze to, že by navštěvováno být mělo. A opravdu, jen stěží byste hledali větší koncentraci moudrosti a vizí budoucnosti, Staurosská knihovna byla totiž jedinou (a největší) knihovnou Čarodějů soumraku. A ať se zeptáte kohokoliv, kdo alespoň trochu vidí do problému, na nejlepší věštce, vizionáře, proroky a mudrce, dozajista vás pošle do Staurosu, ne však do knihovny.
Ona knihovna je totiž nenahraditelnou pokladnicí vizí budoucnosti, moudrosti minulosti a prozíravosti dneška. Ovšem ... kdo o to stojí? Proroci, a tím myslím opravdové proroky, ne ty, kteří vám vyvěstí šťastné manželství z ruky za dva denáry na pouti, vizionáře, kterým bylo dovoleno nahlédnout do budoucnosti, ti vědí vše co potřebují úplně přesně. Jenže kdyby napsali, co opravdu viděli a nezabalovali vše do zbytečného patosu a nepřidávali k tomu spoustu zbytečných a zavádějících faktů, tak by lidi ztratili motivaci. Možná to zní dost pesimisticky, ale je to jeden ze základních principů věštění: Smiř se s tím, že ať uděláš věci sebevýznamnější, v budoucnu přijde nějaká trapně malá katastrofa, která na vždy zahladí známky tvé existence.
Proto si proroci dávají práci s tím, aby každý v jejich verších viděl něco jiného, proto píši za svůj život desítky knih, které s největší pravděpodobností nikdo nikdy neotevře, tedy přesněji řečeno nikdy nikdo neotevře za účelem čtení, abychom byli v předvídání budoucnosti přesní. Ono co si budeme povídat, moc se z toho jejich blábolení nedozvíme, tedy vlastně nic na co by se dalo spoléhat, a po umělecké stránce to taky nestojí za mnoho, to by naši milí vizionáři dělali kariéru úplně někde jinde.
Takže všeho všudy je jediným čtenářem těchto svazků náš milý knihovník, tedy ne že by četl celé knihy většinou mu postačí názvy skladeb, ale o to vášnivěji o nich později diskutuje ... s regály.
Něco takového jako otvírací dobu tato instituce neměla, nebo lépe řečeno, byla otevřena prakticky nonstop, přesto nejvyššího správce archivu (jak si nechal od regálů říkat) zaklepání na vrata dosti vyděsilo. Zrovna tou dobou šel na oběd, takže téměř bral za kliku, ale napadlo ho mnohem důstojnější uvítání návštěvníka. Odšoural se ke svému pracovnímu stolu a usedl na židli, okamžik počkal. Zaklepání se ozvalo znovu. Chvilka ...
„Ano! ... už běžím, jen tady něco dodělám.“ zavolal stařec tlumeným hlasem, zvedl se popadl knihu, podíval se na ni, odložil ji a popadl jinou – dvakrát tak tlustou. S tímto břemenem mu cesta ke dveřím trvala ještě o něco déle, než když šel od nich. Klepadlo již však seriózně mlčelo. Zámek mírně zavrzal a dveře se otevřely.
„Vítám vás, mladý pane.“
„Přeji dobré odpoledne ... starý pane.“ odpověděla vysoká postava.
„Co vás ke mně přivádí ... ale ne, pojďte si sednou a v klidu si popovídáme.“
„No... já vlastně jsem se přišel jen ...“ ale stařec mu již nevěnoval pozornost a belhal de do nitra knihovny. Cizinec neměl na vybranou, a tak ho následoval.
Posadili se oba za stůl naproti sobě, což se ukázalo jako nepříliš vhodné řešení, poněvadž na sebe přes pyramidy knih neviděli. Arjun tedy udělal vstřícné gesto a přenesl si svojí bytelnou židli na druhou stranu stolu, tenhle chlapík nebyl vybaven na návštěvy.
„Něco bych vám nabídl,“ pronesl omluvně stařec: „ale to bych musel vstávat a za to mi nestojíte.“ Chraplavý smích bývalého kuřáka severní trávy prozradil, že se jednalo o vtip, host se ušklíbl.
„Tak co vás ke mne přivádí?“ optal se znovu knihovník.
„Potřeboval jsem si pouze promluvit s Moherkem.“
„Moherko. Vy si troufáte! Přijít sem a chtít mluvit s nejlepším vypravěčem příběhů na světě. Jen tak, bez ohlášení, bez pozvánky, beze jména.“
„Jmenuji se Korgan, mistr návštěvy nepřijímá?“
„To ano, přijímá, ale zrovna teď si zaskočil na nějaký ten dlabenec.“
„Aha jistě. Mohu na něj tady počkat.“
„Samozřejmě.“
„Já již jsem se představil, ale ještě nevím, jaké je vaše jméno.“
„Říkejte mi knihovník, všichni mi říkají knihovník ... a nebo nejvyšší správce archivu. Ale zatím co tady budete čekat se ode mne můžete dozvědět něco zajímavého, právě se totiž nacházíte v největší pokladnici“ návštěvníkovi oči se zaleskly ... „vědění a vizí.“ ... a pohasli. „Pro každou životní situaci, na každou dobu zde najdete tisíce a tisíce rad a navíc se zde můžete dozvědět o největších postavách historie i budoucnosti. O událostech, které se stali i o těch, které se dozajista ještě stanou...“
„Myslíte si, že bych zde našel i něco o mě?“
„Dozajista, oni vyvěstí kdejakou kravinu.“ Odmlčel se. „A dokonce existují lidé, kteří zde našli věštby o sobě. Ale je to těžké, přetěžké.“
„A proč je tolik hledali? Radši budu žít svojí budoucnost, než abych ji strávil jejím hledáním v knihách.“
„Ani nevíte, jaká to je moudrost, mladý pane. Jednou k nám přišel jeden z bílých mágů, který dostal za úkol při mistrovské zkoušce najít o sobě jedinou věštbu v naší knihovně. Byl to takový trudomyslný chlápek... za život bych si nevzpomněl, jak on se jmenoval, celé dny čučel do svazků, pořádně nejedl, spal, kde usnul. Takových oslintaných knih už nepamatuju... Strávil tady asi osm let, než narazil na jeden verš:
... neb hledal budoucnost, života se nedožije...
Přečetl ho, zamyslel se nad ním a řekl si, že takhle přeci nechce skončit. Vrátil knihu zpátky do regálů, jenže se mu smekla noha, spadl ze žebříku a strhl na sebe celou polici. K jeho smůle to byly zrovna Lanabovi věštby, jeden jeho svazek mu přistál rovnou na hlavě... Našel jsem ho až za několik dní a řeknu vám, nebyl to pěkný pohled. Kdyby mu někdo tu hlavu useknul, vypadal by líp.“
„Takže jestli to dobře chápu, tak ta věštba byla opravdu o něm.“
„Pravděpodobně, ale mohla to být také náhoda a v tom je kouzlo věštění. Bílá věž sem může poslat kohokoliv a on nikdy nemůže dokázat, že věštba, kterou našel je skutečně o něm. Většinou k nám ti chlapci už ani nedorazí a spokojí se s tím, že se nikdy nestanou mistry a jednoho dne umřou stejně, jako všichni ostatní.“
Měkký mechanický zvuk zámku dveří oznámil, že ten, ke kterému poutník přišel, již dorazil. Krátkým pohledem ke dveřím si Korgan příchozího prohlédl od kožených opánků až po legendární účes. Moherko byl snad mezi všemi dobrodruhy znám jako excelentní vypravěč příběhů. Jeho umění sdělovat veliké činy dobrodruhů i podrobnosti historických událostí nepostrádalo ohromnou sugestivnost a co více, faktickou přesnost. Často chodil po krčmách a poslouchal historky, takže když k němu zavítal některý ze známějších dobrodruhů, většinou byl šokován, že tak známá a vlivná osoba toho o něm ví více než jeho panoš.
Snad ještě legendárnější, než Moherkovo vyprávění byl jeho účes, který zpočátku působil směšně, ale později se stal něčím jako poznávací znamení. Na otázku „Nejste vy ten Moherko?“ už stačilo odvětit pouze sundáním klobouku. Nejednalo se o nějakou extravaganci, či výstřednost. Popravdě řečeno, tradovalo se (a sám vypravěč to nikdy nepopřel), že Moherko si kdysi za opravdu veliké peníze koupil od jednoho z těch zámořských obchodníků mast podporující růst vlasů. Tou dobou již byl zcela plešatý. Jenomže až příliš pozdě zjistil, že masti je opravdu málo, takže mu vystačila pouze na strany hlavy okolo uší. Následky byly nezvratné, přestože si vypravěč do týdne stříhal vlasy až po ramena, týl a temeno byly naprosto holé. Nikdo se již nedohaduje o tom, zda Moherko onoho obchodníka ještě sháněl, aby si koupil více zázračného prostředku, nebo aby mu alespoň pěkně poděkoval.
Zatímco o tom Korgan rozjímal nespouštějíc zrak z nádherně lysé hlavy, vypravěč došel až k němu. Bez větších cavyků začal mluvit. Poutník urychleně vstal.
„Víš co, zkrátíme to. Já ti odpovím na otázku, na kterou ses zeptat nechtěl a ty mi za to zaplatíš něčím, co tě nic nebude stát a nedá ti práci.“
Přeci jen se musel Korgan na delší dobu zamyslet, aby pochopil význam rozhodnutí, které má učinit. Nikdy však neslyšel, že by si před ním stojící muž potrpěl na hádanky a chytáky a tudíž přikývl. Moherko vzal do ruky jednu z hromady knih na stole a několik chvil v ní listoval. Když našel, co hledal, vytrhl jeden list a podal jej hostu. „Tady je tvá odpověď a nyní tvoje platba.“
Přistoupil k němu, arjun byl téměř o hlavu vyšší, což muži s bizardním účesem značně ztížilo situaci. Bez sebemenšího náznaku hněvu, či jiného pocitu, plivl svému hostu do tváře, jak jen nejhustěji dovedl. Nepodal jediné slovo vysvětlení a odkráčel do útrob knihovny za svojí prací. Korgan stál bez hnutí a jediné, co se na něm měnilo, byla barva jeho obličeje. V okamžiku, kdy začal znovu blednout, si otřel obličej rukávem a bezmyšlenkovitě zmačkal list papíru, který držel v ruce, a zahodil ho. Nepřišlo mu nutné se loučit. Odešel.
Knihovník seděl skoro celý schován za hromadou svazků. Nevěděl, proč se jeho přítel choval tak hrubě k tomu milému mladíkovi. Snad měl své důvody. Musí se ho večer zeptat, i když mu stejně nic neřekne. Leda že... samozřejmě! Došoural se ke zmačkanému listu papíru, shýbnul se pro něj a vrátil se zpátky na svoje místo. Teatrálně ho rozbalil a začal neuměle recitovat věštbu, která neměla žádný název:


Zabíjet je jejich práce.
Putují a zabíjejí.
Bez hněvu a bez legrace,
čistý šít a pomstu chtějí.

Smrtí ženy poháněni,
srdce bije ze zármutku.
City dávno zastaveny
tragédii čar a smutků

Terčem jejich zlob a snahy
zplozenec je mocný, sličný
měřit bude přes dva sáhy
trpaslík ten jedinečný.

Trpaslík, jenž zdolá soka
zkušeností bojovníka
promění se na otroka
nejlepšího společníka.

Staré světlo uhasíná
Nové zářit nezačíná


Uchichtl se a zavolal mezi regály knih: „Holky, holky nejvyšší správce archivu už jde.“


***


„Pojď, jen dál, vítám tě,“ tón starcova hlasu však nekorespondoval s jeho obsahem, úvodní slova pronesená na přivítanou hosta v jeho pracovně zněla poněkud... sklesle. Wetrasius leg působil na první pohled dojmem starého roztržitého čaroděje, jakých po světě neběhá mnoho. I jeho pracovna tak vypadala, v malé místnůstce bylo mnoho navršených sloupců „důležitých“ spisů, jejichž autorem nebyl nikdo jiný, než dlouhovousý stařec sám, který však navzdory prvnímu dojmu nebyl čarodějem, či dokonce mágem, nýbrž pouhým věštcem, kterých bylo ve Staurosu na desítky.
Host musel sklonit hlavu, když procházel dveřmi a když se jeho hostitel posadil, bez vyzvání udělal totéž. „Chtěl jste mne vidět,“ začal konverzaci zlehka čaroděj s mladými elfími rysy.
„Ano, chci s tebou mluvit o závažné věci, zereii.“ Pravil pomalu stařec a zhluboka se nadechl. Zerei bylo slovo v Původní řeči, kterou již ovládal málokdo. Karima tak nicméně poslední dobou oslovovali věštci neustále, takže měl příležitost si ono slovíčko vyhledat. Sloveso “zereis“ znamenalo roztínat a “zerei“ byl velice složitý tvar, který mohl znamenat něco jako “ten, který rozetne“. Nevěděl, co si pod tím má představit, ale věděl, že věštců se nemá cenu ptát. Jednoduchost otázky je totiž vždy nepřímo úměrná ke konkrétnosti odpovědi.
„Připadl mi ten úkol, abych tě zasvětil do poslání, které je vepsáno v knize osudu pod tvým jménem,“ pokračoval stařec a Karim mu pečlivě naslouchal, dostával od Čarodějů soumraku úkoly, ale nikdy ne poslání a nikdy ještě nemluvil s takto významným vidoucím, který by byl členem Tří, tří největších věštců současnosti.
„Nikdo netuší, jaké břímě nese ten, kdo vidí budoucnost. Budoucnost svoji i budoucnost celého světa. Již dlouho si velicí pánové z Bílé rady lámou hlavu nad tím, proč v jejich řadách nikdy nezůstane žádný veliký věštec, pokaždé když dosáhne určité úrovně, tak buď zešílí, nebo bez jediného slůvka vysvětlení odejde od Bílých a přichází k nám, do Staurosu, kde se usadí a žije až do konce svého života. Není tak těžké uhodnout proč. Kdo hledí do budoucnosti, spatří tam něco, co ho natolik vyděsí, že nemůže udělat nic jiného, než to, co dává alespoň pramalý smysl, přidá se k nám. Mnoho obrazů budoucnosti jsem již viděl a většina z nich mne vyděsila. Nejde ani vypovědět, co osud předurčil našim národům a existuje jen jediná cesta – bez násilí a bez šoku.
Byl jsi někdy v Křišťálových zahradách, Karime?“ vpadla do projevu otázka. Elf jen zmateně pokýval nesouhlasně hlavou.
„Samozřejmě, že ne. Patříš totiž k Aparátu. Kdysi měly tyto skupiny jiný název, ale ten již ztratil význam, nyní jsou Čarodějové soumraku rozděleni mezi Aparát a Profesory. A jen opravdu málo z vás tuší, že tomu tak je, nicméně ty máš právo vědět, za co vlastně budeš bojovat. Co je dle tvého názoru cílem Čarodějů soumraku?“
Cíl? Takhle o tom Karim nikdy nepřemýšlel. Dalo se předpokládat, že každá skupina lidí má nějaký cíl, ale v dnešní době, kdy je pod jednotnou vládnou Bílé věže frakcí tak k uzoufaní málo... snad se snažili přežít a při tom být opozicí Bílé radě, ovšem jen v některých otázkách a do takové míry, aby nikoho příliš nenaštvali. Přesto se odhodlal k odpovědi: „Čarodějové soumraku jsou nestranní pozorovatelé a zapisovatelé historie, současnosti i budoucnosti. Jejich cílem je odkázat naše vědění budoucím generacím.“ znělo to trošku přitrouble, ale bylo to jediné, co ho v tu chvíli napadlo.
„Ano, nejsi zas až tak daleko od pravdy. Minulost bereme jako velikou knihu, ve které lze najít poučení i rady. Budoucnost je rej možností a barev, které mohou nastat a které nastanou, a současnost je prostředek jak si vybrat tu nejlepší možnost z jedné nabízené cesty. Netvař se tak zmateně. To co vidíme my, vidoucí, se stane a stát se musí, nemůžeme to zvrátit, přesto ale musíme hrát svojí roli a kdybychom svou úlohu nesplnili... pak bylo naším osudem ji nesplnit. Každý člověk je k něčemu určen, má svůj účel a cíl a my všichni, kteří jsme byli označeni za staurosské spolubratry, spolu bojujeme za lepší zítřky. Je lehké snažit se o cokoliv, když neznáš výsledek a můžeš doufat. A proto tolik vidoucích balancuje na pokraji šílenství. Ale teď zpátky ke Křišťálovým zahradám, v nich vyrůstá budoucnost našeho světa, kterou je třeba chránit a opatrovat, dokud nenastane vhodný a jediný správný okamžik. A ty budeš tím, kdo spustí lavinu. Onen první nevýznamný element, jenž uvede v pohyb veliké události. A budeš jím, ať chceš, či ne.“ Starcovy oči pohasly ještě více. Mlčel.
„Jen mi není jasné jedno. Proč? Proč jsi mi to vůbec vyprávěl?“
„Poslouchal jsi mne? Kismet, osud, všechno je jeho součástí, každé slovo, které jsem ti řekl. Nechápeme to a ani chápat nemůžeme, netušíme, jaký má všechno účel, ale je tomu tak. Po některých věcech je lepší nepátrat.“
„Pokud jsem to tedy dobře pochopil,“ začal tak trochu ironicky Karim: „Vyjdu z těchto dveří a nějakým svým činem spustím lavinu, poněvadž jsem k tomu předurčen. Kde bych měl tedy začít?“
„Zereii, posloucháš moje slova, ale neslyšíš je. Přesto bylo důležité, abych ti vše vypověděl. Tvým příštím a posledním úkolem, který od tebe Čarodějové soumraku požadují, je záchrana Malachi lega, našeho drahého spolubratra vězněného téměř na druhé straně kontinentu. V krčmě U holohlavé kobyly na tebe bude čekat doprovod, který tě dovede až k onomu místu, tím však jeho poslání končí. Říká si Karmín, myslím si, že ti nebude dělat problémy ho najít.“
Čaroděj chápal poslední větu jako rozloučení a tudíž se zvedl a obrátil se směrem ke dveřím. Ještě než stačil zatáhnout za kovové madlo, stařec ho naposledy chraplavým hlasem oslovil: „Chlapče, pamatuj, vše co se stane je dílem osudu. Neohlížej se zpět a všechny cesty, které sis nezvolil na rozcestích, brzy zkříží tvoje kroky. Už nikdy se sem nevrátíš, protože nebudeš chtít.“
Neobrátil se, neodpověděl a bez slova rozloučení odešel. Moc dobře cítil, že by se měl chovat uctivěji, pokud chtěl dosáhnout svého cíle, ale nemohl jinak. Nikdy si příliš nepotrpěl na formality. Stařec ještě dlouho po jeho odchodu seděl v křesle a přemýšlel. Myslel na stejnou věc, jako uplynulých čtyřicet let, na budoucnost. Jeho oči se zavřely a dech zklidnil. Už brzy si bude moci odpočinout.

IV.

Počasí bylo jako vystřižené z kýčovitého fantasy románu. Veliké kapky ve tmě se občas zatřpytily lámaje světlo blesků. Vítr o sobě dával vědět, kdykoli zakápěná osoba zvedla hlavu a rozhlédla se po okolí. Oči bázlivě těkaly od jednoho možného úkrytu ke druhému. Strach měl jednu výhodu, člověk pak docela přestal myslet na to, jak je promočený. Rozhodl se, zvednul se z pokleku a dal se do běhu k další možné skrýši. Tentokráte byl jeho cílem kmen dubu takový, že by ho jen stěží odejmuli dva lidé. Bez větších zábran se položil do bláta a cítil se v naprostém bezpečí.
»Co říkáš? Je někde v okolí, nebo už šel dál?« Zeptal se v duchu svého jediného rádce, kterým byla jeho náušnice.
»Budu ti ještě muset mnohokrát opakovat, že nemám vrozený cit pro jazyk, jako vy lidé, takže mi budeš muset otázku definovat přesněji.«
»Dobře. Je ta zelenkavě se třpytící příšera už pryč, nebo ji stále ještě cítíš?«
»Ano, stále ještě pociťuji její nedalekou přítomnost.«
»Alespoň mi řekni jakým směrem.«
»Jak již jsem řekla, nerozumím vaší terminologii dokonale, ale tenhle výraz už jsem někdy slyšela... jak jen to... no jistě! Přímo za tebou, vole.«
Opravdu, ale skutečně pomalu muž otočil hlavu. Tyčil se nad ním téměř tři sáhy vysoký démonek, který byl pravděpodobně předchůdcem Ducha stromů. Všichni elementálové v širokém okolí byli v podstatě jedno veliké skladiště zbraní z dávných dob, kdy se alchymisté chtěli zapojit do války o moc nad kontinentem, nakonec to však z důvodů, které by vydali na samostatný příběh, nedopadlo a celá armáda démonů ze sfér byla přesunuta na území, které dostalo název Země ementálů. Na horší časy.
Ovšem pro někoho, kdo šel navštívit Chírama, který se usídlil co možná nejvíc uprostřed této nehostinné zóny, tento taktický tah nepřipadal zrovna nejšťastnější. Elementálové nejsou ze své podstaty agresivní, alespoň většina z nich ne, ale zato si vytvoří zvláštní vztah k místu, kde delší dobu žijí a chrání jej jako svoje teritorium. Popravdě řečeno, nikdo asi nedovede s určitostí říci, zda by démoni opět plnili příkazy svých stvořitelů (či lépe řečeno jejich pokračovatelů a potomků), kdyby jich bylo zapotřebí.
A věřte, že existují i lepší pocity, než ten, který pocítíte když zvednete hlavu ze zablácené země a vytočíte ji do nepřirozené polohy jen kvůli tomu, abyste spatřili nazelenalou stvůru, která by byla o hlavu vyšší než vy, kdybyste stál a kdyby měla hlavu. Bojovým démonům se zpravidla nevtiskuje žádný tvar, či forma, jak se zrodí, tak zůstávají po celou svojí existenci. Přesně danou formu mívají pouze elementálové strážci a společníci, u kterých na vzhledu záleží.
Enigma neměl mnoho času, aby studoval morfologické záludnosti stvoření, které na něj upřeně hledělo, nebo to alespoň tak vypadalo. Zvednul se co možná nejpomaleji. Byl to přesně ten okamžik, kdy hlava říká: „Pomalu, pomalu,“ ale všechno ostatní: „Zdrhej, nebo zhebneš.“ Co se týkalo Enigmy, většinou naslouchal tomu ostatnímu. Jen blázen, nebo velmistr by do této oblasti vstoupil bez nějakého vybavení, které by ho mohlo ochránit před démony, vzdáleně se tento prostor podobal stepi plné lvů a gepardů, elementálové sice necítili hlad, ale instinkt lovce v nich byl zakódován.
Sáhl po náramku. Možná, že vám tento nevhodně zakomponovaný informační vstup přijde otravný, či zbytečný, ale rád bych podotknul, že přestože má náš hrdina náušnici a náramek (nikoli však náhrdelník) a jeho jméno se skloňuje podle vzoru žena, jedná se muže a nejen tak ledajakého, což není zas tak podstatný fakt, takže ho můžete okázale ignorovat.
„Ty oplzlý hnusný velký démone, nech mne na pokoji, krávo.“ Většina nositelů magických předmětů nepovažuje za nutné zdržovat se při jejich používání nějakými spouštěcími zaklínadly, to však nebyl případ Enigmy. Jeho prsten Metamorfózy, který mu dával možnost proměnit vzhled svůj i jiné osoby se například aktivizoval příkazem Držka, což jej jednou dostalo do skutečně velikých problémů.
Démon ho skutečně nechal na pokoji a vzdálil se od něj. Náramek ochrany před démony byla totiž velice šikovná věcička pro cestování Zemí elementálů, poskytoval naprostou ochranu před Dotykem elementála a vůbec všeho působení těchto podivných tvorů. Na dobu omezenou. A pokud chcete ušetřit, stejně jako hrdina této kapitoly, tak by se dalo říci, že na dobu setsakra omezenou.
Pokud ale ten půlčík nelhal, měl by mu i tak náramek poskytnout dostatek času, terén znal dobře, poněvadž ke svému mistrovi chodil vcelku často a věž (či lépe řečeno zbytek věže, ve kterém Triamar přebýval) už by měl vidět, až vystoupá na támhleten kopeček. Zatřásl se zimou a vyrazil rychlým krokem.
Ve chvíli, kdy stoupání přecházelo v klesání, uslyšel skřehotavý řev, který se nepodobal ničemu, co doposud slyšel, ale mělo to melodii jako obyčejná lidská řeč. Vzhlédl a uviděl klesajícího ptáka, který se snášel směrem k němu. Jen stěží odhadoval jeho vzdálenost a velikost. Naštěstí se nakonec ukázala jako správná ta příjemnější alternativa – zvíře bylo malé a docela blízko. Stále řvalo.
Enigma na okamžik netušil, co má dělat, zda si krýt oči, utíkat, nebo raději zůstat stát. Dřív než se stačil rozhodnout, vyřešil se problém sám, ucítil přítomnost rychle se přibližujícího elementála a v tu chvíli mu to došlo.
„Jsem Enigma, učedník tvého pána.“
Podivný pták na to vůbec nereagoval a usedl vetřelci na rameno, vydávat nepříjemné zvuky však nepřestal. muž podvědomě přivřel oči a beze známky vzrušení vyrazil směrem k někdejší věži. Snad je to jen jedna z podivných mistrových zkoušek. Za poslední léta se hodně změnil, zestárl. Jeho řeč přestala dávat řádný smysl. A kdo ví, snad by mohl být i nebezpečný. Mladík se pokoušel utišit své svědomí právě těmito argumenty. Nikomu chybět nebude a ve školách se o něm alespoň bude mluvit jako o velikém mistrovi a nebude se na něj vzpomínat jako na starého senilu, který už neviděl ani k rohu, natož za něj.
Zabouchal klepadlem na znamení, že už dorazil a bez vyzvání vstoupil. Dohodli se na tomto malém rituálu, aby mistr nemusel vstávat od práce. Vstupní vrata se zamykat nemusely, mnoho nezvaných návštěv sem nezavítalo.
Našel ho hned v přízemí, v laboratoři. Četl Opus naturí, stranu 133 či 134, přesně na toto místo civěl už přes rok. Asi se zrovna vzbudil a chtěl, aby to vypadalo, že studuje. Prstem si držel řádky a pomalu s ním sjížděl dolů po stránce. Jednou se jeho ukazováček zastavil a chvíli vyčkal . Když už se dostal až na samotná dolní okraj, zvedl oči a přivítal svého učedníka.
„Zdravím tě, chlapče, copak tě ke mně přivádí?“
„Zavolal jste mne!“ ten starý paprika chtěl asi podat brýle a už dávno zapomněl, co mi chtěl.
„Copak to slyším? Tvůj hlas zní trošku rozechvěle. Nepřišel bys snad i tak na návštěvu ke svému drahému mentorovi?“
„Mám teď hodně práce, a navíc … jsem ztratil amulet, takže cesta sem byla dost …“ rozvažoval slova „nepohodlná.“
„Vidím, že tě přivítal můj nový miláček. Naštěstí jsi na seznamu hostů, jinak bys už neměl na obličeji tak jemnou pokožku. A čímpak to je, že člověk, který dostal takový dar nestíhá, tolik lidí má jen dvě ruce a přesto nemají co dělat.“ Enigma byl trošku zklamaný, čekal, že mistr zareaguje hlavně na druhou část jeho oznámení a věnuje mu některý z předmětů, který přesvědčuje elementály, že jejich nositel je jejich přítel. Nestalo se tak, ale učedník věděl, že toto téma bude muset ještě otevřít.
„Poslední dobou se dějí veliké věci, tam venku. Alchymisté vymysleli plán, jak uplatnit svůj vliv na celém kontinentě a jeho realizace je mírně řečeno složitá.“
„A copak je to za novinku?“ učedník se zarazil. Jeho mistr nikdy nebyl příliš zvědav na to, co se děje tam venku a zrovna teď nebyla vhodná chvíle s tím začínat.
„O tom ví jen několik málo největší mistrů a já. A mě výslovně zakázali o tom s kýmkoliv kromě zasvěcených mluvit.“ Snažil se vykroutit učedník. Zahřmělo. To by nebylo při bouřce nic tak podivného, ale ono zahřmělo uvnitř v místnosti. Toto gesto musel Triamar už několikrát použít. Vždy jej prováděl ve chvíli, kdy chtěl svému žákovi připomenout, kdo je tady mistrem. Poslední dobou na to Enigma dost často zapomínal. Za čtyři roky se v alchymistické hierarchii hodně rychle vypracoval. Nejprve stoupal díky jménu svého mistra, který byl pravděpodobně největší čijící legendou ve svém oboru, ale poté už musel zapojit své přednosti: schopnost zahrát na tu správnou strunu a ochotu přijmout jakýkoliv úkol, který by pro něj mohl být užitečný (a většinou ho i bez chyby splnit). Ve svém mistrovi viděl už jen doutnající milíř, který přeměňuje kdysi statný strom na ubohé uhlí. Neměl už žádnou faktickou moc. tady uprostřed území, kam lidská noha nepáchne trávil svoje poslední léta schovával se zde před svými nepřáteli, kterých si za léta stačil nadělat tucty. Ale stále to byl jeho mistr a ten může svého učedníka beztrestně zabít za neposlušnost a jakkoliv byl Enigma domýšlivý, věděl, že v jeho vlastním domě by Triamara ve vzájemném souboji ani nezranil. To nebylo věcí smýšlení o sobě, ale pudu sebezáchovy. Každém okamžiku stála za jeho mistrem doslova armáda služebníků, v jejichž obklíčení se právě nacházeli.
„Tenhle plán už není žádná novinka,“ začal pomalinku a rozvážně Enigma, aby neprozradil jedinou informaci, kterou by nemusel: „jako první s ním přišel asi před čtyřiceti lety nějaký Theobén.“ Stařík neznatelně vzdychl. „Celé je to postavené na základních čtyřech principech alchymie, dle kterých mají největší mistrové kontrolu nad vším, co kdy vzešlo z myslí a sfér. Stačí jen si ji vynutit a uplatnit. A na tom právě pracujeme.“
„A pokud se ti tvoji největší mistrové za posledních čtyřicet let nepoučili, tak to hodlají udělat stejným způsobem, jak se o to snažili před čtyřiceti lety. Nebo jste snad našli lepší způsob než obětovat draka a strhnout na sebe zlobu Nejstaršího národa?“
„To první zůstává nezměněno, ale s tou zlobou to nebude tak horké. Náš plán je tak důmyslný, že draci nikdy nezjistí, kdo se postaral o smrt jejich druha a pokud ano … tak těmi viníky nebudeme my, původní.“
„Dejme tomu. I kdyby se vám to podařilo, o čemž se dá pochybovat. Samotná dračí zloba není největším úskalím tohoto plánu. Zahráváte si s neznámem a z toho nikdy nemůže vzjít nic … předvídatelného. O samotné podstatě magické energie, se kterou chcete pracovat, nevíte téměř nic. Nerozumíte složitým vztahům …“ hlas se mu zlomil. Tohle si už jednou prožil a jen s největším vypětím sil a použitím všech svých prostředků se mu podařilo zastavit realizaci tohoto směšného úkladu. Tentokrát už nehodlal bojovat za budoucnost svého národa, od toho jsou tu jiní, on už se stal ikonou v síni slávy a jako takový už nemá právo do čehokoliv mluvit, jeho éra dle názoru jeho oponentů už skončila. A co je horší, on si to myslel taky. Dnešní svět se mu zdál příliš dravý, chtivý. Možná i proto, že téměř jediný kontakt s ním měl skrze svého jediného společníka, kterého před dvanácti lety přijal do učení jako malého chlapce.
„Ti tvoji velcí mistři, stejně jako skoro všichni na tomto kontinentě, žijí ve velikém klamu. Všichni si představujete, jak je ta naše magie nejlepší, prastará a původní. Jak existuje v naprosté izolaci od těch ostatních. Když jsem před lety přišel s teorií spojitých nádob, měli pro mne všichni jen shovívavé fráze. Teď už vím, že jsem se mýlil, jednotlivé magie neexistují jako spojité nádoby, ale jsou jedno. Existuje jen jediná síla, jediný zdroj, za kterého čerpáme my, mágové i nekromanti. Univerzální energie, kterou používáme ke svým magickým obřadům a záleží jen na tom, jak a čím tuto bezbarvou čistou energii, kterou my alchymisté nazýváme ethér, zabarvíme a použijeme. To znamená, že neexistují žádné „sféry“, alespoň ne tak, jak si je představujeme. Proto vzniklo tolik nesrovnalostí, putování po sférách není nic jiného než hluboké se pohroužení do své mysli v úzkém spojení s ethérem, který nás všechny obklopuje.
To všechno znamená jen to, že pokud se budeme snažit změnit podstatu naší magie, můžeme neblaze zasáhnout do míst, kam ani nevidíme a způsobit tak utrpení desetitisíců lidí.“
„Snad kdyby sis promluvil s některým z mistrů, snad by ti dokázal, že každý krok, který uděláme je dopředu promyšlený a není jen nějakým slepým pokusem o získání vlivu. My pouze pomáháme spravedlnosti, aby se prosadila a odměnila pokračovatele zakladatelů civilizace na celém kontinentě. Civilizace, která je využívána úplně někým jiným k účelům, se kterými nejsme seznámeni.“ Mladík narážel na arogantní chování Bíle věže, které nezměnilo ani to fiasko, které bylo kdysi nazýváno Tažením za očistou, nyní byl populární hlavně název Masakr u Necronu. Naopak s obměnou špiček Bílé rady se komunikace mezi mágy a alchymisty ještě zhoršila a vztahy výrazně zchladly.
„A pokud jde o utrpení, tak nikdy jsem nikoho neviděl řvát bolestí tak hlasitě, jako právě v těchto zdech. Životy a štěstí malé skupiny lidí nejsou důležitější než blaho kontinentu či pokrok v magii. Tak jsi mne to učil.“
„Ano, to je pravda a stojím si za tím, ale tady se nejedná ani o malou skupinku lidí, ani o pokrok. Vy chcete v podstatě zničit plody práce vašich předků a začít s čistým štítem, vymazat historii. A to se mi jeví jako krok zpět. A pod mojí rukou nezemřel nikdo, kdo by svým skonem neprospěl našemu lidu a nepřidal mnohé k jeho znalostem.“
„Ano, to je také důvod, proč to vyzkoušet. Znalosti. Nové poznání. Nemůžeme poznat podstatu magie, pokud se jí nebudeme zabývat. Tvoje teorie jsou jen … teorie. Může to být pravda a nemusí. To jsi takový mistr, že vidíš to, co nikdo jiný ne? Pak jsem tedy poctěn být tvým učedníkem.“ Ať se snažil Enigma jakkoliv, poslední věty zněly zčásti ironicky a zčásti pohrdavě, litoval těch slov ještě dříve, než je dořekl.
Stařík se zasmušil a polohlasem, snad jen pro sebe si řekl: „Chodí ke mně muž, v ruce má flétnu a v hlavě celý svět a ten mi vypráví o podstatě všech věcí.“
Byla to věta, kterou si mohl každý přečíst v Opus naturí, na straně 134. Obecně byl však tento svazek považován za méně významná a méně pochopitelná díla dávno zasnulého mistra, a tak se na tuto nesmírně poučnou knihu v archivech snášel prach.
Venku ještě stále vládlo to otřesně kýčovitě počasí.
Bohové plakali.
 

V.

Každá nálevna má svojí atmosféru. Někteří hostinští se ji snaží vytvořit vystavováním trofejí na stěnách a vyprávěním historek o hrdinech, kteří se zde unaveni a vysíleni ze svých velikých činů zastavili a nemaje ani krejcar zaplatili jedním ze svých úlovků a ke každému přidali ještě historku o tom, jak ten parádní kousek skolili. Samozřejmě, že na tom bylo pravdy asi jako masa na talíři, když si někdo objednal guláš, knajpmajstr většinou všechny tyhle trofeje skoupil nebo je rovnou nechal ukrást od nějakého starého papriky, jehož pra pra pra a ještě asi osmkrát pra strýc se právě řemeslem dobrodruha zabýval.
Holohlavý pantáta stojící za výčepním pultem na to šel jinak. Rozhodl se být otevřený, upřímný a přímý, alespoň v něčem. Kdysi to býval kovář a to dosti neúspěšný, poněvadž jeho motyky a oje nebyly zrovna žádné skvosty a každého nespokojeného zákazníka, který mu odmítal zaplatit, hnal z kovárny s kladivem v ruce a z jeho váčku si pak vzal ještě pár drobných navíc, za to že mu ten neřád zašpinil kladivo svojí krví. Lidi si k němu už úplně přestali docházet pro kovové náčiní poté, co si ve městě otevřel podnik další kovokujec. Plešatý Jirim byl tedy nanejvýš rád, že se skrz několik náhodných smrtí dostal až k vlastnictví hospůdky, kterou přejmenoval na „Otevřenou náruč“. Byť by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná o podnik s červenou lucerničkou na štítu a službami pro smetánku města, skutečnost byla právě opačná. Do této putyky docházeli ti nejpodlejší lapkové, nejneúspěšnější kuplíři a příležitostní sňatkoví podvodníci a co se dámské části personálu týká …. kdyby holkám, co nosí pivo, nezaplatil dvojitou taxu, tak by mu do práce ani nepřišli.
A proč že se tato putyka jmenuje Otevřená náruč? Brzy snad uvidíme.
Lítačkami prošel první dnešní host, energicky ale tiše stoupal po uměle vytvořeném svahu do mezipatra se stoly a barem. Tato architektonická zvláštnost byla nadmíru užitečná při vyprovázení nepohodlných hostů, kteří se ze dveří poroučeli doslova smi, stačilo je jen dovést na to správné místo a trochu je pošťouchnout.
„Hospodo, nalejvej.“ zahlaholil příchozí
„Máme zavřeno!“ ozvalo se z útrob domu. To byl totiž standardní pozdrav pro každého hosta. Nálevna mohla praskat ve švech, ale stejně příchozímu knajpmajstr tvrdil, že mají zavřeno, znamenalo to něco jako „dobrý den vám vinšuju“. Klientelu taverny to stejně neodradilo před vstupem a naopak tuto vstřícnost prosadili štamgasti do názvu putky.
Partch, který tu byl častým hostem, ani neodpověděl a rovnou se posadil za stůl s pěkným výhledem na bar a čekal jen až se Jirim uráčí vylézt ze skladu a on s ním bude moci projednat dnešní akci. Nebylo to dlouho.
„Tak co si dáš?“ zahlaholil hromotluk za barem.
„Dneska nic, jsem tu pracovně…“
„No tak chlapi, to tu nemůže být jeden večer klid?“
„Neměj strachy, před osmou už máš podnik vypulírovanej, dneska mám počíháno na odpoledního hosta.“
„Jednoho?“
„Dva.“
„Aha …“
„…“
„To tě bude stát dva zlatý.“
„Dva? Vždyť před týdnem byly ještě tři kousky za jeden.“
„Řekněme, že mě už nebaví furt vytírat podlahu. Dostanu dva.“
„Ale no tak, ze starý známosti …“ musel hostineckému připomenout nejednu čistou prácičku, kterou pro něj udělal a to za velice dobrou cenu.
„… dobře, tak jestli bude do šesti všechno hotovo a nezbude tu po nich moc bordela, tak mi bude stačit jeden, ale jestli ne …“
„Chápu, chápu, neměj strachy, bude to rychlé a bez kapky krve.“
„Jen aby.“

***

„Máme zavřeno!“ ozval se mohutný hlas směřovaný proti příchozí dvojici. Ta si přivítání vůbec nevšímala, asi rovněž patřila mezi častější návštěvníky, nebo byla před nevelkou vstřícností a podivnými zvyky hostinského varována. Oba usedli za stůl v rohu, téměř ideálně proti místu, kde vytvořil svoje stanoviště Partch – naproti galerii s přístupem do pokojů, na kterou z oken nedopadal jediný paprsek. Poručili si a začali si mezi sebou šeptat. Pozorovatel nerozpoznal ani slovo.
„Zatracená opatrnost,“ zaklel v duchu „proč všichni lidi mají pocit, že jsou tak zatraceně důležitý, že je někdo má zájem poslouchat,“ a zabrousil prsty za ucho, ale hned zase ruku položil na kuši, vhodná chvíle teprve přijde a on si nechtěl dát zase od Ditzze vynadat, že spotřeboval všechny jeho pracně vytvořené svitky.
Sledoval jejich chování a rozmýšlel o jejich původu a důležitosti: „Rozhodně jsou to živly, žádný chlápek z Bílé věže by nepáchl do takovéto putyky. Z Gildy taky nejsou, na to dostal záruku od svého zaměstnavatele. Kdyby zabil někoho z Gildy, tak by mohl mít pořádné problémy s vedením, ale většinu svých kumpánů stejně znal více, než by chtěl a nováčci jim bývají představováni. Mohli to být obyčejní dobrodruzi, ale ty se dne už tak často nevidí a navíc, kdo by dal za hlavu jednoho nedůležitýho hejska 50 zlatých. Musejí být něco speciálního … jsou jen tři možnosti. Můžou to bej vyslanci alchymistů, ale ti by pádili rovnou za Bílou radou a pak zpět, ani by se neohlédli. Nebo nekromanti … údajně by měli někdy teď přijít zkontrolovat dodržování poválečné smlouvy, ale to by bylo pořádné štěstí, kdyby na jediné dva volně pohybující se vládce nemrtvých narazil zrovna on. A pak tu byla třetí možnost, nejpravděpodobnější, můžou být z řádu Čarodějů soumraku, celé roky o nich nebylo skoro vůbec slyšet a teď se všude vyrojili jako kobylky. Vypadá to, že snad úplně všichni něco plánují. Ale to je politika, co mi je do toho. Obživu si najdu tak jako tak, potřeba zabíjet byla, je a bude.“
Ale stejně … 100 dukátů, to je šíleně moc peněz, tolik ještě snad nikdy za žádnou fušku nedostal. Jednou teda pořádně natáhl jednoho mladíka z bohaté rodiny, který měl zálusk na jmění svého otce a dostal z něho šedesát a ještě se pořádně přiživil na špercích z mrtvoly. Ale to nebyl tento případ, chlápek, se kterým vyjednával nevypadal na člověka, který přeplácí, naopak to byl člověk, který se vyznal. Partch měl v některých chvílích rozhovoru s ním pocit, že ten úplně obyčejně vyhlížející obchodníček o něm ví více, než by si snad mohl přát. Za svojí dlouholetou praxi ale už zjistil, že oči mohou klamat a stačí k tomu jen trocha magie, kterou si člověk může koupit pod pultem za pár zlatých. Tak to svého času také dělával. Člověk se stěží může spolehnout jen na sebe a své zbraně, když stojí proti několikati násobné přesile. Bezděky pohladil svojí kuš. Byl to o fous lepší kus, než je obyčejně k sehnání a navíc měl jednu obrovskou přednost. Namísto obyčejné kovové tětivy měla natažený dryádí vlas, který byl pevnější, nenatahoval se a navíc byl naprosto tichý, takže při výstřelu byl slyšet pouze jemný a pro mnoho lidí nerozeznatelný svistot šipky.
Z rozjímání nájemného vraha vyrušil důvěrně známý skřípavý zvuk lítaček. Tentokrát do místnosti vstupoval člověk ne nepodobný dvěma předcházejícím, rovněž měl kápi, na rozdíl od dvojice však neměl nasazenou kapuci, takže mohly jeho kučeravé vlasy a hluboké modré oči prozradit jeho identitu. Nebyl to člověk městu neznámý, uličky si šuškaly o jeho prazvláštních privilegiích udělovaných mu přímo Bílou radou. Byl mu udělen titul Emisar a s ním i třeba moc rozkazovat městské stráži. A to byl cizinec! O příčinách jeho důležitosti pro Bílou radu se vytvořilo za krátko mnoho dohad, ale ani jediná z nich se ani vzdáleně neblížila pravdě.
„Máme zavřeno,“ přivítal jej krčmář
„Dám si žejdlík,“ pronesl směrem k hospodskému a otočil se k dvěma mužům, před kterými již stály korbele: „Mohu si přisednout?“ A bez čekání na odpověď to udělal. Další slova již byla znovu zahalena rouškou šepotu.
Z uchem Partch nahmatal asi palec dlouhý váleček, který s rutinní obratností rozlomil aniž byl lámající se materiál vydal jakýkoliv zvuk. Dodnes ještě nevěděl, proč se těmhle vymyšlenostem říkalo svitky, snad nějaká tradice. Chvíli čekal, než kouzlo začalo účinkovat, ani na okamžik nespustil oči z trojice mužů. Za několik chvil už se vliv Ditzziho svitku dostavil.
„…neměli problémy.“ zachytil poslední slova věty nově příchozího.
„Ne, ale když jsme se potkali se stáží, prokázali jsme se vaším jménem.“ pravil štíhlejší z dvojice.
„Měli bychom se ale soustředit na naše poslání, mohl by to být začátek trvalé spolupráce mezi vaším a mým národem.“
„Nemyslím si, že by byl nějaký můj národ, a tady Korgan se ještě stále řadí mezi trpaslíky. A vůbec, od diplomacie je tou někdo jiný, ty nás jen doveď tam, kam potřebujeme a my uděláme naší práci. Jestli to pospěje ještě někomu jinému je věc jiná, ale já i ty moc dobře víme, že to nedělám kvůli alchymistům, kteří se bojí zabít jednoho ze svých velikých mistrů…“
„A neděláš to ani pro Čaroděje soumraku, kteří tím sledují kdo ví jaké zájmy … přestože oni si to asi myslí.“ Před posledním z vyjednavačů přistál žejdlík.
„Podceňuješ je a podceňuješ i mojí loajalitu. Kdyby Čarodějové nechtěli, nikdy bych se na tuto cestu nevydal.“ Jako většina Karimových výroků i tento byl pravdivý nanejvýš z půli. A ta pravdivá část byla ještě zavádějící. Prosazoval totiž přísloví, které vzniklo kdysi dávno před založením Necronu a které bylo dlouhá století zapomenuto: „Pravda je jen omluva za nedostatek fantazie.“ Ve skutečnosti byl Karim velice loajální, ale teď momentálně neexistoval nikdo, ke komu by tento vztah pociťoval, od Čarodějů soumraku potřeboval informaci, kterou mu nedávno předali a tím jeho spolupráce s organizací, kterou pomáhal jeho otec zakládat, skončila nadobro.
„Jen na jednu otázku bych rád znal odpověď,“ začal zakápěný muž „postavíš se s námi svému mistru, nebo se bojíš smrti, nebo ještě hůř, bojíš se, že bude jméno Enigma navždy zapsáno v análech jako další v řadě těch, kteří se rozhodli zbavit se svého mentora? O to se neboj, pokud se za to stydíš, není těžké to utajit a jestli nechceš mít krev na svých rukou, tak mi věř, že je dost na tom svého mistra nechat zabít.“
„Povím ti krátký příběh, který jsem kdysi slyšel od svého učitele. Stalo se jednou, že vlk sežral zaječí matku, která se starala o své dítě. Zželelo se dravci malého zajíčka, který by nevystačil ani na dezert po snídani, a rozhodl se jej vychovat, poněvadž zrovna zatoužil po společnosti. Celý rok se o něj staral a vyprávěl mu historky o tom, jaký je ochránce bezbranných zvířátek. Až jednou při své obědové vycházce na palouček potkal zajíc jednoho svého druha, který mu sdělil jak se věci doopravdy mají, že zajíci jsou pro vlka potrava, ne soudruzi. Ten den se zajíc nevrátil ke svému podivnému pěstounovi, ale rozhodl se zůstat u ostatních svého druhu. Zrovna ten večer se ušáci dohadovali o tom, jak se zbavit svého největšího nepřítele –vlka. Jejich situace byla natolik zoufalá, že se rozhodli uskutečnit plán ze starých časů. Jeden z nich měl pozřít co nejvíce vraního oka, tuze to jedovaté rostliny, a poté se nechat sežrat vlkem, který zemře na otravu. Nikdo však nechtěl zemřít ve prospěch ostatních dobrovolně … až na našeho adoptivního synáčka, který se cítil neuvěřitelně ukřivděn a oblehán a toužil po pomstě. Rozhodl se tedy obětovat svůj život a s plným břichem jedovatých bobulí odcházel od ostatních jako hrdina.“
„Ale to nezní jako příběh, který by vyprávěl mentor svému učedníkovi.“
„Ne doposud ne, ale závěr, který často k vyprávění ani nepřipojuji, už vyznívá jinak. Když se totiž zajíc navrátil je svému mecenáši, očekával, že jej na místě sežere, což vlk samozřejmě neudělal, pro něj se za ten den nic nezměnilo, což si zajíček neuvědomil. Starostlivě se ptal, kde byl synáček tak dlouho.
„Sežer mě!“ Rozkázal mu zajíc. Vlk to samozřejmě neudělal, bylo tolik potravy všude okolo a tento malý ušák mu tak nějak přirostl k srdci. Zemřel tedy zajíc na otravu úplně zbytečně kvůli své zaslepenosti a vlk i nadále pojídal každého, kdo nebyl dostatečně rychlý běžec.
Takhle končí ten příběh.“
„Krásné, až mi téměř ukanula slza,“ pravil ironicky Karim: „ale …“
Konec věty už Partch nezaslechl, zhodnotil, že už se dozvěděl dost. Za informace mu bude muset jeho zákazník zaplatit příplatek, jak slíbil. Dle všeho se už stejně posezení chýlilo ke konci. Již nataženou kuš nabil šipkou potaženou janatrillem, materiálem dražším než zlato. Byl to magický kov ještě dodatečně očarovaný, který pronikl jakoukoliv magickou bariérou a vůbec se mohl pohybovat mimo vliv jakýchkoliv kouzel. Partch měl akorát dvě takové a vážil si jich nadmíru, už s jejich pomocí a přispění taturského jedu zabil více než deset, občas i významných, osob.
Když zasáhne toho hromotluka pěkně do krku, nikdo by si toho nemusí vůbec všimnout, moc se nehejbá a ještě ani nepromluvil. Druhej na řadě bude jeho společník. Podle všeho to je čaroděj, takže i kdyby se mu první rána nepovedla a ten … Korgan hejkl, tak by jeho parťák začal kouzlit. Tyhle typy se vždycky spoléhají na kouzla, ale buď bude moc pomalej, nebo to co zakouzlí mu bude úplně na houby… i když rizika tady byl vždycky. Ale na to není čas. Úplně nejlepší by bylo sundat je při odchodu, pěkně zezadu, jednonoho po druhým a ani by si nevšimli že jsou už mrtvý, ale taky by mohl jít poslední Enigma, a instrukce zněly jasně, třetího nezabíjet.
Nahmatal už o poznání větší svitek, který rozlomil. Ten už měl mnohem více účinků, zvýšenou rychlost i větší všímavost a další. Byl to jeden z Ditzziho speciálních „receptů“. Partch pocítil mrazení v zádech a šimrání na zátylku, snažil se to nevnímat a zamířit co nejpřesněji …
Byl nadmíru překvapen, když se kuše v jeho rukou bez jeho přičinění začala otáčet směrem k němu…

***

„Je jen jediná možnost,“ pravil Karim ke svým společníkům před putykou. „Ten nanejvýš amatérský vrah, který se snažil dělat svou práci a přitom vyhrával jako cirkus, mohl být najatý jedinou osobou.“
„A kým?“ rád by věděl, na čem je Korgan
„Tady naším přítelem Enigmou přeci.“
Jmenovaný se zatvářil tak, jako že je to ta nejabsurdnější věc, kterou kdy slyšel.
„Nemám nepřátele, kteří by mě chtěli zabít tímto způsobem a jediným, kdo věděl o místě našeho setkání je právě Enigma. Ale chtěl bych zdůraznit, že vám to nevyčítám. Také si vždy chci nejprve zjistit schopnosti lidí, se kterými pracuji, zvláště kdyby mi šlo, stejně jako vám, o budoucnost, ale většinou to dělám … více diskrétně.“
Enigma obdivně pokýval hlavou.
„Jen mě mrzí, že jste mě tolik podcenil, budu asi muset zapracovat na své reputaci, až se vrátíme z téhle akce.“
„Až se vrátíme …“ zopakoval pro sebe Enigma a vyrazil za dvojicí.

Do hospody právě vcházeli štamgasti. Knajpmajstr na galerii cosi uklízel do pokoje a pucoval podlahu.
„Máme zavřeno!“ řval na zákazníky

VI

Velice rád popisuji pracovny lidí, protože ty toho o jejich majiteli vypoví hodně. Proto tato a nadcházející kapitola začne právě v úřadovně. Ta, na kterou se dnes zaměřím patří Luigimi, velikému zastánci a hlavnímu organizátorovi akce „velký třesk“, kterou alchymisti chystají už několik let. A jak to tedy v této pracovně vypadá?

Jedná se o místnost nepříliš širokou, ale za to neobyčejně dlouhou, dala by se přirovnat k dlouhé chodbě. První, co příchozího návštěvníka neznalého poměrů překvapí, je naprostá absence jednacího stolu, který je pro vysoce postavené hraboše všech oborů typický. Jenomže Luigi nebyl hraboš, sám sebe se považoval za umělce, což v očích mnohých ostře kontrastovalo s projektem, který s takovými potížemi obhájil a prosadil. Dle mnohých šlo o zisk. Dle Lugiho šlo o navrácení cti.

Ale abychom se vrátili k pracovně. Funkci stolu uboze suplovaly dvě židle postavené do pravého úhlu v rohu naproti dveřím. Téměř celou menší stěnu si zabral obrovský obraz krajiny, který se měnil dle ročního období, bylo to dědictví. Za časů jeho děda to bylo velice módní a i když to byl kýč, byl na něj pěkný pohled. Dobrých deset kroků dále chodbou lemovaly místnost po obou stranách regály. U levé stěny byly uloženy knihy a důležité listiny, naproti se člověk mohl pokochat krásnou sbírkou baněk různých tvarů a objemů a méně hodnotných přísad a esencí. Kde končily regály, začínal stůl, ale čistě pracovní, zarovnaný předměty z polic. Ale na první pohled bylo jasné, že na pracovní desce nepřebývá jediná věc, vše bylo pečlivě porovnáno. A konečně za stolem přichází část kanceláře, která ji odlišuje od valné většiny ji podobných. Knihy a baňky má leckterý alchymista a spíše by se dalo tvrdit, že kdo nemá po ruce nějakou tu křivuli, s těží se může mezi Prastarý národ řadit. Ale dalších dvanáct, snad i patnáct kroků se v nepříliš velikých odstupech chlubily svojí výjimečností různé druhy mučících nástrojů. Nebyly to však klasické evergreeny jako skřipec či železná bota, ale každý z nich navrhnul Luigi sám a nechal si jej na zakázku udělat, všechno to byly originály, byť inspirovat se dozajista nechal. Nebudu je všechny popisovat, na to by mi s těží stlačilo deset stránek a já mám na dnešek ještě mnohem zajímavější plány než popisování mučidel nepříliš bystrým čtenářům (tím vás nechci urazit, pouze konstatuji, že pokud jste dočetli až sem a stále od této povídky něco očekáváte/čtete ji dále, tak zrovna bystrostí neoplýváte), ale zmínit se o nich alespoň trošku přeci jenom musím.

Mučidla samozřejmě v pracovně nebyly kvůli vyslýchání a získávání informací, to vůbec nebyl Luigiho obor a i kdyby byl, tak by je mohl mít uschované někde, kde by na ně nikdo příliš neviděl. Ale ony toužily být viděny, obdivovány a používány. A všeho jmenovaného se jim dostávalo v plné míře. Alchymie už dávno není o získávání esencí z bylinek a jejich vzájemném kombinování … tedy alespoň ne ta nejvyšší liga. K vyvolání opravdu mocného démona je třeba opravdu hodně energie, kterou může alchymista střádat několik let … nebo ji vyzískat z nějakého „externího“ zdroje. A téměř při žádné události se neuvolňuje tolik elementární energie jako při smrti. Čím je umírající člověk zdatnější a čím je jeho smrt otřesnější a bolestivější, tím lépe.

Snad úplně nejraději měl Luigi nástroj, kterému říkal „buchar“. Byla to široká lavice určená pro dvojici, ať už mileneckou, manželskou, nebo pro dva přátele (ale museli to být opravdu dobří kamarádi). Oba dva lidé byli položeni na lavici a připevnění do pout a do rukou dostali madlo. Poezie a krása celého systému byl v tom, že když byl jeden držením madla, které jej pořádnou silou táhlo nahoru, příliš unaven a pustil jej, znamenalo to, že tomu druhému na hlavu spadnul z výšky asi deseti metrů balvan, který si s jeho lebkou pohrál jako se skořápkou. A člověk s kaší místo mozku nedokáže držet tyč propojenou se smrtí milované osoby déle než několik okamžiků, takže selhání jednoho z dvojice, které dříve či později přijde, znamená smrt obou. Lugi měl „buchar“ rád, poněvadž v tom viděl krásu, rád naslouchal závěrečným vyznáním lásky či přátelství. Navíc tento způsob smrti uvolňoval obrovské množství dodatečné emocionální energie a své oběti příliš nebolel. A ať jej jeho kolegové obviňovali s opaku, neliboval si Luigi v pohledu na člověka v agónii. Dělal jen co musel, aby dokázal stvořit svoje životní Dílo. Pár desítek životů se nemůže rovnat s obnovením vážnosti a vznešenosti celého národa.

Někdo zabouchal na dveře, zrovna když Luigi odpočíval ležíc na lavici „bucharu“. Proto také neměl v pracovně postel, nepotřeboval pohodlí, což byla také jeden z důvodů jeho úspěchu. Rychle vstal, stoupnul si za stůl a pozval žadatele o vstup dále. Nestávalo se často, že by dveřmi jeho útočiště procházela žena. Zvláště ne tak půvabná. S popisy lidí mám ještě větší problémy než s líčením kanceláři, takže se omezím na konstatování faktů. Výška 175 cm, váha 68 kg, míry 85-62-92, vlasy zrzavé, oči zelené, pleť bledá. No zkrátka, kdyby byl jejím největším přáním světový mír, mohla by to být klidně miss libovolného světového státu. Jenomže ve fantasy takové soutěže většinou nejsou a v dark fantasy, kam by se dal tento příběh s několika výhradami a eliminováním podobných blábolů zařadit, už vůbec ne. Takže to nebyla miss, ale byla pěkná. Snad až příliš.

„Pojďte dál, posaďte se.“ vítal ji už z dálky a rychlým krokem se k ni přibližoval, jemně ji uchopil za předloktí a dovedl ji k židli, protože vypadala dosti dezorientovaná jak vzhledem kanceláře, tak vzhledem svého hostitele, který nebyl dost hezký ani na to, aby mohl být členem poroty soutěže krásy.

„Co vás ke mně přivádí, slečno?“ načnul rozhovor řečnickým klišé a zbožným přáním o nezadanosti dívky.

„Jsem tu na vaši žádost.“ vypravila ze sebe po krátké odmlce

„Ale to není možné, od kdy takové krásky vyhovují mým přáním.“ snažil se lichotit zatímco přemýšlel, co tady zatraceně ta holka dělá.

„Jste přeci Luigi?“ optala se nejistě

„Jak vidím, jste ve výhodě, moje jméno znáte.“

„Já jsem Elysa, omlouvám se za mojí nezdvořilost, ale celé tohle je tak trošku … nezvyklé.“

„Ale jen klid, stačí když mi všechno vypovíte pěkně od začátku, nebo klidně od konce, zkrátka abych to pochopil a mohl vám vyhovět.“

„Víte, můj otec Elim, asi ho znáte…“

Luigi nepatrně přikývl, s těží by našel někoho, koho by chtěl znát méně.

„…se nedívá zrovna vlídně na to, co chcete udělat. Popravdě řečeno tvrdí, že by vás nejraději zabil…“

A taky se o to už jednou pokusil a bylo nanejvýš pravděpodobné, že to zkusí znovu. Na okamžik to v Luigim hrklo, ale hned se zase uklidnil. Ve své pracovně se mohl cítit zcela bezpečně a kdyby to chtěl Elim zkusit znovu, provedl by to způsobem, který by neukazoval přímo na něj, stejně jako poprvé. Určitě by neposlal svojí dceru s dýkou …

„… ale já s ním nesouhlasím. Myslím si, že vás vůbec nechápe, netuší, co by to mohlo znamenat pro budoucnost našeho národa. To přeci za nějaký ten risk stojí. Jenomže on mě neposlouchá, proč by tak měl, nemyslí si, že bych mohla mít pravdu a navíc …“ zavzlykala „…chce mne provdat za Roxiga a já s tím nemůžu vůbec nic udělat.“

To Luigho překvapilo. Na okamžik si pomyslel, že si ta mladá a krásná dívka plete jeho pracovnu s nějakou poradnou pro zlomená srdce. Ale než stačil tuto myšlenu rozvést, Elysa pokračovala.

„Dnes v noci jsem uvažovala o sebevraždě, ale došlo mi, že tím bych ublížila hlavně sobě, rozhodla jsem se tedy položit život za náš národ. Stát se symbolem nové éry a pomstít se tak svému otci.“

Až teď to alchymistovi došlo. Tahle pohledná dívka se přišla přihlásit do Konkurzu, který vyhlásil. Vůbec jej nenapadalo, že tímto způsobem někoho přiláká, ale přesto bylo nutné tu možnost poskytnout. A teď to vypadalo, že před ním mohlo sedět řešení jeho největšího problému, který byl už prakticky jedinou překážkou v provedení obřadu.

Ale jo, že jste to vy, tak vám to konečně vyklopím. Konec konců, když už jste dočetli až sem, tak si zasloužíte vědět, o čem vlastně tahle povídka je. Jednou bych vám to stejně musel prozradit. Tak tedy, alchymisté (lépe řečeno jejich podstatná část) se rozhodli znovu si vydobýt místo na slunci. Ale to jde jen s těží, když vaši předkové dosáhli ve svém oboru mnohem většího mistrovství než vy a jejich děl je plný kontinent. Proč kupovat něco nového a drahého, když to můžu mít staré, levnější a lepší. Dost jsem to zjednodušil, ale tohle byla hlavní motivace Prastarého národa k provedení „Velkého třesku“. Nikdo v historii se o nic podobného ještě nepokusil, což společně s viditelnou zaslepeností a arogancí hlavních aktérů celého projektu děsilo mnohé, kteří byli do plánu zasvěceni. Třeba Elima a Triamara.

Kromě občasných útoků na Luigiho, ať slovních či jiných, tu byly  další problémy, mezi kterými vynikaly dva hlavní. První byl v tom, že k provedení tohoto obřadu, při kterém by všichni démoni opustili svět, je třeba obětovat draka. Kupodivu to byl ten méně problematický, stačilo vytvořit skvostný plán a brilantně jej provést a mládě draka se už choulilo v podzemí městem a volalo maminku. Marně. Celá tato akce by vystačila na samostatnou povídku ne kratší než je tato, takže mi jistě odpustíte, když o samotné realizaci raději pomlčím. Druhý a větší problém nastal v okamžiku, kdy se Luigi začal shánět po sedmi pannách, které měly být rovněž obětovány při obřadu. Prvních šest šlo hladce, protože měl alchymista svoje zdroje a kontakty, které se zaměřovaly právě na tento druh „zboží“ as často mu dodávali klientelu pro jeho mučidla. Se sedmou pannou byl ale problém, protože ta nesměla být nějaká obyčejná. Klíčové pro účinnost celého rituálu byla její hodnota Ω, což je veličina, která se jen velice těžko popisuje. Člověk se svojí hodnotou Ω již rodí a ta v sobě zahrnuje nejrůznější aspekty, hlavní vliv údajně hraje potenciál, talent a předurčení, což jsou všechno přesně definované pojmy, které mají o trošičku posunutý význam oproti našemu chápání těchto slov. Pravděpodobnost, že bude mít nějaká děvečka z vesnice dostatečně vysokou hodnotu Ω je pramalá, ale ne nulová.

Na druhou stranou by Luigi přísahal, že dívka, které právě hledí do očí, hodnotou Ω dalece převyšuje minimální nutnou hranici pro úspěšné provedení rituálu. Pustil se tedy do vysvětlování kritérií, které musí taková vhodná obětina splňovat. Co nejgalantněji se ji zeptal na její milostný život a když si vyslechl ostýchavá slova, která chtěl slyšet, otevřely se dveře bez jakékoliv klepací výstrahy.

„Promiň, netušil jsem, že máš návštěvu. A k tomu tak líbeznou.“ Omluvil se ve dveřích Enigma, ale vešel dál a zavřel za sebou dveře.

„Když už jsi tady,“ pravil Luigi, který svého kolegu očekával: „namíchej mi Ω roztok a trochu čaje s mandragorou.“

Trochu překvapen požadavkem, vykročil Enigma ke stolu a začal přestavovat aparaturu, ve které právě nic neprobíhalo. Přes půl hodiny mu trvala příprava objednávky, většinou z tohoto času vytvářel elixír s krycím názvem čaj s mandragorou, který svoji přezdívku získal kvůli tomu, že chutnal jako čaj s mandragorou. Ve skutečnosti to byla jedna z nejsilnějších verzí toho, čemu laikové říkají elixír pravdomluvnosti. Oba roztoky přinesl na tácu k družné dvojici, která si šeptem o čemsi povídala. Luigi požádal Elysu o vypití „čaje“ pod záminkou, že je to nutný krok k měření Ω hodnoty člověka a následně ji podal druhou kádinku do ruky a poprosil ji, aby druhou ručku strčila dovnitř a držela ji tam. Hned na to se Luigi omluvil a se svým kolegou odkráčel zpět ke stolu, kde mu vysvětlil nastalou situaci. Z tónu hlasů bylo možno rozeznat, že se o něco přou, což nebylo dívce zrovna příjemné, ale snažila si toho nevšímat.

Za několik minut se vrátili a oběma na obličejích visel nucený úsměv.

„Omluvte moji nezdvořilost, že jsem vás nepředstavil dříve, toto je Enigma, můj dlouholetý přítel, a toto je Elysa dcera Elima.“ pronesl omluvně hostitel

„Políbil bych vám ručku, ale jak vidím, nemáte žádnou volnou,“ snažil se zavtipkovat Enigma.

Luigi si od dívky vzal nádobu a vložil do ni na pohled obyčejný teploměr. Sledoval stupnici a usmíval se.

„Blahopřeji, Elyso, očividně jste ta pravá,  tak vysokou Ω hodnotu jsem ještě nikdy neviděl.“

„Ne u obětiny,“ pomyslel si, ale navenek se jen usmál a pokračoval: „Což mne přivádí k tomu, že musím souhlasit tady s kolegou a požádat vás ještě o jeden test, ale ještě než k němu přistoupíme, musím se vás zeptat na podivnou otázku, prosím nemějte mi to za zlé. Jste si jistá, že ve všem, co jste mi dnes řekla jste vždy mluvila pravdu a byla ke mně maximálně upřímná?“

Odpovědí mu bylo nesmělé přitakání, které však již předem očekával, nebyl expertem přes lidskou psychiku, ale poznal, když mu někdo do očí lhal, alespoň si to o sobě myslel.

Na to vstal ze židle, poodešel k pracovnímu stolu, vzal baňku, kterou si u regálu naplnil z jedné křivule a na stejném místě jen o něco blíž dveřím si vytáhl z jedné ze spodních polic štětec a přesunul se zpátky směrem k hostům, nezamířil však k nim, ale k obrazu v průčelí místnosti. Střídavě namáčel a aniž by  bylo na plátně cokoliv vidět, čmáral po uměleckém díle.

Mezi tím Enigma požádal Elysu o velice nepříjemnou záležitost. O vzorek krve. S menším zdráháním podala alchymistovi ruku, ten ji nařízl prst ostřím uzpůsobeným na porcování lidské tkáně a zachytil několik kapek tělní tekutiny do baňky. Na ranku přiložil obvaz s trochou hojící masti a krvácení ustalo. Elysa si držela bolavý prst co nejpevněji a hleděla na Luigiho, jenž se přehraboval v truhličce, kterou vytáhl ze skrytého prostoru za obrazem. Našel, co hledal.

Vrátil vše do původního stavu a přisednul si znovu k mladé dámě a hledě na svůj pravý ukazováček se jal vysvětlování: „Tohle, moje drahá, je chlup z tvora, který už dávno na pláních Andoru nežije. Chlup z jednorožce, který naprosto jasně určí, jestli jste, nebo nejste panna.“

Zavrtěla hlavou a začervenala se, chtěla protestovat, ale řečník ji nepustil ke slovu.

„V žádném případě vás neobviňuji z nepoctivosti, ale duševní pannenství, o které nám jde především, není to samé co tělesné, a právě chlup z jednorožce nám poví zda jste panna tělem i duší.“ Vložil tu titěrnou a s těží viditelnou věc do baňky s čerstvou krví. Dočkal se zklamání, miniaturní detonace podobající se myšímu pšouku znamenala, že přišel o pannu i o chlup.

V ten okamžik na sebe kolegové pohlédli a začali se chovat, jako by tam dívka vůbec nebyla, začali zpětně pátrat po plánu, kterým chtěl někdo sabotovat jejich pokus o záchranu alchymistů.

„Člověk si všimne, když přijde o pannenství … alespoň doufám …“ začal s úvahou Luigi „…a tady Elysa nám určitě nelže, což znamená, že si někdo pořádně pohrál s její hlavou.“

„Otázka je: Kdo?“ pokračoval Enigma: „Pokud vycházíme z toho, že opozice je organizovaná, což je nanejvýš pravděpodobné, pak je Elim jejich předseda a o této akci musel něco vědět. Poslal by svoji dceru na smrt?“

„Když by mu dělala takovéhle problémy …“

„Ty nemáš děti, že jo? V tom musí být něco víc. Možná by ji v hněvu zabil sám, ale svoji krev by takhle nezneužil, nehledě na to, že by nám tady furt haprovalo to pannenství. Já ti řeknu, jak to bylo. Dceruška doma začala dělat dusno a otce něco napadlo. Nechal si sehnat nějakou opravdu půvabnou vesničanku, pravděpodobně se sám postaral o to, aby přišla o pannenství, s pomocí svých spoluspiklenců se jim podařilo přenést osobnost Elysy do hlavinky tady našeho půvabného hosta, pak už stačilo naboostovat ji kouzly, aby měla vyšší Ω hodnotu a oznámit ji, že si za týden bere nějakého protivného spratka. Tak bych to viděl já.“ Ukončil svojí bleskovou přednášku Enigma.

„Což o to … zní to dost pravděpodobně, ale k tomu, abychom se o tom přesvědčili budeme potřebovat pár testů a čas, ale ty jsi asi přišel kvůli jiné záležitosti.“

Děvče zavzlykalo o něco hlasitěji než doposud.

„Á, promiň, moje drahá.“ obrátil se na ni Luigi a sevřel ji rameno: „vyřiď jim tam dole, že jim vzkazuji, ať se k tobě chovají s tou největší šetrností.“ V ten okamžik dívka zmizela. „Což znamená žádná mučidla.“ vysvětlil Luigi kolegovi a pokynul, aby se posadil na místo ještě zahřáté roztomilou návštěvou.

„Přišel jsem tě informovat,“ začal svůj report Enigma: „že vše probíhá podle plánu. Popravdě řečeno ještě mnohem lépe.“

„No tak povídej, pochlub se.“

„Tohle je ironie století. Našeho drahého mistra a legendu se právě chystá zamordovat Karim, který se mu jde pomstít za smrt své ženy a já ho tam právě vedu.“

„Myslíš manžel Leethy?“

Přitakal.

Tak skvěle se nezasmáli už spoustu let. Znělo jim to jako ten nejlepší vtip. Ne nadarmo se říká, že největší humory i horory píše sám život. Když se smích konečně utišil, pravil starší bratr: „Už vím, kdo bude naše sedmá vyvolená.“

Řehtali se dál.

***

Obřad trval téměř tři dny. Nemám v úmyslu a nakonec by to nebylo ani ve vašem zájmu jej celý podrobně popisovat. Rád bych zachytil alespoň nějaký vrchol, nějaký okamžik, který by se opravdu pěkně četl a představoval. Jenomže ať vám ostatní fantasy pisálci tvrdí cokoliv, takový obřad by byl pro našince pěkná nuda. Žádná zvraty, žádná akce… Ale moje profesionální čest mi velí alespoň vysvětlit jeho podstatu.

Z tohoto hlediska by se dal rituál rozdělit na dvě fáze. V první došlo k nepříliš humánní, ale docela spektakulární vraždě sedmi panen. Byly usmrceny tak, že byly přesně očarovanými a jinak připravenými dlouhými dýkami bodnuty do srdce tak, aby jim nebyla zlomena jediná kost v těle. Sedmá z nich byla Elysa. Skutečná Elysa. Neměla sice tak vysokou Ω hodnotu jako její neúspěšný plagiát, ale stále na to byla ještě nad očekávání dobře. Tento obřad vytrhnul všechny démony, ať už s fyzickou podobou (většinou v podobě ementálů), nebo vtisknuté do předmětů, z jejich současné existence a přilákal je na toto místo. Tedy skoro všechny, nedotčeni zůstali pouze ti, k jejichž vyvolání bylo použito více energie, než bylo uvolněno při tomto rituálu. A těch bylo zatraceně málo.

Druhá fáze už nebyla tolik pěkná na pohled. Sedmi dýkami zapíchli omráčeného draka jako nedorostlé podsvinče. Bylo by mnohem hezčí, kdyby mu bodali zakrvácená ostří do zmítajícího se těla a řev umírajícího se rozléhal do všech koutů kontinentu, ale alchymisté v tomto směru asi neměli smysl pro estetiku a tohle není natáčení vysokorozpočtového kinohitu.

V okamžiku smrti dvacetimetrového draka opustili všichni přítomní démoni naši dimenzi a odporoučeli se na zasloužený odpočinek do sfér. Mnozí tam však nepobyli dlouho, protože hned na to začali alchymisté zuřivě vyvolávat některé z nich, aby měli dostatek prostředků ke svojí ochraně a k zametení stop po tomto rituálu.

Na druhý den ráno po dokončení obřadu vzal Enigma tělo draka do ruksaku a vyrazil na cestu. Jeho úkolem bylo hodit vinu za jeho smrt na okultistický spolek Čarodějů soumraku.

Osud však měl jiné plány.

VII

Poznámka autora: Sedmá kapitola mého skromného opusu nás zavede znovu do největšího a jediného města nekromantů – Necronu. Nahlédli jsme do něj již ve druhé časti, ale to kvůli mému špatnému vypravěčství zůstal výlet nepochopený a tak trochu zmatený. Budu se to tedy snažit dnes napravit a začnu opravdu od začátku, který je pro tuto dějovou linii skutečně důležitý

Nekromante byli v mnohém výjimeční. Vyvíjeli se téměř dva tisíce let v izolaci a informace o vnějším světě jim zajišťoval jediný skutečně hodnověrný zdroj – Poutník. Samozřejmě, že se jeden jejich magický kruh (z celkového počtu pěti) zabýval i „informační“ magií, ale to byl ten vůbec nejmenší a k tomu bylo získávání informací až jeho druhořadým úkolem. Částečně však i kvůli tomuto oddělenému vývoji a nevelkému počtu členů se značnými schopnostmi nejen magickými, ale i psychickými, mohli nekromanti nahlédnout do daleké historie, probádat ji vědeckými metodami a vyvodit tak závěry, které byly nadmíru překvapivé a užitečné. Vytvořili tak zcela umělou legendu postavenou na solidních faktických základech, která popisovala ve zkratce celý První věk, o kterém se dochovali pouze nanejvýš nepravděpodobné mýty. Tato skladba se blížila pravdě více než cokoliv, co kdy bylo napsáno před tím a po tom, byť několik nepřesností větších či menších bychom našli i zde.
Úkol dát legendě formální podobu dostal Thalasius zvaný Pěvec. Jenomže, jak to už u umělců bývá, umělecká licence změnila lekci dějepisu v píseň plnou vražd, úkladů a smilstva. Jakožto základní zdroj vědomostí tedy posloužilo méně dramatický popis jednoho z vědců, jehož jméno už dnes, ve Čtvrtém věku jen stěží vypátráme, kde najdeme vraždu jedinou, úkladů málo a smilstvo žádné. Proto někteří tvrdí, že Pěvcova verze je lepší, my si však poslechneme onu věrnější objeveným poznatkům.


Na počátku všeho byl Svět a Bůh. Svět byl pustý a prázdný a Bůh trávil věčnost sám. Bůh byl takřka všemocný a vševědoucí. Rozhodl se tedy, že stvoří obyvatele, který by se usídlil ve Světě a dělal mu společnost. Stvořil tedy Prastarého. Prastarý byl sám v pustém Světě a z výšin na něj shlížel Bůh. Teď už se nudili dva. Bůh tedy na žádost Prastarého stvořil vody, hory, ptáky, savce, ryby, hmyz, rostliny, světlený disk, který vytvořil svým pohybem rozdíl mezi dnem a nocí a Prastarou. Prastarý žil s Prastarou v krásném světě jako v ráji a množil se. Bůh na ně shlížel a veselil se s nimi.
Bůh však jednoho dne shlédl a uviděl stvořený ráj v celé své kráse a pojednou chtěl být na více místech a dělat více věcí. To mu však ani jeho všemohoucnost nedovolovala. Jedna jeho část chtěla stvořit nové stromy a ptáky ve větvích, jiná se kochat pohledem na toto umělecké dílo, onačí si zase přála vytvořit bouři a zapálit les a byly i jiné. Nikdo neví, jak dlouho vlastně žil Prastarý s Prastarou pod ochranou jediného Boha, jednoho dne se však stala podivuhodná věc. Bůh přestal existovat a vznikli bohové. Bylo jich celkem dvanáct. V okamžiku, kdy vznikli, rozešli se. Když se poté někteří dva potkali, bojovali. Už nebyli všemocní ani téměř všemocní. Každý byl tak asi z jedné dvanáctiny téměř všemocný. Někteří měli schopnosti větší, jiní menší a každý dokázal něco. Byť se bojovalo často a bez zřejmého důvodu, nikdo neumíral, kromě Prastarých. Někteří bohové se bavili pohledem na utrpení těch ubohých dvounohých tvorečků, jiní se jim snažili pomáhat.
Není vůbec divu, že se mezi bohy začaly vytvářet vztahy, začali se spolčovat dle svých cílů a přesvědčení, vytvářet pakty. Až se jednoho dne po nebesích rozletěla zpráva, že ze tří bohů zkázy vzniknul jeden, který sám sebe nazval Pershius – byl to první bůh, který přijal jméno, protože chtěl, aby se jak bohové, tak lidé třásli jen při zmínce o něm.
Pershius, který byl náhle jeden ačkoliv ještě nedávno byl tři, počal pociťovat zvláštní touhu s někým sdílet své úspěchy a moc. Stvořil tedy svého služebníka. Z hlubin hod vyzdvihl hroudu nesrostu a okolo ní vytvořil zlatého draka. Tak praví pověst, ve skutečnosti nevíme jistě, jestli byl onen drak zlatý nebo jestli vůbec drakem byl. Toto stvoření s jeho pánem spojovalo zvláštní pouto blíže nespecifikované podstaty, které jej nutilo vykonávat vůli Pershia, nejsilnějšího boha, který kdy obýval nebe (kromě Boha samozřejmě, ale ten nebyl bůh).
Později (data z tohoto období není možno nijak konkrétně určit) se setkal Pershius se třemi bohy, které nenáviděl nejvíce a počal s nimi bojovat. Bitva byla dlouhá, ale na jejím konci stál vítěz snad i díky pomoci svého služebníka zvítězil pán zkázy a srazil své soky z nebe, zbavil je božské podoby i mnohých sil. Tři téměř bohové tedy obývali svět a pomáhali lidem. Jednou se však Pershiovi tolik znelíbili (snad kvůli překažení některého z jeho zvrácených her) , že se je rozhodl usmrtit a v návalu vzteku na ně poslal svého služebníka.
Další věcí, kterou netušíme a asi nikdy nezjistíme je fakt, jak se třem oslabeným bohům povedlo zničit spojení mezi Pershiem a zlatým drakem, zato však víme, že se poté choval přesně tak, jak by jednal jeho pán. V touze po moci se rozhodl zneškodnit toho, kdo jediný mu mohl klást odpor – svého pána, který nad ním už neměl moc. Pershius byl silnější než drak, ale byl asi zaskočen a snad i poražen v bitvě, o které nemá kdo vydat svědectví. Můžeme se jen dohadovat o tom, jestli byl Persheius zabit a drak byl s ním spojen poutem života, ačkoliv pouto poslušnosti bylo přeťato, nebo jestli se povraždili navzájem … o jiných možnostech se snad ani neodvažuji polemizovat. Jediná věc je jistá, brzy na to spadla z nebe na Svět hrouda obsidiánu – drakovo srdce.
A od toho okamžiku se počítá Druhý věk. Nikdo neví, jak dlouho ten první trval, snad tisíce, snad milióny let, víme však, že za tu dobu vznikly všechny známé rasy, kromě té naší, což z nás činí výjimečný druh. Víme rovněž, že mezi bohy bylo uzavřeno příměří a každý má své kompetence jasně vymezené. Další jistá, a snad nejvýznamnější informace je ta, že třem bohům svrženým z nebe nikdo nedokázal vrátit původní podobu ani moc, a tudíž ještě stále existují mezi námi ve Světě. Občas se někomu nechávají poznat, ale hovoří v hádankách. Nejsou přesně známy motivy jejich jednání ani podoba, kterou údajně mohou měnit, jediným poznávacím znakem jsou jejich modře žhnoucí oči. Ve spisech většinou bývají označováni jako Bardové, protože každý z nich nosí s sebou jeden hudební nástroj

Pozn: Vzhledem k objeveným faktům jsme se rozhodli přehodnotit náš náhled na členění historie a od tohoto okamžiku platí pojmy vztahující se ke světovým dějinám, tedy:
První věk: Od stvoření Prastarého po pás Obsidiánového srdce.
Druhý věk: Od pádu Obsidiánového srdce.
Nikoliv tedy dosavadní „tradiční“ členění od neurčita po Bitu a od Bitvy dále. Počátek letopočtu však zůstává nezněměn, určen založením Necronu tři léta po Bitvě.


Možná je vaším přáním vědět, proč právě Nekromanti, kteří neměli přístup do nejstarších archivů, dokázali sestavit události dávno minulé takřka tak, jak se událi. Odpověď je prostá – protože vystavěli svoje město na Obsidiánovém srdci.

***

Lej seděl za stolem a dělal jako že prochází roční zprávy. Po chvíli zvednul oči a pohlédl na sedícího muže. Byl to Scarhai, půlka desátého Poutníka. V historii nebyl pro dva Poutníky žádný precedens, ale žádný zákon to také nezakazoval, ačkoliv mnozí bili proti tomu.
„Čekám.“ Pravil představený Vyvolávacího kruhu.
„Já taky,“ upozornil poloviční poutník.
„Ale no tak, vždycky jsme byli přátelé. Kdo ti pomohl stát se Poutníkem?“
„A kdo mi v tom chtěl zabránit, když jsem se o to snažil podruhé?“
„Nechceš si pohněvat celé Gejwo, nemám pravdu?“
„Status Poutníka nepodléhá žádnému z kruhů a já nejsem povinen ti podat jedinou informaci. A teď už bych snad mohl odejít.“ Odvětil klidně a pohlédl k zabouchnutým dveřím.
„Já vím, že se něco děje!“ rozkřiknul se a vstal z křesla „A když mi to nepovíš ty, zjistím si to jinak. Komu nosíš informace? S kým jsi se spolčil? Urk? Tahchu? Nemysli si, že to nevím. Jednoho dne ti to spočítám a ten den přijde brzy.“
Scarhai vstal a stoupnul si přede dveře, aby demonstroval, že už nemá co říci. O kousek déle než by bylo nutné a vhodné pro demonstrování Lejovy nálady a dveře neochotně otevřeli a po vypuštění nesdílného hosta zase zavřeli. Lej, ještě trochu rozechvělý hněvem se znovu posadil.
„Na audienci čeká ještě jedna osoba,“ oznámila lebka zasazená do dveří.
„Kdo to je?“
„Terret.“
„Kdo to je?“
„Terret.“
Zavzdychal, tenhle nový pokus se mu příliš nevyvedl, příště nemůže tolik šetřit na inteligenci.
„Mohlo by jsi mi popsat, do jakého kruhu patří, jakou tam vykonává funkci a v jaké věci za mnou přišel?“
„Terret není členem žádného kruhu a přišel kvůli porušení disciplíny v Áréně.“
„Á, klučík,“ řekl si sám pro sebe a mnul si prsty čelo jako by jej bolela hlava: „pošli ho domů, zadej mu nějaký trest, to je jedno.“
Lebka se odmlčela. Avšak ne na dlouho.
„Trvá na audienci.“
„Cože, co je to za fracka,“ rozzlobil se Lej: „pošli ho dovnitř.“ Shladit si žáhu také není od věci, na to hle slyšení chlapec jen tak nezapomene.
Vrzavý zvuk. Klapot střevíců. Vrzavý zvuk.
„Tak co jsi nám to provedl, hošku?“ začal hodně mírně Lej a při pohledu na chlapce jej zarazilo, že ani nebyl bledý a netřásl se, naopak stál jako by byl vytesán z kusu skály. Výraz tváře měl takový.
„Prohřešky minulosti vás zajímají více než budoucí potenciál. Proč je pro vás důležitější minulost než budoucnost? Vždyť minulost se opakuje pouze kvůli tomu, že jsou lidé buď příliš hloupí a slabí, aby tomu zabránili, nebo chtějí, aby se ty samé věci stávali znovu. Do jaké skupiny patří Necron?“
Pocit, který Lej prožíval právě v tuto chvíli byl hodně podobný tomu, který pocítil před pár tisíci lety. Se skupinou studentů mentální magie tehdy čekali na přednášku jednoho navýsost ubručeného profesora. Když s řádným zpožděním dorazil do třídy, jediné co ze sebe dokázal vypravit bylo: „Vařila myšička kašičku, na zeleným rendlíčku, tomu dala, tomu dal, udělalo bác!“ Byla to jedna z prvních obětí starobní degenerace způsobené přílišnou dlouhověkostí. Tehdy mu to připadlo směšně. Tentokrát také, ale jen někde hluboko, že se ani úšklebek nemohl prodrat přes ten obrovský nános lhostejnosti. Vůbec netušil, co se děje, ale věděl, že se to děje špatně.
Nepromluvil.
                Nepromluvil.
Seděl tiše.
                Stál bez hlesu.
Sedmnáct úderů srdce v tichu by vzdalo chválu životu. Jenomže nikdo v místnosti srdce neměl.
Vysoký hlas promluvil jako housle do ticha: „Kdy už konečně přestanete brát minulost a budoucnost jako dvě strany mince, na jejichž hraně balancujete? Kdo balancuje, nejde vlastním směrem.“
„Kdo jsi?“
„Říkají mi Terret, ale ty mne budeš znát spíše takhle.“ Jakoby se mu v mozku rozzářila petrolejka s modrým stínítkem.
„Co vidíš v mají budoucnosti? V naší?“ zeptal se rozechvělým hlasem poté co polkl otázku po původu svého návštěvníka.
„Nevidím budoucnost a nedokážu procházet zdí. Nedovedu být neviditelný. A žádná z těch schopností mi nikdy nechyběla. Nepochopím, proč se všichni pídí po svém osudu. Překvapení je jediná věc, pro kterou se vplatí žít.“
„Co mám tedy udělat?“
Bard vytáhl píšťalu a začal hrát.
Melodie bez konce a bez začátku odpověděla na všechny Lejovy dotazy. Odpověděla mu tak, jako odpověď chtěl znát. V průběhu písně zcela uvěřil, že ten, který stojí před ním je ten, kterého tak dlouho očekával a vzýval.
Pochopil také, proč musí udělat to, co musí udělat.
A souhlasil.

***

Brzy přišel den přechodu. Den, kdy alchymisté ve svém doupěti obětovali draka a vyhnali tak všechny démony z Necronu. Lej to pochopil jako znamení.
Je až pozoruhodné, jak moc se Necronu dotkl rituál spolku lidí, se kterými už dlouhá staletí neměl žádné styky. Problém byl v tom, že většina nekromantské magie obsahovala složku tzv. démonismu. Naprostá většina nekromantů sice s démony nikdy nepracovala, ale většina jejich kouzel (na rozdíl od „bílé“ magie) byla sesílána skrze nějaký démonický předmět, zpravidla medailon. Ty si dokázali pánové nemrtvých sami vytvořit a očarovat, ale to si žádalo čas a potřebné suroviny …
Kromě téměř úplného magického ochromení měl úspěšný pokus alchymistů na Necron ještě jeden dopad, i když v podstatě jen estetické povahy. Omlouvám se, že je dnešní kapitola z veliké části teoretická a nevýpravná, ale co jsem nestihl dříve, musím zmínit teď. Těla nekromantů žijících i několik tisíc let jsou způli magické, způli démonické povahy a jejich „duše“ je na nich v podstatě zcela nezávislá. Když useknete nekromantovi hlavu (pokud to zvládnete, není to žádná sranda), nebude ho to ani bolet. Jeho tělo sice bude k nepoužití, ale jeho osobnost přežije bez větších obtíží. Je to jako byste milionáři spálili hotelový pokoj s tím rozdílem, že nekromanti měli řadu pojistek, aby v tom pokoji náhodou neuhořeli.
A jak takový nekromant bez těla vypadá? Inu, není to zas tak škaredý pohled, pokud se vám tedy nehnusí představa zelenkavého nezářivého světélka, kolem kterého obíhají jako měsíce kolem planety dva světelné body právě takové barvy. V takové podobě jsou uzavírány „duše“ do ulumurů. Ale dosti už bylo teorie, nahlédněme teď do takzvané „sněmovny knížat“ několik málo hodin poté, co si nekromanti uvědomili, že nemají v Aréně čím tleskat, protože nemají ruce. O tom, proč se zmíněná místnost nazývala „sněmovnou knížat“, ačkoliv žádný takový titul v nekromantské historii neexistoval si povíme snad jindy.

***

„Buďte přesní!“ snažilo se rozproudit debatu světélko pohybující se nad židlí určenou pro představeného kruhu Ej. „Tolik práce jsem neměl za poslední dva tisíce let, on řekne buďte přesní a nepřijde včas.“
„Třeba nám to bude moci nějak vysvětlit.“ Zapojil se do rozhovoru probíhajícího na mentální úrovni představený Tachu.
„Vysvětlit? Kdy jsi ho viděl naposledy něco vysvětlovat? A že by toho bylo k osvětlování dost. Třeba to jak si nepochopitelně a bezdůvodně skřípl Poutníka, nebo jeho chování v …“ Zarazil se velmistr Ej v půli věty, protože se s lomozem otevřeli severní dveře.
Vstoupil upír ve sněhobílém splývavém oblečení se stříbrným kolíkem na krku.
„Měl jsem trochu problémy s mým novým tělem, pánové, nebojte, už se nestane, že bych vás někdy zklamal.“ Podal rychlé vysvětlení a snad i omluvu Lej, svoje oblečení však nepovažoval nutné nijak komentovat a ihned se ujal moderování schůze, tedy funkce, kterou už delší dobu nevykonával.
„Pánové, možná vás překvapí, co pro vás mám za novinky, ale překvapení je jediná věc, pro kterou se vplatí žít, nemám pravdu?“
Nikdo nepokýval souhlasně hlavu.
Nikdo kromě Leje neměl hlavu.
A i kdyby každý měl deset hlav, ani jedna by nepřitakala.
„Ukázal se mi Bard a sdělil mi své plány. Dovolil mi nahlédnout do minulosti tak, že jsem pochopil, co máme učinit pro lepší budoucnost.“
Nejhorší obavy čtyř osob se naplnily. Zaujetí, se kterým pronesl těch několik málo vět natolik kontrastovalo s jeho obyčejnou letargií, že si nedokázali vysvětlit jinak než …
„Musíme opustit Necron, opustit tento světadíl a najít si nějaké jiné místo, kde bychom mohli studovat a žít. Tady nás nečeká žádná budoucnost. Náš úděl zde skončil!“
…šílenství!
„Úděl? Jaký úděl? Nevzpomínám si, že by v zakládací listině Necronu byla zmínka o nějakém údělu.“ Andree
„A i kdyby to všechno byla pravda, proč zrovna teď, to jen kvůli tomuto … incidentu. Ano, zaskočilo nás to, ale do deseti dnů bude zase naše obrana plně funkční a za měsíc se vrátíme k normálu, není důvod si dělat …“ Ej
„Není důvod?! Když to dokázali jednou, ať už to je cokoliv, můžou to zopakovat a to by znamenalo ztratit výhodu … a i kdybychom vyhráli každou bitvu, my tu přeci nejsme, abychom bojovali, a to je v zakládací listině Necronu. Naše město je útočiště vědění a klidu, proto jsme se stáhli do ústraní. Copak si na to nepamatujete?“
„To je absurdní, kdo tady mluví o válce, vždyť ani nevíme …“
„Nejen, že nevíte, ani nechápete. Bard říkal, že nepochopíte.“
Dveře ze všech světových stran se otevřely a vstoupili na chlup stejní upíři odění v běloskvoucích šatech, členové Lejovy osobní stráže, jejíž odznakem byl stříbrný kolík.
Dveře se zabouchly a žádná byť sebevětší síla je nedokázala otevřít bez toho správného hesla.
Sněmovnou knížat je zajímavá místnost. Jednou z jejich specialit je dokonalé odstínění jakéhokoliv mentálního hovoru.
I křiku.

***

Kdyby světlušky přímo nad Neuronem uspořádali candrbál, nebyl by na něj tak velkolepý pohled, jako když jej opouštěli jeho obyvatelé. Neobešlo se to bez sentimentu a beze smutku, ale každý nakonec došel k závěru, že to jinak nejde. Nekromanti napsali poslední stránku svých dějin na kontinentu Andor a teď byl čas na závěrečnou tečku. Nebylo čeho litovat, nežili si špatně a horší to nebude. Snad jen trochu osvěžující, kolikrát si každý z nich řekl, že z těch černých stěn a lávy se jednou musí zbláznit. Dalo by se říci, že toto stěhování brali nekromanti jako příjemné zpestření nudného života. O to více s ním souhlasili, že to byl správný krok do budoucna.
Věděli to, protože se na tom shodli všichni představení všech pěti kruhů.
A že by se mohl mýlit jeden, to by se snad stát mohlo. Ale všech pět?

VIII

Ukládali se ke spánku. Enigma, jejich průvodce touto krajinou, jim ukázal směr, kudy se mají vydat v případě, že by se do rána nevrátil. Údajně to nebylo daleko, snad dva dny cesty, což znamená, že s použitím přenosů by mohli mít do oběda po šichtě.
„Beru si první hlídku,“ oznámil věcně Korgan a přiložil na dohořívající oheň. Verbální odpovědi se nedočkal, ale jeho společník se zavrtal do přikrývky. Z hvozdů, které je obklopovaly k nim dolehl nějaký zvuk jen velice zřídka, tohle byla Země ementálů, to nebylo nejlepší místo pro život ať už jste veverka nebo pták.
„Nevěřím člověku, který nespí.“ projevil svůj názor urostlý sedící muž, ačkoliv se jej na něj nikdo neptal. Stejně oba moc dobře věděli, že dřímota dnes není na pořadu noci, zvláště pak v případě Karima. Oba přes dva roky pracovali na tom, aby se dostali tam, kam už zítra dorazí.
Odpovědí Korganovi bylo zamručení. S tím se však mohl jen stěží spokojit.
„Každý přeci potřebuje spánek!“
„Je to alchymista. Předáci Bíle váže žijí tisíce let, alchymisti zase třeba nemusí spát.“
„Nikdy jsem neslyšel o alchymistovi, který by nemusel spát.“
„A kolik jsi jich za život potkal?“
„Hodně?“
„A kolik jich bylo z Bílé věže?“
„Skoro všichni!“
„No právě.“
Někdejšímu trpaslíkovi chvíli trvalo, než si všechno srovnal v hlavě. Věděl moc dobře, že alchymisté mágů a takzvaní prastaří jsou dvě různé skupiny, ale netušil, že je mezi nimi až takový rozdíl. My, když se na to díváme z historického hlediska, v tom máme docela jasno, příčinnou byla velice účinná propaganda Bílé věže, která dávala všem stejná jména – alchymisti, ačkoliv ti v jejích službách byli ve srovnání s opravdovými mistry jen ubohá nedochůdčata bez vedení, znalostí a moci.
„Jaký je zítřejší plán?“ nepovažoval konverzaci za ukončenou arjun. Ležící elf však nevěděl, jak by mu měl odvětit.
„Plán? Plány se dají překazit. Neznáme terén, neznáme nepřítele, nejde sestavit pravděpodobný průběh bitvy.“
„A … nebylo by tedy vhodné si něco z toho zjistit?“
„Měla by to být hračka, slyšel jsi Enigmu …“
„Ano, jistě, pan alchymista, který nás chtěl ještě před týdnem zabít, nám dá informace, o které můžeme opřít své životy. Promiň mi, ale s tímhle se jako se zárukou nespokojím.“
„Wetrasius leg mne ujistil, že se stane přesně to, co se stát má.“
„Osud? Nevěřím na babu, která nůžkami přestřihne můj život a i kdyby ano, stále ještě se proti tomu můžu nějak bránit. Ty mi tady říkáš, že vyrážíme do boje proti alchymistické legendě a nemáme žádný plán?“
„Není to osud, je to kismet, tedy ne předurčení, jak se věci stanou, ale jak by se měly stát, a přestože se nám může zdát z našeho úhlu trošku podivný, je to ta nejjistější cesta budoucností.“
„Takže jestli je mým kismetem zemřít, tak se tomu nemám bránit, protože to je pro lepší budoucnost? Už tě doprovázím na cestách hodně dlouho, ale tohle je zatím ta největší krvina, kterou jsi mi kdy řekl. A jak ty víš, že je naším osudem nepromyslet plán a zemřít? Co když to má být právě opačně.“
Karim se znovu zachumlal. Věděl, že má jeho přítel pravdu, ale měl dojem, že posledních několik měsíců je nesen vlnou, jejíž směr vůbec neovlivňuje … z nějakého podivného důvodu mu to vůbec nevadilo. Na rozdíl od svého přítele zdaleka nelpěl na tom, co filosofové označují za život. Když plujete na vlně, neprorážíte cestu. Buď vás moře stráví, nebo vyvrhne a Karim podvědomě tušil, že na pláž, ne které skončí, pokud se nechá unášet, se chtěl dostat už hodně dlouho.
Ke čtyřem uším dolehly neskrývané rychlé kroky lesem. Korgan sevřel píšťalu, kterou dostal od svého průvodce, ale k ústům ji nedal, elementálové přeci nedupou. Než stačil popadnout sekyru, uviděl zdroj ruchů. Enigma.
„Vstáváme a odcházíme, přátelé.“ vítal se s nimi spěšně a začal kmitat po provizorním táboře, aby popohnal své společníky. Když viděl jejich nezájem, postrkoval je i verbálně: „Nadešel ten okamžik, právě v tuto chvíli je Triamar úplně bezbranný, pokud si pospíšíme, bude náš úkol tuze lehký. Právě by mého mistra utlouklo paličkou na maso i dítě.
„Běž si ho tedy utlouci sám,“ dal najevo svojí nevoli, i když moc dobře věděl, že jeho návrh je neakceptovatelný pro obě strany. Enigma si nechtěl špinit ruce krví svého mentora. A Karim? Ať to schovával za sebekrásnější slova, jednalo se mu o pomstu, nikoliv o trest. Se smrtí své ženy se nikdy nesmířil, a tak tvrdil, že ještě existuje naděje, nikdo přeci neobjevil její tělo a i kdyby snad byla schránka mrtvá …
Elf se vždy podobal hrázi, na kterou se člověk dívá zdola. Neměnná zeď propouštěla stejnou stužku vody po celá léta bez větších výkyvů ať byla hladina nízká či vysoká, klidná nebo rozbouřená. Ale tentokrát byly vlny tak vysoké, že přetékaly vrchní okraj. Nenadálé balení spojené s možností, byť sebemenší … rozšířilo jeho zorničky a rozechvělo hlas.
„Za okamžik.“ odpovídal nevrla na dotaz, zda už je sbalený a připravený.
„A plán?“ optal se ještě jednou rebelantsky Korgan a svůj dotaz očima vyslal přesně doprostřed protější strany formujícího se trojúhelníka mužů.
„Přežít a zabít.“ Zazněla alchymistova odpověď ještě než rozbil skleněnou kouli a trojice zmizela z dosahu divé zvěře, kterou v těchto končinách čekaly zlaté časy. Ementálové se před necelou hodinou rozpadli v prach a nikdo silnější než vlci toto teritorium neobýval.

***

Zauvažoval, jestli nepřestal existovat. Ale zjistil, že nikoliv. Pouze zemřel. Zjistil? Bylo mu to řečeno, nevěděl sice jak, ale někdo mu do mysli vložil informaci, že je mrtev a on věděl, že je to pravda. A věděl taky, kdo to byl.
Fantasy hrdinové si zaslouží zemřít v boji proti drakovi, nebo zlu, nebo dobru. To už je jedno, důležité je, aby skonali za svoje přesvědčení, pak najdou pokoj. Karim však neměl přesvědčení a nebude mít ani posmrtný klid.
Je hloupé pohřbít hrdinu kvůli ekvivalentu autohavárie.
Ale co mám dělat, když se to tak opravdu stalo. Žádná moudrá poslední slova, žádné požehnání, žádné zasténání či vzdych. „Za okamžik.“ není věta, která by se zrovna vyjímala jako důstojné ukončení života. Popravdě řečeno, je to mizerná poslední věta. Ale život a smrt bývají mizerná dvojka.
Všude okolo byla zoufalá nekončící tma. Chtěl otevřít oči, ale neměl je, a tak čekal.
„Jestli je tohle věčnost, tak to bude pořádná nuda.“ pomyslel si ironicky. Asi za třináct miliard let se rozsvítilo světlo. Kdesi. Ani ne vzadu, ani ne vepředu. Blížilo se, nebo se zvětšovalo.
Postřehl, že je ticho až když zazněla hudba.
„Chodí ke mně muž, v ruce má flétnu a v hlavě celý svět a ten mi vypráví o podstatě všech věcí.“ Otevřel se šuplík v hlavě, kde byla skryta tato věta. Mnoho zásuvek bylo otevřeno a žádná už se znovu nezvřela, nic od této chvíle neupadlo v zapomnění, co odehrálo se v Karimově mysli.
„Stejně bys ji býval opustil.“ promluvilo světlo
Chtěl se zeptat koho? a kdy?, ale nevěděl jak a navíc se nemusel ptát, odpovědí si byl jist.
„…oba dva jste rozmazlené děti.“
JSTE? Kde je? Kde je má žena? Je tohle přeci posmrtný život, tak tady přeci musí být!
„Lačníš po ni, toužíš, protože ji nemáš. Chceš ji pomstít, protože jiný cíl nenalézáš. Jsi dítě.“
Miluji ji!
„Miluješ sebe. Tvou mysl netíží Co s ní je?, ale Kdy tady bude? Kde je? Nechtěl jsi pomstít její smrt, ale odčinit své selhání, celé jsi to dělal kvůli sobě. Lásce k sobě, ne k druhému. Kvůli své malichernosti jsi zabil Spravedlivého.“
Koho? Kdy? Znovu znal odpověď.
„Triamar zabil mnoho lidí, ale ne kvůli sobě. Jeho motivy nebyly vždy čisté, ale nezabíjel pro sebe. Kolik ty jsi vykonal pro druhé?“

„Vidíš svůj život jako jednu velkou oběť, ale nikdy jsi nešel v botě, která tlačila. Ne, když byla jiná možnost, jakákoliv.“
Věděl, že je to pravda. Toužil protestovat, ale nové kouty jeho mysli byly osvětlovány tak intenzivně, že by ani nestačil vznášet námitky. Když člověk vidí celého sebe, je to jako by stál mimo a hleděl zvenčí. Připadal si jako obhájce někoho jiného. Obhájce někoho, na jehož obranu se nehodlá postavit. Tohle mu umožnila ta neproniknutelná tma a světlo. Byl to žalostný pohled. Chtěl z celého svého srdce protestoval, ale věděl, že nemůže, nemá právo. Proti Pravdě se nic namítat nedá, ne když ji stojíte tváří v tvář.
„To jsi ty. A teď tvoje činy.“ pravilo světlo
Rozpomněl si na každé kouzlo, které seslal, každé oči, které navždy zavřel. Byli to lumpové nebo ztroskotanci, stejně jako on. Ale byli to i dobří lidé. Zvláště ti, které zabíjel se zvláštní rozkoší. Teď už chápal proč. Nebylo mu dopřáno, aby poznal číslo, neosobní cifru životů, které zmařil. Každé zabité oči jej sledovaly ze tmy i když nebyly vidět.
„To je jen zlomek, ještě jsi neviděl bolest, kterou jsi způsobil.“
Už nespočíval v blažené nejistotě okrášlené lichými argumenty, které jeho pokřivená osobnost přijímala za své. Matka se zavraždila kvůli němu. Tolik slzí bylo vyplakáno nad jeho činy. Víc než oceán. Jak rád by se v něm utopil. A jako poslední mu během zlomku vteřiny či milénia proběhla v mysli událost, kterou už nemohl vidět.

***

„Kde je Karim?“ rozčíleně se ptal Korgan druha, který se spolu s ním objevil v místnosti. Enigma vypadal rozrušeně.
„Přenos se asi nepodařil, zůstal tam.“
„Vrátíme se pro něj.“
„Na to nemám ani orby ani čas. Každou chvílí Triamar sílí.“
„ON se chce pomstít, ne já. Já tu jsem jen jako jeho společník.“
„A zástupce.“
„Nebudu zabíjet Karimův terč!“
„Jindy k tomu nebude příležitost. Chce ho vidět umírat, nebo mrtvého?“
„Obojí.“
„Může mít jedno z toho, nebo nic.“
„Dobře,“ odvětil po rozvaze Korgan. Byl zaveden do místnosti, kterou dělili jen dveře od laboratoře, kde Triamar prakticky žil.
>raz, dva, tři<
Otevřel dveře (chtěl je vyrazit, ale Enigma jej upozornil, že nejsou zamčené).
>čtyři, pět, šest<
Rozhlédl se po místnosti a zpozoroval svůj cíl sedící za stolem, vykrčil k němu rázně přes celou místnost, ale vzápětí jej oslepil výbuch. Vykřikl bolestí, zavřel oči a sevřel svoji sekyru tak křečovitě, jak by to neměl dělat žádný válečník, ať už je situace jakákoliv.
>raz, dva, tři<
Tři skoky
>čtyři<
Stůl.
>pět, šest<
Rozhodl se jednat co nejrychleji. Ťal po paměti. Výkřik.
>jedna, dva, tři<
Tři rány a už jen jediná odezva.
Z rohu místnosti se ozývalo pomalé ale hlasité tleskání. Postava vstala ze židle. Byl to Enigma. Upoután zvláštními zvuky vešel Enigma do místnosti. Přistoupili k sobě a podali si ruce. Enigmové.
„Kde je Karim?“
„Transportní nehoda.“
„Deset tisíc ku jedné a zrovna nám to zkazí zábavu! Škoda.“
Jeden vytáhl skleněnou kouli a podal ji druhému, ten ji přijal a schoval ji pod kabát s vysvětlením: „Raději použiji koberec.“
„A co s ním?“ pohlédl na muže ohmatávajícího čerstvou mrtvolu.
„Bojovník, který přišel o zrak v boji proti spícímu nepříteli? Ten nám asi nebude moct přijít na jméno, zvláště poté, co se draci dozví, že on, panoš Čarodějů soumraku pomáhal při vraždě jejich soukmenovce. Taky bych ho nejraději zabil, ale bohužel je to náš hlavní důkaz, když jsme ztratili Karima.“
Osleplý a dočasně i ohluchlý Korgan, kdysi hrdý člen národu horníků se snažil setřít krev ze své sekery, která jej nikdy nezradila. To se mu však nemohlo nikdy povést, vždyť to říká i věštba, kterou nikdy neslyšel a neuslyší:

Trpaslík, jenž zdolá soka
zkušeností bojovníka
promění se na otroka
nejlepšího společníka.

Skrytá moc sekyry spojená s krví bezmocného starce opředeného legendami, který se na sklonku svého života stal Spravedlivým se smísila v předpovězeném poměru a dala vzniknout pánovi z nástroje a otrokovi z bojovníka. Otrokovi s obrovskou mocí.
V okamžik, kdy si Enigmové podávali znovu ruce na rozloučenou, zazněl místností hlas slepého a hluchého otroka.
„Počkejte, pánové.“

***

Cítil bezmeznou zášť a lítost a lítost nad svojí záští. V bezbřehé tmě se mu zhmotnila ta ukrutná ironie života. Byl zaveden k Triamarovi elementálem, který mohl vzniknout jen díky smrti jeho ženy. Ztratila život na oltáři, aby mohl vzniknout dvojník mizery, ten se kterým strávil týden v družném hovoru.
Hloupé bylo, že se ani nemohl radovat nad tím, že Enigma je již mrtev stejně jako on a i on skládá účty za neštěstí, které mu přivodil. Jeho zahanbení před sebou samým bylo příliš veliké než aby mohl pociťovat cokoliv pozitivního.
Věděl příliš moc.
Věděl i to, že v pekle není horko a křik.
Ale tma a stravující ticho.

« Autor sešitu »

Mat
 
 

Další díla autora:

Autor píše úplně všechno, takže jeho díla najdete v celém časopise. K tomuto tématu se však hodí odkaz na Poutníka smrtí, jehož je Zrození následovníkem.